Žraločí řády: Orectolobiformes (malotlamci)

Žraloci už na naší planetě žijí po nějakých 400 milionů let. Ačkoliv se za tu dobu vyvinulo a také vyhynulo nepřeberné množství druhů, jejich anatomie se příliš nezměnila. Ba naopak, zdá se, žraloci si udrželi svůj tvar těla i způsob života po celé stovky milionů let. Patří k nejúspěšnějším živočichům, kteří se kdy vyvinuli. Přežili velké Permské vymírání, největší vymírání v historii naší planety. Přečkali i náraz meteoritu a sérii kataklyzmatických událostí, jež následovaly, a které vyhubily dinosaury, ptakoještěry, mořské plazy a amonity. V současnosti jim hrozí vůbec největší nebezpečí: každý rok je 73 milionů žraloků odchyceno a zabito. Mnozí jsou loveni pro své ploutve, jiní končí v rybářských sítích jako vedlejší úlovky... S rychlostí, jakou mizí, jsou mořské ekosystémy narušovány... Stále se setkáme s lidmi, kteří by se však ochraně žraloků raději nevěnovali, neboť je považují za nebezpečná monstra vyhledávající lidi k snědku. Jak daleko jsou jen od pravdy... Bez žraloků by to v našich mořích a oceánech nefungovalo...

V mém novém seriálu si detailněji přiblížíme všech osm žijících řádů žraloků. V souvislosti s tím, že někteří lidé si při vyslovení slova žralok stále vybaví jakéhosi mořského tyrana, jakousi mořskou příšeru lačnící po lidské krvi, rozhodl jsem se začít řádem, který zároveň považuji za jeden z nejzajímavějších. Jsou to žraloci, o kterých už mnozí návštěvníci mořských rezortů zjistili, jak skvěle se dá s nimi užít čas strávený ve vodě. Tedy především s jedním z nich, žralokem velrybím, největší parybou současného světa... Jako první tedy představujeme řád Orectolobiformes...

ŽRALOČÍ ŘÁDY

ORECTOLOBIFORMES (MALOTLAMCI)

Zástupci řádu Orectolobiformes, kterému se česky říká malotlamci a anglicky někdy "carpet sharks", se ve fosilním záznamu poprvé objevují přibližně v období mezi 180 až 170 miliony lety v geologické periodě Jura. Nejstarší známý matlotlamec byl nazván Folipistrix a jeho zkameněliny se našly v Belgii a Německu. Na začátku geologické periody Křída existoval další rod, Palaeobrachaelurus, opět pocházející z evropského kontinentu. Obě tato zvířata již měla dvě hřbetní ploutve; jednu větší, tu za ní menší. Byli také vybaveni krátkou tlamou, nacházející se před očima a nerozšiřující se za ně.

Typickými znaky malotlamců jsou právě dvě hřbetní ploutve, poměrně malá tlama (avšak nezapomínejme, že žralok velrybí má skutečně velkou tlamu, dost velkou na to, aby se do ní vešel dospělý člověk, šírkou je však tlama malá), mezi nozdrami a ústy se pak nacházejí velké, výrazné rýhy. Oči jsou většinou v poměru k velikosti těla relativně malé. Všichni malotlamci mají pět žaberních štěrbin. Ty doslova vytahují kyslík z vody. Jediný zástupce řádu, žralok velrybí, své žaberní štěrbiny používá také k filtrování planktonu, své potravy. Malotlamci bývají různě velcí, od šedesáticentimetrových žraloků slepookých z vod v okolí Austrálie až po přibližně desetimetrového žraloka velrybího...

Malotlamci mají 13 čeledí, které dohromady obsahují 43 druhů. Neuvedeme si pochopitelně všechny, někteří zástupci však rozhodně stojí za zmínku...

Čeleď Rhincodontidae:

Žralok velrybí (Rhincodon typus)

Největší paryba žijící v našich oceánech je žralok velrybí. Není pravda, že by byl tak blízce příbuzný žraloku obrovskému a žraloku velkoústému. Jistě, všichni tři patří do nadřádu žraloků (Selachii nebo Selachimorpha). Ale další dva zmiňovaní, přestože jsou také pojídači planktonu, patří do příbuzenstva žraloka bílého, mezi obrouny (řád Lamniformes). Žralok velrybí nedostal své jméno náhodou. Největší jedinci skutečně dosahují velikosti velryb. Zatím největší odchycený jedinec měl 12,65 metru na délku a vážil úctyhodných 21,5 tuny. Byl odchycen roku 1947 v Pákistánu. Další velký jedinec byl zase odchycen v Bombaji v Indii roku 1983, a měřil 12,2 metru. Se zhruba šestimetrovými jedinci se však setkáme mnohem častěji. Tento gigant se živí planktonem, který nasává svou obrovitou tlamou. Jeho mohutné tělo se občas stává jakousi lodí, jejímiž pasažéry jsou spousty štítovcovitých ryb (také nazývaných remora), které se živí žraločími kožními parazity. Záda má žralok velrybí zdobena nádhernými tečkami...

Čeleď Brachaeluridae:

Žralok slepooký (Brachaelurus waddi)

Žije ve vodách při východním pobřeží Austrálie. Čeleď Brachaeluridae zahrnuje pouze dva druhy, žralok slepooký je jedním z nich. Není pravda, že by měl slepé oči. Toto obecné jméno vychází z faktu, že při vytažení z vody instinktivně zavírá oči. Těžko říci, proč. Je to malá, šedesáticentimetrová paryba, která žije blízko pobřeží, nikdy se nevydává do hloubky pod 140 metrů a čas od času je přílivem vyplavena na pobřeží, kde musí přečkat několik hodin v kaluži slané vody. Pozoruhodné je, že vydrží až 18 hodin mimo vodu. To je mezi žraloky možná rekord. Rodí živá mláďata, a v jednom vrhu jich může být 7 až 8. Živí se korýši a rybkami, které nasává svou tlamou. Ačkoliv dnes žijí pouze dva druhy rodu Brachaelurus, z fosilního záznamu jich známe mnohem více. Ještě v Pliocénu žili například na pobřeží Jižní Ameriky, což dokazují dobře zachovalé fosilie z Chile.

Čeleď Stegostomatidae:

Žralok zebrovitý (Stegostoma fasciatum)

Indopacifický druh, vyskytující se od pobřeží Jihoafrické republiky přes Indický oceán až do Rudého moře a Perského zálivu, setkáme se s ním v jihovýchodní Asii, početně například na Filipínách, dokonce i dále na Tchaj-wanu a samozřejmě i na severu Austrálie. Žralok zebrovitý má válcovité tělo o délce až 2,5 metru. Tři z pěti párů žaberních štěrbin se nacházejí nad základem prsních ploutví. V horní čelisti má 28 až 33 řad zubů, v dolní je jich pak 22 až 32. Jako u všech žraloků se po celý život neustále vyměňují. Celé jejich tělo pokrývá nádherný tečkovaný vzor. Zajímavostí je, že roku 1964 byla v Indickém oceánu nalezena samice částečného albína žraloka zebrovitého. Měřila 1,9 metru, byla dospělá. To je neobvyklé; albíni obvykle v divoké přírodě moc dlouho nepřežijí. Uplatnila se zde somatolýza; zdánlivě do očí bijící zbarvení ve skutečnosti samici stále sloužilo jako kamufláž. Úplně jí chyběly tečky, které těmto žralokům slouží k maskování. Možná, že měla jen štěstí, žralok zebrovitý je však rozhodně druhem, který vždy dokáže překvapit...

Čeleď Orectolobidae:

Wobbegongové (Eucrossorhinus, Orectolobus a Sutorectus)

Dvanáct indickooceánských a tichomořských druhů žraloků, z nichž všichni patří mezi wobbegongy (čeleď Orectolobidae), vyniká svým pozoruhodným maskováním. Jsou v něm skutečnými mistry. Žijí v teplých mořích kolem korálových útesů. V záloze číhají na svou kořist. Mnozí malotlamci mají na tlamě jakési výrůstky, a ty wobbegongům slouží k lákání kořisti. Mírně jimi ve vodě pohybují, a jakmile je spatří ryba, která si myslí, že narazila na nějakého červa a dostatečně se ke žralokovi přiblíží, aniž by tušila, že jí hrozí nebezpečí, wobbegong otevře tlamu a zhltne ji. Všechno obvykle proběhne velice, velice rychle. Wobbegongové žijí už 160 milionů let. Malotlamci mohou mít jaksi malou tlamu, ale wobbegong queenslandský, dosahující délky až 2,9 metru může mít tlamu širokou až 85 centimetrů, což je téměř třetina celkové tělesné délky! K trhání kořisti jsou vybaveni dýkovitými, dozadu zahnutými zuby. Ty s kořistí provedou rychlý proces. Hlava i tělo jsou ploché, spirakula (otvor za očima) je dostatečně velká k tomu, aby pro příjem kyslíku nemuseli plavat. Spirakuly k žábrám přivádějí i tak dostatečné množství vody (není totiž pravidlem, že každý žralok se udusí, když se nehýbe). Přes den se wobbegongové ukrývají mezi kameny nebo v písku na dně moře, aktivní jsou pak převážně v noci. Některé druhy pomocí prsních ploutví pomalu lezou na dně a tak se přemisťují, jinak jsou to ale skutečně predátoři číhající na jednom místě na svou kořist...

Máte-li zájem dozvědět se více o malotlamcích, najděte si více informací v encyklopediích o zvířatech, v knížkách nebo na webových stránkách, které se věnují žralokům, a zjistíte, že tyto paryby jsou ještě zajímavější, než jste si mysleli... Seriál Žraločí řády bude samozřejmě pokračovat!

Obrázek týdne 30. 3. 2018

Máme tu předposlední březnový den. Jaro už klepe na dveře, na větvičkách stromů raší pupeny, začíná být tepleji... Skvělý čas, nemyslíte? Dnes je na čase představit si další Obrázek týdne. Protože jsem si včera večer prohlížel knížku Planeta dinosaurů, která je doprovodem ke stejnojmennému seriálu BBC z roku 2011, a znovu si četl o tajemném Predátoru X, napadlo mne, že tentokrát bych se mohl poohlédnout po nějakých pliosauřích obrázcích... Podívejte se tedy na tento dle mého překrásný obrázek jednoho z nejslavnějších krátkokrkých plesiosaurů...

Popisek k dnešnímu obrázku: Hlubiny moře nedaleko pobřeží obrovského kontinentu Gondwana před 120 miliony let. Místy, jež se jednou stanou australským státem Queensland, se prohání vskutku děsivá mořská monstra. Dva dlouhokrcí plesiosauři se zrovna chystali zaútočit na početné hejno ryb, které se shlukly ve snaze zmást nepřátele. Avšak lovci se mohou brzy stát kořistí, protože se na scéně objevují dva zástupci druhu Kronosaurus queenslandicus. Tyto obrovité příšery dosahují délky asi 10 metrů a přes svou zavalitost jsou schopny s pomocí čtyřech velkých ploutví až překvapivě zrychlit. Zdá se však, že jeden Kronosaurus spatřil nějakou oběť blíže hladině. Možná je to žralok. Otevírá čelisti a připravuje se k výpadu...

S dalšími úžasnými tvory mořských hlubin se brzy blíže seznámíme v novém projektu, který začnu psát koncem týdne... Další Obrázek týdne zase za týden!

Lovci kryptidů 2: Trofeje (3/4)

Nově zvolený britský premiér Harold Mayson schválil lov kryptidů ve Spojeném království. Stovky lovců se už vydávají na hon za svými trofejemi, jak už Pierre a Kate viděli v East Anglia, kde jim Gregory Martin zastřelil ďábelského psa Black Shucka přímo před obličeji. Pierre se dozvěděl o tom, že doktor Brickell, který pracuje pro Deylina Nieta, potřebuje další zásobu krve Buckshawské příšery, zřejmě k jejímu klonování... Akihiko a Fahad se neustále pohybují v okolí Basingstoke ve svém autě Cryptid Chaser. Přitom odposlouchávají dění v základně Gregoryho Martina. Není pochyb o tom, že se čiperný stařík, jenž je zabijákem kryptidů, vrátil...

LOVCI KRYPTIDŮ 2: TROFEJE, ČÁST TŘETÍ:

Ještě za denního světla zastavil Cryptid Chaser asi tak dvacet metrů od bloku, ve kterém se nacházela základna Gregoryho Martina. Akihiko a Fahad se suverénně objevili na scéně. Pomalu a jistě, prohýbajíce se trochu v bocích a hledíce upřímně do oken budovy, se přibližovali k tomuto na první pohled poničenému skladu, který, jak už věděli, uvnitř skrýval velká překvapení. Přicházeli k domu, jako by jim vůbec nevadilo, že je třeba někdo sleduje. Akihiko při chůzi vysunul svou teleskopickou kovovou tyč a sáhl do speciální kapsy ve spandexovém obleku, aby vytáhl další šuriken. Fahad vytáhl svou laserovou pistoli. Odpálil hlavní dveře. V předsíni nikdo nebyl. "Zvláštní... Někdo nás asi čeká v jiné místnosti... Pojď," řekl Akihiko. Znovu vstoupili do haly plné zbraní. Teprve zde byli skutečně šokováni. Nikde nikdo, jen mrtvola. Čerstvá krev ještě tekla po podlaze. To, co zde leželo, byla zmasakrovaná Lochneská příšera. Ta stejná Nessie, kterou ještě při své poslední návštěvě viděli v tom nelidsky malém akváriu. Hlava byla odkrojena od krku. Ploutve chyběly. Všechny čtyři. "Sviňáci," poznamenal Fahad. Akihiko zavřel oči a vycenil zuby, zatímco u mrtvoly klečel. "Dávej pozor, brácho," řekl, "a připrav se." Vyhodil šuriken. Ozval se hrozný, vřískavý výkřik. Muž, který stál za rohem a sledoval je, dostal zásah do čela. Šuriken mu zřejmě probodl mozek. Hned nato se objevily desítky ozbrojených mužů, dosud se skrývajících za dřevěnými bednami. "Má smysl s nima bojovat?" optal se Fahad. "Ne, kámo," odpověděl sebejistě Akihiko, "uděláme to jinak." Vteřinu na to ho k zemi přitiskly mohutné, svalnaté ruce Patersona. "Věděl jsem, že když odsud odejdete po svých, zase se vrátíte. Ale nevěděl jsem, že to bude tak brzy..." zašeptal Akihikovi do ucha, zatímco klečel na jeho zádech. Akihikovi tekly z úst sliny, jak se pokoušel Patersona setřást, ale neměl na to sílu. Fahad sice zamířil Patersonovi na hlavu svou laserovou pistolí, ale věděl, že když zmáčkne spoušť, našijí to do něj ze svých pušek a samopalů všichni ti další ozbrojenci. Konečně davem prošel Gregory Martin a ocitl se u těch dvou. Poručil Patersonovi, aby Akihika nechal být. Fahad mu musel pomoci na nohy. Akihiko vrhl na dosud mlčícího Gregoryho Martina zlý pohled. Ve chvíli vyletěl z jeho ruky další šuriken. Jak přesně jen mířil na krk Gregoryho Martina. Jak se tak hvězdice točila ve vzduchu, nebylo pochyb, že zasáhne svůj cíl. A pak, skoro jako kdyby to byl filmový záběr, který někdo zpomalil... V té rychlosti někdo šuriken sestřelil. Gregory Martin se zasmál. "Sethe, zachránils mi život," řekl docela upřímně a otočil se na svého komplice. "Dostanu vyšší mzdu?" "Ještě to spolu probereme." Martin přistoupil k Akihikovi s Fahadem. "Já vím, že jste tu byli. Prostě jste se museli vrátit, abychom se setkali, co?" pousmál se. "Jste vrah. A taky pěkný čuně," řekl mu Akihiko. "Hm, něco vám řeknu. Přestaňte se plést do věcí, do kterých vám nic není," odpověděl Martin. "Ale nám do nich něco je, jestli to tak můžu říct," vložil se do toho Fahad, "vy tady totiž zabíjíte kryptidy. Black Shucka jste už dostal, teď jste zabil tohohle plesiosaura. A my jsme Lovci kryptidů. Nás to zajímá." "Co má vůbec znamenat tenhle masakr?" zasyčel Akihiko a ukázal na mrtvolu Nessie. "No, řekněme, že jsem neměl čas na to, abych si zajel do Skotska a čekal u jezera Loch Ness s nataženým prutem na ryby, až se chytí nějaká lochneska," řekl na to Martin a všichni jeho ozbrojenci se začali smát. Když utichli, pokračoval: "Tak jsem si jí nechal přivést. Slibuju vám, že mi jí nedoručil Amazon. To by asi měli problémy." Zase smích. "Hlavně kvůli tomu, že by je Lovci kryptidů dali k soudu." Martin ukázal na čerstvé ploutve Lochnesky, jak se podle něj "krásně" vyjímají na stěnách hlavní haly. "Na každé stěně jedna ploutev. Proč je mají čtyři? No proto, aby si s nimi Gregory Martin hezky vyzdobil svůj apartmán," pokračoval ten darebák. "Znáte se s Maysonem?" zeptal se Akihiko. "Ne, nikdy jsme se nepotkali." "Vážně?" "Vážně. Jestli si myslíte, že jsme na středí hráli házenou, tak si uvědomte, že já jsem tak o třicet let starší než on." "Fakt? Nevypadáte na to." "Já vím. Žádný alkohol, žádné drogy..." "Žádné vrásky." "Přesně tak. Lov uklidňuje." "Znáte ještě něco, co uklidňuje?" "Ani ne." "Já jo. Tohle." Akihiko shodil na zem plynový granát, který okamžitě vybuchl. A z toho oblaku, v jehož středu už všichni jen kašlali, vyběhl spolu s Fahadem téměř rychlostí blesku. Proběhli ulicí a vraceli se k autu. "Pěkný pokec. Co jsme vlastně zjistili?" ptal se při běhu Fahad svého japonského přítele. "Dost věcí. Především jak se tam to zvíře ocitlo, a že se Martin nezná s prime ministrem," zazněla odpověď. Nasedli do auta. Akihiko nastartoval motor. "Co když lhal?" zeptal se Fahad. "Tak mu příště rozštípnu lebku samurajským mečem." Fahad pokrčil obočí. "Myslím to vážně," řekl Akihiko. Fahad se na něj stále díval. "Co je, kámo?!" vykřikl Akihiko. "Proč nejedeš?" zeptal se celkem klidně Fahad. Cryptid Chaser se rozjel šílenou rychlostí. Fahad se ještě nepřipoutal. Měl teď tedy malé problémy. Za autem se už hnaly tři motorky. Všichni tři jezdci stříleli z pistolí. Ale skla Cryptid Chaseru ne a ne prostřelit. "Nemám náladu na to s nima šaškovat," zasupěl Akihiko, zmáčkl nějaké tlačítko a z malých zařízení na zadní straně vozu byly rázem vystřeleny tři sítě. Obalily motorkáře a rychle je připoutaly k zemi. Cryptid Chaser zmizel... Asi o hodinu později všichni muži Gregoryho Martina čekali před svou základnou. Jejich vedoucí stál kousek od nich a kouřil doutník. Přistoupil k němu Seth. "Už je to lepší?" optal se. Martin hodil doutník na zem a vydechl: "Nejradši bych ty chlapy postřílel." "Kromě kašle nám nic nezpůsobili." "Tohle je jenom začátek, Sethe. Myslel jsem, že je oslabíme, když zničíme jejich základnu. Jenže oni ji už opravují. A jdou nám po krku. Nevím, jestli to byl nejlepší nápad." "Nemusíme se jich bát," řekl mu Seth, "zákon na lov kryptidů byl uveden v platnost. Když proti nám budou bojovat až příliš, začnou mít problémy s úřady. Nemusíme je zabít, abychom se jich zbavili." "Máš pravdu. Navíc nehodlám plýtvat patrony," rozchechtal se Gregory Martin, "tak, teď mi ukažte tu mou trofej z východu Anglie. Chci, abyste mi toho čokla vycpali a vystavili v mý ložnici!"

"Incoming call from Jack Owen," objevilo se na Pierrově mobilu. Zrovna seděl v autě spolu s Kate. Mířil do Manchestru. Byli na cestě už několik hodin a byli z toho docela unavení. Venku pořádně pršelo, na benzínkách byly jako naschvál celé řady aut... "Ahoj kamaráde," řekl Pierre Jackovi. Vlastně ani nevěděl, co víc mi byl říct. "Jak to vypadá, Pierre? Dostal jsem tvou zprávu. Nejdřív se mi nechtělo věřit, že by se Brickell mohl ocitnout v Británii, ale... U Nieta je možné všechno," řekl Jack, momentálně stojící spolu s Pauline a Rogerem před rekonstruovanou základnou Lovců kryptidů na jihu Londýna. "Brzy tam budeme. O všem tě budu informovat," odpověděl Pierre. "Poslyš Pierre," řekl ještě Jack, "rád bych si promluvil s Haroldem Maysonem. Asi to udělám. Hodně brzy." "Kolik ran pěstí mu dáš?" "Jsem rád, že vtipkuješ. Starý dobrý Pierre," zasmál se Jack, "ale tohle bude vážná debata. Ten lov kryptidů se musí překazit. Je na čase, abych vytáhl své lejstro z univerzity a popovídal si s ním jako vystudovaný zoolog. Takže spandex asi na chvíli odložím. Doufám, že budeme v televizi." O několik desítek minut později zastavilo auto poblíž rozlehlého lesa. Přesně toto bylo místo, kde byla Buckshawská příšera zahlédnuta naposledy. Souřadnice byly správné. A Pierre a Kate nebyli jediní, kdo se sem dostali. U několika vozů, které byly obklopeny lovci s puškami a vším možným, stál doktor Brickell. "Je to on," zašeptal Pierre a ukázal na něj. Kate jen pokývala hlavou. Oba vystoupili z auta. Nevěděli, že je někdo sleduje. Na větvi stromu seděl jakýsi muž v černém. Pierre a Kate se pomalu plížili k vozům, u kterých stál Brickell. Když byli ve vzdálenosti asi padesát metrů, kryti vysokou trávou, vyrušil je náhle hlas. "Co to tady máme? Tahle zvířata jsem ještě neviděl," ozvalo se zezadu. Pierre a Kate se prudce otočili. Stál za nimi ten maskovaný chlápek v černém. Black Spier, Nietův špión, se kterým se Akihiko, Fahad a Roger poprvé setkali na pobřeží Spojených arabských emirátů. Pierre se instinktivně zvedl a zkusil ho kopnout do břicha. Ale Black Spier chytil jeho nohu a překvapivě rychle jej zase povalil na zem. Pak přiběhl ke Kate, chytil ji za krku a stoupl si za ní. "Pusť jí," zasupěl Pierre. V tu chvíli se Black Spierovi pod maskou musely pořádně otevřít oči. Okamžitě Kate pustil. "Jen se uklidni," vykřikl. Kate okamžitě přiběhla k Pierrovi a stoupla si vedle něj. Pierre vydechoval, aniž by tušil, co to má znamenat. "Black Spier zmáčkl malé tlačítko na svém obleku. Pierre a Kate to neviděli, ale Brickellovi okamžitě přišla zpráva na malé vysílací zařízení podobající se mobilnímu telefonu. "Ty musíš být Pierre Leroy," řekl Black Spier a teenagerovsky pokýval hlavou. "To jsem. Nevím, kdo jste vy, ale rád bych věděl, o co se tu chystáte," odpověděl Pierre. "No, to teď není nutný řešit. Protože ty jsi Pierre Leroy. Subjekt Nietova malého testu..." zasmál se Black Spier. Pierre dostal ránu uspávací šipkou do hrudi. Kate začala křičet. Připadala si náhle tak bezbranná. Z houštiny vyšel doktor Brickell s uspávací pistolí v ruce. "Dobrá rána, strejdo," rozchechtal se Black Spier. "Neříkej mi strejdo," řekl docela vážně Brickell. "Tak tohle je dobré. Konečně vidím Pierra Leroye, muže, který byl zajisté něčím obdařen. Jen nevím, zda by byl nadšen, kdyby to věděl..." pokračoval.

Co teď Brickell a Black Spier provedou s Pierrem a Kate? Jak bude dál probíhat boj proti Gregorymu Martinovi? Setká se Jack Owen s Haroldem Maysonem, a pokud ano, jak se dohodnou na řešení problémů s kryptidy? Stanou se všichni britští kryptidi jen vycpanými trofejemi, nebo se je podaří zachránit? Boj pokračuje... Další část Lovců kryptidů příští týden.

Dinosauří hnízdiště 5: Hnízda v Indii

Vracím se k projektu Dinosauří hnízdiště. V uplynulých čtyřech částech jsme si už představili některá z velkých nalezených hnízdišť, která významně ovlivnila naše nahlížení na počátek dinosauřího života, totiž ve vejcích, a rané fáze jejich života... Nesmíme však opomenout zmínit se ještě přinejmenším o jednom významném hnízdišti...

Psal se únor 2007, když byl z Kukshi Bagh v indickém státě Madhya Pradesh ohlášen úžasný objev. Indičtí geologové během pouhých 18 hodin průzkumu oblasti, jež byla v období Křídy vyschlým řečištěm, nalezli přes stovku skvěle zachovalých dinosauřích vajec. Některá z nich byla takřka velikosti fotbalového míče. Ta vejce, která byla úplná, měla pochopitelně kulovitý tvar, a měřila v průměru dobrých 16 centimetrů. Zvíře, které je nakladlo, muselo mít tělesnou délku přes 10 metrů, s velkou pravděpodobností šlo tedy o nějaký typ sauropodního dinosaura, tedy plazopánvého dinosaura s dlouhým krkem. Sauropodi byli velkými býložravci, kteří byli po většinu času druhohorní éry velmi úspěšní. Neznámý sauropod se s velkou pravděpodobností vracel na hnízdiště rok co rok. Samice zde kladly vejce, možná i stavěly hnízda. Jednou, nebo vícekrát, došlo k velké záplavě, vejce byla pohřbena v mělkých sedimentech, zfosilizovala, a pak byla nalezena lidmi o více než 65 milionů let později. Není to však jediné dinosauří hnízdiště, kterým se Indie může pyšnit. Vždyť už někteří hinduisté poblíž Bara Simhla v minulosti sbírali vejce Rajasaurů. Dnes už se jimi může pyšnit velmi málo z nich, mnohá totiž byla zničena při relativně nedávných přestavbách chrámů. Další dinosauří hnízda byla objevena ve státě Tamil Nadu v jižní části subkontinentu v roce 2009. Nalezená vejce měla průměr 12,7 až 22,86 centimetru v průměru a zcela jistě tedy byla nakladena velkými sauropody. Opět pocházela z dávného hnízdiště, kam se mohutná zvířata vracela rok po roce... Další velké dinosauří hnízdiště v Indii se nachází v Balasinoru v Gudžarátu. Je součástí UNESCO Geo Parku. Na tomto místě však byla objevena i řada dalších dinosauřích zkamenělin. Jedno z největších indických dinosauřích hnízdišť se zase nachází v Raiyoli; některá z nich jsou veřejně vystavena v Indroda Dinosaur and Fossil Park v Ahmedabadu v Gudžarátu... Z jednoho indického hnízdiště pochází i vskutku vzácný nález. Jedna z velmi známých fosilií - had chystající se pozřít mládě sauropoda. Zasypala je zřejmě duna nebo byli zabiti v písečné bouři, která náhle zasáhla, jako by hadovi chtěla zabránit v zabití malého, čerstvě vylíhnutého dinosauřátka. Model této scény můžeme vidět v Přírodovědném muzeu ve Vídni. Nález prokazuje, že 3,5 metru dlouhý Křídový had Sanajeh indicus, který se vzhledem podobal dnešním hroznýšům a krajtám a nejspíše s nimi byl velmi blízce příbuzný, se živil dinosauřími mláďaty. Pravděpodobně vyhledával velká hnízdiště, kde měl dost dobrou šanci na to, aby čas od času slupnul nějakého toho malého sauropoda...

Nemohu to slíbit, ale zřejmě napíši další části projektu Dinosauří hnízdiště. Hned tak to ale nebude... Doufám však, že se Vám tento článek líbil...

Zamites

Zamites je rod druhohorních a třetihorních rostlin, které se svým vzhledem podobaly kapradinám nebo cykasům. Někdy bývají řazeny mezi benetity, jindy se uvádí, že není zcela jisté, do které skupiny rod Zamites patřil. Rostlina se však velmi výrazně podobala dnešní zamii neboli kejáku, což je rod cykasů zahrnující 58 různých druhů. Fosilie Zamita byly nalezeny na různých kontinentech a pocházejí z různých časů. Ty nejstarší se datují do období Triasu před asi 240 miliony let, ty nejmladší naopak pocházejí až ze starších třetihor, z Eocénního období před zhruba 40 miliony let. Zamites byl tedy velmi úspěšným rodem rostlin. Exempláře z období Triasu, patřící k několika druhům rodu Zamites, byly nalezeny v různých státech Evropy, v Japonsku nebo na Antarktidě. Jurské jsou opět z Antarktidy, ale i z Argentiny, Egypta, opět různých států Evropy, Gruzie, Turecka, Spojených států amerických... Křídový Zamites se prokazatelně vyskytoval v Kanadě (zvláště provincie Alberta) nebo v Ekvádoru, a eocénské exempláře, zajisté velmi vzácné, pocházejí z Kalifornie v USA. Nutno však podotknout, že míst, kde byly fosilie Zamita nalezeny, je mnohem, mnohem více. Svého času to byla jedna z nejrozšířenějších rostlin. Některé z nejlépe zachovalých zkamenělin Zamita pocházejí ze Solnhofenu v Bavorsku, jednoho z nejproslulejších německých nalezišť fosilií, které světu vydalo praptáka Archaeopteryxe. Zdejší zkameněliny pocházejí z období pozdní Jury. Nádherných otisků Zamita bylo v Solnhofenu odkryto opravdu hodně, ale jen 1 až 3 % z nich mají zachovalé i špičky listů. Listy Zamita byly takřka přímočaré... Zamites jistě za dobu své existence živil doslova tuny nejrůznějších druhů býložravců. Od savcovitých plazů na začátku Triasu, kdy ještě dinosauři nežili (alespoň pokud víme z fosilního záznamu, protože hranice stáří dinosaurů se posunuje do minulosti) přes různé ornitopody nebo sauropody až po třetihorní savce.

Popisek Zamita najdete na anglické Wikipedii. Přiložený obrázek je od DinoRaulu.

Příště Coryloides!

Více než 40 % madagaskarské sladkovodní fauny a flóry v ohrožení

Tým biologů porovnal získaná data o 653 madagaskarských sladkovodních druzích živočichů a rostlin, načež přišel s alarmujícím zjištěním. Celých 43 % zástupců z 653 zkoumaných druhů tamní fauny a flóry, jejíž život závisí na sladké vodě, je v ohrožení vyhynutí. Za posledních několik desetiletí se jejich počty tak snížily, že některé druhy už možná ani neexistují. Kupříkladu některé madagaskarské rostliny, o nichž nové pojednání také pojednává, nebyly spatřeny už 50 let. I proto je třeba učinit brzy další pojednání, v němž bude uvedeno, zda jsou již vyhynulé či zda ještě stále přežívají, byť třeba v malém počtu. Problémem je, že Madagaskar, často pro svou biodiverzitu a úžasné formy života nazývaný "osmý kontinent", je domovem spousty endemických druhů zvířat a rostlin, a pokud jsou tedy tyto organismy ohroženy na Madagaskaru, hrozí jim bezprostřední vyhynutí, neboť nežijí nikde jinde na naší planetě. Číslo 43 % představuje dvakrát více ohrožených sladkovodních živočichů a rostlin než na celém africkém kontinentu, kde se s podobným problémem potýká jen asi dvacet procent sladkovodních organismů. Samozřejmě mohou být v nebezpečí vyhubení i madagaskarské druhy, které se do "top šest set třiapadesátky" nedostaly. Důvodem je znečištění řek a jezer, neudržitelné farmaření, přílišný výlov ryb a také stavba přehrad a tudíž ničení přirozeného prostředí. Podobný trend zažívají i jiné, avšak pochopitelně podstatně menší indickooceánské státy. Přitom jsou to však lidé samotní, kterým může být velmi ublíženo. Vzhledem k tomu, jaká panuje na Madagaskaru chudoba, může mít vyhubení určitých druhů ryb a rostlin velký, negativní dopad na život místních obyvatel. Malagašané, jejichž život závisí na lovu sladkovodních ryb nebo rakovců jako je Astacoides granulimanus, budou v budoucnu ztrátou způsobu své obživy velmi zasaženi... Mnohé druhy, jež jsou v ohrožení, nepřivolávají zrovna pozornost všech turistů a pozorovatelů divokých zvířat, tak jako lemuři, mezi nimiž též nalezneme ohrožené specie. Madagaskar je domovem 150 druhů vážek, jež nelze najít nikde jinde na Zemi, a některé jsou poměrně vzácné. Velmi pozoruhodní, živorodí vodní plži rodu Madagasikara jsou také klasifikováni jako ohrožení (mluvíme-li tedy o dvou konkrétních druzích rodu). Tyto a mnohé další menší, avšak pro ekosystém velmi podstatné aktéry, ohrožuje zvláště ničení přirozeného prostředí. Vážky, plži a mnozí další zkrátka závisejí na mokřadech, a jak tyto mokřady mizí prostřednictvím umělého vysušování, mizí i tato drobná, ovšem unikátní zvířata... Ve studii bylo zahrnuto také mnoho rostlin, z nichž 80 % se blíží bodu vyhynutí. To není potěšující číslo. William Darwall, vedoucí jednotky IUCN věnující se sladkovodní fauně a flóře, a jeden z editorů studie, pronesl: "Naléhavě potřebujeme více výzkumu, abychom mohli účinně chránit druhy v tomto horkém místě biodiverzity." K tomu asi dojde již brzy, neboť některé druhy, kterými se výzkum zabýval, stále nemají status, jsou-li na tom v pořádku či zda jsou zranitelné, ohrožené či dokonce kriticky ohrožené. Jisté ale je, že ty sladkovodní habitaty na Madagaskaru, které ještě chráněny nejsou, by brzy měly být ochraňovány, jinak o některé velice zajímavé madagaskarské živočichy a rostliny velmi brzy přijdeme...

Na obrázku jsou rakovci druhu Astacoides granulimanus, kteří jsou běžně na prodej na madagaskarských trzích. Tento druh se také vyskytuje pouze na Madagaskaru, a intenzivní lov má dopad na velikost jeho populace. Navíc se vyskytuje na relativně malé ploše ostrova; obývá jen asi 60 000 čtverečních kilometrů... Za obrázek i informace pro článek děkuji výtečnému webu Mongabay.

Podobnost pravěkých a současných zvířat: Ichthyosaurus a delfín

První část projektu Podobnost pravěkých a současných zvířat pojednávala o Brachiosaurovi a jeho dlouhokrkých příbuzných a současné žirafě, druhá část se pak zaměřila na opancéřovaného Gargoyleosaura a současného australského ještěra molocha ostnitého. Ve třetím díle našeho cyklu nahlédneme na dva další velmi zajímavé živočichy, které zná opravdu každý, i ti, kteří se o pravěk a přírodu vůbec nezajímají. Jeden z těchto živočichů je skutečnou ikonou pravěku, další patří mezi nejpopulárnější a nejinteligentnější zvířecí obyvatele naší planety v současnosti...

Během posledních zhruba pěti set milionů let prudké evoluce života na naší planetě se vyvinuli tvorové, kteří jsou si, ač pocházejí ze zcela odlišných živočišných skupin, podobní. Někdy je tato podobnost zcela náhodná, a stojí za ní konvergentní evoluce, typ evoluce, kdy se nepříbuzné druhy vyvíjejí podobným způsobem, neboť je utváří podobné či stejné prostředí, ačkoliv je od sebe dělí celé kontinenty nebo třeba i desítky milionů let. Jindy nacházíme podobnost mezi živočichy, kteří už dávno vyhynuli, a jejich příbuznými, kteří žijí v dnešním světě, a se kterými se člověk může potkat... V tomto seriálu článků se podíváme na zvířata vyhynulá a současná, která si třeba nejsou blízce příbuzná, ale stavbou těla mají něco společného. Třetí část pojednává o jednom z nejznámějších pravěkých živočichů, mořském Ichthyosaurovi a jemu nápadně podobném, inteligentním kytovci delfínu. Podívejme se na jejich anatomii, a zjistěme, co mají společného...

ICHTHYOSAURUS:

Ichthyosauria byla velká třída mořských plazů všech různých velikostí, ne však různých tvarů těla. Říká se jim "ryboještěři", a to z dobrého důvodu - tito mořští plazi se totiž nápadně podobali rybám. Během evoluce se jejich končetiny přeměnily v ploutve (je možné, že jejich předchůdci měli původně blány mezi prsty), dokonce i na jejich ocasu se vyvinula ploutev, a stejně tak na hřbetě některých druhů. Primitivní druhy, žijící v období Triasu, kupříkladu Cymbospondylus, však tuto hřbetní ploutev postrádaly. Předchůdci ichtyosaurů, konkrétně pak rod diapsidních plazů nazvaný Hupehsuchia z Číny, žili už před 248 miliony lety, tedy na samém počátku druhohorní éry. Během desítek milionů let vývoje pak některé rody dosáhly skutečně úctyhodných rozměrů; například Shonisaurus z pozdního Triasu dosahoval délky i 15 metrů, takže se velikostně rovnal dnešnímu plejtvákovci šedému. Na rozdíl od mnoha jiných mořských plazů ichtyosauři nevyhynuli na konci Křídy před 65 miliony let. Poslední druhy se ve fosilním záznamu objevují před 90 miliony let. Nastala patrně nějaká změna; ryboještěři nepřežili. Byli nahrazeni mnohem více zabijácky vypadajícími mosasaury... Avšak nejznámějším ichtyosaurem je bezesporu Ichthyosaurus. Vždyť toto jméno je skloňováno stejně často jako slovo dinosaurus, a koneckonců vzniklo 20 let před zavedením pojmu Dinosauria. Ichthyosaurus se objevil už na konci období Triasu a žil ještě na počátku období Jury. Jeho fosilie byly nalezeny v tolika různých lokacích, od Anglie, kde ho roku 1821 popsali angličtí geologové De la Beche a Conybeare, přes Německo, Belgii a Švýcarsko až po Albertu v Kanadě a Grónsko. Kompletní kostru Ichthyosaura našla počátkem 19. století proslulá anglická lovkyně zkamenělin Mary Anningová. Tehdy lidé taková zvířata ještě dobře neznali, jistě si však už tehdy povšimli podobnosti Ichthyosaura s rybami. Později také došlo na rozpoznání podobnosti s dnešními delfíny. Ichthyosaurus byl brilantní plavec, stejně jako všichni ostatní ryboještěři byl stavěn k životu ve vodě, nikdy nevycházel na souš. Došlo k nálezu několika zkamenělin matek rodících mláďata. Ta se rodila napřed, stejně jako u dnešních kytovců. Tito plazi už měli příliš rybí tvar těla na to, aby se vraceli na souš klást vejce (i když rozhodně není pravidlem, že by všichni plazi měli klást vejce, vždyť mezi dnešními hady a ještěry nalezneme tolik přinejmenším vejcoživorodých druhů). Čelisti Ichthyosaura byly vyzbrojeny ostrými zuby, jež se skvěle hodily k chytání ryb a olihní. Vlastně byly přeměněny na takový dlouhý zobák. Prsní ploutve Ichthyosaura měly tvar hydrofilu a každá z nich skrývala pět prstů. Zajímavé je, že Ichthyosaurus měl masivní sluchové kůstky, není tedy pochyb, že pod vodou slyšel výtečně. Zřejmě používal sluch k lokalizování své kořisti. Byl schopen ji zaměřit i na velkou vzdálenost. Velké oči svědčí o tom, že měl velmi dobré vidění. S délkou 2 metrů nepatřil Ichthyosaurus ani mezi ryboještěry k těm největším zabijákům, ale rozhodně má co říci o anatomii této skupiny živočichů, která úspěšně proplouvala světovými vodami po značnou část druhohor...

DELFÍN SKÁKAVÝ (TURSIOPS TRUNCATUS):

Představme si nyní delfíny. Tito mrštní kytovci se vyvinuli z prakytovců jako byl Dorudon asi tak v období Oligocénu nebo Miocénu. Jedním z prvních skutečně delfínovitých kytovců byl Eurhinodeplhis, který žil v Miocénním období. Dnešní delfíni jsou poměrně dosti rozsáhlá skupina. Pojem delfín vlastně není tak úplně vědecký, v podstatě jde o parafyletickou skupinu. Od svých příbuzných velryb jsou odlišovány pouze vzhledem. Mezi nejpopulárnější z delfínů však patří delfín skákavý, zvíře často chované v delfináriích a vodních světech, i když musíme uvést, že delfíni při představeních před publikem mnohdy trpí. Podobně jako Ichthyosaurus mají i delfíni mimořádně vyvinutý sluch. Hudba jim vůbec nedělá dobře. Delfíni v akváriích, jejichž atmosféra je doplňována mnohdy příjemnou "mořskou" hudbou, trpí nejvíce... Delfín skákavý je celosvětově rozšířený, nevyskytuje se jen v chladných arktických a antarktických vodách. Čelisti delfína jsou také přeměněny do jakéhosi zobáku. Toto zvíře má značně vyvinutou inteligenci; jednotlivé skupiny delfínů mají svůj vlastní jazyk a zřejmě i jména. Delfín skákavý je také známý tím, že mnohokrát zachránil člověka. Možná to není ze soucitu; delfínu se zkrátka instinktivně snaží vyzvednout na hladinu topící se těleso. Tito 2,5 metru dlouzí živočichové jsou však rozhodně skutečnými ikonami zvířecí říše. A jsou také velmi společenští, některé skupiny mají i přes 30 jedinců. Delfín skákavý loví ryby hlavně u dna, a za jediný den je schopen jich spořádat až sedm kilogramů. Rod Tursiops zahrnuje ještě další dva druhy...

CO MAJÍ SPOLEČNÉHO:

Ichthyosaurus a delfín jsou dvěma dobrými příklady konvergentní evoluce, kdy se nepříbuzné druhy vyvíjejí podobně v závislosti na prostředí, ve kterém žijí. Ichthyosauři i delfíni pocházejí ze suchozemských předchůdců, kteří se v odlišných dobách z nějakého důvodu rozhodli vydat se po vzoru svých dávných rybích předků zpět do moře. Snad za to mohla potrava, snad nějaké změny podnebí... Každopádně se jejich končetiny přeměnily v jakési ploutve, i když rozhodně ne rybí ploutve. Jak Ichthyosaurus, tak delfín skákavý jsou vybaveni dokonce i hřbetní ploutví. Mají zobanovité čelisti, a oba patří mezi rybožrouty. Oba jsou to obratlovci dýchající vzduch, delfíni nikdy nezadržují dech příliš na dlouho, je velmi pravděpodobné, že to tak bylo i u Ichthyosaura. Ichthyosaurus přiváděl na svět živá mláďata, stejně jako dnešní delfíni (a v podstatě všichni savci s výjimkou ptakořitných). A obě zvířata byla či jsou vybavena skvělým sluchem i zrakem. Jsou společenská; Ichthyosauři zřejmě také žili ve skupinách, a o dobře organizovaných skupinkách delfínů se už asi nemusíme zmiňovat... Jaké by to jen bylo, kdybychom mohli z doby před 190 miliony let přivést do současného světa Ichthyosaura a nechat si ho zaplavat si s jemu dnešním nepříbuzným, avšak pozoruhodně podobným delfínem skákavým...

Co nemají společného? Ichthyosaurus byl plaz, delfín skákavý je savec. Ocasní ploutev Ichthyosaura byla poloměsíčitá a vertikální, dnešní delfín ji má stejně jako všichni kytovci horizontální. Ichthyosaurus měl řitní ploutve, u delfínů zadní končetiny vymizely, podobně jako u všech ostatních moderních kytovců. Ichthyosaurus žil v Jurském období, ostatní ichtyosauři celkově v druhohorách, delfíni jsou výsledkem evoluce kytovců v posledních několika desítkách milionů let (třetihory a čtvrtohory). Našli bychom tedy i to, co společného nemají. Je však nadmíru obdivuhodné, jak se sobě podobají... Doufám, že se Vám tento článek líbil. Máte-li nějaké připomínky, napište je do komentářů...

Lovci kryptidů 2: Trofeje (2/4)

Stanou se všichni britští kryptidi v brzké době pouze trofejemi zdobícími sbírky vášnivých lovců? Britský premiér Harold Mayson právě umožnil legální lov kryptidů, zvířat, která už nejsou tak tajemná, jaká bývala. Velmi vzácní a mnohdy nebezpeční tvorové nyní mohou být zabíjeni ve velkém. Lovcům kryptidů se to rozhodně nelíbí. Akihiko a Fahad pronikli do základny Gregoryho Martina ve městě Basingstoke. Byli šokováni, když zjistili, že ve velké hale, plné zbraní, se nachází akvárium s Lochnesskou příšerou. Setkali se také se Sethem, mužem, který nechal odpálit základnu Lovců kryptidů... Ten však nejeví známky nepřátelství...

LOVCI KRYPTIDŮ 2: TROFEJE, ČÁST DRUHÁ:

"Je libo malý přesvědčovací prostředek?" zeptal se Fahada jeden z vojáků. Přiložil mu samopal na záda. "Nedělej to, Kene," poručil mu Seth, "vyprovodíme pány jak nejslušněji to jen jde." "Základnu jste odpálili proto, že jste nás chtěli oslabit, co?" zeptal se Akihiko. "Hm, zabijete mě, pane Yukimuro, když řeknu, že ano?" "Jednou bych vám mohl rozpárat šurikenem břicho." "Tak na ten den si počkám," usmál se Seth. Nevypadal však naštvaně nebo výsměšně. Akihiko s Fahadem se obrátili. Ozbrojenci je vedli pryč z místnosti. Přitom si nikdo nevšiml, že Fahad nenápadně rozevřel dlaň, a z té vypadl maličký mikrofon. Měl sotva centimetr v průměru. Lepkavou podložkou přilnul k podlaze. Konečně ozbrojenci odvedli oba Lovce kryptidů ven. Přistoupil k nim ten násilník v tílku, Paterson. "Seth je moc hodnej," zašeptal Akihikovi do ucha, "kdyby to bylo na mě, odkrádloval bych vás." "Já bych ti nejradši usek hlavu, baka" odpověděl Akihiko. "Ten lov kryptidů začne. A začne brzo," řekl Seth. "Myslím, že se ještě potkáme," řekl na to Fahad. "O tom nepochybuji. Teď běžte. A nezapomeňte, nikdy jste tu nebyli." Když se pak Cryptid Chaser hnal obrovskou rychlostí po silnici, zapínal Fahad speciální přístroj, jenž jim měl zprostředkovat odposlouchávání. "Vsadím se, že vědí, že jsme tam něco nechali. Třeba nějaký mikrofon," sdělil svému příteli. "Doufal jsem, že to uděláš," usmál se Akihiko, "tak o čem kecají?" Fahad zmáčkl tlačítko na ovladači, nasadil si sluchátka a zaposlouchal se do rozhovorů mezi lidmi v hale. Zvuk byl tak kvalitní, že slyšel každé slovo. Stejně tak musel naslouchat žalostnému volání trápené Lochnesské příšery, uvězněné v tak malé nádrži. "Zajímalo by mě, proč tam vlastně tu Nessie mají. Zatím o tom neřekli ani slovo," poznamenal po pár minutách Fahad. "Jinak mluví o tom, že je Gregory Martin mimo Basingstoke. Ale zatím nikdo nikomu neřekl, kde konkrétně je," pokračoval. "Tak poslouchej dál," rozkázal Akihiko, "protože my to prostě musíme vědět. Ten chlap rozkázal, aby Seth odpálil naši základnu. Takže mu dlužíme pár pěkných ran." Od tajného obchodu s Lochnesskou příšerou na skotském pobřeží už uběhlo sedmnáct hodin. Pierre Leroy, nedávno propuštěný z nemocnice, a přesvědčený o tom, že sérum agresivity bylo jeho z těla natrvalo odstraněno, se procházel kolem nově stavěné základny Lovců kryptidů na jihu Londýna. Bylo mu skvěle. Počasí bylo nádherné, svítilo slunce, až ho pálilo v obličeji, vzájemným vulgárním nadávkám londýnských dělníků nerozuměl ani slovo, a přes všechen ten prach, táhnoucí se přes celou ulici, zhluboka dýchal ranní vzduch a říkal si, jak skvělé je být zase zdravý. Nemohlo to být ani lepší; útlá postava, rychle k němu běžící, kterou zezadu osvětlovalo slunce, byla Kate. Pierre byl hrozně rád za to, že jí vidí. Vlastně to bylo vzájemné. Kate se nejprve moc omlouvala, že se Pierrovi zmínila o něčem, co ho tak hrozně naštvalo. Ale Pierrovi to nevadilo. Řekl jí, že by se hrozně opil i tak. Říkal to s humorem; konečně to byl zase ten starý dobrý Pierre Leroy, vtipkující o čemkoliv. "Než tě úplně propustili z nemocnice, dal mi Akihiko Yukimura vysílačku a nějaký přístroj na stopování kryptidů. Pro tebe," řekla mu Kate a položila mu oba předměty do ruky. "Ach jo, tak zase do práce," zasmál se Pierre. Zapnul přístroj. "No páni," řekla Kate, "tady máš všechny zprávy o pozorování kryptidů... Na celém světě?" "Jo. Hele, v Mexiku zase spatřili nějakého pterodaktyla. Ale bylo to docela daleko od Yuliríii. Hm, nějaký dvounohý tvor v Montaně, to by mohl být jeden z těch raptorů, po kterých pásli Jack a ostatní před pár měsíci. Pár dnů staré pozorování slizkého netvora v Gabonu, no, tak to je ten Claude Ngoy, kterého tam před pár dny odjeli pozlobit Jack, Pauline a Roger. A koukni, ve východní Anglii byl zpozorován kryptid. To je něco!" mluvil dlouze Pierre. "Nemyslíš, že je teď v nebezpečí?" zeptala se trochu úzkostlivě Kate. "Proč by měl?" "Víš o tom, co udělal premiér?" "Ehm... Ne?" "Odstřel kryptidů je legální. Myslím, že ještě dodali, že každé vědecky nepopsané zvíře ve Spojeném království může být zabito. Mezi lovci to vyvolalo pravé pozdvižení. Všichni z toho šílí. Budou se na ně vrhat." "Tak to abych se do východní Anglie vydal, ne? Když už jsem na nohou..." Pierre kontaktoval Akihika s Fahadem. Cryptid Chaser se bohužel nacházel daleko odsud. Stále se pohyboval v okolí Basingstoke. Oba tvrďáci chtěli mít jistotu, že se brzy z Martinovy základny něco dozví, a pak budou moci znovu zasáhnout. Kate tedy nabídla Pierrovi, že ho na východ Anglie, do East Anglia, vezme svým autem. Jen pár hodin na to se Pierre a Kate ocitli na místě, kde byl jakýsi kryptid údajně zpozorován. Byl tu chaos... Parkoviště bylo obsazeno tolika vozy. Po obloze kroužilo několik vrtulníků. "No, dobrý, že ještě nemám spandex. Jinak by si mě každý všiml," zasmál se Pierre. Spolu s Kate se vyptával lidí, co se vlastně děje. Ano, kryptid tu byl, a možná stále je. Les, ve kterém byl spatřen, byl všemožnými střelci dokonale obklíčen. Pierre, nevybavený žádnou zbraní, vběhl do lesa. Kate ho následovala. "Tak fajn, je na čase udělat si malou zoologicko-stopařskou exkurzi. Tyhle stopy... Míří támhle," komentoval všechno Pierre. Zatímco lovci všeho druhu si lámali hlavu s tím, kam se zvíře, jež pronásledovali, vytratilo, dýchali mu už Pierre a Kate doslova na záda. Z houštiny přímo před Pierrem totiž vyskočil jakýsi ďábelský tvor. Kate se příšerně polekala, div neomdlela. Pierre v rychlosti popadl tlustý klacek a byl připraven se tomu netvorovi bránit. Pohlížel na něj jakýsi černý pes. Byl velký asi jako vlk, měl zlé, rudé, žhnoucí oči a nahlas vrčel. Ten zvuk procházel Pierrovi až do morku kostí. "A sakra... Black Shuck," řekl Pierre.

"Hodný pejsek," řekl třesoucím se hlasem a hloupým tónem Pierre. Sáhl do kapsy pro svůj mobilní telefon a pořídil fotografii. Překvapivě nebyla tak roztřesená, jen ty rudé oči byly jaksi rozmazané. Pierre si všiml, jak blesk, kterým Black Shucka osvítil, zvíře pořádně naštval. Pes se přikrčil, a chystal se k útoku. V tu chvíli se ozvala střelba. Zvíře padlo na bok. Od srdce mu stříkala sprška krve. Pierre se dost vyděšeně otočil. Muž, kterého spatřil, byl ten samý stařík, se kterým se před pár měsíci setkal na prosincovém trhu na jihu Londýna. Gregory Martin, zabiják kryptidů. Jen se na Pierra a Kate díval přivřenýma očima a pokyvoval hlavou. "Odneste ho," přikázal svým dvěma spolustřelcům, "jo, a ještě řekněte těm miliónům dalších lovců, že jsem ho dostal. Black Shuck je v mý sbírce." Pak Martin přikročil k mladému Francouzovi. "Tentokrát jsem vyhrál já," usmál se. Pierre ho chytil za ruku. Úplně vykulil oči, když pocítil, jakou silou Martina chytil. Hned zase pustil. "Sakra, ty máš páru. Kdo by to do tebe řek, Lovče kryptidů..." rozchechtal se Martin. Bylo ale vidět, že takové sevření tedy od Pierra nečekal. Pak odešel. Pierre a Kate na místě Black Shuckovy smrti osaměli. "Je všechno v pořádku?" optala se Kate svého přítele. "Ne, není. Zaprvé zabili kryptida. Už to začíná. Zadruhé, mám větší sílu, než jsem kdy měl. To je dost divný," odpověděl Pierre, aniž by na ní pohlédl. Díval se na svou pěst a zatínal prsty. Pak se on a Kate vrátili na parkoviště. Když nasedali do auta, zaslechl Pierre rozhovor dvou mužů. "Hele, tenhle chlap," řekl jeden tomu druhému a ukázal mu čísi fotku na mobilu, "prý dá docela balík za to, když zastřelíš Buckshawskou příšeru. Všechno, co chce, jsou jen vzorky krve. Je to nějaký Američan a prý dělá výzkum. Zajímavý, že? Že bychom si zajeli do Manchesteru, kámo?" Ten druhý okamžitě souhlasil. Ten obličej, který Pierre spatřil na fotografii, mu byl povědomý. Zavřel dveře auta. Kate nastartovala motor. Konečně odjížděli z místa tragédie. "Ten chlápek na té fotce... Už jsem ho někde viděl. A jo, Jack mě o něm vyprávěl... To je ten chlápek z technické univerzity z Heleně, v Montaně. Brickell. Dělá pro Nieta. Pracoval na séru agresivity," rozpomínal se Pierre. "Myslím, že Británie je momentálně v hysterii z kryptidů. Jako pěknou trofej nebo za pěkný prachy teď už kryptida odstřelí každý. Ale co s tím?" pokračoval Pierre... O pár hodin později vjel Cryptid Chaser s Akihikem a Fahadem opět do Basingstoke. Odposlouchávacím zařízením zaduněl známý hlas. Gregory Martin se vrátil domů, a s trofejí. Bylo na čase se s ním znovu shledat...

Jaká čeká britské kryptidy budoucnost? Stanou se všichni trofejemi ve sbírkách lovců? Nebo je Lovci kryptidů, kteří bojují za jejich ochranu, nějak zachrání? Ale nejde zde jen o střílení... Doktor Brickell má, zdá se, jisté úmysly s Buckshawskou příšerou. Jak už víme, Buckshawskou příšeru se Nietovu týmu podařilo naklonovat, ale Fahad, Akihiko a Roger ji ve Spojených arabských emirátech zabili. Otázkou je, kdy bude Nieto tuto živoucí zbraň znovu vlastnit... Pokračování příště...

Obrázek týdne 23. 3. 2018

Další Obrázek týdne se ponese ve znaku třetihorních savců. Ne však savců jen tak ledajakých, ale rovnou těch největších suchozemských savců, kteří kdy žili. Na tomto nádherném obrázku je vyobrazeno zvíře, jež se stalo hvězdou 3. epizody proslulého cyklu BBC Putování s pravěkými zvířaty...

Popisek k dnešnímu obrázku: Je brzy ráno v pravěkém Mongolsku před 25 miliony lety. Po pusté pláni, která se táhne široko daleko, a kterou kdesi v dáli lemují jen vysoké, zasněžené hory, putuje trojice zvířat, která svým vzhledem připomínají spíše jakousi masivní žirafu či hrocha s dlouhýma nohama než současné nosorožce. A přesto jsou jim blízce příbuzní - po pláni táhne malá rodinka Paraceratherií. Jedno mládě drží s matkou krok, to druhé trochu zaostává. Možná, že je už unavené z dlouhého pochodu, který zabral zvířatům celou noc...

O víkendu samozřejmě budou pokračovat Lovci kryptidů! Brzy také začnu s novým projektem, který se zaměří na jedny z mých oblíbených současných živočichů... Více prozrazovat nebudu... Další Obrázek týdne zase příští pátek!

Indroda Dinosaur and Fossil Park

Je to neuvěřitelné, ale poslední článek, který do této rubriky přibyl, jsem napsal na samém začátku února. Čas, zdá se, běží rychleji, než stačím do této rubriky psát články! No, podívejme se na malý dinosauří park v Indii, který bych třeba jednoho dne, pokud bych k tomu měl příležitost, rád navštívil...

Indroda Dinosaur and Fossil Park je zábavně vzdělávací atrakce ve městě Ahmedabad v indickém státě Gudžarát. Spravuje ho společnost Geological Survey of India, která má také ve vlastnictví velmi zajímavé fosílie, které mohou v parku návštěvníci obdivovat. Park samotný je v podstatě jediným dinosauřím muzeem v celé zemi. Možná také proto se mu někdy říká "Indický Jurský park". Jistě nejzajímavějším fosilním exemplářem v celém parku jsou zkamenělá dinosauří vejce. Ta pocházejí z jednoho z největších nalezišť dinosauřích vajec vůbec, a to sice z Raiyoli. Vejce tedy nepocházejí z oblasti, která je Ahmedabadu zrovna blízká, nachází se nicméně ve stejném indickém státě. Většina fosilií, které park vystavuje, pochází z období svrchní Křídy před 66 miliony let. Kromě zkamenělých dinosauřích vajec se v parku nacházejí i kusy stopních drah dinosaurů. V neposlední řadě však Indroda Dinosaur and Fossil Park nabízí pohled na modely dinosaurů, od Tyrannosaura Rexe přes Megalosaura, Barapasaura a Titanosaura až třeba po Antarctosaura, i když například "ostřešený" Stegosaurus také nechybí. Park vlastně vystavuje modely dinosaurů z každého geologického období druhohor. Podle Google Reviews je to pěkné místo, které stojí za to navštívit... Pokud tedy někdy zavítáte do Gudžarátu a naskytne se Vám příležitost si zajet do Indroda Dinosaur and Fossil Park, rozhodně to učiňte...

Na obrázku vidíte několik dinosauřích vajec vystavených v parku...

Zbývají už jen dva nosorožci tuponosí severní

Vzpomínám si na to, jako by to bylo včera, když jsem 6. června 2011 napsal na svůj blog článek Bílí nosorožci na tom nejsou zrovna nejlépe. Tehdy na Zemi už jen sedm exemplářů nosorožce tuponosého severního. V průběhu let se jejich počet už jen snižoval. Snad už několik let jsme žili s faktem, že zbývají pouze tři jedinci. Zvířata, původně ze Zoo Dvůr Králové, byla přemístěna do soukromé rezervace Ol Pejeta v Keni. 19. března 2018 však starý samec jménem Sudán zemřel. Byl posledním samcem celého poddruhu, ze kterého zbývají už jen další dvě staré samice, též žijící v rezervaci Ol Pejeta. Sudán byl do tehdejšího Československa přepraven roku 1975 po odchytu v Súdánu, v královédvorské zoo žil až do roku 2009, kdy byl i se samicemi znovu přemístěn na africký kontinent. Zemřel ve věku 45 let, což je na nosorožce tuponosého severního celkem vysoký věk. Například samec Saut zemřel v roce 2006 v královédvorské zoo ve věku třiatřiceti let, samice Nasari zemřela v roce 2011 ve věku devětatřiceti let. Sudán na tom bohužel v posledních měsících nebyl zdravotně dobře; měl mnoho zdravotních komplikací, kvůli kterým byl nakonec předevčírem utracen. Jeho pravá zadní končetina byla bohužel velmi zle infikována, z toho důvodu byl také utracen. Jak řekl vedoucí oddělení komunikace a mezinárodních projektů Zoo Dvůr Králové Jan Stejskal, jeho smrt je krutým symbolem lidského pohrdání přírodou... Je velká škoda, že Sudán zemřel, a tak odešel poslední samec nosorožce severního tuponosého. Je však možné, že by ještě mohlo dojít k rozmnožování těchto zvířat. Existují už sice jen dvě samice, a žádný samec, ale uskladněný genetický materiál by v tomto směru mohl pomoci. Otázkou je, jaká je ještě šance. Doufejme, že se i přes všechny obtíže podaří tento poddruh zachránit. Bohužel s jistotou víme, že nosorožci tuponosí severní už divočině nežijí. Poslední tucet volně žijících zástupců tohoto poddruhu byl vybit na počátku našeho století v Demokratické republice Kongo... Podle sčítání z roku 2015 žije ve volné přírodě ještě asi 19 000 až 21 000 nosorožců tuponosých jižních, jediného dalšího a tedy i mnohem "hojnějšího" poddruhu, avšak pytláctví, lov pro rohy a neustálé pronásledování, stejně jako ničení přirozeného prostředí, si na nich vybírá svou daň. Zemí, která se může pyšnit největším počtem těchto nosorožců, je Jihoafrická republika, ta však, jak je známo, minulý rok po velmi dlouhé době učinila krok k tomu, aby bylo opět legální prodávat nosorožčí rohy. To tedy populaci těchto zvířat rozhodně nepomáhá... Je na čase s tím něco udělat, a to rychle, než bude pozdě, protože pozdě může klidně být už zítra...

Smrt Sudána je rozhodně připomínkou neustálé a ničivé síly člověka, který si zkrátka nedá říct... Jeho smrt mne velmi zarmoutila... Napište, co si myslíte vy...

Hymenaea

Hymenaea (česky kurbaryl) je rod tropických stromů, který se řadí do velmi početné čeledi bobovitých (Fabaceae). Ve fosilním záznamu se poprvé objevuje už v Paleogénu (starší třetihory), konkrétněji pak v období Eocénu. Hymenaea existuje dodnes, jen v současné době nalezneme na naší planetě 14 různých druhů kurbarylu, z nichž některé se vyskytují na karibských ostrovech, jiné na neotropické pevnině (od Mexika po Brazílii). Jediný druh z této v současnosti žijící čtrnáctky se přirozeně vyskytuje na východě Afriky. Je to Hymenaea verrucosa, kterou někteří lidé mohou znát pod názvem Zanzibárský kopál. Byla kultivována v mnoha tropických částech naší planety, ve své pravé domovině, na východě afrického kontinentu, se však vyskytuje už několik posledních milionů let. Současné druhy kurbarylu mohou dosáhnout výšky až 25 metrů a tak většinou patří ke stromům vystupujících z deštného pralesa (mluvíme-li o latinoamerických pralesních druzích). Květy kurbarylu rostou na latě v podobě květenství. Pozoruhodností je, že druh H. courbarii byl užit jako modelový organismus pro výzkum dopadu zvýšené koncentrace oxidu uhličitého na fotosyntézu rostlin v neotropických oblastech. V dnešní době, kdy dochází ke klimatickým změnám, způsobeným částečně i člověkem, je takový výzkum velmi důležitý... Druh Hymenaea protera se ve fosilním záznamu objevuje v eocénním období před 40 až 35 miliony let. Šlo o jednu z rostlin, které produkovaly proslulý dominikánský jantar. Zkamenělá pryskyřice této a dalších tehdejších rostlin, které rostly ve starších třetihorách na karibských ostrovech, informovala svět paleontologie i o zvířatech, především pak těch bezobratlých, která v něm uvízla. Studie DNA, stejně jako morfologické studie, prokázaly, že H. protera byla blíže příbuzná svému dnešnímu východoafrickému příbuznému, než středoamerickým kurbarylům. To je ovšem zvláštní, neboť H. protera rostla ve střední Americe. Kromě karibských ostrovů se hojně vyskytovala i v Mexiku, stejně jako na severu Jižní Ameriky. Severní a Jižní Amerika spolu pochopitelně tehdy ještě nebyly spojeny, H. protera tedy patřila mezi málo druhů organismů, které už tehdy obývaly oba světadíly, které se tehdy od sebe velmi výrazně lišily a byly od sebe podstatně vzdáleny. Druh H. mexicana je zase známý z pozdního Oligocénu až raného Miocénu jižního Mexika. H. allendis je také jihomexickou specialitou, a žila ve stejné době jako H. mexicana. Nádherný fosilizovaný květ, uzavřený v mexickém jantaru, je vystavován v Paleontologickém muzeu Eliseo Palacios Aguilera v mexickém státě Chiapas...

Více se o kurbarylu a jeho vyhynulých druzích můžete dozvědět na anglické Wikipedii.

Příště Zamites!

Divoké Filipíny s Nigelem Marvenem na Viasat Nature

Nová dokumentární trilogie s názvem Divoké Filipíny s Nigelem Marvenem (Nigel Marven's Wild Philippines nebo Wild Philippines with Nigel Marven) bude mít českou a zdá se, že vlastně i evropskou premiéru na televizní stanici Viasat Nature příští čtvrtek 29. března 2018 ve 20:00. Už se nemůžu dočkat! V tomto seriálu se britský televizní průvodce přírodou Nigel Marven vydává na cestu po Filipínách, od Luzonu po Palawan, a ještě dál. Anglické názvy epizod jsou Luzon: The Volcanic North, Palawan: The Last Frontier a Visayas: Heart of the Archipelago. Oblíbený přírodovědec se při natáčení setkal s řadou tvorů, kteří ještě nikdy předtím nebyli pro televizi natočeni, a jež nyní čeká televizní debut! Naopak mezi známými filipínskými zvířecími ikonami, které se v seriálu objeví, jsou orel filipínský, zřejmě nejvzácnější dravec na světě, úžasná agama filipínská (na obrázku), vybavená kožním lemem na zádech, který jí dává vzhled dinosaura, nebo loděnka či krajta mřížkovaná. Nebudou ale chybět ani liškouni; vždyť vody obklopující toto přírodně bohaté souostroví jsou nejlepším místem na světě, kde lze tyto žraloky natáčet! Reprízu první epizody můžete na Viasat Nature sledovat v neděli 1. dubna v 17:20. Ačkoliv ještě nejsou v televizním programu, budou se zřejmě další díly vysílat v obdobných časech vždy s týdenním odstupem. Nicméně již tuto neděli, 25. března, můžete v 18:00 na Nat Geo Wild sledovat ještě druhou verzi tohoto seriálu, pojmenovanou Nezkrocené Filipíny (Untamed Philippines), a to sice druhou epizodu. První díl se zatím naposledy vysílal dnes dopoledne. Tato verze pořadu je dvoudílná a Nigel Marven v ní nevystupuje. V anglickém originále je vyprávěna americkým vypravěčem mě bohužel neznámého hlasu. Na webu National Geographic International můžete zhlédnout dva klipy z Nezkrocených Filipín, jež jsou dle mého soudu opravdu skvěle natočeny. Nechybí ani letecké záběry a řada zpomalených záběrů. To je poněkud vzácnější kombinace u Nigelových filmů, například po čtyři roky běžící seriál Deset nejnebezpečnějších hadů (Ten Deadliest Snakes with Nigel Marven), jehož třetí série se vysílala loni na Nat Geo Wild a který dosáhl 12 jednotlivých epizod, mnoho zpomalených záběrů neobsahoval, a nebyly v něm záběry letecké... Divoké Filipíny jsou natočeny ve stylu Divoké Kolumbie s Nigelem Marvenem (Wild Colombia with Nigel Marven) z roku 2012 a snad i Nespoutané Číny s Nigelem Marvenem (Untamed China with Nigel Marven) z roku 2011. Oba tyto seriály se mi vždycky moc líbily, proto už se nemohu dočkat Divokých Filipín. Rozhodně doporučuji se na tento cyklus dívat...

Obrázek z http://viasatnature.cz/program/17911/. Doufám, že se budete dívat!

Prehistoričtí lasicovití: Megalictis

Projekt Prehistoričtí lasicovití pokračuje... Vrhněme se tedy na popis velkého pravěkého rosomáka Megalictise!

Jméno: Megalictis,

Období: Miocén,

Místo: Spojené státy americké, Severní Amerika.

Počátek Miocénního období v rozmezí mezi 25 až 18,5 milionu let v Severní Americe nazývají paleontologové "cat gap". To proto, že v této době bylo ve fosilním záznamu nalezeno jen několik málo kočkovitých šelem nebo šelem z jiných skupin, které svou anatomií připomínaly kočky. Právě v této době žila v Severní Americe spousta malých i velkých raných psovitých šelem, stejně jako několik nadmíru pozoruhodných lasicovitých. Jedním z nich byl Megalictis, který tvoří tři samostatné druhy: M. ferox, M. frazieri a M. petersoni. Je řazen do vyhynulé podčeledi lasicovitých nazvané Oligobuninae (podle soudobého rodu Oligobunis), jež je typická pro miocénní období v Severní Americe. Megalictis svým vzhledem velmi výrazně připomínal jednoho z nejzuřivějších a nejžravějších predátorů dnešní severní polokoule; rosomáka (Gulo gulo). Tedy s jediným rozdílem, Megalictis totiž dorůstal velikosti medvěda černého. Pokud velký rosomák váží 10 až 20 kilogramů, pak jeho pravěký bratranec Megalictis dosahoval tělesné hmotnosti až 60 kilogramů. Byl o dvacet kilogramů těžší, než už tak gigantická pravěká "lasička" Ekorus (vezměme v potaz, že Ekorus se svou tělesnou stavbou lasicím rozhodně nepodobal) z afrického kontinentu. Stejně jako dnešní rosomák, se kterým se setkávali i naši předkové ve střední Evropě ještě před několika desítkami tisíc let, předtím, než byl z těchto míst vytlačen, byl i Megalictis vybaven krátkýma nohama s nezatažitelnými drápy. Megalictis byl rozhodně vybaven sadou mimořádně ostrých zubů, skvěle se hodících k trhání kořisti. Paleontologové studovali stavbu Megalictisových končetin, především pak klouby spojující jednotlivé kosti, a po porovnání s končetinami současných savčích predátorů dospěli k závěru, že Megalictis na svou oběť číhal v záloze, a když prošla kolem, napadl ji, aniž by něco tušila, a rychle ji zabil. Svou kořist zcela jistě nepronásledoval na velké vzdálenosti. Dnešní rosomáci nepohrdnou ani mršinami, vždyť v chladných oblastech, jež obývají, je každý zdroj proteinů dobrý. Ačkoliv Megalictis nebyl nucen sbírat odpadky, neboť se vyskytoval v oblastech podstatně teplejších než jeho dnešní příbuzní, je také možné, že se čas od času přiživil na nějaké té mršině... Zajímavé je, že u Megalictise můžeme vypozorovat pohlavní dimorfismus, samci se tedy liší od samic, a to velikostně. Byli mnohem větší. Tento fakt lze tvrdit zejména o druhu Megalictis ferox, jehož kosti byly odkryty na deseti různých nalezištích v amerických státech Nebraska, Wyoming a Jižní Dakota.

V brzké době očekávejte další část seriálu Podobnost pravěkých a současných zvířat, stejně jako další části Prehistorických lasicovitých a Psovitých šelem pravěku. Mám také v plánu další nový projekt, tentokráte o současných zvířatech, více zatím neprozradím...

Lovci kryptidů 2: Trofeje (1/4)

V minulé části Lovců kryptidů se Jack, Pauline a Roger vypravili do Gabonu v západní Africe, tam, kde byl naposledy zpozorován Claude Ngoy. Ukázalo se, že tento slizký, humanoidní netvor, vlastnící základnu uprostřed mlžné bažiny, má velmi zákeřné plány s lidstvem, které vyhubilo jeho druh, kdysi zřejmě žijící v hloubi západoafrických pralesů. Jeho spolupracovník, Sam Weber, vrah Pierrovy sestry Sabine, byl nakonec Jackem zastřelen. Také se ukázalo, že Clauda Ngoye lze porazit s pomocí ohně. Když jeho tělo zažehne, začne se roztékat. Ngoy sice unikl, ale Lovci kryptidů získali cenné zkušenosti. Pierre, na kterém Ngoy otestoval sérum agresivity, jež před několika měsíci použil v Japonsku Akihikův dávný nepřítel Amano, byl po sérii tragických událostí konečně propuštěn z nemocnice... Ale zatímco se Jack, Pauline a Roger vracejí do Anglie, Akihiko a Fahad pátrají po Gregorym Martinovi, muži, který si dal v prosinci za cíl zastřelit Buckshawskou příšeru. A byl to také on, se svým komplicem Sethem, kdo nechal odpálit základnu Lovců kryptidů, kvůli čemuž naše hrdiny dočasně oslabil... Gregory Martin může být ze všech nepřátel Lovců kryptidů ten nejméně nebezpečný. Je to "jen" lovec. Ale pro kryptidy je smrtelně nebezpečný...

LOVCI KRYPTIDŮ 2: TROFEJE, ČÁST PRVNÍ:

Malý přístav na skotském pobřeží. Všude černočerná tma. Za vichru, který neustále měnil směr, a byl doprovázen silným lijákem, se všechny lampy, zavěšené na zrezivělých háčcích, bláznivě houpaly. Několik pracovníků přístavu přicházelo na molo. Z té strašidelné temnoty za přístavem, tam, kam by nikdo v tuto dobu nechtěl, tedy na rozbouřené moře, se blížila velká nákladní loď. Chvíli trvalo, než posádka vyložila náklad. Všechno probíhalo mlčky. Pak konečně přišel ke kapitánovi lodi, muži s ostrými rysy, malýma očima a nehezkým zjizveným čelem, jakýsi malý chlapík s knírem. Čepice, chránící jeho hlavu před nárazy velkých dešťových kapek, mu skoro zakrývala oči. "Je v té bedně?" zeptal se. "Ano," odpověděl chraptivým hlasem kapitán a zvedl obočí. "Má se tam jako v bavlnce," zasmál se zlověstně. Malý chlapík se obrátil na docela vysokého muže s hustými černými vousy a kloboukem na hlavě. Byl to Seth. Podal muži s knírkem blok. "Napište na to Nessiteras rhombopteryx," rozkázal mu. Přišel ke kapitánovi, podal mu ruku, silně ji zmáčkl, a když odešel, držel kapitán v dlani tučný balík možná několika tisíců liber. Z bedny, která byla směrem k nákladnímu automobilu přemisťována přístavním jeřábem, se ozývaly kvílivé zvuky... Uběhlo jedenáct hodin patnáct minut od tajného obchodu ve skotském přístavu. Britský premiér Harold Mayson právě vystupoval na tiskové konferenci v Londýně. Jeho napnutý obličej, svědčící o jakési upjatosti a zarputilosti, byl v posledních několika týdnech ozdobou mnoha bulvárních plátků. Mayson byl už jako kandidát na post premiéra velmi kontroverzní osobou. Dosud se nevyjasnilo, jak to bylo s jeho vztahem k drogám v době, kdy před několika lety vstoupil do politiky. Hodně se o tom mluvilo. Snad proto přišel s něčím, co by jeho problémy odsunulo do pozadí, a začalo se mluvit o něčem novém. "Kryptidi existují," řekl po několika minutách nudného projevu, "dostal jsem informace od mnoha lidí, kteří se s nimi setkali. Nejsou to jen kryptidi žijící v dalekých částech světa, jako pterodaktylové v Yuliríi v Mexiku. Žijí i zde, ve Spojeném království. Nedávný případ Buckshawské příšery jen dosvědčuje, že tato zvířata se i zde dostávají do kontaktu s člověkem. Přicházejí do naší civilizace. Máme zde několik společností, které se výzkumu kryptidů věnují. Kdybych nezmínil proslulé Lovce kryptidů, asi byste mne odsuzovali, že nežiji v realitě. Ale skutečný lov kryptidů může zabránit velkým problémům mezi těmito tajemnými zvířaty a námi! Když jsem byl malý, běžně se u nás na venkově lovily lišky. Proč bychom tedy nemohli lovit i jiná zvířata, alespoň v malém množství? A proč ne kryptidy, kteří jsou nebezpeční? Podívejte se na to, co provedli v jiných částech světa. Kolik lidí zabili. Neptejme, co jsou zač a proč žijí na naší planetě, a u nás ve Spojeném království, ptejme se, jak se s nimi vypořádat! Děkuji." Tento projev doslova otřásl řadami ochránců přírody. "Pane premiére, jakou vidíte souvilost mezi hubením kryptidů a vyhynutím všech velkých britských predátorů, medvědů, rysů a vlků?" ozývalo se z davu. "Kdo bude mít z lovu kryptidů zisk?" křičel jiný novinář. Za chvíli se už otázkám nedalo rozumět. Mayson odpověděl na tři poměrně loajální otázky a poté odešel... Dvacet tři hodin a dvanáct minut po tajném obchodu na skotském pobřeží se dva muži v černých spandexových oblecích dívali na záznam z tiskové konference na svých tabletech. Oba nevěřícně kroutili hlavou. Položili tablety na sedadla v autě, kterým nebyl žádný jiný vůz, než Cryptid Chaser, a začali se blížit k vysoké, betonové budově uprostřed ne zrovna nejkrásnější části města Basingstoke. Stmívalo se. Perfektní doba na to, aby nepozorovaně vnikli dovnitř. "Podle policie tedy Gregory Martin sídlí tady... A jeho lovci také... Tak proč je tam takové ticho?" zeptal se Fahad svého drsného japonského přítele. "Možná už je někdo našel před námi," odpověděl Akihiko. "To bych byl rád," pousmál se Fahad. Akihikův šuriken se zasekl do zdi těsně vedle okna v nejvyšším patře budovy. Po velmi silném provazu, který byl protažen středem šurikenu, vylezli oba muži velmi tiše až nahoru. Akihiko použil jakousi žiletku k tomu, aby vyřezal do skla kolečko. Velmi neslyšně jej vyjmul, protáhl oknem ruku, zatáhl za kliku, a otevřel okno. Neslyšně vstoupili do temné místnosti. Oba si nasadili brýle s termovizí. Akihiko velmi pomalu otevřel dveře a vstoupil do chodby. Nikdo zde nebyl. Byla tu tma. Budova měla tvar kvádru, chodby byly v podstatě obdélníkovité. Byly to konstrukce kovových síťovaných desek, táhnoucí se podél zdí s dveřmi. Uprostřed už nebylo nic, jen výhled dolů, do přízemí. A tam také nic nebylo. "Je to nudný," poznamenal Fahad. Akihiko nemluvil. Gestem naznačil Fahadovi, aby ho následoval. Seběhli ze schodů. Fahad si nemohl odpustit další poznámku: "Řeknu ti, je to jenom starý sklad. Totálně bez ničeho." Teprve v přízemí se pootevíraly všechny dveře. Vystoupili z nich ozbrojení muži v přilbách. Akihiko a Fahad sejmuli své termovize. "Ti vetřelci jsou Lovci kryptidů. Akihiko Yukimura a Fahad Ghazalli. Zastřelte je!" zavelel střelec, jenž se od ostatních odlišoval tím, že neměl uniformu, ale stál zde pouze v tílku, avšak s kuklou na hlavě. "Teď to roztočíme," zašeptal Fahad Akihikovi. Několik ozbrojenců si ani nevšimlo rychle vyhozených šurikenů, které zasáhly jejich krky. Akihikova kovová tyč kosila jednoho za druhým. V tom zmatku střelci ani nevěděli, kam střílí. Lasery z Fahadovy pistole pálily jednu uniformu za druhou, a popálení střelci raději utíkali ven z budovy, než aby dále čelili těmto dvěma velmi zkušeným bojovníkům. Až děsivé, kostmi otřásající hrobové ticho, zavládlo už za dvě minuty. Barely, ze kterých vytékal benzín, byly zcela prostříleny. Akihiko asi schytal ránu pažbou samopalu, protože si mnul rameno. Ale jinak byli oba v pořádku.

Velké kovové dveře nahlas zaskřípaly, když Akihiko a Fahad vstoupili do osvětlené, modré místnosti, vyplněné bednami. Většinou o ně byly opřeny lovecké pušky. Akihiko přilepil na stěnu malé zařízení, které mělo začít pípat, prošel-li by někdo kolem něj. "Ta modrá barva... To je osvětlená voda. Ozařuje celou místnost... Támhle za rohem musí být nějaký bazén nebo co..." řekl Fahad. Jakmile zahnuli za roh a ocitli se v mnohem větší hale, div jim nevypadly oči z důlků. Ve velkém akváriu - neměli ani ponětí, jak ho sem někdo dokázal nastěhovat - byl skoro zaklínován prehistoricky vypadající tvor. Na akváriu byl nalepen papír s nápisem Nessiteras rhombopteryx. "Lochneská příšera?" zeptal se tiše Fahad. Akihiko stále neodpovídal. Ubohé zvíře, jež se tisklo k vnitřním stěnám akvária, protože nádrž ani nebyla dostatečně velká, i v tomto drsném, zuřivém bojovníkovi probouzelo pocit lítosti. "Jak ji sem dostali? To je Martinova práce..." pokračoval Fahad. "Určitě je. O tom není pochyb," řekl Akihiko. Náhle se ozval varovný signál. Do místnosti někdo vstoupil. Zařízení nahlas pípalo. Akihiko s Fahadem se okamžitě skryli za dřevěnými bednami. Konečně přiběhl do haly další ozbrojenec. Fahadův laser ho bezpečně odpálil. Ovšem další ozbrojenci už přibíhali zezadu. Vnikli do haly druhým vchodem. Akihiko sevřel v ruce svůj poslední šuriken a zasáhl muže, mířícího samopalem na Fahadovu hlavu, přímo do srdce. "Nech toho, Akihiko!" ozvalo se. "Zatím nestřílejte!" rozkázal ten stejný člověk. "My už jsme se přece setkali... Není to tak dávno, co jsme vás poslali do vězení po té honičce v Londýně, co?" zasyčel jako had Akihiko. "Ano, přesně tak," přitakal vousáč v klobouku. Byl to Seth. "Líbí se vám naše kolekce? Nebo spíše... Kolekce našeho bose, Gregoryho Martina?" optal se posměšně. "Ještě jsme si jí nestačili prohlédnout. Nedali jste nám dost času," odpověděl Fahad. "Víte, nechceme vás odstřelit. Ten chlap v tílku, Paterson," usmál se Seth a mávl rukou, "zabil by každýho. Ale velím tady já. Nechceme, aby Lovci kryptidů poumírali. To teda ne." "Proto jste asi Jacka a Pauline odlákal od základny, že? Aby se nepopálili explodovanou bombičkou..." poznamenal Fahad. "Jistě," zatvářil se docela vážně Seth. Pokračoval: "Vím, že si říkáte Lovci kryptidů, ale pravý lov kryptidů teprve nastane. Teď bych vám doporučil tuto budovu opustit. A zapomenout, že jste sem kdy vstoupili."

Jaká budoucnost čeká britské kryptidy? Začne tým Gregoryho Martina tato tajemná zvířata, která se však přece jen dají vystopovat, střílet ve velkém? Pokračování příště...

Obrázek týdne 16. 8. 2018

Pracovní týden se nachýlil ke konci, což na mém blogu znamená další Obrázek týdne! Tentokrát je od National Geographic. Mám malé podezření, že by ve skutečnosti mohl být vystřižen z mnohem většího obrázku s některými dalšími prehistorickými zvířaty, ale možná také ne... Každopádně myslím, že rekonstrukce nejslavnějšího druhohorního opeřence je to nádherná...

Popis k dnešnímu obrázku: V lesích pravěkého Německa, v místech, ze kterých se jednoho dne stane Bavorsko, nastalo ráno. Jasně zbarvený samec Archaeopteryxe litographicy, oblečený do krásného červeného šatu s černými pery na koncích křídel a ocasu, se právě vydává na svůj hon za potravou. Právě se odrazil od padlého kmene stromu. Za chvíli doletí na jiné místo, odkud se zase vznese, chvíli poletí, a možná pak spatří nějakou vážku či jepici, či jiné malé sousto...

Podle zpráv uveřejněných před dvěma dny Archaeopteryx létal podobně jako dnešní bažant, tzn. krátkými lety. Jistě velmi pozoruhodné zjištění. Zase toho víme více o tvorovi, který sehrál v historii paleontologie, zvláště pak jde-li o interpretaci faktu, že se ptáci vyvinuli z plazů, velmi podstatnou roli! Další Obrázek týdne přibyde v pátek příštího týdne...

Zemřel Stephen Hawking

Včera zesnul jeden z největších vědců, kteří kdy žili. Legendární Stephen Hawking. Jako teoretický fyzik, kosmolog a autor se zasloužil více o popularizování vědy, než většina jiných lidí. Angažoval se i v politice. Byl jedním z nejvýznamnějších ateistů. Je velká škoda, že nás pan Hawking včera opustil ve věku 76 let. Už na počátku jeho studia v Oxfordu se u něj projevily příznaky amyotrické laterální sklerózy, nemoci napadající nervový systém a následně způsobující ochrnutí celého těla. Od roku 1968, kdy mu bylo 26 let, se mohl pohybovat pouze na vozíčku, a od roku 1985 komunikoval s okolím pomocí speciálního počítače. O schopnost mluvit přišel kvůli potížím s dýcháním, které mu toho roku způsobil zánět plic, jímž se nakazil v Ženevě. Tyto problémy šlo vyřešit pouze tracheotomií. Ačkoliv byl Hawking Angličanem, měl hlas počítače americký přízvuk a americkou výslovnost. Když mu byla po velmi dlouhé době nabídnuta změna, odmítl, řka, že se s hlasem počítače již sžil. Stephen Hawking měl také velký smysl pro humor, i z toho důvodu se objevil v několika televizních seriálech jako Star Trek: Nová generace nebo v proslulém sketchi od Monty Python, v němž zpíval a vystupoval v něm po boku Briana Coxe. Mezi Hawkingova nejznámější knižní díla patří například Stručná historie času, populárně vědecká kniha pojednávající o černých dírách, teorii superstrun a dalších kosmologických tématech, a jež se už v době svého vydání, roku 1988, stala bestsellerem. Kromě toho Stephen Hawking zpracoval i několik s příběhy pro děti doprovázené skutečnými vědeckými obrazy z vesmíru, mezi tyto knihy patří například Jirkův tajný klíč k vesmíru. Samozřejmě ve vědeckých kruzích se Stephen Hawking zasloužil o ověření základních zákonů fungování vesmíru, kupříkladu že Einsteinova obecná teorie relativity předpovídá, že vesmír se zrodil velkým třeskem, a jeho konec budou znamenat černé díry. Předpovídané záření černých děr bylo pojmenováno Hawkingovo záření, neboť právě Stephen Hawking se jeho predikcí zabýval. Na některých ze svých vědeckých prací kolaboroval s Rogerem Penrosem, též velmi významným fyzikem a matematikem... Podle Stephena Hawkinga by se lidé, chtějí-li přežít, vydat do vesmíru a kolonizovat jiné planety. Také mluvil o tom, že umělá inteligence bude stěžejní v řízení osudu lidstva, a podle jeho názorů by měly být počítačové viry považovány za novou formu života, a jak uvedl, poukazují na to, že zatím lidé vyvinuli jen destruktivní formu života... Stephen Hawking nám všem bude velmi chybět, zasloužil se o mnohé, inspiroval velké množství lidí, mnoho z nich nadchnul pro vědu, a to i přesto, že mu jeho nemoc znemožňovala pohyb a později také řeč...

Cotylorhynchus

Cotylorhynchus byl velký býložravý savcovitý plaz (synapsid), který žil v období před 280 až 270 miliony let, tedy během části geologické periody Perm, na území dnešní Severní Ameriky. Dosahoval délky 3 až 4 metrů, ve své době byl tedy jedním z největších plazů na Zemi. Podobně jako jemu příbuzná Casea, i Cotylorhynchus byl pravděpodobně vodní, o čemž svědčí prodloužené, robustní prsty na všech čtyřech končetinách. Mezi prsty se mohly nacházet plovací blány. Kolik času však Cotylorhynchus trávil ve vodě, to nevíme. Co však můžeme studovat je jeho anatomie. Bylo nalezeno několik koster tohoto zvířete, a to v amerických státech Oklahoma a Texas. Všechny tři druhy (C. romeri, C. bransoni a C. hancocki) měly robustně stavěné, mohutné, sudovité tělo. Typickým znakem tohoto savcovitého plaza je však velice malá hlava. Ta nesla poměrně velké nozdry, které se, v případě, že byl vodním zvířetem, Cotylorhynchovi hodily při nadechování. Pravděpodobně byl schopen pojmout plícemi velké množství vzduchu a poté se ponořit, přičemž se snad mohl pást na vegetaci rostoucí na dně mělčin či jezer. V případě, že tento kvadruped chodil po souši, mohly se tak velké nozdry hodit ke zvlhčování vdechovaného vzduchu, a to zvláště v suchých oblastech. Cotylorhynchus byl dále vybaven jakýmsi rypcem; horní čelist vystupovala před přední, kvůli čemuž z tlamy viditelně vybíhaly zuby. Paleontologové vědí, že byl tento tvor býložravcem, poněvadž se jeho zuby velmi výrazně podobají zubům dnešních leguánů, a ti jsou býložraví. Pokud plaval, podobaly se Cotylorhynchovy pohyby plaveckému stylu dnešních vodních želv. Tento obzvláště zajímavý permský živočich délky osobního automobilu byl tedy jakýmsi mixem všeho možného, co do něj vývoj tehdy mohl dát. Byl to úspěšný rod, vždyť existoval po řadu milionů let...

Jeho popis najdete například na anglickém webu Prehistoric Wildlife.

Příště Archimylacris!