Začalo to u Duarteho Ribeira. Curupira odčerpala životní energii lovci, který se vydal do pralesa zastřelit přežívajícího pozemního lenochoda, a téměř ho tím zabila. Jeho synovec, Juan Paredes, se zapřísahal, že strýčka, zbaveného na zbytek života schopnosti chůze, pomstí. Curupira způsobila masakr v Jauató, a zabila desítky žhářů. Poté ji její mazlíček, kompsognátek Lil, nadobro opustil. Nechtěl už mít s touto brutální vražedkyní nic společného. Ochránkyně pralesa dále zabila pytláka Rogéria Sequeira, a pak zabila čtyři další lidi v baru ve vesničce Paraíba. Tam se jí vydala hledat Isabella Cardona, ochránkyně přírody z kolumbijské přírodní rezervace Tanimboca. Přesvědčila Curupiru, aby si popovídaly. Jak se ukázalo, Isabella pracovala na případu Curupiry s Pierrem Leroyem, prvním lidským přítelem ochránkyně Amazonie. Curupira považovala setkání ve stáji, obklopené brazilskými vojáky, za past, několik z nich zabila, a unikla na severozápad. Při cestě na lodi proti proudu Amazonky ji Juan Paredes téměř zabil. Následně Curupira vyvraždila indiánský kmen, a nechala žít pouze jednu dívku, doprovázenou ochočeným pekari. Teprve tehdy se začala sebe samotné ptát, proč dělá to, co dělá. Rozhodla se, že ač jsou všichni lidé schopní těch nejhorších věcí, potrestání si zaslouží jen ti, kteří mají moc, a kterým jde z ničení pralesa do kapes nejvíc peněz. Zatímco v Brazílii bylo komukoliv umožněno, aby Curupiru zabil, uprchla ochránkyně pralesa do jižní Kolumbie, zavzpomínala na svou minulost u vyhrabané kostry svého starého já v Tanimboce, a pak napadla Daniera Durana, vlastníka menšího lesního území. V průběhu času se dozvěděla o údajném setkání lobbistů, rozhodujících o budoucnosti Amazonie, v nevinné vesničce San Fernando, a vydala se tam s cílem je zabít. Ukázalo se však, že to byla past. V dřevěném stavení na ní čekali muži najatí Octáviem Cavacem, brazilským magnátem vlastnícím značný podíl lesů ve státě Amazonas. Mezi najatými vrahy byl pochopitelně i Juan Paredes. Pak na místo Cryptodactylem přiletěli Isabella Cardona a Pierre Leroy, kteří Curupiru vystopovali pomocí počítačového systému Lovců kryptidů, Gabrielle. Při bitce s Pierrem použila Curupira silné uspávadlo, původně určené pro ni, proti Pierrovi, a z budovy unikla. Vydala se za ní tedy Isabella, vybavená zbylými uspávacími šipkami, pistolí a svěrací kazajku schovanou v batohu. Při běhu džunglí ji vystrašili indiánská dívka a její pekari, a překvapilo ji, jak rychle v temnotě lesa zmizeli. Isabella nemohla tušit, co má ta dívka společného s Curupirou. Démona dohnala u přehrady za vesnicí, a uspala jej. Pierre pomohl Juanovi znovu se postavit na nohy poté, co i jemu, podobně jako dříve jeho strýci, Curupira odčerpala dost životní energie na to, aby ho to na celý život ovlivnilo. Juan přežil darování krve, jež mu dala schopnost regenerace. Díky Pierrovi zmutoval šestnáctiletý mladík, donedávna posedlý pomstou, v něco nadpřirozeného... Skončí brzy řádění Curupiry? Bude nakonec zabita nebo ji za zabití indiánského kmene a mnoha dalších nevinných zavřou do vězení? Je správné označit ji za kriminálníka nebo ne? A kdo je ta indiánská dívka, která se za Curupirou plíží? Co po ní chce? Jedno je jasné. Curupira už nikdy nebude taková, jaká bývala. Přežila svou smrt, aby se stala monstrem. A hrdinkou pro ty, kteří se nemohou bránit.
DÉMON CURUPIRA, ČÁST DESÁTÁ:
Zpoza hustě olistěných stromů se ozýval hlasitý skřek ptakoještěrů. Zněli radostně, spokojeně, a sem tam některý z nich z listoví vyletěl, aby chytil mezi drobné, kolíkovité zoubky nějakou tu vážku, obřího švába nebo jiný hmyz. Bledá, člověku podobná bytost se světlými vlasy, oděná v listí, seděla na padlém kmeni stromu, a vlastními zuby si zastřihovala drápovité nehty. "Pověz mi příběh, pověz mi příběh!" ozvalo se náhle z křovin. Vyběhla z nich malá Curupira. Hbitě skočila na kmen stromu, a posadila se vedle své matky. "Zase chceš, abych ti vyprávěla příběhy?" zeptala se s úsměvem dospělá Curupira. "Jenom jeden! Jeden stačí!" vykřiklo dítě. "Ale který?" "Třeba ten o dvounohém kamarádovi!" "Zase ho chceš slyšet? Vyprávěla jsem ti ho už mockrát," odpověděla matka. "To nevadí, já ho mám ráda!" vypísklo Curupiří mládě. "Tak dobře," odpověděla matka, a nechala své drápy na pokoji, "Curupiry si už dlouho, od doby tvé praprababičky, vyprávějí příběh o spojenci, který se jednou objeví hluboko v lesích. Nebude patřit ke Curupirám, ani k druhům, které chrání. Bude to spojenec z řad lidí. Nebude ale tak hamižný, jako ti, kteří do pralesa chodí střílet, pálit ho a šířit v něm hrůzu a zmatek. Bude patřit k původním lidským obyvatelům tohoto lesa." "A kdy přijde? Kdy přijde? Kdy ho uvidím?" ptalo se zvědavé dítě. "To nikdo neví. Snad se objeví ve chvíli, kdy bude jeho příchod zcela neočekávaný. Kdy bude legenda o tomto lidském spojenci zapomenuta, a kdy si na ni žádná z nás, ani ty, nevzpomene," odpověděla matka. "Já chci moc vědět, kdo to je! Bude to kamarád?" "Určitě." "A ti lidé, ti jsou jací?" zeptala se malá Curupira. "Jsou různí. Dříve nebylo nutné, abychom před nimi prales ochraňovaly. Ale teď se věci mění tak rychle, že proti nim musíme zasahovat," zněla matčina odpověď. "A co když ten dvounohý kamarád nebude člověk?" zeptalo se dítě. "Možná jím nebude," usmála se matka, "sama jsem ti říkala, že je to jenom příběh. Curupiry si ho vymyslely." "Takže to není jako že jisté?" "Jisté je jedno," řekla matka dítěti, a dotkla se jeho rukou, "budoucnost pralesa je v našich rukou. A ve tvých rukou je tvá vlastní budoucnost. Jen ty si o ní rozhodneš. Nikdo jiný." Malá Curupira se usmála, a zase odběhla mezi křoviska. Skotačila mezi ptáčky, lezla po stromech s gekony, prstíky závodila s mravenci. Houpala se na liánách, skákala z větví do studených lesních tůněk, šimrala jedovaté žáby na zádech. Pískala na ptakoještěry, plazila se v trávě za obrovskými čtyřnožci s dlouhým krkem, kteří měli být již dávno vyhynulí, a sbírala si pro sebe šťavnaté ovoce. Časem na příběh, který od matky tak ráda slýchala, zapomněla. Možná jí ještě párkrát prošel hlavou, když potkala pár lidí, se kterými si rozuměla. Ale Pierre tím záhadným spojencem z řad lidí nebyl. Ani Isabella. To byli cizinci, anebo potomci cizinců. A po nějakou dobu již Curupira v příchod lidského spojence ani nedoufala. Odsoudila je všechny, ovládána tou strašnou nenávistí, vycházející ze strašlivého traumatu.
Dav v místnosti byl velmi hlučný. Soudce musel třikrát poklepat kladívkem o stůl. Teprve pak se všichni uklidnili. Čtyři policisté opustili bezprostřední místnost souzené, zůstali však stát maximálně dva a půl metru od ní. V prostorné síni Soudu státu Amazonas v Manausu sedělo na osmdesát lidí. A až na jednoho všichni obžalovanou nenáviděli. Před soudcem Davim Lopesem a jeho kolegy tu stál ve svěrací kazajce Démon Curupira. Možná neměla ochránkyně pralesa volné ruce, i tak ale vypadala děsivě. Její oči žhnuly jako rudé uhlíky, v její tváři vůbec nebyl strach. Svým výrazem se soudci vysmívala. Vysmívala se jim všem. Proto nedokázali přestat hulákat. Báli se jí. Ti, co křičeli po trestu smrti, byli uvnitř tím strachem roztrháni. Jako vždy. Napravo od Curupiry seděla za stolem Isabella Cardona. Jako jediná se na Curupiru podívala s jakýmsi porozuměním. Pořád to s ní nevzdávala. Soudce se naklonil k jedné své kolegyni, něco zašeptal, a pak konečně obrátil zrak na Curupiru. Ušklebila se na něj. "Veškeré vyšetřování napovídá tomu, že obžalovaná skutečně spáchala sérii vražd," pronesl. Curupira se hrdě pousmála. "Způsobila genocidu Indiánů z kmene Terena žijících u Lago Araxical," pokračoval, a pohlédl na Salmu Bwalyu, která seděla u soudního stolu po jeho levici. "Vraždy těch Indiánů lituji. Vlastně když se dívám zpět, nepovažuji vraždy ani většiny těch ostatních lidí za... to nejlepší rozhodnutí," řekla náhle Curupira. Výraz v jejím obličeji se ovšem nezměnil, a soudce příliš nevěděl, jak na její slova reagovat. "Měla jsem si to uvědomit dříve. Lidé, jako jste vy, kteří sedí za stolem a rozhodují o tom, co je podle vás, lidí, 'správně' nebo 'špatně', si zaslouží povraždit," dodala chladně. "To se vám dnes ovšem nepodaří," řekl rázně soudce. "Ani by to za to nestálo, hlupáku," řekla Curupira. Soudce vypadal docela rozohněně, a nechával to na sobě znát. Curupira se musela usmát. "Co se mnou vůbec chcete udělat?" zeptala se jen tak. "Hodit mě do vězení?" Podívala se na Isabellu, a s úsměvem odfrkla. "Jak chcete soudit někoho, kdo ani nepatří k vašemu druhu? Má to vůbec logiku?" provokovala dál. "Jste inteligentní bytost, Curupiro," ozvala se Salma, "nikdo nepochybuje o tom, že vaše zločiny proti lidskosti byly spáchány z nenávisti právě vůči lidem. Jsem si jistá, že neexistuje mnoho druhů, jež by dokázaly nenávidět jiný druh jen proto, že jim nějak ublížil." "No, pár jich ještě bylo, pokud si vzpomínám," usmála se Curupira, "je zvláštní, že většina ostatních inteligentních bytostí uvažují či uvažovaly o vyhubení lidstva." "Curupiro, jste ekoteroristka a genocidální vražedkyně. Nezáleží na tom, k jakému druhu patříte. Je třeba se dívat mimo druh. A nést odpovědnost za své zločiny," řekla Salma. "Tak mě zastřelte, srabi. Když už jste si mě spoutali, tak do toho. Střílejte, Salmo," reagovala na to Curupira. "Nezabijeme vás. Brazilská vláda dala povolení vás zastřelit, ale díky tady paní Cardoně, která vás odchytila živou, vám trest smrti rozhodně nehrozí," řekl soudce. "Ale vám ano," usmála se Curupira. Soudce div nevycenil zuby. "Odveďte tuhle... věc... tuhle zrůdu pryč! Ani lidští psychopati nejsou tak drzí," řekl, dýchaje divoce do mikrofonu. Curupira se na něj ďábelsky usmála, a neustále mu hleděla do očí. Čím víc rudé v nich bylo, tím víc se soudce bál. "Srabe," řekla nahlas. "Jestli mohu něco říci," vyhrkla Isabella, a zvedla se od stolu, "nechci hájit Curupiřiny zločiny. Paní Bwalyo, motala jsem se do věcí týkajících se Curupiry už jen jednou, a to proto, abych ji přivedla sem. A aby s ní byl umožněn spravedlivý soud. Je třeba si však uvědomit, že zde jednáme s tvorem, který vidí lidské bytosti úplně jinak. Musíme zvážit, kolik toho o lidech a jejich zákonech vlastně ví, než ji odsoudíme." "Já myslím, že toho o lidech ví hodně! Rozhodně ví, kam jim sekat těmi svými drápy, když mi pozabíjela rodinu!" ozvalo se zezadu. Na vozíčku tam seděl Luiz, ten žhář z Jauató, který setkání s Curupirou přežil, ale již nikdy se po něm neměl postavit na vlastní nohy. Generál Morais, stojící vedle něj, pokýval hlavou. "No, vím toho o lidech víc, než vy. Není náhodou pravda, že 'političtí vůdci' Brazílie nechali pozabíjet mnohem víc Indiánů, než kolik jsem jich zabila já? Jaký systém vlastně hájíte, Lopesi?" prohlásila Curupira. Zase se ďábelsky usmála. "Pochopila jsem, že ten systém umožňuje lidem ničit prales, zabíjet zvířata, zabíjet dokonce i jiné lidi... Proč všichni mluví o tom, že jsem povraždila jeden kmen, když vedení vašeho státu jich zabilo desítky? Ne proto, že byli jako já v jednu chvíli zlomení, ale proto, že prostě chtěli. Odsoudíte si je? Ne, neodsoudíte. Protože jste chybní. Směšní. Kryjete jeden druhému záda. Já se naučila jednu věc - spousta z těch lidí, co jsem zabila, nebyla tolik na vině, jako vy. Lidi s mocí. A proti takovým jako já teď pojedu. Budu vás děsit. A v případě, že se někdo z těch obyčejných, chudých lidí stane boháčem, a bude ničením pralesa vydělávat velké peníze, přijdu si i pro něj," řekla s úsměškem Curupira. Isabella se podívala na svůj mobil. Právě jí přišla zpráva. Stálo v ní: "Dávejte si pozor, Isabello. Satelity zaznamenaly nějakou osobu, která se vplížila do budovy soudu v Manausu. Já a mí lidi o tom víme, Brazilci ještě ne. To víte, americké satelity. Pierre." Isabella strčila mobil pod stůl a napsala mu zprávu. "Proč tu nejste? Najednou jste zmizel, ani jste se se mnou nerozloučil." "Přiletěl pro mě kámoš jedním lepším letounem. Mám v současnosti větší starosti, Isabello," zněla jeho textová odpověď. "Jak to myslíte?!" zařval Lopes. "Už proti nikomu nepojedete," řekla Salma, "nikomu už ubližovat nebudete." "Těm lidem, co ničí prales z nutnosti, už ne. Ale dál je budu strašit. Ovšem ty mocné, těm ráda roztrhám srdce a naservíruju jim je do rozbité huby," reagovala na to Curupira. "Nikoliv, Curupiro. Jste odsouzena na doživotí. Tak rozhodl soud ve spolupráci se Spojenými národy. Již žádné další zločiny!" řekl soudce a poklepal kladívkem o stůl. Curupira se zazubila. "Víte, proč tu jsem? Aby se mezi vámi, lidmi rozneslo, že už všechny do jednoho pytle shazovat nebudu. Poučila jsem se. Vážně je mi těch nevinných líto. Mám důvod, proč vybití toho kmene litovat. Ale cítím, že bojovat proti lidem ničícím prales je, vašimi slovy, 'správné'. A nikdo mě v tom nikdy nezastaví," řekla Curupira. Otevřely se dveře. Do místnosti vstoupila jedenáctiletá Indiánka. Téměř nikdo si jí nevšiml. Dostala se až ke Curupiře, a stoupla si za ní. V tu chvíli se na sebe policisté, stojící v blízkosti Curupiry, začali nechápavě dívat. Isabella též zpozorněla. "Budoucnost beru do svých rukou," řekla Curupira, "tohle mě naučila jedna zástupkyně mého druhu, kterou ten váš zabil, stejně jako všechny mé ostatní sestry, tety, babičky. Dostala jsem od ní tuto rudou čelenku." Indiánka vyskočila, a tiaru Curupiře z vlasů vyjmula. "Chcete vědět, co dokáže?" "Isabello, možná byste měla zavřít oči," objevilo se kolumbijské ochránkyni přírody na mobilu. Byla to další zpráva od Pierra. Isabella na nic nečekala. Všichni ostatní v místnosti byli oslepeni. Někteří zařvali, tak moc to pálilo. Rudá záře takové intenzity, že i po jejím odeznění zkrátka lidské oko nerozpoznalo nic ve svém okolí. Lopes se sklátil k zemi, Bwalya se motala kolem stolu, a Isabella jako jediná po otevření očí hleděla na všechny ty zmatené lidi v místnosti, a divoce oddechovala. Curupira byla pryč. Teprve v tu chvíli si Isabella uvědomila, že ta indiánská dívka, která pronikla do místnosti, byla tou stejnou osobou, kterou o pár dní dříve potkala v pralese u San Fernando. Jen tam byla tma, a tady, ve světle, ji Isabella okamžitě nepoznala. Ta Indiánka pomohla Curupiře uniknout. Svěrací kazajka ležela na zemi, celá rozpáraná. Co bylo to světlo zač? Isabella se to možná neměla již nikdy dozvědět. Pierre jí později napsal jen jedno. Předtím, než Curupira zničila Cryptodactyl, kterým do Jižní Ameriky ze Špicberk přiletěl, analyzovala Gabrielle složení její čelenky, a získaná data odeslala do základny Lovců kryptidů. Ukázalo se, že čelenka byla v podstatě zbraní. Byl to jakýsi starodávný artefakt, schopný shromažďovat a vyzařovat neskutečně velké množství energie, snad ze zloby samotné Curupiry.
"Ele é pesado," zasmál se Fracisco, podepíraje spolu s Juanem Duarteho Ribeira. Pomalu kráčeli po malé letecké ploše na jihu vesničky Uarini, a blížili se k bílému letadélku. "Você mesmo comprou? Koupil jsi ho sám?" zeptal se vyjeveně Duarte. "Ano," odpověděl Juan, "je to moje letadlo." "Jak jsi na něj získal peníze?" položil mu další otázku jeho strýc. "Vydělal jsem je. V ringu. Říkali mi tam Lutador invencível. Hloupé, co?" zasmál se Juan. "V ringu? Ty teď... bojuješ pro prachy?" "V kleci, strejdo." "No jo, ty svaly... Tys posiloval?" Juan se pousmál. "Všechno ti ještě vysvětlím," řekl obezřetně. Poděkoval Franciscovi za to, že mu pomohl přemístit strýce do letadla. "Onde você está indo?" otázal se Francisco. "Jedeme navštívit někoho, kdo strejdovi hodně pomůže," odpověděl jednoduše Juan. Francisco pokýval hlavou, usmál se, a odebral se zpět do vesnice. Juan usedl za knipl, letadlo rozjel, nabral výšku, a zanedlouho již s Duartem poletoval nad rozlehlým Amazonským pralesem. "Strejdo, ta, co tě připravila o chůzi... může ti jí taky vrátit," řekl Juan, když byl teď s Duartem o samotě. "Cože?" "Nevím, kde teď je, ale budeme ji hledat. Dřív nebo později ji najdeme, když už jsem jí dvakrát stanul tváří v tvář." "Zabije nás, Juane. Curupira si nevybírá." "No, co vím, tak teď už si vybírá," usmál se Juan. Zahleděl se do modře oblohy. "Mám víc síly, než kdy předtím, strejdo. Nechám jí odebrat část své životní energie, a ona ti jí pak předá. Vrátí se ti síla do nohou, do rukou, do celého těla. Budeš jako dřív, strejdo!" řekl mu nadšeně. Duarte tomu nedokázal uvěřit: "Nechápu to. Jak to, že máš víc síly? Jak to vůbec myslíš, Juane?" "Už nejsem obyčejný člověk, strejdo. Slíbil jsem jednomu muži, co mi pomohl, a co mi tuhle sílu dal, že se o tebe postarám. A to teď dělám. Dám Curupiře část své životní energie, a protože jsem získal neuvěřitelné schopnosti, životní energie se mi doplní. Zregeneruji se. Nebude třeba obětovat žádného tvora, žádného člověka, aby se tobě vrátila síla," odpověděl Juan. Duarte se na něj usmál. Toto byl jeho synovec. Nadšený mladík, který byl pro svého strýce schopný udělat všechno na světě.
Uběhl téměř měsíc. S příchodem srpna nastalo v Amazonii období sucha. Z jeskyně na úpatí vysokého, nedotčeného skalního útvaru kdesi v Peru vycházel strašný křik. "Zemřeš! Zabiju tě! Rozumíš mi?! Zabiju tě! Nechám tě zabít, ty jedna odporná..." Octávio Cavaco, vlastník značné lesní plochy v brazilském státě Amazonas, se zmítal ve vzduchu. Byl zavěšen za krápník na stropě jeskyně. "Přestaň už s tou komedií. Vidím, že máš ze mě strach," řekla mu Curupira, jež stála deset stop pod ním. "Ty mstivá svině!" zařval Cavaco. "Nemstím se ti proto, že jsi měl chtěl nechat zabít. Mstím se ti proto, že nezacházíš dobře s pralesem," řekla Curupira. Zvedla ze země krásný oštěp, a s bolestnou přesností jej hodila Cavacovi do hlavy. Teď vřískal ještě víc. Nechala ho dál krvácet, a vyšla z jeskyně. Před ní seděla u ohně indiánská dívka, jednou rukou hladila svého pekari, druhou rukou opékala nad ohněm fíky nabodnuté na klacík. "Poslyš, za to, co se stalo tvému kmeni se ti moc omlouvám," řekla Curupira, a dívka smutně zakývala hlavou. "Už nikdy nic takového neprovedu. Ty jsi připomínka toho nejhoršího, co jsem kdy provedla. Žádný lidský soud, žádná jejich slova... by mi nepřipomínala tu hrůzu lépe, než ty. Ani nevíš, co pro mě znamená to, že jsi mě neustále následovala. Tohle je teď tvůj domov. Budeme tu žít spolu. Postarám se o tebe," pokračoval démon. "Staráš se o mě už dlouho," usmála se dívka. Curupiře se z očí vytratil hněv. Zase byly modré, jako obloha nad nimi. "Tys mi krok po kroku ukazovala, že mám ještě srdce. Díky za to," řekla Curupira. Dívka snědla jeden fík, další dala do ruky Curupiře, a nasedla na svého ochočeného pekari. "Taky nemám ráda, co dělají někteří lidé pralesu," prohodila jen tak. "Budeme bojovat společně. Ty jsi můj lidský spojenec, který byl ke mně tažen i přesto, jak hroznou věc jsem mu udělala. Příběhy Curupir byly pravdivé," řekla Curupira, a znovu se na Indiánku zahleděla. "Budu ti říkat Caipora," usmála se. A jen doufala, že jí její nedávné činy nebude její nová společnice jednoho dne vyčítat. Slunce začalo zapadat. Papoušci se ozývali svými nádhernými hlasy. A na menší skalce před jeskyní se objevil malý kompsognátek, a Curupiru s Caiporou a jejím pekari spokojeně pozoroval.
"Lidé si nezaslouží ovládat přírodu. Přišla jsem na to, jak je odradit. Vím, jak přinést naději. Musíš se stát démonem. Vším, čeho se bojí. A roztrhat je. Jen přitom nezapomeň, pro co bojuješ. Nauč se vybrat, kdo z nich si tvůj trest zaslouží. Nauč se rozpoznat, u koho to ničení začíná. Toho pak zasáhni, tvrdě, nemilosrdně. Učiníš tím změnu."
KONEC.
Žádné komentáře:
Okomentovat