V dnešní části se dobrodruh Jack Sectict vypraví o 75 milionů let zpět v čase do prehistorického Mongolska, aby stanul tváří v tvář obávanému Velociraptorovi. Na cestě ho však čekají i další, velká překvapení, protože v této době žila na území Mongolska spousta pozoruhodných pradraků...
Pravěké safari-Do Mongolska za Křídy-část první:
Tady, v Mongolské poušti Gobi, respektive v její nemegtské části, začíná mé druhé prehistorické safari. Rozhodl jsem se setkat se s jedním z nejvíce hrůzubudících predátorů, kteří kdy žili. Jedním z mých nejoblíbenějších dinosaurů je bezpochyby Velociraptor a já bych jej rád našel. Ale nebudu pátrat po tom zabijákovi z Jurského parku, který byl skoro dva metry vysoký, pravý Velociraptor má na výšku maximálně metr. To ale neznamená, že nemůže být stejně nebezpečný. Pro výpravu do pouště a lesů jsem si s sebou nevzal žádný dopravní prostředek, budu muset jít po svých. Stan jsem si sice zbudoval na malé písčité pahorkatině, ale věděl jsem, že tady raptory nenajdu. Chce to najít lepší území. Stejně jako dnes, i v minulosti se zvířata shromažďovala okolo vodních toků a jezer. Kolem nich často roste vegetace, kterou se živí býložravci a ti se zase stávají potravou masožravců, jako je Velociraptor. Na začátku jsem vůbec nevěděl, co mě tady bude čekat, jedním faktem jsem si však byl zcela jist; že to bude jak podivně vyhlížející, tak úžasné dobrodružství. Přes svou cestou pouští jsem párkrát narazil na společenství keřů, na kterých se pásli mí první mongolští dinosauři. Šlo o rod Protoceratops. Držel jsem se od nich raději dál, i býložravci mohou být nebezpeční, ale tihle naštěstí neměli ani mláďata. Přemýšlel jsem, zda-li na místě nepočkat, jelikož Protoceratops se stává kořistí Velociraptora, jak nasvědčuje i zkamenělý souboj. Ale v takovém vedru by to bylo příliš riskantní... Procházel jsem čímdál větší kus pouště a kromě ptakoještěrů rodu Adzhdarcho, kteří mi kroužili v mohutných hejnech nad hlavou, jsem nespatřil ani jedno prehistorické zvíře. Až silné houkání ze severu ve mě znovu probudilo touhu najít raptora...
Došel jsem až k velikému jezeru, kolem něhož se rozprostíraly řídké porosty keřů, zato tu bylo hned několik stromů. Za jezerem byl menší lesík, který se však v dálce rozrůstal do ohromných rozměrů. To by mohlo být místo, kde bych na Velociraptora mohl narazit. Nebyl jsem tu sám. Napájeli se zde hadrosauridi rodu Saurolophus. Tato desetimetrová zvířata jsou však velice mírumilovná a když jsem se posadil jen necelé dva metry od jednoho, pouze se na chvíli otočil, prohlédl si mě a od té chvíle si mě již ani nepovšiml. Nabral jsem čerstvou vodu do láhve a na chvíli si lehl na vyhřátou půdu. Po celodenní tůře jsem toho měl až dost, ale brzy přišlo něco dalšího. Jeden mladý Saurolophus se mírně vdzálil od stáda, míříc k lesu, kde ho patrně něco zaujalo. Prostrčil hlavu skrz keře a silně zabučel. Pak se zvedl, udělal pár kroků na zpět, začal znovu houkat a celé stádo se v mžiku dalo do pohybu. Jen co jsem se zvedl, Saurolophové mě takřka zabili. Začal jsem utíkat a jen tak tak jsem uhýbal jejich tlapám, které je vedly směrem k poušti. Nakonec jsem se svalil na zem a co nejrychleji doběhl mezi suché větve. Stádo přeběhlo a ztratilo se v poušti. Nevěděl jsem, co se vlastně stalo, když mi něco začalo dýchat na záda. V dechu zvířete jako bych poznal pach krve...
Co se to za Jackem skrylo a zda-li to bude nebezpečné se dozvíte v následující části, kterou napíši a zveřejním určitě tento týden...
1 komentář:
Dobré.
Okomentovat