pondělí 29. února 2016

Oznámení o novém příběhu

Již delší dobu se na mém blogu neobjevil žádný nový příběh, ale brzy se to změní... Chystám se totiž začít psát příběh o životě prehistorických tvorů, které jen tak někdo nezná. Těmto tvorům se někdy přezdívá opičí ještěři. Byli to velmi podivuhodní plazi, podobní chameleonům, ale ve skutečnosti mezi ještěry nepatřili a tvořili vlastní vývojovou větev. Soudě podle jejich znaků ale podobně jako chameleoni nebo jiní stromoví ještěři, žili. Celkem dobře známé druhy opičích ještěrů žily v pozdním Triasu na území severní Itálie, kde se také bude odehrávat celý příběh. Objeví se v něm však i někteří evropští dinosauři z období Triasu, včetně těch z Itálie! Podíváme se i na vzájemné souboje opičích ještěrů, a celkově na jejich život, mnohdy plný nebezpečí... Doufám, že se těšíte, s příběhem zřejmě začnu v březnu!

neděle 28. února 2016

Paleontologická expedice na Antarktidě 2016


Je velká naděje, že tento rok opět dojde k novým paleontologickým objevům na nejchladnějším kontinentu naší planety. Antarktida byla pro paleontology po velmi dlouhou dobu příliš nepřístupným místem, a první kdy objevený antarktický dinosaurus, Cryolophosaurus (viz. obrázek) byl popsán teprve roku 1990. Od té doby přišly z ledového kontinentu i další významné objevy, včetně býložravého prosauropoda Glacialisaura či primitivních pravěkých savců z období druhohor. Také ke konci roku 2014 byl z Antarktidy ohlášen zajímavý objev, nový druh plesiosaura... Společnost s názvem Antarctic Pensinsula Paleontology Project se s podporou Národní vědecké společnosti a Antarktickým programem Spojených států dne 2. února 2016 vydala na novou expedici s cílem najít pozoruhodné zkameněliny. Výprava bude podle plánů trvat až do 24. března. Cílem je prozkoumat horniny Antarktického poloostrova, především pak oblasti Ostrova Jamese Rosse. Dále je v plánu (nebo snad již proběhla) návštěva Seymour Island, Tesore Hill nebo Dingle Nunatak. Všechny tyto oblasti mohou skrývat dosud neodhalená prehistorická tajemství, na které už svět za poslední desítky milionů let zapomněl. Tým je tvořen 12 vědci: 7 paleontology, 2 sedimentology a 3 studenty paleontologie. Kromě hledání fosilií proběhne i výzkum antarktických hornin, jež mohou prozradit mnohé o geologické minulosti, tolik potřebné ke znalosti prostředí ledového kontinentu v minulosti. Snad tato expedice povede k dalším, skvělým objevům!

sobota 27. února 2016

Velcí vyhynulí leguáni jižního Pacifiku

Napsat tento článek mne napadlo skutečně jen náhodou, doufám však, že se Vám bude líbit... Zaměříme se v něm na podivuhodné pravěké ještěry jižního Pacifiku...

Leguáni patří mezi nejznámější a nejoblíbenější ještěry. Je to velká skupina šupinatých plazů, a vědci si ani nejsou jisti, jaké je její pravé zařazení v biologickém systému. Po desítky let se taxonomie leguánů upravovala, některé čeledi byly oficiálně zrušeny, pak znovuzrozeny, v jiných případech byli zástupci různých rodů sloučeni do rodu jednoho apod. Jen čeleď leguánů samotná je dost velká, představte si pak, kolik nejrůznějších druhů bychom dali dohromady, počítali bychom i s leguánky, bazilišky nebo anolisy. Leguáni samotní jsou též velmi variabilní. Většina druhů žije v Novém světě, včetně dvoumetrového leguána zeleného, vyskytujícího se ve střední Americe (byl však zavlečen na Floridu, kde je invazivním druhem). Několik málo druhů pak žije v Tichém oceánu a dokonce na Madagaskaru, spočítali byste je však na prstech rukou. Neví se přesně, jak se několik málo leguánů ocitlo tak daleko svého původního domova. Leguáni rodu Brachylophus, jako je leguán fidžský, se zřejmě na ostrovy v Pacifiku dostali na kusech dřeva, nebo po desítky tisíc let přeplouvali z jednoho ostrova na druhý. Jiná teorie tvrdí, že leguáni Starého světa původně migrovali do Austrálie a jihovýchodní Asie, odkud se nějakým neznámým způsobem dostali na Fidži a Tongu. Jasné však je, že tichomořští leguáni jsou od svých amerických příbuzných vzdáleni neuvěřitelně daleko. Taková izolace samozřejmě znamenala nový vývoj. Izolovaný druh vyskytující se na ostrově, či několika ostrovech, se po určité době začne měnit, aby se přizpůsobil ostrovnímu prostředí. Tři žijící druhy leguánů, jež nalezneme na Fidži, jsou velmi přizpůsobiví ještěři schopní šplhat po stromech i plavat. Všichni však měří nějakých 60-75 centimetrů na délku. Představte si tichomořského leguána dvakrát tak dlouhého... V takovém případě byste si mohli vybavit jejich prehistorické příbuzné. Brachylophus gibbonsi, tak zní jméno asi 1,2 metru dlouhého leguána, který žil na ostrově Tonga ještě relativně nedávno. Tento masivní, pomalý plaz patřil mezi největší zvířata, na jaká byste v té době na ostrově narazili. Před 2800 lety náhle vymizel. Toto vyhynutí bývá často asociováno s nálezy kultury pravěkých lidí, jež migrovali po Tichém oceánu s cílem osídlit nové ostrovy. Brachylophus gibbonsi pro ně představoval potencionální kořist. Jediným obranným mechanismem většiny leguánů je prudké švihnutí ocasem. To dokáže pořádně ublížit, a zasažený může dostat ránu i do očí, a přijít o ně. Pokud ani to nezabere, leguáni volí útěk. Pravěcí lidé však byli rychlejší, než 4 stopy dlouhý plaz, a vyzbrojeni oštěpy nad něj měli navrch... Před 3000 lety navíc z Fidži vymizel další velký leguán, Lapitiguana. Byl ještě větší-s délkou 1,5 metru patřil mezi největší známé leguánovité, a svou velikostí se již přibližoval leguánu zelenému. Spolu s ním vymizel i obrovský druh holuba, vyskytující se pouze na ostrůvku Viti Levu. Oba tvorové jsou dokladem tzv. ostrovního gigantismu, kdy se během evoluce živočichové zvětší v závislosti na prostředí. Jejich vyhynutí způsobili také první kolonizátoři ostrovů. Podotkněme však, že neměli rozum, a nemohli si uvědomit, že vybíjí vzácná zvířata. Podobně tomu bylo i s obrovskými želvami ostrovů Vanuatu, jež vymizely zhruba ve stejné době...

Je škoda, že dnes můžeme tyto velké druhy leguánů studovat pouze z fosilních pozůstatků... Pro mě by bylo splněným snem setkat se s velikým tichomořským leguánem tváří v tvář... Pokud se Vám článek líbil, můžete komentovat...

pátek 26. února 2016

Správce dinosauřího parku - Debata o budoucnosti Isle of Die

Včera jsem sepsal seznam všech živočichů, kteří jsou v Dinosauřím parku chováni, ale nyní je na čase přesunout se na místo děje! Pokud příběh čtete, víte, že v poslední dva dny tohoto pracovního týdne má proběhnout diskuse o budoucnosti ostrova plného pravěkých zvířat... Jak to vypadá nyní? O tom v dnešní části!

Debata o budoucnosti Isle of Die

Od středečního odpoledne se nacházíme na půdě Bílého domu, kde se jedná o Isle of Die jakožto území některého ze států. Sešli se zde zástupci většiny světových mocností, tedy několika evropských zemí včetně Spojeného království, a doma jsou zde samozřejmě jednatelé ze Spojených států. Jsou zde i někteří soukromníci, neuvěřitelně bohatí lidé, kteří se obvykle drží v pozadí. Většina z nich jsou darebáci, to poznáte už jediným pohledem na jejich zkažený obličej. Co se týká samotných politiků, zde člověk nikdy nemůže být dosti opatrný. Ochránci pravěké zvěře vyslali na jednání dva experty na ekosystém a paleontologa Joa Robinse, vynikajícího kanadského vědce, odborníka na dinosaury, ptakoještěry a mořské plazy. Za Dinosauří park jsme na jednání já, Charles, Oliver, Clark a jemu asistující student paleontologie z Washingtonské univerzity. Zvoneček, oficiálně začínající celé jednání, zacinkal ve čtvrtek po osmé ráno. Ze začátku se zdálo, že nemáme jedinou naději na záchranu Isle of Die. Vystupující majitelé soukromých firem přišli s tak agresivními nápady, že okamžitě zaplnily program celého dne. Když se nás konečně zastal jeden americký politik, bylo sedm hodin večer. Přerušil tak hloupé povídání jednoho zvláštního muže, jenž se při své dvouhodinové řeči neustále podivně smál. Celá diskuse pokračuje i dnes. Ráno, opět po osmé, a po snídani, debata opět začala. Konečně jsme měli šanci říci vše podstatné. Avšak některé velmoci naše nápady zastínily. Čína vyjádřila veliký zájem o studium prehistorických zvířat na ostrově. Vzhledem k tomu, že tato slova patřila jejich velvyslanci, který nemá ani ponětí například o existenci Ornithocheira, nevěřili jsme ani slovo. Clark se svým plánem nakonec uspěl. Vlastně jsme to byli jen my, dohromady s Ochránci pravěké zvěře, kteří jasně a několikrát zmínili důležitý fakt: "Isle of Die nepatří nikomu." Tato věta se také zvala dnes po obědě, a ukončila debatu. Výsledek není příliš potěšující. Protože dva dny byly, zdá se, málo, bude muset jednání pokračovat. Do Bílého domu se tedy vrátíme v březnu, a představíme více důležitých informací o ostrově. Sám bych si však v tomto zápisu z týdne svěřil jedno tajemství... Mám takový pocit, že z poloviny jsme už vyhráli. Víme toho o Isle of Die více, než kterákoliv jiná skupina lidí na světě... Snad tedy zvítězíme!

Do Dinosauřího parku se vrátíme v neděli. Zajímalo by mě, co se tam během posledních dvou dnů událo. Než jsem odjel, starší Protoceratops se choval velmi podrážděne, a útočil na ohradu porovacího kotce. Celý problém se týká toho, že tento jedinec si dělá nároky na teritorium větší, než jsme očekávali. V divočině mají tato zvířata skutečně veliká teritoria, a samci s sebou neustále bojují o zvětšení svého území. Tento starý, bojovný veterán nyní nemůže získat nové území, neboť je zavřen ve výběhu. Jediné, co jej zklidní, jsou vždy šťavnaté listy pouštních rostlinek. Také děsopták Mesembriornis nám dal hodně zabrat. Ve středu, krátce po čtvrté hodině ranní, utekl z výběhu. Když byl odchycen a navrácen do své ohrady, došli jsme k strašlivému zjištění... Někdo mu otevřel vrata výběhu! Není o tom pochyb, zase nějaký zrádce, který po nás jde! Chlapi se snažili zjistit, kdo by to mohl být, ale nikdo na nic nepřišel. To ani za dobu, co jsme pryč. Doufám tedy, že toho zrádce dostaneme! Pokud jde o Operaci Hon na Kronosaura, mírně se utišila. To ovšem neznamená, že hlídky stále nekřižují Pacifický oceán. Kronosaurus se drží poblíž Tedova ostrova, tedy poblíž Dinosauřího parku. Sem se operátoři neodváží, což je dobře. Co však bude dál, to nikdo přesně neví. Fakt, že Kronosaurus teď žije v blízkosti nás, znamená, že lodní doprava je zde obvzláště nebezpečná...

Doufám, že se Vám tato část líbila... Dana Jamesona a jeho přátele čekají důležitá rozhodnutí, pokračování příště!

čtvrtek 25. února 2016

Správce dinosauřího parku - Seznam všech zvířat, 25. 2. 2016

Po téměř roce opět přináším seznam všech živočichů, která jsou chována v Dinosauřím parku, lokaci, v níž se odehrává páteční týdeník-příběh s názvem Správce dinosauřího parku. Dan Jameson a jeho přátelé to tedy jistě s péčí o některá pravěká zvířata nemají jednoduché, občas dojde i na nějakou rychlou akci. Čas od času v zubech některého z predátorů někdo zemře... Tento seznam pomůže hlavně mě jakožto autorovi, abych si jediným pohledem na něj vzpomněl na všechna zvířata při psaní příběhu. Avšak, pro čtenáře může být také dobrý, mají-li tedy zájem vidět jména všech zvířat pohromadě...

Tvorové chovaní v Dinosauřím parku:
Leptoceratops,
Tsintaosaurus,
Othnielia,
Rhamphorhynchus,
Cryptoclidus,
Erythrosuchus,
Archaeopteryx,
Lagosuchus,
Siamotyrannus,
Dsungaripterus,
Adelobasileus,
Testudo atlas (Colossochelys),
Wuerhosaurus,
Ardeosaurus,
Teleoceras,
Palaeotis,
Pachyrhachis,
Gallimimus,
Gigantophis,
Anqingosaurus brevicephalus,
Cryptolacerta,
Cobelodus,
Mesembriornis,
Ammonites,
Plesiosaurus,
Deinotherium,
Belemnit,
Abrictosaurus,
Giganotosaurus,
Pulmonoscorpius,
Troodon,
Mesothele,
Arthropleura,
Pterygotus,
Coelophysis,
Masiakasaurus,
Protoceratops.

Počet zvířat v parku se snad ještě zvýší. Momentálně se sice jedná především o budoucnosti Isle of Die, o který má i Dinosauří park zájem, ale Oliver brzy vyrazí na další expedice. Také se uvidí, zda se Dinosauří park otevře veřejnosti... Snad to nebudou doprovázet žádné problémy.

středa 24. února 2016

Neobvykle vysoké teploty na Antarktidě

O stále větším vlivu globálního oteplování, vyvolaného lidskou činností, na životní prostředí, ví snad každý. Svět, ve kterém žijeme, se prudce mění. I když se čas od času objeví potěšující novinky ohledně ochrany přírody (jako například nedávný objev neznámé lví populace v Etiopii, viz. tato rubrika), změnám se vyhýbáme jen s těží. Globální oteplování ovlivňuje naši planetu přímo v katastrofálním rázu. Ačkoliv nejviditelnějším důsledkem jsou tající ledovce při pólech, změny se většinou odráží v tropech, především pak změnou klimatu a vymírání živočichů, včetně obojživelníků. V tropech se však také vyskytují ledovce, a ty tají též. Ledovce hory Puncak Jaya na Nové Guineji jsou ve velkém nebezpečí. Koncem 90. let u jednoho z nich stanul a natáčel i slavný lovec krokodýlů Steve Irwin, už tehdy upozorňující na tání těchto ledovců v příštích dvaceti letech. V roce 2010 to vědecká expedice jen potvrdila, některé ledovce jsou nyní, v roce 2016, zřejmě pryč (kéž by tomu tak však nebylo!). Místo, kde jsou změny viditelné především, se však nachází mnohem jižněji. Nedávno se na internetu objevila zpráva o tom, že čeští vědci naměřili na Antarktidě rekordně vysokou teplotu. Podle některých zdrojů musíme zjištění, že 24. března 2015 stoupla teplota v zálivu Hope Bay na 17,5°C, brát s rezervou. Na ověření se stále čeká, mezinárodního uznání se výzkumníkům dostane až v budoucnu, po ověření správné funkce přístrojů. Teplotní rekordy jsou také dva. Čeští vědci tak "stojí proti" argentinským výzkumníkům, kteří podobnou teplotu naměřili ve zhruba stejné době. Argentinci ji ovšem zveřejnili mnohem dříve, nový rekord byl totiž oznámen až nyní. Předchozí rekord, což je zajímavé, byl 11,5°C a byl naměřen v 70. letech na Esperanze, argentinské stanici. Podle odborníků se však nemusíme příliš bát, ačkoliv je samozřejmě třeba životní prostředí tvrdě chránit. Oteplování na Antarktidě je kompenzováno mírou sněhových srážek, jež také svědčí o přirozeně nízkých teplotách. Přesto však jen za posledních 50 let vzrostla teplota vzduchu na ledovém jižním kontinentu o 2,5°C, což není málo. Záleží skutečně jen na nás všech, zda se rozhodneme tuto planetu chránit. Antarktida je však jedním z těch křehčích míst, stejně jako tropické pralesy, ačkoliv jsou si tato místa ne zrovna blízká, jde-li o podobu. A právě taková místa, náchylná k rychlým změnám, potřebují naši pomoc. Snad se tedy situace zlepší, a to nejen na Antarktidě, ale i celosvětově...

Více informací můžete nalézt na webu iDnes.cz. Do komentářů můžete napsat, co si o teplotním rekordu na Antarktidě myslíte...

úterý 23. února 2016

Peltobatrachus

Peltobatrachus ("žába se štítem") byl obojživelník ze skupiny krytolebců, nebo-li temnospondylů. Žil v období pozdního Permu, před 260 až 250 miliony let. V té době byly všechny kontinenty spojeny v jeden, nazývaný Pangaea, takže je možné, že bylo rozšíření Peltobatracha značně veliké. V současnosti však všechny fosilní nálezy známe pouze z jediného místa, a to z východoafrického státu Tanzanie. Temnospondyli byli velmi různorodí, a během období od Karbonu v prvohorách až po Juru v druhohorách vytvořili některé úžasné variace. Z toho nepřeberného množství druhů byl však permský Peltobatrachus výjimečný alespoň v jednom ohledu. Jak naznačují fosilní pozůstatky zvířete, měl tento obojživelník velmi silný krunýř. Byl tvořen kostěnnými destičkami, jež byly uspořádány do úzkých a dlouhých pásů. Vyskytovaly se na zádech i na břiše, od ramenní až po bederní oblast. Nechráněna byla tedy jen hlava, končetiny a ocas. Takový silný pancíř, díky kterému dostal Peltobatrachus své pozoruhodné jméno, chránil zvíře před potencionálními útočníky. V období Permu byli mezi dominantními dravci souše gorgonopsianti, masožraví savcovití plazi vybavení párem dlouhých špičáků v přední části tlamy. Jediné kousnutí do krku takovými zbraněmi bylo pro kořist smrtelné. Silný krunýř ale Peltobatracha chránil. Musel mít nějakou obranu, protože byl velmi těžký a pomalý. Nemohl jen tak snadno utéci, zřejmě se tedy skrčil k zemi a snažil se útok přečkat tak jako dnešní želvy. Nebyl příliš veliký, měřil maximálně 70 centimetrů na délku, díky čemuž by se dal velikostně přirovnat k mnoha dnešním ještěrům. Vzhledem se ale podobal pásovcům. Zuby Peltobatracha nebyly nikdy nalezeny, ale předpokládá se, že se živil červy, plži, hmyzem a pavoukovci. Obdobný jídelníček mají i pásovci. Jakožto zcela suchozemský obojživelník se Peltobatrachus vracel k vodě jen v období kladení vajec. Vajíčka obojživelníků jsou totiž měkká a musejí se klást do vody, což můžeme spatřit i u většiny současných obojživelníků... Éra pozoruhodných obojživelníků, jako byl Peltobatrachus, byla bohužel zažehnána obrovským vymíráním na přelomu prvohor a druhohor, které vymítilo okolo 90 % živočišných forem na naší planetě. Jednou z obětí byl právě Peltobatrachus, který se extrémně náhlé změně životních podmínek nedokázal přizpůsobit, a vyhynul...
Popis tohoto podivuhodného tvora naleznete například v knize Ilustrovaná encyklopedie dinosaurů a pravěkých zvířat. Dále je vyobrazen i v knížce Dinosauři-nalepovací encyklopedie.

Příště popis Diptera!

pondělí 22. února 2016

Netvor s labutím krkem

Jedním z pozoruhodných kryptozoologických úkazů západní Evropy je podle všeho velice záhadný živočich, vyskytující se na malém ostrově Achill západně od Irska. Podle místních legend je vulkanické jezírko na ostrově místem, poblíž kterého žije dosud nepopsaný druh plaza. Ostrov tedy není jen nalezištěm pět tisíc let staré kultury lidí, je obestřen i současným tajemstvím, avšak s pravěkým původem. Podle jednoho pozorovatele, který zvíře spatřil roku 1968, žije kryptid v jezeře, odkud občas vychází ven a pobíhá po blízkém lese. Místním prý požírá ovce, které zabíjí velmi tiše a nepozorovaně, nejpravděpodobněji ze zálohy. Pohybuje se skoky jako klokan a jedná se o velmi rychlého živočicha, jenž má navíc dlouhý, labutí krk. Kryptozoologové se domnívají, že tento podivný tvor by mohl být přežívajícím dinosaurem. Kandidátem je rod Coelophysis, který byl též vybaven dlouhým krkem, chodil po dvou končetinách a byl to dravec. Smečky těchto dinosaurů se proháněly Severní Amerikou, a zřejmě i Afrikou, v období Triasu. Možná lovili i ve smečkách, a byli tak schopni skolit velkou kořist, například velkého býložravce Placeriase. Coelophysis dorůstal délky 2 až 3 metrů, vysoký byl stejně jako člověk, a patřil mezi první větší masožravé dinosaury. Zvláštní, údajně spatřená příšera s labutím krkem, je prý tmavě hnědé barvy. Nevíme však, jak byli dinosauři zbarveni (s výjimkou několika opeřených druhů). Může tedy na Achillu, malém a malebném irském ostrůvku přežívat Coelophysis? Jako je tomu u všech kryptidů, i zde nejprve musíme zvážit důležitá fakta. Ačkoliv byli dinosauři zřejmě teplokrevní, je nepravděpodobné, že by v chladných podmínkách irské divočiny přežíval takový tvor. Jeho velikost je až příliš zarážející, takové zvíře by již dávno bylo popsáno. Samozřejmě také počet očitých svědků je malý, což může svědčit o lidské fantazii, ale ne o skutečnosti, že příšera žije. Způsob jeho života se zdá být jednoduchý, ale opravdu by byl tento "novodobý Coelophysis" schopen skákat jako klokan? Příběh je to tedy vydařený, ale s největší pravděpodobností vymyšlený. Že se ovšem na Achillu může vyskytovat např. nějaký nový druh hmyzu či jiného bezobratlého, o tom pochybovat nelze. Na dinosaura je však ostrov až příliš veliký, a tak lze případ "netvora s labutím krkem" zařadit k příběhům podobným svědectvím o lochneské příšeře...

Do komentářů můžete napsat, co si o tom myslíte! Podle mě tedy takový tvor v současnosti neexistuje, důvody jsem uvedl ve článku... Jaký je Váš názor?

neděle 21. února 2016

Nigel Marven nominován za svůj nový seriál

Britský přírodovědec, televizní producent a průvodce přírodou Nigel Marven byl na podzim minulého roku nominován na cenu udílenou společností The Maritime Foundation. Společnost předává ocenění za pořady týkající se především života na moři, lodí a lodní techniky. Minulý rok měl na stanici UKTV Watch premiéru Nigelův nový seriál, v originále Nigel Marven's Cruise Ship Adventures. V této sérii se Nigel vydává na cesty prostřednictvím výletních lodí společnosti Azamara, a jeho cílem je poukázat na jejich novou dimenzi. Než aby měli cestující z cesty pouze luxusní dovolenou, zve je s sebou na různé cesty do okolí přístavů, kde se vyskytují někdy až překvapiví tvorové. V první epizodě seriálu si Nigel například zaplaval s vorvaněm, což podnikl poprvé v životě. Své spolucestující vzal na jeden z karibských ostrovů, aby jim ukázal africké opice, které sem byly kdysi přivezeny a nyní zde žijí zcela volně. Kouzelníka, který Nigelovi nějakým záhadným kouzlem sebral sako takřka před zraky diváků, zase Nigel vzal na cestu za vzácnými leguány na karibském ostrůvku Richarda Bransona. Celý šestidílný seriál je tedy o hledání zvířat v turistických destinacích, i když poukazuje i na život na zaoceánské lodi, včetně Nigelových přednášek o zvířatech. The Maritime Foundation nominovala Nigela Marvena a jeho produkční společnost Image Impact Ltd na cenu Donald Gosling Award. Nese název na počest Donalda Goslinga, víceadmirála britské Royal Navy a bojovníka ve středomoří během 2. světové války. Před několika lety navíc Donald Gisling získal speciální ocenění od britské královny... Ačkoliv nakonec cenu Donalda Goslinga vyhrál producent filmu o tragické události ohledně lodi Costa Concordia, je skvělé, že byl Nigel Marven alespoň nominován. V České republice jste měli možnost shlédnout Nigelův seriál v prosinci na kanálu Spektrum, kde byl vysílán pod názvem Dobrodružství v neznámých vodách. Jistě jde o trochu netradiční sérii o přírodě, která je mixem různých žánrů. Na jednu má prvky jiných přírodovědných filmů, na stranu druhou je zase něčím novým. Není totiž mnoho pořadů, ve kterých by průvodce pořadem naučil kapitána lodi jak chytit aligátora... Možná bude Nigel nominován na nějakou cenu za své seriály v příštích letech, to se ještě uvidí... Nyní je však v Asii, a brzy snad uvidíme, co nového chystá...

sobota 20. února 2016

Pravěká Arktida ve starších třetihorách

Dnes si v souvislosti s Arktidou každý z nás vybaví sníh a led. Každému se snad v mysli objeví zamrzlý oceán, po kterém se potulují lední medvědi ve snaze najít nejbližší zdroj obživy. Je to svět plný extrémů, kterým tamní zvířata neustále čelí. Na dalekém severu se stále dokola střídají polární den a noc, doby, kdy slunce celé měsíce nezapadá, a pak je zase na velmi dlouhou dobu jen tma. Taková je Arktida v 21. století, a byla taková už před pár desítkami milionů let. Když se ovšem posuneme hlouběji do minulosti, zjistíme, že tomu tak nebylo vždy. Podobně jako Antarktida, jižní protilehlý bod Arktidy, byla asi před 50 miliony let pokryta spíše lesy než jen ledem, i daleký sever nebyl vždy tak nehostinný. Všechno navíc potvrzuje jeden nález, poukazující na podivuhodnou rozmanitost života kanadského severu v období Eocénu. Kdysi byla totiž na ostrově Ellesmere, jenž se nachází na samém severu Kanady a spadá do provincie Nunavut, objevena kost čehosi zvláštního. Bylo to už v 70. letech minulého století, když byla na blíže neurčené lokaci na Ellesmere nalezena kost Gastornise. Toho si mnozí zájemci o pravěk okamžitě vybaví jako obyvatele deštných lesů, které v Eocénu pokrývaly značnou část Evropy i Severní Ameriky. Gastornis (či Diatryma) byl 2 metry vysoký, půl tuny vážící pták s dlouhým krkem, nesmírně silným zobákem a hlavou velikosti lebky koně. Ve slavném seriálu BBC Putování s pravěkými zvířaty jsme měli možnost vidět Gastornise v akci, při lovu malých messelských prakoníků. Podle některých odborníků byl však Gastornis býložravec, nebo všežravec. Ačkoliv všechny aspekty života tohoto obřího ptáka nejsou zcela doloženy, a stále se o nich diskutuje, byl to skutečně neobvyklý tvor... Jak mohl Gastornis žít v arktickém prostředí? Již bylo zmíněno, že v období Eocénu zde krajina vypadala jinak. Gastornis žil na ostrově Ellesmere před 53 miliony let, a tehdy vážně nešlo o tundru mající pouze omezený počet živočišných a rostlinných druhů. Na Ellesmere rostly lesy, výrazně se podobající cypřišovým porostům v mokřadech Everglades na Floridě. Zdá se to být neuvěřitelné, ale holá pustině obývaná dnes pouze králíky, pižmoni a vlky, před 53 miliony let kypěla životem. Fosilní doklady ze sousedního Grónska navíc pozvrzují, že velký Gastornis sdílel své životní prostředí s poměrně velkými savci, na první pohled připomínající nosorožce či hrochy. Jistě však patřili do zcela jiné skupiny savců. Dále zde žily želvy a někteří dávní zástupci řádu krokodýlů, možná šlo o předky soudobých severoamerických aligátorů. Snad bylo to místo domovem i raných primátů. Šlo zkrátka o svět zcela jiný, než je ten dnešní, který i tak není o nic méně zajímavý. Boj o přežití probíhal v Arktidě před 53 miliony let jen v trochu odlišném měřítku a v jiném prostředí, než dnes... Kost Gastornise byla identifikována teprve nedávno, a došlo tak k potvrzení, že tento neuvěřitelný predátor či býložravec skutečně obýval daleký sever. Jedním z mála eocénních ptáků, kteří mu mohli dělat společnost, byl Presbyornis. Byla to pravěká husa, a také z ní byla na Ellesmere nalezena jediná kost. I když existují pochybnosti o tom, že jde o Presbyornise a že se ve skutečnosti jedná o nový druh, můžeme přijít k obdivuhodné hypotéze. Co když Presbyornis, původně z Wyomingu ve Spojených státech, migroval na sever? Stěhovavost je jedním ze znaků mnoha současných druhů ptáků. Presbyornis se mohl chovat podobně, jako dnešní husy táhnoucí při své každoroční migraci. Vědět to sice nebudeme s jistotou, pokud tedy někdo nevynalezne stroj času, ale domněnka je to zajímavá a přece jen, něco pravdy v ní bude... Takže svět Arktidy vypadal před zhruba 50 miliony let naprosto jinak. Teplé a vlhké lesy dopminovaly krajině, po které se potulovali různí savci, ptáci a plazi, včetně želv a krokodýlů. Někteří vědci se domnívají, že nám tyto poznatky pomohou určit, jak se podnebí na naší planetě bude měnit nadále. Za desítky milionů let, doufejme, bude Arktida svědkem další přirozené změny prostředí. Lidé toho už svědky jistě nebudou, ale jde o pozoruhodnou domněnku...

Zdroj informací: Science Daily. Doufám, že se Vám tento článek líbil, budu rád za všechny Vaše názory...

pátek 19. února 2016

Správce dinosauřího parku - Protoceratopsí potíže

Správce dinosauřího parku se po týdnu vrací, a to s novými příběhy z uplynulého týdne! Jakým problémům museli naši přátelé, zejména pak správce Dan, čelit? Čtěte dále, a dozvíte se to...

Protoceratopsí potíže

Minulý týden byl jako jeden velký seznam nejrůznějších událostí, které nás zasáhly. V pondělí se chlapi rozhodli využít nové zdvihací páky, s jejíž pomocí přenesou maso přes plot do výběhu Siamotyranna. Cílem je omezit házení masa do výběhu, zvíře ho pak musí sežrat i se vším tím prachem (což mu ale podle mne nevadí, zdvihací páka tedy nebyl můj nápad). Při pokusu se bohužel Siamotyrannus jaksi moc zvedl, udělal náhlý skok, páku strhl a padající kus dřeva mu div nespadl na hlavu. Naštěstí predátor rychle zareagoval a po úskoku už se zabýval flákem masa, opět jako vždy padnutým na zem. Tato metoda krmení asi nebude úplně nejlepší, zvláště u plně vzrostlého dravce, od něhož musíte očekávat neočekávatelné. V úterý zase jednoho krmiče přepadl Erythrosuchus. Chyba byla na straně samotného krmiče, který šel do výběhu s krmivem, ale nikde Erythrosucha neviděl. Je vážně vtipné, že se po výběhu potuloval téměř deset minut a hledal obrovského predátora. Oči si přitom stínil rukou, různě se nakláněl do dálky, aby něco zahlédl, ale nic. Eric ležel ve stínu a po krmiči brzy udělal výpad. Krmivo zůstalo ve výběhu, ale zděšený krmič se tam už nikdy nevrátí. Tak jsem mu musel zadat novou práci, odteď bude uklízet odpad po Othnieliích... Největší potíže jsem měl však s novými exempláři, dvojicí Protoceratopsů. Jak se ukázalo, oba naší noví svěřenci jsou samci. Oliver by rád přivezl alespoň jednu samici, ale zatím se k další výpravě na Isle of Die nedostal. Agresivní samci se do sebe přes týden pustili, kvůli čemuž jsme je byli nuceni rozdělit. Větší a patrně starší samec napadl svého společníka, zatímco oba odpočívali v pozorovací ohradě, čekaje na dostavení speciální ohrady. Útočník si zřejmě dělal nároky na teritorium. Zrovna jsem si u pozorovací ohrady koupil puding... Řeknu Vám, není nic lepšího, než sledovat souboje dinosaurů v přímo zuřivé verzi, a přitom pojídat lahodný (ale na slunci trochu moc ohřátý) puding. Díval jsem se na bitvu těch zvířat asi čtvrt hodiny. Potom za mnou přiběhl uřícený Jack, místní pracovník, a křičel: "Odděl je! Odděl je! Jak se na to můžeš takhle dívat?!" V tu chvíli jsem si uvědomil svou trapnou chybu. Svačil jsem u tak vážné události a díval se na ni, jako na nějaký film. Upustil jsem puding-ne!!! Snědl jsem teprve polovinu! Celý rudý, naštvaný ze ztráty své svačiny, jsem vstoupil do výběhu a po jednom ze zvířat vystřelil ze síťové pistole. Síť byla malá, ale obalila se kolem nohy jednoho z bojovníků, a paralyzovala jej na jednom místě. Mladší samec, bojující tvrdě o svůj život, využil situace, a rozehnal se proti mě...

Krev mi tuhla v žilách. Naštěstí proti mě neutíkal proto, aby mě nabral na svůj silný kostěnný límec. Oběhl mne, a prchal dále. Oddychl jsem si. Pak jsem zase slyšel Jackovy výkřiky: "Pitomče! Nemůžeš to zvíře nechat jen tak utéct!" Znovu jsem se probral a utíkal za Protoceratopsem. Jack mezitím zajistil toho chyceného... Znavený Protoceratops nebyl daleko. Ulehl poblíž hlavní budovy, tedy tam, kde stojí jejich výběh. Stavitelé zrovna ohradu dokončili. Nahnat vyděšené zvíře do nového domova nebyl těžký úkol, zvláště, když jej prováděl expert jako já (nesmějte se). Možná jsem u toho zakopl a upadl na jednoho z mých přátel (který naštěstí uhnul), ale jinak to šlo celkem rychle a bez větších trablí. Staršího Protoceratopse jsme zatím nechali v ohradě. Co teď s oběma tvory uděláme, to ještě nevíme. Pokud jde o Operaci Hon na Kronosaura, určitě něco chystají. Jistě mají v plánu útok na dvacetimetrového Kronosaura. Zrovna včera jsem toho mořského draka viděl. Gigantické tělo se nadechovalo na hladině moře, necelých 1500 metrů od pobřeží Tedova ostrova. Kronosaurus se tedy drží v naší blízkosti. Věž Ochránců pravěkých zvířat bude co nevidět postavena. Pobřežní útesy severovýchodního cípu ostrova jsou k tomu ideální. Brzy se bude jednat i o vlastnictví Isle of Die. V poslední dva dny příštího pracovního týdne proběhne debata mezi světovými mocnostmi. Je jisté, že o Isle of Die budou usilovat i lidé s vlastními, soukromými zájmy. V tomto případě má však Dinosauří park skvělý trik. Spojíme se s Ochránci pravěké zvěře... Uspějeme? Těžko říci, ale ten ostrov musí být chráněný!


Další část Správce dinosauřího parku opět v pátek za týden! Brzy se dozvíme o výsledcích debaty, jež nakonec rozhodne o budoucnosti ostrova plného prehistorické zvěře... Zda-li bude součástí toho osudu i Dinosauří park, to se ukáže již brzy...

čtvrtek 18. února 2016

Diplom od Martinoraptora

Již před delší dobou, vlastně na konci prosince, jsem obdržel od Martinoraptora z www.martinoraptor.blog.cz tento překrásný diplom. Zúčastnil jsem se totiž prosincového projektu Adventní kalendář, který autor blogu sestavil, a jeho součástí byla řada soutěží... Martinoraptorovi moc děkuji za skvělý diplom, a těším se na další soutěže!

středa 17. února 2016

Zvláštní znaky dinosaurů-Tyrannosauridi

V minulém díle tohoto nového projektu jsme se seznámili s podivuhodným znakem dinosaurů známých jako Alvarezsauridi. Na předních končetinách měli tito ptákům podobní, opeření dinosauři pouze jediný dráp. Tato část se také zaměří na přední končetiny dinosaurů, tentokrát však z jiné skupiny. Patřil mezi ně Tyrannosaurus Rex a jeho příbuzní...

Tyrannosauridi (čeleď Tyrannosauridae) byli typickými obřími masožravci období Křídy. Svůj název dostali po nejoblíbenějším a nejpopulárnějším zástupci skupiny, obrovském Tyrannosaurovi, který patřil mezi největší dravé dinosaury všech dob. Plně vzrostlý T-Rex měřil na délku 12 metrů, ačkoliv se mezi odhady objevují i domněnky o 15 metrech (taková kostra ale zatím nebyla nalezena). T-Rex, proslulý mnoha filmy a seriály o pravěku, stejně jako knihami, bezpochyby patřil mezi nejhrůzostrašnější monstra, jež se kdy potulovala po naší planetě. Před 68-65 miliony let děsil téměř každého živočicha prehistorické Severní Ameriky, především pak Montany na území Spojených států amerických. Ani osmitunový Triceratops s ostrými rohy či veliký Edmontosaurus neměli proti tomuto predátorovi šanci, když se s ním střetli tváří v tvář. Koneckonců, existuje několik zkamenělých dokazů potvrzujících, že T-Rex tato zvířata napadal (ačkoliv ne vždy mohl vyhrát). Pro některé se zdá ironií, že právě Tyrannosauridi, tak velcí a specializovaní zabijáci, byli vybaveni nesmírně malými předními končetinami. K čemu je používali? A proč byly tak krátké? Kdysi se to zdálo být skutečnou záhadou. Dnes však známe velké množství členů tyrannosauří rodiny: Tyrannosaurus Rex, Albertosaurus, Daspletosaurus, Tarbosaurus, Appalachiosaurus, Alioramus, Gorgosaurus, Nanotyrannus a další. Tito predátoři žili v pozdní Křídě. V posledních několika desetiletích však byly objeveny i mnohem starší, dávnější rody. Mezi předky T-Rexe byli Guanlong a Dilong, podivní malí dinosauři z Číny, dost možná opeření. Mohou právě oni poskytnout vědě zřetelný pohled na vývoj předních končetin této obdivuhodné skupiny dinosaurů?



Takže kromě obrovské tlamy plné ostrých, vroubkovaných a dozadu zahnutých zubů, které okamžitě střídaly vylomené zuby, a síly skusu až 4 tuny (v případě T-Rexe) měli Tyrannosauridi i malé přední končetiny... Existuje řada teorií, které se je snaží vysvětlit. Někteří vědci si myslí, že hlava vyzbrojená tak mocnými čelistmi zkrátka při zabíjení kořisti vykonala své. Pak by tedy Tyrannosauridi přední končetiny příliš nepotřebovaly, a ty by se v průběhu evoluce zmenšovaly. Někteří zastánci této teorie si také myslí, že kdyby dinosauři před pětašedesáti miliony let nevyhynuli, Tyrannosauridi by přední končetiny ztratili úplně. Podle jiné teorie měly malé "ruce" význam pouze pro námluvy. Nejčastěji jsou však přijímány dvě hlavní teorie: podle první mohli tito dinosauři využít malých předních končetin k uchycení kořisti, nebo alespoň kusu masa, blíže k tlamě. Dinosaurus se tak nemusel sklánět těžkou hlavou k zemi. Ještě pravděpodobnější je druhá teorie, tvrdící, že malé končetiny pomáhaly vybalancovat tu obrovskou hlavu. Mohly tak vyvážit váhu těla i v případě, když se zvíře chtělo vztyčit, například ze spánkové polohy. Nikdy se to však nedozvíme s jistotou, pokud tedy někdo nebude cestovat zpět v čase, aby tyto možnosti objasnil... Význam maličkých předních končetin u Tyrannosauridů tedy zůstává celkově nejasný. Slavný paleontolog Jack Horner dokonce svou teorii o Tyrannosaurovi jakožto mrchožroutovi (což však vyvrátily fosilní důkazy o tom, že skutečně napadal jiné tvory) postavil na přítomnosti tohoto znaku. Končetiny byly tak krátké, že se zvíře ani nemohlo dotknout tlamy, dokonce je ani nemohlo sepnout. Víme ovšem, že horní část paže zvířete byla velmi svalnatá, což dokazují stopy po svalových úponech. Dále se dostáváme k dalšími typickému znaku Tyrannosauridů: pouze dvěma prstům. Většina dravých dinosaurů, od Allosaura po Megalosaura, měla tři prsty. Tyrannosauridi je měli jen dva. První byl mnohem kratší, než ten druhý. Pohled na vývoj této charakteristiky nám mohou poskytnout právě raní čínští zástupci skupiny. Dilong měl dlouhé přední končetiny s dlouhými drápy, a měl je tři! Třetí prst byl však, na rozdíl od ostatních dvou, velmi slabý. Již tehdy se tedy ztrácel, a po milionech let zmizel úplně...

Doufám, že se Vám článek líbil, pokud ano, komentujte... Snad už brzy přinesu další články do série Zvláštní znaky dinosaurů!!!

úterý 16. února 2016

Zephyrosaurus

Zephyrosaurus byl malý ptakopánvý (ornithischiidní) dinosaurus žijící v období Křídy stupňů Apt a Alb, tedy zhruba před 125 až 100 miliony lety. Za své pozoruhodné jméno, jež v překladu znamená "ještěr západního větru" vděčí obyvatelům starého Řecka. Ti totiž uctívali boha Zephyra, který vládl nad větrem foukajícím ze západu. Důvod, proč byl Zephyrosaurus takto pojmenován, je celkově jasný, uvážíme-li, že za své existence byl tento živočich nesmírně rychlý. Možná dosáhl i rychlosti větru, kdo ví... Je však pravděpodobné, že tento malý ornitopod mohl běhat rychlostí přibližně 50 km/h, čímž mohl jednoduše uniknout větším predátorům. Byl pouze 1,8 metru dlouhý a metr vysoký, vážit mohl maximálně několik desítek kilogramů. Jeho fosílie byly nalezeny na západě Spojených států amerických. Fragmenty jeho kostí byly objeveny v Carbon Country, v Montaně. Paleontologové však nalezli také zkamenělé stopy, které přisuzují Zephyrosaurovi-ty se však pro změnu nacházejí v Marylandu a Virginii, tedy na východě Spojených států. Kdyby nic jiného, svědčí to o velkém rozšíření tohoto rodu po celé pravěké Severní Americe. Stopy naznačují, že dinosaurus měl tři dlouhé prsty, a dále také čtvrtý prst na opačné straně končetiny (podobný mají ptáci). Bylo to bipední zvíře, chodící po dvou nohách, ačkoliv občas si mohlo stoupnout i na všechny čtyři. Zephyrosaurus byl popsán roku 1980 paleontologem Hansem Dieterem Suesem, ačkoliv mnoho kostí prozrazujících o vzhledu zvířete bylo nalezeno až roku 2003. V pravěké Severní Americe, přibližně před 115 miliony let, Zephyrosaurus rozhodně nedominoval. Husté lesy a pláně, na kterých rostly první kvetoucí rostliny, spolu s ním obývala i řada dravců. Jedním z nich byl slavný Deinonychus, Velociraptorův bratranec jen o něco větší, a možná i dravější. Téměř dvoumetrový Zephyrosaurus tak mohl patřit na jídelníček asi třímetrového Deinonycha, vyzbrojeného smrtícím drápem na zadních končetinách. Díky své rychlosti však Zephyrosaurus nebyl zcela bezbranný. Navíc měl v rukávu ještě jeden trik. Tento druh je totiž blízce Orodromeovi, oba byli zástupci čeledi Thescelosauridae. Orodromeus byl možná částečně hrabavý druh, vytvářející si nory, v nichž se mohl ukrývat před predátory, nebo v nich přespávat. Pokud se Zephyrosaurus, žijící o něco dříve než Orodromeus, choval podobně, pak mohl očím hladových dravců uniknout doslova pod zem. Přední končetiny vůbec nebyly krátké, takže mohly Zephyrosaurovi pomoci při hrabání. Především šlo však o pozemního tvora živícího se nízko rostoucí vegetací, jako byly například kapradiny. Jelikož byly mezi nalezenými fragmenty i čelisti Zephyrosaura, víme, že byl vybaven malými hrbolkovitými zuby, perfektními k rozmělnení vegetace. K trhání potravy užíval svého krátkého zobáku. Zephyrosauři se sdružovali do malých stád, což jim poskytovalo lepší možnosti k přežití, v množství jedinců je totiž síla...
O Zephyrosaurovi se v mnoha knihách příliš nepíše, ale jednou z publikací, kde najdete popis tohoto tvora, je knížka "Speciální průvodce-Dinosauři" od Gerrieho McCalla.

Příště Stenopelix!

pondělí 15. února 2016

Jantar-Tajemství zkamenělé pryskyřice

Napsat tento článek mě napadlo jen tak, zčistajasna včera večer. Bude pojednávat o zkamenělé pryskyřici, jantaru, který je i fanouškům dinosaurů známý především z jednoho důvodu... Snad si článek užijete.

Jantar, zkamenělá pryskyřice stromů. Většinou se s ním setkáme v obchodech se šperky, jakožto součástí různých řetízků a dalších blyštivých předmětů. Lidmi začal být používán již po skončení doby ledové, zejména díky své překrásné barvě a neobvyklému vzhledu. Jak důležitý je však jantar pro paleontologii a případně jiné přírodní vědy? Často se setkáme s tvrzením, že jantar je produktem především třetihorních rostlin, ale to je omyl. Nejstarší nalezené kusy tohoto materiálu jsou staré 320 milionů let, a spadají tak do období pozdního Karbonu v prvohorách. Zajímavé je, že jantar většinou vzniká v pryskyřice kvetoucích rostlin, ale ty v té době ještě neexistovaly. Byl tedy vyprodukován primitivnějšími rostlinami, možná některými kapraďorosty či plavuněmi. Mnohem běžnější je tato barevná látka v horninách z období Jury, z doby zhruba před 150 miliony let. Výzkumníci si již dávno všimli, že zkamenělá pryskyřice obsahuje něco podivuhodného-hmyz a další malé bezobratlé. Jantar nám tedy může poskytnout skvělý pohled na malé živočichy, kteří se v tehdy ještě tekuté pryskyřici uchitili. A protože byla lepivá, nemohli uniknout, a zakonzervovali se po desítky, ba i stovky milionů let. V druhohorách již žili moskyti, živící se krví největších zvířat, jaká kdy kráčela po souši-dinosaurů. Právě odsud se ubírá dále hlavní myšlenka jednoho z nejslavnějších děl, jež má co do činění s dinosaury. Spisovatel Michael Crichton ve své knize Jurský park, která se stala námětem pro stejnojmenný slavný film, vymyslel velmi zajímavý postup klonování dinosaurů. Komár, který se napil dinosauří krve, zahynul v pryskyřici, spolu s jantarem zkameněl, a dinosauří krev v něm zůstala do dnešních dnů. Poté vědci krev extrahovali a získali tak dinosauří DNA. Někteří odborníci tvrdí, že v reálu by to bylo nemožné, ale Crichtonův dokonalý nápad je jistě přinejmenším k zamyšlení... Lze tedy říci, že geneticky naklonovaní dinosauři z Jurského parku mají více společného s jantarem, než si někteří lidé myslí. Věřte nebo ne, v jantaru bylo nalezeno i uchované peří primitivních ptáků nebo opeřených dinosaurů. Velká naleziště zkamenělé pryskyřice však pocházejí z třetihorních dob. Obsahují také více pozůstatků malých živočichů, jako jsou mravenci, vosy, mouchy a další hmyz. Nechybí ani různé druhy pavoukovců, především pak pavouků. Velká naleziště jantaru se nacházejí mimo jiné v Severní Americe a východní Asii. Roku 2012 bylo objeveno i naleziště v Itálii, a místní jantar je starý 230 milionů let. Vědcům tak poskytl dokonalý pohled na tehdejší malé bezobratlé... Jantar je tedy velmi zajímavá látka, a paleontologům může prozradit mnohem více, než by se dalo očekávat...


Na prvním obrázku vidíte komára v jantaru, zatímco na druhém je ve zkamenělé pryskyřici zachováno něco mnohem neobvyklejšího, a to dinosauří peří...

neděle 14. února 2016

Objev pleistocénního savce s pozoruhodnou lebkou

Nedávno byl ve východní Africe učiněn velmi zajímavý objev. Po delší době byl nalezen nový druh prehistorického savce, a ne jen tak ledajakého. Vyskytoval se před 100 000 až 50 000 lety poblíž jezera Viktorie, včetně ostrova nazvaného Rusinga. Podle místa nálezu, jímž byl právě ostrůvek, byl také pojmenován. Rusingoryx atopocranion však není úplně nově známý vědě, protože byl popsán už roku 1983. Ovšem, stalo se tak na základě pár kostí. Paleontologové a zoologové si ani nebyli jisti, co byl Rusingoryx zač. Až nyní můžeme Rusingoryxe vidět v novém světle. Nové nálezy, kterých rozhodně není málo, ukazují, že Rusingoryx patřil do čeledi Bovidae, kam patří antilopy a pakoně. Opravdu jako pakůň vypadal (viz. obrázek), ačkoliv měl poměrně delší krk a rohy směřovaly dozadu. Vědci, kteří v současnosti zvíře studují, si však u této prehistorické formy pakoně všimli něčeho skutečně podivného. Výjimečně neobvyklým znakem Rusingoryxe byl totiž čenich, až zarážejícím způsobem připomínající zobák hadrosauridních či kachnozobých dinosaurů. Nosní průchod pak dokonce připomínal duté hřebeny hadrosauridů... Není to ale tak záhadné, jak se může zdát. Podle odborníků je to doklad tzv. konvergentní evoluce, která probíhá v případě, že se nepříbuzné druhy vyvíjejí podobným způsobem, jelikož žijí v podobném prostředí. V případě Rusingoryxe je interpretace jasná: jakožto stádový živočich používal svého zvětšeného čenichu k vydávání hlasitých zvuků táhnoucích se na míle daleko. V poslední době ledové, která zasáhla i africký kontinent, žili v savanách spolu s Rusingoryxem i lvi, hyeny a další predátoři, většinou patřící už mezi druhy žijící i dnes. Pokud býložravci nechtěli skončit sežráni, museli neustále komunikovat s ostatními členy stáda. Lze pouze předpokládat, že Rusingoryxové, podobně jako například dnešní pakoně, podnikali každoroční migrace za dešti. Takové podrobnosti se zřejmě již nikdy nedozvíme, ovšem domněnka je to velmi zajímavá. Africké podnebí se v Pleistocénu celkově podobalo tomu dnešnímu... Takže znovuobjevený pravěký kopytnatec možná vydával zvuky dosti podobné hlasitým vokalizacím obrovských dinosaurů, kteří žili 65 milionů let před ním... S těmito pozoruhodnostmi se ale v paleontologii setkáváme často. Doufejme, že toho bude o Rusingoryxovi zjištěno i více, a že se najde více zkamenělin, které by nám o tomto zvířeti prozradily více...

Snad se Vám článek o objevu líbil, pokud ano, můžete napsat komentář...

sobota 13. února 2016

Putování s pravěkými zvířaty, epizoda 5.: Šavlozubý tygr


V páté epizodě cyklu BBC Putování s pravěkými zvířaty se vrátíme na ztracený kontinent, do Jižní Ameriky v době před milionem let. Po spojení obou Amerik se tamní svět velmi změnil, a tam, kde kdysi vládli obří draví ptáci, panuje nyní šavlozubý tygr. V měnícím se světě se odehrává drama týkající se jedné smečky, jejíž život také stíhá změna...

Tento díl sleduje několik měsíců života smečky Smilodontů, bájných šavlozubých tygrů, jejichž teritoriem je jedna velká planina na území dnešního Paraguaye. Před několika lety získal smečku momentálně sedmiletý samec Zlomený zub. Při boji s předchozím vůdcem smečky přišel o polovinu zubu, ale je to statný bojovník odrážející všechny protivníky. Nešťastná náhoda ale rozhodne o tom, že se v několika minutách jeho role zcela obrátí. Jeho přemožiteli jsou dva samci, bratři bojující společně. Zlomený zub nemá proti takové převaze šanci, a jeho vláda nad smečkou končí. Začíná tvrdý boj o přežití, jelikož se musí naučit lovit. Ve smečce mu potravu obstarávaly samice, nyní je vše na něm. Okolí je ale plné zvláštních a nebezpečných zvířat... Bratři zabili mláďata Zlomeného zubu a získali tak kontrolu nad smečkou. Po takovém děsivém činu samicím nezbylo nic jiného, než vítěze přijmout. Zlomený zub dále prožíval boj o přežití, život mu nakonec zachránil Phorusrhacos lovící mládě Macrauchenie. Kořist děsoptáka se stala kořistí Zlomeného zubu a vrátila mu sílu. Situaci změní obří lenochod Megatherium, který zabije jednoho z bratrů. Nyní zbylo Zlomeného zubu jediné: vrátit se na bitevní pole a vybojovat si smečku zpět... Příběh je opět doprovázet hudbou Bena Bartletta, která je v mnohých chvílích velmi temná. Také pěkně doprovází lov Smilodontů na Macrauchenie. Jako u ostatních epizod série Putování s..., i zde má díl svou samostatnou znělku... Mě se tento díl vždycky moc líbil a viděl jsem ho poprvé asi před deseti lety... Podle mě má moc hezký příběh.

Pravěcí tvorové z této epizody: Smilodon, Macrauchenia, Doedicurus, Megatherium, Phorusrhacos.

Příště už popis posledního dílu tohoto seriálu, a to části s názvem "Cesta mamutů"!

pátek 12. února 2016

Správce dinosauřího parku - Chňapaví nováčci

Máme tu další pátek a s ním se pomalu blížíme i k polovině měsíce února. Správce dinosauřího parku dnes samozřejmě nesmí chybět, a já doufám, že si jej s radostí užijete...

Chňapaví nováčci

Po několika týdnech pečlivých příprav se Oliverovi podařilo přivézt do parku dva nové živočichy. Sdělil nám, že právě oni jsou tím překvapením, jež nám kdysi sliboval. Překvapilo mne to, nejsou to totiž velké nebezpečné příšery. Myslel jsem si to tedy až do chvíle, kdy po mě jeden chňapl velmi silným zobákem... Oliver odletěl na Isle of Die v úterý, tedy týden poté, co se z ostrova vrátil po nebezpečném setkání s Megalanií. Původně se chtěl vydat do pralesů jižní části ostrova, ale nakonec zvážil, že by to bylo příliš riskantní. Helikoptéra nakonec přistála na západě Isle of Die, v blízkosti strmých skal obývaných ptakoještěry. Oliver nevěděl, zda vůbec tvor, kterého hledá, žije v této oblasti. Před několika měsíci jej totiž spatřil na zcela opačném cípu pevniny. S Timem a dalšími dvěma společníky se pak prosekával bujnou džunglí, narazil na bezpočet zajímavých štírů, mnohonožek, motýlů i primitivních savců. Noc z úterý na středu přečkával tým hluboko v pralese. Jejich tábor, tvořený čtyřmi stany, byl oplocen speciálními kusy látky, jež měly splývat s okolním prostředím. Ačkoliv toho nebylo třeba, Oliver dal tentokrát pro opatrnost více, než kdy jindy. Přesto jeden živočich do tábora pronikl, malý stromový savec. Purgatorius! Žil v Severní Americe před 65 miliony let a byl předkem primátů, i když na první pohled připomínal nějakého stromového hlodavce. Oliver jej chytil do sítě poté, co tvoreček navštívil jeho stan. Síť měla však příliš velké otvory, a jakmile Oliver pořídil fotografii, Purgatorius vyskočil a zmizel. Přesto to byl cenný nález. Během středečního dopoledne pak tým dorazil k vyschlému řečišti. Oliver byl překvapen přítomností několika velkých dinosaurů, jež se v okolí říčky shromáždili. Byli to vesměs kachnozobí dinosauři, možná Saurolophové či jim podobný druh. S tak velkými tvory by si Oliver nezahrával, a nechal je jít. V buši poté zaslechl podivné skřeky. Vydal se jejich směrem a tým jej následoval. Nakonec bylo překvapení větší, než Oliver myslel. Nalezl zvířata, která toužil přivézt do Dinosauřího parku! Pod kopcem mezi tunami nízko rostoucí vegetace se páslo stádo malých býložravců podobných Triceratopsům! Neměli ale rohy, a byli mnohem menší, měřili asi dva metry na délku. Oliver rozpoznal, že zvířata se zrovna chystají k hnízdění. Poté jej napadlo, že by mohl pro Dinosauří park toto zvíře konečně získat. Zavolal zbytek týmu, jenž o půl hodiny později přiletěl helikoptérou. Následovaly střely z uspávací pušky, a dva tvorové byli naloženi do klecí. Pak jsem se s nimi seznámil já, v jejich novém domově...

To první chňapnutí mohlo být velmi bolestivé-jen tak tak jsem stačil uhnout a nepřišel jsem o prsty. Dvoumetrový býložravec žijící v Mongolsku před 75 miliony let se nazýval Protoceratops. Máme tedy pár, ačkoliv nevíme, zda to náhodou nejsou dva samci. Oliver si totiž všiml, že samice bývají trochu menší, a naši Protoceratopsové jsou oba stejně velcí. To ale nevadí, alespoň máme další zajímavé dinosaury. Ohradu jsem jim postavil poblíž hlavní budovy, odkud na ně bude pěkný výhled. Tedy, pokud nebudou zlobit... Operace Hon na Kronosaura se během týdne pořádně rozjela. Halisauři jí unikli, a to především díky Ochráncům pravěkých zvířat, nyní však svůj zrak znovu upnula na obřího dvacetimetrového plaza, kvůli němuž organizace vznikla. Kronosaurus se totiž vynořil na pobřeží ostrova Tonga, kde vyděsil tisíce turistů svými výskoky z vody. Dělal to podobně jako keporkakové, zřejmě se chtěl zbavit parazitů na kůži, nebo tak činil pro zábavu. Ať tak či onak, podle operátorů nemůže tento ohromně nebezpečný predátor v Pacifiku zůstat. Pátrají po něm teď ve dne, i v noci. Šest posádek tvořených dohromady padesáti lidmi hlídkuje na oceánském území zabírajícím plochu o velikosti Anglie. O tom, že byl Kronosaurus včera odpoledne zahlédnut při pobřeží našeho ostrova, jsme raději pomlčeli. Ochránci pravěkých zvířat si chtějí na Tedově ostrově zbudovat základnu, a ředitel parku Charles Ted souhlasí. Vypadá to, že náš čeká válka dvou skupin. Jedna usiluje o vybití velkých mořských plazů, druhá je chce chránit. My rozhodně patříme k té druhé skupině! Co se ale stane, až se střetneme... To není tak úplně jasné. Na politické scéně se navíc opět objevuje spor o území Isle of Die. Světové mocnosti se přou, komu ostrov patří. Máme se do souboje také zapojit? Mohl by Isle of Die patřit Dinosauřímu parku, mezinárodní a zároveň soukromé společnosti? Nikdo neví, ale v blízké době se to dozvíme. Speciální debata totiž proběhne už na konci února...

Vyřeší se boj mezi operátory a Ochránci pravěké zvěře mírovou cestou, nebo dojde i k surovosti? A co spor o Isle of Die? Jak dopadne? To se už brzy dozvíte...

čtvrtek 11. února 2016

Claudiosaurus

Claudiosaurus byl plaz patřící do skupiny diapsidů, kam se řadí tvorové se dvěma spánkovými otvory v lebce. Samotný řád, do kterého však Claudiosaurus patřil, je nejistý. Patřil k mořským plazům, jež podle některých paleontologů představovali přechodnou formu mezi ranými suchozemskými plazy a pozdějšími notosaury, jako byl například Nothosaurus. Ti zase připomínali velké vodní krokodýly, ale byli úzce spjati s plesiosaury, a Claudiosaurus byl tedy jejich příbuzným. Toto částečně vodní zvíře je ale pro vědce stále záhadou... Claudiosaurus žil v období pozdního Permu, před 260 až 250 miliony let a vyhynul v době, kdy Zemi zasáhlo velké vymírání, jež vymítilo více živočišných forem, než jakékoliv předchozí či následující. Tehdy byly všechny souše spojeny do jednoho velkého superkontinentu nazývaného Pangaea. Fosilie Claudiosaura se ale našly pouze na území Madagaskaru. Byla to madagaskarská specialita a my dnes známe pouze jediný nalezený exemplář. Měřil 60 centimetrů, takže to bylo zvíře vzrůstem i vzhledem alespoň vzdáleně podobné malým varanům či leguánům. Jde-li o způsob života, dal by se Claudiosaurus přirovnat k leguánům mořským, kteří dnes žijí na Galapágách, ale měří až 2,5 metru. O vodním způsobu života Claudiosaura svědčí několik zásadních znaků. Kostra byla totiž z velké části chrupavčitá. To ale znamená, že zvíře mělo problémy s rozložením své váhy při pohybu po suché zemi. Ve vodě byl však Claudiosaurus králem. Spoléhal se zde na sílu vztlaku. Na souši byl nemotorný, jelikož neměl okostnatělé prsní kosti a nebyl schopen dobře kráčet, ovšem ve vodě, to byl už jiný příběh. Značnou část času trávil odpočinkem na břehu, kde se slunil a přijímal sluneční energii, které pak využil při lovu. Byl to znamenitý plavec. Ve vodě přitiskl končetiny k tělu, čímž snížil odpor vody, a spoléhal na pohon svého ocasu. Plaval tedy podobně jako dnešní ještěři nebo krokodýlové. Mezi mořskými řasami, korály, skalisky a v různých otvorech pátral po potravě tvořené zřejmě jak rostlinami, tak i živočichy. Neví se přesně, čím konkrétně se tento plaz živil, ale v moři měl možností spoustu. Ohebný krk mu dovoloval nahlížet mezi porosty vodních rostlin, a malá hlava s širokými čelistmi, které končily až za úrovní očí, dovolovaly Claudiosaurovi bleskurychle a silně sklapnout. Měl také dlouhé prsty a ostré drápky. Některé paleontology to vede k domněnce, že byl vybaven plovacími blanami. Mořskému živočichovi by takový znal jistě zpříjemnil a zjednodušil život v oceánu. Jeho bratrancem mohl být Hovasaurus, další nepříliš dobře prozkoumaný živočich žijící ve zhruba stejné době, tedy v pozdním Permu, avšak navíc i v raném Triasu. Bylo to také madagaskarské zvíře zhruba shodné velikosti se stejnými tělesnými přizpůsobeními. Jen jeho ocas byl o mnoho delší. Následovníci těchto prapůvodních mořských plazů jsou však veřejnosti známi mnohem lépe. V druhohorách se v oceánech objevilo značné množství takových zvířat, od plesisaurů přes pliosaury po ichtyosaury, počínaje placodonty přes notosaury až po varanům příbuzné mosasaury... Byl to zcela jiný svět, v němž Clauidosauři měli potomky, ale sami do těch dob nepřežili...
Popisy Claudiosaura naleznete například v knihách: Dinosauři-nalepovací encyklopedie (Jinny Johnson) a Ilustrovaná encyklopedie dinosaurů a pravěkých zvířat (kolektiv autorů, mj. Barry Cox).

Příště Peltobatrachus!

středa 10. února 2016

Nové objevy v Africe související s ochranou přírody

Za posledních několik týdnů byly zveřejněny zprávy o několika významných zoologických objevech z Afriky, které by mohly pomoci k záchraně divokých míst, z nichž pocházejí. V tomto článku si představíme dva důležité nálezy, týkající se plazů a savců, avšak nejen to... První skvělou zprávou je, že v horách východoafrického státu Tanzanie byl objeven nový druh chameleona! Milovníky plazů taková novinka vždy potěší. Tento hnědozelený druh s modrými fleky byl nazván Kinyongia msuyae. Byl pojmenován podle Charlese A. Msuya, jenž byl průkopníkem tanzanské herpetologie. Za popisem stojí tým italských vědců v čele s dr. Michele Menegon. Zvíře měří pouhých 16 centimetrů, ale poukazuje na důležitost regionu, v němž žije, a který je značně ohrožen. Oblast nazývaná Makambako Gap je jakoby hranicí mezi rozdílnými zástupci fauny ve dvou odlišných částech hor Udzungwa. Přítomnost vědě dosud neznámých druhů poukazuje na to, že by tato oblast měla být chráněna. V současnosti jí však hrozí znečištění a poničení. Podle odborníků už Makambako Gap zoologicky neexistuje kvůli velkému tlaku ze strany lidského druhu. Nález chameleona druhu Kinyongia msuyae by však mohl přispět k záchraně místa. Zajímavostí je, že právě z této oblasti přišly v minulých letech i jiné zoologické objevy, poukazující na úžasnou biodiverzitu Makambaka. V roce 2003 došlo k objevu nového primáta, jednalo se tedy o vzácný objev (pro srovnání předchozí nový druh primáta z Afriky byl objeven roku 1923). Roku 2012 byl v té oblasti objeven ateris Matildin, zástupce stromových zmijí, který okouzlil zájemce o živočichy po celém světě. Aterisové se způsobem života podobají asijským chřestýšovcům, ale patří mezi pravé zmije, takže nemají tepločivné jamky. To jen potvrzuje, že Makambako Gap je velmi zajímavou oblastí skrývající mnoho tajemství... Doufejme, že nález nového druhu chameleona nakonec přispěje k ochraně těchto míst...


Ochránci přírody se domnívají, že v Národním parku Alatash ve velmi izolované části severozápadní Etiopie, poblíž hranic se Súdánem, žije okolo 100 až 200 lvů. Tato populace však byla ještě donedávna neodhalena! Nikdo si nemyslel, že se lvi v národním parku vyskytují, a to více potěšující je fakt, že tedy lvi mohou přežívat i v jihovýchodní části Súdánu. Podle odborníků se v národním parku vyskytují dva lvi na každých 100 kilometrů čtverečních. Je to sice velmi málo, ale mohlo by to pomoci k ochraně lvů. Lev jako druh je zranitelný druh. Ve druhé polovině 20. století bylo vybito 30 až 50 % všech lvích populací v Africe. Lidé si to možná ani neuvědomují, ale skutečně můžeme přijít o pravého krále zvířat. Lev je s váhou 250 kilogramů druhou největší kočkou na světě! V minulosti však některé poddruhy, jako třeba lev barbarský, byly vyhubeny. Současným poddruhům hrozí také mnohá nebezpečí. Těžko říci, zda nově nalezená populace lvů spadá do příliš neznámého poddruhu Panthera leo roosevelti. K nálezu došlo díky přítomnosti fotopastí v národním parku. V nočních hodinách, kdy velké kočky zpravidla loví, zachytily fotopasti naprosto nekontroverzní důkaz. Také během expedice týmu z Oxfordské univerzity byl v Alatashi zachycen lví řev. Nyní zbývá jediné: zjistit toho o utajené populaci lvů více a začít je konečně chránit! Nález by podle Jeffa Corwina, amerického průvodce televizními pořady o zvířatech, mohl vést k ochraně druhu...


Více informací naleznete na webech:
www.naturworldnews.com, www.sci-news.com (nález týkající se chameleona) a www.new.mongabay.com (nález lví populace v Etiopii).
Doufám, že se Vám článek líbil a přinesl Vám nějaké nové informace... Doufejme, že nové objevy skutečně povedou k ochraně přírody!

úterý 9. února 2016

Knihy o pravěku: Dinosauři-Velká kniha objevů

Po nějaké době přináším další popis knihy o dinosaurech, kterou mám doma, a jež mi již mnohokrát poskytla informace nebo alespoň návrhy na články... Doufám, že se Vám zalíbí...

Dinosauři-Velká kniha objevů je skvělá knížka od současného paleontologa Darrena Naishe s množstvím ilustrací od Juliuse T. Csotonyie, Todda Marshalla, Davida Bonadonna, Andreye Atuchina a Luise Reye. Tato kniha se příliš nezaměřuje na popisy dinosaurů, spíše se snaží poukázat na to, jak byli dinosauři objeveni, kdo za jejich prvními nálezy stál a jak se poté měnily domněnky o vzhledu a chování zvířat. Neznamená to, že by se v textu neobjevila fakta například o velikosti určitých druhů dinosaurů, ale skutečně se autor zaměřuje spíše na historickou stránku paleontologie, nebo dinosaurologie. Většina takových popisů objevů se nachází na dvoustraně. Po krátkém úvodu k tématu je popsán samotný nález a události, jež pak s objeveným tvorem souvisely. Kromě ilustrací si můžete prohlédnout i fotografie původních zkamenělin a oblastí, kde byly nalezeny. Ke každému objevu se váže malá tabulka, v níž jsou přehledně uspořádány nejdůležitější informace (jméno dinosaura, kdo jej objevil a kdy to bylo, kdo byl autorem popisu, důležitost a klasifikace-zařazení v biologickém systému). K některým dinosaurům je přiložena i malá tabulka se zajímavostí, například u Styracosaura je to krátký odstavec s názvem "Ježatý plaz". Dozvíte se v něm, proč Lawrence Lambe tvora takto pojmenoval. Prostřednictvím popisů se dozvíte také o paleontolozích, od Richarda Owena až po "válečníky o kosti" Othniela Charlese Marshe a Edwarda Drinkera Copea. Kniha je rozdělena na několik kapitol: Seznamujeme se s dinosaury (jde o úvod, o čem je vlastně kniha, co to byli dinosauři a kdy žili), Průkopnické objevování dinosaurů (objevy 19. století), Velká dinosauří horečka (počátek 20. století), Renesance dinosaurů (1960-1989), Peří a srst: další diverzita (Devadesátá léta) a Dinosauři 21. století. Každou kapitolou pak spolu s dinosauřími nálezy postupujeme blíže k současnosti, tzn. začíná se Megalosaurem v 19. století, konče Eotriceratopsem roku 2007. Kromě toho se na konci knihy nalézá slovníček, klíčové postavy (zde se seznámíte s jednotlivými paleontology, mj. i současnými) a stránka s odkazy na zdroje, tedy různé vědecké publikace a internetové stránky. Samozřejmě nechybí rejstřík. Velmi pěkné je podle mě to, že na začátku každé z kapitol se nachází nejen úvod do oné historické části paleontologie, ale také mapka, v níž jsou zaznamenána naleziště, ze kterých v té době přicházely objevy. Nejvíce je jich asi v poslední kapitole, která se týká tak moderních objevů, jako jsou Epidendrosaurus či Dilong. Na mapě jsou zaznamenány lokace z celého světa, kdežto v kapitole o 19. století se pochopitelně nacházejí pouze naleziště v Evropě a Severní Americe. Nechybí ani časová osa objevů! Podle mě je tato kniha opravdu skvěle napsaná a nabízí trochu jiný pohled na paleontologii, spíše z historické stránky, ale také poskytuje čtenářům pohled na skutečné debaty kolem světa dinosaurů. Kniha mi poskytla návrhy na série článků o objevech dinosaurů, které jsem psal v letech 2013 a 2014. Pokud na ni někdy narazíte, můžete si ji koupit či vypůjčit... Já sám ji doporučuji.

Údaje:
Autor: Darren Naish,
rok vydání: 2010 (stále ke koupi),
počet stran: 192.

Dalších popisů knih o prehistorii se snad dočkáte už brzy!!!

pondělí 8. února 2016

Megatherium





Jméno: Megatherium,
Potrava: Listí stromů, příležitostně i maso,
Výskyt: Jižní Amerika v období Pliocénu až Pleistocénu před 4 miliony až 10 000 lety.
Popis:
Název Megatherium znamená v překladu "mega zvíře", nebo též "obrovské zvíře". Není divu, že byl takto pojmenován, byl jeden z největších pozemních savců, kteří kdy žili. Jistě šlo o největšího lenochoda všech dob. Může se to zdát být směšné, ale tento obr byl skutečně blízce příbuzný se svými stromovými bratranci, které dnes pro jejich pomalé pohyby a celkově jednodušší způsob života nazýváme lenochody. Měřilo 6 metrů od špičky čenichu až po ocas a v kohoutku mělo nějakých 2,1 metru na výšku. Megatherium pak muselo vážit okolo 2 tun-byl to skutečný kolos. Je možné, že se také pohybovalo pomalu, ale díky své velikosti a smrtícím zbraním si mohlo být jisto, že jej nic nenapadne. Nebyly to jen ostré drápy na předních končetinách, sloužící především ke strhávání listí ze stromů, co mohlo možnému útočníkovi nahnat strach. Kdyby se predátor vyhnul nebezpečnému máchnutí dlouhými předními končetinami, s těží by pak šestimetrového giganta skolil. Kosti zvířete totiž tvořily něco jako pancíř, proto byli dospělí jedinci takřka nezranitelní. Navíc si ani ten nejodvážnější šavlozubý tygr nehodlal polámat své křehké zuby na něčem, co by stejně celé nesežral. Megatherium bylo potomkem mnohem ranějších forem chudozubých, jež žili v Jižní Americe už před 35 miliony let. Protože byl tehdy jihoamerický kontinent izolován od okolního světa, vyvinuly se na něm zcela odlišné formy života, nevyskytující se nikde jinde. Megatherium bylo výsledkem této dlouhé izolace kontinentu. Po srážce se Severní Amerikou se však fauně toho do té doby obřího ostrova naskytla možnost zabrat nová teritoria na severu. Megatherium bylo sice jihoamerickou specialitou, ale je možné, že se přes panamskou šíji dostalo až na území Texasu. Navíc si dokázalo okamžitě najít potravu-Megatheriu se muselo dařit v lesích. Paleontologové zkoumali mimořádně širokou pánev tohoto živočicha a dospěli k závěru, že se zcela jistě dokázal vztyčit na zadní končetiny. Něco podobného se mohlo vyskytnout i u velkých býložravých dinosaurů, sauropodů. Ve vztyčeném postoji pak váhu těla vyrovnával dlouhý ocas, jenž ležel při zemi. Příležitostně také mohlo odložit svou listnatou stravu stranou, a odehnat pravěké šelmy, jako šavlozubé tygry nebo vlky, od jejich kořisti. Taková scéna byla ukázána i v seriálu BBC Putování s pravěkými zvířaty, kde si Megatherium nakonec zahrálo překvapivě důležitou roli, když významně ovlivnilo konec pátého dílu. Fosilní pozůstatky "megazvířete" byly z Argentiny do Španělska zaslány už roku 1789 guvernérem města Buenos Aires. O rok dříve je totiž v okolí města nalezl Manuel Torres. K popisu došlo roku 1796, stál za ním slavný přírodovědec Georges Cuvier, uvědomující si, že šlo o kosti prehistorického lenochoda. Tak došlo k popisu druhu Megatherium americanum, ale od té doby byly popsány ještě další druhy, lišící se od sebe navzájem velikostí či rozšířením. Jistě by však v souvislosti s Megatheriem mělo zaznít jméno Charlese Darwina, jenž živočicha identifikoval díky nálezu jediného zubu, v Patagonii v první polovině 19. století, zatímco se plavil na lodi Beagle v okolí Jižní Ameriky... Šestimetrové Megatherium před 11 000-10 000 lety vyhynulo, stejně jako většina zástupců velké americké megafauny. Způsobily to globální změny, klima bylo sušší a chladnější, a zároveň končila doba ledová. Nálezy potvrdily, že Megatherium bylo i současníkem člověka, i když ten se s největší pravděpodobností nepodílel na jeho vyhynutí. Ze všech velkých lenochodů (Glossotherium, Hapalops, Nothrotheriops) bylo Megatherium největší, i přesto však vyhynulo...



Popisek dalšího tvora z Putování s pravěkými zvířaty, nejspíše velkého děsoptáka, bude následovat již velmi brzy!

neděle 7. února 2016

Attenborough a gigantický dinosaurus

Detektivní pátrání po obřím zvířeti, které kdysi žilo na pláních Patagonie, spolu se značně složitým úkolem: postavit jeho kostru...







Attenborough a gigantický dinosaurus (orig. eng. Attenborough and the Giant Dinosaur) je hodinový televizní speciál, poprvé vysílaný na stanici BBC One v neděli 24. ledna 2016. Tento film byl premiérován ve dnech slavnostního vystavení dosud největší sestavené dinosauří kostry na světě, v Americkém přírodovědném muzeu v New Yorku. Britský vzdělávací film tedy veřejnosti poskytuje pohled na skutečnost za touto kostrou a za tvorem, kterému patří. Pořadem, který v původním vysílání trval 58 minut (pro zahraniční distribuci však bude stopáž zkrácena), provází Sir David Attenborough, světoznámý autor přírodovědných filmů, jenž v televizi působí již od 50. let minulého století. Tentokrát je Davidovým úkolem sledovat rekonstrukci obrovského dinosaura. Ještě předtím však vyráží do Argentiny, místa, kde byl obrovitý titanosaurid nalezen. Setkává se s palentology, jimž se podařilo nalézt jeho kosti, a poskytuje divákům fakta o vykopávkách. Je také svědkem vzácných a úžasných nálezů sauropodích vajec, mezi jejichž skořápkami se nacházejí otisky těl mláďat. Může tak odhalit, jak se vlastně takový pětatřicetimetrový obr vyvinul, a jak vyrostl. Ve filmu se nachází i pěkná animace malého sauropoda ve vajíčku. Zatímco tým muzea staví kostru, David se blíže podívá na anatomii obřího tvora. Ve scéně, kdy se dívá do těla animovaného dinosaura, představí domněnky o funkci jeho srdce, výkonného orgánu, který živočicha poháněl. Základním cílem tohoto detektivního pátrání je také nalézt odpověď na otázku, kterou Sir David položí již na začátku filmu, a to "Byl to opravdu ten největší živočich, jaký kdy žil?". Animace ve filmu jsou velmi pěkné, mě osobně se především líbí již zmíněný pohled do dinosauřího vejce na roztomilé mládě. Je také zajmavé sledovat celou rekonstrukci, která sice probíhá pomalu, ale nakonec poskytne celému světu náhled na gigantického, pradávného tvora starého 100 milionů let. Ukázky z tohoto filmu, publikované BBC, se nacházejí na webu YouTube, můžete se na ně tedy sami podívat. Je také možné, že v angličtině na program na internetu narazíte. Pro ty, co preferují spíše dabovanou verzi, pořad by se mohl objevit v ČR nejspíše tento rok...

sobota 6. února 2016

První kdy objevení pterosauři

Většina zájemců o prehistorii ví, že prvním kdy popsaným dinosaurem byl Megalosaurus, veliký masožravec žijící v období Jury na území Anglie, jehož roku 1824 popsal William Buckland. V té době bylo velmi složité dozvědět se něco o životě v pravěku, nalézaní prehistoričtí tvorové byli považováni za slepé větve evoluce a za pomalá, ploužící se zvířata, jež připadala mnohým lidem nezajímavá. Pravda je samozřejmě opačná, ale v době, kdy došlo k objevu prvních dinosaurů, tedy v první polovině 19. století, byla objevena a popsána i jiná skupina druhohorních plazů. Ovšem prvních pozůstatků ptakoještěrů si lidé povšimli již ke konci 18. století. Egid Verhelst II nalezl v roce 1784 fosilii velmi podivného tvora. Měl dlouhé čelisti opatřené malými zoubky, pokroucené tělo, krátké zadní končetiny a z každé přední končetiny mu vyrůstala zvláštní kost, jež byla nesmírně dlouhá. Italský přírodovědec Cosimo Alessandro Collini se ještě toho roku ujal popisu. Myslel si, že dlouhé přední končetiny byly ploutvemi, a že nalezený živočich byl přizpůsoben životu v moři. Ploutve pak používal jako pádla při plavání. Nemohl vědět, že se dívá na prodloužený prst pterosaurů, podél kterého byla uchycena kožnatá blána umožňující těmto vzdušným akrobatům létat. Tak se stalo, že byli ptakoještěři po skoro půl století považováni za mořské plazy. Koneckonců, nalezenou kostru s tímto faktem vystavovalo i muzeum v Mannheimu. Později přišel na řadu slavný přírodovědec Georges Cuvier, který učinil skutečný vědecký popis. V roce 1809 pojmenoval zvíře jako Pterodactylus. O tři roky později dostál živočich i druhového jména, antiquus, jež mu přidělil Samuel Thomas von Sömmering. Stále bylo však podstatnější rodové jméno-Pterodactylus znamená "okřídlený prst". Cuvier totiž nesouhlasil s názory svých kolegů, myslel si, že zvíře létalo. Měl pravdu, nebyl to žádný vodní pták. Navíc jméno, jež zvířeti dal, dobře charakterizuje jeho důležitý znak. Cuvier dále došel k závěrům, že malé drápky používal Pterodactylus ke šplhání po stromech či skalách, což se později potvrdilo. Dnes je tento druh pterosaura znám z více než 30 fosilních exemplářů. Dnes se termín pterodaktyl široce užívá k označení těchto létajících plazů... O několik let později přišel další nález, byl u něj znovu Sömmering. Byl to Rhamphorhynchus. Původně byl považován za druh Pterodactyla, ale roku 1846 byl definitivně uznán jako samostatný rod. Do té doby byl však několikrát přejmenován, mimo jiná označení byl nazván například Ornithocephalus. Na obrázku pod textem si můžete všimnout jedné z prvních ilustrací tohoto živočicha... Ještě před Rhamphorhynchem byl ovšem v Anglii učiněn další zajímavý objev, posunutý však spíše do pozadí. Známá lovkyně fosilií Mary Anning objevila v prosinci 1828 několik neurčitých kostí, které Buckland popsal jako druh Pterodactyla. Richard Owen, otec dinosaurů (jelikož vymyslel označení Dinosauria), ale o několik let později zařadil zvíře do vlastního rodu Dimorphodon. Dnes patří tento ptakoještěr k nejznámějším létajícím plazům Spojeného království. Ve druhé polovině 19. století byla nalezena již řada známých ptakoještěrů. Othniel Charles Marsh během slavné "Války o kosti", kterou vedl se svým protivníkem Edwardem Drinkerem Copem, popsal Pteranodona-snad nejzobrazovanějšího pterosaura, kterého můžete obdivovat v mnoha filmech i knihách s pravěkou tématikou. Dodejme však, že tehdy znalosti ptakoještěrů přece jen nedosahovaly znalostí dnešních, a tito ohromní tvorové byli mnohem živější a energičtější, než si je v těch dobách paleontologové představovali...


Na prvním obrázku vidíte starou rekonstrukci Rhamphorhyncha z 19. století, zatímco na druhém se nachází kresba původně nalezených pozůstatků Pterodactyla... Doufám, že se Vám tento kratší článek líbil, ačkoliv nebyl příliš rozsáhlý...

Nejčtenější