Liaoningvenator

Liaoningvenator ("lovec z provincie Liao-ning") byl rod theropodního dinosaura z čeledi Troodontidae, který žil v rané křídě stupně barrem, před 126 miliony let, na území Číny. Zahrnuje jediný druh, L. curriei, pojmenovaný na počest kanadského paleontologa Philipa J. Currieho, profesora na Albertské univerzitě a jednoho z nejznámějších vědců v oboru. Popis tohoto dinosaura vyšel v roce 2017 ve vědeckém časopise Acta Geoscientica Sinica. Na základě takřka úplné kostry jej popsali Cai-Zhi Shen, Bo Zhao, Chun-ling Gao, Jun-chang Lü a Martin Kundrát. Jediný známý a zároveň tedy i typový exemplář liaoningvenatora, uložený ve sbírkách Přírodovědného muzea v Dalianu (druhém největším liao-ningském městě), se řadí k vůbec nejlépe zachovalým pozůstatkům dinosaurů z čeledi Troodontidae. Na kostře chybí pouze některé nosní kůstky, a nepříliš překvapivě k ní byly nelegálními prodejci fosilií přidány kosti prstů zadních končetin jiných zvířat. Pochází ze souvrství Yixian, konkrétně z ložiska Lujiatun, tvořeného říčními sedimenty aluviálního a fluviálního původu, v oblasti města Beipiao. Celkově bylo toto konkrétní zvíře (typový exemplář) dlouhé 69 centimetrů, což činí z liaoningvenatora jednoho z nejmenších dosud známých troodontidů. Jeho dlouhá, úzká lebka více či méně trojúhelníkovitého tvaru je dlouhá 9,8 centimetru. V horní čelisti má alespoň 15 zubů, ve spodní pak 23, a jejich zoubkování se směrem dozadu na spodní čelisti postupně zvyšuje. Mezi jednotlivými zuby není příliš mnoho prostoru. Krčních obratlů měl tento dinosaurus deset, zádových dvanáct, a ocasních přinejmenším šestnáct - z nich nejdelší je ocasní obratel čtrnáctý, dosahující téměř dvojnásobné délky šestého ocasního obratle. Tzv. chevrony, výstupky na spodku ocasních obratlů, jsou trochu zatočeny dozadu, jako u severoamerického dromaeosaurida rodu Deinonychus. Zadní končetiny měl Liaoningvenator velmi dlouhé. Protože byl lehkou váhou, dá se předpokládat, že se jednalo o rychlého běžce. Vršek jeho kyčelní kosti byl zatočený a sinusoidální, jako u "spícího draka" Mei long, též čínského zástupce čeledi Troodontidae, žijícího ve stejné době; zadní část kyčelní kosti se však podobala spíše zadní části stejní kosti anchiornise a eosinopteryxe. Stejně jako další bazální troodontidi, i Liaoningvenator měl poměrně primitivní lopatku, nepříliš vyvinutou. Každá z předních končetin nesla samozřejmě tři prsty. Každá ze zadních končetin pak měla prsty čtyři. Na základě studia cortexu kosti holenní přišli vědci, jež exemplář zkoumali, na to, že byl v době svého úmrtí alespoň čtyři roky starý. V té době sice stále rostl, ale jeho kostra se již blížila do stádia dospělosti. Proč zahynul, to není známo - kostra nevykazuje žádnou zvláštní patologii. Nejbližším příbuzným liaoningvenatora byl podle Shena a jeho kolegů již zmíněný Eosinopteryx brevipenna, popsaný v roce 2013; tvořili spolu zatím nepojmenovaný klad. Ve stejném roce, kdy byl vydán popis liaoningvenatora, byl však Eosinopteryx přeřazen do čeledi Anchiornithidae; ta je však některými odborníky, právě včetně autorů popisu liaoningvenatora, považována za podčeleď troodontidů. Pomiňme však možná trochu nezáživnou taxonomickou klasifikaci tohoto zvířete. Jak vlastně Liaoningvenator curriei žil? Zcela jistě to byl karnivor, o tom není pochyb. Je možné, že lovil malé savce (například patnácticentimetrové Maotherium), ještěrky (např. Dalinghosaurus), žáby (třeba sedmicentrimetrovou blatnici Liaobatrachus), snad i mláďata jiných druhů dinosaurů. Byl opeřený. Zda žil ve skupinách či ne, to se z nálezu jediného exempláře vyčíst nikterak nedá. Svou domovinu sdílel tento malý troodontid s psittacosaurem, jeholosaurem, incisivosaurem, shenzhousarem nebo obrovským sauropodem rodu Euhelopus.

Dobrý popis tohoto dinosaura najdete na anglické Wikipedii. Další informace použité v tomto příspěvku byly převzaty z webu Prehistoric Wildlife.

Příště Conchoraptor!

Autumnwatch 2022 - Pozorování ptáků v ústí řeky Teifi

Pozorování ptáků v ústí řeky Teifi. Stodvaadvacet kilometrů dlouhá velšská řeka Teifi, která pramení v Kambrických horách, a jež tvoří hranici mezi hrabstvími Ceredigion a Carmarthenshire, končí svou cestu severozápadně od čtyřtisícového města Cardigan, a vlévá se do Cardiganského zálivu. Její ústí je plné života, a daří se v něm zvláště avifauně, zastoupené například kolihou velkou (Numenius arquata), vodoušem rudonohým (Tringa tonatus), ústřičníkem velkým (Haematopus ostralegus) či jespákem obecným (Calidris alpina). Gillian Burke se na toto mírumilovné místo vydala, aby se setkala s Wendy James, pozorovatelkou ptáků, jež estuárium řeky Teifi navštěvuje už 40 let. Prvními ptáky, jež spolu uviděly, byli ústřičníci, přilákaní bohatým prostřeným stolem plným ústřic a mnohoštětinatců, které brodivým ptákům moře zprostředkovalo svým odlivem. Pozorovaly také asi sedmdesát výtečně maskovaných jespáků, shromážděných na kamenité pláži, dále racka chechtavého (Chroicocephalus ridibundus), a labuť velkou (Cygnus olor), jejíž výskyt v této oblasti Wendy nikterak nepřekvapuje - v říjnu jsou tu labutě běžné. Jednoho dne se jí tu podařilo zahlédnout zástupce 52 druhů ptáků, což rozhodně není málo. Wendy začala věnovat mnohem větší pozornost avifauně ústí řeky Teifi před asi deseti lety, když zemřel její sedmnáctiletý syn. V důsledku této tragické události se rozhodla ponořit plně do studia místních ptáků - začala je oficiálně sčítat a kroužkovat. Našla tak nový smysl života - sčítání ptáků je totiž mnohem pohlcující činností, než jejich pouhé pozorování při procházce po pláži. Zajímavé je, že za oněch deset let na horním toku řeky přibylo rákosových porostů; z toho důvodu se na pláži již poněkud vzácněji vyskytují hvízdáci eurasijští (Mareca penelope), kteří mnohem více času tráví právě v rákosech. Na konci října začíná Wendy v estuáriu pozorovat zimní návštěvníky z řad opeřenců, zvláště pak čírky obecné (Anas crecca) nebo již zmíněné hvízdáky. Co se druhového složení avifauny týče, je ústí Teifi dynamické, stejně jako mnoho dalších míst. 

Klip ze čtvrté epizody pořadu Autumnwatch 2022 z dílny BBC Studios Natural History Unit, vysílané živě ve čtvrtek 27. října na stanici BBC Two.

Nejstarší případ zajetí a translokace primáta ve Střední Americe: Příběh 1700 let starého chápana

Chápani - to jsou ploskonosé opice z rodu Ateles, zahrnujícího celkem sedm druhů, které jsou určitě dobře známy každému milovníkovi latinskoamerické přírody i návštěvníkovi zoologických zahrad. Mají disproporcionálně dlouhé končetiny, které jim vysloužily jejich český název (a rovněž tak anglické označení "spider monkey"), a velmi dlouhé, chápavé ocasy. S průměrnou hmotností samců okolo 11 kilogramů jsou to jedny z největších opic Nového světa. Žijí ve skupinách majících 15 až 40 členů, a zajímavé je, že v pubertě je opouštějí nikoliv samci, jak je tomu u mnoha jiných primátů, ale samice. Ty mají v dospělosti zvláštně vyvinutý klitoris, který je velmi podobný samčímu penisu, a umožňuje samici po okolí rozmisťovat kapky moči. Neméně zajímavé je to, že ocas chápanů je pokryt nepatrnými rýhami, jež se velmi podobají papilárním liniím na lidském prstu - vzhledem k tomu, že chápani používají svůj ocas jako pátou končetinu, protože většinu života tráví vysoko na stromech, jistě to není překvapivé. Předkové těchto převážně ovocežravých primátů z čeledi Atelidae se objevují ve fosilním záznamu poprvé někdy ve středním miocénu (řeč je pak o druzích Mohanamico herskovitzi z lokality La Venta v Kolumbii a Solimoea acrensis ze souvrství Pebas v Brazílii). Celkem je známo přinejmenším jedenáct fosilních atelidů. Ne všechny zajímavé fosilní pozůstatky zástupců této čeledi jsou však nepředstavitelně staré. Pozoruhodné jsou bezpochyby i mladší kosterní ostatky těchto primátů, zvláště pak exemplář, kterému se věnovala studie provedená antropologickou archeoložkou Nawou Sugiyamou z University of California a jejími kolegy, a jejíž výsledky vyšly v pondělí 21. listopadu 2022 v odborném časopise Proceedings of the National Academy of Sciences.

Chápan středoamerický (Ateles geoffroyi), vyfotografovaný Milanem Zygmuntem. Zdroj: 1x.com

Kosterní pozůstatky tohoto zkoumaného exempláře byly nalezeny v ceremoniálním okrsku mesoamerického města Teotihuacán, jež bylo nejvýznamnějším náboženským centrem celého regionu mezi 1. a 8. stoletím našeho letopočtu. Jeho zříceniny se nacházejí asi padesát kilometrů na severovýchod od hlavního města Spojených států mexických, Ciudad de México. Na základě epigrafických i materiálních pozůstatků teotihuacánské kultury dnes odborníci usuzují, že vztah města se zbytkem mayské civilizace byl podobný, jako vztah helénského Řecka a Římské republiky (i přes kulturní a jazykovou odlišnost spolu tedy tyto dvě jednotky hojně vzájemně interagovaly). Podivuhodné je to, že kosterní ostatky chápana, nalezené mezi 14 000 keramickými střepy a staré o něco málo více, než 1700 roků, jsou nejstarším důkazem o zajetí a translokaci odchyceného primáta nepatřícího k lidskému druhu na území Střední Ameriky. Podobně, jako v roce 1972 Čína darovala Spojeným státům americkým dvojici pand v rámci diplomatického vyjednávání, i lídři Teotihuacánu a Mayů se zjevně obdarovávali zajatými zvířaty, a tento nález kostry chápana to dokazuje. Chápan byl obětován při ceremoniálním obřadu; končetiny měl svázány za zády. Při zooarcheologickém výzkumu bylo zjištěno, že šlo o subadultního, 5 až 8 let starého jedince samičího pohlaví, patřícího k poddruhu Ateles geoffroyi vellerosus. Dalšími zvířaty, která byla v blízkosti kostry nalezena, byli orel skalní (Aquila chrysateos) a několik chřestýšů (rod Crotalus). Vypadá to, že exotické artefakty, včetně živých, divokých zvířat, byly v Mayské civilizaci skutečně používány při diplomatickém vyjednávání jako dary. Chápan, kterým se Sugiyawa a její kolegové zabývali, nebyl odchycen těsně před obětním obřadem, ale v zajetí se nacházel už zhruba od tří let života, což prozradil mj. špatný stav jeho zubů. V umělých podmínkách byl totiž živen nadměrným množstvím C4 a CAM rostlin a různými atypickými potravními doplňky, zvláště pak chilli papričkami a škrobem maranty třtinovité (Maranta arundinacea), jež měly na jeho chrup neblahý vliv. Po minimálně dvou letech života v zajetí byl přemístěn do Teotihuacánu, a zabit, zřejmě před zraky nemalého množství lidí. Obětní obřady s vysoce nápadnými a symbolickými zvířaty, jako byli orli skalní nebo chápani, mohly být výtečným prostředkem ke zhmotnění moci.

Kostra samice chápana (napravo) a orla skalního (nalevo), jež byli před více než 1700 lety obětováni v Teotihuacánu. Obrázek z článku Nawy Sugiyamy a jejích kolegů (pro odkaz viz níže)

Je nesmírně zajímavé, že výměna exotických živočichů byla už v časech prvních civilizací důležitou součástí diplomatického jednání. Výzkum však poukazuje i na krutost lidí vůči živočichům, jež byli viděni jako nižší, a jako obětní beránci, a to jen z důvodu veřejného představení, které mělo jediný cíl - v očích diváků posílit moc vykonavatelů obřadu. Fluidní rituální výměny mezi Teotihuacánem a mayskými hodnostáři předcházely výstupu náboženského centra na výsluní. A obětování zvířat v tom hrálo svou roli. Sugiyama a její kolegové provedli tento výzkum díky grantu od National Science Foundation a National Endowment for the Humanities.

Zdroj informací pro tento článek:

Earliest evidence of primate captivity and translocation supports gift diplomacy between Teotihuacan and the Maya (Proceedings of the National Academy of Sciences)

Zaujal vás tento výzkum? Jaké jsou vaše názory? Můžete se ozvat v komentářích.

Autumnwatch 2022 - Nový typ ptačí chřipky

Nový typ ptačí chřipky. Počátkem roku 2020 byl identifikován nový typ ptačí chřipky H5N1, kterému již byla věnována pozornost v šestnácté sérii Springwatch. Největší dopad má na mořské ptáky, kteří žijí v koloniích, zvláště pak na tereje a chaluhy. Michaela Strachan a Chris Packham nám nyní řeknou více o tom, jak nemoc ovlivňuje mořské ptáky v současné době. Tento srdcervoucí segment obsahuje šokující záběry ptáků v nesnesitelné bolesti, a také komentáře lidí, jež s těmito zvířaty pracují, a kteří na vlastní oči vidí, jak nový typ ptačí chřipky těmto krásným zvířatům škodí. Z Bass Rock o ní podá hlášení Maggie Sheddan ze Scottish Sea Bird Center, z Shetlandských ostrovů pak Helen Moncrieff a Beth Aucott z RSPB, z Cornwallu Abby Crosby pracující pro Cornwall Wildlife Trust, z Grassholmu Greg Morgan pracující pro RSPB, a v neposlední řadě z ostrova Mull ve Skotsku významný ochránce přírody Dave Sexton. Čísla mluví za vše - například v Grassholmu zemřelo nebo kvůli nemoci opustilo kolonii přinejmenším 5000 terejů; kolonie chaluh na Shetlandech, jež se v minulých letech mohly pyšnit přibližně padesáti páry, byly letos zastoupeny jen třemi páry; letos v létě bylo na pobřeží Cornwallu napočítáno asi pět stovek mrtvých mořských ptáků, zabitých převážně touto nemocí. Dalšími ptáky, na které má nový typ ptačí chřipky vliv, jsou rybáci, papuchalkové, alkouni a mnoho dalších - nemocí byli již nakaženi zástupci více než 60 druhů ptáků v Británii. Velké škody napáchala ptačí chřipka na největší kolonii terejů bílých (Morus bassanus) na Bass Rock. Uvidíte fotografii této kolonie v roce 2020, porovnanou s mnohem chudší fotografií z tohoto roku. Ačkoliv někteří terejové styk s nemocnými přečkali, kolonii zabere desítky let, než se počtově vrátí do předcházejícího stavu. Kromě toho se již ví, že tato nemoc má vliv minimálně na 6 druhů dravců, a Dave Sexton nám z ostrova Mull poví o problémech, se kterými se nyní potýkají tamní orli mořští (Haliaeetus albicilla). Tito majestátní dravci jsou po čtyřiceti až padesáti letech ochranářského snažení zpět na skotských ostrovech, a přesto bojují o přežití - několik jejich mláďat letos v létě zemřelo v hnízdech, i kvůli tomu, že jim nakažení rodiče nenosili potravu, anebo kvůli nakažení nemocí. Ptačí chřipka se na ptáčata šíří z potravy, přinesené dospělci. K velmi efektivnímu šíření nemoci dochází především díky tomu, že se nemalé množství ptáků pohybuje z místa na místo mezi sezónami. Letos v lednu vyšly výsledky studie provedené na Aljašce, jež dokázala, že některé viry jsou schopny přežít i rok ve vodním prostředí - tato nemoc tedy může mít ohnisko v mokřadech. Tam viry na opeřence čekají dlouho poté, co je do vody zanesli jiní ptáci. 

Klip z druhé epizody pořadu Autumnwatch 2022 od BBC Studios Natural History Unit, vysílané živě v úterý 25. října na BBC Two.

Vřískot v džungli - Kapitola 7.

Seto Bayangkara si myslí, že se les zlobí. Má za to, že síly džungle se chtějí herpetologické výpravě pomstít za to, že před několika dny pytlák zabil krajtí ženu, vyhnanou do divočiny před pětadvaceti roky. Nejprve mu tu pohádku nikdo nevěřil, ale pak se začaly dít prazvláštní věci. Ačkoliv Seto a Jochi dosud nezažili setkání s tajemnými, bizarními obyvateli bornejského pralesa, každý z trojky studentů už s nimi měl nepříjemný zážitek. Russ byl mučen bledě zeleným skřítkem, který měl obličej jeho starého kamaráda Charleyho, jenž zemřel při autonehodě v den Russových dvanáctých narozenin, před více než desetiletím. Potvůrka ukousla Russovi tři prsty. Helga byla v noci napadena jakýmsi netvorem, zřejmě dítětem krajtí ženy, ale v zápase jej přemohla. Landon, exkatolík proměněný v misantropa (a podle Helgy i ekofašistu), zase několikrát spatřil křesťanský kříž, a kromě jakéhosi bělocha s dlouhými vlasy zahlédl i mladou ženu, které říká Zaylee. Týmu se podařilo najít Russe v přítoku řeky Kayan. Následně bylo rozhodnuto, že co nejrychleji džungli opustí. Jsou ve velkém nebezpečí. Při pochodu zpět k táboru se ukázalo, co je vlastně Landon zač. Jeho queerfobní, antiliberální názory tým rozvracejí - a to ve chvílích, kdy je třeba držet spolu. Brzy dojde k tragédii. Bude téct krev. Nastanou nelidská, otřesná muka. Džunglí se bude ozývat vřískot.

Vřískot v džungli

Kapitola 7. 

"Odskočím si," řekla Helga, a opřela svůj batoh o kmen stromu, "hned se vrátím." Zmizela mezi křovisky. 

"Máte ještě ve svém batohu místo? Nebo tam máte moc vzorků?" usmál se Jochi na Russe, a zatřepal kufříkem. "Já už si ani nevzpomínám, zda jste nějaké žáby za ty dva dny nasbíral." 

"Vezmu si to," vyhrkl Russ, a sjel po příkrém břehu potůčku, až se špičky jeho zaprášených bot zanořily do vody. 

"Klidně to sbalím k sobě do batohu," usmíval se Jochi, "není třeba si s tím dělat starosti." 

"Ne, pane doktore, já... já si to vezmu! Je to přece... je to přece moje!" 

Russova tvář byla ztuhlá, oči měl vykulené, a na kufřík pohlížel, jako by to bylo to nejcennější, co si s sebou na výpravu vzal. V očích se mu objevily slzy, když uslyšel hihňání skřítka, vycházející z hlubin lesa. Posmíval se mu! 

"Ty víš, jak to je, Russi! Víš to moc dobře!" 

Jochi si sundal batoh, a když se pokusil Russovo malé zavazadlo vtlačit mezi narychlo sbalený spací pytel a moskytiéru, kufřík se otevřel, a vyletěly z něj dva papírky. 

"Ne! Pane doktore, prosím vás!" vykřikl hystericky Russ, přeskočil potůček, a kufřík sevřel v rukou. Přitiskl si ho k hrudi, jako by to bylo jeho vlastní dítě. 

Jochi se smál: "Tak si ho vezměte sám. Vím, že toho na vás bylo moc, pane Andru. Působíte strašně... vyděšeně. Ale to je v pořádku. Až budeme ve výzkumné stanici, odpočineme si, a... jo, vy se trochu vyspíte, a pak uvidíme, co bude dál." 

Russ zděšeně oddechoval, a na kufřík se znovu podíval. Velké žluté oko na něm pulzovalo, snad jako srdce pralesa. Prorůstaly ho rudé žíly. A praskaly. Russ zavřel oči, když z něj měl znovu vystříknout gejzír. Seto si ho starostlivě prohlížel. 

"Co vidíte, pane Andru? Co se vám síly lesa snaží říci?" zeptal se roztřeseným hlasem. 

"Já nevím," zašeptal Russ, "já vůbec nevím. Ale bojím se." 

"Všichni bychom se měli bát," řekl Seto. 

Jochi zvedl ze země dva papírky, které z kufříku vyletěly, a natáhl k Russovi ruku. Chtěl mu je vrátit. Student byl k němu však otočen zády, a chystal se znovu potůček přeskočit. Jochi tedy papírky vložil do kapsy svých kalhot. Nechtěl Russe dál zatěžovat.

Helga si mezi křovisky hledala vhodné místo, kde by si mohla dřepnout. Přeskočila několik spadlých větví, plesknutím rukou o vlastní tvář zabila několik dotěrných komárů, a z ramene si smetla velkého švába, jenž na něm bez dovolení přistál. Jakmile našla místo, kde by byly její ruce a hlava alespoň na chvíli v bezpečí před větvičkami pokrytými tunami klíšťat, vydechla, a protřela si oči. Netušila, že se jí žádného soukromí nedostalo. Cosi se za ní plazilo. Bylo to tiché, a kradlo se to za jejími zády, s vytřeštěnýma očima plnýma nedozírné vášně. Ze všech sil se ten tvor snažil potlačit vzrušené syčení, ke kterému ho pohled na ni doháněl. 

"Vidíš, Landone? Tady ji máš. Dokonce je i svlečená. Udělala to pro tebe, Landone. Jenom pro tebe." 

Devětadvacetiletému doktorandovi, ležícímu v křovinách na břiše, se třásly ruce. Padalo mu obočí. Usmíval se. Bylo mu krásně. Uviděl Zaylee, jež k němu stále promlouvala, jak vystoupila z křovin před Helginýma očima. Nebyla oblečená. 

"Podívej, obě jsme se svlékly, Landone. Jenom kvůli tobě. Tak pojď!" 

Landonovy rozradostnělé oči náhle jako by něco ovládlo. Ďábelsky se zaleskly. Zatnul zuby. 

"Tak pojď, Landone! Na co čekáš? Až si zas natáhne kalhoty? To už bude pozdě!" 

Landon vyskočil z křovisek, a zavřískal. Helga se příšerně polekala, otočila se k němu, a sama vykřikla. Landon spadl na zem, a kroutil se v bolestech. 

"Bože! Bože, ne! Já to nezvládnu! Já... já už to nechci!" 

"Landone, ty sráči! Cos tam dělal?! Cos tam dělal, ty debile?!" zařvala na něj Helga, a chvějící se hrůzou ho div neudeřila do obličeje. 

Landon brečel: "Strašně to bolí... Zase to prasklo... Bože... Bože! Bože, pomoc! Pomozte mi někdo!" 

"Ty prase... Tys mě šmíroval, co? Když jsem byla na záchodě!" vykřikla Helga. 

Kopla ho do hlavy. Landon zařval ještě víc, a zakrvavenýma rukama, jež vytáhl z rozkroku, si zakryl tvář. 

"Co seš zač?! Ty... ty seš úchyl!" křičela Helga. "Hej! Russi! Pane doktore! Pane Bayangkare! Slyšíte mě?! Pomoc!" 

"Zaylee... Zaylee!" naříkal Landon. "Proč jsi chtěla, abych to udělal? Proč mě takhle pokoušíš? Já za to přece nemůžu! Nemůžu za to!" 

Seto proskočil křovisky. Jochi a Russ utíkali za ním. 

"Co se děje?! Co mu je?" ptal se zmateně strážce parku. 

"Já už na tohle nemám... Tenhle fašoun na mě čuměl, když jsem byla na záchodě! Chtěl mě napadnout!" oddechovala Helga, a celá se třásla. Russ ji okamžitě objal, přátelsky, snad i jako ochránce. Se zděšením pohlížel na hystericky naříkajícího Landona. Tomu se z hrdla dral táhlý, bolestný řev. Působil jako dítě, které se zhroutilo. Z úst mu tekly sliny. 

"Pane Kaelbere," řekl opatrně Jochi, "budete nám muset něco vysvětlit."

Pochod lesem byl pomalý. Landon se sotva držel na nohou. Jochi mu otevřenou ránu mezi nohama nemohl sešít, neboť v lékárničce nezbyl ani centimetr nitě. Ve spodkách měl ručník, který měl krvácení zastavit. 

"Hnus," řekla Helga Russovi, "mám ho dost. Nemůžu už ho ani vidět." 

"Zašel jsi moc daleko, Landone," řekl doktorandovi Russ, "z tohohle budeš mít problémy. Jen tak z toho nevyklouzneš." 

"Chtěla... chtěla, abych na ni skočil," naříkal Landon, "říkala, že... že si to svlíkla kvůli mě." 

"Proč... proč ho s sebou vůbec táhnem? Proč, pane Bayangkare, nezavoláte na stanici, ať si pro něj přijdou vaši spolupracovníci? Měli jsme ho tam nechat," řekla Helga.

"Nemůžu ohrozit životy dalších lidí," odpověděl Seto, "džungle je moc nebezpečná." 

"Není nebezpečná hlavně kvůli němu? Ženská se v jeho blízkosti nemůže cítit bezpečně. Teď, když víme, co je zač..." 

"Ne... ne!" naříkal Landon. "Já si to nevybral... Ona to chtěla!" 

"Držte už tu svou zasranou hubu," řekl mu hořce Jochi, "nechápu, jak jsem vás mohl tolerovat... Všechny ty vaše poznámky, urážky... vůči Russovi a Helze. A teď tohle... Chvástal jste se tím, jak se vám líbí holky... opravdu to tak je? Nebo se vám na nich líbí jenom... jenom něco?" 

"Běžte do prdele!" zařval v breku Landon. "Zaylee... Ona to chtěla! Lákala mě k tomu... Nemohl jsem to udržet! Chápete to? Musíte to chápat!" 

"Kdo je Zaylee? Viděli jsme vás, jak jste si povídal s nějakým keřem... když jsme hledali Russe. Řekl jste slovo 'Zaylee', a já vám pak zase musel zašívat piňďu," řekl Jochi, "vysvětlete nám to. Chci vědět, jakého studenta tady vlastně mám." 

"Nebo spíše, co mu síly lesa ukazují," doplnil ho Seto. 

Landon si utřel oči od slz. "Zaylee byla moje přítelkyně," začal, "a já... já slyšel její hlas, když... když mě ta sliznatá příšera znásilňovala. Slyšel jsem, jak ke mě Zaylee promlouvala... než se mi ukázal Ježíš." 

Ostatní mlčeli. Čekali, až jim doktorand řekne víc. 

"Měl jsem Zaylee rád... Byla na mě tak hodná... Taková malá ženská, co se hodně modlila k Bohu... Chtěla si někoho vzít, a věřila, že to bude její první přítel... ale nikdo jí nechtěl. A tak, když jsme se seznámili, aby si mě udržela... oblíkala se hodně málo, protože asi věděla, že mě to vzrušovalo... Věděla, co jsem chtěl!" 

"Kretén," zašeptal Russ. 

"Studovala linguistiku... bože, měl jsem ji rád," naříkal Landon, "a pak... po čtyřech měsících musela jít do nem..." 

Rozbrečel se, a spadl na lesní půdu. 

"... do nemocnice... Poslal jsem jí do nemocnice... Nešlo to... Já to nechtěl, ale... musel jsem!" 

"Ty nejsi v pořádku, Landone, co?" zeptal se ho Russ. "Začíná mi to dávat smysl. Chápu, proč mluvíš tak, jak mluvíš. Ty jsi opravdu sociopat." 

"Drž hubu, teplouši." 

"Ty vůbec vztahům nerozumíš," pokračoval Russ, "jsi sociopat... a k tomu ještě, já nevím, nějaký fetišista?" 

Landon se v breku začal smát. "Ve čtrnácti mě rodiče vzali do kostela v Gate City... v Tennessee... nemoh jsem se přestat dívat na prdele těch jeptišek... a co na tom sejde? Zaylee jim byla strašně podobná. Byla submisivní. Jednou se převlíkala, a já na ni skočil..." 

Přestal se smát. Opět brečel. "Nejhorší je, že jsem musel jít do nemocnice i já, protože jsem si to... uh... poranil." 

"Mám toho dost," řekla Helga, "jdu dál bez něj. Tohle nemůžu poslouchat." 

"Vy jste svou přítelkyni znásilnil?" zeptal se Jochi. "Jak to, že o tom nikdo z nás neví? Nemáte být někde zavřený?" 

Landon na to neodpovídal. Pořád naříkal. 

"Končím tady," řekla Helga, vzdalujíc se od týmu, "končím s touhle výpravou. Zítra letím do Německa. Na tohle fakt nemám." 

"Já taky ne," přidal se k ní Russ, "seš bestie, Landone." 

"Nemůžu za to! Já nechtěl... Dva roky jsem to nedělal, a tahle děvka," vyhrkl, a ukázal na Helgu, "ona se mi zdála... perfektní!" 

"Je mi z tebe na zvracení, Landone," řekl mu Russ, "seš normálně kriminálník." 

"Počkejte... proto studujete na Edinburghské univerzitě, že? Proto jste odešel z Catholic University ve Washingtonu!" vyhrkl náhle Jochi. 

"Oni to tam... zahladili, jo... páter Williams... pomoh mi... asi věděl, jaký to je... jak těžký to je! Ale já musel odejít... všechny holky to věděly... Byla tam nějaká čubka z Británie, co mi přezdívala Bloody sod... nemoh jsem tam studovat na PhD! Musel jsem utýct z Ameriky, vzdát se svý víry, protože podle ní jsem byl hříšník... máte pravdu, pane doktore. Jedinej důvod, proč jsem váš student, je... ta věc se Zaylee." 

Zatímco Landon pořád naříkal, a vyprávěl ostatním svůj šokující příběh, Helga dorazila k poničené části lesa. Myslela si, že již nemohla být vyděšena více, když na ni zničehonic zpoza padlého kmene stromu vykoukla kulatá hlava se žhnoucíma, ďábelskýma očima. Helze divoce bilo srdce. Příšera si ji prohlížela, a nahlas syčela. Helze se začaly vybavovat události předchozí noci. Pohlížela na stejného netvora. To syčení bylo identické. Dosud však dítě krajtí ženy neviděla za bílého dne. Dostala velký strach.

"Landone, víte, co je parafilie?" zeptal se Jochi devětadvacetiletého doktoranda. Ten neodpovídal, jen hučel, a špinavýma rukama si utíral obličej. 

"Kradl jste se za slečnou Wolff, když si šla odskočit, měl jste nějaké zvláštní fantazie... ale kdyby to byly jen fantazie... vy jste chtěl, aby se staly realitou, chtěl jste ji znásilnit. Jste parafil, Landone," řekl mu Jochi. 

"Držte už tu hubu! Všichni držte ty vaše zasraný huby!" vykřikl Landon. Podíval se na Seta. "Stejně za to můžete vy... vy asijskej gobloku! Kdybyste nám nevyprávěl ten příběh..." 

"Co tím chcete říct?" zeptal se dotčeně Seto. 

"Chce tím říct, že ten příběh o znásilnění ženy z vesnice ho vzrušil, a že za to můžete vy, protože jste nám ho pověděl," řekl Russ. 

Jochi se nahlas nadechl. Zřejmě mu něco došlo. 

Seto se bránil: "Jak se opovažujete... Můžete být rádi, že jsem vám ten příběh povyprávěl, jinak byste něvěděli o nebezpečích lesa nic! S vaší touhou ubližovat ženám to vůbec nesouvisí!" 

"Přesně tak," řekl Russ. 

"Aspoň víte, s čím se tu potýkáme," pokračoval Seto, "tak se přestaňte chovat, jako blbec, zvedněte se, a jdeme! Stejně... stejně je už možná pozdě." 

Keř za Jochiho zády se náhle divoce zatřásl. Jochi se vylekal. 

"Teď už mi věříte, příteli?" zeptal se ho Seto. "Musíme jít!" 

Spolu s Jochim zvedl Landona, a táhnul ho lesem pryč. 

Russ utíkal napřed. Po chvíli usyšel Helgin křik. 

"Proboha... proboha, ne!" zašeptal si pro sebe. "Helgo?! Helgo, běžím za tebou!" vykřikl. 

Zatímco utíkal lesem, setmělo se. Pořád bylo ráno, ale slunce náhle zmizelo. Obloha zčernala. Russ sotva viděl před sebe. Jeho oči si na tmu nedokázaly rychle přivyknout, a tak se po chvíli zamotal v liáně. Mrskal sebou, snažil se osvobodit, ale nešlo to. Měl pocit, že mu liána pevně svázala ruce. Obtočila se mu kolem krku. Russ přicházel o dech. Kopl blízkou aglaiu do kmene, a z jejího listí náhle vystoupilo něco zvláštního, něco takřka nepochopitelného. Russovi se před očima střídal jeden obrazec za druhým. Velké žluté oko, rudá skvrna, jeden patvar, druhý patvar, pak se na něj křovisko usmálo, a poté se mu ukázal jakýsi vstup do jiného světa, jakési modré světlo s vibrujícími, slabě zelenými vlákny. Slyšel skřítkův smích. 

"Russi, Russi, Russi! Les se brzy nasytí! Nejde utéct, Russi! Les ochutnal tvé prsty, a má teď chuť na víc!" 

Helgin křik sílil. Russ zápasil s liánou, zatímco se mu k obličeji přibližovala něčí ruka. Pleskla ho do tváře. Russ se z liány vymanil, a spadl na zem. 

"Pane Andru!" řekla mu šupinatá příšera, jež se k němu sklonila. 

"Ne! Ne!!!" řval Russ, zvedl se, a udeřil ji do tváře. "Nechte mě být!" 

Všiml si, že se k němu přiblížily další dva netvoři. Vyšli z temnoty lesa, a manicky se na něj usmívali. Russ zvedl ze země kus dřeva, a máchl jím po jedné z nich. 

"Pane Andru... co to děláte?" 

Nezasáhl ji. Další z těch netvorů měl na sobě to stejné žluté oko, které už v tomto lese Russ mnohokrát viděl. 

"Russi, Russi, Russi! Nasytíme se!" 

Klackem se do oka trefil. Jako vždy, i nyní zmizelo, a na jeho místě vyprskl krvavý gejzír. 

"Ty debile jeden! Ty hnusnej, teplej debile!" 

Russ několikrát zamrkal, a uvědomil si, koho zasáhl. Landon se opět válel na zemi, a vřískal bolestí. 

"Viděl jste něco jiného... něco jiného, než realitu, že je to tak, pane Andru?" zeptal se ho Seto. Právě jeho se Russovi nepodařilo zasáhnout. Jochi si utíral z nosu krev. 

"Kruci... kruci, já... já se omlouvám! Myslel jsem, že po mě šli!" vyhrkl Russ. 

"Jdou po nás všech," řekl Seto, "děti krajtí ženy... Ale les očividně chce, abyste nás zdržel! A zase jsme tu spolu strávili pár minut... na místě! Takhle to dál nejde! Bude po nás!" 

Helgin křik byl naprosto příšerný. "Musím za ní... musím za ní!" zařval Russ, strhl liánu, jež ho před několika momenty držela zajatcem, a rozběhl se za svou kolegyní. 

"Nemáte pocit, že to slunce pálí nějak moc? Já vím, je půl jedenácté..." poznamenal Jochi. 

"Možná, že se nás les snaží usmažit," řekl na to Seto. 

"Tomu snad nevěříte, příteli." 

Mezi křovisky se opět něco pohnulo. Jochi, Seto i krvácející Landon se polekali, a dali to nahlas najevo. 

"Tohle je konec... Konec! Pryč!" zařval Seto, a své dva kolegy opustil. V nepopsatelném strachu o život je vydal příšerám džungle na milost a nemilost. 

"Je mi to líto, Landone," řekl Jochi, a nervózně vydechl, "já... já už vás dál táhnout nemůžu!" 

I on doktoranda opustil. 

"Debilové! Zradili jste mě!" řval Landon. "Řek jsem vám pravdu! Nic jsem vám neudělal! A vy jste mě zradili! Bando kreténů!" 

Pokusil se vstát, a zavřískal bolestí. Cítil, že přišel jeho konec. Takto si své poslední chvíle nikdy nepředstavoval. 

"Landone, proč? Proč jsi ji včas neobjal? Pamatuješ, jak jsi to udělal mně? Pěkně kolem těla, silně, abych neutekla... Proč jsi byl tak pomalý?" 

Landon, naslouchaje hlasu Zaylee, plakal - osamocen, zavržen, odsouzen.

Syčení ustalo. Helga vykoukla zpoza pahýlu dvojkřídláče. Netvor, který ji před chvílí pozoroval, se nechtěl ukázat. Měla pocit, že reagovala přehnaně. Hned, co se rozkřičela, a dala se před ním na útěk, zmizel. Možná přece jen neviděla to, co ji napadlo v noci. Pak ucítila dotyk na zádech. Zařvala, otočila se, a udeřila pěstí do obličeje Russe. 

"Sakra! Promiň... měl jsem ti dát vědět, že tu jsem!" 

"Tohle už nedělej, kámo," řekla mu, a zakryla si ústa, jako by se snažila udržet zvratky. 

"Pane Andru, slečno Wolff! Rychle!" hecoval je Seto, vybíhaje z lesa. Jochi ho doháněl.

Po Landonovi se ani jeden ze studentů neptal. Nebyl důvod, proč by se o něj měli zajímat. Utíkali, vystrašeni každým zašustěním, každým zapísknutím, každým zabzučením. Když jim do očí pronikly sluneční paprsky, řvali hrůzou. Když jim dopadla za krk kapka z vlhkého listu některého z pralesních velikánů, mohli se pomátnout. Ve stavu naprosté hysterie se nakonec ke konci dne vrátili k výzkumné stanici. Seto se zhroutil, a ostatní strážci parku ho museli na lehátku odnést do jeho pracovny, kde jej uložili na postel. Byl dehydratovaný, a pořád omílal ta stejná slova o silách lesa. Někteří strážci a strážkyně si při tom kroužili prsty u hlav. 

"Krajtí žena... les se nám všem pomstí... všichni za to zaplatíme..." 

Snad se tomu někdo i zasmál.

Po návratu do dřevěného domku s červenou střechou, který byl členům expedice propůjčen, se téměř zhroutil i Russ. Klekl si k posteli, z krku se mu ozývaly zvláštní zvuky, a naříkal. Helga byla zcela vyčerpaná, a nedokázala vyjít schody na půdu. Usadila se proto na Landonovu postel. 

"Russi, budeme v pohodě... určitě..." řekla tiše. 

"To byl tedy běh," ozval se Jochi, zavíraje dveře, "utíkat džunglí vůbec není lehké, zvlášť pro někoho s mou váhou... A všechno to bylo na nic, že?" 

"Proč by to bylo na nic? Tady jsme v bezpečí. Nic nám tu nehrozí. Seto přece říkal..." reagovala na to Helga. 

"Seto... Seto je pověrčivý. Zklamal mě," odpověděl Jochi, "víte, myslel jsem si, že ten příběh o krajtí ženě byl jen místní folklór. Opravdu. A on mě pak v noci stáhl do těch svých... no, šílených teorií o silách lesa... a když teď vidím, jak se mu za ně jeho kolegové venku smějí..." 

Jochi se kysele usmál, a vytáhl z kalhot ty dva papírky, jež vyletěly z Russova kufříku, když se ještě tým nacházel u potůčku za poničeným kusem pralesa. 

Russ na něj pohlédl, a vykřikl: "Ne! Prosím, ne!" 

Na jednom papírku se nacházelo žluté oko, a na druhém krvavá skvrna. 

"Začínám to chápat, pane Andru. Klíčem ke všemu, co se tu dělo, jste vy. To vy za všechno můžete!" 

"Ne, já... já..." 

"Co jste to udělal, pane Andru? Co jste to, sakra, provedl, Russi?!"

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ.

Zdroje obrázků:

1. Adobe Stock

2. CNN

Obrázek týdne 25. 11. 2022

Jak nám ten listopad rychle utekl! Příští týden se již zcela jistě budu vyjadřovat k radosti z přicházejících Vánoc! Pro poslední listopadový Obrázek týdne jsem se rozhodl najít malbu nějakého dalšího velkého teropoda - v posledních měsících totiž v příspěvcích do této rubriky figurovali jen vzácně (snad s výjimkou toho posledního). Netrvalo dlouho, a našel jsem dnes v podvečer přesně to, co jsem hledal. Autorkou tohoto nádherného díla je americká umělkyně Emily Stepp. Jako vždy, doporučuji podívat se i na další obrazy na jejím DeviantArtu. Co však říkáte na tento?

Popisek k obrázku: Osmimetrový Baryonyx walkeri rybaří na břehu pomalu tekoucí řeky. Právě si vybírá dobré místo k započetí lovu - místo, ze kterého bude dobře vidět na ryby, a z něhož pro něj nebude namáhavé po nich vyrazit. Zřejmě tak neučiní ve volavčím stylu, ale spíše po nich chňapne, jako dnešní medvěd grizzly, anebo snad dokonce do vody skočí celý, a vyhlédnutou rybu pak svými dlouhými čelistmi, podobnými těm gaviálím, zakousne. Tento břeh má Baryonyx pouze pro sebe, v okolí se nenachází žádná konkurence. Čeká ho dlouhý, ale snad i úspěšný lov. Baryonyx lovil velké ryby, jako například metrovou scheenstii z čeledi Lepidotidae. Scéna se odehrává před 125 miliony roky na jihovýchodě Anglie, v místech, z nichž se jednoho dne stane souvrství Weald Clay. Typový exemplář baryonyxe byl nalezen právě tam v roce 1983 lovcem zkamenělin Williamem J. Walkerem, na jehož počest bylo autory formálního popisu, Angelou C. Milner a Alanem J. Charigem, zvířeti dáno jeho druhové jméno.

Jen si představte, že byste se dnes po návratu z práce nebo ze školy, tedy nejste-li dosud zatíženi povinnostmi dospělých, mohli vydat zpět v čase do pravěké Anglie v rané křídě, a spatřit něco takového. V pondělí už by se vám asi zpět moc nechtělo, nemám pravdu?

Čeho dalšího se v příštích dnech na mém blogu dočkáte? Zítra to bude Vřískot v džungli - a vřískat se znovu bude, to mi věřte. Za pozitivní názory na příběh musím poděkovat své kamarádce z Itálie, která Vřískot v džungli čte v anglickém překladu. Finally, some recognition! Mimoto mám pro vás připravené poslední dva klipy z letošního Autumnwatch...

Hadi na poštovních známkách IX.

V sérii Hadi na poštovních známkách jsem vám představil již dvaatřicet pěkných kousků z celého světa, ale pořád jich není dost, nemyslíte? A tak mám pro vás várku dalších. Doufám, že se vám budou líbit. Třeba vás dokonce přesvědčí začít je sbírat!

Z malajských hadů jsme už na poštovní známce viděli bungarce dvoupruhého (Calliophis bivirgatus), ovšem stejná série hadích známek z roku 2002 obsahovala i toto vydařené dílko s užovkou Gonyosoma margaritatum! Tehdy byla vedena pod názvem Gonyophis margaritatus - z jakého důvodu byl rod nakonec přejmenován, to mi není známo, nicméně podobně znějící Goniopholis je rod pravěkého krokodýla, a tak si asi někdo moudrý řekl, že bude lepší těmto stromovým užovkám z jihovýchodní Asie změnit název, aby si je náhodou někdo s tím svrchnojurským crocodylomorphem nepletl. Pochopitelně si dělám legraci, byť vám to možná nedošlo - Gonyosoma je rod zavedený už od roku 1828, zatímco Goniopholis byl popsán až Richardem Owenem v roce 1841. Jejich názvy jsou tak odlišné, že snad ani není vtipné se jimi zabývat. Proč jsem se toho tedy dopustil? Gonyosoma je rod zahrnující osm specií; jeho asi nejznámějším zástupcem je užovka nosatá (G. boulengeri).

Při psaní této série článků jsem se dopustil strašlivého zločinu - tak strašlivého, že jsem nespíše odsoudil lidstvo k zániku před temnými kosmickými silami, které začernily mou mysl natolik, že i po třinácti letech píši tento bizarní blog, a jež na základě mých spisů určují osud každého z vás. Ne, promiňte, to už k vám hovoří má druhá osobnost, ten okultní mág. Asi to nedává smysl, co? Zločinem, kterého jsem se v Hadech na poštovních známkách dopustil, je nezahrnutí známky s mambou černou (Dendroaspis polylepis)! Pokud mi to odpustíte, a neodsoudíte mě za to ve své fantazii k mučivé smrti po uštknutí tímto hadem, pak vám s radostí představím jednu poštovní známku uvedenou roku 1982 v Mozambiku! Nejjedovatější had Afriky, nejrychlejší had a vlastně beznohý obratlovec celkově... Nádhera, že?

Další poštovní známka byla na trh uvedena v roce 1960, nikoliv v Mozambiku nebo v Malajsii, ale ve Spojených státech amerických. Vydala ji National Wildlife Federation, a nachází se na ní korálovec druhu Micrurus tener, se kterým se na území USA setkáte pouze ve státu Texas. Je to asi 80 centimetrů dlouhý had (ač je schopen dorůst i délky o čtyřicet centimetrů větší), a podobně jako já, má rád jiné hady (rozdíl mezi námi je ale ten, že já sám hadem nejsem, a taky je nepojídám k snídani). Může být i kanibalem (to je další rozdíl mezi námi). 

A nyní se podívejme na poštovní známku ze země, kterou jsme si v této sérii dosud vůbec nezmínili! Tato známka je z Bhútánu, kde byla vydána v roce 1999. Po dvou korálovcovitých se vracíme k čeledi užovkovitých, protože je na ní vyobrazena užovka z rodu Elaphe. Není mi známo, který konkrétní druh by to měl být - nechci si hrát na nějakého odborníka na užovky jižní a jihovýchodní Asie, když jím nejsem, a popravdě, hadovo zbarvení je na obrázku dosti generické. Určitě jde však o jednoho z těch známých "beauty snakes", jak se jim anglicky říká - v současné době je platných sedmnáct druhů. Některé z nich najdete v horských lesích v podhůří Himálaje.

Snad jste se trochu pobavili, a pokud vám mé rádoby vtipné poznámky - napsané, zatímco ve své ďábelské sluji klížím očima z únavy - vlastně vůbec vtipné nepřišly, pak si mě třeba představte řvoucího s kobřím jedem v očích, jestli to vaši sadistickou mysl potěší... Mě je to jedno.

Tento projekt bude pokračovat!

Úvodní scéna Forgotten Bloodlines: Agate oficiálně uvedena

Digitální modelář a paleoartista Max Bellomio, vystupující na internetu pod přezdívkou Digital Duck, slíbil v neděli 20. listopadu, že se brzy dočkáme první ukázky z jeho připravovaného pseudodokumentu Forgotten Bloodlines: Agate, vyprávěného oblíbeným britským přírodovědcem Nigelem Marvenem. Úvodní scénu zhruba čtyřicet minut dlouhého filmu, který v plné délce vyjde příští rok, zveřejnil dnes na svém YouTube kanálu. Pokud jste ji tedy ještě neviděli, pak mám tu čest představit vám Maxovu výtečnou práci s Nigelovým komentářem. Připravte se na cestu do pravěké Nebrasky před 20 miliony let...

Úžasné, že ano? Na nezávislý projekt je to bezesporu výtečné dílo. Max Bellomio samozřejmě pracoval i na hře Prehistoric Kingdom, se kterou je hlas hvězdy Prehistorického parku a nějakých padesáti dalších dokumentárních pořadů o přírodě neodmyslitelně spjat. Forgotten Bloodlines: Agate bude fiktivně dokumentárním snímkem o miocénní fauně souvrství Agate Springs, v podstatě natočeným ve stylu Putování s pravěkými zvířaty (Walking with Beasts) a dalších pseudodokumentárních pořadů, na nichž má generace (troufám si říci generace Z, ač si nejsem jist, zda se tento termín v Česku používá) vyrůstala. Jeho tvůrci nám umožní nahlédnout do života některých miocénních savců, jako byl entelodont Daeodon, velbloudovitý Stenomylus či v úvodní scéně nevystupující chalicotheriid Moropus. Tito savci žili ve světě, který se na přelomu oligocénu a miocénu podstatně změnil - z rozsáhlých lesů se totiž začaly stávat pro Severní Ameriku typické prérie. Max Bellomio už v prosinci 2020, když byl projekt oficiálně oznámen, slíbil, že dokument se bude odehrávat po dobu několika let životů daeodona a moropa. Budeme je sledovat při vyrůstání, a projdeme si s nimi všemožné strasti života. Hlas Nigela Marvena je třešničkou na dortu. Forgotten Bloodlines: Agate je, jak už jsem na svém blogu mnohokrát za poslední téměř dva roky zmiňoval, jeho prvním paleodokumentem od vydání dinosauřího speciálu čínského pořadu Natural Code v roce 2010. Je to zároveň v pořadí třetí paleomédiový projekt tohoto desetiletí, se kterým je Nigel spojen - předchozími jsou již zmíněná hra Prehistoric Kingdom a minecraftový addon The Giant Dinosaur Adventure, jež byly vydány letos. Hudbu k dokumentu složila skladatelka Sarah Class, která pracovala třeba s Barnabym Taylorem na seriálu America's National Parks z roku 2011.

Daeodon z Forgotten Bloodlines: Agate. Autor: Max Bellomio

Takže kdy se zbytku tohoto krásného filmu dočkáme? To je, jak by řekli naši přátelé z anglicky mluvících zemí, stále ve větru (up in the air). Datum vydání Forgotten Bloodlines: Agate zatím nebylo určeno, nicméně Max Bellomio dnes ohlásil založení Kickstarteru souvisejícího s projektem. Osobně si myslím, že film vyjde příští rok. Jak bude vydán, to se zatím neví, ale určitě bude okamžitě zhlédnutelný pro každého. Distribuci zatím autoři snímku nevyřešili. Velmi se těším, a jsem si jist, že vy také! Možná, že Agate bude teprve prvním z celé série dokumentů Forgotten Bloodlines. Nebylo by to skvělé? Renesance paleodokumentů, či snad paleopseudodokumentů, je skutečná věc!

O vývoji Forgotten Bloodlines: Agate a jeho vydání vás budu určitě informovat!

Autumnwatch 2022 - Housenky drobníčků ve spadlých listech

Housenky drobníčků ve spadlých listech. Michaela Strachan se v makrostudiu na Wild Ken Hill ve společnosti Lucy Lapwing podívá na velmi zajímavé bezobratlé, jejichž životy závisejí na jednom nepostradatelném vegetačním orgánu stromů. Pro spoustu lidí nejsou listy nikterak zajímavé, a když na podzim spadnou, nijak nezajímají ani spoustu dalších větších živočichů - ostatně přece nechutnají dobře. Pro larvální stádium řádu motýlů (Lepidoptera) jsou však zdrojem potravy, a existuje druh můry, jejíž housenky se spadlými listy živí - dokonce je vyžírají zevnitř! Už jste někdy na podzim viděli hnědý, tlející list se zeleným flíčkem? Je možné, že kdybyste ho zvedli, a posvítili na něj baterkou, uviděli byste uvnitř housenku drobníčka (rod Stigmella), můry z čeledi drobníčkovitých (Nepticulidae). Jak se však dovnitř dostala? Samice drobníčků kladou vajíčka právě na listy stromů, a to jak na jejich horní, tak i spodní stranu - co list, to vajíčko. Po vylíhnutí se droboučká housenečka zavrtá do listu, a požírá ho, až nakonec doroste potřebné velikosti k započetí další fáze vývoje. Jak tak roste, produkuje samozřejmě odpad, a ten je na listech snad ještě lépe pozorovatelný, než samotná housenka. Cestička, kterou si drobníček listem razil, je totiž zanesena jeho trusem. Lucy má v makrostudiu housenky dvou druhů; Stigmella hemargyrella a S. tityrella - obojí se dají najít v listech buků. Rozeznat od sebe housenky obou specií může být oříšek i pro zkušeného nadšence do světa hmyzu, a rozlišit od sebe dospělce jednotlivých druhů je už téměř nemožné - jediný spolehlivý způsob tkví ve studiu jejich genitálií, ale na to letos v Autumnwatch neměli čas ani rozpočet. Nejzajímavější na housenkách drobníčků je to, že jejich sliny obsahují bakterie, které po opuštění ústního ústrojí housenky vypouštějí hormon, a ten zpomaluje proces senescence listů. I spadlé listy tedy mohou zůstat zelené a šťavnaté poněkud déle, než by běžně vydržely, a housenky drobníčků se tak jimi mohou pořádně nacpat. Až tedy půjdete znovu do lesa, a začnete se při pohledu na spadané listí nudit, vzpomeňte si na housenky drobníčků - tlející listí je mnohem zajímavější, než jste si mysleli.

Klip ze čtvrté epizody pořadu Autumnwatch 2022 od BBC Studios Natural History Unit, vysílané živě ve čtvrtek 27. října na televizní stanici BBC Two.

6 vybraných druhů střevíčníkovce: Paphiopedilum sanderianum

Vědecký název: Paphiopedilum sanderianum,

Rozšíření: severovýchodní Borneo,

Velikost: šířka květu okolo 7 až 10 cm.

Střevíčníkovec Paphiopedilum sanderianum je endemitem oblasti Národního parku Gunung Mulu, kde žije v nadmořské výšce 100 až 500 metrů. Je k nalezení i na úpatí samotné hory Mulu, vrcholu o výšce více než 2300 metrů, který je domovem také několika vzácných láčkovek (včetně slavné "záchodové rostliny" Nepenthes lowii). V roce 1885 při své cestě na Borneo nalezl tuto orchidej J. Foerstermann, načež ji o rok později formálně popsal Heinrich Gustav Reichenbach v časopise Gardener's Chronicle, původně jako zástupce rodu střevíčníků (Cypripedium). Protože okamžitě zaujala sběratele a pěstitele orchidejí konce 19. století a začátku 20. století, zejména pro své neuvěřitelně dlouhé okvětní lístky, dosahující běžně délky od 30 do 60 centimetrů, stala se brzy vzácnou. Z kultivace se krátce po přelomu století ztratila, a po několik desetiletí byla považována za vyhynulou ve volné přírodě - až roku 1978 ji znovuobjevil Ivan Nelson. Dnes je P. sanderianum na Červeném seznamu IUCN klasifikován jako kriticky ohrožený druh. Roste jako litofyt na příkrých vápencových a dolomitových podkladech s pH 7,3 až 7,5, a nejlépe ještě na mechu a lesní opadance. Oblast, ve které žije, je velmi vlhká, a za rok v ní spadne velké množství srážek. Této orchideji se daří v teplotě 22 až 25°C. Kvete v období od dubna do června, a její květy jsou hnědočervené barvy. Lesklé zelené listy P. sanderianum mohou být dlouhé až 45 centimetrů, a široké 4 až 6 centimetrů. 

Zdroj obrázku: Slipperorchids.info

6 vybraných druhů střevíčníkovce: Paphiopedilum argus

Vědecký název: Paphiopedilum argus,

Rozšíření: Luzon, Filipíny,

Velikost: šířka květu 6 až 8 cm (některé zdroje uvádějí i 10 cm).

S tímto druhem střevíčníkovce se setkáme pouze na Luzonu, největším ostrovu Filipín. Roste na vulkanických hřebenech v lesnatém prostředí, v nadmořské výšce 1150 až 1600 metrů. Substrátem, ze kterého tyto rostliny vyrůstají, je lesní hrabanka s mechem a dostatečným množstvím humusu v půdě. P. argus žije v oblastech s průměrnou teplotou 17 až 20°C, a kde není zrovna příliš velké množství stínu; obývá světlejší lesy. Ve volné přírodě kvete v březnu a dubnu; celé květenství je dlouhé 30 až 45 centimetrů, a má zelenofialovou barvu. Květy jsou přinejmenším v umělých, pokojových podmínkách schopny vydržet až dva měsíce. Okvětní lístky má tato rostlina posety tmavými skvrnkami, a právě na ty odkazuje druhové přízvisko této vstavačovité - Argus Panoptes byl totiž řecký obr, který disponoval celým stem očí. P. argus sice nemá na okvětních lístcích zrovna sto teček, ale také jich nemá málo. Určitě platí, že je P. argus obrem, neboť je s výškou 60 centimetrů mezi střevíčníkovci skutečně nadprůměrně vysoký. Listů má každá orchidej tohoto druhu v rozmezí od 3 do 5; jsou dlouhé 9 až 24 centimetrů, a široké 2 až 5 centimetrů. Formálně tento druh popsal Heinrich Gustav Reichenbach v roce 1873 v časopise Gardener's Chronicle, ovšem jako zástupce rodu střevíčníků (Cypripedium). O devatenáct let později jej do Pflitzerem zavedeného rodu Paphiopedilum přemístil pruský botanik Berthold Stein.

Zdroj obrázku: SlipperOrchids.info

Vřískot v džungli - Kapitola 6.

Z obyčejné herpetologické expedice se stal mystický zážitek, při kterém nechyběly řev, prýštící krev, bolestivá zranění a konfrontace s tajemnými obyvateli bornejské džungle. Russ v noci, když les ovládly divoké plameny, utekl z tábora do malé jeskyňky na břehu jednoho z přítoků řeky Kayan, a tam se setkal s bledě zeleným skřítkem, který mu řekl, že "sleduje všechno". Ukousl Russovi tři prsty na pravé ruce. Seto má za to, že Helgu a Landona napadly děti krajtí ženy, jež byla zřejmě nedávno zabita pytlákem. Věří tomu, že se les zlobí, protože si smrt krajtí ženy - bývalé obyvatelky vesnice Desa Hantu, jež byla znásilněna a proměněna jakýmsi plazím netvorem - nepřál. Nyní se podle něj tajemné přírodní síly hodlají lidem, jež do hlubin pralesa vkročili, pomstít. Helga setkání s příšerou přežila, a Jochi si z jejího oblečení odebral netvorovu krev. Landon je na tom špatně. Byl donucen spářit se s tvorem, kterého popsal jako slizovitého, a přitom utržil vážná zranění mezi nohama. Tým si nemohl dovolit nechat jej v táboře, a tak ho při hledání Russe vzal s sebou. Landon začal znovu krvácet, když uviděl mezi křovisky osobu, kterou oslovil jménem Zaylee. Měl pocit, že se s ní setkal i předešlé noci, ač si nebyl jist, co ta figura vystupující ze zlatého kříže byla doopravdy zač. Russe, mučeného skřítkem s klukovským obličejem, se nakonec výpravě podařilo najít v řece. V té době si on sám začal uvědomovat, proč se všechny ty zvláštní věci dějí. Jakým způsobem se chce les lidem pomstít? Proč si vybral jako oběti zrovna tyto cizince?

Vřískot v džungli

Kapitola 6. 

Helga naříkala. V černočerné tmě se vyrýsoval útočníkův obličej. Stále se usmíval, spokojen s tím, co provedl. Nadšeně svýma rukama, pokrytýma horkou krví, přejížděl po jejím břiše. Působil euforicky, nahlas se smál, občas přitom popotáhl, a pak jí k tělu přitiskl svou hlavu. Byla studená, mokrá od deště, který se za divokého hřmění snášel z prázdné nicoty tam nahoře. Helga se vyzvrátila. Kyselá chuť odporné kaše, která ve strašné bolesti projela jejími ústy a dopadla na zetlelé listy, se smísila se shnilým dechem funícího netvora, jenž ji rázem chytil za vlasy, a vysmíval se jí do tváře. Pokoušela se mu z posledních sil bránit, chytila ho za krk, a pokusila se ho odtáhnout, ale on jí čímsi, snad kolenem, přitlačil na břicho, a ona opět vykřikla. Jezdil jí po obličeji rukama, chichotal se, a oči, jejichž zorničky mizely pomalu za obočím, se mu radostně leskly. Škrabal ji do tváří, a ohavným, sliznatým jazykem přejížděl po jejích rtech. 

"Říkal jsem, že tě dostanu, ty hnusná děvko. Jsi moje. Jsi moje!"

Russ se řechtal. Seděl na kamenitém břehu na bobku, kolébal se, a se skloněnou hlavou se smál na bledé oblázky, které si na něj ukazovaly, posmívajíc se jeho hlouposti. Ale místo toho, aby jej vyprovokovaly, sám si z jejich dotěrných poznámek dělal legraci. 

"Nejsem hlupák, kamarádi! Ani náhodou! Všechno chápu!" 

Jejich vysoké, rozezlené hlásky působily směšně, a pokaždé, když na něj některý ukázal, Russ ho zadupl, odplivl si, a znovu propukl ve smích. 

"Nepůsobí, že by byl v pořádku," řekl nahlas Seto. 

Jochi, který před chvílí Russe vytáhl z řeky, si rukama přejel po obličeji. Nervózně vydechl, a pohlédl na studentovu pravou ruku. "Mohl by být mimo kvůli traumatu? Něco mu ukouslo prsty," řekl. 

"Bylo by dobré se ho zeptat, co. Co konkrétně ho o ně připravilo," odpověděl Seto. 

"Russi," oslovil Jochi svého studenta, a dotkl se jemně jeho ramena, "Russi, všechno je v pořádku, jsme tu. Nemusíte se ničeho bát. Co se stalo? Řekněte nám cokoliv. Nebojte se o tom mluvit." 

Russ se znovu zasmál. Vstal, otočil se na Jochiho, a přitiskl se k jeho tělu. 

"Všichni tu umřeme," smál se v záchvatu, "sežere nás. Všechny nás sežere!" 

"Russi, Russi, Russi," uslyšel skřítkův hlas, "bude z tebe pečínka! Oberu si tvoje kosti, mňam, mňam, mňam. Seškrábu ti prsíčka, a narvu jim je do huby!" 

Russ jako by náhle procitl. Pevněji Jochiho sevřel, a z očí mu vytekly slzy. "Pane doktore? Pane doktore, co to... je mi blbě, chci zvracet... Moje ruka..." 

"Co se vám stalo?!" vyhrkl znovu Jochi. 

Seto z batohu, který Jochi odhodil před skokem do řeky, vytáhl lékárničku. "Bude lepší, když se to ováže," poznamenal, "a buďte si jistý, starý příteli, že mu to udělal některý z vyslanců lesa." 

Russ vykulil oči, a zmrzačenou rukou ukázal na Seta. 

"Přesně tak! Je to vyslanec lesa! Je to nějaký skřítek... Říká, že je naservírováno pro všechny... Jsme v pasti! Zabijí nás!" řval. 

"Jaký skřítek?" zeptal se zmateně Jochi, a ruku Russovi postříkal desinfekcí. Ten vypískl bolestí. 

"Nevidíte ho? Sedí tu... Civí na mě," řekl Russ, a pak se znovu rozchechtal, vnořuje prsty levé ruky do svých očí, "ne, tak to není... Není to tak. Neciví na mě." 

"Russi, Russi, Russi... Ty víš, jak to je!" 

"Žádný skřítek tu není," řekl rázně Jochi, a rozbalil obvaz, "bože..." 

"To oko! Pořád na nás hledí! Prohlíží si nás!" křičela Helga. Velká žlutá oční bulva se pomalu přemisťovala k vodní hladině, až jí pronikla, a její zornička se náhle rozšířila. Helze se zastavilo srdce. Oko hledělo na ni, zornička jezdila nahoru a dolů, jako by si ji prohlížela. Nebylo to příjemné. 

"Pane doktore, pane Bayangkare! Vidíte to?!" vykřikla znovu Helga. 

"Já žádný oko nevidím," řekl Landon, "nejsi trošku cáklá?" 

"Landone, seš fakt idiot. Ty víš, jak člověka podpořit," řekla mu Helga. 

"Žádný oko tu není! Akorát tam na druhým břehu je kříž. Je úplně stejnej, jako ten, co jsem viděl v noci. Divný." 

Helga chtěla od velkého oka vystupujícího z řeky odtrhnout své zraky, ale nešlo to. "Russ má pravdu. Všichni tu zemřeme," řekla tiše. 

Landon k ní přistoupil. Ze strany jí pohlédl do tváře, a v tu chvíli, kdy se začala třást, se dotkl její ruky. Trhla sebou. Lekla se. 

"Co děláš, kreténe?!" zařvala. Okamžitě si všimla, že z ranek ve tvaru písmene X, jimiž měl ruce poseté, prýštila krev. "Proboha, Landone... Co se to s tebou děje?" zašeptala. 

"Pane doktore?!" vykřikl zděšeně Landon. "Zase mi praskly stehy! Bože, bože... Ta bolest!" 

Celý se shrbil, a s plačtivým křikem si přiložil prsty k tříslům. "Pomozte mi! Ježiši, to je strašný! Teď je to úplně strašný... Já to nevydržim!" 

Jochi poprosil Seta, aby ustřihl nůžkami obvaz namotaný kolem Russovy ruky, a s lékárničkou okamžitě přiběhl k Landonovi, který bolestně vyl. 

"Helgo, běžte napřed... Zpátky do lesa! Seto a Russ půjdou za vámi. Vy si, Landone, zkuste sundat kalhoty. A chci vás jen upozornit na to, že mi dochází niť, takže... buďte připravený na všechno." 

Seto pomalu odváděl Russe od břehu řeky. 

"Russi, Russi, Russi, chutný, mladý Russi. Ty víš, jak to je! Víš, co přijde!" rozloučil se s ním skřítek, a rozkousl mrskající se žábu, kterou předtím nejspíše vylovil z vody. 

Russ se otřásl, a zavřel oči. V tu chvíli se mu skřítkův obličej v hlavě smísil s tváří, jež mu byla celý život dobře známa. Přitížilo se mu na srdci.

"Hele, je tady! Russ Smeller Andru!" 

"To je ten debil s hadama?" 

"Jo, jednou se mu jeden vysral na ruce. Kecal vo něm celý třídě, a najednou pink, měl ruce vod hadích hoven." 

"Proto mu říkáme Russ Smeller, chápeš?" 

Russ předstíral, že poznámky tří spolužáků, opřených zády o zeď chodby, neslyšel. Vytáhl ze skříňky učebnice, které potřeboval na hodinu fyziky, pak skříňku uzamknul, a vydal se k učebně. Necítil se příliš dobře, neboť věděl, že kolem posměváčků bude muset projít. Dnes byly jeho 12. narozeniny, a chtěl si je užít. Něco mu však říkalo, že tento den klidný nebude. Jeden z těch vysokých kluků mu sáhl na rameno. 

"Kam jdeš, Smellere? Volízat nějakýho hada?" 

Další dva kluci propukli ve smích. 

"Hele, nemáš dobrou repku, vole. Teď už se o tobě věci šíří i do vyšších ročníků. Tady Dave a Don mi řekli, co se ti prý stalo! Nechtěl bych." 

"Jak na tebe čumí," rozchechtal se dlouhán nalevo od něj. 

"Neví, o čem mluvíš. Ono se mu toho před třídou stalo podstatně víc. Třeba jednou, když nám zas kecal o zvířatech, mu vletěla moucha do huby. Pak se tam před náma dávil, jak kdyby spolk kyanid, a učitelka ho mlátila do zad. Tos měl vidět, Lee." 

"A dostal z tý mouchy nějakou nemoc. Asi k němu přiletěla ze záchodů." 

"Nechte mě být," řekl posmutněle Russ. 

"Hele, slyšíš ho? Co to bylo za pípání? Budeš brečet, Smellere?" 

"Jaká holka se ti líbí, Smellere? Řekni nám to!" 

"Žádná, Done. Vsadím se, že erekce má maximálně z chlapských buchet. Jako že z břišáků." 

"Počkej, tak já mu svlíknu kalhoty, ty mu ukážeš svý absíky, a zkusíme odhadnout, jestli u něj nastala ňáká změna." 

Russ se chtěl bránit, chtěl něco vykřiknout. Cítil ten studený pot na rukou, a horkost na hrudi. Ale ti kluci byli nejméně o hlavu vyšší, jeden z nich byl dokonce o rok starší, a Russ se jich bál. Věděl, že Dave a Don už za školou jednou sbili brýlatého klučíka, který byl na autistickém spektru, a z jehož zájmu o videohry z 80. let a o design londýnského metra si dělali legraci. Ten kluk pak odešel ze školy, ale Dave a Don nedostali ani důtku, přestože se o tom před náhlou výměnou ředitele školy dosti hovořilo. Naštěstí však Russ nebyl bezbranný. Don najednou sletěl ke zdi, a bouchl se o ní temenem. Na scéně se objevil nepříliš vysoký kluk, jen o něco málo vyšší, než Russ, zato však velmi silný. 

"Volové, to jste přehnali," řekl posměváčkům, "takhle se normální lidi nechovají. Jaký zas máte problémy?" 

"Běž, víš kam, Charley." 

"Fakt doufám, že tu erekci, o který jsi mluvil, nemáš ty," odpověděl na to Charley, a kopnul Davea mezi nohy takovou silou, že při jeho řvu celá chodba ztichla. Zazvonilo na hodinu, a Russ a Charley, nejlepší přátelé, vnikli do učebny fyziky, a vyhnuli se tak dozoru, který hned naříkajícího Davea zpovídal. 

Po skončení vyučování si spolu Russ a Charley sedli na lavičku u školního hřiště. 

"Všechno nejlepší, mimochodem," řekl Charley, a na Russe se usmál, "měli bysme ty tvoje narozky nějak oslavit." 

"Hmm, to bych byl rád," odpověděl smutně Russ, "doma je se mnou nikdo slavit nebude. Máma má dneska dvě šichty, protože jde večer uklízet sem, a táta je v Glasgow na školení." 

"Jo, tos mi říkal, že je z toho celý roztřesený, protože tam můžou přijít na to, že se zapomněl podepsat na papír o účasti na tom posledním," řekl Charley, rozbalil si svačinu a zakousl se do sendviče. 

"Jestli na to přijdou, tak ho vyhodí, a zase bude nezaměstnaný," reagoval na to Russ, "jsem z toho nervózní. Táta nám před nedávnem říkal, že se budeme muset odstěhovat z bytu, když nebudou peníze. Renta je teď v našem domě moc drahá." 

"Sakra, to je zlý," řekl Charley s plnou pusou, "mě se teď stěhovala babička, ale to už jsem ti říkal. Byty jsou čím dál dražší, je to hnus." 

"Hele, jak jsi říkal, že bychom na vysoké žili v bytě spolu... to jsi myslel vážně?" usmál se konečně Russ. 

"Jasně. Jestli se teda na vysokou dostanu," rozchechtal se Charley, "jako je nám dvanáct, Russi. Máma mi říkala, že není zdravý přemýšlet o vysoký, když jsi ani nešel na tu střední." 

"No, já ale chci být zoolog." 

"Jo, jo... Taky že budeš. Ale co bude ze mě, to nevím. Nějak si začínám uvědomovat, že bych radši pracoval rukama. Keramika nebo něco takovýho." 

Když Charley snědl svačinu, odebrali se oba kluci ze školního hřiště, a došli před vchod do školy. Tam na Charleyho čekalo auto. 

"Clyde!" zvolal Russův kamarád na vysokého, štíhlého muže s nagelovanými vlasy, který z Hondy vystoupil. 

"To je přítel mojí mámy, Russi. Ten, co mi koupil to terárium..." 

"Terárium, se kterým to pak Charley vzdal. Rád tě poznávám, Russi," řekl Clyde, a podal klukovi s orlím nosem ruku, "Charley v jednom kuse mluví o tom, jak se o felzumy, které jsem mu koupil, dobře staráš." 

Russ nesměle pokýval hlavou. 

"Tak v šest zase před Makars Mash? Clyde mě tam přiveze," řekl Russovi Charley. Ten se usmál. 

"Díky, Charley. Bude to super oslava. Můžeme jít do kina." 

"Měli bysme zajít na to Toy Story 3. Už je v to kinech týden, a já to fakt chci vidět," smál se Charley. 

"Dík za všechno, kamaráde. Co bych bez tebe dělal?" 

"Víš, jak to je Russi. Víš, jak to je." 

Tehdy viděl Russ Charleyho naposledy. Dárek, který mu osud nadělil k 12. narozeninám, byla smrt jeho jediného kamaráda při autonehodě. 

"Se silami lesa není radno si zahrávat," řekl Seto při pochodu džunglí, "začíná mi docházet, o co se snaží. Slečno Wolff, vy jste křičela na pana Kaelbera, že jste viděla něco, co on zase neviděl. Vůbec mě to nepřekvapuje." 

"Proč ne?" zeptala se Helga, a rukou odhrnula dlouhou liánu z cesty. 

"Protože každý z vás vidí něco jiného. Když pan Kaelber mluvil o tom, že ho napadla slizovitá příšera, mohlo se snad jednat o něco jiného, než o dítě krajtí ženy. Anebo to bylo dítě krajtí ženy, ale vzalo na sebe jinou podobu." 

Helga zakroutila hlavou. "Pane Bayangkare, kdybyste se slyšel..." 

"Pořád mi nevěříte? Sama jste něco viděla, a já vám říkám, že ani já to neviděl! Ale je jasné, že každý z vás individuálně spatřil a zažil něco jiného. Je to, jako by si vás lákaly. Každého jiným způsobem," řekl Seto. 

"To by dávalo smysl," řekl znaveně Russ, táhnoucí se za Setem, "vy jste toho skřítka neviděli, co?" 

"Ne. Ani Jochi, ani já, a předpokládám, že studenti také ne." 

"Říkal, že je naservírováno pro všechny. Nevím, koho myslel 'všemi', ale..." zamumlal Russ. 

"Pak je to jasné! Je to přesně tak, jak to říkám!" vykřikl Seto. 

"Takže odsud musíme zmizet," řekla Helga. 

"Ano, a to jsem také říkal. Vraťme se k táboru, všechno zbalme, a vraťme se do výzkumné stanice. Tam bychom měli být v bezpečí," odpověděl Seto. 

"Vrtá mi hlavou... proč měl jeho tvář? Proč ten skřítek vypadal...?" zamýšlel se nahlas Russ. 

"Vypadal jak?" zeptala se ho Helga. 

"Já nevím," řekl Russ, a zakryl si obličej rukama, "připomínal mi někoho. A když jsme odcházeli, a on tam seděl a hihňal se, ten jeho hlas... jeho tvář... znal jsem je. Vím, kdo to byl! Jenom měl bledě zelenou kůži, měl čapku, špičaté uši... Ale znal jsem ho!" 

Helga se podívala na Seta. "Teď nám neříkejte, že ty vaše síly lesa mají telepatické schopnosti, a vytahují z našich hlav vzpomínky na naše známé, a dělají z nich monstra." 

"Ukousl mi prsty, ale..." řekl Russ, a pak zatřepal hlavou. "Ne, ne... to je hloupost." 

"Koho ti připomínal?" zeptala se ho Helga. 

"Mého jediného kamaráda ze základky," odpověděl Russ, "já vím, zní to příšerně. Je to směšný. Ale on... on měl jeho obličej! Mluvil jeho hlasem! A zároveň ke mě mluvil tak... bože, když říkal, že sleduje všechno. Co tím myslel?" 

"Podívej se, Russi, na mě i na Landona v noci taky něco zaútočilo," řekla Helga, "Landon říkal, že dokonce ve chvílích, kdy ho nějaká příšera znásilňovala, viděl křesťanský kříž, a přišel k němu nějaký muž, který připomínal Ježíše. A já zase předtím, než jsem byla napadena, živě vzpomínala na... na kněze, kterého jsem vídala při vánočních mších, na které mě brali rodiče, a on po mě moc pokukoval, když jsem byla malá... Dokážeš si asi představit, co byl zač, a co se o něm později lidi z vesnice dozvěděli... Měla jsem pocit, že se vrátil. A že se vrátily moje spolužačky... ze střední. Ale pak to skončilo, a najednou u mě byl nějaký netvor, a chtěl se na mě sápat..." 

"Je to přesně tak, jak tvrdím," řekl Seto, "každý z vás zažívá něco jiného. Síly lesa vám rozumí. A vědí, jak se vám pomstít. Vědí, jak každému z vás způsobit utrpení." 

"Tomu pořád nemůžu věřit," řekla Helga. 

"Ne, je to... je to divné..." zamumlal Russ, a přejel očima po krásně zeleném pralese, zaplaveném ranními slunečními paprsky. Prosvítaly skrze listy. Les voněl. Ptáci zpívali. Byl tu takový klid.

Náhle se Russ znovu otřásl. 

"Kde skončil ten požár? Vypadá to nějak moc... v pořádku," řekl nahlas. 

"Jaký požár?" zeptal se ho Seto. Russ na něj pár vteřin hleděl s otevřenými ústy, jako by zmrzl. 

"Kde je vůbec tábor?" 

"Tam, kde jsme si ho včera postavili?" reagoval na to Seto. 

"Jenže tam hořelo! Vy... vy jste neuhasil oheň!" 

"Uhasil." 

"Ne! Hořelo! Les byl zapálený!" 

"Nic nehořelo, pane Andru," odpověděl Seto. 

"Utíkal jsem z tábora lesem, který byl v plamenech! Oheň mi zapálil nohy! Koukněte se na ně!" zařval Russ, a ukázal Setovy svá lýtka. Byla popálená. "Měl jsem dokonce chuť na vlastní maso... na vlastní pečené maso." 

"Pořád vám to opakuji, Russi! Každý z vás zažil něco jiného, protože každého z vás chtějí síly lesa potrestat! Jistě, vám jsem to ještě neřekl... Zabití krajtí ženy spustilo tuto... tuto zlobu... Chápete to? Džungle se vám chce pomstít. A ne pouze vám, ale i mě! Nic nehořelo, to jen síly lesa chtěly, abyste utekl z tábora, a padl do pasti toho vašeho skřítka, který vám pak ukousl prsty, pokud to chápu správně! Je to tak? Ukousl vám je on?!" křičel Seto. 

"Ano... ano... ale... něco tu nesedí... nesedí... bože..." zamumlal Russ, a několikrát si přejel rukama po obličej, jako by měl snad nějaký tik. 

"Je pravda, že se tu dějí nadmíru zvláštní věci," ozval se zezadu Jochiho hlas. Konečně s Landonem dohnal zbytek skupiny. 

"Byl tam! Byl tam, na druhém břehu! Ten muž s dlouhými vlasy!" řekl Landon, opět kulhající, svým kolegům. "Stál u kříže, a čuměl na mě, když mi pan doktor zašíval piňďu." 

"Chápete, co vám říkám? Teď už jistě ano, že? A všichni," řekl na to Seto, "tak pojďme do toho tábora, udělejme, co jsem řekl, že je třeba, a pak... pak odsud možná vyklouzneme živí." 

Sám však Seto svým slovům nevěřil. A ostatní to vycítili. Znejistilo je to.

"Landone, jsi v pořádku?" zeptal se Russ starostlivě svého staršího kolegy. "Co se staráš?" reagoval na to podrážděně Landon. 

"Vidím, že máš zakrvácené kalhoty... Je mi moc líto, co se ti stalo." 

"Zklapni." 

"Opravdu..." řekl tiše Russ. 

"Běž si litovat sebe. Začínáš mi lízt na nervy." 

"Landone?" oslovila ho Helga. "Víš asi, že ty zase lezeš na nervy nám všem. Co měl znamenat ten tvůj dotyk u řeky?" 

"Co? Chtěl jsem tě ujistit, že bude všechno v pořádku," řekl na to Landon, a pokusil se o úsměv, "to bylo všechno." 

"Tak proč jsi se po tom tak shrbil? Jak kdyby se ti to postavilo? A začala ti téct krev?" 

"Říkal jsem to Helze, Landone," doplnil ji Russ, "to, že ses mě ptal na to, jestli někoho má." 

"Začíná mi to být nepříjemné. Hodně nepříjemné," řekla devětadvacetiletému doktorandovi Helga. 

"Hele, můžu já za to, že se mi líběj holky? Ne každej student v týhle výpravě je homosexuál," řekl Landon, a gestem naznačil, že mluvil o Russovi. 

Russ se pousmál. "Já jsem bisexuál, jestli to tedy chceš vědět." 

"To je úplně stejný. Bisexuálové neexistujou, ty ajnštajne. Možná seš zmatenej teplouš, nic jinýho. Je to všechno levičácká propaganda." 

"Ty máš fakt problémy, Landone," řekla mu Helga, "nevím, jestli tě těmhle názorům naučili tví rodiče, lidi na tvé skvělé univerzitě nebo jestli jsi k těmto závěrům došel sám, když si tě přitáhla ta tvoje krajně pravicová, ekofašistická ideologie..." 

"Ekofašistická? Cože?" 

"... ještě jednou někoho z nás urazíš, a po zbytek výpravy tě budeme ignorovat. Jasně, mluv si s panem doktorem a s panem Bayangkarem, když tě jakž takž tolerují. Ale ne s námi dvěma." 

Russ pokýval hlavou. "Celou dobu, co jsme spolu v terénu, nás jenom urážíš, provokuješ nás... Proč? Protože ti to dělá dobře? Podle mě seš sociopat." 

"A ty seš zmatenej teplouš," řekl s úsklebkem Landon. 

"Tak to můžeš říct i o mě," reagovala na to Helga, "akorát vypusť to slovo 'zmatenej', a zkus o queer lidech přemýšlet jako o lidech. Zkus povyrůst, Landone." 

V Landonově tváři se objevilo znechucení. "Ty seš lesba? Ježiši..." řekl skrze zuby. "Ježiši... to snad není možný... proto seš liberální svině, co?" 

Nikdo na jeho slova nereagoval. Ani Jochi, ani Seto už mu nevěnovali pozornost. Landon šel lesem sám, za ostatními, kulhal, a odfrkoval. 

"Děvka..." 

Teprve v tuto chvíli uslyšel Landon opět známý hlas. "Landone... Proč jsi tak zkroušený?" 

"Zaylee?!" zašeptal překvapeně Landon. 

"Copak to není jedno, Landone? Pořád se ti líbí. Pořád má dobrou prdel, ne?"

Jakmile tým dorazil do tábora, začal okamžitě balit závěsné sítě a veškeré vybavení, které si s sebou do lesa vzal. Sem tam Helga a Russ upozornili ostatní na to, že zahlédli žluté oko na kmeni některého stromů. Russ vždy poté viděl i rudou skvrnu, ta se však Helze nezobrazovala. I Jochi, jakkoliv byl dosud skeptický, začínal být nervózní. Seto své kolegy hnal, burcoval je k co nejrychlejšímu balení. Srdce mu bilo jako o závod. Russ byl sbalen jako první, přeskočil potůček, a ukázal na hustý porost. 

"Tudy jsme přišli, že ano?" zeptal se. A pak jeho oči přejely ze Seta Bayangkary na kufřík, který si zapomněl umístit do batohu. Jochi byl již s balením také hotov, a tak kufřík zvedl ze země. 

"To je vaše, pane Andru?" zeptal se svého studenta. Ten celý ztuhl. Uviděl na kufříku velké žluté oko, které rychle rostlo. Náhle z něj vyprskl gejzír krve. Předzvěst tragédie.

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ.

Zdroje obrázků:

1. eHow

2. Freepik

Obrázek týdne 18. 11. 2022

Nastal pátek 18. listopadu, a já do rubriky Obrázky týdne přispívám dalším příspěvkem a zároveň malou reklamou dalšímu význačnému umělci. Ve středu jsem na sociální síti Twitter - která se dnes zdá být ve větším nebezpečí ze strany chamtivého boháče, než kdy dřív, což nemalé množství tamních paleonadšenců velmi děsí - narazil na toto překrásné dílo, jehož autorkou je Gaëlle Seguillon. Možná vám její jméno něco říká, ale v případě, že to nevíte, Gaëlle pracovala jako concept artistka na první epizodě seriálu Prehistorická planeta (Prehistoric Planet). Tento obraz je tedy vlastně concept art k onomu všemi milovanému vysokorozpočtovému dokumentu, který nás letos uchvátil. Zobrazuje však scénu, která se do finálního scénáře nakonec nedostala. Co na ni říkáte?

Popisek k obrázku: Samec tyranosaura rexe a jeho dva potomci se na písečné pláži setkávají s největším predátorem křídového oceánu, vyvrženým z pekelného akvária na milost a nemilost terestrickým masožravcům. Pohlížejí na umírajícího mosasaura, bičovaného přílivem, a sbíhají se jim sliny. Vědí, že vyčkají-li chvíli na místě, mořský titán pojde únavou, a oni se do něj budou moci zakousnout. Tyranosauří rodinka přišla na pláž hlavně kvůli archelonům, největším mořským želvám všech dob, jejichž samice se v tuto roční dobu vracejí na rodnou pláž, aby nakladla vejce. Moře je však tak štědré, že jim dopřeje hostinu i na mase jiných mořských plazů. Těžko říci, proč tento mosasaurus zahynul. Snad byl příliš starý, nebo byl možná zraněn v souboji s jiným mosasaurem, i když to je méně pravděpodobné. Ve vodě není žádná krev. Malí tyranosauříci se neodvažují k tátově nálezu přiblížit. Raději počkají, až k mosasaurovi přistoupí sám. Teprve ve chvíli, kdy do jeho měkkého masa zaboří své třiceticentimetrové zuby, odváží se i obě mláďata okusit mosasauří maso. Scéna se odehrává ve svrchní křídě před 66 miliony let na pobřeží Velkého vnitrozemského moře, jež v té době rozdělovalo Severní Ameriku na tři velké ostrovy; Tyrannosaurus rex žil na Laramidii.

Pro zhlédnutí více concept artů, které Gaëlle pro pobřežní díl Prehistorické planety vytvořila, klikněte sem. Klidně do komentáře pod tento příspěvek napište, co se vám v Prehistorické planetě líbilo nejvíce! Proč jsem jen o tom velkolepém dokumentu stále nevytvořil na blogu nějaké diskusní vlákno?

Zítra vyjde 6. kapitola Vřískotu v džungli, aneb příběhu, který vás posledně jistě pořádně vyděsil (anebo rozesmál?) - přiznejte, že ačkoliv temné příběhy píši již řadu let, takové věci byste ode mně nečekali (ač když se nad tím zamyslím, jsou to vůbec horší věci, než pes uvařený zaživa v troubě v Cryptid Hunters Dark nebo mrtvola kojence prskající krev na tatínka v Prokletí rodiny Owenových?). Také v příštích dnech budu pokračovat v psaní 6 vybraných druhů střevíčníkovce, a mám již pro vás vybraný další klip z letošního Autumnwatch!

Užijte si víkend, nechte se zděsit zítřejším Vřískotem v džungli, a užívejte si pomalé cesty přírody k zimě!