Pravěké safari-Výprava za velkými křídovými masožravci (2/4)

Minulá část: http://blogorgonopsid.blog.cz/1307/praveke-safari-vyprava-za-velkymi-kridovymi-masozravci-1-4.

Pravěké safari-Výprava za velkými křídovými masožravci-část druhá:

Oba jsme se rozeběhli, jak jen nejrychleji jsme uměli. Běželi jsme podél velkého pásu keřů, jež znesnadňovaly průchod do džungle. Bez zaváhání jsem utíkal zpět k táboru. Carcharodontosaurus nás chvíli pronásledoval, jakmile jsme se ale ztratili mezi křovinami, jejichž prostřednictvím jsme na místo přišli, nechal toho. Asi jen chránil své hnízdo. "Panebože... Panebože... Panebože!" volal ještě stále vyděšený Joe a hlas jakoby se mu doslova třásl, srdce mu zděšením tlouklo jako velmi těžké kladivo. "Už... Jsme ho setřásli..." vydechoval jsem ztěžka svá slova. Jakmile jsme se trochu uklidnili a nohy se nám přestaly třást hrůzou, vrátili jsme se do tábora. I tak to byl skvělý start nové expedice, expedice, která se od mých předchozích měla lišit. Bez promluvení jsme s Joem začali balit tábor a nasedli jsme do malého letadla, které bylo téměř neviditelně skryto na malé plošince pod kopcem. Naložili jsme do něj všechny věci. S říděním letadla jsem měl už tolik zkušeností, že jsme nepotřebovali žádného pilota a já si sedl na jeho místo. Joe se usadil za mě. Náš cíl byl vzdálený několik dlouhých kilometrů od severní Afriky. Ano, mířili jsme do Jižní Ameriky. V této době byly tyto dva kontinenty spojeny pouze malým mostem, každopádně my přes něj zdá se nepoletíme. Jestli Carcharodontosaurus žil i tam, to jsme vědět nemohli, ale jedno jsme tušili okamžitě. Bude to neuvěřitelné dobrodružství. Chvíli jsme pozorovali stáda Ouranosaurů na zelených pláních, které rychle přecházely ve velkou poušť, jejímž povrchem se rozléhal nářek zdejších dinosaurů. Celou cestu jsme si natáčeli. Pak nás poušť zase minula, následoval úzký pás pralesa, za ním další zelená pláň a potom pobřeží. Po něm kráčela obrovská, dlouhokrká zvířata. Jen škoda, že jsem je nemohl pozorovat a musel jsem se dívat dopředu, kam letím...

Nad mořem se k našemu letounu přidala skupina Anhanguer a Pteranodontů, kteří kroužili nad mořem ve snaze najít ryby. Daleko od nás se tyčilo poslední africké pohoří, ze kterého se ozýval jako na rozloučení žalostný dinosauří řev. Náš let napříč mořem trval nějakých devět hodin. Dlouho byla světlá hladina moře tím jediným, co jsme mohli spatřit. Až potom se opět objevilo hejno Pteranodontů, doprovázeje náš letoun až k pobřeží. "Konečně." řekl jsem po několika hodinách mlčení a soustředění se na let. Přistáli jsme na pobřeží, lemovaném světlým lesem. Byla trochu škoda, že jsme neletěli přes pevninský most, ale bůhví, jestli už nezmizel z povrchu zemského. Doletěli jsme sotva včas. Začalo se totiž stmívat. Nestavěli jsme ani tábor, Joe pouze nabil pušku pro ochranu a já se uložil v našem letadle. Můj společník se ještě zašel podívat k lesu, ale za takového šera už nic neviděl. Pak také usnul v letadle. Nicméně dalšího dne nás měla čekat cesta do vnitrozemí za poznáním...

Jak bude tato výprava pokračovat? Odpověď na tuto otázku získáte zřejmě až v srpnu, protože Pravěké safari teď nějakou dobu psát nebudu...