Lovci kryptidů 2: Pauline a sněžný muž (5/5)

Yetti odnesl Pauline do jeskyně obývané dalšími třemi zástupci svého druhu. Vypadalo to, že se s nimi dohadoval, zda si ji může nechat. Pauline využila situace a dala se na útěk, načež ji zachránili její kolegové, kteří se zrovna do akce vložili se svým letounem Cryptid Swift. Jakmile byli všichni na palubě, dostal letoun pořádnou ránu z nějaké zbraně. Tým Gregoryho Martina se rozhodl Lovce kryptidů zabít. Ale s pomocí nejmodernější technologie bylo poškození včas opraveno, a Cryptid Swift je schopen Lovce kryptidů donést na místo, kde Martin hodlá ulovit svého sněžného muže... Musí si pospíšit!

LOVCI KRYPTIDŮ 2: PAULINE A SNĚŽNÝ MUŽ, ČÁST PÁTÁ:

Po mostu, stojícím na vysokých pilířích v nádherné krajině polozasněženého Himálaje, přejel velkou rychlostí moderní vlak. Sněžný muž, rozesmutnělý ztrátou svého nálezu, totiž Pauline, beze strachu sledoval, jak dopravní prostředek mizí v dáli. Chodil sem často. V úzké říčce totiž sbíral malé korýše, které požíral. Po běhu, který pro něj nakonec neměl výsledku, měl velký hlad. Vstoupil do říčky, ponořil ruku do vody a obratně vytáhl malého ráčka. Rozlouskl ho svými mohutnými zuby a spolkl. Pak vytáhl z vody dalšího, a tak se to opakovalo asi hodinu. Za tu dobu ušel jen pár metrů. Nejlépe se mu malí korýši chytali pod mostem. Z nějakého záhadného důvodu se totiž zdržovali především u samotných pilířů, na které voda zezadu narážela. Náhle Yetti nastražil své slechy. Mírně pootočil hlavu za zdrojem zvuku, který jej zneklidnil. Lidé! Udělal skok právě včas. Voda se zvířila. Na hladinu říčky dopadly desítky kulek. Střelba ze samopalu dvounohého chlupáče tak vyděsila, že utíkal jako zběsilý, jako smyslů zbavený. Vyběhl z říčky a utíkal se schovat za nevysoký kopec. "Sakra! Minul jsem ho!" ozvalo se z opačného svahu. Gregory Martin držel v ruce malý samopal a zrovna doplňoval zásobník. "Říkal jsem vám, ať to přenecháte mě," ušklíbl se svalnatý Paterson, jediný muž v týmu, který neměl na hlavě čepici, a odhaloval tak svou pleš pokrytou jizvami. "Ty seš mě dobrej," řekl mu Martin, když konečně narval zásobník do zbraně. "Sethe, obejděte s chlapa ten kopec. Musíte mi ho sem nalákat. Vezmi si druhý sapík," nařídil Martin svému komplicovi. Skupinka mužů seběhla ze svahu. Poté, co Lovci kryptidů zničili téměř všechny zbraně členů Martinova týmu, zbývaly zabijákům kryptidů už jen dva malé samopaly a velký skládací kulomet. Tím ostatně museli udělat díru do Cryptid Swiftu... Zabijáci zkušeně postupovali dolů ze svahu, plížili se podél břehu říčky, až dosáhli kopce, za kterým se musel schovávat k smrti vyděšený Yetti. Seth gestem ukázal svým kolegům, ať zůstávají na místě. Měli v rukou jen kameny, jinak byli bezbranní. Seth, vybavený malým samopalem, se odvážil stopnout si a dojít až k okraji malé skalky, sedící pevně v písku kousek od kopečku. Jak příšerně se vylekal, když spatřil rozzuřenou tvář Yettiho. Dvounožec k němu totiž rychle přiběhl, chytil ho za ruku a mocně trhl. Seth bolestí vykřikl. Všichni ostatní muži se dali do pohybu. Přiběhli k sněžnému muži a házeli na něj kameny. Seth nedokázal ze samopalu vystřelit, přestože jej stále držel v ruce. Tu měl však zase ve své ruce Yetti, a tiskl. "Dostatečné rozptýlení. Výborně, Sethe," řekl si pro sebe Martin, stále stojící na svahu, gestem naznačil svým mužům, ať jej následují, a už sbíhal dolů, připraven zasadit tomu zvířeti, na které z dálky ještě pořádně neviděl, neboť bylo také schováno za onou skalkou, smrtelnou ránu. Nepochyboval o svých kvalitách střelce. Věděl, že stačí jediná kulka do hlavy, a Yetti se stane jeho trofejí. Ani v nejmenším o tom nepochyboval, ale pochyby se přece jen objevily - když Cryptid Swift prosvištěl nad jeho hlavou. A z něj bez padáků vyskočili Roger, Fahad a Akihiko, dopadli z výšky sotva tří metrů takřka bezbolestně nohama na zem, a začali svými pěstmi, laserovými pistolemi a v případě Akihika kovovou tyčí kosit všechny nepřátele. Cryptid Swift v rychlosti přistál na malé plošince. Jack, Pauline a Pierre vyběhli ven. "Konečně si zase můžu zastřílet z laserovky," usmíval se nadšeně Pierre, "tak, pánové, kdo bude první?" Jakmile dostal ránu hozeným kamenem do ramena, ujistil se, kdo bude první. Pauline s Jackem utíkali ke kopci. Stačilo pár laserových střel, a všichni ti dotěrní házeči kamenů byli dočasně odrovnáni. Yetti stále držel Setha, ale pustil, když uviděl Pauline. Pomalu k ní kráčel, jako by znovuobjevil něco cenného. V tu chvíli se Seth těžce zvedl ze země a dotkl se prstem spouště samopalu. Ovšem Jack Owen byl rychlejší. Laserový paprsek narazil do samopalu a obrátil ho směrem k Sethově obličeji. Následovala rána pažbou a Seth upadl do mdlob. Yetti se ani neotočil. Všechnu svou pozornost věnoval tomu překrásnému tvorovi, na kterého se díval. Pauline mu gestem naznačila, aby se zastavil. Tentokrát Yetti překvapivě poslechl. Trochu rozhořčeně obrátil svůj zrak na Jacka. Jako by pochopil, že Pauline už jednoho přítele má. "Groteskní," řekl Jack, "ale víš, co mě na něm fascinuje? Jak je chytrý. Že má city. A že to vůbec není nějaký předobraz pravěkého člověka, který hrozně nahlas řve, na rozdíl od některých z nás, a mlátí všechno kolem sebe. Je to taková citlivá, velká gorila..." "Právě proto se bude vycpaná hezky vyjímat v mé ložnici," ozvalo se zezadu. Jack se prudce otočil a zasáhl laserem Gregoryho Martina, jenž na Yettiho mířil svým samopalem. Martin dopadl na zem, ale samopal nepustil, a začal na zvíře pálit. Yetti se dal na úprk. Skočil do říčky, proběhl jí, chytil se jednoho z pilířů, a začal šplhat na most. Ještě jedna rána laserem, a Martinův samopal se rozletěl na tisíce kousíčků. Yetti byl v relativním bezpečí tam nahoře, na mostě. Ale další nebezpečí se rychle blížilo... Nemohl odtamtud seskočit! A z dálky houkal další vlak!

Jack a Pauline zároveň vytáhli z opasků pistole s karabinou. Vytáhli se na most. Yetti stál bezradně na trati. V dálce už blikalo světlo vlaku. Obrovského monstra prohánějícího se Himálajem. Monstra mnohem děsivějšího, než je samotný sněžný muž. "Musíme se dostat k tomu tunelu na druhé straně!" zavelel Jack. Pauline se jemně dotkla Yettiho ruky. A pak začala utíkat. Jack též. Yetti se hnal za nimi. Ne jako pronásledovatel, ale jako někdo, kdo jim důvěřoval, že ho z téhle šlamastyky dostanou. Pod mostem nebyl klid. Ke Gregorymu zrovna přiběhl Pierre. "Půjdete se mnou, pane," usmál se na něj a chystal se Martinovi vylíčit moment jejich prvního setkání v prosinci. "To sotva," odpověděl Martin a kopl Pierre do zápěstí. Z opasku mu vytáhl pistoli s karabinou a vyhoupl se nahoru na most. V druhé ruce držel Pierrovu laserovou pistoli. A vystřelil. Jenže nezasáhl Yettiho, ani Pauline, ani Jacka. Zasáhl sněžný svah, a to ještě laserem nejvyššího stupně. Spustila se další lavina. Yetti konečně dosáhl svahu a vyběhl po něm nahoru. Lavině se vyhnul a zmizel někde v dáli, v bezpečí... Jack a Pauline včas sjeli dolů z mostu, opět s použitím svých pistolí s háky. Martin se zděsil. Zezadu se proti němu blížil vlak, zepředu lavina. Vlak mocně brzdil. Když Martin uviděl, jak zastavuje, dal se na jedinou možnou únikovou cestu. Směrem k vlaku. Jenže lavina jej dohonila... Uběhl jeden den. Pierre a Fahad seděli na pohovce v hlavní místnosti základny Lovců kryptidů na jihu Londýna. Sledovali televizi. "Kolegové zesnulého zabijáka kryptidů Gregoryho Martina, zejména muži Seth Hutchinson a Aleksey Paterson, byli zatčeni nepálskou policií. V Británii budou odsouzeni za výtržnosti v zahraničí, o případu Alekseye Patersona rozhodne norský soud," říkala moderátorka na jednom nejmenovaném, ale proslulém a velmi kvalitním zpravodajském televizním kanálu. "Je po Martinovi," řekl Jack, který právě vešel do pokoje ve své modré košili, "máme o jednoho nepřítele méně." "A zachránili jsme před ním Yettiho," ozval se Akihiko, který právě vešel do pokoje. "No, tys to nebyl, kdo ho zachránil," rýpl si do něj Roger. "Ne, byla to vlastně Pauline, kdo mu tak trochu zachránila život. Oplatilas mu to," usmál se Jack na svou přítelkyni. "Ale co s ním teď bude? Co když po něm lidé znovu půjdou?" zeptala se Pauline. "Když to zkusí, ochráníme ho. Ochráníme všechny kryptidy, a nakonec i celou tuto planetu," řekl na to Jack. "Na to se napijeme. Koupil jsem dobré burgundské," vyhrkl Pierre, prudce vstal z pohovky a už běžel k ledničce... Na zasněženém svahu uprostřed Himálajského pohoří stál smutně Yetti a hleděl do dálky. Kdo ví, co se odehrávalo v jeho hlavě. Ale rozhodně to nebylo nic zlého. Snad vzpomínání otupilo na chvíli jeho mysl. Příšerně se vylekal, když kousek od něj dopadlo do sněhu něco velkého. Většího, než byl on. A pak, nalevo od něj, dopadl další velký předmět. Před ním i za ním stáli už velcí, dvounozí plecháči. Roboti X-77, vyslaní Deylinem Nietem, bizarním mužem z podvodní budovy v Nikaragui, si přišli pro trofej, kterou Gregory Martin už nikdy nezíská. Yetti, chycený do sítě, a uspaný několika šipkami, vystřelenými z hlavní na rukou velkých strojů, v hrůze řval, a jediné, co si přál, bylo, aby jej znovu zachránili. Ti, kteří ho zachránili včera. Ale tentokrát se věci měly odehrát úplně jinak...

Co hodlá Nieto udělat s Yettim? Setkají se ještě Lovci kryptidů se sněžným mužem? A jak bude vypadat budoucnost naší planety? Válka pokračuje...

Žraločí řády: Squatiniformes (polorejnoci)

Žraloci už na naší planetě žijí po nějakých 400 milionů let. Ačkoliv se za tu dobu vyvinulo a také vyhynulo nepřeberné množství druhů, jejich anatomie se příliš nezměnila. Ba naopak, zdá se, žraloci si udrželi svůj tvar těla i způsob života po celé stovky milionů let. Patří k nejúspěšnějším živočichům, kteří se kdy vyvinuli. Přežili velké Permské vymírání, největší vymírání v historii naší planety. Přečkali i náraz meteoritu a sérii kataklyzmatických událostí, jež následovaly, a které vyhubily dinosaury, ptakoještěry, mořské plazy a amonity. V současnosti jim hrozí vůbec největší nebezpečí: každý rok je 73 milionů žraloků odchyceno a zabito. Mnozí jsou loveni pro své ploutve, jiní končí v rybářských sítích jako vedlejší úlovky... S rychlostí, jakou mizí, jsou mořské ekosystémy narušovány... Stále se setkáme s lidmi, kteří by se však ochraně žraloků raději nevěnovali, neboť je považují za nebezpečná monstra vyhledávající lidi k snědku. Jak daleko jsou jen od pravdy... Bez žraloků by to v našich mořích a oceánech nefungovalo...

V tomto seriálu si detailně přiblížíme osm v současnosti žijících řádů žraloků. Žraloky, kteří v celé skupině působí velice neobvykle, a to především svou anatomií, jsou polorejnoci, kterým se věnuje tato část. Je to starobylý řád, který se skutečně více podobá rejnokům, blízkým příbuzným žraloků...

ŽRALOČÍ ŘÁDY

SQUATINIFORMES (POLOREJNOCI)

Řád Squatiniformes se v češtině označuje polorejnoci, v angličtině pak angelsharks. Poprvé se ve fosilním záznamu objevují v období Jury stupně oxford před 163 miliony let. Tato skupina je výjimečná, neboť se částečně podobá rejnokům. Může za to především zploštělé tělo. Také způsobem života se někteří se dnešní polorejnoci podobají pravým rejnokům, zejména pak trnuchám; mnoho času totiž tráví na dně moře, kde v záloze číhají na kořist. Vyskytují se po celém světě v subtropických a tropických mořích. Přestože v minulých etapách vývoje naší planety existovalo několik odlišných rodů polorejnoků, všichni současní zástupci tohoto řádu, který je v současnosti tvořen 21 druhy, patří do rodu Squatina.

Charakteristickými znaky polorejnoků jsou ploché tělo, ústa na konci rypce (rostrum), a celková podobnost rejnokům, zejména mluvíme-li o přední části těla. Zadní část těla včetně svalnatého ocasu pak připomíná ostatní žraloky. Na zádech mají polorejnoci dvě hřbetní ploutve, nemají žádnou řitní ploutev a ocasní ploutev je heterocerkní; horní lalok ocasní ploutve je delší než spodní lalok. Jelikož se většina polorejnoků specializuje na lov menší kořisti, jako jsou měkkýši, jsou zástupci tohoto řádu vybaveni velkou tlamou, se kterou mohou ze zálohy učinit rychlý výpad vpřed a svou kořist nasát. Všichni současní polorejnoci jsou vejcoživorodí. V jednom vrhu může být až 13 mláďat. Člověk je těmto živočichům zcela lhostejný, polorejnoci nepředstavují žádné nebezpečí. Pouze jsou-li člověkem vyprovokováni, brání se kousáním, a svými ostrými zuby jsou schopni způsobit překvapivě hluboká zranění. Útočí však jen v případě, že je potápěč chytí za ocas nebo se příliš přiblíží k jejich hlavě. To u zvířete způsobí obrannou reakci. Oči polorejnoků se nacházejí na vršku hlavy. Zástupci tohoto podřádu jsou vybaveni pěti páry žaberních štěrbin.

Současní polorejnoci tvoří jedinou čeleď, Squatinidae, jež, jak již bylo uvedeno, zahrnuje jediný rod, Squatina. Ten v roce 1806 popsal významný francouzský zoolog André Marie Constant Duméril. Typovým druhem, na jehož základě byl popsán celý řád je polorejnok křídlatý, kterého v roce 1758 ve svém Systema naturae popsal Carl Linnaeus.

Čeleď Squatinidae:

Polorejnok křídlatý (Squatina squatina)

Vyskytuje se v Černém i Středozemním moři, jeho areál rozšíření pak na severu zasahuje až na pobřeží Skandinávie, na jihu až ke Kapverdským ostrovům. Bohužel byl však vytlačen z velké části Středozemního moře, a v Severním moři už takřka vyhynul. IUCN jej klasifikuje jako druh kriticky ohrožený. Jaká je to jen změna oproti začátku 20. století; tehdy byl totiž polorejnok křídlatý na evropském pobřeží dosti hojný. Za pokles počtu polorejnoků křídlatých může především rybaření. Tento bentický žralok se také často nalézá v rybářských sítích, kam se zachytí jako vedlejší úlovek (tzv. bycatch). V Anglii a Walesu je naštěstí chráněn UK Wildlife and Countryside Act. Přesto počty těchto výjimečných žraloků nevzrůstají... Samice bývají dlouhé až 2,4 metru, samci jsou podstatně menší, dorůstají délky asi 1,8 metru. Polorejnok křídlatý se řadí k největším zástupcům žraločího řádu polorejnoků, bylo by tedy velice smutné zcela ztratit tvora, který se může pyšnit tímto byť mnohými možná přehlíženým titulem. Vyskytuje se v pobřežních vodách do hloubky 150 metrů, čas od času je k vidění i ve vodě brakické. Žije v teplých vodách; severní populace tedy přebývá u pobřeží Skandinávie jen v létě. V zimě se tento žralok vydává na migraci směrem na jih.

Polorejnok okatý (Squatina oculata):

Další kriticky ohrožený žralok z řádu polorejnoků je polorejnok okatý, vyskytující se pouze na západním a severozápadním africkém pobřeží a ve Středozemním moři. Dospělci dorůstají tělesné délky až 1,6 metru. Tělo tohoto nádherného žraloka, většinou šedě až béžově zbarveného, pokrývají tmavé skvrny, jakási oka. Bohužel i tento druh je obětí vlečných rybářských sítí, v nichž každým rokem naleznou spolu s tunami ryb smrt i tisíce polorejnoků. Podobně jako v případě polorejnoka křídlatého, je tento živočich pouze vedlejším úlovkem. Je-li tedy v sítích nalezen, jeho maso se nijak nevyužívá. Tyto druhy jsou smutným dokladem toho, že žraloci mají mnohem větší důvod obávat se člověka než naopak.

Polorejnok japonský (Squatina japonica):

Polorejnok japonský žije v hloubce až 300 metrů a preferuje písečný podklad. Živí se rybami, korýši a hlavonožci. Loví je především v noci; je to nokturnální lovec. K uchycení kořisti je vybaven 10 řadami zubů na každé z čelistí. Dosahuje délky až 1,5 metru, avšak podle některých odborníků dorůstají opravdu velcí polorejnoci japonští i délky 2,5 metru. Jde o jeden z lépe prozkoumaných druhů polorejnoka, přičemž byly učiněny i jisté molekulární studie, podle jejichž výsledků se tento druh vývojově oddělil od ostatních asijských polorejnoků před přibližně 100 miliony lety v Křídovém období. V jednom vrhu může mít samička polorejnoka japonského až 10 mláďat. Ta se před narozením líhnou z vajíček v děloze, kde se živí velkým množstvím vaječného žloutku. Až po nějaké době, na jaře nebo v létě, jsou vypuzena ven. IUCN klasifikuje polorejnoka japonského jako druh zranitelný. Bohužel je loven pro maso a také pro kůži, ze které se vyrábí dekorativní materiál zvaný shagreen.

Polorejnok kalifornský (Squatina californica):

Až 27 kilogramů vážící a přibližně 1,5 metru dlouhý polorejnok kalifornský neobývá pouze pobřeží amerického státu Kalifornie, ale vůbec celé tichomořské pobřeží Severní i Jižní Ameriky. Nejblíže je mu příbuzný polorejnok americký (Squatina dumeril), který se vyskytuje v Karibském moři. Polorejnok kalifornský žije v hloubce až 205 metrů. Opět jde o druh žijící na mořském dně. Odpočívá tam téměř bez pohybu, a když se nějaká kolem plovoucí ryba přiblíží na dosah, vyrazí, otevře své čelisti a chytí ji. Je perfektně maskovaný a často bývá zahrabaný v písku. Jde o jednoho z polorejnoků, kteří rejnoky připomínají až příliš. Přesto nejde o zvíře, které by zůstávalo neustále jen na jednom místě. Vědecké výzkumy odhalily, že za jednu noc je schopen polorejnok kalifornský urazit i 7,3 kilometru. Doba březosti trvá většinou 10 měsíců, hned po narození mláďat (opět jde o druh vejcoživorodý, mláďata jsou tedy uvnitř matky po nějakou dobu živena vaječným žloutkem) se samice většinou znovu páří. Podle statistik se dospělosti dožije jen 20 % mláďat. Bohužel je i tento druh subjektem komerčního rybolovu, a to především na mexickém pobřeží (stát Baja California). Oblíbenou kořistí polorejnoka kalifornského jsou například sardinky nebo makrely, živí se však i ještěrohlavcovitými rybami.

Chcete-li se o tomto řádu dozvědět více, popadněte knížky o žralocích, encyklopedie o zvířatech nebo si o polorejnocích vyhledejte nějaké zajímavé informace na internetu. Někteří zástupci této skupiny jsou již na pokraji vyhynutí, a zaslouží si velkou pozornost. Lidé svou pozornost přece jen orientují na více populární ohrožená zvířata, ať už jsou to pandy nebo nosorožci, ovšem polorejnoci jsou zvířaty neméně zajímavými, a zvířaty, které může budoucí generace zoologů studovat celá desetiletí. Vždyť nové druhy objevujeme neustále; objev jednadvacátého druhu polorejnoka jsme oslavili teprve v roce 2016... Projekt Žraločí řády bude pokračovat...

Lovci kryptidů 2: Pauline a sněžný muž (4/5)

V minulé části svedli Lovci kryptidů bitvu s týmem Gregoryho Martina. Dozvěděli se, kam Yetti odnesl Pauline. Té se již téměř podařilo opustit ledovou jeskyni, jakési Yettiho doupě. V poslední chvíli se však Yetti vrátil, vzal Pauline do jedné ze svých mohutných rukou a začal ji odnášet kamsi do neznáma. Pauline už jen z dálky viděla Cryptid Swift, ze kterého vystoupila pětice jejích kolegů... Co bude dál?

LOVCI KRYPTIDŮ 2: PAULINE A SNĚŽNÝ MUŽ, ČÁST ČTVRTÁ:

Na svou velikost Yetti utíkal překvapivě rychle. Malé sněžné plató přeběhl v podstatě během několika desítek vteřin. Pak se zase začal škrábat na kamenitý svah. Netrvalo ani minutu, a obrovská sněžná opice byla na vrcholku. Všude tu bylo naprosté ticho. Pauline se cítila trochu zoufale, jelikož ji sněžný muž zbavil její jediné záchrany. "Pusť mě!" řekla mu. Doufala totiž, že sněžný muž bude reagovat na její hlas. Dosud v jeho přítomnosti nevydala ani hlásku, ale teď, když naň konečně promluvila, otočila se až komicky Yettiho hlava na krátkém krku. Vykulily se mu oči. Skoro jako by si pomyslel: "Ten tvor mluví!" Vydal ze sebe krátký, dunivý zvuk, mírně podobný šimpanzímu houkání. Když přitom na Pauline zadýchal, měla pocit, že omdlí. Pauline se mu snažila posunky naznačit, aby ji pustil, aby ji nechal jít. Ale Yetti zřejmě nerozumněl. I když si uvědomoval, že s ním ta mladá žena chce komunikovat, nedokázal pochopit, co přesně se mu snaží říci. Své sevření tedy neuvolnil a po chvíli, kdy si asi řekl, že snažit se jí porozumět nemá cenu, ji zase odnášel pryč. Skočil ze svahu, sjel po sněhu, a utíkal dál. Pauline si přála, aby to všechno konečně skončilo. Nejen, že ji Yetti držel až příliš pevně, byla jí také zima. Za chvíli si ale uvědomila, že to byla ta lepší část. Na vrcholku sněhem zasypaného svahu se objevilo několik postav. Tým Gregoryho Martina se vrátil do akce. I když bylo už z dálky poznat, že nejsou vybaveni puškami, nebyli tak úplně bezbranní. Pohled na sněžného muže nesoucí jejich předchozí zajatkyni je navíc dosti rozdivočel. Na Patersonův povel seběhli ze svahu. Paterson po Yettim vystřelil z uspávací pistole. Téměř jej trefil, ale mohutný lidoop včas uskočil, a tak se šipka rozbila o kus skály vystupující ze sněhu. Sněžný muž se svým nákladem upaloval, co mohl. Byl to tak zvláštní pohled; král Himálaje se svou obětí utíká před takřka neozbrojenými muži většinou britského původu. Vyhnul se ještě několika střelám, a pak se jim ztratil. Spolu s Pauline zmizel ve sněhové bouři. V nevlídném počasí Pauline vyčerpáním usnula. Když se probudila, byla stále v rukou mohutného lidoopa. Zrovna vkročil do další jeskyně. Pauline na něj opět promluvila, ale sněžný muž tentokrát nereagoval. Jeskyně to byla prostorná, a nebyli tu sami. Pauline byla velmi nemile překvapena, když spatřila tři další Yetti, jak k nim přicházejí. Sněžný muž postavil Pauline na nohy. Sotva se na nich držela. Trojice bestií ji nepříjemně očichávala. Vydávali ze svých hrdel velice podivné zvuky. O něčem se spolu dohadovali. Být v kruhu čtyř dvoumetrových lidoopů se tedy Pauline rozhodně nelíbilo. Když ten, který ji přinesl, smutně poodešel, snad proto, že mu jeho rodina nedovolila si podivného zlatovlasého tvora nechat, využila Pauline příležitosti a dala se na útěk. Vyběhla z jeskyně. Ke všemu překvapení se do jejího pronásledování dala všechna čtyři zvířata. Rozesmutnělý sněžný muž běžel těsně za ní a chňapal po ní rukama. Natahoval ruce, už se jí skoro dotýkal prsty, Pauline zrychlila, což ve sněhu nebylo zrovna nejjednodušší, ale Yetti zrychlil též, a už ji skoro měl, když tu náhle proletěl nad nimi Cryptid Swift a všechny ty sněžné muže pořádně vyděsil, a donutil je, aby se stáli zpátky do jeskyně, zatímco Pauline, zcela vyčerpaná, zůstala stát jako solný sloup a jen pozorovala, jak Cryptid Swift krouží po obloze, a jakmile piloti nalezli bezpečné místo k přistání, rozběhla se proti stroji, z něhož pak vystoupili Jack s Pierrem. Po nějakých těch slzách z opětovného shledání seděla Pauline zpátky v Cryptid Swiftu a vyprávěla svým druhům příběh, kterému nedokázali uvěřit...

Z okýnka Cryptid Swiftu pak měli možnost sledovat obrovského Yettiho, jak stojí na malé zasněžené plošince a nahlas řve. "Myslím, že se do mě zamiloval," řekla Pauline, "a křičí teď na Cryptid Swift, abyste mě mu vrátili." "Jen neboj, to se nestane," řekl jí na to Jack. "Lidi," vložil se do rozhovoru nejistým hlasem Fahad, "na termovizi je docela dost lidí. Tým Gregoryho Martina. A obávám se... Sakra, něco teplého letí směrem k nám!" Ozvala se pekelná rána. Cryptid Swift se začal točit ve vzduchu. "Dostali jsme to! Něčím nás trefili!!!" řval Fahad. "Rychle pryč!!!" vykřikl Pierre, popadl padák, obrátil se na Akihika a vykřikl: "Banzai!!!" Vyskočil. Ve vzduchu se marně snažil rozevřít padák. Nešlo to. Když už začal hystericky křičet, zatímco se prudce blížil k ostrému hornatému vrcholku, konečně se padák otevřel, a Pierre nakonec v pořádku přistál. Chytal se za čelo, když zpozoroval, že ho nikdo nenásledoval. Cryptid Swift byl odsouzen ke zkáze. Alespoň podle něj. K zemi střemhlav letící letoun se totiž "zastavil ve vzduchu". Z jeho zadní části se vysunuly mechanické ruce, které začaly opravovat obrovskou díru, kterou do letounu udělala nějaká zbraň. Pak Cryptid Swift zamířil prudce k zemi, ale kryt vrcholky hor poklidně přistál. "To, co jsi udělal, nebylo nutné, Pierre. Ale byl to ukázkový příklad toho, co má Lovec kryptidů udělat v situaci, kdy mu jde o život. To jo," řekl mu Jack. "Ehm... Díky, kámo," pousmál se Pierre. "Myslím, že Gregory Martin si teď myslí, že nás odrovnal. Že Cryptid Swift spadl a my jsme mrtví. Půjde po Yettim, které se tak hezky vystavil na tom plató. Musíme to zvíře zachránit, jasné? Protože zachránilo život Pauline; bez něj by zůstala zajatkyní těch darebáků!" zavelel Jack...

Podaří se Lovcům kryptidů zabránit Gregorymu Martinovi v tom, aby Yettiho zabil nebo odchytil? Pokračování v poslední části dílu Pauline a sněžný muž...

Obrázek týdne 27. 4. 2018

Poslední dubnový pátek je tu, a protože ve středu jsme měli možnost slavit World Penguin Day, tedy Světový den tučňáků, rozhodl jsem se, že se podívám po obrázcích prehistorických tučňáků, a jeden z nich představím jako Obrázek týdne. Takových obrázků je bohužel po málu - pravěcí tučňáci přece jen nepatří k vyhynulým tvorům zrovna nejznámějším, a rozhodně toho o nich nevíme tolik, jako o některých zvláště populárních druzích dinosaurů. I přesto jsem nalezl tento obrázek, který se mi moc líbí. Posuďte sami, není okouzlující?

Popisek k dnešnímu obrázku: Pobřeží Nového Zélandu v období Eocénu před 37 miliony let. Hluk tučňáčí kolonie srovnatelný s hlukem v průmyslové výrobně naprosto přehlušuje šum moře. Gigantičtí tučňáci rodu Pachydyptes, dorůstající výšky až 160 centimetrů, právě započali další rozmnožovací sezónu. Mezi kameny jsou už nakladena vejce, starostliví rodiče nyní očekávají brzké vylíhnutí mláďat. Každý tučňák si hájí svůj prostor, a některí Pachydyptové nevypadají zrovna nadšeně z toho, že jim jejich soused strká zobák do dvorku.

Jako fakt jen uvedu, že Pachydyptes byl druhým největším tučňákem, který kdy žil. Odhadovaná tělesná hmotnost dosahovala jednoho metrického centu. Větší už byl jen Anthropornis, který žil na Antarktidě a Novém Zélandu zhruba ve stejné době. Evoluční příběh tučňáků, ptáků, kteří se chtěli stát rybami, je velice zajímavý. Bohužel některým dnešním druhům tučňáků hrozí vyhubení. Kvůli člověku se populární tučňák brýlový z jihu Afriky stal ohroženým. Musíme tyto ptáky chránit, nesmíme si dovolit je ztratit... Další Obrázek týdne zase příští týden v pátek.

Peritresius martini, nově objevená pravěká mořská želva

Donedávna se myslelo, že většina současných mořských želv (v současnosti žije na naší planetě žije 7 druhů) vzešla z rodu Peritresius, který žil před 100 až 66 miliony let. Ačkoliv nyní víme, že evoluce mořských želv byla o něco složitější, rod Peritresius stále zůstává velmi zajímavou prehistorickou želvou. Druh P. ornatus žil v období pozdní Křídy na území dnešních jižních států USA, tedy alespoň tam byly nalezeny jeho fosilie, které byly v 19. století popsány Leidym. Ale dosud se našlo jen velmi málo zkamenělin tohoto neobvyklého rodu, představujícího jednu z nejstarších známých mořských želv. PLOS nicméně uveřejnil výsledky výzkumu, jehož prostřednictvím američtí paleontologové prostudovali fosilie mořských želv ze států Alabama a Mississippi, staré 88 až 66 milionů let. Na základě těchto pozůstatků pak určili nový druh, jenž byl pojmenován Peritresius martini. Druhové jméno ctí George Martina, který zkameněliny objevil. Byla objevena řada úlomků z okraje krunýře této želvy. Dříve známý druh Peritresius ornatus měl krunýř pokryt zvláštně tvarovanou kožní strukturou, jež byla bohatě prokrvená. Mělo to zřejmě dost co do činění s termoregulací zvířete. Koneckonců, byl to zcela jistě jeden z důvodů, proč tento rod želv vydržel na naší planetě tak dlouho, a vyhynul v podstatě až na konci Křídového období, kdy vymřeli také dinosauři, pterosauři, amoniti a mořští plazi. Během pozdní Křídy vyhynula spousta druhů želv; podle některých odborníků zato přinejmenším částečně mohlo i ochlazování. Lepší termoregulace tedy Peritresiovi přicházela vhod. Zda byl tímto znakem vybaven i nově objevený P. martini ještě s určitostí nevíme, bude-li nalezeno více pozůstatků, možná pak budou učiněny podobné závěry i právě o tomto druhu. Co objev P. martini vědcům rozhodně přinesl je fakt, že rod Peritresius byl poměrně rozšířenější, než se dříve myslelo. Pro úplnost jen uveďme, že žádné jiné druhy Peritresia dosud neznáme, proto je tedy nález druhu nového tolik vítaným... Peritresius martini určitě není jediným druhem pravěké želvy, která byla popsána tento rok. Velice zajímavým byl například v únoru publikovaný objev 5,5 milionu let staré miocénní želvy Trachemys haugrudi v Tennessee.

Pokud bude o této želvě publikováno více informací, jistě ještě nějaké doplním... Podle mne jde o velice zajímavý objev.

Kosatka černá, obratná sestřenice kosatky dravé

Mezi kulohlavce, tedy menší až velké druhy ozubených kytovců řazených do čeledi delfínovitých (Delphinidae), řadíme kupříkladu ferezu malou, elektru tmavou, kulohlavce Sieboldova či kulohlavce černého. Patří mezi ně ale i největší mořský predátor živící se velkými savci (například ploutvonožci), a to sice kosatka tmavá (Orcinus orca). Přes své anglické jméno killer whale to tedy není doopravdy velryba, alespoň ne ve smyslu velryb, které se živí planktonem, ale vlastně největší žijící zástupce čeledi delfínovitých. Vždyť dospělci mohou vážit 2 až 9 tun! A to je porodní váha "pouhých" 180 kilogramů. Černobílá kosatka dravá má jak pověst zabijáka, tak přívětivého kamaráda, k čemuž přispěl i slavný Willy z filmu Zachraňte Willyho! a jeho pokračování. Tato široce rozšířená a vysoce inteligentní zvířata mají nejrozmanitější jídelníček ze všech kytovců na světě. Kromě ploutvonožců, za kterými na patagonském pobřeží vyplouvají až na písek pláží, se odváží lovit i lidmi neprávem nenáviděné žraloky bílé. Jen málo predátorů už dorůstá větší velikosti, než kosatka dravá. Pomineme-li planktonem se živící plejtvákovce, plejtváky, velryby jižní či další mnohem větší kosticovce, kteří se přece jen živí živočišným materiálem, byť velmi malým, je už větším mořským predátorem pouze vorvaň, často si s libostí pochutnávající na hlubinných krakaticích. Ale kosatka dravá svou popularitou zastiňuje další kosatku, přestože do rodu Orcinus patří sama. Trochu se jí totiž podobá zvíře, které dostalo český název kosatka černá a v angličtině se mu říká false killer whale. Kosatka černá (Pseudorca crassidens), jediný zástupce rodu Pseudorca, je třetím největším zástupcem delfínovitých (na druhém místě se drží právě kulohlavci, v případě kulohlavce černého dorůstající délky až 5,7 metru). Kosatka černá váží v dospělosti 1,1 až 2,2 tuny, nejčastěji však asi 1,2 tuny. Porodní váha je 80 kilogramů. Velikost dospělců sotvakdy přesáhne 5 metrů, rekordní délka je 5,1 metru, kosatka černá však v průměru měří 4,9 metru. Je to velice zajímavý, inteligentní a pospolitý delfín, vytvářející skupiny o 10 až 50 jedincích, ačkoliv se v některých případech sdružují i větší skupiny, a vytváří tak obrovitá hejna čítající třeba až 300 jedinců. Každého hlavonožce, každé hejno ryb nebo případně i ploutvonožce pak takové početné hejno podvodních zabijáků musí děsit k smrti...

Kosatka dravá (Orcinus orca)

Hlava kosatky tmavé (Pseudorca crassidens)

Kosatka tmavá je ještě blíže příbuzná fereze malé (Feresa attenuata) než své mnohem větší jmenovkyni, ale na rozdíl od ní není v zajetí tolik agresivní. V divočině to může být jinak; zvláště, když je na lovu, dokáže kosatka tmavá účinně zabíjet. Zřejmě požírá i delfíny a byla pozorována při útoku na mládě keporkaka. Avšak neubližme tomuto nádhernému živočichovi přílišným interpretováním jeho zabijáckých schopností, i když jako lovec je kosatka tmavá skutečným úspěchem evoluce. Zaslouží si i pohled z jiné perspektivy, jde totiž o velice hravého kytovce, který se s delfíny skákavými občas dává dohromady do větších skupin, a ty pak dohromady cestují i na velké vzdálenosti. Přes svou podobnost kosatce dravé není možno tyto dva druhy delfínů zaměnit, už jen kvůli slávě zbarvení orcy. Pro nezkušeného pozorovatele však může být těžké odlišit kosatku tmavou od kulohlavce černého nebo Sieboldova. Má však štíhlejší hlavu, zužující se do okrouhlého zobáku, za určitého osvětlení má hlava šedavý nádech a také poměrně variabilní, ale téměř vždy přítomná bělavá skvrna ve tvaru písmene W jsou poměrně spolehlivým určovacím znakem. Kromě toho je vybavena ocasní ploutví, jež je v porovnání se zbytkem těla poměrně malá, a uprostřed ploutve se nachází výrazný zářez. Špičky prsních ploutví jsou zaostřeny. Prsní ploutve sedí hodně vpředu. Tělo je štíhlé, většinou tmavohnědé či černé. Mláďata však bývají podstatně světlejší. Zuby jsou ostré, nacházejí se téměř po celé délce čelistí, v horní čelisti se nachází 16 až 22 zubů, ve spodní čelisti je jich stejný počet. Když se předvádí, tluče kosatka tmavá ocasem o vodní hladinu. Často se blíží ke člunům, je velice zvědavá, vystrkuje hlavu z vody podobně jako orca, a nápadně tak odhaluje již popsané znaky na hlavě... Bohužel je kosatka tmavá náchylná k vyplavení na hladinu. Už mnohokrát byla obrovitá hejna, v některých případech dokonce několik velkých hejn, vyplavena na plážích v různých částech světa. V jednom případě šlo dokonce o 800 zvířat, kterým už se nedalo nijak pomoci. Poslední případ takového masivního uváznutí na břehu nastal v lednu 2017, kdy se na pobřeží Monroe County na západě Národního parku Everglades na Floridě vyplavilo 95 kosatek tmavých. Během noci pak okolo 14 zvířat uniklo (snad se jim podařilo dostat se zpět do moře), minimálně 81 kosatek však zahynulo. Zda však tomuto druhu hrozí bezprostřední ohrožení ze strany člověka, to nevíme. IUCN bohužel nemá ke stanovení statusu ohroženosti kosatky tmavé dostatek informací. Nicméně jde o druh často pozorovaný, tudíž nic nenasvědčuje tomu, že by mu nějaké bezprostřední nebezpečí v současné době hrozilo... Ačkoliv je hojná v tropických a subtropických vodách, řada významných pozorování pochází i z vod chladných (v mírném pásmu), zde je však kosatka tmavá pouze výjimečným návštěvníkem. Čas od času, jak už se to u mořských zvířat stává, se nějaká ta kosatka zatoulá, od Havajských ostrovů doplave třeba až na pobřeží Aljašky, v jiném případě byla spatřena i na pobřeží Norska, i když mnohem častěji ji v mírném pásmu uvidíme kupříkladu na západ of Irska. Ustálené tahy nejsou známy, o možných migracích kosatek tmavých zatím nevíme. Zdá se však, že s určitostí dávají přednost teplým vodám.

Kosatka tmavá při výskoku

Pevně věřím tomu, že v blízké době napíši další části o kytovcích, ať už současných, tak vyhynulých, neboť tato zvířata mezi všemi savci vynikají nejen pozoruhodnou evoluční historií (přece jen si uvědomme, že jsou to jediní savci, kteří během evoluce kompletně ztratili zadní končetiny!), ale i svou inteligencí a pozoruhodným životem. Pokud Vás prostřednictvím tohoto článku obecně málo známá kosatka tmavá zaujala, pak jistě splnil svůj účel...

Corylus johnsonii

Rod Corylus, česky líska, existuje na naší planetě už minimálně od začátku třetihorní éry. Botanici v současnosti rozlišují 15 až 18 různých druhů lísky rodu Corylus, jenž je rozšířen po většině mírných, subtropických a tropických oblastí severní polokoule. Avšal v minulosti existovalo více druhů rodu Corylus, a právě jedním z nejlépe prozkoumaných je Corylus johnsonii. Velice zajímavé je, že tento druh je známý především z otisků plodů. Tyto fosilie byly odkryty v Klondike Mountain Formation na severu amerického státu Washington, nepříliš daleko od hranice s kanadskou provincií Britská Kolumbie. Na konci poměrně silného stonku se vždy nacházelo po 2 až 3 plodů, tedy lískových oříšků. Ty měřily v průměru 8 až 17 milimetrů, a měly tvar oválu až kruhu. Ačkoliv je Corylus johnsonii v současné době klasifikován jako jediný druh, podle některých paleobotaniků by měl být rozdělen na několik samostatných druhů pravěké lísky. Je však možné, že právě C. johnsonii byl předchůdcem některých, ne-li mnoha dnešních druhů lísky. Byly také izolovány další fosilní lískové ořechy, především pak v Anglii, Grónsku či v americké Montaně. Zda však patří druhu C. johnsonii nevíme. Jisté však je, že tento druh lísky žil v období staršího Eocénu, před 65 až 48 miliony let, a ostatní fosilizované oříšky z již jmenovaných oblastí jsou zhruba stejně staré (případně pocházejí z mladšího Paleocénu). Samozřejmě to však nevylučuje velice pravděpodobnou možnost, že už tehdy existovalo velké množství druhů lísky, a C. johnsonii tedy nebyl jediným...

Popisek této rostliny můžete najít na anglické verzi Wikipedie.

Příště Abies milleri!

Modrá planeta 2-Armáda pavoučích krabů shazuje krunýře

Armáda pavoučích krabů shazuje krunýře. V období okolo prvního zimního úplňku se kdesi v hlubinách formuje velká armáda. Stejně jako všichni krabi, i pavoučí krabi musejí pravidelně shazovat krunýř, tvrdý chitinový exoskeleton, který neroste spolu s tělem. Dávají se jich dohromady celé tisíce a vytvářejí překvapivě velké kopečky. Je to podívaná jako žádná jiná.

Ukázka z velkolepého dokumentárního seriálu BBC Modrá planeta 2 (Blue Planet II), vyprávěného Sirem Davidem Attenboroughem.

Žraločí řády: Hexanchiformes (šedouni)

Žraloci už na naší planetě žijí po nějakých 400 milionů let. Ačkoliv se za tu dobu vyvinulo a také vyhynulo nepřeberné množství druhů, jejich anatomie se příliš nezměnila. Ba naopak, zdá se, žraloci si udrželi svůj tvar těla i způsob života po celé stovky milionů let. Patří k nejúspěšnějším živočichům, kteří se kdy vyvinuli. Přežili velké Permské vymírání, největší vymírání v historii naší planety. Přečkali i náraz meteoritu a sérii kataklyzmatických událostí, jež následovaly, a které vyhubily dinosaury, ptakoještěry, mořské plazy a amonity. V současnosti jim hrozí vůbec největší nebezpečí: každý rok je 73 milionů žraloků odchyceno a zabito. Mnozí jsou loveni pro své ploutve, jiní končí v rybářských sítích jako vedlejší úlovky... S rychlostí, jakou mizí, jsou mořské ekosystémy narušovány... Stále se setkáme s lidmi, kteří by se však ochraně žraloků raději nevěnovali, neboť je považují za nebezpečná monstra vyhledávající lidi k snědku. Jak daleko jsou jen od pravdy... Bez žraloků by to v našich mořích a oceánech nefungovalo...

V tomto seriálu si detailně přiblížíme všech osm v současnosti žijících řádů žraloků. Řád, který si představíme v této části, je starobylý, a svou anatomií možná tak trochu vybočuje z linie. Žraloky z řádu šedounů, kterým se věnuje tato část mého projektu, si často asociujeme s dobami dávno minulými, kdy se tato bizarní stvoření proháněla vodami naší planety spolu s druhohorními mořskými plazy...

ŽRALOČÍ ŘÁDY

HEXANCHIFORMES (ŠEDOUNI)

První šedouni se ve fosilním záznamu objevují v období střední Jury. Je známo více vyhynulých rodů a druhů těchto žraloků, než těch současných. Pro srovnání, v dnešních mořích najdeme 4 rody šedounů, které dohromady tvoří 7 různých druhů. V minulosti, v době mezi střední Jurou a Pleistocénem, však v mořích a oceánech naší planety žilo 20 rodů (uvědomme si však, že je mezi nimi započítán i rod Notorynchus, který stále existuje, i když zahrnuje jediný druh, kdežto v minulosti tvořil přinejmenším šest různých druhů) s bezpočtem různých specií. Právem lze tedy šedouny považovat za jakýsi relikt časů dávno minulých, za živoucí fosilie.

Charakteristickými znaky šedounů jsou jediná hřbetní ploutev a 6 až 7 párů žaberních štěrbin. Dalším význačným znakem tohoto řádu je chybějící mrkací membrána, což znamená, že jednoduše nemají ochrannou blánu na očích. Jejich tělo bývá většinou úzké, v případě některých druhů, jako je žralok límcový (na obrázku nahoře) dokonce až úhořovité či hadovité. O některých druzích šedounů, za dobrý příklad opět jmenujme žraloka límcového, víme, jsou vejcoživorodí. Šedouni se vyskytují ve vodách celého světa, většinou se však s nimi setkáme blízko pobřeží kontinentů, ať už jde o Austrálii, tak o Jižní Ameriku nebo Evropu...

Současní šedouni se dělí na dvě čeledi, a to sice Chlamydoselachidae, která zahrnuje rod Chlamydoselachus, jenž zahrnuje dva druhy, a Hexanchidae, do které spadají zbývající tři rody, tvořící tedy zbylých pět druhů... Neuvedeme si zde všechny, ovšem s některými druhy stojí za to se seznámit...

Čeleď Chlamydoselachidae:

Žralok límcový (Chlamydoselachus anguineus)

Vejcoživorodý žralok dosahující délky až 2 metrů, který se ve fosilním záznamu poprvé objevuje v Pleistocénu. Některé fosilní druhy žraloků staré 80 milionů let se mu však natolik podobají, že není pochyb o jeho příslušnosti k těmto starobylým mořským parybám. Rozmnožování žraloka límcového je nadmíru zajímavé; embrya se z vajíček líhnou už v děloze, kde přežívají na zásobě výživného žloutku. Doba březosti je u žraloka límcového velmi dlouhá; nejdelší ze všech obratlovců žijících na naší planetě. Trvá až tři a půl roku. Poté, co se narodí, měří žraloci okolo 40 až 60 centimetrů, samci pak dosahují pohlavní dospělosti, když dosáhnou tělesné délky přibližně 1 metrů, samice s délkou 1,3 až 1,5 metru. Může být překvapující, že vůbec známe tyto detaily ze života žraloka límcového, neboť setkat se s touto parybou je extrémně vzácné. Ačkoliv jde o druh, kterému podle IUCN v současné době nehrozí žádné velké nebezpečí ze strany člověka, je smutným faktem, že většina žraloků límcových, s nimiž se člověk setkává, jsou mrtvoly navlečené v rybářských sítích. Není loven pro maso, stává se pouze vedlejším úlovkem. Naštěstí kvůli tomu není ohrožen, počet žraloků límcových uchycených v rybářských sítích je totiž v porovnání s jinými druhy paryb poměrně malý. Poměrně často byl výskyt žraloka límcového zaznamenán v okolí Nového Zélandu, Austrálie či Mauritánie. Výjimečně byl však spatřen i na sever od Skotska, dokonce i na sever od Norska. Různá teplota mořské vody mu tedy nevadí, zdá se, že je to druh výjimečně přizpůsobivý.

Čeleď Hexanchidae:

Žralok sedmižábrý (Heptranchias perlo)

Latinské rodové jméno vychází ze slova heptra, což znamená "sedm rukou" a agchein, tedy "průdušnice". Tento název zcela jistě poukazuje na typický znak tohoto a mnoha dalších šedounů, a to sice na sedm u něj přítomných párů žaberních štěrbin. Jedná se o druh opět kosmopolitně rozšířený, byl pozorován na pobřeží Maroka i Namibie, Kuby i Austrálie, nedaleko novozélandského pobřeží i ve Středozemním moři. Žralok sedmižábrý je též vejcoživorodý. V jednom vrhu může být 9 až 20 mláďat. Novorozená měří 26 centimetrů na délku. Dospělci dosahují tělesné délky mezi 60 až 120 centimetry, je to tedy malý druh žraloka. Živí se hlavonožci a menšími parybami. Pozoruhodné je, že oči živých jedinců fluoreskují zelenou barvou. Jde o poměrně hlubinný druh, obvykle se vyskytující v hloubkách 300 až 600 metrů, nicméně jeho výskyt byl potvrzen i v hloubce 1 kilometru, kam se z větších mořských zvířat potápějí například kožatky nebo obrovští vorvani. Žralok sedmižábrý se však málokdy podívá blíže hladině...

Žralok šedý (Hexanchus griseus)

Známý tím, že obývá hlubší vody Středozemního moře, ale i pobřeží Severní a Jižní Ameriky, Afriky, jihovýchodní Asie a Austrálie i Nového Zélandu, žralok šedý (někdy v angličtině nazývaný jednoduše cow shark) dosahuje délky okolo 3 metrů. Spodní čelist je vybavena šesti řadami pilovitých zubů, o něco menší zuby se pak nacházejí i na čelisti horní. Postranní čára, orgán zaznamenávající změny tlaku či napětí ve vodě, je zbarvena mnohem světleji než zbytek těla, a je tedy dobře viditelná. Nejhlubším dosud zaznamenaným výskytem žraloka šedého se mohou pochlubit Filipíny; žralok šedý byl natočen v hloubce 259 metrů. Živí se chimérami, rybami, parybami, dokonce i ploutvonožci. Složení jídelníčku se liší v závislosti na oblasti, ve které žralok žije. Jeho oči ve tmě fluoreskují modrozelenou barvou. Zajímavé je, že samice mívají často poraněné žaberní štěrbiny, je tedy pravděpodobné, že je samci při páření koušou. S podobným chováním se ostatně setkáme například i u proslulých žraloků bílých. I žralok šedý je vejcoživorodý, novorozenci měří přibližně 75 centimetrů. Přestože obvyklá délka dospělců pak činí 3 metry, existují i zprávy o až osmimetrových jedincích...

Žralok širokonosý (Notorynchus cepedianus)

Poslední přeživší z kdysi rozmanitého rodu Notorynchus, žralok širokonosý, je přibližně dvoumetrovým žralokem (rekordní délka je nicméně 2,9 metru), který se spolu se žralokem sedmižábrým dělí o titul "žraloka s nejvíce žaberními štěrbinami" v Guinessově knize rekordů. Svému již jmenovanému bratranci se výrazně podobá, má však viditelně mnohem více zaoblený čenich. Poměrně šedavé až tmavé zbarvení, přičemž břicho je z důvodu kamufláže světlé (jako u většiny mořských živočichů), je doplněno skvrnami a tečkami. Mladí jedinci mívají často světlé okraje ploutví. Žralok širokonosý je dlouhověký, volně žijící jedinci se dožívají i 30 let, podle záznamů Washington Department of Fish & Wildlife pak dokonce i 49 let (tato hodnota se zdá být maximální). Samice bývají větší než samci. Žralok širokonosý je kanibalem, kromě různých ryb, chimér nebo dokonce malých kytovců tedy nepohrdne ani jedinci vlastního druhu. On sám se pak stává kořistí například takových velikánů, jako je žralok bílý. Obvykle se vyskytuje v hloubce pod 100 metrů nad mořem. Jeho zvláštní zuby připomínají hroty hřebenu nebo zubaté ostří pily... Žralok širokonosý je živoucí fosilií. Zástupci rodu Notorynchus se objevili už před 56 miliony let, a fakt, že tento rod, byť tvořící už jediný druh, stále přežívá v jednadvacátém století, dokazuje, jak úspěšný tento žralok je, a jak úspěšní jsou koneckonců všichni žraloci.

Pokud Vás šedouni zaujali, neváhejte a najděte si o nic více v encyklopediích o zvířatech, v knížkách zabývajících se žraloky nebo na webových stránkách, které se žralokům věnují. Pokud ve Vás tento článek vzbudil zájem o šedouny, pak splnil svůj účel... V projektu Žraločí řády představím ještě dalších šest řádů...

Lovci kryptidů 2: Pauline a sněžný muž (3/5)

V minulé části tohoto dílu přežili Lovci kryptidů bitku s Yettim, sněžným mužem. Sice je to stálo drobná zranění, ale konečně se pak vydali hledat Pauline, kterou odvedl tým Gregoryho Martina. Zatímco však Lovci kryptidů prolétají nad Himálajemi ve snaze zachytit tepelný obraz lidí, kteří drží Jackovu přítelkyni, dochází v Martinově táboře k dramatu. Pauline utíká, a poté, co dostává ránu do hlavy po pádu ze zasněženého srázu, ji unáší sněžný muž. Probouzí se uprostřed ledové jeskyně v jakémsi podzemním bludišti... Co bude dál?

LOVCI KRYPTIDŮ 2: PAULINE A SNĚŽNÝ MUŽ, ČÁST TŘETÍ:

Pauline se neodvažovala ani pohnout. Cítila, že krev jí už z čela neteče. Když trochu pohnula obličejovými svaly, ucítila, že má na čele velký strup. Alespoň jí nehrozilo, že vykrvácí. Teprve, když se čela jemně dotkla, ucítila, že má na něm položen jakýsi lístek. Opatrně ho chytila a zmáčkla ho v dlani. V tu chvíli k ní Yetti rychlým krokem přistoupil a nemotorně ji chytil za ruku. Položil jí dlaň zpátky na čelo, a teprve když lístek pustila, pustil i její ruku. Pauline toto chování zprvu trochu vystrašilo, ovšem brzy si uvědomila, že Yetti jí nehodlá ublížit. Bylo to tak zvláštní. Tak podivné, chlupaté, dvoumetrové zvíře, jež je vlastně lidoopem, jí, jak se zdá, zachránilo život. Ačkoliv k pocitu bezpečí měla Pauline daleko, uklidnilo jí, že ji tato nestvůra odnesla z bitevního pole; vždyť poté, co se po pádu tak poranila, ji mohl Paterson nebo kdokoliv jiný prostě odstřelit. Pauline si sedla na plochém balvanu, na který ji před několika hodinami Yetti položil. Teprve teď ucítila, jak moc je jí zima. Prostředí ledové jeskyně tomu jistě také nahrávalo. Yetti si jí stále tak podivně prohlížel; chvílemi si říkala, že se do ní snad zamiloval, jindy měla pocit, že se na ní dívá jako na budoucí večeři. V jeskyni byli jen sami dva, Yetti zde neměl prakticky nic, nebyly tu žádné zbraně, žádné nástroje... I když se snažila pomýšlet jen a jen na útěk, zvědavě si jeskyni prohlížela a snažila se přijít na to, proč se Yetti vydal zrovna sem. Je to snad jeho doupě? A jak vlastně v těchto horách přežívá? A kde jsou ostatní zástupci jeho druhu? Zvláště ta poslední myšlenka Pauline trochu děsila. Pokud má věřit alespoň jednomu zvířeti, jehož zajatcem se chtě nechtě stala, jak se k ní budou chovat ostatní? Když se postavila, sněžný muž k ní opět přistoupil. Gestem mu naznačila, že ten lístek, který jí položil na čelo, nechce. Zahodila ho. Yetti ho zvedl ze země. Bylo překvapivé, jak svými tlustými prsty lístek jemně držel. Prohlížel si ho a pak ho také zahodil. Zdálo se, že by s ním Pauline mohla komunikovat. V tuto chvíli ji už definitivně opustil pocit strachu... Venku nastalo ráno. V táboře Gregoryho Martina to vřelo přípravami. Stany byly strženy, pušky byly navlečeny na ramena, uši byly připraveny poslouchat rozkazy. "Tak fajn," řekl Gregory Martin, který se zdál být po ránu vrásčitější než včera večer, "jestli jste ze svahu vážně viděli velkého chlupáče, jak Jetkinsovou odnáší do nějaké jeskyně, kam ostatně mířily i jeho stopy, musíme ho najít!" Všichni lovci zakřičeli na souhlas. Mnozí přitom zdvihali své pušky. "Lovce kryptidů, pokud tedy ještě žijí, a pokud nás najdou, vyřídíme později. A kdybychom náhodou Jetkinsovou našli, jako že by ještě nebyla mrtvá, tak jí odstřelím - já sám, jasné?!" pokračoval Martin. Více křiku a více pušek zvednutých nad hlavou znamenalo jasný souhlas. Výprava se dala do pochodu. A pak náhle cosi nad jejich hlavami prosvištělo. Cryptid Swift! Lovci kryptidů našli Martinovu expedici. Z letounu spadla malá kulička. Dopadla mezi překvapené mužstvo. Hned po dopadu se z ní vysunuly jakési čtyři ručičiky, které se ještě poté mechanicky rozevřely. Neozvala se jediná hláska. Kulička vybuchla! Martin se o chvíli později zvedal ze země s popálenou bundou. Sníh, který mu napadal za krk, ho nepříjemně studil. Na malé plošině kousek odsud právě přistával Cryptid Swift. Lovci kryptidů, kteří vyběhli ven ve svých speciálních zimních bundách, působili na Martina děsivým dojmem. Popadl svou pušku, třebaže byla její hlaveň zčernalá nenadálým malým výbuchem, a zamířil na Jacka Owena, utíkajícího v popředí týmu. Jenže Jack vytasil svou laserovou pistoli, vystřelil, a hlaveň pušky se rozletěla na tisíce kousíčků. To kopnutí, které pak Martin schytal do hlavy, bylo pořádně bolestivé. Přetočil se na záda, hned poté jej však Jack prudce zvedl ze země, a zatímco jej držel pod krkem, ptal se ho na Pauline. Martin odpovídal, že neví, kde je. Jack s ním flákl o zem. Ostatní muži Gregoryho Martina byli na mušce Fahada, Pierra a Rogera. Akihiko přistoupil k Martinovi a přiložil mu ke krku šuriken. "Pamatuješ na tohle? Mrzí mě, že tě nedávno v Basingstoke netrefil," zašeptal mu Akihiko do ucha. "Martine," řekl přísně Jack a přistoupil k němu, "kde je Pauline? Přežiješ to, jestli nám řekneš, co jste s ní udělali!" "Utekla," odpověděl pravdivě Gregory, "spadla ze svahu a potom jí odnesl Yetti. Nebyl jsem u toho, ale tvrdí to mí chlapi." Jack gestem naznačil Akihikovi, aby šuriken odložil. "Kam ji odnesl?" zeptal se Martina. "Tam, kde ho zastřelíme," odpověděl drze lovec, a kopl Jacka mezi nohy. Jenže to nebylo dobré kopnutí. Jack totiž včas zachytil jeho nohu. Stačil mu jediný pohyb, a Martin ležel tak o dva metry dál a pomalu sjížděl po mokrém sněhu z příkrého svahu. Jack k němu opět přiběhl, chytil ho za kapuci bundy a postavil na nohy. "Kde je to místo? Vybal to, dělej!!!" zařval na něj. "Malá jeskyně támhle... Prý tam spolu odešli randit..." odpověděl spěšně Martin. Jack ho ještě jednou položil k zemi mocnou ranou pěstí a pak nakázal svým kolegům, aby lasery rozstříleli všechny pušky lovců. Proběhlo to tak rychle, že nikdo nestačil vystřelit kulku. Pak však náhle Seth vyhodil z kapsy také jakousi malou hračičku, jakýsi čip, který se přilepil na Fahadovu bundu. Fahad bundu hbitě sundal a odhodil. Explodovala ve vzduchu. Roger chytil Setha za krk a položil ho na zem. "Zase bys rád, aby něco explodovalo? Něco ti řeknu, naše základna, kterou jsi odpálil, je už v pohodě... Štve tě to?" zeptal se ho Roger. Hned nato dostal bolestivou ránu do hlavy malým žezlem. Postavil se mu totiž Paterson. "Ne že bych tě rád zachraňoval," řekl Sethovi, "ale přece jen máme společné nepřátele." "Jsem rád, že nás vidíš jako své nepřátele," sdělil mu Akihiko, jakmile jej chytil zezadu za ruce a provekl jimi svou kovovou tyč. Dostal sice kopanec do holeně, ale nijak mu to nevadilo. Natlačil Patersona na kus skály vyčnívající ze sněhu. Paterson včas natáhl nohy a od skály se odrazil. Přitiskl zády Akihika k zemi. Akihiko zvedl ruce, a tedy i svou kovovou tyč, a držel Patersona nad sebou. Ten pustil žezlo, které dopadlo na Akihikovo břicho. Japonský hrdina začal kašlat. Odhodil Patersona i se svou železnou tyčí na stranu. "Chceš bojovat, šikmooký?" usmál se ďábelsky Paterson. "Rasisto," odpověděl Akihiko, když ve skoku Patersona kopl od obličeje. Paterson zvedl ze sněhu žezlo a chystal se ho vyhodit na Akihika, zrovna zvedajícího ze země svou tyč. Dostal však pořádnou ránu laserem a omdlel. Akihiko se nechápavě podíval na Jacka. "Na tohle nemáme čas, kámo! Letíme zachránit Pauline!!!" zvolal na svého přítele. Akihiko výjimečně souhlasil...

Pauline nevěděla, jak dlouho jen tak postávala v ledové jeskyni. Sněžný muž chodil sem a tam, ale pořád se na ní díval. Možná měla na chvíli pocit, že je tu v relativním bezpečí, ovšem teď jí připadalo, že se Yetti chová jako vězeňský hlídač. Teprve po nějaké době se prostě sebral a z jeskyně odešel. Zmizel v úzkém tunelu, jenž do ní vedl. Pauline zde osaměla. Až teď si uvědomila, jak strašně to zvíře zapáchá. Když totiž odešlo, zdál se jí tu vzduch mnohem čistší... Okamžitě začala vymýšlet způsob, jak odsud zmizet. Bohužel do jeskyně nevedla jiná cesta, než ta, kterou právě Yetti odešel. Nebyla vybavena žádnou zbraní, a žádný z těch kamenů na zemi nebyl vhodný k použití v obraně. Pauline se tedy jen tak, na vlastní pěst a beze zbraní, vydala do tunelu. Byla zde tma. Ledové krystaly sice část tunelu osvětlovaly, ale jeho druhá polovina už byla jen černočerná. Zdálo se, že v něm nic není. Když Pauline narazila na stěnu tunelu, skoro se vylekala. O to více ji překvapilo, co na té stěně bylo. Po hmatu poznala, že bylo do stěny něco vyryto... Že by do ní něco vyryl Yetti? Anebo nějaká jeho předchozí oběť z řad lidí? To ji vyděsilo. Držela se stěny, která se tak podivně zatáčela... A pokračovala dál... Tunel se zdál být nekonečným. A pak, když konečně uviděla denní světlo kdesi v dálce, čekal ji další šok. Spatřila totiž, že k ní sněžný muž opět přichází. Vypadal tak ustaraně. Rychle ji zvedl a vyběhl s ní ven z jeskyně. Pauline, která se nejprve bála, že jí hodlá ublížit jako uprchlému trestanci, náhle spatřila, proč je tak zděšený. Někam si ji odnášel, nechtěl ji ztratit. Na plató zrovna přistával Cryptid Swift. Yetti šplhal po ostrých skalních výstupcích, pokrytých klouzavým sněhem, zatímco jednou rukou mocně držel Pauline. Ta volala na Jacka a Pierra, kteří zrovna vystoupili z letounu. Ale byli daleko, tak hrozně daleko... Nešlo ji slyšet... Nikdo nic neviděl... Až potom, v poslední chvíli, viděla Pauline, jak někdo z těch chlápků, nejpravděpodobněji šedovlasý Roger, zvedá dalekohled a hledí na ně. Pak začal plácat Jacka po ramenou a předával mu dalekohled. V tu chvíli udělal Yetti skok a sletěl ze druhé strany srázu. Jeho mohutné nohy sloužily jako lyže; pár desítek metrů takhle ujel po sněhu, než se dal do šíleně rychlého běhu. Pauline nevěděla, kam jí unáší, ale přála si, aby ji Lovci kryptidů konečně našli...

Jaké záměry má s Pauline podivně se chovající Yetti? A co hodlají udělat Gregory Martin a jeho muži? Bylo by bláhové myslet si, že malou bitkou a zničením jejich pušek tento konflikt končí... Oni se ještě vrátí, a vrátí se brzy! Pokračování příště...

Obrázek týdne 20. 4. 2018

V průběhu tohoto týdne, konkrétně tedy dne 18. dubna, proběhl Den Velociraptorů (přesněji tedy Velociraptor Awareness Day). V souvislosti s tím jsem si řekl, že tento Obrázek týdne by měl být Velociraptoří. Ačkoliv všichni mluví o druhu Velociraptor mongoliensis, nesmíme zapomenout i na druhý druh Velociraptora, kterým je V. osmolskae. Malíř Jonathan Kuo jej podle mého ztvárnil nádherně...

Popisek k dnešnímu obrázku: Poměrně nápadně zbarvený mladý samec teropodního dinosaura druhu Velociraptor osmolskae se prochází mezi skalisky uprostřed mongolské pouště Gobi v období pozdní Křídy před 75 miliony let. Právě zahlédl něco, co upoutalo jeho pozornost. Možná je to zraněný Protoceratops, možná jiný Velociraptor, ať už možný rival či člen jeho vlastní smečky. Se smrtonosnými drápy vztyčenými nad zemí se tento hbitý dvoumetrový lovec dává do rychlého pohybu...

V blízké době očekávejte další část mého projektu o žraločích řádech, o víkendu také napíši další část Lovců kryptidů, a budu samozřejmě pokračovat v popisování dinosaurů, prvohorních živočichů a pravěkých rostlin a také současných hadů...

Nairobi National Museum of Kenya

Je to už opět skoro měsíc, co jsem napsal popisek nějakého zajímavého místa... Čas zkrátka rychle běží a já se věnuji psaní o tolika různých zvířatech, událostech, nálezech apod., že na rubriku Muzea, výstavy, zoo a dinoparky téměř zapomínám... Proto je na čase to napravit a představit si Nairobi National Museum of Kenya...

Toto muzeum je řízeno státní korporací National Museums of Kenya, která spravuje řadu keňských muzeí zaměřujících se především na přírodní vědy jako paleontologie, zoologie či botanika, ale také na archeologii a etnografii. Samotné Nairobi National Museum of Kenya, nacházející se pochopitelně v hlavní městě Keni, bylo založeno roku 1910. Tehdy totiž několik nadšených přírodovědců pracujících pro společnost East Africa and Uganda Natural History Society potřebovali místo k prezervaci některých úžasných exemplářů získaných na východě Afriky, zejména pak v Keni, v posledních letech. Prvním místem, kde se muzeum nacházelo, byl Nyayo House, nicméně později byla tato budova příliš malá na to, aby v ní mohly být uskladněny všechny exempláře, jejichž počet rychle narůstal, a proto bylo přesunuto do Nairobi Serena Hotel, kde se nachází dodnes. V roce 2005 bylo znovuotevřeno po několikaleté renovaci a patří k nejkrásnějším uměle vytvořeným místům v celé zemi. Součástí národního muzea Keni je kromě Coryndonova muzea a Galerie keňských etnických komunit také Přírodovědné muzeum v Keni; právě tato součást muzea byla u jeho samotného zrodu. Všechny ty exempláře, které tehdejší přírodovědci potřebovali někam uskladnit, byly totiž živočišné a rostlinné. Mezi zajímavými lákadly muzea se nacházejí například modely prehistorických lidí, kterými se Keňa tolik proslavila. Dosti realisticky vypadají zejména modely člověka druhu Homo habilis; celá skupina těchto lidí v expozici věnující se pravěkým lidem porcuje antilopu, které oddělila hlavu od těla (samozřejmě je to jen rekonstrukce!). Velmi pěkný je však i tradičně vyhlížející model dinosaura před muzejní budovou. Je to jakýsi druh teropoda, masožravého dinosaura, se tříprstými předními končetinami. Snad by to mohl být Allosaurus, jehož pozůstatky byly nalezeny v sousední Tanzanii? Kromě toho se Přírodovědné muzeum může pyšnit i zajímavými herpetologickými sbírkami; jejich historie se datuje až do roku 1914, kdy se jim začal věnovat známý britský herpetolog Arthur Loveridge, věnující se svého času především studiu východoafrických plazů...

Walter A. Bell

Zdroj obrázku: http://earthandspace-portfolio.tumblr.com/

Walter Andrew Bell (4. ledna 1889 až 1969) byl kanadský geolog a paleontolog. Vyhotovil více než 70 publikací, vydaných Geological Survey of Canada, společností, kterou byl po 40 let zaměstnán. Zabýval se především karbonskou stratigrafií a paleontologií Atlantické Kanady. Kromě toho se též zabýval druhohorními, třetihorními a čtvrtohorními rostlinami Kanady. Shromáždil řadu důkazů, které prokázaly, že Wegenerova teorie kontinentálního driftu je správná... Bell se narodil skotským rodičům v St. Thomas v Ontariu. Studoval geologické inženýrství na Queen's University v Kingstonu, Ontariu. Titul Master of science pak získal na proslulé Yale University v americkém Connecticutu. Stalo s tak roku 1911. Mezi lety 1916 až 1919 byl v Evropě; značnou část této doby strávil na kontinentu v kanadském dělostřelectvu. Bojoval například u Yperu. Po skončení války se ještě rozhodl v Evropě zůstat, a vydal se do Velké Británie, kde strávil několik měsíců studiem britských fosilií. O rok později, roku 1920, již získal titul PhD... Bell jinak strávil většinu života v Kanadě. V roce 1965 dokonce dostal Loganovu medaili, kterou uděluje Kanadská geologická společnost. Zemřel v roce 1969, byl pohřben v Almě v Novém Skotsku. Roku 1995 se v Halifaxu konalo sympozium na jeho počest...

Coryloides

Coryloides je vyhynulý rod stromu z čeledi břízovitých. Vyskytoval se na naší planetě v době, kdy byla značná část Severní Ameriky a Eurasie porostlá hustými listnatými lesy podobnými dnešním tropickým lesům, v období před 45 miliony let, tedy v geologické periodě Eocén ve starších třetihorách. Jediným nalezištěm, kde byly objeveny fosilní pozůstatky Coryloidu, je geologická formace Clarno v americkém státě Oregon. V roce 1994 byl vědecky popsán americkým paleobotanikem Stevenem R. Manchesterem z University of Florida. Rodové jméno Coryloides, které rostlině dal, je odkazem na jméno Corylus, česky líska. Koneckonců líska také patří mezi břízovité rostliny, a Coryloides se jí výrazně podobal. Spolu s dnešní lískou a dalšími současnými i již vyhynulými rody břízovitých rostlin patřil Coryloides do podčeledi Coryloideae. Raní zástupci této podčeledi se ve fosilním záznamu objevují už v Křídě. Druhový název Coryloidu, C. hancockii, byl rostlině dán na počest amatérskému paleobotanikovi Alonzu W. Hancockovi... I přes svou podobnost dnešním lískám (na obrázku) byl Coryloides původně považován za prehistorickou palmu. Jakých rozměrů tato rostlina dosahovala, to bohužel s jistotou nevíme. Avšak dnešní americká líska (Corylus americana) měří od 2,5 do 5 metrů na výšku, přičemž její koruna je rozevřena do šíře tří až čtyřech a půl metru. Coryloides měl zřejmě podobné rozměry...

Popisek této rostliny můžete najít na anglické Wikipedii.

Příště Corylus johnsonii!

Imantodes velkohlavý-Stromový lovec spících ještěrů

Jako by to bylo včera, když jsem 26. února napsal zatím poslední hadí popisek, a to sice popisek mehelie kapské. Teď je ale na čase vrátit se k mým oblíbeným beznohým šupináčům, a přinést popisek slíbeného imantodese velkohlavého...

Latinský název: Imantodes cenchoa,

Rozšíření: Střední a Jižní Amerika,

Velikost: délka 1 až 1,2 metru.

Imantodes, rod neotropických užovkovitých hadů z podčeledi Dipsadinae, zahrnuje osm druhů stromových hadů, z nichž všichni jsou vybaveni v poměru k tloušťce těla poměrně dosti velkou hlavou a velkýma očima, stejně jako zadními jedovými zuby. Imantodes velkohlavý se řadí k největším druhům svého rodu, přičemž existují zprávy i o 1,5 metru dlouhých jedincích, ačkoliv maximální délka 1,2 metru je přesvědčivější a také běžnější. Toto zvíře má pochopitelně řadu obecných názvů, v angličtině se nazývá například blunthead tree snake (blunt-headed snake se obecně nazývá imantodes) nebo fiddle-string snake. Tělo tohoto hada je velmi štíhlé a dlouhé, přesně takové, jaké by člověk čekal u stromového hada lezoucího po lijánách a malých větvičkách. Zbarvení je oranžové až růžové. 26 % oblé hlavy imantodese velkohlavého zabírají oči. Jsou vybaveny vertikálními zorničkami; u tohoto druhu je to spolehlivý znak toho, že jde o nokturnální (v noci aktivní) druh. Bývá pravidlem, že stromoví hadi (zvláště pak ti užovkovití) vidí lépe než jejich příbuzní, kteří se pohybují pouze po zemi. Také imantodes musí být schopen kořist zaměřit ve spletitém bludišti liján a větviček. Na hada má celkově dost dobrý zrak; vertikální štěrbiny v zorničce mu umožňují dívat se pod sebe, a nejen před sebe. Na zádech má imantodes zvětšené štítky, dosahující trojnásobné až čtyřnásobné velikosti šupin na bocích hada, kterých využívá jako konzolí; je díky nim schopen překonat velkou vzdálenost mezi jednotlivými větvemi... Tento had obvykle loví v jemné vegetaci, a zatímco se prodírá po větvích stromů noční džungle, hledá spící ještěry (například anolisy). Jakmile nějakého naleznou, chytí ho, vstříknou do jeho těla jed s pomocí zadních jedových zubů, jež jsou drážkované (nikoliv duté jako u korálovcovitých a zmijovitých), a ten pak kořist zabije. Jed není nebezpečný pro člověka; alespoň tedy nejsou k dohledání žádné zprávy o tom, že by někomu ublížil. Kromě spících (a bdících) ještěrek loví imantodes i žáby, a čas od času se přiživí i na nějakých těch hadích a ještěřích vajíčkách. Protože jsou samičky o něco větší než samečci (tento druh vykazuje znaky pohlavního dimorfismu), mají i větší hlavu a jsou tedy schopny živit se i většími zvířaty, například většími druhy stromových žab. Když náhodou had na svém stromě nic nenajde, jednoduše sleze ze stromu a doplazí se k jinému, na který pak vyšplhá a hledá potravu tam. Nejspolehlivějším místem, kde imantodese velkohlavého najít, jsou porosty kávovníků nebo bromélií. Přes den imantodes odpočívá ve stínu... Pokud jde o rozmnožování, období páření se v jednotlivých částech areálu rozšíření tohoto hada liší. To se pak odráží i na rozdílech v době, kdy samice jednotlivých populací kladou vejce. V Guatemale či v Mexiku kladou samičky vejce v červnu a červenci. Ovšem v Brazílii kladou imantodesové vejce až v době od listopadu po konec ledna. Mláďata této populace se pak líhnou na jaře až v létě. Samička může snést 1 až 3 vajec, velikost snůšky je tedy poměrně malá (například v porovnání s jinými užovkovitými hady). Jedno vejce měří na délku přibližně 3 centimetry. Jakmile jsou nakladena, samice je nadobro opustí. Kladení vajec a samotnému páření obvykle předcházejí vzájemné souboje mezi samci. Pohlavní dospělosti dosahuje imantodes velkohlavý asi ve dvou letech života. Zajímavé je, že do této doby (od vylíhnutí po dospělost) rostou asi 3,5 milimetru za týden...

Příště krátkorep cejlonský!

Lovci kryptidů 2: Pauline a sněžný muž (2/5)

Z minulé části víte, že se Lovci kryptidů vypravili do Himálaje, kde Gregory Martin a jeho střelecký tým pátrají po Yettim. Jsou mu na stopě, a jsou blízko... Lovci kryptidů přiletěli na střechu světa ve svém novém letounu Cryptid Swift, ale hned museli čelit nebezpečí ze strany sněhové bouře a laviny, která se strhla poté, co to Jack laserem příliš napálil do sněhem pokrytého svahu. Podařilo mu vyprostit se ze sněhu, stejně jako Pierrovi, Rogerovi, Akihikovi a Fahadovi. Pauline však byla odvedena Martinovým týmem... Na cestě zpět k Cryptid Swiftu čeká naše přátele překvapení. Někdo si ho prohlíží. A ten někdo je samotný sněžný muž...

LOVCI KRYPTIDŮ 2: PAULINE A SNĚŽNÝ MUŽ, ČÁST DRUHÁ:

Velká dvounohá bestie ze sebe vydala hrozný skřek. Její teplý dech se rozplynul v záři světlic. Nemotorným, ale rychlým krokem se sněžný muž rozpohyboval proti pětici Lovců kryptidů. Jack popadl laserovou pistoli a střelil do sněhu přímo před ním. Sníh vyletěl do vzduchu a běžícího lidoopa, měřícího přibližně dva metry na výšku, zasáhl do obličeje. V šoku se zvíře zastavilo, zařvalo a otřepalo se. "Hlavně nestřílejte na něj! Nesmíme mu ublížit!" zvolal na ostatní Jack. Vystrašený Yetti zvedl ze sněhu kámen a hodil ho přímo na Jacka. Ten nestačil ani zareagovat, ve tmě navíc kámen takřka neviděl. Dostal ránu do hlavy. Obličejem spadl do sněhu. Pierre zopakoval Jackův pokus, jak Yettiho odrazit. Napálil to do sněhu přímo před lidoopem, takže sněhová sprška znovu pokropila jeho obličej. Házeje rukama ze strany na stranu, běžel teď nestvůrný huňáč proti němu. Pierre se otočil a dal se na útěk. Klopýtl. Spadl na zem a ucítil, jak ho huňatá dlaň drží za hlavu a tiskne. Překvapením vykřikl. Nemusel však volat o pomoc. Roger vystřelil po zvířeti ze síťové pistole. Síť se omotala Yettimu kolem nohou. Také upadl. Přitom pustil Pierra, který se vyděšeně běžel schovat za záda svých kolegů. Ve vteřině pak Yetti síť přetrhl mohutnýma rukama, naposledy, skoro až hystericky zařval, a překvapivou rychlostí seběhl ze svahu, a zmizel kdesi v té tiché temnotě Himálaje... Když se Jack probudil, ležel s obvázanou hlavou na lůžku v Cryptid Swiftu. Akihiko byl u kniplu. Pierre seděl vedle Jacka. "Ten obvaz jsem ti dal já," pochlubil se Pierre. Jack se jen usmál. Byl tak rád, že je Pierre zase v pořádku po tom všem, co se stalo. Po všech těch nepříjemnostech se sérem agresivity... Akihiko zrovna leštil svou železnou tyč, zatímco po očku pozoroval monitor s tepelným obrazem okolí a čas od času pomáhal automatickému pilotovi řídit. "Ten Yetti... Byl docela zuřivý, nemyslíš? Dokonce víc než ty," rýpl si do něj Fahad. Akihiko nepohnul jediným svalem v obličeji. "Kdysi žil v Tokiu chlápek, který si říkal Yetti. Byla to dost divná přezdívka. Oblékal se za bílou gorilu a o půlnoci lezl do příbytků lidí, kteří si znepřátelili některé chlapy z podsvětí," rozpovídal se jen tak. "A pak odletěl do Himálaje, že? A začal tady žít a děsit lidi..." zasmál se Roger. "Ne," otočil se na něj Akihiko, "zabil jsem ho." "Je někdo, koho jsi nezabil?" zazíval Fahad. "To je dost tupá otázka, ne?" odpověděl otázkou Akihiko a znovu si hleděl leštění tyče. "Víš, co mě zajímá, kámo? Proč jsi v poslední době takový... Drsný... Ne že bys nikdy nebyl, ale..." "To je moje věc. Nech mě jednat tak, jak mi říká srdce." Konečně za nimi přišel Jack. "Objevili jste už tábor Gregoryho Martina?" zeptal se. "Zatím ne. Ale počítám, že do rána ho najdem," odpověděl Akihiko... Zatímco Cryptid Swift prolétal nad horami, seděli kolem ohně v malém táboře, složeném z teplých stanů, zabijáci kryptidů. Pušky měli u sebe pro případ, že by se zde objevilo něco, co by se dalo zastřelit. Muž, který seděl nejblíže ohni, a i přes tu hroznou zimu byl pouze v tílku, byl Paterson. Kousek od něj seděl Seth. Dva poskoci Gregoryho Martina, kteří si jen málokdy měli co říct. Nepřátelství mezi nimi žhnulo i když byli na stejné straně. Martin zde nebyl. Právě totiž vcházel do stanu, u kterého seděla hlídka. "Jste v pořádku, slečno Jetkinsová?" zeptal se Pauline, která byla jejich zajatcem. "Ne, to teda nejsem. Nebaví mě to tu," odpověděla mu. "Tak to je mi líto," řekl v rychlosti Martin a otočil se, "ale musíte tu zůstat. Víte, co se stane. Dokud budete tady, budou vás vaši hledat. A až vás najdou, uděláme s nimi krátký proces." Pak odešel ze stanu. Pauline chtěla něco popadnout a hodit to na něj, jenže ve stanu nic nebylo. Navíc jí byla zima. Měla na sobě pouze černou uniformu Lovců kryptidů, nikoliv bundu se speciálním zabudovaným zařízením na ohřívání. Tu jí totiž Martin vzal. Pauline si matně vzpomínala na to, jak ji Martinovi lidé vytáhli z laviny. Nejdříve jim byla vděčná za záchranu života, protože měla pocit, že se ze sněhu nikdy nedostane. Vzpomínala, jak se snažila sníh nad sebou prosekat rukojetí laserové pistole. Z nějakého důvodu totiž zbraň přestala střílet. Jediná laserová střela ji mohla osvobodit, a ona ji přesto nemohla použít... Pak ji odvedli sem. Nikdo jí nic neřekl. Prostě ji zavřeli do stanu, Martin jí slíbil, že se jí nic nestane, ale že na ni chce "nalákat" ostatní Lovce kryptidů, své nepřátele, a to bylo vše. Přemýšlela, jak odsud utéct. Že venku planul oheň, to poznala. Stín jediné hlídky viděla na stěně stanu. Neměla u sebe nic. Žádnou zbraň. Ale utéct ze stanu přece není tak těžké, ne? Stačí odepnout zip. Dlouho jí netrvalo, než se k tomu odhodlala. Vypálila ven ze stanu jako střela, kopnutím omráčila hlídku a vzala do ruky pušku. První vstal od ohně Paterson. Zamířil na Pauline pistolí a zmáčkl kohoutek. Pálil neskutečně zběsile. Puška vyletěla Pauline z ruky. Střely probily stan skrz na skrz. Paterson, Seth a ostatní se dali do běhu. Pauline zmizela v temnotě, ale slyšela, že za ní běží spousta ozbrojenců...

Proklínala se za to, že pustila tu pušku. Hlaveň byla sice prostřílena, ale pořád měla k dispozici pažbu, kterou by mohla nějakému tomu darebákovi spravit výraz v obličeji. Orientovat se tu ve tmě nebylo složité. Všude byl sníh, všechny svahy byly vidět... Pauline na jeden vyběhla. Sníh létal do vzduchu kolem ní, to jak do něj létala jedna kulka za druhou. Pauline překonala svah a sjela z něj po druhé straně. Přitom se však její noha zachytila o nějaký skalní výstupek, trčící ze sněhu. Ve vzduchu se dvakrát přetočila a pak těžce padla do sněhu na malém plató. Když se zvedla, uviděla na sněhu krev. Cítila, jak jí krev srčí z čela. Dopadla na malý kamenný hrot. Šíleně ji zabolela hlava. Přiložila si rukavici na čelo a snažila se zastavit krvácení. Hned nato se snažila doplazit se k malé skalní puklině. Byla tak blízko, a Pauline, vyčerpaná útěkem i krvácením, se k ní přesto nemohla dostat. A pak se náhle velice vylekala. Uslyšela, jak sníh za ní rychle křupe. Něco se blížilo. Ten dech, byl takový zvláštní, jako dech velké, utíkající opice. Chtěla vykřiknout, když jí v rychlosti něco zvedlo za nohy a v běhu táhlo hlavou dolů. Jenže na výkřik už neměla dost síly. Za chvíli byla všude tma. Ten tvor ji odnesl do malé jeskyňky, kde se chtěla před Martinovými ozbrojenci schovat. Docela prudce dopadla na zem. Huňáč s ní rozhodně nezacházel nijak pěkně. Třásla se zimou i strachem a nevěděla, kde teď je. Nepochybovala o tom, že ji zachránil a zároveň unesl Yetti. Chvíli naslouchala okolí. Zdálo se jí, že tu není. Neslyšela jeho dech. Neslyšela jeho kroky. Pokusila se zvednout. A pak zase dopadla na zem. Prudce totiž narazila na strop jeskyně. Byl velmi nízký. Pauline upadla do bezvědomí. Teprve teď se vrátil sněžný muž. Ve tmě asi dobře viděl. Zvedl Pauline a odnášel ji hluboko do spletitého bludiště chodeb. Kdo ví, z jakého důvodu tak učinil. Položil ji na plochý kámen v poněkud prostornější komoře. Pauline nevěděla, jak dlouho byla v bezvědomí. Ale když se probudila, úlekem div nedostala infarkt. Ležela v ledové jeskyni plné zářivých rampouchů, a ta strašná tvář sněžného muže na ni hleděla a prohlížela si ji. Bylo to velice děsivé...

Podaří se zachránit Pauline ze zajetí Yettiho? Jak dopadne boj mezi Lovci kryptidů a Gregorym Martinem? Pokračování příště...

Lovci kryptidů 2: Pauline a sněžný muž (1/5)

Po celém světě žijí tajemná zvířata nazývaná kryptidi. Ještě donedávna byli lidstvu prakticky neznámí, a existovalo jen málo lidí, včetně Lovců kryptidů, kteří se jimi zabývali. Nyní jsou kryptidi na pozadí války mezi několika skupinami lidí, z nichž každá má s nimi vlastní záměr. Lovci kryptidů stojí před obtížným úkolem zachránit naši planetu před těmi, kdo chtějí kryptidy využít jako biologické zbraně. Takovými osobami jsou Deylin Nieto a Claude Ngoy, z nichž každý už má svou vlastní armádu kryptidů i zásobu všemožných technologických vymožeností. V neposlední řadě je tu Gregory Martin, zabiják kryptidů, jenž nevidí tato zvířata jako nic jiného než vycpané trofeje... Z minulé části víte, že Martinova základna v Basingstoke byla vyklizena poté, co Jack mluvil s Haroldem Maysonem a přesvědčil ho, že odlov kryptidů v Británii není dobrý nápad. Jenže Gregory se nehodlá vzdát... Další místo, kde se s ním Lovci kryptidů utkají, bude dosti vzdálené. A mrazivé...

LOVCI KRYPTIDŮ 2: PAULINE A SNĚŽNÝ MUŽ, ČÁST PRVNÍ:

Nastal příjemný, teplý, dubnový večer. Setmělo se. Dveře nově vystavěné základny Lovců kryptidů se zavřely. Šestice odvážlivců, které pro jejich neuvěřitelné činy oslavuje celý svět, se procházela po chodbě v přízemí budovy. "Ta nová základna vypadá ještě líp než ta, která vybuchla," poznamenal Pierre. "Také si myslím," pokýval hlavou Jack, "navíc je technologicky mnohem vyspělejší. Nelíbilo se vám tahat za kliku, když jste chtěli vejít do pokoje? Naši technici našli řešení." Jack jednoduše stiskl tlačítko vedle dveří, které se samy otevřely. Doslova se rozdělily na dvě poloviny, a každá byla mechanicky vtažena do prostoru ve zdi. Lovci kryptidů si sedli kolem stolu ve své nové společné pracovně. "Tady se budeme radit o tom, jak zastavit Nieta a tak dále?" zeptal se Fahad a jako vždy si hned natáhl nohy na stůl. "Mnohem víc, než to," usmál se Jack. Stiskl cuplík, který se nacházel na stole, přímo před ním, a uprostřed stolu se odsunul malý kryt. Pod ním se nacházel promítač. Okamžitě začal promítat velký obraz všech novinek ohledně pozorování kryptidů a dalších podivných událostí. "Tohle byl Akihikův nápad. Díky, kámo," řekl ještě Jack. Pak vzal do ruky ovladač a s jeho pomocí projížděl nejrůznější zprávy. "Člověku jde z toho hlava kolem... Dvounozí ještěři v Arizoně... Nové pozorování Burronjora v Austrálii... Údajné spatření mláděte Lochneské příšery... Nepotvrzeno... Velká ploutev vyčnívající z arktického oceánu... Hm, to bude asi nějaká velryba... Co tu ještě máme... Pozorování sněžného muže v Himálaji. Včera..." komentoval vše Jack, zatímco zkoumal zprávy. "Expedice mířící do Nepálu s cílem najít sněžného muže," řekl Jack, když si přečetl více, "to je zvláštní. Vidíte tu fotku?" Akihiko přišel k Jackovi a mocně mu vytrhl ovladač z ruky. Jack se na něj trochu nechápavě podíval. "Hele, pane zuřivče, nemohl byste se naučit trochu chovat?" vyjel na něj Pierre. "To je v pohodě, Pierre. Nech ho. Akihiko je lepší pozorovatel než my všichni dohromady." Akihiko přiblížil obličej muže stojícího v popředí celé výpravy. Všichni vydechli s nepříjemným pocitem. "Mrzí mě, že jsem ho tehdy nezabil. Že se mi to nepovedlo..." zaskřípal zuby Akihiko. V místnosti zavládlo ticho... Druhého dne ráno stanuli všichni Lovci kryptidů ve velké přistavené místnosti, připomínající garáž. Obdivovali poslední a tolik důležitý doplněk výbavy Lovců kryptidů. Obrovský, moderní letoun pojmenovaný Cryptid Swift se zde nádherně vyjímal. Stačilo zmáčknout další tlačítko na dalším ovladači, a střecha garáže se odsunula. "Vítejte na palubě, dámo a pánové," usmál se Jack, "tenhle letoun navrhl jeden můj přítel z Irska. Možná se budete divit, jak rychle poletíme." "Kam se Nieto hrabe s tou svou létající kostkou..." poznamenal Pierre, zatímco žvýkal žvýkačku. Letoun vyletěl vertikálně do vzduchu a pak se prudce rozletěl. "Takže letíme do Himálaje, jo? Na střechu světa?" zeptal se Pierre a dal si další žvýkačku. "Přesně tak. Nepochybuji o tom, že Yetti nebo-li sněžný muž skutečně existuje. A když je mu na stopě nejlepší zabiják kryptidů na světě, tedy Gregory Martin, nevěstí to nic dobrého," odpověděl Jack, zatímco seděl u kniplu, kterým však nemusel pohybovat, neboť letoun byl řízen automaticky. Kolik hodin uběhlo, než Cryptid Swift přistál na malé kamenité ploše poblíž jakési vysokohorské nepálské vesničky, to je vcelku jedno. Místní se velice podivovali, když uviděli šest suverénně si vykračujících lidí různých národností v černých spandexových oblecích a s laserovými pistolemi připnutými na pásku, v případě Akihika s doplňkem vysunovací kovové tyče, jak se pohybují směrem k nim. Vyptávali se na Gregoryho Martina, který zde měl se svými muži být před několika dny. Brzy se dozvěděli, o čem vlastně nepálské noviny, jejichž digitální verzi s textem přeloženým do angličtiny, si Jack včera večer prohlížel, psaly. A byli nasměrováni tam, kam se Martin vydal. Přímo do hor. Na otázky, zda Yetti v této oblasti žije, odpovídali všichni jen, že ano. Někteří s hrůzou vydechovali: "Migö..." a nechtěli o něm mluvit... Jak lehké teď bylo v takové nehostinné oblasti cestovat s pomocí Cryptid Swift. Letoun se proháněl syrovým horským vzduchem. Pierre jásal, když spatřil z dálky Mount Everest, a aby to oslavil, dal si dnes už třetí žvýkačku. Na monitoru se Jackovi a Pauline, stále sedícím u řízení letounu, objevoval tepelný obraz okolí. V horách bylo více živočichů, než by člověk tušil. Zvláště jeřábi prolétající nad vysokým horstvem byli zajímaví k pozorování. Pak konečně objevili Lovci kryptidů Gregoryho Martina. Skupina červených teček pohybující se po jinak fialovém prostředí (na termovizi) doslova bila do očí. Cryptid Swift přistál asi tak dva kilometry od místa, kudy se Martin a jeho expedice pohybovali. "Varování," ozval se mechanický hlas zabudovaný v letounu, "počasí se venku zhoršilo o 52%." Jack vystoupil ven. Hned však zase vběhl dovnitř. Byl pokryt sněhem. "No, takhle to asi nepůjde. Naštěstí máme další super vybavení..." usmál se. Do deseti minut už sněhovou bouří kráčela šestice Lovců kryptidů oblečených v tlustých černých bundách. Hůlky zabodávali do sněhu, aby se v něm udrželi. Hrozilo, že by je silný vítr strhl. Byl to náročný pochod. Ovšem Jack byl přesvědčen, že překvapit Martina ze zálohy bude úplně nejlepší, než se na něj snést z letounu. V tom strašném mrazu se před nimi cosi mihlo. Jakýsi stín se vynořil z nepřeberného množství sněhových vloček, se kterými si vichr pohrával jako s útržky papíru, a pak zase zmizel. Dunivý, ale vichrem zkreslený řev prostupoval do morků kostí. "To je náš Yetti!" informoval ostatní Jack. Po pár stovkách metrů chůze bouře ustala. V čerstvé sněhové pokrývce byly otisknuty stopy mohutného lidoopa. Jack si nasadil brýle s termovizí. "Dolů!!!" zařval.

Nezbývalo, než ho poslechnout. Z horského svahu se začala ozývat střelba. Za vysokými kamenitými výstupky stáli zabijáci kryptidů a pálili po Jackově týmu ve snaze všechny rychle postřílet. Ale nemohli se trefit, ne na takovou dálku. Jakmile střelba ustala, skupina střelců začala sbíhat ze svahu. Jack vytasil laserovou pistoli a poslal jim pořádnou ránu. Tak silnou, že se strhla lavina... Na chvíli nastalo příšerné ticho. Lavina smetla vše. I Lovci kryptidů byli pod ní pohřbeni. Když se Jack vyprostil ze sněhu, byla už všude tma. Byl skoro promrzlý na kost. Nevěděl, jak dlouho byl pod sněhem. Jen se třepal. "Sakra! Měl jsem jim říct, že si v bundě můžou zapnout automatické ohřívání... A sám jsem na to taky zapomněl..." zašeptal si pro sebe nesrozumitelně. Zmáčknutím tlačítka na hrudi si zapnul jakési "topení v bundě". Lehl si na sníh a nahlas vydechoval. "Hej!" ozvalo se z hlubiny pod ním velmi tlumeně. Za chvíli Jack vytáhl Pierra. "Kámo, cos to proved..." zasmál se Pierre. "Stiskni tlačítko na hrudi. Ohřeješ se. Co se stalo, stalo se, s tím už nic neuděláme. Hlavně, když najdeme ostatní. Pod sněhem lze slyšet všechno, co se děje na povrchu. Zkusíme tu dělat hluk, možná pak uslyšíme ostatní," řekl Jack. Netrvalo dlouho, a vytáhli Rogera, Fahada a nakonec i Akihika, kterému se však pod sněhem noha zaklesla mezi dvěma velkými balvany. Nohu měl lehce pohmožděnou, jinak byl však v pořádku. Po Pauline bohužel ani stopa... Nejprve byl Jack velmi optimistický. Ale když se po několika hodinách hledání začínalo zdát, že Pauline pád laviny nepřežila, začalo to s ním jaksi házet. Ve strachu o svou přítelkyni začal na ostatní křičet, aby hledali dál, rozkazoval jim všechno možné, pak plány zase měnil... A nic... A muži Gregory Martina, ti také zmizeli... Teprve v pozdních nočních hodinách zjistila zbývající pětka Lovců kryptidů, že valná většina těch chlápků je naživu. Někdo je vyhrabal ze sněhu. Svítili baterkami na stopy. Jack, kterému už mrzly slzy na tvářích, se náhle prudce zastavil. Posvítil velmi silnou světlicí na řadu stop, které se nacházely vedle velkých mužských otisků. "Tohle je Paulinina velikost... Uf..." oddechl si. Pierre ho na uklidnění poplácal po rameni. "Takže Pauline žije. Je s nima. Někam ji odvedli," dodal Jack. "Chlapi, vrátíme se do Cryptid Swift a najdeme je. Nevěřím tomu, že by Martin chtěl Pauline ublížit, ani ti jeho střelci nejsou žádná nebezpečná sebranka, která by jí něco udělala. Ale přesto si musíme pospíšit..." zavelel Jack. Pochod k letounu byl pomalý. Už žádná sněžná bouře, jen všude ta tma a ticho velehor... I když tam, u letounu, čekalo tým překvapení. Nějaký muž stál u Cryptid Swiftu a prohlížel si ho. Jack na něj zavolal. Muž se prudce otočil. Pierre a Fahad zvedli světlice a posvítili mu do obličeje... Ta bílá srst... Ty zelené oči... A jaká v nich byla hrůza... Strnulý sněžný muž pohlížel na pět chlápků a zatínal pěsti. Měl strach, ale i tak to vypadalo, že s nimi hodlá bojovat...

Zabije Gregory Martin Yettiho? Hrozí Pauline nějaké nebezpečí nebo ne? Uvidíte, v co se toto dobrodružství v Himálaji rozvine... Pokračování příště, s velkou pravděpodobností zítra...