Jack Sectict je zoolog, paleontolog a známý dobrodruh. Neustále pokračuje ve své cestě napříč prehistorickým světem. Tentokrát cestuje o 3 miliony let zpátky v čase do geologického období zvaného Pliocén. Stane na místě, kde se jednou bude rozléhat Brazílie ještě předtím, než se obě Ameriky srazí a tak tu žijí prazvláštní zvířata...
Pravěké safari-Kenozoikum Jižní Ameriky-první část:
Místo, na které jsem se chtěl vypravit, a čas, do kterého jsem chtěl přecestovat z jednadvacátého století mě velmi zajímaly už od útlého dětství. Proto jsem se rozhodl navštívit Jižní Ameriky za Pliconénu, posledního období třetihor. Planeta se už pomalu ochlazovala, brzy mělo dojít ke třem hlavním událostem, které měly dříve či později vliv na planetu. První byla srážka Amerik, druhá počátek jednoho z nejchladnějších období všech časů-doby ledové a třetí počátky vývoje člověka. Ale dokonce i ke srážce obou Amerik bylo před 3 miliony lety ještě daleko. Toho času byla Jižní Amerika uzolovaným kontinentem, podobně, jako po dlouhou dobu Austrálie, a tak se tu vyvinula široká škála pestrých a na pohled podivných zvířat. Řekl jsem si, že některá z nich bych mohl zdokumentovat, pozorovat a prozkoumat onu podivnou zemi. Začal jsem na travnaté louce mezi akáty. Začal jsem procházet území a doufal jsem, že někde narazím na mého prvního prehistorického tvora. Neustále jsem z nebe slyšel krákání nějakých velkých ptáků, ale ani dalekohledem jsem na žádné nedohlédl. Až pak mě upoutalo bručení, které se ozývalo z plání nedaleko odsud. Vystoupil jsem zpoza akátovníku a spatřil velké, krásné zvíře, vědci ho pojmenovali Glyptodon. Byl to savec, ale hrozně mi připomínal opancéřovaného dinosaura. Celá záda měl kryta silným pancířem. O kousek dál se pásl celý hlouček. Byli překrásní. Opravdu majestátní tvorové. "Proboha..." zašeptal jsem. Mezi dospělci bylo malinkaté mládě, opravdu maličké, snad jen pár dnů staré. Ošklivě kulhalo a levou přední končetinu mělo celou zahnisanou. Vypadalo to, jako by se mu hned po porodu zakousl do tlapky nějaký masožravec. Tohle se obvykle stává, že i v 21. století mrchožrouti a dravci jdou po porodu po novorozenci. Ale tahle rána byla tak ošklivá. Úplně se mi zastavilo srdce, věděl jsem, že do budoucna nemá žádnou šanci a zahyne. Vydržel jsem u skupiny Glyptodonů dlouho do odpoledne. Pak jsem se ale zvedl a pokračoval v cestě. Pásl jsem po mnohem děsivějších tvorech, i když silný Glyptodon by jim byl schopen zpřerážet křeké nohy. Velcí, draví ptáci...
Když jsem ale sešel z kopce, čekal na mne další trhák této přírody. Sechlou trávou procházel Thylacosmilus. Lidem se tito tvorové často jeví jako šavlozubí tygři a zapomínají na to, že to byli vačnatci, ovšem z nějakého důvodu se jim šavlovité špičáky skutečně vyvinuly. Raději jsem se vzdálil, po zážitcích s jinými pravačnatci nemůžete ani tušit, jak zuřívý může být Thylacosmilus. Mezi stromy vzadu se pásla také skupina zvláštních Toxodonů. Těm se v této době dařilo velmi dobře. K večeru jsem konečně dorazil na místo určení, k mému předčasně zbudovanému táboru. Nacházel se na velikém kopci. Byl tu výhled na pláně a akátovou buš dozadu a před ním se rozléhal veliký deštný prales. Pátrání po obřích dravých ptácích jsem musel odhodit na zítra, protože se stmívalo. Mezitím jsem popíjel čaj u ohně, nad nímž se v kastrůlku hřála polévka a četl jsem si z knihy Pravěcí savci od Alana Turnera fakta o různých jihoamerických savcích této doby. O hodinku později jsem zalehl do svého stanu, oheň nechal plápolat a i přes to se sem blížil dravec...
Jaký dravec to byl? A co všechno Jacka čeká na jeho výpravě do Jižní Ameriky? To se dozvíte v příští části a já nebudu váhat napsat jí v co nejbližší době, snad ve středu nebo ve čtvrtek...
1 komentář:
Naprosto není, co dodat!!
Okomentovat