Říjen tento rok na mém blogu začíná další částí pátečníku Sloane, lovkyně monster! Jak víte, Sloane Walker strávila poslední tři týdny touláním po Hondurasu, nejprve po Reserva de Vida Silvestre Corralitos, a minulý týden také po Montaña los Comayagua. Z obyčejné ekodovolené v pralesích se stalo pátrání po sisimitovi, středoamerické obdobě bigfoota. Naše neohrožená hrdinka se dokonce ocitla v doupěti jednoho plešatícího jedince, a před osmi dny zachránila z doupěte jiného sisimita unesenou studentku Nitzu Riveru. Její profesorka se však stále nenašla. Dozvíme se tentokrát, proč sisimitové unášejí lidi? A co byla zač ta nemoc, co zabila prvního opičáka, kterého Sloane v Hondurasu potkala? Raději to už nebudu prodlužovat. Jde se na věc!
Pokousána sisimitem
25. 9. 2021 - 1. 10. 2021
25. září 2021, sobota: Už jsem několikrát do svého deníku psala, že noční stake-outy mi prostě nejdou. Se sledováním noční aktivity zvířat mají víc štěstí mé fotopasti, než já. Abych však zjistila víc o tom druhém sisimitovi, o tom exempláři bez ucha, co chodí do teritoria únosce Nitzy, musela jsem si na něj počkat. Jedině tak jsem mohla zjistit, kde se nachází jeho doupě. V pátek v jedenáct jsem si sedla do koruny vysokého stromu nedaleko potůčku, kde zvíře posledně fotopast zaznamenala, a čekala jsem. Dnes ve dvě třicet v noci se sisimito znovu objevil, chvíli postával u křovisek, z nichž vyšel, a pak je začal obírat. Jedl bobule. Cpal se jimi necelých deset minut, pak se obezřetně podíval kolem sebe, zavětřil, podíval se na mě a ukázal mi zuby. Mé oči byly na tmu dobře přivyklé, ale i kdybych kolem sebe nic nevnímala, ty měsícem ozářené špičáky bych dokázala rozpoznat kdykoliv, i v tmavé místnosti s malým okénkem. Sisimito ke stromu přiběhl, zatřepal jím, a to tak zuřivě, že jsem z něj div nespadla, pak přiběhl k potůčku, napil se z něj, a zase se ztratil v pralese. Byla jsem úplně vyděšená, srdce mi mohutně bilo, popadala jsem dech, a ruce, byť jsem nehty zařezala do kůry na větvích, se mi šíleně třásly. Věděla jsem však, že si nemůžu dovolit nechat ho jen tak uniknout. Hned jsem ze stromu slezla, plachtu a další věci, na kterých jsem seděla, jsem tam nechala, vzala jsem si jenom raketovou pistoli, brýle s nočním viděním a termokameru, a šla jsem za ním. Sledoval se kupodivu dobře. Na termokameře byl vidět excelentně, ale i přes noční brýle jsem před sebou neustále viděla jeho hlavu. Byl to obr, dosud největší sisimito, jakého jsem potkala. Musel mít aspoň 210 centimetrů na výšku. Z křovin pořád vyčuhoval. Takhle jsem za ním šla dlouhých pět hodin. Někdy okolo sedmi třiceti se mi úplně ztratil. Nevím, jak to udělal, ale prostě zmizel. Hledala jsem jeho stopy na lesní půdě... nic. Nedokázala jsem tomu uvěřit. A udělala jsem chybu, že jsem za ním takhle šla. Kdybych si aspoň vzala GPSku nebo mobil! Všechno jsem nechala na stromě, a teď jsem nevěděla, kudy jít zpátky. Celou sobotu jsem bloudila národním parkem, a v jeho západní části jsem nakonec narazila na strážce obhlížejícího kácení stromů. Svým cigaretami navoněným autem mě pak odvezl zpět do La Sampedrana.
26. září 2021, neděle: Musím přiznat, že po návratu do bungalovu jsem byla úplně vysílená. Spala jsem dvanáct hodin, a probudila jsem se dnes v devět ráno. Při snídani ke mně přiběhl nějaký honduraský žurnalista s tím nejnepřirozenějším, nejvíce senzacechtivým úsměvem, jaký jsem kdy viděla, strkal mi mikrofon k puse a na něco se mě ptal. Snažila jsem se mu psaním vět do poznámek na mobilu vysvětlit, že jsem neslyšící, ale on to ignoroval. Asi neuměl anglicky. Nakonec jsem mu ten mikrofon flákla do obličeje, on se rozohnil, převrátil mou misku se snídaní - a všemi horkými vločkami si pokryl svou vlastní ruku. Počítám, že se mě chtěl zeptat na něco, co se týkalo Nitzy a Cynary. Od Santose vím, že tím příběhem žije celý Honduras. Do Montaña los Comayagua teď přijíždějí štáby a shluky reportérů prakticky každý den, i o víkendu. Po snídani jsem se vrátila k potůčku, vylezla jsem na strom a sbalila jsem všechny ty věci, co jsem tam nechala. Byly zmoklé. Musela jsem je donést zpátky do bungalovu, nechat je tam sušit, ale pak jsem se zase do pralesa vrátila a zkoušela jsem odhadnout, kudy jsem to tehdy za sisimitem šla. Opravdu jsem našla nejen jeho, ale i mé vlastní stopy! Dala jsem se po nich, a zase jsem šla nějakých pět hodin pralesem. Tentokrát jsem svůj postup sledovala v aplikaci na mobilu, a jak se ukázalo, šla jsem pořád na sever. Nakonec jsem dorazila k údolí s otřesným sestupem. Možná právě tam, za prudkým svahem, se sisimito tehdy ztratil. Termokamera ho ztratila, protože zašel za římsu. Mohla jsem se tam zranit; pád by mě mohl i zabít. Snad je nakonec dobře, že jsem se za tmy nedostala takhle daleko. Nezbývalo mi nic jiného, než si najít relativně pohodlné místečko v koruně jednoho z místních stromů, a pak zase čekat... V devět večer jsem musela znovu usnout.
27. září 2021, pondělí: Probudilo mě kymácení stromu, na němž jsem spala. Dost jsem se polekala, že na mě sisimito zase útočí, ale jak se ukázalo, mohl za to vítr. Tady u svahu byly stromy dosti odhalené severnímu větru, a ten zrovna tuto noc nabral na síle. Od třinácti minut po půlnoci jsem měla oči dokořán otevřené, termokameru zapnutou, a byla v jedné ruce jsem měla připraveny noční brýle. Sisimito se objevil za dvanáct minut. Opatrně vycházel z údolí, prohlédl si své okolí, pak zase přiběhl k mému stromu, chvíli se na mě díval, a pak zmizel hluboko v džungli. Určitě odešel ze svého doupěte, a teď mířil na jih, k potůčku! Zřejmě se dnes rozhodl opustit doupě o poznání později, ale to bylo dobře. Měla jsem víc času. Opatrně jsem sestoupila do údolí, skoro jsem si při tom vyvrtla kotník, a dole mě čekalo velké překvapení. Na mokré lesní půdě tam ležela lidská kostra. Viděla jsem už spoustu věcí, ale při tomhle mě poskočilo srdce hrůzou. Jste sami uprostřed divočiny, kterou se potuluje agresivní obří lidoop, a najednou najdete lidskou kostru! Nemohla však patřit Cynaře. Kosti byly úplně obrané, čisté. Tahle kostra tu ležela už měsíce, možná i roky. Když jsem zvedla její lebku, vypadl z jedné očnice malý hádek. Jakýsi juvenilní křovinář z rodu Bothrops! Zkoumala jsem trhliny v zemi v údolí, do dvou jsem dokonce vlezla, ale jediné, co jsem našla, byla nepříjemně štípající mravenčí armáda a dvě ohromné ropuchy, z nichž jedna mi vlastním omylem skočila do tváře. Brr! Jak píšu, zažila jsem toho už dost, ale v tomhle údolí byly věci, co mě fakt dokázaly vyděsit. Po Cynaře ani stopy, tak jsem si našla vyvýšené místo na skalce a rozhodla se tam čekat na sisimita. Vrátil se po šesté ráno, a nesl v ruce oloupaný pomeranč! Zmizel ve skalách, a já ho zase ztratila. Chvíli mi totiž trvalo, než jsem ze svého nového úkrytu slezla dolů. Zbytek dne jsem po něm usilovně pátrala, a zase marně.
28. září 2021, úterý: Další den strávený v nebezpečném údolí uprostřed této krásné, ale také děs nahánějící horské tropické divočiny. Sisimita jsem zahlédla ve dvě v noci. Údolí opouštěl opět o něco později. Vyšel z klikatící se skalní uličky, a já se divila, že byl vůbec schopen jí projít. Jakmile byl pryč, prosoukala jsem se jí, a ocitla jsem se v úplném labyrintu, plném hlubokých trhlin, jež bylo nutné přeskočit. Zkoušet to s termokamerou v ruce a nočními brýlemi na nose nebylo nějak lehké. Když jsem konečně našla doupě tohoto goriláka, bylo šest minut po třetí. Vnikla jsem dovnitř, a našla jsem tam Cynaru. Byla schoulená v rohu studené, vlhké jeskyňky, třásla se zimou, brečela a zakrývala se posledními cáry svého oblečení. Taky mi bylo do breku, když jsem jí viděla. Její nářek jsem neslyšela, ale dokážu si představit, co mi v tu chvíli říkala. Hrůza v jejích očích byla nepopsatelná. Působila, jako oběť války. Lezly po ní blechy, v malém prostoru po její pravé ruce leželo několik rozkousnutých scolopender, válely se tam prázdné plechovky a taky poslední měsíček pomeranče. Pomohla jsem jí ven, a přitom se ukázalo, že měla poraněnou, nejspíš vykloubenou ruku. Vyvést jí z labyrintu bylo neuvěřitelné, šílené, riskantní... Nenapadají mě jiná slova, kterými bych to popsala. Dvakrát jsme se tam ztratily, jednou jsem jí dokonce nechtěně shodila do menší strže a jen taktak ji před pádem zachytila, což pro mě skončilo pádem na kámen a zkrvaveným čelem... A pak přišlo to nejhorší. Za svítání se sisimito vrátil, a my tehdy zrovna prolezly tou uličkou, to skalní škvírou. Naštval se, přiběhl ke mě a zakousl se mi do ruky. Bolest to byla nepopsatelná. Jeho zuby protrhly mé maso, to odletělo na všechny strany, jeho kousky se mi nalepily do obličeje, a já teprve potom vytáhla raketovku a zřejmě dost hlasitou ránou (Cynara si kryla uši, takže to asi hlasité bylo) jsem ho odehnala. Pak jsem poslala na mobil zprávu Santosovi a počkaly jsme, až pro nás se svými lidmi přijde.
29. září 2021, středa: Rána po kousnutí zahnisala. Dostala jsem antibiotika, a celý dnešní den jsem strávila ve svém pokoji v bungalovu. Ruka mě nepřestávala bolet, a sama jsem byla z toho včerejšího ranního zážitku tak poděšená, že jsem měla problém dělat obyčejné věci, jako zajít na oběd nebo vyčistit si zuby. Na druhou stranu jsem ale mohla dost přemýšlet o sisimitovi. A Santos mi donesl nějaké další záběry z mých fotopastí od potůčku. Ukázalo se, že v úterý někdy kolem čtvrté (jak mimochodem ten bezuchý sisimito dorazil k potůčku tak rychle, když předtím šel do údolí pět hodin?!) se rezident z údolí střetl s únoscem Nitzy. Před jednou z kamer se dali do křížku, i když se fyzicky nenapadli. Jen si ukazovali špičáky, a vetřelec se nakonec stáhl. Předtím, než mě kousl, nenesl nic v rukou. Přitom je jasné, že sem, k bungalovu, chodil pro jídlo, které pak dával Cynaře. Proto ty plechovky, oloupaný pomeranč jako ze zdejší jídelny... Byl víc podrážděný, než dřív, protože si uvědomoval, že pro Cynaru nezískal žádnou potravu. Rozkousané obří stonožky a podobné věci očividně nepřijímala, takže ji chtěl udržet při životě lidštější stravou, tu té noci nesehnal a byl z toho rozrušený. Jeho agresivní chování vůči mě, už v sobotu v noci u potůčku, ale chápu taky jako obranu. Tušil, že ho sleduji, abych našla Cynaru. A on o ni nechtěl přijít, jakkoliv se jí u něj nelíbilo. Co se teritorií sisimitů týče, skutečně je mají velké. Mám však za to, že opičák z Reserva de Vida Silvestre Corralitos byl na celém chráněném území sám jen a pouze kvůli své nemoci. Tihle dva se sice nechtěli fyzicky střetnout, ale byli zdraví, a kdyby to bylo opravdu nutné a vetřelec neustoupil, pustili by se do sebe nakonec. Reserva de Vida Silvestre Corralitos měla podle mě jenom jednoho sisimita, protože byl nemocný, a všichni ostatní si udělali teritoria taková, aby se k němu vůbec nepřibližovali. Jestli jsem dnes něco mohla, pak přemýšlet o těchto záležitostech.
30. září 2021, čtvrtek: Navštívila jsem Cynaru. V pokoji s ní byla Nitza, a hovořila s ní. Obě mě přivítaly s úsměvem. Cynara moc znakovou řeč nezná, ale věděla, jak poděkovat, a to mě potěšilo. Santos mi předtím napsal, že zdravotníci dali její ruku do pořádku, vydesinfikovali rány, co měla na nohou, na břiše a na krku, a nasadili jí nějaké léky na hlavu. Dostala se z toho rychle. Taky mi sdělila, byť písemně, že si s ní tento sisimito neustále hrál. Velmi rád jí zvedal a otíral jí hlavu o skály. Prý si připadala jako panenka na hraní. Tahal jí za nohy, trhal její oblečení a dělal si z něj čepičky, které pak nosil na hlavě. Každý večer pak takovou čepičku rozžvýkal, udělal z ní v rukou kuličku a házel jí do dálky. Skákal u toho jako malé dítě a v sisimitštině se smál. Jedním slovem - bizarní. Přemýšlela jsem o tom, proč sisimitové lidi unášejí. Ten můj kámoš z rezervace očividně chtěl nějakého kamaráda, proto si tehdy hrál i s tím hroznýšem. Byl však nemocný, umíral, a potřeboval společnost. Tihle dva z národního parku jsou zdraví, nepadá jim srst, jejich moč sice smrdí, ale neobsahuje přílišné množství amoniaku. Myslím si však, že lidi unášejí ze stejného důvodu. Chtějí prostě společnost. Člověk je jim dost podobný, jistě máme společného předka. Rádi si tedy s unesenými lidmi hrají, opravdu je berou jako panenky na hraní, a aby si je udrželi živé, nosí jim potravu. Jak je možné, že ve všech třech případech únosů, jež jsem zaznamenala, však byly unesenými lidmi právě osoby ženského pohlaví? To mi přijde ještě bizarnější. Kdyby chtěl nějaký mužopatriarchofil tvrdit, že je to proto, že ženy "jsou slabší", tak může jít do háje. Není to pravda - takový Santos váží o dvacet kilo míň, než já nebo Nitza; je to kostra potáhlá kůží. Možná kvůli vyšší empatii u osob ženského pohlaví? Spřátelil se King Kong s Ann právě proto, že cítil, že s ním mohla víc soucítit, než nějaký mačo hošík? Třeba to tak je. A třeba taky ne, kdo ví.
1. října 2021, pátek: Balím se. Má dovolená v Hondurasu končí. Ta pokousaná ruka potřebuje lepší léčení, než jaké mi můžou poskytnout tady. Potřebuji Alessandrovy technologie, chlazení, účinnější léky... Dost jsem se tu vyčerpala. Přiletěla jsem do Hondurasu jen proto, abych si odpočinula. Místo toho se vracím domů vysílená a strašená nočními můrami. Na otázku, co zabilo sisimita v rezervaci, chci pořád najít odpověď. Mám nasbíranou srst, usmrcené blechy ve zkumavkách - v některých z nich je jeho krev... Všechno to hodím pod mikroskop, udělám roztoky, zanalyzuji to... To vše ale pochopitelně až po návratu do tvrze. Poprvé za poslední tři týdny jsem poslala SMSku svému adoptivnímu otci. Byl zrovna na meetingu businessmanů v chilském Santiagu, ale obratem zavolal Thiagovi, aby pro mě přiletěl vysokorychlostním letounem. Náš věrný sluha má mé souřadnice, a dnes večer bych se s ním měla zase setkat. Dost se na něj těším. Jak ho znám, otevře mi za letu nejlepší víno, pustí mi nějaký film, nejlépe s chytrým dialogem, který překoná i bariéru titulků, a nechá mě zapomenout na všechny trable, co mě v poslední době potkaly. Some vacation!
Další část pátečníku Sloane, lovkyně monster zase za týden! Ještě bych Vás chtěl upozornit, že včera vydalo Super zoo SK jednatřicetiminutový rozhovor s Nigelem Marvenem, který můžete zhlédnout po kliknutí sem. Jste-li Nigelovými fanoušky, pak jistě víte, že na začátku srpna navštívil Slovensko a setkal se tam se svými příznivci. Ačkoliv je ve slovenských titulcích v tomto rozhovoru několik chybek, doporučuji jej zhlédnout (mluvíte-li samozřejmě fluent English, tak asi titulky potřebovat nebudete; já je taky obvykle nečtu, ale chtěl jsem Vás na to upozornit).
Zítra na tomto blogu začíná příběh Prokletí rodiny Owenových! Nenechte si jej ujít!
Žádné komentáře:
Okomentovat