Pravěké safari-Divočina pravěkého Egypta (1/4)

V této části seriálu narazí Jack Sectict, dobrodruh a paleontolog, v prehistorickém Egyptě na některá velice pozoruhodná pravěká zvířata. Jde především po stopách dvourohého savce, které obývalo pralesy, které v oné době na místě rostly...

Pravěké safari-Divočina pravěkého Egypta-první část:

Na dnešní výpravě jsem se rozhodl urazit celých 35 miliónů let zpátky v čase a vydat se do pravěku Egypta. V současnosti je většina Egypta pouštní oblastí, ale v období pozdního Eocénu se tu dařilo všemožným teplomilným rostlinám, které tvořily bujné zelené lesy. Mezi některými lesy se občas objevila velká bažina, z níž tekla řeka, směřující do zálivu. Moře, kolem kterého se bude náš přáběh také točit, bude jednou saharskou pouští, tedy jedním z nejsušších míst na světě. V této době tu ale žijí velryby. Ovšem já tu nebyl proto, abych hledal mořské savce, alespoň ne tentokrát. Zajímala mě suchozemská zvířata, obývající bažinaté oblasti a místní lesy. Přinesl jsem si s sebou i svou knihu o pravěkých savcích, ve které jsem napsal rozsáhlý článek o jednom živočichovi - Arsinoitheriu. Kdybych jej našel, splnil by se mi můj dětský sen spatřit úchvatná stvoření, jako je toto. Fascinovali mě ale i další tvorové, jejichž fosilie zde byly objeveny. Nebyli to jen savci, jsem na stopě ještě jednoho obra z říše plazů. Nijak jsem s pravěkým safarim neotálel. Vzal jsem sekyru, pokácel pár malých stromů, svázal je lanem a vyrobil si provizorní člun. Ten jsem s trochou úsilí dostal na řeku a vydal se vstříc prehistorickým obludám, z nichž každé je něčím výjimečné. Docela mě překvapil fakt, že tyto pralesy se jednoho dne promění v pustou poušť. Jen co jsem vyjel na řeku, okamžitě mě začalo sledovat malé zvíře. Sedělo v koruně stromů a čímdál jsem se od něj dostával, tím zvědavěji vypadalo. Nakonec mě začalo doslova pronásledovat. A zanedlouho se na větvích stromů ukázala celá tlupa...

Apidium, malá prehistorická opice, aktivní za dne. Požíraly ovoce a listy stromů. Apidia byla velice zvědavá a mě to nedalo, abych si je vyfotografoval. Z jejich pošklebků jsem měl jen legraci. Opičky mě pořád sledovaly, až do té doby, kdy začal podvečer. Poté odhupkaly ještě výše a připravovaly se na přečkání noci. I já musel mou výpravu pozastavit. Ale věděl jsem, že v noci tu žije spousta dalších prapodivných i překrásných zvířat. Stan jsem si postavil na docela vlhkém místě, což mi však nevadilo, neboť jsem chtěl skoro celou noc strávit pozorováním zvířat. V dálce jsem světlicí zamířil na dvojici zvláštních tvorů, podobali se tapírům. Než jsem je však stačil jakkoliv identifikovat, vylekali se světla a utekli. Na hladině řeky jsem ale spatřil ještě jeden faktor, kvůli kterému mohli utéct. Byla to velká krokodýlí hlava. To bylo něco pro mě, milovníka plazů. Vyčkal jsem, až se krokodýl přiblíží více ke břehu, pak jsem rozrazil vodu a šel si ho chytit...

Zda-li se Jackovi podaří chytit krokodýla, nebo krokodýl chytí jeho, to se dozvíte v následující části. Ta vyjde zítra nebo v úterý...