Omluva na týden

Stejně, jako každý jiný rok, i tento odjíždím daleko do západních Čech za babičkou a dědečkem. To samozřejmě znamená, že nebudu mít celý týden přístup k počítači, takže nebudu jednak psát články a bohužel nebudu moci ani prohlížet a komentovat ty Vaše. Krátce po dopsání tohoto článku ale napíši a představím dva články, které vyjdou počátkem srpna. Vrátím se už v sobotu a v neděli patrně napíši pokračování příběhu Pravěké safari... Do té doby se s Vámi loučím.

HAAS

Obrázek týdne 26. 7. 2013

Další obrázek, na který jsem narazil doslova pár vteřin před začátkem psaní tohoto článku, ukazuje sauropody ve vodě (což je již zavrhnutá teorie), ale to nevadí. Podle mě je vážně povedený:

Popisek k obrázku: Dvojice sauropodů hledá potravu při procházení řeky, na obloze můžeme spatřit ptakoještěry a vzadu se nachází moc pěkná scenérie jurského lesa. To vše v Severní Americe před 150 miliony lety...

Jelikož příští týden tu nebudu, nevím ještě, jak to dopadne s příštím Obrázkem týdne, každopádně jej možná napíši a představím na pátek. Všechno se ještě dozvíte.

Pravěké safari-Výprava za velkými křídovými masožravci (2/4)

Minulá část: http://blogorgonopsid.blog.cz/1307/praveke-safari-vyprava-za-velkymi-kridovymi-masozravci-1-4.

Pravěké safari-Výprava za velkými křídovými masožravci-část druhá:

Oba jsme se rozeběhli, jak jen nejrychleji jsme uměli. Běželi jsme podél velkého pásu keřů, jež znesnadňovaly průchod do džungle. Bez zaváhání jsem utíkal zpět k táboru. Carcharodontosaurus nás chvíli pronásledoval, jakmile jsme se ale ztratili mezi křovinami, jejichž prostřednictvím jsme na místo přišli, nechal toho. Asi jen chránil své hnízdo. "Panebože... Panebože... Panebože!" volal ještě stále vyděšený Joe a hlas jakoby se mu doslova třásl, srdce mu zděšením tlouklo jako velmi těžké kladivo. "Už... Jsme ho setřásli..." vydechoval jsem ztěžka svá slova. Jakmile jsme se trochu uklidnili a nohy se nám přestaly třást hrůzou, vrátili jsme se do tábora. I tak to byl skvělý start nové expedice, expedice, která se od mých předchozích měla lišit. Bez promluvení jsme s Joem začali balit tábor a nasedli jsme do malého letadla, které bylo téměř neviditelně skryto na malé plošince pod kopcem. Naložili jsme do něj všechny věci. S říděním letadla jsem měl už tolik zkušeností, že jsme nepotřebovali žádného pilota a já si sedl na jeho místo. Joe se usadil za mě. Náš cíl byl vzdálený několik dlouhých kilometrů od severní Afriky. Ano, mířili jsme do Jižní Ameriky. V této době byly tyto dva kontinenty spojeny pouze malým mostem, každopádně my přes něj zdá se nepoletíme. Jestli Carcharodontosaurus žil i tam, to jsme vědět nemohli, ale jedno jsme tušili okamžitě. Bude to neuvěřitelné dobrodružství. Chvíli jsme pozorovali stáda Ouranosaurů na zelených pláních, které rychle přecházely ve velkou poušť, jejímž povrchem se rozléhal nářek zdejších dinosaurů. Celou cestu jsme si natáčeli. Pak nás poušť zase minula, následoval úzký pás pralesa, za ním další zelená pláň a potom pobřeží. Po něm kráčela obrovská, dlouhokrká zvířata. Jen škoda, že jsem je nemohl pozorovat a musel jsem se dívat dopředu, kam letím...

Nad mořem se k našemu letounu přidala skupina Anhanguer a Pteranodontů, kteří kroužili nad mořem ve snaze najít ryby. Daleko od nás se tyčilo poslední africké pohoří, ze kterého se ozýval jako na rozloučení žalostný dinosauří řev. Náš let napříč mořem trval nějakých devět hodin. Dlouho byla světlá hladina moře tím jediným, co jsme mohli spatřit. Až potom se opět objevilo hejno Pteranodontů, doprovázeje náš letoun až k pobřeží. "Konečně." řekl jsem po několika hodinách mlčení a soustředění se na let. Přistáli jsme na pobřeží, lemovaném světlým lesem. Byla trochu škoda, že jsme neletěli přes pevninský most, ale bůhví, jestli už nezmizel z povrchu zemského. Doletěli jsme sotva včas. Začalo se totiž stmívat. Nestavěli jsme ani tábor, Joe pouze nabil pušku pro ochranu a já se uložil v našem letadle. Můj společník se ještě zašel podívat k lesu, ale za takového šera už nic neviděl. Pak také usnul v letadle. Nicméně dalšího dne nás měla čekat cesta do vnitrozemí za poznáním...

Jak bude tato výprava pokračovat? Odpověď na tuto otázku získáte zřejmě až v srpnu, protože Pravěké safari teď nějakou dobu psát nebudu...

Pravěké safari-Výprava za velkými křídovými masožravci (1/4)

Tato výprava už nebude jen pouhým výletem do prehistorie, jelikož náš dobrodruh Jack Sectict míří společně s paleontologem Joem Campbellem za jedněmi z největších predátorů vůbec. Společně chtějí vyřešit jednu záhadu...

Pravěké safari-Výprava za velkými křídovými masožravci-první část:

Má další výprava do prehistorie naší planety začala v typické buši na území dnešní severní Afriky. Tentokráte už však nešlo pouze o nějaký výlet, jako před nedávnem, mé muzeum mě pověřilo jedním úkolem. Cílem mého úkolu bylo zjistit, jak to vlastně bylo s dravým rodem Carcharodontosaurus, který obýval severní Afriku před 95 miliony lety. V této době byla Afrika a Jižní Amerika spojeny malým výčnělkem a ačkoli neexistují žádné důkazy pro existenci Carcharodontosaurů v Jižní Americe, teoreticky se mohly na místo dostat. Každopádně, Carcharodontosaurus nebyl jediným obřím masožravcem, větším než slavný T-Rex. Požádal jsem proto paleontologa a experta na velké teropody Joa Campbella, aby mi při objasňování této záhady pomohl. Tábor jsme si založili mezi mohutnými keři, odkud byl skvělý výhled na malé jezírko. Zatímco si můj společník prostudovával odborné listy ohledně carcharodontosauridů, já vyšplhal na menší kopec. Čekal mě překrásný pohled. Viděl jsem, jak k jezírku přichází stádečko Ouranosaurů, býložravců s plachtou na zádech. Pohodlně jsem se usadil, abych je sledoval. Věděl jsem totiž jedno: Ouranosauři, jako snadná kořist, přitahují dravce. A právě tady jsem viděl naději na první shlédnutí Carcharodontosaura. Přibližoval jsem se k jezeru stále více, až jsem od posledního Ouranosaura seděl nějaké tři metry. Nedočkavě jsem vyhlížel mého masožravce. Nakonec se jeden objevil, bohužel se o Carcharodontosaura nejednalo ani omylem. Byl to Deltadromeus, menší dravec a slídil po zraněných mláďatěch. Vystrašení Ouranosauři se raději klidili stranou a mláďata ukryli uprostřed skupinky...

Deltadromeus to raději vzal a odešel. Vrátil jsem se do tábora a tam mě čekalo pořádné překvapení. "Jacku, jen se podívej!" ukázal mi Joe nějaké fotografie. "Páni, vždyť to je hnízdo!" vyhrkl jsem nadšeně. "Jsem si jistý," řekl Joe, "že náleží nějakému velkému dravci. Jsou tu tři vejce. Sleduj jejich uspořádání. Jsem si vcelku jistý, že jsme narazili na hnízdiště Carcharodontosaura." O patnáct později jsem Joa následoval cestou mezi zelenými keři až k jednomu seschlému stromu. Tady se v písku jakoby vyhřívala snůška vajec. Hned jsem pořídil také fotografii. Oba nás moc zajímalo, kde se nachází matka a jaktože hnízdo nehlídá. Ve skutečnosti jsme se ale trošku přepočítali. Odešel jsem stranou, abych pohlédl kamsi do tmavé džungle. Náhlý dupot nás oba překvapil. Odkudsi mezi keři, kudy jsme na místo přišli, se objevil obrovský, nemilosrdný a mejstátní Carcharodontosaurus a pořádně zařval...

Jak tohle všechno dopadne se dozvíte ještě tento týden. Je snad možné, aby Carcharodontosaurus na naše hrdiny opravdu zaútočil?!

Pulmonoscorpius

Pulmonoscorpius ("štír s plícemi") byl obří pravěký štír, který žil za období Karbonu před nějakými 300 milióny lety. Šlo o sktečně velkého členovce, měřícího něco kolem 1 metru, takže byl zhruba šestkrát větší, než největší současně žijící štír a tím je veleštír císařský, měřící 15 centimetrů. Fosilie Pulmonoscorpia byly nalezeny na území Skotska, zejména na ostrově Aran, který oplývá i pozůstatky po jiných velkých členovcích z Karbonu. Paleontologové se domnívají, že ke značné velikosti Pulmonoscorpia přispěl velký obsah kyslíku v atmosféře v té době, což činilo 35 %, zato dnes je to "pouze" asi 20 %. Pulmonoscorpius je řazen do infrařádu Mesoscorpionida a jako rod byl popsán v roce 1994 Jeramem. Ten mu dal i druhové jméno-P.kirktonensis. Tento druh je zároveň jediným dosud nalezeným druhem rodu Pulmoscorpius. Členovec se možná živil primitivními obratlovci, včetně prvních plazů, jako byl třeba Hylonomus nebo Petrolacosaurus...

Pulmoscorpius je známý díky svému vystoupení v páté epizodě známého britského pseudo-dokumentu Prehistorický park.

Příště Meganeura!

Pravěké safari-Divočina pravěkého Egypta (4/4)

Minulá část zde: http://blogorgonopsid.blog.cz/1307/praveke-safari-divocina-pravekeho-egypta-3-4 .

Pravěké safari-Divočina pravěkého Egypta-část čtvrtá:

Obrovská větev s obřím tělem se rychle snesla dolů. Zavřel jsem na tu chvíli oči. Cítil jsem, jak tvrdá větev dopadla necelé tři centimetry od mého ramena. Velký živočich se svíjel v šoku, protože zjevně nečekal, že na mne padne. Když jsem konečně otevřel oči, zjistil jsem, že do obličeje mi syčí zlověstná hadí tvář. Prudce jsem sebou trhl, hada jsem se nepokoušel nijak chytat. Trochu jsem se vdzálil a začal jsem se usmívat, ale to jen proto, že jsem byl také v šoku, a pořádném. Za minutku jsem se ale vzpamatoval a napil se vody z petláhve. Byl to ten stejný druh, na jaký jsem narazil v pralese. Ale nemohl jsem si pomoci, tento se mi zdál mnohem, mnohem větší. Had mezitím odtáhl mezi kořeny mangrovníků. Ačkoli mě hadi vždycky zajímali, teď tu bylo Arsinoitherium a ztratit ho z očí by byla veliká škoda. Po chvíli se Arsinoitherium zvedlo a zamířilo více do vnitrozemí. Byl jsem mu opatrně v patách. Nakonec došlo až na travnatou pláňku, kde žilo celé stádo. Člověk by nevěřil vlastním očím. Byla tu mláďata, dospívající jedinci i dospělci, celkem asi tak dvacet zvířat, dalo by se však přemýšlet i o tom, že patřili do více stád. Skryl jsem se za vysokou trávou. Abych ale pravdu řekl, Arsinoitheria mě nijak moc nepřekvapila. Byla to stvoření s šedavou kůží, vypadala skoro stejně jako v knihách nebo v televizních dokumentech. Spásala nízko rostoucí vegetaci. Přesto se mi zdála velmi majestátní. Dále už vše probíhalo v klidu, až do chvíle, kdy se malé mládě vzdálilo od skupinky. Ve vysoké trávě to zašustělo a malé mládě začalo bučet. Určitě volalo o pomoc, protože sem okamžitě přiběhl alfa samec a začal vydávat výhružné zvuky...

Byl to zase had! Šlo o jedince, který na mne spadl a já z něj měl málem smrt. Asi kousnul mládě. Zřejmě se jednalo o jedovatého hada, protože mládě mi začalo připadat hrozně hyperaktivní, nebo snad zešílelo z důsledku jedovatého kousnutí. Samec dupal, funěl a velmi hbitě pohyboval krátkým ocasem ze strany na stranu. Had se odvážil k útoku a pokusil se samce kousnout, ale Arsinoitherium mu takřka rozduplo hlavu, kdyby plaz včas neuskočil. Poté se však vymrštil do výše a čelistmi skousl samcovy nozdry. "Panejo, to je jako na tom obrázku z knížky Z hlubin pravěku!" zvolal jsem s nadšenim. Samec se však nedal, pořádně se otřásl a nakonec padlého hada zadupal... Začalo se pomalinku stmívat a já věděl, že toto safari již končí. Dostal jsem se zpět na pobřeží a vyšel na jeden z útesů, abych pohlédl na krásný západ rudého slunce někam za horizont, jakoby do oceánu. Pod tímto útesem si hrála skupinka malých Dorudonů a jejich rodiče klidně plavaly opodál, hlídaje své potomky. Nakonec jsem postavil stan, usnul jsem a druhého rána jsem zamířil do současnosti...

Příště: Jack bude vyslán do střední Křídy, před 95 miliony lety, společně s paleontologem a expertem na velké teropodní dinosaury Joem Campbellem. Společně chtějí najít odpověď na otázku, zda-li mohl Carcharodontosaurus přežívat i v Jižní Americe, když byly tyto dva světadíly spojeny v Gondwanu. Na cestě se však setkají i s dalšími mohutnými predátory a ti ohrozí jejich životy...

Pravěké safari-Divočina pravěkého Egypta (3/4)

Minulou část najdete tady: http://blogorgonopsid.blog.cz/1307/praveke-safari-divocina-pravekeho-egypta-2-4 .

Pravěké safari-Divočina pravěkého Egypta-třetí část:

Všiml jsem si, jak se mezi kapradinami pohnulo veliké tělo. Bohužel to bylo docela daleko ode mne. Když jsem si toho ale všiml i po minutě, zvíře už bylo blíže. Začal jsem být nervózní. Mohl se tam pohybovat krokodýl nebo klidně i nějaký jiný dravec. Pak to zase přestalo. Plul jsem po voru dál a z ničeho nic se opzvalo šplouchnutí. Začal jsem mít obavy, o co se může jednat. Ještě horší pro mě byl fakt, že tyto močály obývají i sladkovodní žraloci a kdyby mě třeba nějaký krokodýl porazil z voru a já mu unikl, měl bych co dělat se skupinou děsivých paryb. Tohle ale nebyl ani krokodýl. Zdálo se mi, že se jedná o něco jiného. Pak jsem viděl kousek ocasu. Zastavil jsem a tyčí odrazil vor ke břehu. Zdálo se mi, jakoby na mé nohy dýchalo nějaké monstrum. "Panebože! Had! Had!" zařval jsem. Spatřil jsem velkou, monstrózní hlavu s dlouhým vyplazeným jazykem, oči se dívaly jen na mě, vylekaného dobrodruha, ale milovníka hadů. Vzdálil jsem se a vrátil se na vor. Had vylezl. Byl obrovský. Šlo o skutečně nádherného plaza, ale proč se proboha vyvinul do takových rozměrů? Na tuto otázku jsem nemohl hledat odpověď moc dlouho, protože čas mě tlačil k nalezení velkého Arsinoitheria. Pojednou sebou had mrsknul a v mžiku byl pryč. Asi se vrátil do svého doupěte, každopádně v pronásledování přírodovědce už nepokračoval. Nešlo mi do hlavy, jak je možné, že jsem ještě Arsinoitherium nenašel. Takový dostatek potravy pro velkého býložravce, kterého přece nemůže napadnout žádný predátor. Dumal jsem nad odpověďmi čímdál víc. Je to snad v tom, že je prales příliš hustý? Možná jsem potřeboval najít jiné prostředí s jinou vegetací a jinými zvířaty...

Bažina, na kterou jsem někdy ve čtyři hodiny odpoledne narazil, mi dávala určitou naději. Hned jsem v písku objevil řadu stop, ale bohužel jsem zjistil, že patří Moeritheriím, která obývala i úzký pás pobřeží, ke kterému bažina patřila. Zamířil jsem do blízké laguny, která byla jako stvořená pro život Arsinoitherií. Výrazně se podobala prostředí z jednoho dokumentárního seriálu o mořských příšerách, kde se objevil i můj cíl. Narazil jsem na asi pět hromádek trusu, všechny byly takřka čerstvé. Zaradoval jsem se už předem. Jen co jsem prošel mezi několika mangrovníky, uviděl jsem jedno Arsinoitherium, ležící na zemi. Asi odpočívalo. Leželo v chladivé vodě, jen pár centimetrů vysoké a vypadalo šťastně. Chtěl jsem se porozhlédnout po celé skupince, ve kterých tato zvířata možná žila. Pak to ale v koruně stromu nademnou zapraskalo a něco na mě spadlo. "Safra!"

Co se vlastně stalo se dozvíte v následující části, kterou jsem se rozhodl napsat už zítra...

Obrázek týdne 19. 7. 2013

Když si tak často projíždím internet, a především Vaše starší články na blozích, občas najdu nějakou inspiraci na článek, v tomto případě to byl obrázek do Obrázku týdne dnešního dne. A je opravdu nádherný...

Popisek k obrázu: Dvě Longisquamy načechrávají své útvary na zádech a soupeří o malé teritorium v jednom překrásném zeleném lese za období Triasu...

Obrázek je z www.dinosaurss.blog.cz . Zítra určitě napíšu další část Pravěkého safari a čtvrtá přijde možná i v neděli. Brzy bych chtěl také sepsat menší speciál k Pravěkému safari, více však již nehodlám prozradit.

Acrodenta

Acrodenta ("lehký zub") byl pravěký plaz, žijící za období pozdního Permu. Patřil do kladu Eureptilia, rodiny Captorhinidae a známe jediný druh; Acrodenta irerhi. Jméno dal zvířeti Jean-Michel Detuit roku 1976. Acrodenta není příliš dobře prozkoumaným prehistorickým zvířetem. Tvor je znám pouze z fragmentů kostí, které prozradily stáří živočicha: Acrodenta žila před nějakými 260-250 miliony lety, tedy na samém konci období zvaného Perm. Zkameněliny zvířete jsou známy z regionu Marrakesh-Tensift-El Haouz, ze severoafrického Maroka, konktétněji pak z oblasti Irerhi (odtud druhové jméno zvířete). Acrodenta byla dlouhá asi 40 centimetrů, se vztyčenou hlavou by pak člověku sahala zhruba ke kotníkům. Tělem hodně připomínala ještěrku a paleontologové jsou přesvědčeni, že obývala bažinaté oblasti. Nejspíš se schovávala někde mezi vegetací a lovila miniaturní hmyz. Oči měla Acrodenta velké a její čelisti byly vyzbrojeny malými zoubky...

O Acrodentě se v knihách zrovna moc nepíše a ve filmech se ještě taky neobjevila, ale zajímavý článek o ní lze najít na anglické Wikipedii.

Příště velký štír Pulmonoscorpius!

Pravěké safari-Divočina pravěkého Egypta (2/4)

Minulá část mého příběhu je dostupná zde: http://blogorgonopsid.blog.cz/1307/praveke-safari-divocina-pravekeho-egypta-1-4 .

Pravěké safari-Divočina pravěkého Egypta-část druhá:

Skočil jsem rovnou do vody! Krokodýl zpozorněl, všiml si mě, ale neutíkal a zůstal na místě - pouze sebou mocně trhl. Chtěl jsem ho chytit za čelisti, protože krokodýlové a aligátoři mají sice silný skus, zato však nedokáží otevřít tlamu, pokud jim ji sevřete. Snažil jsem se o to, ale moc mi to nešlo. Krokodýl se neustále pohyboval a to mi značně vadilo. Pak jsem ho skoro chytl za ocas, ale zvíře se obrátilo a málem mě kouslo. Naštěstí to odnesla jen má bunda, ze které odtrhl kus. Pak odplul víc do hloubky a tam se mi za ním nechtělo. I tak jsem byl rád za tento silný zážitek. Rozhodl jsem se, že během dnešní noci jsem unaven až moc a zalehl jsem proto do svého stanu... Ráno mě vzbudili štěbetající ptáci. Byla to dvojice, která se usadila na větvi kousek od mého stanu. Jen co jsem vylezl, vylekali se a zmizeli v lese. Chtěl jsem pokračovat v cestě na voru po řece, ale pak jsem zahlédl siluetu tvora, jehož jsem viděl v noci. Ano, bylo to zvíře, na které jsem posvítil svítilnou a ono ihned uteklo. "Panebože, to snad není pravda..." zamumlal jsem si pro sebe. Bylo to Moeritherium, malý savec. Z jeho potomků budou jednou sloni, i když teď vypadá jako kříženec tapíra a prasete. Z vody mu čouhala jenom hlava a čelistmi přežvýkávalo kusy nějaké vodní zeleně. Nebylo samo, opodál si více k souši hrála tři nedospělá Moeritheria. Ten pohled byl nezapomenutelný. Musel jsem si to začít natáčet. Pak se pod vodou objevil mě povědomý stín. Blížil se opatrně k jednomu z nedospělých Moeritherií a potom zase odplul. Zanedlouho se však vrátil. V nejasném obrazu jsem poznal krokodýla...

Krokodýl asi váhal. Pak ale zaútočil a Moeritheria vyhnal na břeh. I dospělec byl vyděšen k smrti a odplaval k bahnitému břehu, kde se konečně vyškrábal na souš. To bylo vážně něco, jenže se mi záhadně zastavila kamera. To mě mrzelo, jelikož natočit útok krokodýla na Moeritheria by bylo vážně dobré. Tak nějak jsem cvakal tlačítka na kameře a snažil se ji zase opravit, když se z vody vynořila obrovská hlava! Jen kousek přede mnou. Kamera byla v pořádku a vše jsem nevědomky natočil. Krokodýl se po mě ohnal. Byl větší, než ten, kterého jsem chytal v noci. Když jsem unikl na břeh, dravec se stáhl a už se neukázal. "Safra, ty seš ale zákeřnej!!!" ulevil jsem si. Až potom jsem zjistil, jaké parádní záběry jeho tlamy jsem udělal. Bylo už okolo desáté dopoledne a mě to nedalo, abych se odsud nevydal pryč. Nasedl jsem na vor a dlouhým klackem jsem své plavidlo odsouval dále do pravěké divočiny. V porostu džungle se ale něco ukrývalo a blížilo se to ke mě...

Jak dopadne Jackova výprava? Zaútočí na něj zase krokodýl, nebo se z džungle vynoří jiná pravěká příšera? Příští část, kde na tyto otázky najdete odpověď, vyjde v průběhu tohoto týdne...

Důkaz soužití terapsida a temnospondyla

Zprávy o tomto výtečném objevu byly ohlášeny již koncem června tohoto roku. Nález, pocházející z pánve Karoo, která je mimochodem proslulá objevy zkamenělin po všelijakých savcotvárných plazech a další permo-triaské fauně, ukázal podivuhodnou prehistorickou symbiózu, jež byla zaznamenána v jediném okamžiku. V jediné noře byly nalezeny pozůstatky temnospondyla rodu Broomistega a savcovitého plaza, terapsida rodu Thrinaxodon. Tito dva živočichové v noře zemřeli za jediné události, nejpravděpodobněji to mohla být třeba písečná bouře. V pánvi Karoo a vůbec v celé Jižní Africe nemá takový nález obdoby. Jelikož na kostech obou nebyly nalezeny známky poranění, způsobených kousnutím či poškrábáním, mohlo by se jednat o soužití v symbióze (symbióza je soužití dvou druhů, prospěšné pro oba). Oba každopádně leželi vedle sebe a možná se opravdu jedná o důkaz soužití těchto zvířat...

Thrinaxodon

Jak vidíte, pánev Karoo zase něčím pořádně překvapila...

Pravěké safari-Divočina pravěkého Egypta (1/4)

V této části seriálu narazí Jack Sectict, dobrodruh a paleontolog, v prehistorickém Egyptě na některá velice pozoruhodná pravěká zvířata. Jde především po stopách dvourohého savce, které obývalo pralesy, které v oné době na místě rostly...

Pravěké safari-Divočina pravěkého Egypta-první část:

Na dnešní výpravě jsem se rozhodl urazit celých 35 miliónů let zpátky v čase a vydat se do pravěku Egypta. V současnosti je většina Egypta pouštní oblastí, ale v období pozdního Eocénu se tu dařilo všemožným teplomilným rostlinám, které tvořily bujné zelené lesy. Mezi některými lesy se občas objevila velká bažina, z níž tekla řeka, směřující do zálivu. Moře, kolem kterého se bude náš přáběh také točit, bude jednou saharskou pouští, tedy jedním z nejsušších míst na světě. V této době tu ale žijí velryby. Ovšem já tu nebyl proto, abych hledal mořské savce, alespoň ne tentokrát. Zajímala mě suchozemská zvířata, obývající bažinaté oblasti a místní lesy. Přinesl jsem si s sebou i svou knihu o pravěkých savcích, ve které jsem napsal rozsáhlý článek o jednom živočichovi - Arsinoitheriu. Kdybych jej našel, splnil by se mi můj dětský sen spatřit úchvatná stvoření, jako je toto. Fascinovali mě ale i další tvorové, jejichž fosilie zde byly objeveny. Nebyli to jen savci, jsem na stopě ještě jednoho obra z říše plazů. Nijak jsem s pravěkým safarim neotálel. Vzal jsem sekyru, pokácel pár malých stromů, svázal je lanem a vyrobil si provizorní člun. Ten jsem s trochou úsilí dostal na řeku a vydal se vstříc prehistorickým obludám, z nichž každé je něčím výjimečné. Docela mě překvapil fakt, že tyto pralesy se jednoho dne promění v pustou poušť. Jen co jsem vyjel na řeku, okamžitě mě začalo sledovat malé zvíře. Sedělo v koruně stromů a čímdál jsem se od něj dostával, tím zvědavěji vypadalo. Nakonec mě začalo doslova pronásledovat. A zanedlouho se na větvích stromů ukázala celá tlupa...

Apidium, malá prehistorická opice, aktivní za dne. Požíraly ovoce a listy stromů. Apidia byla velice zvědavá a mě to nedalo, abych si je vyfotografoval. Z jejich pošklebků jsem měl jen legraci. Opičky mě pořád sledovaly, až do té doby, kdy začal podvečer. Poté odhupkaly ještě výše a připravovaly se na přečkání noci. I já musel mou výpravu pozastavit. Ale věděl jsem, že v noci tu žije spousta dalších prapodivných i překrásných zvířat. Stan jsem si postavil na docela vlhkém místě, což mi však nevadilo, neboť jsem chtěl skoro celou noc strávit pozorováním zvířat. V dálce jsem světlicí zamířil na dvojici zvláštních tvorů, podobali se tapírům. Než jsem je však stačil jakkoliv identifikovat, vylekali se světla a utekli. Na hladině řeky jsem ale spatřil ještě jeden faktor, kvůli kterému mohli utéct. Byla to velká krokodýlí hlava. To bylo něco pro mě, milovníka plazů. Vyčkal jsem, až se krokodýl přiblíží více ke břehu, pak jsem rozrazil vodu a šel si ho chytit...

Zda-li se Jackovi podaří chytit krokodýla, nebo krokodýl chytí jeho, to se dozvíte v následující části. Ta vyjde zítra nebo v úterý...

Jak by pokračoval vývoj dinosaurů, kdyby nevymřeli?

Na podobnou otázku jsem před rokem či dvěma napsal článek, který se však týkal jen jediného fiktivního tvora, nesoucího označení "dinosauroid". Tento článek, který se snaží probrat více, než jen vývoj v dinosauroida, mě napadlo napsat především díky Wikipedii...

Asi nejpopulárnějším hypotetickým tvorem, který by byl potomkem inteligentních dinosaurů (zejména rodu Troodon) je dinosauroid, který vypadá jako kříženec mezi plazem a člověkem. Chodil by vzpřímeně, měl by velký mozek a velké oči, ty by mu zjevně dost pomáhaly k vidění za tmy. Na myšlenku hypotetického vývoje dinosaurů v dinosauroida přišel kanadský paleontolog Dale Russell spolu s výtvarníkem Ronem Seguinem roku 1982. Russell s tímto podivným tvorem provokuje i po jednatřiceti letech a celý nápad vzbouzí velké diskuse. Část veřejnosti nevěří tomu, že by vývoj inteligentních dinosaurů, jako byl Troodon, pokračoval tímto způsobem a dinosauroida odmítli i vědci, kteří zase předpokládají, že v takto humanoidní tvory by se dinosauři nedokázali vůbec vyvinout. Paleontologové v současné době naopak předpokládají, že dinosaurům by se zvětšil mozek a možná by se rozvinula i schopnost uchopit předními končetinami mnohem více. Proslulý americký paleontolog Tom Holt, jeden z odborných poradců k seriálu BBC Putování s dinosaury a vědec pracující na Univerzitě v Marylandu, však zastává spíše názor, že by se dinosauři vyvinuli v ptáky a byli by tak velice podobní dnešním druhům - tato myšlenka se zdá asi nejlogičtější ze všech, protože, jak dost vědců předpokládá, dinosauři jsou živoucí ptáci.

Sinornithosauři - opeření dinosauři ze skupiny maniraptorů, příbuzní ptáků

Jinak existují i dohady o všemožných Venatosapienech, Nemoramjetiech (tvor je pojmenován podle umělce Nemo Ramjeta, který za těmito prazvláštními výtvory stojí) a Avisapienech. Právě poslednímu jmenovanému jsou přisuzovány různé mentální schopnosti, jako je pohřbívá mrtvých, malby na stěny jeskynní atd., což je ale spíše fikce. Jak jste si však mohli přečíst výše, dinosauři by se pravděpodobně vyvíjeli k ptačí větvi. Co by se stalo s ornitopodními dinosaury, kteří za chytrými teropody spíše zaostávali, ještě není zcela "vymyšleno", dalo by se však předpokládat, že by je zasáhl spíše fyzický vývoj. Pro vědecký svět (a pro mne určitě) se možná zdá nejpřijatelnější myšlenka dinosauřího vývoje v ptáky. Tito ptáci by však byli mnohem, mnohem větší, než dnes...

Pokud se Vám článek líbil, komentujte. Velice rád bych si v komentářích přečetl, k čemu se přikláníte nejvíce, zda-li jako já k vývoji dinosaury v ptáky bez nehody na rozhraní K-T anebo k pro mě spíše mylným představám o dinosauroidech a jim podobným...

Obrázek týdne 12. 7. 2013

Minulý týden tu sice Obrázek týdne nebyl, ale tento jsem už zase plně aktivní a proto je zde...

Popis k obrázku: Dromaeosaurus hoduje na zbytcích nějakého ceratopsida v Severní Americe za pozdní Křídy. Vzadu se pohybuje ještě jeden dinosaurus, pravděpodobně je to jeho příbuzný.

Co se víkendu týká, možná se vrátím k pokračování vývoje dinosaurů a zda-li by hypotetický dinosauroid mohl opravdu existovat... Pokud se Vám obrázek líbil, komentujte...

Kurupira v Jižní Americe domovem dinosaurů?

Kdo by dnes neznal slavný dobrodružný román Ztracený svět od anglického spisovatele Sira Arthura Conana Doyla. Krátce; příběh popisuje skupinku dobrodruhů, kteří jsou přesvědčeni, že na stolové hoře v Jižní Americe žijí prehistoričtí tvorové. Poté, co sem přijedou, ukáže se to být pravdivé. Tato slavná kniha, už z roku 1912, se stala nedílnou součástí světové literatury. Ale je možné, aby pravěká zvířata opravdu přežila na takové stolové hoře? Místní indiáni se totiž hory poněkud obávají, protože si myslí, že zde žije velmi silný duch. Někteří nadšenci zase předpokládají, že tímto duchem nebo zdrojem jejich obavy by mohla být skutečně nějaká pravěká zvířata, nejen třeba dinosauři, ale i mladší tvorové, včetně savců z třetihor a počátku čtvrtohor. Toho spíše začal využívat bulvár (jako je 21. století) a namluvil veřejnosti, že Kurupira je chráněna armádou, která nechce dovolit, aby se sem kdokoliv vydal - to je samozřejmě nesmysl. Do výšin hory se však nelze dostat z jednoduchých důvodů: Je příliš vysoká, strmá a nebezpečná. Ani vrtulníku by se nepodařilo dostat se nahoru, mohl by mu v tom bránit kupříkladu mlžný opar...

Můj názor na téma: Něco na Kurupiře určitě žije, včetně nějakého přizpůsobivého hmyzu, pavoukovců nebo třeba obojživelníků. Dinosauři ale na místě přežít nemohli, to je nepochybně jasné. Všechno je spíše otázkou indiánské víry. Místní obyvatelé stejně neřekli nic o dinosaurech, jen o duchovi. Tím by se dala celá věc uzavřít...

Pokud se Vám článek líbil, můžete komentovat. Rád bych si také přečetl Vaše vyjádření na téma, pište do komentářů...

Úvod do zcela nové rubriky!!!

Ano, jak jsem už sliboval, po příjezdu z výletu v Berlíně skutečně otevírám novou rubriku s názvem Muzea, výstavy, zoo a dinoparky! V této rubrice se, jak už napovídá samotný název, budete dozvídat o muzeích, různých výstavách o pravěku, zoo (případně zooparcích) a také velmi oblíbených dinoparcích. Prvním článkem, kromě tohoto úvodníku, bude zřejmě popis Přírodovědného muzea v Berlíně, které se mi povedlo navštívit v páteční dopoledne a přidám sem snad i několik mých vlastních fotografií všemožných koster a zkamenělin z místa. Doufám, že si novou rubriku užijete!!!

Allosaurus v Berlínském muzeu (zdroj obrázku berlinpass.com)

Pravěké safari-Do Mongolska za Křídy (3/3)

Minulou část najdete zde: http://blogorgonopsid.blog.cz/1307/praveke-safari-do-mongolska-za-kridy-2-3 .

Pravěké safari-Do Mongolska za Křídy-třetí část:

Byl to Tarbosaurus, asijský příbuzný slavného američana Tyrannosaura Rexe. Hned jsem se mu skryl. Tarbosaurus začal očichávat kmen stromu, v němž jsem byl schován a nakonec do něj pořádně strčil hlavou. Kmen se mírně svezl z kopce. V té chvíli se mi doslova zastavilo srdce. Pak se dunění jen vzdalovalo. Vykoukl jsem z mého úkrytu - po Tarbosaurovi už ani stopy. Oddychl jsem si a utřel si pot z čela. "Safra, to bylo hrozivé..." řekl jsem si. Obloha se stále více zatahovala. Dnešní noc bude zjevně nocí deštivou. Vrátit se k napajedlu už nepřicházelo v úvahu a stavět si stan na zemi jsem pokládal také za obrovský risk. Vylezl jsem proto nahoru, do koruny stromu a uložil se tam. Druhý den ráno mě vzbudil tajuplný, dunivý zvuk, vycházel od cykasů, které rostly pár metrů od mého stromu. Jen co jsem uviděl zvíře, které hluk vydávalo, vyndal jsem z batohu kameru a okamžitě ho začal natáčet. Byl to Therizinosaurus, teropod, který narozdíld od drtivé většiny dinosaurů z oné skupiny žere zeleň. Když jsem slezl ze stromu, přišla celá skupinka a začala si mě opatrně prohlížet. Já ale neměl na nějaké hrátky s Therizinosaury čas. I když to bylo skvělé setkání, místo jsem opustil co nejrychleji. Naději ve znovunalezení Velociraptora ve mě vyvolal nepříjemný pach mršiny, jež jsem našel v lesním podrostu. Bylo to mládě Saurolopha, celé ohlodané a z kůže zbyly jen nepatrné cáry. Něco takového musel udělat jedině Velociraptor. Trochu mě rozbolelo břicho strachy z mé nepřipravenosti na situaci, ale doufal jsem, že silný klacek, jenž jsem chytl do obou rukou, by mi v nejhorší chvíli mohl pomoci. Potom to přišlo. Asi deset metrů za mnou se bleskurychle objevil mihotavý stín. Velociraptor přeběhl z jedné strany na druhou. Bylo to tak rychle, že jsem nedával pozor, kam šlapu a zakopl jsem o větev...

Pádem jsem si skoro vyrazil dech a zlomil jsem navíc pár větviček, které okamžitě vzbudily pozornost celé smečky raptorů. Byla to ona, ta smečka, kterou jsem viděl v poušti. Tentokrát i s tím pozornějším jedincem, který za skupinou patrně trochu zaostal, ale nyní se opět ujal vedení. Rychle jsem se vzchopil a díval se na raptory, kteří jakoby mě obklíčili. Už už jsem začal pomalu stahovat batoh dolů, abych vytáhl klakson a zkusil je vystrašit, ale pak se ozval znovu tarbosauří řev. "Sakra!" zařval jsem. Nevšímaje Velociraptorů, běžel jsem se schovat do houštiny. Velociraptoři se na útěk nedali, pouze stáli a na něco čekali. Obrovský, dvanáctimetrový Tarbosaurus se vynořil z temnoty pralesa jako duch a hned popadl jednoho z raptorů, načež ho zabil a poté hned požíral. Celé jsem to natáčel až do chvíle, než mi došel film. Tarbosaurus byl hladový a zuřivý a zabil hned tři raptory, ti zbylí utekli. Připadalo mi to jako trochu krvavé zakončení mé prehistorické výpravy, ale záběry byly úchvatné. Zažil jsem na cestě více překvapení, než jsem doufal...

Příště: Jack navštíví faunu prehistorického Egypta v době před 35 miliony lety. Jde po stopách bájného zvířete s dvěma velkými rohy na čele - Arsinoitheria. Chce ale vidět i nebezpečné hady a jiná pravěká monstra v této podivné zemi...

Acanthostega

Acanthostega ("trnitá klenba") byl prvohorní obojživelník z rodiny Acanthostegidae a žil v období pozdního Devonu (Fammenian) před nějakými 365 milióny lety. I zde se vědci domnívají, že Acanthostega je jedním z prvních čtvernožců (tetrapodů), kteří kdy vystoupili na suchou zem. Prvním objevem zvířete byly fragmenty lebky, ty společně našli Erik Jarvik a Gunnar Säve-Söderbergh, ale opravdu významný nález přišel až roku 1987 z Grónska-tyto pozůstatky objevila Jennifer Clack. Acanthostega měřila něco kolem 1 metru, možná spíše 80 centimetrů a mohla vážit tak 4 kilogramy (10 liber). Ocas měla dlouhý, dobře přizpůsobený pro život ve vodě. Končetiny byly ještě a někteří považují zvíře za jakéhosi předchůdce Ichthyostegy...

Popis Acanthostegy je možno najít například ve vědecké publikaci The Emergence Of Early Tetrapods od již zmíněné Jennifer Clack.

Příště popis Acrodenty!

Pravěké safari-Do Mongolska za Křídy (2/3)

Minulá část dostupná zde: http://blogorgonopsid.blog.cz/1307/praveke-safari-do-mongolska-za-kridy-1-3 .

Pravěké safari-Do Mongolska za Křídy-část druhá:

Rychle jsem se otočil a stanul tváří v tvář tomu zvířeti. Viděl jsem jen hlavu, čouhající z keře. Tlama byla malá, trošku zkrvavená a zuby byly malé, avšak ostré. Byl to Velociraptor! Než jsem si to stačil uvědomit, zmizel a pak jsem jej viděl utíkat tím směrem, kudy uteklo celé stádo Saurolophů. Po dalších členech smečky ani stopy. Opatrně jsem se zvedl, přichystal si kameru a stopoval Velociraptora. Ten mne zavedl až do pouště, kde jsem konečně spatřil celou smečku. Jeden stádo zjevně rozehnal a ostatní počkali v poušti. Smečka raptorů skolila starého Saurolopha a požírala ho. Ten pohled byl naprostou fantazií. Okamžitě jsem to začal natáčet. Byl jsem na místě snad dvacet minut, když se z ničeho nic z daleka ozval mohutný řev. Raptoři zpozorněli a jeden z nich vystoupil napřed. Řev se ozval znovu. Smečka, až na onoho jedince, začala utíkat zase zpátky k jezeru. Potom jsem uslyšel troubit Saurolophy. Celé stádo se hnalo pouští zpět. Neotálel jsem a v rychlosti se vydal za Velociraptory. Jen co jsem doběhl k napajedlu, spatřil jsem raptory mizet v lese. Nemohl jsem je přece jen tak ztratit z očí a hned jsem zaběhl do džungle. Tady jakoby zavládl klid. Od jezera nešel žádný hluk, slyšel jsem jen takřka nepatrné šustění listů. Občas praskla nějaká ta větvička, ale z toho jsem si nedělal těžkou hlavu. Posadil jsem se na padlý kmen nějakého cykasu, abych měl větší šanci spatřit smečku raptorů. Doufal jsem, že se schovali někde tady. Jenže má úvaha se brzy ukázala jako špatná. Ta zvířata mi prostě zmizela. Věděl jsem, že večer se blíží. Bylo by určitě lepší vrátit se k jezeru a rozbít si tam stan. Tak bych však mohl učinit kdykoliv. Raptoři se skryli někde hluboko v lese a mě nezbývalo nic jiného, než tam jít za nimi...

Pak se zase ozval řev. Stromy se začaly rychle a plynule pohybovat. Džunglí se řítil nějaký kolos. Viděl jsem hejno pravěkých ptáků, kteří se s varovným křikem zvedli z větví stromů a odletěli, jak jen nejrychleji mohli. Šlo o řev z pouště. Jeden strom se nakonec zřítil a to způsobilo poplach. Vylétlo další hejno ptáků. Nevěděl jsem, co mám dělat. Byl jsem naprosto zděšen. První, co mě napadlo, bylo schovat se někde za kapradinami. Vylézt na strom nepřipadalo v úvahu. Až poté jsem uviděl dutý kmen, kterým bych snadno prolezl. Schoval jsem se rovnou v jeho středu. V poslední chvíli. Ten obří tvor totiž dorazil na místo. Jeho dupot mě velice zneklidňoval. Nemohl jsem ale odolat tomu, abych zjistil, o co se jedná. Vystrčil jsem hlavu z kmenu a uviděl obrovské, dvanáctimetrové tělo dravce. Udělal jsem ale špatně, protože když jsem se snažil znovu se schovat, přelomil jsem velkou větev. Dravec si mě všiml a jeho hlava se poamlu blížila k té mé...

Zda-li se Jack dostal z prehistorického Mongolska bez jakéhokoliv zranění a jestli se mu podařilo znovuobjevit smečku raptorů se dozvíte v příští části, která přibyde během příštího týdne...

Směr Berlín!

Jelikož zítra odjíždím na dovolenou (nebo spíše výlet), ve dny čtvrtek, pátek a sobota sem určitě nepřibydou žádné nové články. Jistá každopádně není ani neděle, sám za sebe však doufám, že budu zpět již v sobotu a nedělní článek v podobě příběhu zveřejním. Jedu totiž do Berlína, navštívit Přírodovědné muzeum (ano, s kostrou Brachiosaura)! Brzy poté, co se vrátím, dal bych sem rád i pár fotografií a informace o muzeu, ale nejen to. Přemýšlím, zda-li v tu dobu nepřijde i nová rubrika, kam bych ukládal podobné články. Nicméně poté, co se vrátím, budu psát opět každý den!

HAAS

Ichthyostega

Ichthyostega ("rybí klenba") byl obojživelník, jehoiž fosilie byly nalezeny v Grónsku. Patří mezi velice populární pravěká zvířata a často je zpodobňována jako jeden z vůbec prvních obojživelníků, kteří kdy vystoupili na souš (v tom ji však předčili někteří jiní tetrapodi, jako byl Tiktaalik). Ichthyostega žila v období Devonu, konkrétně v jeho pozdní části. Její fosilie zavádějí vědce do doby před asi 370-360 miliony let. Tvor měřil kolem 90 centimetrů (v některých případech ale i 1, 5 metru) a v dřívějších dobách byl rekonstruován jako těžký, zavalitý tvor. Dnes paleontologové předpokládají, že se jednalo spíše o lehké zvíře, trávící většinu života v bažinatých oblastech. Po celé 20. století bral svět vědy Ichthyostegu jako přechodný článek mezi rybou a obojživelníkem. Končetiny zvířete byly krátké a zavalité s velkým počtem prstů, mezi kterými mělo blánu. Známe tyto druhy: I. watsoni, I. egili, I. kochi a I. stensioei...

Popis obojživelníka rodu Ichthyostega najdeme třeba v knize Velká kniha o pravěku od Zdeňka V. Špinara.

Příště Acanthostega!

Pravěké safari-Do Mongolska za Křídy (1/3)

V dnešní části se dobrodruh Jack Sectict vypraví o 75 milionů let zpět v čase do prehistorického Mongolska, aby stanul tváří v tvář obávanému Velociraptorovi. Na cestě ho však čekají i další, velká překvapení, protože v této době žila na území Mongolska spousta pozoruhodných pradraků...

Pravěké safari-Do Mongolska za Křídy-část první:

Tady, v Mongolské poušti Gobi, respektive v její nemegtské části, začíná mé druhé prehistorické safari. Rozhodl jsem se setkat se s jedním z nejvíce hrůzubudících predátorů, kteří kdy žili. Jedním z mých nejoblíbenějších dinosaurů je bezpochyby Velociraptor a já bych jej rád našel. Ale nebudu pátrat po tom zabijákovi z Jurského parku, který byl skoro dva metry vysoký, pravý Velociraptor má na výšku maximálně metr. To ale neznamená, že nemůže být stejně nebezpečný. Pro výpravu do pouště a lesů jsem si s sebou nevzal žádný dopravní prostředek, budu muset jít po svých. Stan jsem si sice zbudoval na malé písčité pahorkatině, ale věděl jsem, že tady raptory nenajdu. Chce to najít lepší území. Stejně jako dnes, i v minulosti se zvířata shromažďovala okolo vodních toků a jezer. Kolem nich často roste vegetace, kterou se živí býložravci a ti se zase stávají potravou masožravců, jako je Velociraptor. Na začátku jsem vůbec nevěděl, co mě tady bude čekat, jedním faktem jsem si však byl zcela jist; že to bude jak podivně vyhlížející, tak úžasné dobrodružství. Přes svou cestou pouští jsem párkrát narazil na společenství keřů, na kterých se pásli mí první mongolští dinosauři. Šlo o rod Protoceratops. Držel jsem se od nich raději dál, i býložravci mohou být nebezpeční, ale tihle naštěstí neměli ani mláďata. Přemýšlel jsem, zda-li na místě nepočkat, jelikož Protoceratops se stává kořistí Velociraptora, jak nasvědčuje i zkamenělý souboj. Ale v takovém vedru by to bylo příliš riskantní... Procházel jsem čímdál větší kus pouště a kromě ptakoještěrů rodu Adzhdarcho, kteří mi kroužili v mohutných hejnech nad hlavou, jsem nespatřil ani jedno prehistorické zvíře. Až silné houkání ze severu ve mě znovu probudilo touhu najít raptora...

Došel jsem až k velikému jezeru, kolem něhož se rozprostíraly řídké porosty keřů, zato tu bylo hned několik stromů. Za jezerem byl menší lesík, který se však v dálce rozrůstal do ohromných rozměrů. To by mohlo být místo, kde bych na Velociraptora mohl narazit. Nebyl jsem tu sám. Napájeli se zde hadrosauridi rodu Saurolophus. Tato desetimetrová zvířata jsou však velice mírumilovná a když jsem se posadil jen necelé dva metry od jednoho, pouze se na chvíli otočil, prohlédl si mě a od té chvíle si mě již ani nepovšiml. Nabral jsem čerstvou vodu do láhve a na chvíli si lehl na vyhřátou půdu. Po celodenní tůře jsem toho měl až dost, ale brzy přišlo něco dalšího. Jeden mladý Saurolophus se mírně vdzálil od stáda, míříc k lesu, kde ho patrně něco zaujalo. Prostrčil hlavu skrz keře a silně zabučel. Pak se zvedl, udělal pár kroků na zpět, začal znovu houkat a celé stádo se v mžiku dalo do pohybu. Jen co jsem se zvedl, Saurolophové mě takřka zabili. Začal jsem utíkat a jen tak tak jsem uhýbal jejich tlapám, které je vedly směrem k poušti. Nakonec jsem se svalil na zem a co nejrychleji doběhl mezi suché větve. Stádo přeběhlo a ztratilo se v poušti. Nevěděl jsem, co se vlastně stalo, když mi něco začalo dýchat na záda. V dechu zvířete jako bych poznal pach krve...

Co se to za Jackem skrylo a zda-li to bude nebezpečné se dozvíte v následující části, kterou napíši a zveřejním určitě tento týden...