Přišli do džungle, aby zkoumali její obyvatele z řad obojživelníků. Chtěli zjistit, jak hojní v Národním parku Kayan Mentarang v Severním Kalimantanu jsou, a jak křehký je ekosystém zdejšího deštného lesa. Co však mělo být poklidnou výpravou do divočiny se brzy stalo jejich nejhorší noční můrou. Poté, co Russ, Helga a Landon od průvodce Seta slyšeli příběh o krajtí ženě, která byla jakýmsi plazím netvorem donucena mít s ním potomky, a jež žila v nedaleké vesničce Desa Hantu, začaly se dít strašné věci. Když německá studentka spala v závěsné síti, cosi na ni zaútočilo. Netvor sice utekl, ale později se zřejmě vrátil, neboť si následujícího rána Helga vybavila, že s ním bojovala, a poranila ho. Landon byl napaden slizovitou bytostí, jež jej donutila, aby se s ní spářil. Přitom na něj padala krajtí mláďata, a zakusovala se mu do uší. Také spatřil jakousi figuru, jež k němu kráčela od zlatého křesťanského kříže, a jež se označila za matku přírodu, Landonova Ježíše nebo Landonova Ďábla. Když ráno Seto našel Helgu kousek od tábora, řekl jí, že Landon na tom vůbec není dobře. Také jí sdělil, že Russ zcela zmizel. Čtyřiadvacetiletý Skot utíkal v noci zapálenou džunglí, pronásledován ohyzdným netvorem, a nakonec se skryl v malé jeskyni poblíž jednoho z přítoků řeky Kayan. Tam byl napaden bledě zeleným skřítkem, jenž mu sdělil, že jej hodlá zkonzumovat, a následně mu ukousl tři prsty na pravé ruce. Russ šokem omdlel. V tomto pralese se děje něco velmi zvláštního. Jak Seto při poslouchání nočnímu vřískotu řekl Jochimu, vypadá to, že za tím stojí síly lesa. Co jsou ale zač? Proč se v této džungli dějí tak zvláštní věci?
Vřískot v džungli
Kapitola 5.
"Proboha... proboha, Landone, jsi v pořádku?" zeptala se Helga svého staršího kolegy. Ležel ve své závěsné síti zubožený, zkrvavený, a úpěl bolestí. Jochi mu podával butylku s vodou, aby se napil. Helze divoce bilo srdce. Chtěla od jeho rozdrásaného obličeje odvrátit zrak. Při pomyšlení, že se něco takového mohlo stát i jí, kdyby se v noci svému útočníkovi zuřivě nebránila, jí běhal mráz po zádech. Položila Landonovi ruku na rameno. "Je mi to hrozně líto," řekla tiše, "co na tebe zaútočilo? Jak to vypadalo?"
Landon otevřel ústa, a v očích se mu zaleskly slzy. "Byla sliznatá. Škrtila mě. Bodala mě do slabiny... do té rány ve slabině..." vykládal pomalu sípavým hlasem. "Slibovala mi, že se vezmeme."
V bolestném pláči se začal smát. "A pak už to šlo jako po másle. Tiskla mě k sobě... abychom měli hodně dětí..."
Landon začal hystericky brečet. Zakryl si zkrvavený obličej třesoucíma se rukama. Helga si všimla, že na nich měl vyřezaných několik symbolů ve tvaru písmene X. Nebo to snad byly kříže?
"Lezla všude po mě... naše mláďata. Kousala mě do obličeje, do uší, do krku... Jako by mě hned po svém narození líbala," pokračoval v pláči Landon, a popotáhl, "myslel jsem, že umřu. Bylo to jako nějaká smrtící orgie... jako můj teenagerovský sen... Pane doktore! Zase to teče! Zase to teče!"
Jochi, který v tuto chvíli sám popíjel vodu z ekologické lahve, okamžitě sáhl po lékárničce. "Helgo, Seto... Jestli vám to nevadí, otočíte se? Budu muset Landonovi stáhnout kalhoty. Je to docela choulostivá situace..."
Helga vykulila oči, a otočila se k Landonovi zády. Ten syčel bolestí.
"Landon krvácí nejen ze slabiny, do které mu vjelo cosi ostrého, ale také... no, máte asi představu."
"Mučila mě! Chtěla, aby mě to bolelo! Je to strašné..." naříkal Landon. Třásl se mu hlas. Měl z toho obrovské trauma.
"Když jsem pana Kaelbera při svítání našel, ležel na břehu potoka v krvi, celý vyčerpaný spal, a při tom si něco mumlal. Musel jsem mu rány mezi nohama zašít, jinak by přišel o příliš velké množství krve," řekl Jochi, "Landone, teď přiložím vatu s desinfekcí. Buďte připravený."
Landon vřískal bolestí. Helga se otřásla, a několika kroky se ještě od jeho závěsné sítě vzdálila.
"Říkal jsem vám, že je to s ním hodně špatné," řekl jí Seto.
Helga si přiložila rotřesenou ruku na srdce. "Tohle je příšerné. Naprosto příšerné. Jak se něco takového mohlo stát?"
"Les se zlobí, slečno Wolff," odpověděl Seto, "a z dobrého důvodu."
Helga se mezi křovisky převlékla, a roztrhané, propocené a cizí krví pokryté oblečení umístila do plastového sáčku. Ten vložila do batohu. Vlasy si polila trochou vody, a stáhla si je do culíku. Pak si sedla k ohníčku, a Seto jí do termohrnku nalil horký zelený čaj. Helga si ho trochu usrkla, a pak si čistýma, umytýma rukama protřela oči.
"Vy věříte na nějaké lesní duchy?" zeptala se průvodce.
"Nejsou to duchové," odpověděl trochu naštvaně Seto, "les má své síly. Nejsou ani duchy, ani zvířaty. Jsou to pro nás nepochopitelné, neporozumitelné bytosti, které tu byly odedávna."
"Nechápu moc, o čem mluvíte," řekla Helga, zakroutila hlavou, a opět usrkla čaj.
"Nazvěte si to třeba matkou přírodou. Nebo snad matkami přírody. Ale to je neskutečně hloupý výraz. Jsou to kosmické entity, a jsou obsaženy v každém stromě, v každém semínku, v každém živém tvorovi... Každý ještěr, každá žába, každé hmyzí vajíčko je prostoupeno touto sílou. Jsou to síly milující, dávají život, a také ho berou. A jak někdo jiný rozhodne o smrti některého z jejich miláčků, některého z jejich dětí, pak se jim vydává všanc."
Helga kroutila hlavou.
"Není to tak hloupé, jak se to může zdát," řekl Jochi, přistupuje k ohníčku. Landonovou krví pokryté ruce si vydesinfikoval, a ubrousky vhodil do ohně.
"Tak nad tím si teď ruce hřát nebudu," reagovala na to Helga.
"Jochi to chápe," řekl Seto, "už jsem mu to v noci vysvětlil."
"Tady Seto myslí, milá Helgo, že za hostilitou pralesa vůči nám je zabití krajtí ženy," řekl Jochi.
Helga pohlédla zpět na Seta. Kýval hlavou.
"Pytlák zabil krajtí ženu, nejvzácnějšího tvora džungle. Tvora tak vzácného a plachého, že ji od jejího vyhnání z Desa Hantu nikdo nespatřil. Zbavil ji života, aby draze prodal její kůži. Jenže to bylo špatně. Nemělo se to stát. Síly lesa chtěly, aby lidská žena rodila krajty. Chtěly, aby ji hadovitý netvor donutil mít s ním potomky. A měla je. Možná, že jich s ním produkovala stovky a stovky denně. Nyní síly lesa chovají zášť k lidskému druhu, k druhu, který krajtí ženu zbavil života. A prostřednictvím jejích mláďat, mnohdy jistě dospělých, se nám, lidem, hodlají pomstít," vyprávěl Seto.
"Blbost," řekla Helga.
"Není to blbost," bránil se Seto, a před ohníčkem prudce vstal, "jsme všichni ve velkém nebezpečí! Nemohl jsem tušit, čemu vás vystavím tím, že vás do lesa zavedu! Měli bychom odsud odejít!"
"Počkejte, příteli," řekl Jochi, a také se postavil, aby mu mohl pohlédnout přímo do očí, "šestadvacet let pracujete v Národním parku Kayan Mentarang, provádíte sčítání zdejších zvířat, jejich odchyt, bojujete proti pytlákům... a přitom celou dobu věříte, že se tu potuluje nějaký hybrid člověka s krajtou? Jak jsem říkal, je to snad místní folklór, ne?"
"Slečnu Wolff i pana Kaelbera děti krajtí ženy napadly! Jste slepý, Jochi? Co jiného by Kaelberovi potrhalo scrotum?!"
"Hele, opatrně," řekl sípavým hlasem Landon, když se ze závěsné sítě kulhavě přemisťoval k táborovému ohni, "pořád žije nejen můj kámoš, i když to těžce odnes, ale žiju i já. Uši mi sice ti hadi pokousali, ale ještě slyšim. A tohle se mi fakt nelíbilo."
"Promiňte," zašeptal Seto, "nechtěl jsem vás urazit." Také Landonovi do termohrnku nalil čaj.
"Nevím, proč to bylo sliznatý. Člověk by čekal, že když to byl had," mluvil se zavřenýma očima Landon, "tak to bude mít suchou kůži. Ale tohle bylo mokrý. Mluvilo to hlasem, který jsem znal... Vlastně jsem těch hlasů slyšel víc."
"No, nemuselo jít nutně o dítě krajtí ženy. Také vás mohl napadnout nějaký jiný tvor, který se nám, lidem, dosud vyhýbal."
"V jednom kuse myslím na to, co jsem viděl... X, kříž... Viděl jsem, jak ke mně někdo přicházel," pokračoval Landon, a pak pohlédl na Helgu, "byl to Ježíš. Ale říkal, že je buď Ježíš, nebo Ďábel. A to je... to je totální krávovina. Někdo ke mě mluvil, takovým hebkým hláskem... Myslel jsem, že je to ona... že je to..."
"Že je to kdo?"
Landon zatřepal hlavou. "To je jedno. Nechci na to myslet," odpověděl, "chci na to zapomenout."
"Ty křížky na rukou..." řekla Helga, a ukázala mu na ně.
"To byla ta postava, co ke mě přišla... Řezala do mě. Ježíš do mě řezal... A smál se! Jako by se mu to líbilo... to, že do mě ryl! Proboha, já si to pamatuju!"
"Landone, klid. Ježíš? Chcete říct, že k vám přišel nějaký člověk, a ten vám nožem vyřezal ty symboly," řekl Jochi.
"Ano... ano, pane doktore. Byl to člověk, a měl nůž."
"A vypadal jako Ježíš, jo? Takže je tu nějaký běloch. S dlouhýma vlasama," řekla Helga. Poprvé to ráno se usmála. Seto se na ni podíval, a gestem ji naznačil, aby zadržela smích, ve který očividně chtěla propuknout.
"Landon je traumatizovaný," řekl Jochi, a položil studentovi ruku na záda, "neviňte ho z toho, že si včerejší hrůzy spojuje se svými zážitky z dětství."
"Nepořádek, co vám v hlavě udělá vyrůstání v náboženský rodině," řekl na to Landon, "ale fakt jsem viděl nějakýho člověka. A měl nůž, a řezal do mě, a smál se při tom. Ale ve stejný chvíli mě znásilňovala ta potvora. Byli tam dva, na stejným místě. A oba ke mně mluvili!"
Helga vyložila Jochimu, Setovi a Landonovi, co zažila ona. Jochi při jejím vyprávění ožil, a poprosil ji o možnost odebrání vzorku krve příšery z jejích šatů. Jakmile je ze sáčku vytáhla, přejel po nich Jochi štětičkou, a tu pak umístil do zkumavky.
"I kdybychom už ty příšery neviděli, budeme doma moci zjistit, co jsou zač," řekl s lehkým úsměvem.
"Co se stalo s váma? Pane doktore? Pane Bayangkare? Taky vás napadli?" zeptal se Landon, a hladově se zakousl do bagety, kterou mu dal Seto k snídani.
"My neviděli nic," odpověděl Jochi, "jen jsme slyšeli všechno to kvílení, vřískání, řev..."
"A abych řekl pravdu, jsem za to rád," doplnil ho Seto, "nechtěl bych se s těmi tvory potkat. A jsem rád, že mě za ty více než dvě desítky let krajtí žena, její potomci a kdovíjací další tajemní obyvatelé parku minuli."
"A náš snowflake je kde?" zeptal se Landon, přičemž očima přejel po táboře.
"Právě to bychom měli zjistit. Russ mi dělá starosti. Mohl odběhnout do lesa, ztratit se tam..." odpověděl Jochi.
"Hlavně, že jste ho posílal na procházku, aby se naučil chodit džunglí," řekl s úsměškem Landon.
"Pokud ho také napadlo nějaké monstrum, dává smysl, že utíkal," zastala se Russe Helga, "co proti němu vůbec máš? Musíš do něj pořád rýt? I teď, v téhle situaci? Může být mrtvý!"
"Je to slaboušek," utrousil Landon, a znovu se zakousl do bagety.
"Jediný slaboušek jsi tady ty, Landone."
Landona to zamrzelo. Pořád se na Helgu díval jako na někoho, kdo se mu líbil. Hřálo ho u srdce, když s ní mohl mluvit, a přitom věděl, že by se s ní nemohl ani kamarádit.
"Možná. Ale furt lepší slaboušek s potrhaným piňďou, než gay, ne?" pousmál se Landon.
Helga se zatvářila rozzlobeně.
"Tos o něm nevěděla, že?" poznamenal Russ, přesvědčen o tom, že Helga k Russovi musela něco cítit. Snažil se na poslední chvíli zachránit, ale pak udělal další chybu, když se doplnil: "A teď mě nezaplavuj liberálníma kecama o rovnosti sexualit nebo co."
"Pane Kaelbere... Landone... až se zklidníte," řekl mu Seto, "půjdete s námi Russe hledat. Tábor opustíme všichni. A vy nejste ve stavu, ve kterém byste se tu mohl o sebe postarat sám. Když vám při cestě praskne steh, prostě požádáte doktora Jochiho, aby vám ho znovu zašil. Tady vás ale nenecháme."
Landon se opět trochu otřásl, a nervózně vydechl.
Russ se probudil s bolestí na prsou. Ležel prochladlý v jeskyni, třásl se zimou, a pomalu přibližoval prsty pravé ruky ke své hrudi. Jakmile se jí dotkl, uvědomil si, že ji měl v pořádku. To samé se však nedalo říci o jeho ruce. Začal křičet, když za denního světla, jež pronikalo otvorem ve stropě jeskyně, uviděl svou zbrutalizovanou ruku. Zbýval mu na ní jen palec a ukazováček. Z prostředníčku zbýval nevelký pahýl, a prsteníček i malíček byly úplně pryč. Celou ruku měl Russ pokrytu zaschlou krví. Levou, nezraněnou rukou, se dotkl svého nosu. Nebyl pryč, ale též na něm byla zaschlá krev, a když se Russ pokusil strup strhnout, znovu vykřikl. Posadil se, a dotkl se zády stěny jeskyně. Divoce oddechoval, a trhaně pozoroval své okolí. Všechno se třpytilo.
"Russi, Russi, Russi..." uslyšel skřítkův hlas. "Russi, chutný Russi..."
S hysterickými výkřiky se čtyřiadvacetiletý Skot zvedl ze země, a vyběhl ven z jeskyně. Zastavil se tři metry před vchodem do ní, na břehu přítoku Kayanu. Stál na místě, pohlížel na oblohu, a s otevřenými ústy a přivřenýma očima úpěl. Obloha byla fialová, a pohybovala se po ní zvláštní stvoření. Měla kožovitá křídla, dlouhé ocasy, drobné hlavičky na krátkém krku, a výsměšný výraz. Jedno z nich před Russem přistálo, a začenichalo. Měnilo přitom svůj tvar. Malá, lidská hlavička s rudýma, žhnoucíma očima se proměnila v podlouhlý patvar s osmerem očí a dolů směřujícími tesáky, z nichž kapala zelená, svítivá tekutina. Russ náhle vykřikl. Ucítil, že lýtko jeho levé nohy bylo políbeno. To se k němu vrátil bledě zelený skřítek, a ochutnával jeho kůži. Snad si dokonce i kousek uždibl. Russ ho chodidlem pravé nohy kopl do hlavy, a pak z jakéhosi důvodu sám spadl na zem. Skřítek se k němu přisápal, a zazubil se mu do tváře.
"Russi, Russi, Russi... Pamatuješ, jak jsme spolu dováděli? Teď ti sletí ocásek!"
Russ zavřel oči. Přitom si uvědomil, že mu skřítkova klučičí tvář, ozářena slunečním svitem, byla povědomá.
"Tenhle les je příliš hustý," stěžoval si Landon, kulhaje po boku Jochiho, "možná by nebylo od věci spálit nějaký z těch nízkých keřů."
"To by sis přál? Požár v pralese, o jehož křehkosti máš psát doktorskou tezi?" řekla mu Helga, držící se těsně za Setem, který v bujném porostu tančil s mačetou.
"Jenom v tuhle chvíli," odpověděl Landon, "jindy ne. Žhářem bych se nestal, ani kdyby mi za to někdo nabíd miliardu. Heh, takhle celý ekosystémy zničili černoši v Austrálii."
"Aboriginci," opravila ho Helga.
"Boongové," ušklebil se Landon, "abové. Abíci. Bumerangnegři."
"Můžeš s tím přestat?" řekla Helga, a otočila se k němu. "Ty asi nemáš moc respekt k lidem, co?"
"Jak jsem říkal, Helgo, lidi jsou omyl přírody."
"Hlavně, když mají jinou barvu pleti nebo jinou sexuální orientaci, co?"
"Jaks to uhodla? No jasně, ty to taky víš. Hluboko uvnitř to víme všichni."
"Zklapni, Landone," řekla rázně Helga, "začínáš mě pořádně štvát."
"Přesně tak, pane Kaelbere. Zmlkněte už aspoň na chvíli," přidal se k ní Jochi.
"Byl to jenom vtípek," bránil se Landon, "dneska si už člověk nemůže dělat srandu ani z černocha. Co kdybych si rýpnul do muslimů? To by ses taky rozčilovala, co, Helgo? I když by si tě chtěli zotročit..."
Helga už na jeho provokace raději nereagovala.
"Dnes se zdáte být velmi politicky naladěným, pane Kaelbere," řekl mu Jochi, "Aboriginci, muslimové... Na kom si budete vylévat zlost dál? Doufám, že ne na Mongolech. To by se mne dotklo."
"Snažím se myslet na cokoliv jinýho, než na svoje zraněný péro," bránil se znovu Landon, "tak mě trochu tolerujte!"
Chvíli kráčeli pralesem mlčky. Pak ale Helga zničehonic vypískla, a skrčila se.
"Co se děje?!" vyhrkl Seto, a zamával mačetou ve vzduchu.
"Tam na té větvi... Sedí tam ten opeřenec, kterého jsem viděla, když jsme včera procházeli zdevastovanou částí lesa! Vyletěl po mě!" vykřikla Helga.
"Kde?! Nic nevidím!" reagoval na to Jochi. Stoupal si na špičky, a přes husté křoví se snažil zvíře zahlédnout.
"Byl to rychlý výpad. Nemohli jste ho zaregistrovat. Ale skoro mě zobnul!" křičela Helga.
"Na jaké větvi se nachází?" zeptal se Jochi.
Helga se vydýchala, a pak vykulila oči. Už ptáka neviděla. "Je pryč," řekla tiše, "sakra, to bylo rychlé."
"Zcela jistě jeden z mnoha tajemných tvorů tohoto lesa," poznamenal Seto, "pojďme dál."
"Pane Andru!" zvolal Jochi.
"Pane Andru, kde jste?! Slyšíte nás?!" vykřikl Seto.
"Russi! Russi?!" křičela Helga.
Z hlubin džungle se však neozvala jediná odpověď. Vše, co tým slyšel, byl ranní zpěv pralesních ptáků, a bzučení hmyzu. Landon se také chtěl ozvat, byť neměl ke svému kolegovi tolik respektu. Jakmile však došlápl na opadanku u kmene vysokého orličínu Aquilaria beccariana, úlekem zařval. Chňapl po něm šedesáticentimetrový novorozenec krajty mřížkované.
"Proboha! Proboha, ne! Dejte tu zrůdu ode mně pryč!" zakřičel Landon. Jochi si hádka všiml, a hned ho chytil za ocas.
"Krásná retikulátka! Musela se vylíhnout nedávno!" poznamenal.
"Vylíhnout? Spíš narodit, ne? Viděl jsem, jak lezla... proboha, jak tahle háďata lezla z té sliznaté zrůdy..." vydýchával se Landon, a zakrýval si rukama oči.
"Položím ji tady na větev. Stejně se ale odplazí," řekl Jochi, a chňapajícího hádka vypustil na trouchnivějícím kusu dřeva.
"V pořádku?" zeptal se starostlivě Landona. Ten pokýval hlavou. Jochi se tedy vrátil k volání Russova jména.
Devětadvacetiletý doktorand se otřásl, a zůstal civět před sebe. Mezi křovisky uviděl usmívající se tvář. Lidskou tvář. Otočil se na ostatní členy týmu, kteří jí vůbec nevěnovali pozornost. Pomalu se k té postavě přiblížil, a ani na chvíli je nespustil z očí.
"Zaylee? Zaylee, jsi to ty... Jsi to ty! Co... co tady děláš? Já věděl, že... že jsem tě včera v noci viděl! Bylas to ty!"
Na příjemné tváři mladé ženy se objevil úsměv.
"Zaylee... já tomu nerozumím... jak je to možné?" ptal se nahlas Landon.
"Mrzí mě to... všechno mě mrzí! Neměl jsem to udělat! Proč jsi tu? Jak to, že jsi tu? Chceš ode mně něco? Chceš mi něco říct?!"
"Teče ti to," řekla mu. Landon se opět otřásl.
"Pane doktore? Pane doktore?! Vytáhněte lékárničku... zas krvácím!"
Než se naděl, jeho známá byla pryč. Nevysvětlitelně zmizela.
"Proč mi tohle děláš? Proč mě trápíš?!" naříkal Russ.
Skřítek, který mu masíroval obličej, se smál na celé kolo: "Protože jsi mu kamarád! A mám pro tebe něco, co tě vždycky zajímalo! Rhacophorus gadingensis!"
"Co? Cože? To je vědecký název jedné létavky!"
"Přesně tak! Ochutnej ji!"
Russ se začal dusit. Náhle měl v ústech jakéhosi vlhkého, čtyřnohého tvorečka. Dříve, než se mladý Skot naděl, dotýkala se hlava toho zvířete jeho mandlí. Otevřel ústa, a za dlouhé zadní končetiny se žábu snažil vytáhnout ven. Přísavkami na předních končetinách se mu však přichytila k jazyku, a Russ ji tedy nedokázal vyprostit. Když se mu to podařilo, usmívající se skřítek ho políbil, a pak řezáky zkousl Russovy rty.
Russ létavku vypustil, a levou rukou skřítka uhodil do hlavy. Aby se mu za to pomstil, vyvrhl na něj skřítek jakousi kašovitou hmotu. Russ si protíral oči, hystericky u toho křičel, a snažil se plazit pryč. Nějak se mu podařilo sklouznout z břehu do vody. Pod vodní hladinou se to jen třpytilo.
Russ se ocitl ve sladkém moři drahokamů, jichž nebylo možno nahmatat. Musel se usmát. A v tu chvíli - ve chvíli, kdy se při pohledu na všechna ta světýlka zazubil - uvědomil si, o co tu šlo. Všechno mu začalo dávat smysl. Jeho myslí problesklo uvědomění pravdy o tom, čím si v posledních hodinách prošel. Vynořil se z vody, a zhluboka se nadechl. Skřítek seděl na břehu, chichotal se, a tleskal při tom.
"Russi, Russi, Russi! Chutný, chytrý Russi!"
"Russi!"
"Kamaráde, Russi! Naservírovali mi tě! Dovedli mi tě! Toužil jsem po tobě! Toužil jsem zahnat svůj hlad! Už dlouho! Dlouho jsem hladověl! Dovedli mi tě, abych ukojil svůj apetit!"
"Russi! Slyšíš mě?!"
"Nemáš, kam utéct, Russi! Jsi můj!"
"Pane Andru?! Pane Andru, kde jste?!"
"Už všechno chápeš, že? Klíč ke všem těm tajemstvím... se nachází tady! Přesně na tomto místě!"
"Pane Andru!" zařval Jochi, a vyskočil z křovisek za břehem. Utíkal ke svému studentovi, zmítajícímu se ve špinavé řece. Skočil šipku do vody, byť by to od něj jen málokdo čekal, chytil Russe za levou ruku, a dotáhl ho na břeh. Russ se třásl, a vzdychal.
"Víte, jak jste nás vystrašil?! Co se stalo?! Proč jste utekl z tábora, příteli?" ptal se ho Jochi.
Russ nedokázal odpovědět. Ale byl rád, že doktora zase viděl. Smál se.
"Podívejte!" vykřikla Helga, a ukázala na řeku.
V místě, ze kterého Jochi Russe vylovil, se nacházelo velké žluté oko se svislou zorničkou. Prostě plavalo na hladině. Jeho zornička se rychle pohybovala, jako by přejížděla po jednotlivých členech týmu. Russ si utřel obličej, konečně připraven mluvit.
"Víš, jak to je, Russi! Přišel jsi na to!" ujistil ho znovu ve smíchu skřítek. "A teď je naservírováno pro všechny."
POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ.
Zdroje obrázků:
Žádné komentáře:
Okomentovat