Metasequoia occidentalis je vyhynulým druhem metasekvoje, který žil na severní polokouli od pozdní křídy po epochu pliocénu. V roce 1863 jej popsal americký fyzik, geolog a paleontolog John Strong Newberry jakožto pravěký tisovec, Taxodium occidentale, a to na základě fosilií z pozdního paleocénu až středního eocénu souvrství Chukanut blízko pobřeží Březového zálivu v západoamerickém státě Washington. V průběhu 19. století však byly fosilizované jehlice nebo větvičky této rostliny nalezeny také ve zbytku Severní Ameriky a v Evropě. Nikdo je ovšem nebyl schopen přesně identifikovat; někteří odborníci tehdy měli za to, že se jednalo o vyhynulého zástupce rodu Sequoia, jiní jej podobně jako Newberry považovali za tisovec. Teprve v roce 1948 popsali Hu Xiansu a Wan Chun Cheng metasekvoj čínskou (Metasequoia glyptostroboides), jediný v současnosti žijící druh rodu Metasequoia, vyskytující se přirozeně v okrese Lichuan ve středočínské provincii Chu-pej. Předtím, v roce 1939, našel Shigeru Miki fosilie metasekvoje čínské, následně se dalším paleobotanikům v Číně dostalo studovat různé otisky listů či fosilizované dřevo, a Wang Zhan došel k závěru, že se jednalo o pozůstatky dodnes žijícího patisovce převislého (Glyptostrobus pensilis). V roce 1941 však profesor lesnictví Kan Duo nalezl obrovský strom žijící u svatyně ve vesnici Moudao v provincii Chu-pej, ačkoliv nenasbíral žádný materiál, na základě kterého by jej mohl popsat. O dva roky později tento exemplář znovuobjevil Wang Zhan, kvůli válce však byla studie rostliny odsunuta, a Metasequoia byla vědeckému světu představena až ve druhé polovině 40. let. Tehdy vyvolala mezi botaniky nadšení; jednalo se přece o živoucí fosilii, o druh žijící již od období svrchní křídy a zástupce čeledi cypřišovitých, která zahrnuje "jen" asi 140 žijících druhů. V roce 1951 se revize Taxodium occidentale chopil americký paleobotanik Ralph Works Chaney, určil, že se jednalo o příbuzný druh metasekvoje čínské, a pojmenoval ho Metasequoia occidentalis. Od té doby byly další pozůstatky tohoto druhu nalezeny také v Japonsku, v Rusku, Číně, Kanadě, v Grónsku a na Špicberkách. Během třetihor byl tento druh nedílnou součástí nížinných bažinatých lesů v regionu Ohnivého kruhu, zvláště tedy na západním pobřeží Severní Ameriky a ve východní Asii. Vyskytoval se však také v polárních oblastech, kde bylo ve starších třetihorách mnohem tepleji než dnes. Nejdále byl v paleocénu a eocénu k nalezení podél 80. rovnoběžky, v Arktidě. Metasequoia occidentalis byl opadavý strom, s příchodem chladu shazoval jehlice, stejně jako metasekvoj čínská. Jehlice byly vejčité až přímočaré, a dosahovaly délky 0,6 až 2,5 centimetru, přičemž se jejich šířka pohybovala mezi 1 až 2 milimetry. Samičí šištice měly tvar kulatý až vejcovitý, a byly dlouhé 1,1 až 4 centimetry s šířkou 0,6 až 3,4 centimetru. Jejich šupiny měly trojúhelníkovitý tvar. Vyrůstaly na dlouhých a bezlistých stopkách. Každé semeno obsažené v šištici mělo také vejcovitý tvar, a neslo dvě křidélka. Semena měřila až 5 milimetrů, a byla široká 4 milimetry. Mikrostrobily, tedy samčí šištice, měly v podstatě stejný tvar, ale byly pochopitelně mnohem menší; jejich délka se pohybovala od 1 do 5 milimetrů s šířkou 0,5 až 4 milimetrů. Je pravdou, že M. occidentalis se morfologicky velmi výrazně podobal M. glyptostroboides. V jednu dobu existoval seznam až 20 druhů metasekvojí, mnoho z nich však bylo přiřaženo právě k M. occidentalis. Dalšími vyhynulými druhy, které jsou dnes ještě stále platné, jsou M. foxii (z paleocénu Kanady), M. milleri (z kanadského eocénu) a M. disticha (z eocénu až pliocénu Číny a Japonska). Poslední jmenovaný druh však některými odborníky také není uznáván. Zajímavé je, že fosilie M. occidentalis jsou velice hojné v třetihorních horninách badlands v západní části Severní Dakoty; odtud pocházejí zkamenělé kmeny a pahýly těchto stromů. Patří tam k nejhojněji nalézaným fosiliím rostlin. Velké množství materiálu bylo odkryto také v eocénních jezerních nánosech v Britské Kolumbii, kde tento druh dominoval tzv. McAbeeho flóře. Není jisté, proč Metasequoia occidentalis vyhynul. Vzhledem k tomu, že z fosilního záznamu mizí v epoše pliocénu, by snad šlo předpokládat, že za to mohla změna klimatu ve čtvrtohorách, související se zaledněním velké části Severní Ameriky a Eurasie.
Popis této rostliny naleznete například na anglické Wikipedii, ze které byly čerpány informace pro tento článek.
Příště Calocedrus huashanensis!
Žádné komentáře:
Okomentovat