Sloane, lovkyně monster: Marodění v tvrzi

A je tu další část Sloane, lovkyně monster! Naše hrdinka strávila předchozí čtyři týdny v Hondurasu, kam se původně vydala na dovolenou, ale nakonec se dostala k objasňování záhady středoamerického bigfoota, známého jako sisimito. Nepodařilo se jí nutně vyřešit všechny záhady, jež tohoto podivného tvora obklopují, vrátila se však domů s nasbíraným materiálem, od fotografií a videozáznamů až po srst zvířete, jež jí určitě umožní zjistit o něm víc. Také se však domů vrátila s bolestivým zraněním, a něco mi říká, že se od té doby její zdravotní stav zhoršil...

Marodění v tvrzi

2. 10. 2021 - 8. 10. 2021

2. října 2021, sobota: V deset ráno mě čekalo překvapení. Pokrývka, pod kterou jsem spala, byla částečně nasáklá odporným hnisem, který v noci vytékal z rány v mé ruce. Když jsem na ni sáhla prsty levé ruky, zvedl se mi bolestí žaludek. Byla jsem úplně vysílená, a domotala jsem se ke dveřím jako opilá. Setkání s Haroldem Maysonem na chodbě mi taky moc neprospělo. Usmíval se od ucha k uchu, zase něco blábolil, nezajímalo ho, že jsem neslyšící, a když jsem s křečovitým výrazem v obličeji ukázala na hnisající ránu, vykulil oči, dal si ruku před ústa a podivně se zkroutil, asi ve snaze udržet svou snídani v břiše. No, nechala jsem ho zmítat se u okna, které se marně snažil otevřít, a slezla jsem po schodech do prvního patra. Našla jsem tam Thiaga, který zrovna oprašoval starou komodu. Okamžitě se mi znakovou řečí omlouval, že mi nedonesl snídani do ložnice, prý netušil, kdy vstanu... Moc jsem tomu nevěnovala pozornost, ukázala jsem mu tu ránu, a on ji začal ošetřovat. Další desinfekce, obvaz a odběr krve. Do dvou hodin jsem byla tak malátná, že jsem si musela jít znovu lehnout. Probudila jsem se až se západem slunce, teď je 17:50 a já píšu tohle. Je mi šíleně zle. To sisimitovo hryznutí mi něco způsobilo. Rozhodně se necítím zdravě.

3. října 2021, neděle: Jak může jediné opičí kousnutí způsobit tolik bolesti? Zdál se mi opravdu ošklivý sen - vystupoval v něm sisimito, unesl mě do svého doupěte, a tam mě všelijak trápil. Musela jsem asi nahlas zařvat, abych se probudila, a slétla sem z postele. A když jsem se snažila vyškrábat zpátky nahoru, nešlo to. Připadala jsem si paralyzovaná, ležela jsem na podlaze jako mrtvola, a nedokázala jsem si ani utřít krev, která mi po pádu začala téct ze rtu. Počítám, že můj křik asi uslyšel Thiago, vtrhl do ložnice a uložil mě zpátky do peřin - tak, jako když jsem byla malá, padala jsem z postele, můj adoptivní otec byl na pracovních cestách, a Thiago byl jediný, kdo mě mohl vrátit zpátky. Bylo sedm ráno. Sdělil mi, že mám těžkou infekci a otravu krve. Taky to začínalo vypadat, že mám náběh na lymfadenopatii. Posílal data z mé krve Alessandrovi, který byl pořád v Chile, a ten na jejich základě usoudil, že se mi se sisimitovými slinami do krve dostal i nějaký virus. Snad ten, co způsobil nemoc toho opičáka v Reserva de Vida Silvestre Corralitos? Začínám mít strach.

4. října 2021, pondělí: Je to zlé. Je to opravdu zlé. Mám horečky. Thiago mi po poledni přinesl velký lavor se studenou vodou a ručníky, abych si jimi obložila tělo. Bylo to obtížné, ale zatím jsem to zvládla. Dostala jsem další antibiotika, zdály se mi další příšerné sny, a v průběhu odpoledne a večera jsem se budila v asi dvouhodinových intervalech. Tohle píšu krátce před jedenáctou v noci. Na chvíli se mi udělalo lépe, Thiago mi pomohl sednout si v posteli a zapnul mi notebook, abych se podívala na pár videí. Místo toho jsem si hledala něco o nemocích přenášených opicemi, zvláště pak lidoopy. A nenašla jsem bohužel nic relevantního. Doufám, že to nejhorší je už za mnou, a že se z toho třeba brzy dostanu. Mám v plánu odebrat si zase krev, a podívat se na ní pod mikroskopem. Můj adoptivní otec má v přízemní části hlavní budovy všelijaké nástroje, o kterých by snil každý lékař. Nebude problém podívat se detailně na moje krevní buňky, případně na to, co je napadá, a zkusit to nějak identifikovat. 

5. října 2021, úterý: Mýlila jsem se. To nejhorší mělo být teprve přede mnou. Ráno jsem vešla do koupelny, uklouzla jsem na podlaze a narazila si hlavu o umyvadlo. Opravdu to bolelo, ale to se ještě dá přežít. Že na tom umyvadle zůstala půlka mých vlasů, to bylo horší. Přísahám, že se mi při tom úplně sevřelo srdce. Je to jasné. Mám tu nemoc, na kterou umřel můj lidoopí únosce. Ztrácím vlasy a začínám blbnout, tak jako on. Když jsem dnes uviděla Thiaga, přestala jsem na chvíli přemýšlet, skočila jsem mu na záda, jako kdybych sedala na koně, a povalila jsem ho na zem. Řehtala jsem se jako vyšinuté dítě, a teprve pak jsem si uvědomila, že něco nebylo v pořádku. Vůbec jsem na tu chvíli nedokázala kontrolovat své chování. Thiago vypadal zděšeně. Znakovou řečí mi sdělil, že poslal pro doktora. Myslel tím Aylmara Beniteze, jednoho z předních argentinských odborníků na nemoci přenášené zvířaty, a autora knihy Cuando tu perro te muerde: como tratar la infección por mordeduras de animales (Když vás kousne Váš pes: Jak léčit infekci ze zvířecích kousnutí). Pětapadesátiletý lékařský veterán přijel do Velázquezovy tvrze v luxusní černé limuzíně, a ačkoliv působil trochu moc nóbl, hned se mi začal věnovat. Trochu mě děsilo jeho následné šílené nadšení. Thiago mi pak sdělil, že Benitez řval po celé chodbě: "¡Nuevas especies! ¡Nuevas especies! ¡Encontré una nueva especie!" A to tedy poté, co se vrátil z naší přízemní laboratoře. Že jsem umírala, to ho nakonec opravdu nezajímalo tolik, jako že mou nemoc způsoboval nový, předem nepopsaný virus. Ten chlap je fakt génius. Já taky vím, že je to nějaký nový druh! Ale jak nákazu jím léčit?!

6. října 2021, středa: Zcvokla jsem se. Normálně ztrácím zdravý rozum. Dneska v jedenáct jsem udělala něco, co bych neudělala nikdy předtím. Chytla jsem velkého pokoutníka - byli do téhle země introdukováni z Evropy - a házela jsem si s ním, pochroumala jsem mu končetiny, a na konci té šílené hry jsem mu doslova vymačkala obsah zadečku na svůj polštář. Ten jsem pak nabrala prsty a začala jsem si ho strkat do uší. V tu chvíli jsem tak nějak procitla, a uvědomila jsem si, že jsem se chovala jako blázen. Je to unikátní příležitost, jak se vžít do role mého starého známého sisimita v jeho posledních dnech. Chovám se jako on. S Benitezem přijely do tvrzi dvě zdravotní sestry, a já na jednu z nich zaútočila. Za poslední týden jsem necítila takovou sílu! Počkala jsem si na ní na chodbě, a pak jsem na ni skočila a pokusila se zatáhnout ji do své ložnice. Kousla mě do ruky, a utekla. Já se rozbrečela, tohle už prostě nešlo vydržet. Měla jsem pocit, jako by mě někdo ovládal - jako bych byla jenom hračka, a musela dělat bezmyšlenkovitě dělat všechno, co mi bylo nařízeno. A kdo mě ovládal? Ten virus. Nemoc úplně změnila mé myšlení. Benitez pracuje na něčem, co by mělo mé nekontrolovatelné chování potlačit. Doufám, že bude brzy hotový, než někoho vážně ohrozím.

7. října 2021, čtvrtek: Jsem hyperaktivní. Cítím se úžasně, silná jako nikdy dřív. Z nějakého mě neznámého důvodu jsem obrátila svůj pokoj vzhůru nohama. Spálila jsem své dětské malůvky. Barvou na zdi jsem pocákala závěsy. Rozbila jsem umyvadlo. Vytlačila jsem obsah několika tub zubních past na chodbě. Neovládla jsem se. Benitez na mě musel použít uspávadlo na velké psy. V pět večer jsem se probudila ve svěrací kazajce, ale vzhledem k tomu, že jsem byla úplně při sobě (to naznačovaly přístroje, co by Benitez napojil na hlavu), zase mi jí odebrali, a akorát mě zamkli v mém poničeném pokoji. Jsem ráda, že Thiago stačil, zatímco jsem spala, vyklidit aspoň nějakou špínu. Teď už to není obyčejné marodění. Je to šílenství. Padám do nesmírně přívětivé náruče totální choromyslnosti. Nemám, komu o tom vyprávět. Některé ze svých pocitů znakovou řečí nedokáži vyjádřit, přestože ji umím tak dobře. Můžu se z toho vypsat, ale kdo teď po mě bude číst? Až sem někdo znovu přijde, zase do mě střelí šipku s uspávadlem - jako do zvířete... Kdy už bude Benitez hotový?

8. října 2021, pátek: Dostala jsem Benitezův lék v prvotní fázi vývoje. Byl to ohromný risk. Benitez měl necelých osmačtyřicet hodin na to, aby z mé krve odebral zárodky těch virů (popisuji to asi moc jednoduše, ale to je jedno) a nakazil jimi pět laboratorních krys. Tři z nich přežily očkování, a jejich zdraví se začalo lepšit. Ostatních čtyřicet procent nedobrovolných účastníků experimentu zahynulo, jejich těla nedokázala změnu unést a jejich imunitní systém prý do pár hodin selhal - působilo to na ně, jako jed. Já naštěstí dávku přežila, a začínám si připadat mnohem bezpečnější. Alessandro se konečně vrátil z Chile, a celé odpoledne na mě dohlížel. Bavili jsme se o sisimitovi, já mu ukázala hojící se ránu, a on zbledl. Pořád se ale držel líp, než Mayson. Ten prý mimochodem chodí celý týden po tvrzi v hazmatu, protože se bojí, že se ta nemoc přenáší vzduchem. Buchanan Johnson údajně zase na všechno kašle, i na Maysona, a to doslova. Tihle dva... Je možné, že interakce s ostatními živočichy měly zajistit, že se ten virus dostane dál? Udržovali sisimitové při životě lidi, které unesli, jen proto, aby je nakonec krátce před vlastní smrtí kousli a virus šel dál? Ale ti dva, kteří unesli Nitzu a Cynaru, přece nemocní nebyli! Anebo ano?! Co když u nich tato nemoc byla v jakési rané fázi? Co když se u mě symptomy projevily mnohem rychleji než u nich - co když v nich ten virus žil déle, než ve mně, ale nezačal si s nimi hrát až po uplynutí delší doby? Na tyhle otázky neznám odpovědi. A popravdě, asi je brzy nedostanu. Musím odpočívat. To znamená ležet v posteli, myslet na pěkné věci, a případně dostávat další dávky léku, který bude Benitez nadále vytvářet. Z tvrzi se určitě nehnu minimálně na další dva týdny.

A my tedy od Sloane alepsoň po další dva týdny neuslyšíme! Mám totiž pro Vás takové menší překvapení... Příští pátek bude mít jiný program!

Zítra Vás čeká druhá část příběhu Prokletí rodiny Owenových. Hodlám také napsat další díl série Komiksy s dinosaury a dalšími pravěkými zvířaty!