Čtyřiadvacetiletý Skot Russ Andru, pětadvacetiletá Němka Helga Wolff, devětadvacetiletý Američan Landon Kaelber a doktor Batbayar Jochi z Edinburghské univerzity zamířili, vedeni svým průvodcem Setem Bayangkarou, do hlubin Národního parku Kayan Mentarang v indonéské provincii Severní Kalimantan. Vydali se sem kvůli obojživelníkům - Russovým cílem je zabývat se jejich diverzitou, Helga je tu kvůli výzkumu jejich genů, a Landon zde má začít práci na své doktorské tezi o křehkosti zdejšího ekosystému v souvislosti s žábami. Trojici studentů trochu vyvedl z míry pochod poničenou částí lesa - před několika měsíci zde podle Seta řádila vichřice, a vysoké stromy pokácela. Russ si všiml, že na kmenech některých stromů se nacházela zvláštní oka, a když zmizela, nahradila je rudá skvrna. Helga zase uviděla podivného rudého ptáka, a Landonovi se po pořezání o list keře objevilo na ruce červené X. Večer jim u táborového ohně poblíž potoka plného žab Seto vyprávěl údajně pravdivý příběh o krajtí ženě. Řekl jim, že v blízkosti vesnice Desa Hantu byla před pětadvaceti lety jedna žena znásilněna jakýmsi hadu podobným netvorem, proměnila se v hybrida mezi člověkem a plazem, a začala rodit háďata, jimiž vesničku zanesla. Kvůli tomu byla sbita a vyhnána do pralesa. Seto se obává, že nedávno zatčený pytlák, který zabíjel krajty, aby prodával jejich kůže, mohl krajtí ženu připravit o život. Russ, Helga i Jochi příběhu nevěřili, už jen proto, že biologicky je to nesmysl. Později tu noc však byli všichni probuzeni nevysvětlitelným způsobem. V této džungli něco není v pořádku.
Vřískot v džungli
Kapitola 4.
Jochi sebou trhl. Probudil ho křik. Rozmrzele vydechl nosem, a pokusil se pohnout. Připadal si strašně unavený. Knihu s povídkou Dagon, kterou si ve světle svítilny četl před usnutím, přesunul z břicha ke svému levému boku, a pomalu se vyprostil z moskytiéry. Seděl chvíli na závěsné síti, dotýkal se bosými špičkami vlhké zeminy, a nechával své oči přivyknout tmě. Levou rukou nahmatával v síti malou kapesní baterku, kterou mu půjčil Landon. Řev, kterému naslouchal, sílil. A působil na něj hystericky. Jochi zabručel, promnul si prsty pravé ruky své ospalé oči, a když konečně Landonovu baterku našel a zapnul ji, vydal se k Setově závěsné síti. Učinil pár kroků, a lehce ji přejel umělým světlem, jen aby se přesvědčil, že v ní Seto nespal.
"Seto? Jsi tu, příteli?" zašeptal Jochi. Pak se z lesa ozvalo táhlé zavřískání. Jochi úlekem zavřel oči, a trochu se shrbil.
"Jsem tu, ale ne v síti. Posviť na tu střapatou větev, jejíž listy se téměř dotýkají moskytiéry," ozval se Jochimu strážce parku. Jochi rázem zjistil, že Seto vyšplhal na strom, odkud nyní naslouchal nepříjemným zvukům, které se z hrozivé temnoty ozývaly.
"Být tebou, také vylezu na strom. Už jen proto, aby ses cítil bezpečněji." Jochi pokýval hlavou, a s námahou se vytáhl nahoru za Setem. Sedl si vedle něj, a větev se trochu naklonila.
"Nemyslel jsem nutně tento strom!" řekl poděšeně Seto. "Dohromady můžeme být na větev příliš těžcí."
"Co se děje?" zeptal se Jochi.
"Na to se právě snažím přijít."
"Zní to, jako křik mučených lidí... Mám srdce až v krku, všechny chlupy na krku mi hrůzou vstaly."
"V tomto lese musíte čekat nečekané," odpověděl Seto, "o krajtí ženě jsem vám všem řekl zrovna včas. Byli jste varováni."
"Varováni? Co to má znamenat? Jak tohle souvisí s tou tvou pohádkou?"
Další zavřískání bylo ještě hrozivější. V Jochiho představách muselo do těla křičící oběti něco vniknout. Řvala, jako kdyby byla postřelena.
"Není to Helga?!" vykřikl Jochi, naslouchaje pozorněji a uvědomuje si, že ten křik patřil ženě, nikoliv muži.
"Možná," odpověděl Seto, "možná byla napadena."
"Kým?! Pytláky?!" vyhrkl Jochi. "Jestli ano, musíme okamžitě slézt ze stromu, a jít jí na pomoc!"
"Pytláky ne. Ti by si s ní takto nehráli. Ne... ne, napadlo ji něco jiného..." zašeptal tajemně Seto, a podíval se Jochimu do očí. "Vypadá to, že síly lesa, jeho nejtajnější obyvatelé, se nám o sobě rozhodli dát vědět."
Russovi tekly slzy z očí. Přestával vnímat svět kolem sebe, dělaly se mu mžitky před očima. Šupinatá tlapa mu tlačila tvář do hlíny. Netvor u toho vzrušeně syčel. Jeho sliny padaly Russovi do vlasů. Ve chvíli, kdy měl mladý Skot pocit, že jeho život nejspíše skončí, sebralo jeho tělo poslední zbytky síly, aniž by mu to poručil. V pudu sebezáchovy uchopil dlouhou, svalnatou ruku příšery, a strhl ji ze své hlavy. Postavil se, zapotácel se, a uviděl její obličej. Kdyby mu to hlasivky dovolily, vykřikl by hrůzou. To, na co pohlížel, nebylo lidské. Nebyl to ani had. Nebyl to plaz. Nedokázal to ve své hlavě k něčemu přirovnat. Civělo to na něj očima, jaké nikdy neviděl. Žádné zvíře, se kterým se kdy setkal, o kterém kdy četl a které kdy viděl v televizi, nevypadalo tak, jako démonická bytost, jíž hleděl do tváře. Zcela instinktivně se dal na útěk. Proskočil plameny, a uskočil další zapálené větvi, která se snesla z korun bědujících velikánů. Odřel si při tom o suchou zem koleno. Neustále padal. Ohlížel se za sebe, netvor mu byl v patách. Russ nechápal, jak mohl být tak rychlý. Plazil se nebo utíkal? Neměl čas na to, aby jeho pohyb očima prostudoval.
"Lidi?! Lidi, kam jste zmizeli?! Něco mě pronásleduje! Pomozte mi!" zařval Russ v naději, že jej některý z jeho kolegů uslyší. Vzdálil se však již příliš daleko od potoka. Holýma rukama pročesával křoviska. Syčení pronásledovatele ustávalo. Russ opouštěl segment lesa, který hořel, a pomalu ho objímala temnota. V posledních zbytcích světla požáru uviděl obrovského varanovce bornejského, mnohem většího, než jací tito ještěři obvykle jsou. Byla to velká, bradavičnatá zrůda, a snášela se pomalu ze stromu jako létající dráček.
"Co to sakra...?" zašeptal si pro sebe Russ. To, co viděl, nechápal. Varanovec se snesl na zem, a rychle k Russovi přiběhl. Švihl po něm zapáleným ocasem. Russ vykřikl, uhnul, a utíkal dál do lesa.
"Pane doktore?! Helgo?! Helgo, kde jsi?!" řval mladý Skot.
Vzpomněl si, že před chvílí, když mu šupinatá nestvůra chtěla vzít život, slyšel Helgino vřískání. To už ale ustalo. Les ztichl. V panice utíkal Russ dál, aniž by věděl, kam mířil. Nechtěl se vrátit do hořící části lesa, neboť byl přesvědčen, že jeho pronásledovatel zůstal tam, a čekal na Russův návrat. Tady, v temnotě džungle, byl však mladík bezbranný. V boji s temnotou si nemohl pomoci baterkou, poněvadž u sebe žádnou neměl. Neměl zbraně. Sáhl alespoň po ostrém klacku, na který při pochodu džunglí došlápl bosou nohou. Přitom se prsty pravé ruky jemně dotkl čehosi měkkého. Nejprve byl přesvědčen, že šlo o žábu, jenže pak ze země vyletělo několik světlušek. Svítily rudě. Russ se zasmál. Šlápl na místečko, odkud vyletěly, a vykřikl. Cosi rosolovitého obalilo palec na jeho pravé noze. Pálilo to. Russ si sedl na bobek, a hbitě si na palec sáhl. Uvědomil si, že mu ho cosi polykalo. Byl to jakýsi měkký, vlhký tvor, ale nešlo o žábu. Zvětšoval se, a s guturálním skuhráním zhltával Russovy prsty. Russ do jeho těla zaryl ostrý konec klacku, a lesní hrabanka se zbarvila dofialova. Krev bizarního prstomila byla zářivým, vazkým fialovým slizem. Russ do ní zanořil prsty levé ruky, a celý se otřepal.
"Helgo?! Landone?! Seto! Pane doktore, kde jste?! Pomozte mi, prosím! Ztratil jsem se tady! Slyšíte?!"
Pobodán trny, oblečen v propoceném tričku a zašpiněných šortkách, vynořil se Russ z džungle na břehu rychle proudícího přítoku řeky Kayan. Neměl povědomí o tom, jak dlouho se vlastně noční džunglí potácel. Byl naprosto vyčerpán, a potřeboval se napít. Padl na kolena, a v pozici na všech čtyřech vnořil do řeky svůj obličej. Nahltal se vody, a pak zůstal sedět na kamenitém břehu. Únavou a vysílením se mu klížily oči. Přivíral je, připraven usnout, jenže pak se na opačném břehu objevily bizarní obrazce. Russ otevřel oči dokořán, a vstal. Uviděl oko. A pak vystříkla rudá, a oko bylo pryč, a z lesa se začaly ozývat hrčivé zvuky. S husí kůží utíkal Russ k malé jeskyňce, proběhl líným proudem studené vody, jež z ní mířila do říčky, a schoval se tu. Opět nevěděl, proč, snad to bylo instinktivní.
"Russi, Russi, Russi... Čeho se pořád tak bojíš?" řekl mu někdo za zády. Russ se otočil. Měl sto chutí vypísknout zděšením. Ten hlas byl skřehotavý, plazivý, tón výsměšný, a ten, z jehož hrdla vycházel, nevypadal přívětivě. Hihňal se mu do tváře, a natahoval k němu své tenounké ručičky s dlouhými prsty, podobnými suchým větvičkám. Byl celý bledě zelený, s čapkou, s ostrýma, dlouhýma ušima, a ostrými zuby v manicky se usmívající tlamičce. Očka měl malá, se svislými zorničkami, jež ani ve tmě nebyly rozšířeny. Proč, nad tím Russ nepřemýšlel. Klepal se strachy.
"Russi, Russi, Russi... Můžu ochutnat tvůj ret? Je tak hezky rudý, jistě plný chutné krve... Jenom jedno kousnutí, prosím."
Russ se zády dotkl studené stěny jeskyně. Skřítek, či co to bylo, se zmenšil, až sahal Russovi hlavou jen po kolena. A přitom byl před chvílí větší! Objal jeho nohy, a zahrčel. Tělo potvůrky bylo studené, slizké, lepivé. Russ cítil, že mu začala olizovat kolena. Pokusil se ji uhodit do hlavy, přičemž něco nesrozumitelného zařval. Skřítek ho do ruky kousl, a Russ zařval bolestí. Z ruky mu prýštila krev. Chyběly mu tři prsty.
"Mňam, mňam, mňam... Russi, Russi, Russi... Ty jsi tak chutný!"
Levou rukou zvedl Russ z podlahy jeskyně kámen, a po skřítkovi ho hodil, ale nezasáhl jej. Ruku měl příliš roztřesenou. Znovu měl pocit, že omdlí. Byl tak vysílený, tak znavený, a nyní ještě přicházel o krev! Nemohl to ustát. Posadil se na zem, a hleděl příšerce do obličeje.
"Russi, Russi, Russi... Co kdybych ti ukousl nos? Nebo ti oškrabal prsíčka? Mňam, mňam, mňam... Prsíčka s trochou krve Nyctixalus pictus... Mňam, mňam, mňam..." zaskřehotal skřítek.
"Co... co jsi to řekl?!" vyhrkl Russ.
"Prsíčka s trochou krve Nyctixalus pictus..."
"Co jsi zač?!"
"Jsem tvůj kamarád, Russi," smál se skřítek, a zase mu k obličeji natahoval své tenounké ručičky s podlouhlými prsty.
"Jak víš... jak víš, jak se jmenuju?!"
"Proč bych to nevěděl? Slyšel jsem, jak tě oslovovali!"
"Tys nás sledoval? Sledoval jsi naši výpravu?"
"Sleduju všechno, Russi. Všechno. Prsíčka... mňam, mňam, mňam."
"Chceš mě zabít?"
"Chci tě sníst, Russi. Vypadáš chutně. A já mám lidské maso rád. Můžu ochutnat tvůj ret?"
"Ty nejsi člověk... Jak se jmenuješ? Co jsi zač?!"
"Udělám si ohníček, táborový ohníček, a upeču si večeři. Mňam, mňam, mňam... Stehýnka... Ukaž mi svá stehýnka, Russi. Upeču si stehýnka."
"Co jsi sakra zač?!" zařval Russ.
Skřítek se zahihňal, a několikrát prstem bodl Russe do čela. "Jsem tvůj kamarád, Russi," odpověděl se smíchem, a pak svou oběť kousl do nosu. Russ omdlel. Bylo toho na něj moc.
"Děkuji vám, přátelé, že jste mi ho sem nahnali... tak tučného, tak chutného... prsíčka, mňam, mňam, mňam."
"Jak je ti, Landone? Cítíš se dobře?" zašeptala doktorandovi do ucha. Ten se zmítal, pokoušel se z jejího sevření vymanit, ale neměl na to sílu.
"Víš co, Landone? Budeme manželé. Vrátíme se do Kingsportu, tvoji rodiče nám zaplatí velkou svatbu, pozveme tam všechny, necháme se oddat reverendem, kterého jsi měl v dětství tolik rád... a pak budeme všechny šokovat, když se zavěsíme na kříž před kostelem a předvedeme jim nezapomenutelnou reprodukční show!"
Landon se pokoušel slizké, studené tělo zasáhnout pěstí. Cosi párkrát udeřil, snad to byla její smyčka, snad to byla jen zem. Kroutila se s ním na lesní hrabance, a stahovala jeho tělo. Landon se dusil.
"A háďata v žloutku budou lítat, a zakousnou se do tvých rodičů, do staršího bráchy a do mladší ségry, a taky s nimi budou mít mláďata! Tvůj sen se splní, Landone! Vaši potomci budou něco lepšího, než lidé!"
Landon zařval, uchopil smyčku, která mu stahovala hrdlo, a pokusil se ji odtrhnout od své kůže. Šlo to ztěžka, ale nakonec byl úspěšný. Pořádně se nadechl.
"Budeme se milovat, Landone, a rozmnožíme se, a zaplníme svět!"
Náhle Landona něco bodlo do otevřené slabiny. Ucítil, jak mu z rány vystříkla sprška krve. Bolelo to, jako by mu do ní zajížděla žhavá dýka. Kroutil se bolestí, a ztrácel sílu. Líbezně hovořící útočník toho využíval, a znovu nad ním získával moc. Své tělesné smyčky utahoval a omezoval Landonův pohyb. Žhavý, ostrý předmět zajížděl čím dál hlouběji do otevřené rány. Bolest se šířila směrem k nohám. Landon nechápal, co se dělo. Začínal ho bolet kotník. Vařilo se mu lýtko. Cítil zápach vařeného masa svého stehna.
"Pomoc! Pomoc!" zařval z plna hrdla, a pak se mu útočník zjevil před obličejem. Natáhl dlouhý, sliznatý krk tak, aby očima pohlížel do těch Landonových, přestože byl stále obtočen kolem jeho trupu.
"Ne! Ne!!! Nech mě být! Landone, ty zrůdo! Ty hnusná, sadistická zrůdo!"
"Je to všechno tvoje chyba!"
"Kde mám mobil?! Kde je, do prdele, můj mobil?!"
"Chceš volat sanitku?! Je to tvoje chyba, ty hloupá děvko! Máš se oblíkat míň provokativně! Teď kvůli tobě půjdem oba do nemocnice!"
"Ne, nech mě být!" brečel Landon, a osvobozenou rukou si mnul krvácející ránu na slabině.
Velké zlaté X se proměnilo v kříž. Vystupovala z něj jakási figura. Byla vysoká, a natahovala k Landonovi třesoucí se ruce.
"Zaylee?!" vyhrkl Landon.
"Zaylee?" zeptala se ta postava nechápavě.
"Jsi to ty, Zaylee? Prosím, pomoz mi! Prosím!" zařval Landon.
"Nejsem Zaylee. Zaylee je v nemocnici, protože jsi jí moc ublížil."
"Ne! Ne!!!" řval Landon, až přicházel o hlasivky.
"Pořád tam je. A brečí. Nikdy nezapomene na to, co jsi jí udělal."
"Ne!!! Vypadni odsud!"
"Já jsem něco lepšího, než Zaylee. Něco, co ti sedne líp, Landone."
Krvácející doktorand brečel, prskal, a fyzicky se bránil. Síly ho opuštěly.
"Pro tvé přátele jsem třeba matka příroda. Snad jsem síla, která tě pohání, a kterou nedokážeš udržet. Třeba jsem tvůj Ježíš. Nebo tvůj Ďábel. A teď si spolu, Landone, pohrajeme tak, jak si zasloužíš! Nechť nad tebou tvá přirozenost, jakkoliv neudržitelná, převezme moc!"
Landon vřískal. Proč na něj při tom padala háďata? Proč se mu zakusovala do uší? Proč mu zalézala pod tričko, a škrtila ho kolem krku?
Helga procitla. Probudily ji první denní paprsky. Několikrát se nadechla a vydechla, než si vzpomněla, co se v noci stalo. Uvědomila si, že ležela na lesní hrabance. Pohlédla na své tělo, oblečené v roztrhaném oblečení a pokryté krví. V tu chvíli se celá roztřásla. Chtěla vykřiknout, ale protože byla ve stavu šoku, nedařilo se jí to. Přejela si třesoucí se rukou po břiše, ale nenahmatala jedinou ránu. Krev nepatřila jí. V panice vydechla, a zavřela oči. Vybavovala si, jak se čemusi bránila. Nějaký netvor jí sahal na ramena. Utíkala před ním, a pak se mu bránila. Ta krev... Ta krev patřila jemu! Slyšela vřískání, jeho vřískání! Porazila ho! Několikrát po ní sekl, něčím... Drápy? Ne, drápy neměl! Něčím jí roztrhal oblečení, když ji napadal, ale ona mu dala, co proto. Čím? Snad klackem? Stáhl se zpět do temných hlubin pralesa, a naříkal. Byl sbitý, ponížený. Helga si to všechno pamatovala jen v útržcích, ale dokázala si je v hlavě poskládat do jediného, souvislého příběhu, který dával smysl. A důvod, proč usnula na lesní půdě? Musela být tak vyčerpaná bojem s příšerou, že omdlela. Nejspíš.
Neměla ani ponětí o tom, kde se mohla nacházet. Jak dlouho z tábora utíkala? Proč raději nezůstala v něm, a nevzbudila své kolegy? Na tyto otázky si nedokázala odpovědět. Pomalu kráčela zamlženým pralesem, nad kterým slunko vyšlo teprve nedávno. Noční žáby jí skákaly pryč z cesty, denní hmyz se probouzel a ospale jí poletoval kolem hlavy. Helga to tu vůbec nepoznávala. Tato část džungle byla hustší, divočejší.
"Hej?! Pane doktore?! Pane Bayangkare?! Je tu někdo?!" zvolala. Nikdo jí neodpověděl. Kráčela tedy dál, a pokoušela se bránit moskytům, kteří na ni sedali.
Měla depresi. Cítila se příšerně. Připadala si nevyspalá, vysílená, a bylo jí do breku. V noci se jí něco vybavilo. Zážitky z dětství a ze střední školy, kterými si nechtěla znovu projít. Vybavily se jí tak živě! Přísahala by, že své spolužačky ze střední slyšela v reálném čase, jak se jí smějí, jak na ni ukazují. Když se rozhodla ponechat přemítání o tom zvláštním zážitku, celá zmrzla. Zastavila se před kmenem stromu, který měl oko. Velké, žluté, se svislou zorničkou.
"Proboha..." zašeptala si pro sebe. Chvíli na něj vyděšeně civěla, pak udělala pár kroků, a všiml si, že se zornička pohnula.
"Pane doktore?! Russi?! Pane Bayangkare?!" vykřikla. A když na kmen stromu pohlédla znovu, oko bylo pryč.
Opět ucítila dotyk na rameni. Mohly se jí zježit vlasy. Ruka, která se jí dotkla, byla studená. Helga se s výkřikem otočila, a pak si zakryla oči. Bylo jí to totiž trochu trapné.
"V pořádku?" zeptal se jí Seto.
"Jo... jo, teď už jo. Bože, jsem totálně... co... co se stalo? Kde to jsem?" zeptala se ho.
"Ne moc daleko od tábora, což je asi potěšující," usmál se Seto, "pojďte zpátky."
"A co se... co se teda stalo? Pane Bayangkare, vy byste to měl vědět..."
"Řeknu vám, co se stalo. Ale až v táboře. Jochi bude rád, že jsem vás našel... Křičela jste dobře, a já ještě pořád nejsem hluchý," zasmál se Seto.
"V noci na mě... něco zaútočilo," řekla Helga.
"Ano. To vím. A nebyla jste jediná. Doporučuju vám, až se přiblížíte k Landonovi, nereagovat nějak... přehnaně. Je to s ním hodně špatné. A Russ, ten úplně chybí. Nikde poblíž tábora jsme ho nenašli."
POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ.
Zdroje obrázků:
1. Shutterstock
2. Pond5
Žádné komentáře:
Okomentovat