Prokletí rodiny Owenových (3/10)

Asi měsíc poté, co se Lovci kryptidů rozpadli, odstěhovali se Jack Owen, Pauline Jetkins a jejich několikaměsíční syn Dean do kostarického městečka El Milloncito nepříliš daleko od karibského pobřeží této malebné středoamerické země. Žili poklidný život, co nejvíce vzdáleni od své minulosti. Většina obyvatel Kostariky ani nevěděla, že vůdce prohnaných Lovců kryptidů, nyní i po roce stále považovaných za zločince, žije se svou přítelkyní v jejich domovině. Při návštěvě Los Lagos, kam Jack odjel nakoupit přesnídávky pro své dítě, však pravda začala vyplouvat na povrch. Britský přírodovědec totiž před jistou smrtí zachránil uspaného řidiče náklaďáku, několik opic, které převážel, a desítky lidí na náměstí. Místo poděkování se mu za hrdinský čin dostalo jen nenávisti. O Jacku Owenovi se brzy začalo mluvit ve všech kostarických médiích. Protože byl jeho moped při akci v Los Lagos zničen, musela pro něj autem přijet Pauline. V nočních hodinách je pak kdosi pronásledoval na motorce, dvojice se však ujistila v tom, že jej setřásla. Jack byl neklidný a rozesmutnělý tím, že Dean viděl záběry z Los Lagos v televizi, a dokonce pak začal svého tatínka nazývat "tero", terorista, aniž by zatím chápal význam toho slova. Pauline se rozhodla Jackovi ukázat, jaký opravdu je, a tak přinesla spoustu starých fotografií, aby si připomněli uplynulé roky. Jack zavzpomínal na svého otce Grahama, na první setkání s Pauline na univerzitě a také na Lovce kryptidů. Bohužel však nezůstal klidný dlouho. Někdo se vloupal do jeho domu, a začal ubližovat Deanovi. Vetřelec následně Jacka a Pauline hrubě zmlátil, a představil se jim jako Dan Leahy, odsouzený žhář z Birminghamu (poprvé se objevil v 6. části příběhu Cryptid Hunters Dark z minulého podzimu). To on stál za incidentem v Los Lagos. Věděl, že Jack žije na východním pobřeží Kostariky, a chtěl ho nějakým způsobem vylákat z úkrytu, aby ho potom mohl následovat domů. Leahy chce, aby se Jack dozvěděl, jaký doopravdy je. Zjevně to má být jiná pravda, než kterou se mu pokusila do hlavy dostat Pauline. A jak všichni víme, skutečná pravda o nás samotných se nám nikdy nelíbí. Zvláště, když nám připomene, jak příšerní vlastně jsme.

PROKLETÍ RODINY OWENOVÝCH, ČÁST TŘETÍ:

Pauline chytila malého chlapečka za ruku. Plakal tak usedavě, měl v očích takový strach. Natlačil se ke své mamince, jeho slzičky se vsákly do jejího trička, a ona ho objala. "To je doják," poznamenal Dan, "něco mi to připomíná. Něco, co jsem možná ztratil." Střelil očima Jacka. Ten se při jeho slovech ani nenadechl. "A možná, že za to můžete vy," pousmál se Dan, a pohybem rukou Jackovi naznačil, aby se zvedl z podlahy. Vyvedl celou rodinu ven z domu. Ve dveřích vedlejšího stavení se objevila postava v pyžamu. Byl to jeden ze sousedů. "¡Oye! ¡¿Lo que está ocurriendo allí?!" zakřičel. Brzy se k němu přidal někdo další, zřejmě jeho žena. "¡¿Fueron esos disparos?!" ptala se ho zděšeně. "Běžte si lehnout! Hrajeme tu paintball, a někdo omylem vystřelil ze skutečné pistole!" zařval na ně Dan, a včas před nimi svou zbraň skryl. Sousedé se na sebe podívali, a zase zavřeli dveře. Dan svou pistoli vytáhl a bodl s ní Jacka do zad. "Jo, to jsem byl vlastně já, že? Snad mi to prominou. Tak jako my všechno tohle prominete vy, pane Owene. Vy jste měl vždycky dost soucitu, i s těmi, jejichž jednání se Vám zrovna moc nelíbilo. Že je to tak?" pousmál se Dan. Jack neodpovídal. Kráčel s Pauline, nesoucí v náručí plačící batole, ke křovinám na druhé straně cesty. Prošli jimi, a zamířili k potoku, kam Jack chodíval sbírat vodní vzorky s rozsivkami. V houštinách tam sedělo několik lidí. Jakmile Dana a jeho zajatce spatřili, prudce vstali a přiběhli k nim. Dean znovu propukl v usedavý pláč. Přiblížila se k němu hrozivá tvář, působící plazivým dojmem. Pauline mohla vykřiknout hrůzou. Tvář té mladé ženy, kterou před sebou spatřila, jí tolik připomínala vlastní vzhled za oněch dvou měsíců, kdy Nieto manipuloval Lovce kryptidů k zabíjení. Černý make-up kolem očí měla úplně rozpitý, rtěnka rozetřená až na bradu, zaneřáděné vlasy jdoucí každým směrem a částečně nastříkané blond sprejem, shnilé žlutohnědé zuby a příšerný sadistický úsměv. Nezastřihnutými nehty píchla malého Deana do hlavy, a Pauline sebou instinktivně škubla, nastavujíc mladé ženě svá záda, aby před ní dítě chránila. "Můžu si pohladit tvoje dítě? Vypadá, jako by to potřebovalo," řekla hlubokým hlasem ta holka. "Moc je neprovokuj, Samantho," oslovil ji Dan, "jsou úplně vyděšení. Nechci, aby dostali infarkt." Jack si všiml, že každý z Leahyových společníků byl oblečen v černém a měl na sobě staré logo Lovců kryptidů. Vzpomněl si, že před jedenácti měsíci, když řádění Lovců kryptidů dosahovalo vrcholu, objevila se ve Skotské vysočině skupina mladých Britů, jež si Jacka a jeho přátele coby vrahy idealizovali a chtěli být, jako oni. Později o nich něco málo četl v britském tisku. Ta hrozivě vypadající dvaadvacetiletá žena byla Samantha Yalden, organizátorka demonstrací proti zatčení Dana Leahyho. Ten sám v podstatě movement fanoušků "temných" Lovců kryptidů začal. Ačkoliv měli být oba za mřížemi, očividně byli na svobodě. Jack se pokoušel přemýšlet. Přijeli sem s pomstou v srdci? Leahy mu před pár minutami řekl, že se v Jackovi zmýlil. O co se tu snažil? Napadalo ho příliš mnoho otázek, a docházel k příliš málo odpovědím. Deanův pláč, Paulinino rychlé, zděšené dýchání i smích podivných nemytých vagabundů mu nedovolovaly zapojit analytickou složku jeho mysli. Vnitřně na všechno reagoval jako obyčejný člověk, bezpochyby ze strachu o své nejmilovanější, kteří byli přece jen vyděšeni o trochu více, než on sám. "Pane Owene," oslovil ho Dan a praštil ho rukou do ramene, "vaši naparfémovanou přítelkyni a toho malého trotla nechám na starosti svým přátelům. Nemusíte se bát, jsou v dobrých rukou. Samantha patří mezi nejdůvěrnější lidi, jaké jsem kdy poznal. Pěkně se tu o ně postará, a nezkřiví jim ani vlásek na hlavě. To Vám slibuju. Vůbec se o ně nebojte." Zazubil se Jackovi do obličeje. "Ale Vás si teď musím vypůjčit. Je na čase, abych Vám řekl pravdu. Pravdu o Vás samotném. Musíte jít se mnou, jinak zůstanete zaražený ve svém osobním vývoji, a jak oba moc dobře víme," řekl, vytáhl kapesník a utřel Jackovi zasychající krev u nosu, "člověk musí vždycky jít dál, bez ohledu na svou touhu po stabilitě." Jack nahlas vydechl. Bylo poznat, že zuřil. "Tohle je napadení," řekl třesoucím se hlasem, "jen tak vám to neprojde." "Že ne? Za poslední napadení, za kterým jsem stál, obvinili Vás. Vy přece nejste blbej, pane Owene! Víte, že tu mám navrch. Jinak byste se vůbec nenechal z domu vyvést. Což mi připomíná," povídal Dan a pak se pošimral po bradě, "snad jste oheň v pokojíčku vašeho děťátka uhasili. Jinak celý ten dům shoří. Nemyslím si, že se sem spolu vrátíme příliš brzy." Jack znovu pohlédl na Pauline. Kroutila hlavou. Nedokázala tomu uvěřit. "Pauline, všechno bude v pohodě. Nějak se to..." vyhrkl Jack, odváděn Leahym dále mezi houštiny. "Podělá. Jako vždycky s Vámi, že?" doplnil ho Dan. Dal mu takovou ránu pěstí do zad, že Jack spadl na zem. Obličej se mu zanořil do měkké, voňavé hlíny. Mladík sáhl do kapsy pro jakýsi ovladač, zmáčkl na něm to největší tlačítko, a před oběma muži se náhle otevřel svítivý portál. Jack se prudce otočil ke svému trýzniteli. "Jak jsi to udělal?!" vyhrkl. "Úplně obyčejně. Zmáčkl jsem tlačítko," usmál se Dan, kopl do Jacka a zařval na něj, ať vstane. Jack už brány do jiných světů v životě několikrát viděl. Když to bylo naposledy, procházel jimi, aby zachránil všechny své přátele, kteří zahynuli během invaze mimozemšťanů. "Jděte!" poručil mu Dan. "Chcete mě přemístit do nějaké podivné dimenze v mnohovesmíru, kde mě necháte sežrat?" zeptal se ho Jack. Leahy otráveně oddechl. "Už jsem Vám říkal, že Vám chci jen ukázat, jaký opravdu jste," řekl s pozdviženým čelem a úsměvem, "všechno bude v pohodě. Vůbec se nebojte, pane Owene. Jenom dávejte pozor." Vtlačil Jacka, nepříliš nadšeného z jeho slov, do světa za portálem, a sám do něj také prošel. Pak bránu do jiného světa uzavřel. Jack stále nevěděl, jak se mohl ten mladý muž k takovým technologiím dostat. Cestování mezi dimenzemi přece rozumělo jen několik výjimečných jedinců, a přestože tomuto mladíkovi nechyběla drzost a vychytralost, nepůsobil jako někdo s inteligenčním kvocientem nad sto sedmdesát, aby sám zjistil, jak prolomit bariéry mnohovesmíru a cestovat jím. Jack opět neměl čas se nad tím dále zamýšlet. Místo, kam ho Dan přivedl, dobře znal. Nebyl to žádný cizí vesmír, nejednalo se ani o dimenzi, v níž existovala jakási dávná etapa vývoje naší planety. Stáli v pískovcovém lomu, v jámě pod vysokou věží. "Tohle je lom u Waverly," vzpomněl si Jack, "poblíž New Yorku! Tady jsem už jednou byl!" "Ano," řekl s úsměvem tiše Dan, "to já moc dobře vím." Jackovi se v hlavě promítly vzpomínky na to, co se tu v červnu 2017 stalo. Skončila tu velká bitva se Zhou Lenem, čínským magnátem, který byl prvním velkým nepřítelem Jackova týmu. Tam nahoře, na té věži, držel v zajetí Pauline, a Jack se ji se svými přáteli vydal zachránit. Proklatý zloduch zamířil Jacka pistolí, ten proti jeho obličeji vrhl svou pěst, a Zhou Len spadl z věže dolů, do této jámy. Pauline byla zachráněna, a čínský magnát zemřel. Dan ukázal prstem na mrtvolu, jež ležela částečně zabořená v písku. Jack se k ní přiblížil, a srdce mu poskočilo hrůzou. Zhou Lenova tvář byla bledá, zbavená života, písek pod jeho hlavou zbarven doruda. Působil pokrouceně, zlomila se mu páteř. "Tohle jsi mi chtěl ukázat?!" vykřikl Jack a otočil se na Dana. "Tohle a mnohem víc," odpověděl teenager. Sám se také na mrtvolu podíval a rychle pozdvihl obočí, čímž Jackovi naznačil, aby k ní své zraky znovu obrátil. "Tohle byla Vaše první vražda, pane Owene. Zhou Lena, respektovaného a oblíbeného čínského businessmana - samozřejmě do chvíle, kdy se ukázal být totálním pošukem a pokusil se zničit New York jak v nějakém hollywoodského blockbusteru - jste zabil vy. A ani na chvíli Vás to neděsilo. Zachránil jste svou lásku, a to je to jediné, co se Vám s tímhle místem spojilo. Nikdy jste ani jeho mrtvolu neviděl. To já vím! Nikdy jste se sem nevrátil, abyste viděl výsledek svého díla. Mohl jste tam nahoře udělat cokoliv, narazit mu hlavu o sloup, podrazit mu nohy a nechat ho spadnout na podlahu plošiny... ale ne, vy jste ho shodil dolů. V emočním vypětí, ve strachu o slečnu Jetkinsovou... a stal jste se kriminálníkem," rozpovídal se Dan. "Ne! Nebyl to zločin! Zločin bylo to, co Zhou Len chtěl udělat celému městu," bránil se Jack, jezdíc rychle očima po okolí mrtvoly. "Zavraždil jste ho. Nemůžete to popřít. A byl to vědomý čin, rozhodl jste se pro to," řekl mu Dan. Jack zatnul zuby. "Tak tohle jsi chtěl udělat?! Ukázat mi, co se stalo před dlouhými čtyřmi lety?! Já moc dobře vím, že jsem toho člověka shodil vědomě! Na to nepotřebuji tebe a tvé agresivní chování!" vykřikl. Dan se upřímně usmál. "Nechci Vám ukázat jen tohle, pane Owene. Pojďte se mnou, uvidíte ještě něco víc," řekl a opět vytáhl z kapsy ovladač. Jack se pokusil vnímat, co byl ten přístroj zač. Jeho stavba mu přišla povědomá. Právě takový ovladač už viděl, možná i na chlup stejný. Dan ho přivedl do úplně jiného místa na časové lince. Jack se na něj podíval s nedůvěrou, Dan zavřel portál, zakýval na Jacka hlavou, a grandiózně máchnul rukou na okolí, které si měl jeho zajatec prohlédnout. Stáli na pobřeží jezera Nikaragua ve stejnojmenném státě. Po obloze se míhali velcí roboti, sem tam v poničených ulicích zatřepetala křídla krvelačných pterodaktylů, a všechnu hrůzu ze strašlivého ničení tu umocňovalo vřískání lidských obětí. Toto byl incident v Granadě, červen 2018. "Jistě Vám to přijde nechutné, že? Tolik ničení! Co jenom ten Nieto nechtěl? Snad si v tom i liboval," řekl smutně Dan a pak náhle ožil, poklepal rychle Jackovi na rameno a ukázal nalevo, na skupinu šesti lidí v černých spandexových uniformách, kteří z těch poničených ulic vyběhli. "Anebo si v tom libujete i vy?" zasmál se. Na břehu jezera spolu bojovali američtí vojáci a lidští poskoci gabunské příšery známé jako Claude Ngoy. Jack nyní sám viděl, jak tehdy ostatním Lovcům kryptidů navrhl, aby si vyklidili cestu. Vházeli mezi zástupce těch dvou skupin lidí několik bomb, zalehli k zemi, a počkali, až všichni poumírají. Jack zděšeně oddechoval. I z dálky viděl, jak se v obličeji jeho starého já neškubl jediný sval, když sledovalo strašnou explozi na břehu. Vojáci, kteří byli na straně Lovců kryptidů, i jejich nepřátelé, vřískali v plamenech. "A hrdinové zachránili svět. Granada Vás proslavila, pane Owene, a Vaše přátele taky. Podívejte, jak utíkáte k vodě. Konflikt brzy skončí, vy zajmete Nieta, a svět si ho na další rok nebo tak nějak neužije... Ale jakým způsobem jste vyřešili tuhle bitku mezi vojáky a lidmi Clauda Ngoye, o tom se v tisku nikdy nehovořilo!" řekl Dan. Jackovi se zvedal žaludek. Jak mohl kdysi proběhnout kolem těch na uhel spálených mrtvol lidí, přátel i nepřátel, a ani na chvíli se nezamyslet nad tím, že je nechal chladnokrevně zabít? Bolestivé úpění Sama Webera, natahujícího ruku k hladině jezera, jediného přeživšího toho brutálního bombového útoku, se mu teď zarývalo do mysli a mučilo ho. Jack zavřel oči. Tohle přece nemohla být realita! Jenže v hloubi svého srdce věděl, že to realita byla. Učinil kdysi rozhodnutí, které stálo život mnoho lidí. Jakmile otevřel oči, vykřikl překvapením. Stál teď s Danem v dlouhé chodbě podzemního komplexu, jenž také v minulosti navštívil. Mezi nohama mu ležela spodní polovina těla jakéhosi vojáka. Ve zbytku chodby ležely desítky podobně zmasakrovaných mrtvol, jejich vnitřnosti byly rozmazány po podlaze a z vedlejších chodeb se ozýval křik smíšený s řevem krvelačného netvora, jenž to všechno způsobil. "Tohle je tak říjen 2018, pokud byla má rešerše správná," poznamenal Leahy, "tohle byl výsledek Vaší špatné práce coby lídra Lovců kryptidů, který začínal mít poněkud pochybné, temné ambice." Na tuto dobu si Jack moc dobře vzpomínal. Uvědomoval si tehdy již, jak velkou moc vlastně v rukou měl. Stával se z něj ambiciózní elitista, a jedním z jeho rozhodnutí bylo odchytit monstrózního Wendiga z kanadské divočiny, kde dvoumetrový chlupáč zabíjel lidi, a přemístit ho do podzemní základny CIA v Kentucky. Místo toho, aby se konflikt mezi zvířetem a lidskými bytostmi vyřešil v divočině, nechal Jack Wendiga unést a umístit do klece. Výsledek byl katastrofální. "Na tohle si pamatuji moc dobře," řekl Jack a zakryl si obličej, "strašně jsem toho litoval. Rozhodnutí, která jsem v té době činil, mě dodneška hrozně mrzí." "V podstatě jste všechny tyhle dobré sluhy amerického státu pozabíjel. Vzal jste svobodu divokému zvířeti a zavřel jste ho do klece. Byl to Váš nápad, nikoliv nápad někoho jiného. Dopadlo to takhle. Mnoho mrtvol, šílená brutalita... A kdo je vinen, pane Owene?" řekl Dan. Jack se na něj prudce podíval. Leahy se pousmál a opět pokývnutím hlavy Jackovi naznačil, aby vrátil zrak před sebe. V chodbě se tam objevil ten zuřivý Wendigo, utržený ze řetězu. Řval, a hnal se proti nim. "Je čas podívat se zase jinam. Jak by v téhle části světa řekli takoví ti divní chlapi, co se v rámci svých služeb každou neděli oblíkají do dámských šatů... hříchů máte opravdu hodně." 

Ze střechy vysokého obytného domu se ozval ohlušující skřek. Takřka se sebevražednou neopatrností z ní seskočily tři Chupacabry, ohyzdná humanoidní stvoření s ostrými jazyky a masivními špičáky. Jedna se odrazila od plátěnné stříšky nad dveřmi domu, další dvě se zachytily zábradlí balkonů, a z něj učinily další dlouhý skok k nejbližší budově. V ulicích se lidé těmto monstrům bránili, jak mohli, a přesto jen málokterý z nich přežil. Jeden starší muž se zmítal na zemi, když ho ostrý jazyk Chupacabry lechtal v očních důlcích. Dvě příšery vytahovaly z auta čtyřčlennou rodinu. Každý z jejích členů měl otevřené břicho, a hlavu k tělu připojovalo jen několik nepřekousnutých cárů kůže. "Tohle je ohavné," řekl Jack, "nechci tu být! Proč mi tohle děláš?!" Otočil se na Dana, který si pohrával s ovladačem v ruce. "Proč mi tohle děláš?! Myslíš si, že jsem tohle chtěl?!" "Ne, nechtěl," řekl klidně Dan, "ale můžete za to. Všichni ti lidi, co v červnu 2019 v New Orleans zemřeli, odešli z tohohle světa jenom kvůli Vám, pane Owene. Opět jste to vy, kdo je v podstatě zavraždil." "Už jsem se za to zkritizoval. Litoval jsem všeho, co jsem v té době udělal. Myslel jsem, že jsem dělal dobrou věc, když jsem ta zvířata zkoumal. Nevěděl jsem, že Chupacabry se v základně Lovců kryptidů nakazí nemocí, která z nich udělá... tohle. Později jsem došel k závěru, že jsem se choval hloupě, nezodpovědně a sebestředně," vyhrkl Jack. "Ano. A sebestředný jste určitě byl i ve chvíli, kdy incident v New Orleans finišoval. Invaze Chupacaber skončila, když jste odcestoval do hlubin vesmíru, a porazil toho, který je ovládal," usmál se Dan. Jackovi se vracely vzpomínky na souboj s kosmickou entitou, kterou tehdy porazil pomocí nejmocnějšího předmětu ve vesmíru, Briddimského drahokamu. "Jak to všechno víš?" zeptal se Jack mladíka. "Jak jsem říkal, udělal jsem si svou rešerši," usmál se Dan, "vím o Vašich zločinech všechno. Do nejmenšího detailu." "Ale jak je to možné?!" zařval Jack. Chtěl odpovědi. Musel mít odpovědi. Nemohl se nechat takhle táhnout svou časovou linií někým, koho ani pořádně neznal! Danův klidný úsměv a lesklá očka plná sebejistoty ho neskutečně znervózňovala. Ani trochu se mu to nelíbilo. "Chcete se podívat na něco, co jste - na rozdíl od všeho, co jsem Vám teď připomněl - ještě neviděl?" zeptal se Jacka, a aniž by od něj dostal odpověď, přímo před nosem mu otevřel bránu další dimenze na časové ose. Nemusel ho nutit portálem projít, v New Orleans Jack opravdu nechtěl být. Byl by si to však rozmyslel, kdyby věděl, co ho čeká na druhé straně. Ocitl se v jakémsi bytě, ve kterém to velmi nepříjemně páchlo. Dan prostoupil bránou a uzavřel ji, načež se zhluboka nadechl. Tentokrát již nepůsobil tak klidně. Jack si okamžitě všiml, že jediný pohled na ten byt jej roztřásl. "Vítejte u mě doma," řekl Dan a poplácal Jacka na zádech, "máma by řekla: 'Chcete čaj, pane Owene? Pijete čaj? Vždycky tu mám pro hosty zásoby Earl Grey.' Táta by vám potřásl rukou. Měl rád lidi, co něco v životě dokázali. Choval by k vám úctu." Jack chvíli mlčel. Všiml si, že zpoza popelem a prachem pokrytého gauče čouhala něčí ruka. Z většiny byla pokryta spálenou, načernalou kůží. "Mluvíš o svých rodičích v minulém čase," řekl tiše Jack. Nato dostal ránu do hlavy. Narazil hlavou o okenní rám. Chytil se za zraněné čelo, a aniž by chtěl, vykoukl ven z okna. Nad kdysi nádherným centrem jednoho z větších anglických měst poletovaly vesmírné lodě mimozemšťanů, a jejich pěšáci pochodovali ulicemi, střílejíce trubicovitými puškami do každého člověka, kterého potkali. Z okolních bytů se ozýval nářek. "Jane! Prober se! Prosím tě, prober se!" řval někdo z vyššího patra. "Mami! Já nemám prsty! Zmizely mi prsty!" ozýval se křik mladé dívky z vedlejšího bytu. Dan zasupěl. Jack se k němu obrátil velmi opatrně. Mladík se zase usmál, ale naštvání z jeho tváře nezmizelo. "Jsme tu den po tom, co se to stalo. Tohle je Birmingham, můj domov. Náš byt. Tam pod gaučem leží moje máma. Emzáci sem přišli, vryli jí do břicha ostří, a sežrali její žaludek. Táta mě chránil, hodil po nich kuchyňský nůž, jednoho z nich zasáhl do ruky... a oni ho prostříleli takovými modrými paprsky skrz na skrz." Otočil se a vkročil do kuchyně, obrácené vzhůru nohama. Otevřel skříňku s nádobím, z níž vypadla otcova mrtvola. Dan do ní kopl. "Odtáhl jsem ho tam, uložil ke zdi, a ve skříňce se zavřel. Vykrvácel přede mnou. Krev z něj stříkala na můj ksicht. Čekal jsem tam dvanáct hodin, než šajráci zmizeli, a pak jsem utekl. A přiznávám, že jsem brečel v kuse asi tři dny, ve sklepě pod městským úřadem půldruhého kiláku severně odsud," pokračoval a utřel si pár slz, které se mu objevily v očích. Jack na něj hleděl úplně vyděšeně. "To... mě moc mrzí, Dane," řekl pomalu a opatrně, "muselo to být příšerné." Leahymu se v obličeji opět objevil drzý úsměv, zakýval hlavou a přišel k Jackovi. "Brzo jsem si na takové věci zvykl," řekl, jako by nic, a dal Jackovi facku. "Jenže kvůli komu? Kvůli mimozemšťanům? Byly to hnusný potvory, to je pravda! Ale kdo způsobil, že přišly sem? Narušily naše životy, zbavily mě rodičů..." Teď Dan přímo sípal. Nedokázal ani mluvit. Úplně se mu stáhl krk. "... zruinovali naše životy?" Několikrát zadupal do podlahy. Držel slzy, nechtěl brečet, a substituoval tu emoci vztekem. Chytil Jacka za tváře a zmáčkl mu v nich kůži. Několikrát mu zatřepal hlavou. "Vy! Vy jste to udělal! Z New Orleans jste zamířil do vesmíru, a zničil jste tam tu entitu! Vybuchlo pár planet, a šajráci potřebovali najít nový domov! A zaútočili na Zemi. Ale všechno se to stalo jenom kvůli Vám, vy hnusnej blbče!" Kopl Jacka do rozkroku. Ten se svalil k zemi. Dan do něj kopal, co to šlo. Zvedl roztřískanou židli a na Jacka ji hodil. Bývalý Lovec kryptidů si včas zakryl obličej, i tak ale dostal pořádnou ránu do ruky. Dan na něj plivl, a hlen, který se mu uchytil na bradě, setřel rukou a pak jej vetřel Jackovi do obličeje. Zakolébal se, otočil se ke kuchyni a zavřel při pohledu na otcovu mrvolu oči. Zvuk, který se ozýval z jeho hrdla, připomínal něco mezi brekem a smíchem. "Emzáci přišli kvůli Vám," řekl po chvíli s vydechnutím, "v podstatě jste je k tomu donutil. A oni zabili miliony, co miliony, desítky a stovky milionů lidí na celé planetě, ale nakonec... nakonec jste zase skončil jako hrdina! Se svými kamarády jste zachránil svět před nebezpečím, kterému jste ho vystavil vy sám!" "To mě vždycky strašně mrzelo! Dane, pochop prosím, že když jsem během celé téhle invaze žil na jedné planetě v hlubinách vesmíru, všeho jsem litoval. Věděl jsem, že jsem Shai'ri o jejich původní domov připravil já, byť jsem to nikdy nechtěl! Při souboji s Fatherem jsem tehdy jednal... chvatně, spěšně jsem se ho snažil zničit, aby už neublížil mým přátelům. Invazi mimozemšťanů jsem si nikdy nepřál!" křičel Jack. "Víte, beru to tak, že vraždu mých rodičů a vraždu spousty jiných lidí jste spáchal vy," řekl mu na to Dan, "blábolte si o tom, že jste to nechtěl! Já taky nechtěl dělat to, co jsem byl nakonec nucený dělat!" Trochu se uklidnil, a otevřel další portál. "Vstaňte a projděte tím! Hněte sebou!" Vtlačil ho branou do jiného času, zavřel ji a pak mu dal další ránu pěstí. Opět stáli na březích jezera Nikaragua, všechny budovy kolem nich však byly moderní, kouřilo se z nich. Byly to továrny Deylina Nieta a jeho společnosti Nieto Industries. Jack se nadechl, chtěl něco říci. "Jo, tady už jste taky byl. A pamatujete si to, jasně! Nemusíte to takhle furt komentovat! Jenom čumte před sebe. Za pár vteřin se zas uvidíte..." řekl mu naštvaně Dan, a utřel si z očí poslední slzy. Jack byl nucen přihlížet tomu, jak před rokem se svými přáteli naskákal do letounu Cryptid Swift a odletěl z jezera Nikaragua s vykonanou pomstou. Jakmile se letoun vznesl, voda v jezeře se začala vlnit. Tam dole, na dně, docházelo ke katastrofě. Jack si zakryl obličej. Vzpomínka na Nietův smích, když umíral, jím otřásla. Nechtěl ho slyšet, a přesto ho stále strašil. "Tohle jste naopak chtěl, pane Owene," řekl Dan a nahlas mlaskl, "Deylin Nieto Vás zmanipuloval k vraždění stovek nevinných, aby Vám ukázal, co jste byli doopravdy zač. To jste ostatně říkali v tom videu, které jste po tomhle činu vydali, a které mě tak zklamalo. Řekli jste, že jste nevraždili vědomě. Přitom tady jste udělali něco... nevím, příšerného, aspoň z vašeho pohledu." Jack se podíval na Dana. Už ho nezajímalo, jak to ten spratek věděl. Drásalo mu srdce, když ta jeho slova poslouchal. "Nieta jste totiž za to, co Vám udělal, zavraždili vědomě. To už nebyla jeho manipulace, ne. Pomstili jste se mu za to, že Vás zmanipuloval, ale pomstili jste se mu tím nejkrutějším způsobem. Zničili jste jeho podvodní království, a nechali jste ho utopit," mluvil dále Leahy. Jack kroutil hlavou. "Je to pravda. A vy to moc dobře víte," řekl na to Dan. "Ano... Vražda Nieta bylo vědomé rozhodnutí. A rozhodnutí, které mě také neskutečně mrzí," odpověděl Jack. Než se nadál, než si dokázal uvědomit, že prošel dalším portálem, byl přítomen na Nietově pohřbu. "Zachránce naší země, zachránce našeho světa, zabit proradnými Lovci kryptidů," pronášel na něm nikaragujský prezident González, Nietův dobrý přítel, "zbaven života jen proto, že jeho intelekt byl vyšší než intelekt nás všech dohromady. Jen proto, že jeho nepřátelé nedokázali unést, že je přechytračil. Nedokázali unést pravdu, kterou jim o nich ukázal." González pohlédl na Jacka, stojícího s Danem v davu Nikaragujců u Nietovy rakve. "Vy! Vy vrahu!" vykřikl González. Jack mohl vykřiknout zděšením. Oči stovek a stovek lidí se nyní upřely na něj. "Už víte, kdo doopravdy jste, pane Owene?" zašeptal mu do ucha Dan. "New York, Granada, Kentucky, New Orleans, nakonec celý svět... a člověk, co Vám ho pomohl zachránit, mrtvý, kvůli Vám. Řekněte to slovo, pane Owene. Kdo jste?" Jack se začal třást. Srdce mu bilo jako na poplach. Neměl v ústech sliny. Chtěl řvát. Začal v panice oddechovat. "Jsem vrah." "Nahlas, pane Owene." "Jsem vrah!" 

Jack doufal, že se vrátili zpět do Kostariky. Ve tváři měl teplý tropický vzduch, provoněný všelijakými květinami. Vůkol byla tma, záře portálu ustala příliš brzy, aby osvítila něco víc, než jen křoviny a trávu. Dan stál v té temnotě, a pokyvoval hlavou. "Lidé milují své hrdiny, a proto milovali i Vás. Je s podivem, že si od začátku neuvědomovali, že Jack Owen není nic víc, než fake. Ta image akčního hrdiny, vystudovaného zoologa, nositele vysokoškolského titulu, tedy v očích mnoha lidí kohosi inteligentního a možná i rezervovaného, někoho, kdo myslel mozkem a ne zadkem, ta se vryla do povědomí lidí. Já Vás tehdy nikdy neobdivoval. Líbilo se mi to, co jste se svými přáteli dělal minulý rok, ale před zabitím Nieta. To bylo řádění! Řezali jste, stříleli jste, sekali jste hlavy, lízali jste krev... Po invazi emzáků mi to přišlo úplně normální. Zcvokli jste se, tak jako se v tom bytě zcvokl já. Nevěděl jsem, že za tu invazi jste mohl vy. To jste světu pěkně zatajoval, co? Ale idea Lovců kryptidů coby nestabilních grázlů se mi líbila. Jenže když jsem chtěl být jako vy, a zapálil jsem dům v Birminghamu, čapl mě nějaký svalouš, vlastně asi ten stejný, co ležel na břehu jezera před třemi lety, jak jste tam hodili tu bombu... a vsadili mě do vězení. Vy jste se omluvili, vaši kámoši američtí agenti smyli vaši vinu, a co následovalo? Owenův klidný rodinný život v tropickém ráji, slušný příjem z univerzity v San José, zadělané děcko..." povídal Dan. "Seděl jsem v birminghamském vězení skoro pět měsíců, a během té doby mě napadlo, že Vám prostě musím ukázat, co jste opravdu zač! Já totiž věděl, že vy prostě jste vrah! Vy, můj největší idol! Od chvíle, kdy jsem Vás začal mít rád, minulý rok na podzim, mi bylo jasné, že v hloubi srdce jste, aspoň z pohledu jiných, zločinec. Jenže čím déle jsem se hrabal v materiálu, a že ho bylo dost, zjišťoval jsem, že jste vlastně tomuhle světu ubližoval. Zjistil jsem, že za smrt mých rodičů můžete, i když třeba nepřímo, vy. Hrdinou jste pro mě nebyl již dlouho, vnímal jsem Vás neutrálně... a pak tahle zjištění! To už jsem Vás fakt neměl rád. Teď Vás vnímám úplně jinak, pane Owene. Úplně jinak! A jinak vnímám i sám sebe. Myslím si, že ve vězení jsem byl já a ostatní moji kámoši, co se Vaším řáděním inspirovali, jenom proto, že jste nás tak jaksi zmanipuloval. Zase, i když jste to třeba nechtěl. Prostě už spoustu let děláte hrozné věci. Lidi kvůli Vám trpí, a vy na to ani nechcete myslet. Třeba toho občas litujete, třeba právě tehdy, když jste na jiné planetě obklopený divnýma zvířatama, co s Vámi mluví jenom myšlenkama... ale že byste se někdy pokusil svoje chyby napravit, to ne. A to i přesto, že jste si jich vědom a víte, jak moc lidem ublížily." Jack si utřel slzy. Všechno, co viděl, ho strašně rozesmutnilo. Nikdy si nepřál negativně ovlivňovat svět, ubližovat lidem a být součástí jakési elity. Pronásledovaly ho příšerné myšlenky. Ať už se všechny ty věci Leahy dozvěděl jakkoliv, ať získal technologii k cestování časem a mnohovesmírem jakýmkoliv způsobem, dokázal mu, jaká je jeho podstata. Podstata jediného muže, jenž byl spouštěčem nejstrašlivějších událostí posledních let. Jeho mysl se zahalila černým závojem. Pohlcen temnotou, přemýšlel o tom, co by měl udělat. Jak mohl vůbec takto žít?! Proč měl takový nezájem o osud ostatních, proč nikdy nepřiznal svou vinu?! "Mrzí mě to, Dane," řekl tiše, "všechno mě to mrzí. Tví rodiče, celá ta invaze Shai'ri, vražda Nieta, sakra, i vražda Zhou Lena. Všechno, co jsem viděl, co jsem udělal, a za co lidi zaplatili... Mrzí mě to." Dan opět mlaskl, vytáhl z opasku pistoli a její rukojetí Jacka hrubě uhodil do hlavy. Ten se sklátil k zemi. Mladík ho mlčky kopl do obličeje, a z Jackova nosu vytryskla krev. "Zruinoval jste mě. Zruinoval jste celý svět," sykl, obrátil se k němu zády a zamyslel se nad tím, jak Jackovi vysvětlit, co se nyní chystal učinit. Jack vyplivl svou krev, a utřel si rty. "Ukázal jsi mi všechny příšernosti, co jsem udělal. Ani nevíš, jak moc jich lituji. Cítím teď to šílené nutkání skončit svůj život. Nemůžu jít dál," řekl, pohlížeje na Dana. Ten k němu otočil polovinu svého obličeje. Pevně v ruce zmáčkl pistoli. "To by se jistě dalo zařídit, pane Owene. Ale já Vám nevěřím. Vy nejste od nátury zabiják. Stal jste se jím až v době, kdy se Vám do ruky dostala velká moc. Nikdy jste nebyl dost na dně, abyste opravdu dokázal zmáčknout spoušť pistole u svého spánku. Tímhle způsobem zabíjet nedokážete. Vlastně jsem přesvědčený, že by to ani nepomohlo, kdybyste to dokázal. Aby se špína, kterou jste, úplně vyčistila, musí se začít někde jinde. Hlouběji v minulosti." Jack pochopil, kam těmi slovy Dan mířil. Byl vybaven přístrojem umožňujícím cestování různými dimenzemi mnohovesmíru. Dokázal cestovat v čase. "Ne, to prosím ne..." zašeptal roztřeseně Jack. "Dávám Vám snad na výběr? Podívejte se na sebe. Každým dnem hnijete. A svět hnije s Vámi! Pořád se ještě nevzpamatoval z toho, co jste mu způsobil," řekl Dan. Přistoupil k Jackovi, zvedajícímu se ze země. "Prosím... kdybych to mohl vrátit... udělal bych cokoliv," zašeptal Jack. V očích se mu objevily slzy. Danův obličej byl ztrápený. A Jackova slova jej provokovala. "Lháři!" zařval tak mocně, že začal působit spíše jako čtyřicátník s problémy s udržením vzteku, než jako teenager. "Neudělal byste nic!" Ovladač umožňující otevírání portálů pečlivě uschoval do své kapsy. "Celý život jste cítil, že jste něco dělal špatně, a zbaběle jste tomu přihlížel." Takřka hrdě se narovnal. "Já se postarám o to, aby už kvůli Vám nikdo netrpěl. Kvůli žádnému z Vás. Myslíte si, že jste z Vaší rodiny jediný, kdo zruinoval něčí životy? Vím toho víc, než si myslíte! Už nikdo nebude naříkat. Kvůli Vám, Vašemu otci i Vašemu synovi. Nemoc se musí nejen léčit, ale i preventovat." Potřepal hlavou, v hlavě se mu objevily představy ideálnějšího, lepšího světa. "Žádná invaze mimozemšťanů. Žádná bída a umírání. Žádní Lovci kryptidů. Žádní Owenovi," pronesl. Jack nedokázal udržet slzy. Byl zlomený. "Nemusíte brečet. Svět se bude mít líp," řekl mu vyšším hlasem Dan a zcela spokojený se svým plánem, usmál se. Z Jackova hrdla se dral příšerný, bolestivý ryk. Pochopil, o co Danovi šlo. Snad kdyby se nikdy nenarodil, nebyl by svět tak v tak hrozném stavu. Nedošlo by pak nikdy k věcem, jež Jack zapříčinil. Avšak zdroj té bídy Dan viděl hlouběji v minulosti. O co mu tedy šlo? Chtěl tímhle vším přesvědčit Jacka, aby mu dal své svolení k zabití jeho otce Grahama? Jediná představa, že by tento mladík nebo některý z jeho hrozivě působících společníků zabil jeho otce, ho nutila vzlykat kvůli mučivé bolesti, jakou mu způsobovala. Náhle však přišlo velké překvapení. V temnotě oné těžko identifikovatelné tropické lokality se objevil další svítivý portál. Byl bílý, působil jako plochá stěna sněhu. Prošel jím jiný vysoký mladík, a Jack přestal vzlykat. Ihned jej poznal, a zvedl se ze země. V bílém světle se na něj díval obličej člověka, který měl jeho obličejové rysy. Byl oděn ve světlé expediční košili s dlouhými hnědými kalhotami a na zádech měl kožený batoh. Velmi pohledný brunet, dobře stavěný, štíhlý, působil sportovně. "A párty začíná," usmál se Dan, nezakrývaje, že něco takového čekal. "Tati?" vyřkl ten mladík. "Deane?! Propána!" zvolal Jack a přiběhl ke svému synovi. Uběhl již rok a půl, co jej v této podobě viděl. Musel ho obejmout. Na chvíli snad zapomněl, že jejich setkání přihlíží onen nebezpečný mladý muž, a pohladil Deana po rameni. "Myslel jsem, že tě takhle neuvidím ještě pěknou řádku let! Zase jsi se rozhodl cestovat zpátky v čase?!" usmál se Jack. Dean vypadal vážně. Ani na chvíli svého otce nepustil. Pevně mu zmáčkl ruku. "Tati, jsem tu kvůli tobě," prohlásil, a Jackovi se úsměv z tváře vytratil. Dean odepnul první čtyři knoflíky své košile a ukázal mu svou hruď. Kůže na ní vůbec nevypadala pěkně, byla celá rozmokvaná, hnědozelená, jako by začínala hnít. "Přišel jsem tě zachránit. Přišel jsem nás zachránit." 

Pokračování příště...