Život mamby černé

Tento článek jsem chtěl napsat už alespoň dva roky. Konečně jsem se tedy dostal k jeho realizaci. Seznámíme se s hadem, který je po celé Africe velice obávaný a i jinde ve světě je mu přisuzována schopnost zabíjet lidi s pomocí vysoce účinného, nesmírně toxického jedu. Ve skutečnosti je to had, který si žije svým životem, vyhýbá se člověku, a jeho život může být mnohem zajímavější, než se na první pohled zdá... Život mamby černé prozkoumáme prostřednictvím fiktivního příběhu, který spojím s fakty o tomto legendárním plazu...

ŽIVOT MAMBY ČERNÉ

Uvnitř hnízda termitů, které v jihoafrické savaně porostlé suchou trávou a nízkými keři přímo bije do očí, nastává pohyb. Po 80 až 90 dnech inkubace se malé hnízdo, složené z pergamenových vajec nakladených jedno vedle druhého, probouzí k životu. Když někdy v říjnu nebo listopadu zanechala samice vejce svému osudu, ani nepomýšlela na to, že by ji mláďata mohla jednoho dne potřebovat. Jako u většiny hadů, neprojevovala matka žádné mateřské instinkty. Ani neměla, proč. Jakmile se její potomci vylíhnou, budou zcela samostatní. Už jako malí budou nahánět hrůzu prakticky všem drobným savcům i ptákům a bude se jich bát dokonce i člověk. Samice, která vejce nakladla, patřila k druhu hada, kterému se říká mamba. Na Zemi, konkrétně v Africe, žijí čtyři druhy mamb. Jejich vědecký název je Dendroaspis. A matka a její právě se líhnoucí potomci nejsou jen tak ledajakou zelenou, stromovou mambou. Patří k jedinému druhu mamby, který má šedé zbarvení. Černá mamba...

První mamba, která se vylíhla, dostane jméno Blackie. Je to malá samička, i když v tuto dobu jejího života by její pohlaví člověk vůbec nerozeznal. S pomocí vaječného zubu se vyklubala z pergamenového vajíčka, a zatímco se její pomalejší sourozenci rvou s měkkou skořápkou o spatření světla světa, ona už spokojeně odpočívá, rozložena na zbytku svého vaječného úkrytu. Všichni jedovatí hadi, černé mamby nevyjímaje, disponují jedovými žlázami a zuby hned po narození. Jakmile opustí termití hnízdo, začne pátrat po potravě. Tou budou nejprve drobní živočichové, možná začne s hmyzem a postupně si na svůj jídelníček bude přidávat všechny ty ptáky a savce, kterých je v okolí určitě dost... Snůška tvoří 6 až 17 vajec. Blackie tu nemusí čekat, až se vylíhnou její sourozenci. Aktivně začíná slídit po nějakém bezpečném úkrytu, bezpečnějším, než je termitiště.

Některé vědecké výzkumy v terénu prokázaly, že mladé černé mamby rostou velice rychle. Navíc jsou v bezpečí od mnoha predátorů, neboť tráví značné množství času mezi spletitými větvemi stromů a keřů. Tam jsou doma i jejich rodiče. Ovšem mladé mamby během prvního roku života tráví na stromech a keřích mnohem více času, než dospělci. Během prvního roku života dosáhne Blackie délky téměř dvou metrů. Mladé mamby totiž rostou rapidně rychle. Jakýkoliv netopýr, komba, pták, spící nebo bdící se stávají jejich kořistí. Blackie se brzy stává mistryní aktivního lovu. Neloví ze zálohy jako zmije nebo krajty. To by mambám připadalo zbabělé. Svým dlouhým tělem se vrhá prudkou rychlostí na každou menší kořist a nikdy nemá strach, že by její jed nepůsobil.

Mamba černá je rychlým, hbitým lovcem, a na to, že je hadem, dost dobře vidí. Každý pohybující se předmět okamžitě zaregistruje, zaměří ho, a pokud je to kořist, zaútočí. Pokud jde o predátora, snaží se uniknout. Krátce poté, co se poprvé po několika dnech odvážila na zem a zabila damana, který se stává oblíbenou kořistí černých mamb, zaregistruje Blackie známou siluetu na obloze. Ani černá mamba není v bezpečí před orlíkem hnědým, vyhlášeným labužníkem hadího masa. Tady, na jihu Afriky, jsou hojní ve svých počtech. Blackie musí okamžitě do bezpečí nedalekého keře, jinak přibude na jeho dnešním menu.

Uběhlo několik let. Blackie se výtečně daří. Žije samotářsky, jako všechny černé mamby. Dnes večer se však rozhodla uchýlit v malé noře, vyhrabané kdysi nějakým savcem, který se do ní už nikdy nevrátil. Nora je obývána i několika "užovkami" rodu Lamprophis (dříve byly označovány jako užovky domácí, ale později byly reklasifikovány, nepatří již mezi colubridy, tedy užovkovité, ale do čeledi Lamprophiidae). Ne že by mamby vyhledávaly společnost, ale nedaleko by se ani říci, že jim nějak zvláště vadí. Užovek je v noře hned několik.

Hned dalšího dne se Blackie vydává na lov. Svým citlivým rozeklaným jazykem právě zachytila pach damana skalního. Měří sice 50 centimetrů a váží až 4 kilogramy, pro mambu však není problém takového macka spolknout. Nejdříve ho však musí ulovit. Vedena jeho pachem, který je analyzován Jacobsonovým orgánem umístěným nad horním patrem v hadově tlamě, blíží se Blackie k dosud nic netušící oběti. Ta si sedla přímo na vrcholek malé skalky, ze které má přímo báječný výhled po okolí. Škoda, že se za pár sekund tato rozhledna stane jeho hrobem. A rakví bude možná hadí žaludek. Zezadu mamba velice rychle zaútočí. Její jedové zuby proniknou masa a následně do krve oběti... Mamba černá se řadí mezi elapidy, tedy korálovcovité hady, které charakterizují jedové zuby umístěné v přední části horní čelisti, jež jsou nepohyblivé. Na rozdíl od zmijí, chřestýšů, křovinářů a ploskolebců a všelijakých dalších zmijovitých zkrátka korálovcovitý had nedokáže své zuby natočit dopředu. Ale mamba černá má jakousi drobnou kontrolu nad svými jedovými zuby a proto s nimi může maličko pohnout vpřed, což jí pomáhá vpravit do kořisti ještě více jedu. Jedové zuby jsou dlouhé jen 6,5 milimetru, ale to bohatě stačí k tomu, aby jimi protekl smrtící jed. Ten protéká rýhou podél zubu, nikoliv kanálkem umístěným uprostřed zubu jako u zmijovitých. Tento smrtící aparát, jehož dvojí zabodnutí do damanova těla bylo velice bolestivé, brzy vykoná své. Damanovo tělo bylo právě napumpováno jedním z nejsilnějších hadích jedů v celé Africe.

Jed je velice silný neurotoxin, který poblázní nervový systém oběti a zastaví její srdce. Na tom se podílí i kardiotoxin obsažený v jedu, nechybí ale ani fasciculin. Mamby mají specifický neurotoxický jed zvaný dendrotoxin, který se vyskytuje pouze u nich a u žádných jiných hadů. Na nervovou soustavu působí velice rychle. Ubohý daman to má velmi rychle za sebou. Dnes byl kořistí Blackie daman, jindy to může být třeba i antilopa rodu Philantoba, kterou jsou tito hadi schopní zabít. Mamba černá dosahuje délky 4 metrů, i když obvykle bývá třeba o půl metru kratší...

U člověka nastane smrt způsobená jedem mamby černé obvykle v rozmezí mezi 7 až 15 hodinami po uštknutí. Avšak už 45 minut po nehodě může člověk zkolabovat a upadnout do transu. Pomineme-li některé vzácné případy, kdy například jednoho Jihoafričana uštkla mamba a on celou tu šílenou agonii přežil, aniž by mu byl podán protijed, je uštknutí mamby černé vždy smrtelné, není-li léčeno. Protijed existuje teprve od 60. let minulého století a zachránil tisíce životů. Přesto je mamba černá hadem, který zřídkakdy uštkne člověka. Jako všichni jedovatí hadi si i ona nechá jed raději k zabití své kořisti a nebude jím plýtvat na člověku. Faktem však je, že něco jako "suché kousnutí" (dry bite), kdy jedovatý had nezasadí do rány jedovou dávku, v rámci tohoto druhu nefunguje. Když uštkne, vždy vpustí do rány jed.

Po více než roku a půl života v buši narazila Blackie úplně poprvé v životě na člověka. Jakýsi chlapík se prodírá křovinami. Dostává se nebezpečně blízko k Blackie, která až dosud zcela klidně ležela na větvích nízkého keříku. Muž je už příliš blízko. Blackie začíná syčet. Otevírá tlamu. Díky jejímu inkoustově černému vnitřku dostála mamba černá svého jména. Muž vyděšeně vykřikl. Blackie ho neslyší, stejně jako ostatní hadi nemá vnější ucho, ovšem cítí, že její zastrašovací mechanismus zafungoval. Člověk v rychlém úprku mizí kdesi v dálce...

Někteří lidé ještě stále věří tomu, že mamba černá začne na potkání člověka pronásledovat a že se dokonce vrhá i za jezdci na koních. To vůbec není pravda. Není to děs, který se snaží člověka dostat za každou cenu. To dělají jen lidé... Pokud se nějaký herpetolog snaží mambu černou odchytit, je možné, že ho začne na krátkou vzdálenost pronásledovat, ale bude to spíše metrový výpad než nějaký pětimetrový či delší "běh". Ovšem je pravda, že mamba černá je nejrychlejší had, a vlastně i nejrychlejší beznohý živočich na světě. Na krátkou vzdálenost se dokáže plazit rychlostí 11 km/h, ve výjimečnějších případech možná i 18 km/h, což možná rychlostně odpovídá rychlé chůzi nebo pomalejšímu běhu, ale člověk jmá vždy možnost zrychlit. A protože mamba černá ve skutečnosti své nepřátele nepronásleduje, rozhodně tedy ne na dlouhé vzdálenosti, nemusíme se ptát: "Co by se stalo, kdyby mě mamba černá dohnala?" Setká-li se s člověkem, bude se mamba snažit co nejprve uprchnout. To znamená, že se vydá k nejbližšímu keři, rychle se vyplazí na nějaký strom... Jen proto, aby unikla. Jsou to velice plašší hadi a proto je také jen zřídkakdy potkáme. Preferují savanu, lesnatou krajinu a křoviny. Většinou žijí daleko od lidí. Přiblíží se k nim jen tehdy, je-li v jejich okolí dostatečné množství myší a krys. Teprve tedy nastává možnost, že někdo na mambu šlápne poblíž svého domku.

Blackie je už dospělá a začíná přitahovat pozornost samců. Začíná jaro. Doba, kdy se mamby páří. Několik samců už Blackie vyhledalo, následovali totiž pachovou stopu. Teď se před jejíma očima začíná odehrávat skutečně podivuhodné divadlo. Dva samci se vzájemně ovíjejí a snaží se jeden druhého přitlačit k zemi.

Uběhlo asi 11 let... Blackie prožila velice zajímavý život v buši. Zezačátku byl plný nebezpečí, i jako dospělá se musela vyhýbat mangustám nebo orlíkům hnědým, ale jinak byla svrchovanou královnou buše. Nikdy neuštkla člověka, vlastně jich za život viděla jen velmi málo... Dorostla délky asi 3,8 metru. V celé oblasti, kterou obývá, by nebyla k nalezení větší mamba. Nakonec však umírá... K jejímu tělu se neopatrně přibližuje člověk, který na ni narazil uprostřed prašné silnice. Se zájmem bere její tělo do ruky a pokládá ho na stranu. Že by ho snad nechtěl přejet? Ještě, že neměl touhu prohlédnout si její jedové zuby... V jednom případě totiž jed mamby černé takřka zabil chlapce, který zkoumal mrtvou mambu a omylem se bodl do prstu jejími jedovými zuby. I jed mrtvé mamby totiž ještě dokáže způsobit pořádně nepříjemné věci...

Mamba černá je skutečným majestátem Afriky. Zda je skutečně nejjedovatějším hadem celého kontinentu, těžko říci. Někdy se uvádí, že kobra kapská má možná stejně silný jed... Mamba černá určitě nepatří mezi 10 nejjedovatějších hadů světa, ti všichni žijí v Austrálii. Fakta ale jsou, že je to nejrychlejší had, největší jedovatý had Afriky a 2. nebo 3. nejdelší jedovatý had světa (po kobře královské z Asie a možná i po křovináři němém z neotropů). Kdyby nic jiného, už jen to ji činí velice pozoruhodnou...

Doufám, že se Vám tento článek líbil. Pokud chcete, napíši i další články tohoto typu. V roce 2012 jsem psal články ze série "Život v divočině", které byly podány podobným způsobem, jen byly kratší. Spojit fiktivní příběh nějakého zvířete s fakty by nebyl problém... Možná se tedy dočkáte podobných článků již v několika příštích desítkách dnů...

Obrázek týdne 29. 6. 2018

Červen se blíží ke konci... Teď zrovna venku fouká docela příjemný vítr, je slunečno, prázdniny jsou tu... A je čas na další Obrázek týdne. Doufám, že je nejen nejlepší z těch, které jsem během týdne nalezl, ale také trochu prázdninový...

Popisek k dnešnímu obrázku: Pteranodon cítí volnost Křídového vzduchu kdesi nad rozlehlými pláněmi Severní Ameriky... Je nádherný večer a ptakoještěr s takřka osmimetrovým rozpětím míří k nedalekému jezeru, kde stráví několik desítek minut či hodin chytáním ryb. Jeho bezzubý zobák je k jejich chytání perfektně uzpůsobený. Až se setmí, najde si nějaké místečko k odpočinku a bude jen doufat, že ho při spánku nenapadne nějaký masožravý dinosaurus...

S Obrázky týdne se načas loučíme s touto pterosauří superstar, hvězdou Jurského parku 3 i 5. dílu 1. série Pravěk útočí... Od příštího týdne bude na mém blogu opět Správce dinosauřího parku... Brzy také začne zcela nový příběh. Mám také v plánu dokončit Žraločí řády, a to co nejdříve... A pak přijdou letní, prázdninové projekty! Je tedy na co se těšit...

Žraločí řády: Carcharhiniformes (žralouni)

Žraloci už na naší planetě žijí po nějakých 400 milionů let. Ačkoliv se za tu dobu vyvinulo a také vyhynulo nepřeberné množství druhů, jejich anatomie se příliš nezměnila. Ba naopak, zdá se, žraloci si udrželi svůj tvar těla i způsob života po celé stovky milionů let. Patří k nejúspěšnějším živočichům, kteří se kdy vyvinuli. Přežili velké Permské vymírání, největší vymírání v historii naší planety. Přečkali i náraz meteoritu a sérii kataklyzmatických událostí, jež následovaly, a které vyhubily dinosaury, ptakoještěry, mořské plazy a amonity. V současnosti jim hrozí vůbec největší nebezpečí: každý rok je 73 milionů žraloků odchyceno a zabito. Mnozí jsou loveni pro své ploutve, jiní končí v rybářských sítích jako vedlejší úlovky... S rychlostí, jakou mizí, jsou mořské ekosystémy narušovány... Stále se setkáme s lidmi, kteří by se však ochraně žraloků raději nevěnovali, neboť je považují za nebezpečná monstra vyhledávající lidi k snědku. Jak daleko jsou jen od pravdy... Bez žraloků by to v našich mořích a oceánech nefungovalo...

V tomto seriálu si detailně přiblížíme všech osm žijících řádů žraloků, zjistíme, kde žijí nejzajímavější zástupci, jaká je jejich biologie, mnohdy i jaký je jejich stav ohrožení. Tato část se zaměřuje na druhově nejrozmanitější skupinu žraloků. Jde o řád žralounů, kteří pro mnohé z nás ztělesňují to, čím jsou žraloci proslulí. Tvar jejich těla se dá ve zkratce označit prostě jako žraločí... Žijí na naší planetě už nějakých 120 milionů let a jejich současná diverzita jen dokazuje, jak jsou úspěšní.

ŽRALOČÍ ŘÁDY

CARCHARHINIFORMES (ŽRALOUNI)

Řád Carcharhiniformes, česky žralouni, zahrnuje více než 270 druhů žraloků, tedy mnohem více, než jakýkoliv jiný řád těchto paryb. Všechny je charakterizuje přítomnost mžurky v oku, dvou dorzálních ploutví na zádech, pět žaberních štěrbin a také přítomnost řitní ploutve. Jde-li o tvar těla, jsou tito žraloci, kteří se ve fosilním záznamu objevili na začátku Křídového období, poměrně dosti variabilní. Někteří mají tvar torpéda, jiní jsou zavalitější, další mají na hlavě podivné útvary (například kladivouni), liší se i stavba jejich zubů, vyznačují se různými způsoby rozmnožování... Mluvíme-li o druhovém složení a celkové anatomii žralounů, jsou nejvariabilnější ze všech řádů žraloků.

Žralouni žijí po celém světě, ve vodách chladných i teplých, obývají různé hloubky (záleží už na jednotlivých druzích). Většina z nich se živí rybami, i když mezi nimi nalezneme i druhy požírající měkkýše a spoustu dalších mořských tvorů. A konečně, mezi žralouny patří i pár druhů, jež jsou známy útokem na člověka. To však neznamená, že by se lidmi pravidelně živili. K takovým útokům dochází jen zřídka, a musíme si uvědomit, že zatímco ročně je asi deset lidí zabito žraloky, my vylovíme a zabijeme 63 milionů žraloků za jediný rok. Mnozí z nich jsou žralouni.

Podle FishBase, globální databáze parybích a rybích druhů, existuje 8 čeledí řádu Carcharhiniformes. Jsou jimi Carcharhinidae (modrounovití), Hemigaleidae (velkookatcovití), Leptochariidae (vousatcovití), Proscyllidae (pruhounovití), Pseudotriakidae (mnohozubcovití), Scyliorhinidae (máčkovití), Sphyrnidae (kladivounovití) a Triakidae (hladkounovití). Někteří odborníci ještě rozdělují čeleď máčkovitých na Scyliorhinidae a Pentachidae (zde neexistuje český ekvivalent), každopádně toto rozdělení je sporné. Řád jako takový byl popsán v roce 1977 významným žraločím taxonomem Leonardem Compagnem, jehož jméno jste mohli zaregistrovat i v závěrečných titulcích slavného Spielbergova filmu Čelisti z roku 1975.

Nepopíšeme si zde všechny čeledě, vybereme jen několik zajímavých zástupců. Berte však prosím na vědomí, že skutečně pozoruhodných druhů žralounů existuje na naší planetě velké množství, a to se ani nezmíníme o druzích fosilních a dnes již nežijících...

Čeleď Carcharhinidae:

Žralok tygří (Galeocerdo cuvier)

Ze všech žraloků, kteří útočí na lidi, jsou vždy hlavními podezřelými žralok bílý z řádu obrounů, a poté žralok tygří z řádu žralounů. Ten je totiž druhým žralokem, který je implikován do většiny útoků žraloků na lidi. Není to proto, že by byl lidožroutem. Je to jen proto, že žralok tygří zkrátka není vybíravý. Nabídnete mu cokoliv, a on to přijme a sežere. Proto se třeba v žaludku jednoho žraloka tygřího našel i řidičský průkaz. V oblastech, kde žijí, je obvykle snadné přilákat žraloky tygří na hladinu například z důvodu výzkumu. Jejich přirozenou potravou se stávají ryby, mořské želvy, mořští hadi, delfíni, ploutvonožci, mořští ptáci, které jsou schopni slupnout z hladiny... Říká se, že jeho zuby si poradí i s kovem... V podstatě se jedná o vrcholového predátora. Čas od času se však stává kořistí kosatek. Vyskytuje se v teplých mořích a oceánech při pobřeží Afriky, jižní a jihovýchodní Asie, Austrálie, jižních oblastí Severní Ameriky, na obou pobřežích Střední Ameriky i Jižní Ameriky. Dospělci dosahují délky 3 až 4, případně 4,5 metru. Maximální váha je 635 kilogramů, obvykle však bývají třeba i o sto nebo dvě stovky kilogramů lehčí. Mají dobře vyvinuté Lorenziniho ampule, které slouží k detekci drobných elektrických výbojů, pátrají s jejich pomocí po kořisti. Pokud pohladíme zvláště tento druh, můžeme se i odřít. Záleží na směru, kterým žraloka hladíme. V jednom směru bude kůže, tvořená dentinem, hladká, ve druhém zase neuvěřitelně ostrá. Je to téměř ohrožený taxon.

Čeleď Sphyrnidae:

Kladivoun velký (Sphyrna mokarran)

Kladivouni jsou asi těmi nejpodivnějšími žraloky vůbec. O jejich evoluci toho moc nevíme. Žraločí těla málokdy fosilizují, protože jsou tvořena chrupavčitou kostrou. Byla sice nalezena řada zubů pravěkých kladivounů, ale o utváření jejich lebky toho stále víme velice málo. Podle studií DNA společný předek všech dnešních kladivounů žil před 20 miliony let v období raného Miocénu, zdá se tedy, že kladivouni jsou na žraločí poměry docela mladou skupinou, respektive čeledí. Jejich nejbližšími příbuznými jsou žraloci rodu Carcharhinus z čeledi Carcharhinidae. Je pravděpodobné, že hlava tvaru kladiva se vyvinula s cílem zlepšit zorné pole žraloka. Oči se nacházejí až na "stopkách" kladiva a ve vertikální úrovni umožňují žraloku vidět cokoliv v okruhu 360° kolem sebe... Ohrožený kladivoun velký je samotář dorůstající délky až 6 metrů. Může žít až 50 let. Je to aktivní predátor, který si s radostí pochutnává na krabech, humrech a kostnatých rybách. Receptory, jež mu umožňují vypátrat kořist, jsou rozesety po celé délce jeho široké hlavy, díky čemuž dokáže svou oběť neomylně zaměřit. Výzkumy prokázaly, že s takovou paletou receptorů dokáže kladivoun velký objevit zahrabanou baterii AA ze vzdálenosti 10 metrů. Kladivouni mnohdy proplouvají těsně nad štěrkem či pískem na dně a prostě se snaží lokalizovat svou kořist. Jakmile ji zaměří, končí její život! Samice kladivouna velkého může porodit až 55 mláďat najednou. Jde tedy o živorodý druh. Bylo zaznamenáno několik útoků kladivouna velkého na lidi, ale ty jsou nesmírně, nesmírně vzácné. Maximální váha činí 580 kilogramů. Tento exemplář byla však samice o délce 4,4 metru, která čekala mláďata. Obvyklá hmotnost je asi 230 kilogramů.

Čeleď Triakidae:
Hladkoun leopardí (Triakis semifasciata)
Hladkoun leopardí je skutečnou živoucí fosilií. Žije totiž na naší planetě už od Paleocénu, tzn. vydržel zde po nějakých 50 milionů let. Je to žralok, který podle IUCN momentálně není v bezprostředním ohrožení ze strany člověka, i když je bohužel obětí tzv. bycatch, je tedy vedlejším úlovkem. Vyskytuje se pouze na západním pobřeží Spojených států amerických a Kalifornského poloostrova v Mexiku, žije také v Cortézově moři. Obvykle se s nimi setkáme v tzv. surfařské zóně, tedy opravdu nedaleko pobřeží. U ostrova Santa Catalina, který proslul například svými chřestýši bez chřestidel, žijí hladkouni leopardí přes den společně v jakýchsi skupinkách v mělkých vodách a v noci se pak rozdělí, přičemž každý pátrá po potravě sám. Mohou se vzdálit až 10 kilometrů od pobřeží. Hladkoun leopardí se může dožít až 30 let, ovšem je to věková hranice, které tito žraloci málokdy dosáhnou. V zajetí žijí obvykle maximálně 20 let. Měří maximálně 1,5 metru.

Čeleď Scyliorhinidae:

Máčka galapážská (Bythaelurus giddingsi)

Tento druh máčky je důkazem, že i mezi žraloky se skrývají dosud neobjevené, nepoznané druhy. Máčka galapážská totiž byla popsána teprve roku 2012. Žije pouze u Galapág, které patří Ekvádoru. Je potvrzeno, že se vyskytuje u pobřeží nejsuššího ostrova celého souostroví, kterým je Fernandina, žije také u Darwinova ostrova a u ostrovů San Cristóbal a Marchena. Podle amerického ichtyologa Johna E. McCoskera, který se podílel na jejím popisu, je tato máčka vskutku citlivá na změny a potenciálně ohrožená, neboť je samozřejmě její areál rozšíření velice malý. Zbarvení této máčky je asymetrické; sestává z různě poskládaných světlých skvrn na černohnědých zádech. Bříško je světlé. Žije v hloubce 428 až 562 metrů. Živí se rybami a dalšími malými živočichy.

Žralouni jsou skutečně velice rozsáhlým řádem, který jsem rozhodně nepopsal celý; vždyť každý z těch více než 270 druhů by si zasloužil alespoň zmínku. Máte-li o tyto žraloky zájem, popadněte encyklopedie o zvířatech, navštivte některé přední weby o žralocích, zhlédněte některé dokumenty o těchto zvířatech... Jistě se dozvíte více! Doufám, že Vás tento článek zaujal... Pokud chcete, klidně napište do komentářů, kterého žralouna máte nejradši, je-li to nějaký z těch, které jsem zde popsal, nebo nějaký úplně jiný druh... Projekt Žraločí řády bude pokračovat, zbývají už jen dva další řády, které musím popsat...

Lovci kryptidů 2: Epizody a postavy

V neděli jsem dopsal příběh Lovci kryptidů 2, tedy 2. sérii příběhů o skupině vědců a bojovníků, kteří musí čelit těm, jež hodlají zneužít tajemná, většině lidí takřka neznámá zvířata, k ovládnutí naší planety. Tak jako před rokem, i nyní napíši doslov. Zde je tedy souhrn všech 12 epizod/kapitol 2. série Lovců kryptidů. Byl to dlouhý příběh, jehož části byly propojeny. Často se v některé kapitole stalo něco malého, co o tři kapitoly později přerostlo do přímo gigantických rozměrů. Pokud jste příběh četli, jistě jste si toho povšimli. Pokud ne, najdete všechny souvislosti právě v tomto článku... Pod popisky epizod najdete také stručnou charakteristiku všech kladných i záporných postav v příběhu...

2. série Lovců kryptidů navázala na poslední, desátou část 1. série, která se jmenovala Svět před záhubou. Tehdy se úkol Lovců kryptidů výrazně změnil. Už nešlo jen o tým pátrající po kryptidech, tajemných zvířatech, jejichž existence je sporná... Ve 2. sérii je evidentní, že kryptidi existují. Všichni o nich ví, i když jsou to zvířata stále opředená tajemstvím. Málokdo pochybuje o jejich existenci. Ví se o nich tak dobře, že v průběhu děje se otázka jejich existence stává dokonce předmětem politických debat... Tento příběh nebyl o kryptidech. Byl o lidech. O postavách, které jsem vytvořil. Kryptidi byli na pozadí této bitvy mezi několika skupinami lidí. Lovci kryptidů jsou ti, kteří chtějí náš svět zachránit od takových lidí, kteří hodlají kryptidy zneužít k vlastnímu prospěchu. Do toho však přicházejí i jejich vlastní problémy. Na rozdíl od 1. série jsme se podívali hlouběji do nitra jednotlivých postav. Pierrův smutek nad ztrátou sestry Sabine, která zemřela v 6. dílu 1. série, se nakonec stal něčím, co ohrozilo budoucnost celého týmu. Pokusil jsem se o to, aby osudy postav byly komplexnější, nevyhnul jsem se tedy faktu, že se v například Pierre silně opil... 2. série tedy začala krátce poté, co 1. série skončila. Lovci kryptidů měli svou technicky vyspělou základnu... V průběhu děje pak získali ještě automobil Cryptid Chaser a letoun Cryptid Swift. Vybaveni laserovými pistolemi a všelijakým dalším náčiním, včetně jetpacků, a oblečeni do černého spandexu s nápisem Lovci kryptidů, vyráželi do všech koutů světa, aby bojovali za lepší budoucnost nejen pro kryptidy, ale i pro lidstvo. A jak se později ukázalo, svět je potřebuje...

1. díl nese název Záhada v jezeře Nikaragua (Mystery of the Lake Nicaragua). Začíná v Pierrově pokoji v základně Lovců kryptidů na jihu Londýna. Pierre trpí nočními můrami, způsobenými výčitkami, že kdysi v kanadském Yellowknife nedokázal zabránit smrti své sestry Sabine. Bylo odhaleno, že po událostech v poslední části 1. série se Lovci kryptidů vydali ještě do Arizony za dvounohými ještěry, tato expedice však byla neúspěšná. Roger Neill informuje zbytek týmu o podivných růžovo-oranžových stvořeních, která se vynořují ze středoamerického jezera Nikaragua a děsí místní rybáře (to bylo naznačeno v komiksu Lovci kryptidů, který se odehrával mezi 1. a 2. sérií). Lovci kryptidů se tedy vypraví do Nikaragui a ponoří se do jezera. Zde se poprvé setkají s tajemnými, asi metrovými dráčky, kteří jsou nesmírně agresivní. Na dně jezera naleznou prazvláštní úkaz: stojí na něm totiž velká budova. Podaří se jim proniknout dovnitř, po nějaké době se však stanou dočasnými vězni. Jack má poprvé tu čest setkat se s bizarním Nikaragujcem, který si pěstuje kusy kníru jen nad koutky rtů. Hodlá je všechny zabít, neboť odhalili jeho tajemství. Budovu, obývanou vodními dráčky, vojáky i roboty, nakonec Lovci kryptidů opustí. Nikaragujec měl zemřít v ponorce, kterou zničili. Jakmile Lovci kryptidů zmizí ze scény, zachrání ho kovový muž Metaller, kterému Nikaragujec říká "synu". Lovci kryptidů pak prostřednictvím vlastního výzkumu zjistí, že ten Nikaragujec se jmenuje Deylin Nieto, a že oficiálně zemřel před 10 lety. Jeho vodní dráčci jsou lidmi uměle vytvořenými zvířaty.

2. díl, Ozubený teror (Toothed Terror), se z velké části odehrává v americké Montaně. Před tím, než Lovci kryptidů vyrazí do Miles City zkoumat výskyt nějakého dvounohého zabijáka, dozví se od Pierra, že se k nim nepřidá. Truchlí totiž nad smrtí své sestry, přestože k ní došlo tak dávno. V Miles City i jeho okolí nalezne pětice Lovců kryptidů raptory, kteří jsou velice nebezpeční. Poprvé se také setkají s Metallerem, kterého sem vyslal Nieto, aby Lovce kryptidů, zvláště Jacka Owena, zabil. Nakonec je Metaller poražen a odvezen do Technologického institutu v Heleně. Zde ho Jack ponechá profesoru techniky Larrymu Brickellovi, aby zjistil, z jakého kovu je tvořeno Metallerovo tělo. Metaller se později probere a pod pohrůžkou rekrutuje Brickella do Nietova týmu. Na konci epizody se Lovci kryptidů dozví, že Pierre byl někým neznámým pozván do Tokia, kde má odhalit pravdu o smrti své sestry. Byl nalákán do pasti...

3. díl se jmenune Tatakai, což japonsky znamená "souboj". Odehrává se prakticky celý v Tokiu. Tajemných zvířat zde bylo po málu, v podstatě šlo jen o jakési dlouhokrké, zelené draky, dlouhé přibližně 2 metry a chodící po čtyřech končetinách, kterými disponoval antagonista tohoto dílu... Pierre byl do Tokia nalákán Amanem, dávným nepřítelem Akihika, kterého místní znají jako Habu, maskovaného muže chránícího Tokio. Pozvání byla samozřejmě past. Na Pierrovi je vyzkoušeno Nietovo a Brickellovo sérum agresivity. Amano byl totiž Nietem uplacen, aby ho na Pierrovi otestoval. Akihiko při posledním souboji nechá Amana žít, je však naznačeno, že jejich celoživotní bitva ještě nekončí... V příběhu se také objevuje Sam Weber, který měl být po událostech na konci 1. série zavřen do vězení. Jak se ale ukázalo, vrah Sabine Leroyové je na svobodě...

4. epizoda dostala název V hnízdě okřídlených netvorů (In the Nest of Winged Monsters). Šestka Lovců kryptidů se vydala do vesničky Yuliríia v mexickém státě Veracruz, kde došlo k největšímu odhalení kryptidů v dějinách. Obrovité hejno pterodaktylů totiž začalo hnízdit na skalním útesu poblíž vesničky. Zajímavé je, že pterodaktylové útočí na lidi. Jack a ostatní se nejprve domnívají, že si tak chrání své hnízdiště. Jenže později přijdou na to, že je na místě tým Deylina Nieta, jeho inteligentní robot Metaller a roboti X-77, kteří nejen zabíjejí lidi, ale i odchytávají kryptidy. Pterodaktylův je přidáváno do krve sérum agresivity. Proto útočí na člověka... V příběhu vystupuje také místní vědec Alejandro Reyes, ten je však Metallerem brutálně zabit.

Děj 5. kapitoly, Řev, sníh a dárky (Roar, Snow and Presents), se odehrává před Vánoci. Jednoho poklidného prosincového rána se Pierre, kterému je již mnohem lépe, seznámí s prodavačkou na trhu jménem Kate. Ale zde, na jihu Londýna, se setká i s jistým staříkem, který pro noviny přísahal, že zabije Buckshawskou příšeru. Tímto mužem je Gregory Ma
rtin, "zabiják kryptidů". Jack, Roger a policista Ian Crowley, pátrají po příšeře, která je obrovského vzrůstu, připomíná prase a má beraní rohy. Naleznou ho v zasněžených ulicích nočního Wolverhamptonu. Krátce se setkají i s Metallerem, který přepral Buckshawskou příšeru jen proto, aby ji odebral krev, a nechal ji žít... Gregory Martin a jeho lovci pak pátrají po Buckshawské příšeře v lese, ale Jack, Roger a Pierre nakonec Martinův lov překazí. Tím si z něj samozřejmě udělají velkého nepřítele... V Londýně dojde k útoku Nietových vodních dráčků. Ten naštěstí odrazí Akihiko. Je jasné, že Nieto má plán využít svá zvířata k útokům na lidi... Lovci kryptidů však nakonec mají čas na malý Vánoční oddech...

V 6. kapitole, Krev v džungli (Blood in the Jungle), se k základně Lovců kryptidů přiblíží muž, se kterým se už Jack, Roger a Pierre setkali u Wolverhamptonu, a jenž byl součástí Martinova týmu. Je to Seth, který se pro Martina zjistit o základně co nejvíc... Lovci kryptidů se opět vypraví do Konga, kde kdysi prokázali existenci Mokele-Mbembe. Setkají s Ewetem (viz 4. díl 1. série nazvaný Obr z pralesa). Tentokrát jde o to, že kryptidy někdo loví. Ten někdo je Claude Ngoy, konžský důstojník a jeho vojáci. Ale jak náš tým zjistí, Ngoy není člověk, ale slizká dvounohá potvora, jejíž tělo je tvořeno nestálými molekulami, a dokáže se proměnit prakticky v cokoliv. V jeho táboře najdou i Sama Webera, k velkému Pierrovu zděšení a naštvání. Weber je umístěn do domku ve vesnici, ale záhadně zmizí... Ještě předtím však srovnají Lovci kryptidů se zemí jednu z Ngoyových základen, kde jsou geneticky upravováni například Kongamatové... O Ngoyovi a jeho přežití celého incidentu se pak dozví Deylin Nieto.

7. díl nese název Rostoucí problémy (Growing Problems). Zaměřil se trochu více na Fahada. Fahad, Roger a Akihiko vyrážejí do Spojených arabských emirátů. V oáze Bahaddya má žít obrovitý krab přezdívaný Sandwalker. Ale jak bojová trojka zjistí, i on má být využit Nietem a umístěn do jeho armády kryptidů. Poprvé se setkáváme s Black Spierem. "Létající kostka", jak se říká dopravnímu prostředku Nietova týmu, je kromě posádky obývána i Buckshawskou příšerou. Ta byla naklonována z krve, kterou v 5. dílu získal Metaller ve Wolverhamptonu. Příšera je zabita, bojová trojka unikne... Pierre se na začátku příběhu opije poté, co jeho přítelkyně Kate zmíní jeho zemřelou sestru. V nemocnici se pak začne projevovat nesmírně agresivně. Na konci k němu přichází muž, který dokáže měnit svou podobu - Claude Ngoy. Na místě je i Sam Weber. Pierrovi je do žíly vpíchnuta další dávka séra agresivity... Zatímco Jack a Pauline pronásledují Martinova komplice Setha, jejich základna exploduje. To je součást Martinova plánu, jak Lovce kryptidů oslabit...

8. díl byl poněkud kratší a dostal název Vítejte v bažině (Welcome to the Swamp). To koneckonců Claude Ngoy řekne Jackovi, Rogerovi a Pauline, který vniknou na území jeho základny v bažině uprostřed gabonského pralesa v západní Africe. Tým se dozví, že Claude Ngoy je reliktem živočišného druhu jakýchsi humanoidů, kteří byli vyhubeni lidmi. On je poslední a hodlá se lidstvu pomstít. V jeho týmu je i Sam Weber. Dozvíme se, jak uniknul z vězení, a že v Kongu unikl tak, že jej Ngoy obalil tělem z nestálých molekul a dočasně přeměnil na jakýsi sliz, takže ho dokázal přemístit. Aby pomstil Sabine, Pierrovu sestru, rozstřílí Jack Samovu hruď. Bohužel to celé situaci jen zhorší, neboť právě to přispěje k Weberově neporazitelnosti... Mezi zvířaty, která se nacházejí v Ngoyově bažině, jsou i velcí pětimetroví plazi s cibulkovitým čenichem, kteří tráví spoustu času pod vodou. Jeden z nich bude později pro děj významný.

Název 9. části je Trofeje (Tropheys). Zatímco jsou Jack, Pauline a Roger v Gabonu, a Pierre se vrací z nemocnice, pátrají Akihiko a Fahad po Gregorym Martinovi. Najdou jeho základnu v Basingstoke, kam byla odvezena ještě živoucí Lochnesská příšera ze Skotska. Martinův tým ji později zabije a usekne jí ploutve, které si chce Gregory v základně vystavit. Následně se vypravuje do lesů v East Anglia, kde hodlá zastřelit dalšího kryptida, ďábelského psa Black Shucka. Svědky tohoto lovu jsou Pierre a Kate... Poblíž Manchesteru řádí další Buckshawská příšera. Několik střelců se rozhodne ji dostat, prý za to dostanou balík. A ten balík nemá dát nikdo jiný, než Nieto. Pierre se setkává s Brickellem a Black Spierem, kteří jsou překvapeni, co s ním sérum agresivity provedlo... Nakonec však nikdo není zraněn... Součástí této epizody je i politická debata na téma, zda jsou kryptidi bezpeční. Premiér Harold Mayson povolí jejich odstřel, proto po celém Spojeném království načas zavládne lovecká mánie. Díky Jackovi se však situace zklidní... Poprvé se také setkáváme s Patersonem, a nechybí ani Seth.

10. díl nás přenesl do Nepálu, do pohoří Himálaj, domova sněžného muže Yetiho, a proto se tento díl jmenuje Pauline a sněžný muž (Pauline and the Snowman). Výprava Gregoryho Martina jde po sněžném muži, chtějí ho zastřelit. Lovci kryptidů poprvé využijí svůj letoun Cryptid Swift. Snaží se Martina najít. Oba týmy se setkají, ale spadne lavina. Když se Lovci kryptidů vyhrabou ze sněhu, zjistí, že Pauline chybí. Byla unesena Martinem a jeho muži. Z tábora však uteče. Před střelci ji zachrání Yetti, který si ji oblíbí. Vznikne mezi nimi velmi silné pouto... Tento element byl inspirován King Kongem a také komiksem Tintin v Tibetu z Hergého Tintinových dobrodružství... Martin nakonec umírá ve sněhové lavině, Seth a Paterson jsou zatčeni. Yetti je ponechán svému osudu. Na konci jej však odchytí Nietovi roboti X-77.

459, tak se jmenovala 11. epizoda, a začalo v ní jít skutečně do tuhého. Družice 459 dosluhuje a na různá místa po severní polokouli má svrhnout 3 skříňky s nasbíranými daty. CIA po Lovcích kryptidů chce, aby je získaly. Data se totiž týkají i kryptidů. Na Sibiři je bohužel Rogerovi a Paulina skříňka ukradena Metallerem. Agentka Kentová, Jack Owen a jeho kamarád Mike Brown (viz 6. díl 1. série nazvaný Hledání medvědí nestvůry) chtějí získat druhou skříňku z družice, která dopadne na ostrov Ellesmere v Kanadě. Jsou napadeni Nietovými pterodaktyly a Metallerem. Nakonec však skříňku získají. Přestože je robotem, truchlí Metaller nad nesplněním úkolu, který mu zadal Nieto. Důležitý poznatek o tom, jak ho možná porazit... 3. skříňku chtějí jak Nieto, tak Claude Ngoy, kteří jsou nepřáteli. Weber a Ngoy unesou Pierra do floridských Everglades. Má jim pomoci skříňku získat. Ukáže se, že Pierre je nadlisky silný. Ale také Weber je něčím obdařen. Odhalí se, že poté, co jej Jack zastřelil, vložil Ngoy do jeho ran sliz, Weber zmutoval a stal se prakticky neporazitelným. Třetí skříňku nakonec získává Ngoy. Získá dostatek dat o Nietově základně v Nikaragui a rozhodne se za ni zaútočit.

>12. kapitola je také poslední, a jmenuje se Vězni války (Prisoners of the War). Roboti X-77 zaútočí v Los Angeles. Je to však pouze distrakce. Vodní dráčci, roboti, pterodaktylové, Sandwalkeři, raptoři a Buckshawská příšera, a také Tatzelwurmové, ti všichni útočí na město Granada na pobřeží jezera Nikaragua. Dojde také k útoku Nietových kryptidů v Londýně, nakonec však vše dobře dopadne díky Jackově vynalézavosti (viz řádky níže)... Lovci kryptidů musí zastavit řádění kryptidů v Granadě. Ngoy pronikne do podvodní základny, ale je poražen s pomocí ohně, a Nieto jej přemístí do budky na pobřeží, ve které je Ngoy spálen. Tak vymírá jeho druh. Weber nařídí, aby byl k základně vypuštěn onen obří plaz s cibulkovitým čenichem, který sem byl přinesen ze západní Afriky. Metaller ho ale zabije. Nietovi a Ngoyovi vojáci se stanou obětí bomby, kterou mezi ně vhodí Lovci kryptidů. Přežije jen Sam Weber, nedozvíme se však, zda na zranění zemřel či ne... V podvodní základně naleznou Lovci kryptidů chudáka Yettiho, který zaútočí na Pauline, nevědom si toho, co dělá. Avšak později se z toho dostane... Nakonec dojde k porážce Nieta. Lovci kryptidů zjistí, že Metallerovo tělo je tvořeno mimozemským kovem meteokolosiem. Nieto se pokusí vyslat roboty X-77 na Perth, katastrofě je však opět zabráněno. Nieto je zatčen, stejně jako Larry Brickell. Metaller je umístěn do přísně tajné laboratoře CIA ve Spojených státech... Proč se však Lovců kryptidů podařilo porazit všechny Nietovy kryptidy? Jack využil obojku, který umístil na krk mláděti Tatzelwurma, které během příběhu nalezl v Rakousku. Obojek měnil signál, který od Nieta přijímali jeho kryptidi, jejichž mysl byla tak nastavena jen na ničení a zabíjení. Všichni kryptidi, kteří přežili, byli nakonec vypuštěni zpět do divočiny.

Z týmu, který původně hledal zvířata opředená tajemstvím, se stali superhrdinové, byť bez zvláštních schopností (tedy kromě Pierra?!), které svět potřebuje... Už podruhé ho zachránili před totální devastací...

Kladné postavy příběhu:

Jack Owen - mladý anglický přírodovědec vynikající svou vynalézavostí, je skvělým vůdcem týmu. Občas má sklony k tajemným výrazům v obličeji, dříve si své poznatky nechával pro sebe až do té doby, kdy je na poslední chvíli v nějaké životu nebezpečné situaci odhalil. Ve 2. sérii toho však nechal, tedy až na poslední díl, kdy nikomu neprozradil, proč vyráží do rakouských Alp za Tatzelwurmy... Přátelí se prakticky se všemi členy týmu, je velice soucitný, má starost o Pierra. Chodí s Pauline.

Pauline Jetkins - členka týmu, zvládající perfektně bojové umění, podílí se na plánování expedic, stále působí jako sekretářka týmu. Chodí s Jackem. Pochází z Anglie. Je to silná mladá žena, která rozhodně nedostane strach jen tak pro nic za nic. Je velice soucitná, což se ukázalo především v jejím "více než přátelském" vztahu s Yettim, který se do ní zamiloval.

Pierre Leroy - dříve strašpytel a původce všemožných trampot, rád vtipkuje. Bohužel už dnes není tak bezstarostný, jak býval. Vyčítá si, že nedokázal zabránit smrti své sestry Sabine. Tak se na ni upnul, že se mu o její smrti zdá. Hořce nenávidí Sama Webera, kterého se několikrát pokusil zabít. Je schopen se dokonce opít. Uvnitř je to však silný mladík, který se sebou bojuje, a zvláště na konci 2. série se mu podaří udržet si svou stabilitu. Bylo na něm vyzkoušeno sérum agresivity, jež ho učinilo nejen bojovným, ale i velice silným, přestože Pierre zatím nemá ponětí o svém potenciálu a schopnostech. Co vše mu sérum způsobilo, to se teprve ukáže v budoucnu.

Roger Neill - bývalý kanadský agent, kterého v 1. sérii, v epizodě Černá stopa, zachránil Jack Owen ze sklepů Zhou Lena. Je poněkud starší, šedivý, nosí plnovous, rád jezdí na motorce, je to zkušený bojovník a střelec. Je součástí bojové trojky Lovců kryptidů. Rogerovu charakteru jsem se ve 2. sérii moc nevěnoval, na rozdíl od ostatních postav. Důvodem proto je i fakt, že je to asi nejméně ohrožený člen týmu, jde-li o vlastní, vnitřní potíže. Přece jen je to starší, zkušenější muž, v podstatě nejstarší člen týmu. Blízce se přátelí s Jackem.

Akihiko Yukimura - japonský zuřivec, bývalý japonský agent, kterého v 1. sérii v epizodě Černá stopa Jack Owen zachránil ze sklepů Zhou Lena. Teprve ve 2. sérii jsme se dozvěděli, že tam byl Akihiko mučen. Věnovala se mu epizoda Tatakai. Když není v týmu, chrání Akihiko jako maskovaný muž jménem Habu město Tokio od všemožných zlotřilců. Jeho úhlavním nepřítelem je Amano. Příběhy o této postavě jsou poněkud rozvitější, ale neobjevují se na tomto blogu... Akihiko je případ sám o sobě, ale jeho charakter se i v Lovcích kryptidů dosti odrazil. Je to zuřivec, bojující s pomocí své kovové tyče, hází šurikeny, ovládá boj se samurajským mečem... Občas dokáže člověka pořádně vyděsit. Je také expertem na techniku; Cryptid Chaser a Cryptid Swift sehnal pro tým on. Je členem bojové trojky Lovců kryptidů.

Fahad Ghazalli - bývalý agent Spojených arabských emirátů, kterého v 1. sérii v epizodě Černá stopa Jack Owen zachránil ze sklepů Zhou Lena. Fahad je zkušeným bojovníkem; je členem bojové trojky Lovců kryptidů. Je perfektním střelcem, zvláště, když má v ruce laserovou pistoli. Je plešatý, rád nosí výrazné oblečení, fialové či růžové barvy, miluje poslech líné, havajské hudby.

Dalšími kladnými postavami v tomto příběhu byli:

Barbara Kent - agentka CIA, která se poprvé objevuje v dílu 459 a poté i v dílu Vězni války. Je trochu arogantní, ale má s lidmi soucit. Jejím hlavním cílem je, aby byl neustále mír. Dokáže na lidi tlačit, aby dosáhla výsledku. Její vztah s Jackem Owenem, vůdcem Lovců kryptidů, je poněkud vyostřený. Na první pohled je jasné, že CIA nebere Lovce kryptidů jako nějaké hrdiny. Kentová proto s Owenem jedná povýšeně. Přesto mu na konci 12. kapitoly poděkovala za to, co Lovci kryptidů učinili... Fakt je, že Kentová a celá CIA věděla o Nietovi mnohem dříve, než Lovci kryptidů...

Kate Henshall - poprvé se objevila v dílu Řev, sníh a dárky. Byla prodavačkou na Vánočním trhu v jižním Londýně, kde se seznámila s Pierrem. Chodí s ním. Přestože není členkou týmu, ví toho o týmu dost, navíc jí byla jednou svěřen úkol hlídat základnu. Prakticky kryptidy nezná, ale je statečná a přijímá výzvy.

Ewet - představil se nám ve 4. dílu 1. série, Obr z pralesa. Je to Konžan, pilot malého letiště ve vesnice obklopené deštným lesem. Chodil do školy s Pierrem a Sabine Lero
yovými. Ve 2. sérii se vrací pouze v dílu Krev z džungle. Opět se projevuje jako výtečný letec.

Mike Brown - Jackův kamarád, zoolog zabývající se převážně pižmoni. Představil se nám v 1. sérii v dílu Hledání medvědí nestvůry. Ve 2. sérii se vrací pouze v dílu 459. Pomáhá v něm Jackovi a agentce Kentové najít druhou skříňku s daty, shozenou družicí 459. Je to dobrý přítel, vynikající zoolog, nepříliš dobrý bojovník.

Alejandro Reyes - mexický vědec, objevil se v dílu V hnízdě okřídlených netvorů. Zajímali ho pterodaktylové hnízdící na útesu. Bohužel ho brutálně zavraždil Metaller.

Sebastián Mateo - neměl v příběhu moc velkou roli, ale objevil se v 1. dílu Záhada v jezeře Nikaragua v posledním dílu Vězni války. Je to rybář, který loví na jezeře Nikaragua, a je šéfem ostatních rybářů. Byl to on, kdo popsal Lovců kryptidů dráčky, které je přivedli k jezeru Nikaragua a vlastně díky tomu se pak tým dozvěděl o Nietovi a všem ostatním.

Sabine Leroy - zemřela v 1. sérii, byla to Pierrova sestra, nad jejíž smrtí, způsobenou zákeřným Samem Weberem, Pierre stále truchlí. Sabine ve 2. sérii vystupuje v několika Pierrových snech (například v 1. a 12. dílu). Ty se vždy týkají její smrti. Byla to direktivní dívka, jejíž smrt Lovce kryptidů navždycky poznamenala.

Kladných postav bylo v příběhu ještě více, většinou však šlo o postavy, které jsou pro celý děj 2. série poněkud zanedbatelné.

Záporné postavy:

Deylin Nieto - miliardář, který oficiálně zemřel před 10. lety. Je to bizarný muž, původem z Nikaragui, pěstuje si část kníru pouze nad koutky rtů. Vzrůstem je malý, je zákeřný, je to "umírněný psychopat", který chce ovládnout naši planetu. K tomu chce využít svou vyspělou technologii a armádu kryptidů. Skrývá se s podvodní budově na dně jezera Nikaragua. Nikdy nebylo vysvětleno, jak ji tam mohl vystavět... Ve 12. kapitole byl zatčen na doživotí.

Metaller - inteligentní robot, v podstatě kovový muž. Jeho tělo je složeno z meteokolosia, mimozemského kovu, který taje teprve při teplotě 3000°C a ze všech kovů je nejsilnějším. Metaller je velice zákeřný, je to zabiják. Ze zápěstí každé ruky může vysunout některou ze svých zbraní, nejčastěji ostří nebo pětihlavňové dělo/pušku (něco mezi tím). Má emoce a dokáže o sobě přemýšlet. Na konci 2. série vznikají v jeho mozku pochyby o tom, zda dělal po celou dobu správnou věc. Možná i proto Jack rozhodl, že nebude zničen, i když jeho mozek byl rozebrán.

Larry Brickell - bývalý profesor techniky v Technologickém insitutu v Heleně. Takto se nám představil ve 2. dílu, Ozubený teror, když mu Jack přenechal výzkum Metallera, který ho však rekrutoval do Nietova týmu. Brickell vyvíjel sérum agresivity a vylepšoval ho. Z meteokolosia také stavěl roboty X-77. Je přesvědčen, že dělá správnou věc, ale když ho v posledním dílu Jack "odchytil", podal se a řekl mu vše, co o Nietovi a jeho výtvorech ví.

Black Spier - mladý Američan, tváře patnáctiletého chlapce, i když je asi podstatně starší. Nosí černou masku s podivnými, těžko popsatelnými vzory. Je to perfektní špion, který pracuje pro Deylina Nieta. Poprvé se objevil v epizodě Rostoucí problémy.

Claude Ngoy - poslední zástupce svého druhu slizkých gabonských humanoidů, kteří byli vyhubeni lidmi. Chce se lidstvu pomstít. Původně to vypadalo, že by se mohl spojit s Deylinem Nietem, ale brzy se z nich stali nepřátelé, a to i přesto, že Nieto Ngoyovi slušně zaplatil za otestování nového séra agresivity na Pierru Leroyovi (díl Rostoucí problémy) v nemocnici). Ngoyovo tělo je tvořeno nestálými molekulami, což mu umožňuje měnit tvar prakticky v cokoliv. Jeho lidskou verzí je konžský důstojník jménem Claude Ngoy. Jaké je pravé Ngoyovo jméno, to jsme se nikdy nedozvěděli. Nevíme ani mnoho o jeho vyhynulém druhu... Nieto ho zabil na pobřeží jezera Nikaragua. Věděl, že Ngoyovo tělo lze zničit jen tak, že ho zapálí...

Sam Weber - když se nám ve 2. dílu 1. série představil, byl to zájemce o Lovce kryptidů a jejich fanoušek. Později se ukázal jako zrádce a zabil Pierrovu sestru Sabine. Od té doby ho Pierre ze srdce nenávidí. Weber by také rád zabil Pierra... V 1. sérii pracoval pro Číňana Zhou Lena, kterému pomohl uskutečnit útok kryptidů na New York. Poté, co Jack Zhou Lena zabil shozením z věže v pískovně, byl Weber odsouzen. Ve 2. sérii jsme se dozvěděli, že ho z vězení dostal Ngoy. Nějak pronikl do USA, obalil jeho tělo tím svým, přeměnil ho dočasně na sliz a unikl s ním. Weber také krátce pracoval pro Amana, Akihikova nepřítele. Jinak je však Ngoyovým spolupracovníkem. V dílu Vítejte v bažině ho Jack zastřelil. Bohužel pak Ngoy vpravil do jeho ran svůj sliz a došlo k mutaci. Weber se stal mutantem Ngoyova druhu a člověka, který je prakticky nezranitelným, není-li zapálen. Při výbuchu bomby na pobřeží jezera Nikaragua byl Weber jediným, kdo přežil. Přišel ale o nohy a o půlku obličeje. Ve své poslední scéně se plazí k jezeru ve snaze proniknout do vody, která by mu umožnila se plně zregenerovat. Nemá však dostatek síly. Nakonec nehybně leží s prsty nataženými k vodě. Zda přežil či ne, to nevíme.

Gregory Martin - zabiják kryptidů, poprvé se objevil v dílu Řev, sníh a dárky a naposledy v dílu Pauline a sněžný muž. Jeho cílem je zabít co nejvíce kryptidů, vycpat je, udělat si z nich trofeje. Je to starší Angličan, je poněkud nahrbený, ale stále čilý, je výborným střelcem. Nakonec ho zasypala lavina v Himálaji.

Seth Hutchinson - Martinův komplic. Na darebáka je docela soucitný. Poprvé se objevil v Řev, sníh a dárky, ale nebyl zde pojmenován, tehdy nosil plnovous. V dílu Krev v džungli se snažil zjistit co nejvíce o základně Lovců kryptidů. V následující epizodě, Rostoucí problémy, ji nechal explodovat. Seth je jinak hladce oholený, vysoký, zkušený lovec zvířat. Po Martinově smrti byl zatčen a odsouzen.

Aleksey Paterson - pochází z Norska, je to člen Martinova loveckého týmu. Je drsný, neempatický, je to svalouš, obvykle chodící jen v tílku. Je to zkušený bojovník, s nikým se nemazlí. Nesnáší Setha, se kterým se na stránce empatie a soucitu k nepřátelům dosti rozchází. Kdyby byl na Sethově místě, základnu Lovců kryptidů by jistě odpálil i s lidmi uvnitř - neodlákal by je pryč jen proto, aby zachránil jejich životy. Po Martinově
smrti byl odsouzen a zatčen v Norsku.

Harold Mayson - ve fiktivním vesmíru Lovců kryptidů je Mayson britským premiérem. V minulosti měl problémy s drogami, což se stává předmětem zájmu médií poté, co se po těsném hlasování stane hlavou vlády. Aby tento zájem o svou kontroverzní minulost odsunul do temnoty, rozhodne se zlegalizovat lov kryptidů. Vystupuje pouze v epizodě Trofeje, a nakonec je Jackem přesvědčen, že lov kryptidů není dobrý nápad, proto jej opět zakáže. V budoucnu se s ním ještě několikrát setkáme.

Amano - objevil se jen v dílu Tatakai. Nebýt jeho, nikdy by na Pierrovi nebylo otestováno sérum agresivity. Japonský gangster, Akihiko se s ním dobře zná, mnohokrát spolu bojovali.

To je tedy vše ke 2. sérii Lovců kryptidů. Mohl bych se rozepsat ještě více, ale myslím, že takto to stačí... Psát Lovce kryptidů mě nesmírně bavilo. Snažil jsem se o to, aby 2. série byla co nejvíce akční, aby v ní bylo co nejvíce soubojů atd. Zároveň jsem se však zaměřil na tyto postavy, které vnímám mnohem komplexněji, než na začátku 1. série, kdy šlo jen o "pouhé hledání kryptidů".

Tak jako před rokem mám i teď v plánu nakreslit v Malování krátký komiks odehrávající se mezi 2. a 3. sérií Lovců kryptidů. Trochu nastíní, o čem bude 3. série. Zatímco 2. série byla jednou velkou jízdou, ve které na sebe epizody navazovaly i v maličkých detailech, což činilo příběh trochu komplikovaným, 3. série bude asi trochu uvolněnější. Vývoj jednotlivých postav však bude pokračovat, objeví se nová nebezpečí, noví kryptidi... A naši přátelé zjistí, že i mezi kryptidy se nacházejí takoví, kteří představují velké nebezpečí. A že když proniknou do našeho civilizovaného světa, způsobí katastrofu... Ale ne jen o tom bude 3. série... Začne v srpnu. Budu rád, když si příběh přečtete...

Pokud jste příběh četli, můžete mi napsat do komentářů, co Vás zaujalo, co Vás překvapilo, jakou postavu máte nejradši... V červenci budu psát úplně jiný příběh. Objeví se v něm pravěká zvířata, pravěká krajina... Bude to příběh odehrávají se dávno v minulosti... Více zatím neprozradím, avšak doufám, že se Vám bude líbit. Bude úplně jiný než Lovci kryptidů. Věřím, že tuto změnu uvítáte... A v srpnu přijde 3. série Lovců kryptidů!

Abies milleri

Abies milleri je vyhynulý druh jedle z rodu Abies (česky zkrátka jedle). Vyskytoval se v období Eocénu. Fosilní pozůstatky této jedle se datují do doby před 49,5 miliony let a jsou tak nejstaršími zkamenělinami jedlí vůbec. Jedle rodu Abies se totiž ve fosilním záznamu objevuje právě tehdy, a pochopitelně přežila až do dnešních dnů. V současnosti žije na naší planetě 48 až 55 druhů jedlí rodu Abies. Jedle se vyskytují v Severní i Střední Americe, v Evropě a Asii. Díky vyhynulé jedli druhu Abies milleri víme, že rod pochází ze Severní Ameriky. Otisky větviček nesoucích jehličí byly nalezeny v eocénských vrstvách západoamerického státu Washington, konkrétně pak v oblasti Ferry County na severovýchodě státu. Typový popis A. milleri byl zhotoven roku 1986 a publikován v muzejním dokumentu Burke Museum Contributions in Anthropology and Natural History - Volume 1... Druhové jméno "milleri" odkazuje na Charlese N. Millera, botanika, který po většinu své kariéry studoval jehličnany z čeledi borovicovitých... Šištice jedle druhu Abies milleri byly dlouhé 20 až 32 milimetrů a obvykle měly tvar trojúhelníku. Některé z jehlic mohly být až 38 milimetrů dlouhé... Jedním z nejbližších v současnosti žijících příbuzných jedle druhu A. milleri je A. concolor, česky jedle ojíněná, která se také vyskytuje na západě Spojených států amerických. A. milleri se jí vlastně některými svými znaky, zvláště šišticemi a jehlicemi, výrazně podobá. Tento jehličnan je typický například pro světově proslulý Yosemitský národní park v pohoří Sierra Nevada v Kalifornii. Kromě toho je jedle ojíněná i oblíbeným Vánočním stromečkem, zvláště v USA...

Popisek A. milleri můžete najít na anglické Wikipedii.

Příště blahočet (Araucaria)!

Dinosauři nedokázali vypláznout jazyk

Zvláště v minulosti byli dinosauři rekonstruováni jako ještěrům podobní, studenokrevní plazi, kterým zřejmě nedělalo problém vypláznout svůj jazyk. Existuje dokonce teorie o tom, že někteří masožraví dinosauři, jako byl Allosaurus, disponovali Jacobsonovým orgánem, který mají i dnešní hadi a někteří ještěři. To by znamenalo, že by s pomocí rozeklaného jazyka takový masožravý dinosaurus dokázal zachytit pachové molekuly a následně je identifikovat. Tato teorie je ovšem kontroverzní. A pokud už někteří dinosauři měli Jacobsonův orgán, zřejmě nemohli vystrkovat z tlamy rozeklaný jazyk... Nový výzkum totiž ukazuje, že jazyk dinosaurů se nacházel na spodku jejich ústního otvoru tak jako u jejich blízkých příbuzných, aligátorů a krokodýlů. Na výzkumu, jehož výsledky byly uveřejněny ve vědeckém časopisu PLOS One, pracovali američtí a čínští paleontologové. Profesorka Julia Clarke, spoluautorka studie, uvedla, že většina dinosaurů měla dokonce velmi krátký jazyk, a že představa dinosaurů vyplazujících jazyk je tedy naprosto mylná. Možná, že kdyby někteří dinosauři měli i poměrně delší jazyk, stále by nebyli schopni jej prostě vypláznout. Profesorka Clarkeová mimochodem před dvěma lety pracovala na výzkumu, který prokázal, že dinosauři vydávali převážně dunivé zvuky, tak jako současní krokodýlové a pštrosi.

Vědci zkoumali zkamenělé jazylky několika druhů dinosaurů, přičemž jim pomohl rentgen. Následně porovnali výsledky s dnešními ptáky a aligátory. Přesto i mezi těmito živočichy, kteří jsou nejbližšími současnými příbuznými dinosaurů, panují určité rozdíly, nemluvíme-li jen obecně o jejich anatomii, ale především o jejich jazyku. Jazyk je totiž u obou skupin živočichů umístěn trochu jinak, souvisí to s otvorem průdušnice a vnikáním vzduchu do průdušnice. Navíc někteří ptáci jsou schopni vypláznout jazyk, nejlepším příkladem jsou kolibříci. Tito malí ptáci, žijící v Novém světě, se živí nektarem květin. Zatímco se vznášejí na místě před květem, vystrčí dlouhý jazyk a nasají nektar. Jak je možné, že to dokáží, když vycházejí z dinosaurů, kteří takovou schopnost neměli? Podle paleontologů, kteří tento výzkum uskutečnili, je právě to důkazem, že se jazyk u dinosaurů měnil s příchodem nové klíčové schopnosti: letu. Jak je známo, ptáci se vyvinuli z teropodních dinosaurů, jež měli peří. Let nebyl primárním důvodem, proč jím byli vybaveni, vyvinul se až o něco později, když se peří proměnilo v něco víc, než jen kožich na zahřátí. A právě tehdy se uložení jazyka v ústním otvoru začalo měnit. Ptáci i ptakoještěři byli vybaveni řadou různých typů jazylky. Možná právě to souvisí se schopností letu a s dýcháním při letu... Nyní tedy víme, že kdyby vás v období Křídy pronásledoval Tyrannosaurus, a dýchal už vám na záda, nemusíte se bát, neolízne si vás, dokud tedy nezpomalíte... Je tedy dosti možné, že scéna ze Ztraceného světa: Jurského parku, v níž Tyrannosaurus vyplázne jazyk na několik postav v malé jeskyňce pod vodopádem, by se ve skutečnosti nemohla odehrát.

Zdroje informací: Sci-News, Science Daily.

Lovci kryptidů 2: Vězni války (7/7)

Jejich čas nadešel... 2. série Lovců kryptidů je u konce. Nyní píši poslední část dílu Vězni války, který je 12. kapitolou (či dílem) tohoto příběhu. Byla to skutečná desetiměsíční odysea, a já jsem rád, že ji nyní mohu zakončit... V minulé části se Lovcům kryptidů podařilo osvobodit Yettiho s pomocí malého Tatzelwurma, jehož obojek je schopen rušit signál z Nietových obojků. Lovci kryptidů vnikli do Nietovy podvodní základny na dně jezera Nikaragua. Fahad a Akihiko byli bohužel přemoženi robotem X-77, Pierre nyní bojuje s Nietem a Metallerem. Jack konečně zjistil od doktora Brickella, jaký kov tvoří Metallerovo tělo. Je to meteokolosium, prvek, který se na Zemi prakticky nevyskytuje. Ať už k němu Nieto přišel kdekoliv, Jack teď ví, jak ho porazit. V základně našel ostří z meteokolosia a hodlá ho použít v souboji... Nad základnou už krouží helikoptéry CIA, brzy se přidá i armáda... Otázkou je, podaří se jim Nieta zastavit dříve, než dojde k nějaké katastrofě?

LOVCI KRYPTIDŮ 2: VĚZNI VÁLKY, ČÁST SEDMÁ:

Jack sekl ostřím po Metallerově obličeji. Překvapivě to fungovalo! Poprvé byl Metallerův obličej zjizven. Robot samozřejmě necítil žádnou bolest a tak nereagoval. Ale pak se vzpamatoval a uslyšel Nietovo zvolání: "Všechny je pozabíjej!" Znovu se v něm probudila nutnost poslouchat svého "otce", a tak rovnou vyběhl po Jackovi. Ale ten způsobil další šrám ostřím, tentokrát na hrudi. Metaller se zastavil. Takhle to přece nemělo být! Pohlédl na svého otce. Jack toho využil a ze strany mu vybodl oko. Metaller už viděl jen na jedno, naštval se a vysunul ze zápěstí své ostří. Ale Jack ho přesekl. Nieto v zoufalství vytáhl pistoli z kapsy a vystřelil po Jackovi. Jenže kulka nedolétla až k cíli. To totiž Akihiko vyhodil šuriken, který kulku zastavil. S pomocí dalšího šurikenu se pak dostal ven ze sítě. Kopl Nieta zezadu do krku. Jack mezitím napadl robota X-77. Jedinou ránou ostřím mu usekl hlavu. Robot byl zničen. Nieto hrozivě, nelidsky zařval. Nedokázal se smířit s možnou porážkou. Vyběhl proti Jackovi a strhl ho k zemi. Dal mu chabou ránu pěstí, načež ho Jack převalil na břicho, ruce mu zalomil za zády a ještě silněji ho přitiskl k zemi. "Je po všem, Nieto. Armáda kryptidů byla zastavena. Přechytračil jsem tě. Připravil jsem Metallera o oko. Na tvou základnu už míří armáda. Tenhle svět neovládneš..." řekl mu Jack. "Metallere," oslovil pak Jack robota, "nesplnil jsi, co jsi měl. Budeš za to potrestán. Není to tak, Nieto?" Metaller zůstal stát. Asi nedokázal zareagovat na taková slova. Ale strach z jakéhosi trestu, ať jím mělo být čímkoliv, byl v něm jistě velký. "Jak vypnu Metallera?" zeptal se Jack Nieta. "Nedá se vypnout... Metallere, zabij je! Dělej!!!" odpověděl Nieto, načež opět rozkázal svému "synovi". Metaller se rozběhl proti Jackovi. Nabodl se na ostří, které mu Jack nastavil. Uvnitř jeho těla asi došlo ke zkratu, a Metaller padl na zem. "Tak to je teda něco!!!" zvolal Pierre. Všichni si oddechli. Když už byl poražen Metaller, znamená to, že všechno bude v pořádku... V poslední chvíli se ale stalo něco neočekávaného. Do místnosti přiběhl doktor Brickell, který se právě probral z mrákot. "Á, doktore, jsem rád, že jste tu," řekl Jack, "zrovna, když jsem myslel na to, že bychom vás také měli odvést a předat zákonu." Brickell vrazil Jackovi do ruky injekci s nějakou jemu neznámou látkou. Nieto se následně vytrhl z Jackova sevření. Pauline ho kopla do zad, ale kopnutí ho asi nebylo účinné. Oba vyběhli z místnosti. Akihiko, Roger, Pauline i Pierre se dali do jejich pronásledování. V místnosti zůstali jen Fahad a Jack. "Jacku, nechtěl bys mě osvobodit z té slizové pasti?" optal se Fahad. Ovšem Jack neodpovídal. V šoku a bolesti ležel na zemi a držel si ruku. "Co se děje?" zeptal se Fahad. "Něco mi bodl. Ach, kruci! Cítím se hrozně slabý..." odpověděl Jack. Přesto vzal do druhé ruky laserovku a prostřílel sliz, který držel Fahada u zdi. "Musíme pryč z téhle pekelné budovy," řekl Fahad, "pojď, zvednu tě. Už jsi toho udělal ažaž..." V místnosti o patro výše zrovna Brickell a Nieto stiskli pár tlačítek, díky nimž všichni roboti X-77 po celém světě začali mířit na jisté místo útoku - na australský Perth. Jakmile do místnosti vtrhli jejich čtyři pronásledovatelé, bylo už prý pozdě. Nieto a Brickell skončili v mrákotách. Pierre doufal, že cílený útok robotů zastaví. Bohužel se nedařilo. Až o pět minut později dovedl Fahad do místnosti Jacka. Ten si sedl k počítačům, a přestože byl zcela znaven, odvrátil útok robotů. Všichni popadali do Indického oceánu... "Zachránil jsi to město... Zachránil jsi celý svět..." pousmál se Pierre. "Jo," řekl znaveně Jack, "vlastně ne. My jsme ho zachránili."

Když do místnosti pronikla agentka Kentová v, jak řekl Jack, "zastaralé potapěčské výstroji", bylo už po všem... Trvalo celé dny, než byly z podvodní budovy odvlečeny všechny zbraně, než z ní byl Yetti přemístěn na souš. Všechny zásoby meteokolosia byly odvezeny též. Status Deylina Nieta se změnil z pohřešovaného a mrtvého na živého, a také, k jeho zarmoucení, odsouzeného. Stejně tak byl odsouzen doktor Brickell. Roboti X-77 byli v podstatě zničeni. O dva dny později měla agentka Kentová rozhovor s Jackem Owenem na břehu jezera, ze kterého zrovna potápěči vynášeli všelijaké zkumavky a zbraně... "Je zajímavé, že někdo postavil takovou základnu na dně jezera, že?" začala Kentová. "Nanejvýš. Ale doufám, že jste mi nepřišla říci, že ji odpálíte. Byla by to věčná škoda a způsobilo by to ekologickou katastrofu," odpověděl Jack. "Vy jste chytrej," řekla agentka a odvrátila svůj zrak na jezero, "samozřejmě, že ne. Všechno z Nietovy základny bude přemístěno do Ameriky. Domluvili jsme se s vládou Nikaragui. Heh, jak byli šokováni, když se dozvěděli, co se dělo v největším jezeře v jejich vlastní zemi." Jack pokýval hlavou. Byl na odchodu. "Owene," oslovila ho ještě agentka, "děkuji." Jack pokynul. Vrátil se k Lovcům kryptidů. Následoval už jen návrat domů... Deylin Nieto i doktor Brickell tedy skončili ve vězení. Black Spier bohužel zmizel poté, co jej Jack shodil do Temže. Po Samu Weberovi nebyla ani stopa. Buď zemřel na břehu jezera, spálen skoro jako jeho mrtvý boss Claude Ngoy, nebo nějakým zázrakem přežil, kdo ví. Metaller měl být původně spálen v peci o teplotě, při které meteokolosium tálo, ale na přímluvu Jacka Owena byl zneškodněný robot s přestříhanými dráty uvnitř těla zavřen do jakési speciální cely v jednom tajném podzemním bunkru kdesi v USA... A Nietovi kryptidi? A Ngoyovi kryptidi? Trvalo to týdny a týdny, ale všichni, co přežili, byli vypuštěni do divočiny. Jen malý Tatzelwurm, jediný člen zvířecí armády Lovců kryptidů, zůstal. A zůstal právě s Lovci kryptidů. Jelikož všichni Tatzelwurmové byli vypuštěni zpět do rakouských Alp, mohli si Lovci kryptidů jednoho zástupce jejich vzácného druhu ponechat. Mládě se ukázalo být neobyčejně hravé. Domov našlo v zahradě na základnou Lovců kryptidů, kde neustále děsilo kosy a sýkorky... Lovci kryptidů byli opět prohlášeni světovými hrdiny, přímo superhrdiny, získávali dary, a chystali se na své další výpravy... Za teplého letního večera, když se už stmívalo, se všichni shromáždili na střeše jedné vysoké budovy v Londýně. Pierre měl krátký telefonní hovor s Kate. Potom už konečně přišel k ostatním. Jack jim chtěl jen něco říci: "Lovci kryptidů... Tak jsme si začali říkat, když jsme já, Pierre a jeho sestra Sabine začali pátrat po kryptidech v dalekých končinách naší planety... Vidíte, jak se věci změnili. Kryptidi už nejsou tajemná zvířata, všichni o jejich existenci víme, a někteří lidé je zkusili využít k ovládnutí planety... Zastavili jsme je... Svět nás potřebuje... Jsem rád, že jste tu." Těch šest postav v černých spandexových oblecích zůstalo na střeše budovy stát ještě velmi dlouho...

KONEC.

Co způsobilo Pierrovi sérum agresivity? Co se s ním bude dít dál? Jaká budoucnost čeká Lovce kryptidů? Nieto, Ngoy, Martin, ti všichni byli poraženi... Ale možná není všemu konec... A stále jsou zde otázky, na něž nebylo zodpovězeno... V srpnu začne 3. série Lovců kryptidů!!!

Lovci kryptidů 2: Vězni války (6/7)

Město Granada na pobřeží jezera Nikaragua je takřka zničeno. Lovcům kryptidů se však podařilo najít způsob, jak Nietova zvířata zastavit - s pomocí malého Tatzelwurma, který má na krku obojek, jímž dokáže měnit rozkazy, které dostali od Nieta ostatní kryptidi. Tak koneckonců Jack zastavil řádění Nietových kryptidů v Londýně... Claude Ngoy je mrtvý. Bitva mezi Ngoyovými a Nietovými muži na břehu jezera dopadla špatně pro obě strany poté, co mezi ně Lovci kryptidů vhodili bombu. Všichni zemřeli, kromě příšerně zmrzačeného Sama Webera... Nyní Lovci kryptidů znovu pronikli do Nietovy podvodní základny na dně jezera. Tam je však čekalo překvapení. Pauline byla napadena Yettim, který jí nedávno zachránil život v Himálaji. I on má obojek a je ovládán Nietem... Jak celý souboj dopadne?

LOVCI KRYPTIDŮ 2: VĚZNI VÁLKY, ČÁST ŠESTÁ:

Porazit těch pár vojáků nebylo pro Jacka s Rogerem složité. Stačilo pár laserových ran, a všichni leželi na zemi. Pauline se jim však ztratila z dohledu. Jack, který měl mládě Tatzelwurma ve zvláštní torbě na zádech, jej konečně vypustil. Pauline mezitím míjela všechna ta skla, zatímco je Yetti svými masivními pěstmi rozbíjel na tisíce drobných kousíčků, jež létaly vzduchem. Byl jen pár centimetrů za Pauline. Konečně jí chytil za rameno a silně trhl. Pauline ale nebyla úplně bezbranná. Vytáhla laserovku a trefila Yettiho do hlavy. Sněžný muž ji pustil, sklonil se a chytil se za hlavu. Pauline ho kopla do břicha. Sněžný muž poklekl. Takový odpor nečekal. Ale jeho obojek hned nato zapípal a bez ohledu na bolest, ovládán s pomocí obojku zcela jinou bytostí, totiž člověkem, vrhl se znovu do útoku. Pokusil se dát Pauline ránu pěstí, kterou by jí jistě zabil. Pauline vyskočila, a tak Yetti zasáhl jen další sklo. A pak konečně přiběhl malý Tatzelwurm. Signál z jeho obojku úplně přerušil ten v Yettiho obojku. Sněžný muž opět poklekl a nahlas vydechoval. Obojek, který ho škrtil, jediným trhnutím zničil. Pauline na něm viděla, jak je celý vyjevený a nechápe, co se vlastně děje. Poslední vzpomínky měl zřejmě z Himálaje. Snažil se pochopit, proč je teď tady, v nějaké skleněné místnosti. A to ani nevěděl, že se vlastně nachází na dně největšího středoamerického jezera, tisíce a tisíce kilometrů od své domoviny. U tvora tak inteligentního a přemýšlivého vyvolávala otázka "Proč jsem zde?" velkou tíhu. Jack a Roger byli na místě o několik vteřin později. Nevěděli, co s osvobozeným Yettim udělat... Akihiko, Fahad a Pierre při svém útěku párkrát vystřelili na robota X-77, jenž je pronásledoval, ale moc dobře věděli, že lasery se od něj jen odrazí. Robot je nahnal do velké modré místnosti. Jakmile vešel, zavřely se za ním dveře. Nad plastovým stolem se rozsvítilo světlo. Deylin Nieto zde seděl se složenýma rukama. "Dostali jste se až sem," usmál se pod vousy pěstovanými jen nad koutky rtů. "Jo, kámo, a já ti teď naflákám na p..." vykříkl Akihiko. Vytáhl svou kovovou tyč a přistoupil ke stolu. Zezadu jej samozřejmě do sítě chytil robot X-77. Síť byla nabita elektřinou, a tak se Pierrovi a Fahadovi naskytl úděsný pohled na řvoucího, elektrizovaného Akihika. "One down," usmál se Nieto. Fahad hned poté vystřelil po Nietovi z laserovky. Ale Nieto zpod stolu vytáhl štít, který laser odrazil. Jistě byl tvořen stejným materiálem, jako Metallerovo tělo a těla robotů X-77. Robot po Fahadovi vystřelil velkou kouli slizu, jež Fahada přilepila ke stěně místnosti. Ať se snažil sebevíc, nedokázal se vyprostit. "A tady je, Pierre Leroy," řekl Nieto a skoro až posvátně vstal od stolu. Rozložil ruce. Pierre nevěděl, co má dělat. Za ním stál robot, před ním byl Nieto. Mohl sice použít svou laserovou pistoli, ale co by mu to bylo platné? "Poprvé na vlastní oči vidím, co se z tebe stalo. Úžasné, Pierre," rozesmál se Nieto a přistoupil k němu. Pierre ani nemukl. Ale uvnitř se třásl. Měl se teď dozvědět, co s ním Nieto za ty měsíce nechal udělat? "Amano odvedl v Tokiu dobrou práci*," řekl dotěrně Nieto a otočil se na Akihika, dosud ležícího v síti. "Ale bylo to málo. To, co pro mne udělal Claude Ngoy, a sice to, že ti vpíchl do krve více séra agresivity, to teprve způsobilo věci," pokračoval Nieto, "a se z tebe stalo něco... Řekněme... Vyššího..." Pierre na Nieta poprvé promluvil: "Nevím, co jste mi provedl, ale já s vámi teď vytřu podlahu." "Můžeš to zkusit," usmál se Nieto. Nato dostal takovou ránu do obličeje, že se mu div nezlomila čelist. Dopadl až ke stolu. Těžce se od něj zvedal. Robot vystřelil po Pierrovi síť. Ten ji však jediným pohybem rukou přetrhl. Projel mezi robotovýma nohama, skočil mu na záda, a pak se vymrštil na podélný výstupek ze zdi, který se táhl po celém obvodu kulaté místnosti. Nebyl zde nijak v bezpečí, ale měl alespoň přehled o tom, jak místnost vypadá. "Pierre," usmál se Nieto, kterému po rtech tekla krev, "ty nejsi obyčejný člověk. Ještě o tom nevíš, ale tvůj potenciál je ohromný... Sérum agresivity z tebe udělalo můj nejlepší, nejúžasnější výtvor!"

Yetti patroloval po chodbě. Jack, Roger a Pauline, a také malý Tatzelwurm, pronikli do temné výzkumny. Jack okamžitě laserem spálil kameru, umístěnou nad dveřmi, jež je natáčela. "Deyline? Jsi to ty?" zeptal se nevěřícně nějaký muž, sedící v rohu místnosti u pracovního stolu. "Brickell!" vykřikl Jack. Po několika skocích už tiskl Brickellův obličej na stůl. "Owene, co to děláte? Proboha, co to děláte?!" řval doktor Brickell. Jack přiložil k Brickellově bradě malý nožík. "Rád Vás zase vidím, doktore. Mockrát jsme se od Montany nesetkali. Jen v Mexiku a potom v Británii, když jste si prohlížel, co sérum agresivity udělalo s Pierrem," řekl mu Jack. "Chci Vám jen říct, že základna je obklíčena, doktore. Jsme tu, a nejsme sami," dodal ještě. Byla to pravda. Nad rozlehlým deštným lesem už hlučely desítky helikoptér. CIA, agenta Kentová... Blížili se... Ale v základně o tom ještě nikdo nevěděl. Protože Lovci kryptidů je zaměstnali... "Proč pracujete pro Nieta?! Chci slyšet celý příběh, ty jeden lišáku," zařval mu Jack do obličeje. "Dobře," pousmál se Brickell, jako by se v něm probudila jeho lidštější stránka, "když jste mi dal v na univerzitě v Heleně Metallera k výzkumu** a odešel jste z místnosti, probudil se a rekrutoval mě k Nietovi. Chápete, nabídl mi toho spoustu... No, tak jsem se k němu přidal... Stvořil jsem sérum agresivity... Poslali jsme ho přednímu japonskému gangsterovi, nepříteli toho vašeho Yukimury, aby ho na něm vyzkoušel... No, a pracoval jsem na tvoření robotů X-77, hodídích se k odchytu kryptidů a ničení lidí... To je všechno, Owene, víc říct nemůžu, protože už není co!" rozpovídal se Brickell. "Z čeho je Metaller? Měl jste mi to napsat před devíti měsíci!!! A z čeho jsou ti zatracení X-77?!" zeptal se Jack a nožíkem mírně nabodl Brickellovu bradu. "Řeknu vám to, proboha, hlavně mě nezabijte!" vykřikl Brickell, a pokračoval: "Jmenuje se to meteokolosium. Má podobné složení jako kolosium, ale je to prakticky neznámý prvek, kov, extrahovaný z meteoritů. Nieto k němu přišel sotva před dvěma lety a nechal z něj stvořit Metallera. Vlastní obrovské množství tohoto kovu, který je všechen tady v základně. Taje při teplotě 3000 °C." "Cože?! Vždyť teplota slunce je, pokud vím, nějakých 5500°C," poznamenal Roger. "No právě. On je to prvek mimozemský," usmál se skoro nadšeně Brickell, "nedokážete si představit, co se s ním ve vesmíru dělá." "Jak to myslíte?" zatřásl s Brickellem Jack. "No, řekněme, že Nieto toho ví o... Hehe... O meteokolosiu a jeho využití víc, než kdokoliv jiný... Oni... Che... Víte... On ten prvek asi existuje někde a... Někde se využívá... Ale... To já nevím... A není to podstatné, ne pro nás, ne pro Nieta, ne pro jeho plány!" odpovídal zdlouhavě Brickell.

Brickell byl následně omráčen. Jack pronikl do malé plastové místnosti, kde se údajně měla nacházet velká zásoba meteokolosia. Byl překvapen, že zde našel již hotové výrobky. Metallerových ostří, které inteligentní robot, "Nietův syn", dokázal vysouvat ze zápěstí, tu bylo obrovské množství. Jacka překvapilo, jak byla ostří lehká. Jediným mávnutím přeřízl stěnu plastové místnosti. Popadl dvě taková ostří a utekl z místnosti... Nad jezerem už kroužila spousta vrtulníků. Zatím se z nich však střílelo na pterodaktyly, kteří na ně útočili... Po břehu pochodovala postava Metallera. Minul ohořelého Sama Webera, kterému chyběla polovina obličeje a nohy. Nehybně ležel u jezera, prsty natažené k vodě, ale nedosáhl. Byl mrtvý či ne? To Metallera nezajímalo. Ponořil se. Netrvalo dlouho, a stanul u základny. Vešel dovnitř. Vstoupil do místnosti s ochycenými Akihikem a Fahadem, s Pierrem, dosud stojícím na té "římse" pod stropem. "Zabij ho," poručil mu Nieto. "A když mě nezabije?!" vykřikl Pierre. Byl si moc dobře vědom, že takto se Metallerovi ubrání. Metaller byl sice robot, ovšem po takové otázce musel skoro jako člověk obrátit svou hlavu na Nieta. Jako by se ptal: "Ano, co když neprovedu to, co po mě chceš, otče?" "Metallere, jsi posluhovač nebo máš svobodnou mysl? Jsi zrůda nebo člověk?" provokoval ho Pierre. Ztracen v otázkách o vlastním životě, o tom, čím vlastně je, a na co se neptal, přestože intelekt na to vždy měl, hleděl Metaller na svého "otce", v zapomenutí, že musí poslouchat jeho rozkazy, a čekal na odpovědi. "Zabij ho!!!" zařval Nieto. V jeho hlase se ozvalo zoufalství. Ztratil teď autoritu. "Sakra!" zařval Nieto. Na jeho rozkaz vystřelil po Pierrovi robot X-77, stále přítomný v místnosti. Sestřelil žlutým paprskem celou římsu. Z výšky několika metrů dopadl Pierre na hlavu. Přežil. Nebyl už pouhým člověkem. To sérum agresivity mu dalo něco víc. Zvedl se ze země, nevěřil, že po takovém pádu žije a neteče mu krev. Teď na něj hleděl Metaller. V těch rudých, žhnoucích očích, bylo zoufalství, podobné tomu Nietovu. Emoce, těmi se přece dá Metaller zastavit... A nejen tím... Otevřenými dveřmi sem vtrhl Jack Owen s Metallerovým ostřím z meteokolosia v ruce...

* - Lovci kryptidů 2, díl 3.: Tatakai

* - Lovci kryptidů 2, díl 2.: Ozubený teror

Bude Nieto poražen? A bude poražen neporazitelný Metaller, teď, když Lovci kryptidů konečně vědí, z jakého kovu je složeno jeho tělo? To se teprve ukáže... Ve zcela poslední části dílu Vězni války, který zakončí 2. sérii Lovců kryptidů!

Obrázek týdne 22. 6. 2018

Je tu další Obrázek týdne, a protože se blíží prázdniny a někteří z nás možná myslí na moře (nebo alespoň na koupaliště), dal jsem si za cíl najít nějaký svěží, modrý obrázek, nejlépe počítačově animovaný... Vrátil jsem se tedy k DinoRaulu a nalezl obrázek Tylosaura, který se Vám, doufám, bude líbit...

Popisek k dnešnímu obrázku: Dva Tylosauři se prohánějí vodami vnitrozemského moře, které v pozdní Křídě rozdělovalo Severní Ameriku na tři samostatné ostrovy. Před 80 miliony let patřil Tylosaurus k největším masožravcům v moři, nebyl-li dokonce největším. Obě zvířata pátrají po menších mořských plazech, po žralocích i velkých amonitech, s jejichž tvrdými schránkami si jejich zuby dokáží hravě poradit... Zatím je tu klid, ale až Tylosauři najdou kořist, vyteče asi značné množství krve...

Příští Obrázek týdne už bude na nějakou dobu posledním, neboť se na začátku července vrátí Správce dinosauřího parku. Jednotlivé díly však budou mnohem kratší a budou se hodně podobat těm z roku 2013, tedy když byl Správce dinosauřího parku ještě dobrý (z autorova pohledu). O víkendu očekávejte zakončení desetiměsíční odyseje 2. série Lovců kryptidů. Plánuji také, že napíši článek o jednom z legendárních afrických hadů, přičemž jej podám jako příběh od narození až po smrt... Tolik tedy mé plány na blogu, snad se Vám výsledky mé práce budou líbit...