Projekt Prehistoričtí lasicovití pokračuje... Vrhněme se tedy na popis velkého pravěkého rosomáka Megalictise!
Jméno: Megalictis,
Období: Miocén,
Místo: Spojené státy americké, Severní Amerika.
Počátek Miocénního období v rozmezí mezi 25 až 18,5 milionu let v Severní Americe nazývají paleontologové "cat gap". To proto, že v této době bylo ve fosilním záznamu nalezeno jen několik málo kočkovitých šelem nebo šelem z jiných skupin, které svou anatomií připomínaly kočky. Právě v této době žila v Severní Americe spousta malých i velkých raných psovitých šelem, stejně jako několik nadmíru pozoruhodných lasicovitých. Jedním z nich byl Megalictis, který tvoří tři samostatné druhy: M. ferox, M. frazieri a M. petersoni. Je řazen do vyhynulé podčeledi lasicovitých nazvané Oligobuninae (podle soudobého rodu Oligobunis), jež je typická pro miocénní období v Severní Americe. Megalictis svým vzhledem velmi výrazně připomínal jednoho z nejzuřivějších a nejžravějších predátorů dnešní severní polokoule; rosomáka (Gulo gulo). Tedy s jediným rozdílem, Megalictis totiž dorůstal velikosti medvěda černého. Pokud velký rosomák váží 10 až 20 kilogramů, pak jeho pravěký bratranec Megalictis dosahoval tělesné hmotnosti až 60 kilogramů. Byl o dvacet kilogramů těžší, než už tak gigantická pravěká "lasička" Ekorus (vezměme v potaz, že Ekorus se svou tělesnou stavbou lasicím rozhodně nepodobal) z afrického kontinentu. Stejně jako dnešní rosomák, se kterým se setkávali i naši předkové ve střední Evropě ještě před několika desítkami tisíc let, předtím, než byl z těchto míst vytlačen, byl i Megalictis vybaven krátkýma nohama s nezatažitelnými drápy. Megalictis byl rozhodně vybaven sadou mimořádně ostrých zubů, skvěle se hodících k trhání kořisti. Paleontologové studovali stavbu Megalictisových končetin, především pak klouby spojující jednotlivé kosti, a po porovnání s končetinami současných savčích predátorů dospěli k závěru, že Megalictis na svou oběť číhal v záloze, a když prošla kolem, napadl ji, aniž by něco tušila, a rychle ji zabil. Svou kořist zcela jistě nepronásledoval na velké vzdálenosti. Dnešní rosomáci nepohrdnou ani mršinami, vždyť v chladných oblastech, jež obývají, je každý zdroj proteinů dobrý. Ačkoliv Megalictis nebyl nucen sbírat odpadky, neboť se vyskytoval v oblastech podstatně teplejších než jeho dnešní příbuzní, je také možné, že se čas od času přiživil na nějaké té mršině... Zajímavé je, že u Megalictise můžeme vypozorovat pohlavní dimorfismus, samci se tedy liší od samic, a to velikostně. Byli mnohem větší. Tento fakt lze tvrdit zejména o druhu Megalictis ferox, jehož kosti byly odkryty na deseti různých nalezištích v amerických státech Nebraska, Wyoming a Jižní Dakota.
V brzké době očekávejte další část seriálu Podobnost pravěkých a současných zvířat, stejně jako další části Prehistorických lasicovitých a Psovitých šelem pravěku. Mám také v plánu další nový projekt, tentokráte o současných zvířatech, více zatím neprozradím...
Žádné komentáře:
Okomentovat