pátek 31. července 2015

Správce dinosauřího parku - Mezi pterosaury

Přináším další část Správce dinosauřího parku, je opět představena, jelikož v tuto dobu stále nejsem doma. Co se asi našemu hrdinovi přihodilo?

Mezi pterosaury

Z pětice mých pomocníků, se kterými jsem trávil minulý týden, zde již nezbyl ani jeden. Zato přijelo šest dalších, včetně jednoho rangera, který snad dá věci do pořádku. Bouřky se uklidňují, přestává tolik pršet a když to zrovna píši, cítím smaženou cibuli z kuchyně-dobré znamení, že vlhký vzduch tuto vůni nepřesahuje. Když jste ale na všechno skoro sám, je velmi těžké postarat se o zvířata, která měla vyhnout už před desítkami milionů let. Napadlo mě, že bych postavil Teleocerasům přístřešek, protože se náš mladík stále bojí bouřek a deště. Jenže pomocných rukou je tu málo a tak tento plán bude muset na realizaci počkat alespoň týden. Oliver i Charles jsou samozřejmě pořád pryč, první jmenovaný mi píše vtipné e-maily a já se u toho nahlas směji. Přijde mi, že když je Oliver doma v Anglii, vymýšlí mnohem lepší vtípky, než tady. Možná je to tím, že mu ty tropy opravdu lezou na mozek. Charles přiletí už v pondělí, dnes zažívá poslední den své rodinné dovolené na Havaji. Co se týká zvířat, tento týden byla celkově klidná. Jen Siamotyrannus v noci z úterý na středu nahlas řval. Bál jsem se, že se mu něco stalo, ale není to tak. Už se zase chce dostat pryč ze svého výběhu... Hahá! Ohrada je dost silná na to, aby ji neprorazil! Tedy, doufám. Mladý Giganotosaurus začíná zase víc žrát, ale nevím, zda mám z toho mít radost či ne. Roste docela rychle a brzy z něj může vyrůst opravdový "gigantický jižní ještěr". To bych tedy nechtěl, to Vám řeknu. Už teď mi ty jeho pilovité zuby nahánějí strach a hrůzu, ale že by ztrojnásobil svou tělesnou délku, to v žádném případě! Jako dospělec prý bude vážit 9 tun, takové zvíře ale určitě nemůžeme uživit. To je jen další důkaz toho, že Oliver si vždy naloží více, než může unést. Nebo bych snad měl říci, že nám naloží více, než my můžeme unést? To by sedělo. Mladí Cryptoclidové si naštěstí po krku nejdou, což je dobře. A co se týče Leptoceratopse Dina, postavil jsem mu v pondělí malou ohrádku, kam jej zavírám na noc. Postupně si zvyká žít beze mne, slyšel jsem od Olivera, že dospělí samci Leptoceratopsů jsou samotářští...

Včera jsme měli s chlapy málo práce a rozhodli jsme se trochu si zalétat. Po nebi létalo plno různých ptakoještěrů, malých i velkých druhů. Viděl jsem již nám známé Tapejary, ale i druhy, jejichž zjev jsem v životě nepoznal. Nasedl jsem do rogala, umístil na něj kameru a vzlétl! Bylo to úžasné! Viděl jsem ta velká zvířata se čtyřicet stop dlouhým rozpětím křídel létat těsně vedle mě! Vydávala zvuky jako žádní jiní tvorové na Zemi! Každé mávnutí jejich křídel vedle mě vyvolalo tak silnou vlnu vzduchu, že se mi ochranná vesta neustále chvěla. Něco takového by si přál každý zažít, i když létání mezi pterosaury má i své stinné stránky. Narazil jsem třeba na skupinku těch ptakoještěrů, co minulý týden sežrali Giganotosaurovi jeho oběd. Měli podivný dlouhý útvar na hlavě a komunikovali mezi sebou. Pak slétli na pobřeží našeho ostrova. Opravdu mi mě zajímalo, co mají ta zvířata za lubem. A také si musím vzpomenout, kde jsem je to jen viděl naposledy. Let to byl každopádně úžasný, občas do mě nějaký tvor skoro narazil, ale jinak jsem si připadal ještě lépe, než v nebi. Jen ke konci mi už docházelo palivo a já jen tak tak unikl pádu do moře. Přistání bylo trochu tvrdé, až se mi zatočila hlava, ale jinak na létání s ptakoještěry nikdy nezapomenu!

Brzy bych se měl ze Středomoří vrátit, pak se dočkáte dalších článků!

úterý 28. července 2015

Výročí 65 let hrdinského úmrtí Kevina Buddena

Přesně dnes, 28. července 2015, uplynulo 65 let od hrdinského úmrtí Kevina Buddena, nadšeného australského herpetologa a lovce hadů, který ve věku 20 let zahynul po uštknutí jedním z nejjedovatějších hadů světa: taipanem velkým (Oxyuranus scutellatus). Zároveň uplynulo již 60 let od nasazení prvního protijedu, který zachránil život desítkám či stovkám lidí uštknutých taipanem. Stalo se tak právě díky Buddenovi... Kevin Budden se narodil roku 1930 a poté, co opustil školu, pracoval nějaký čas v Randwicku, v New South Wales. V té době se přidal k Australian Reptile Club a začal chytat hady. Provozoval to jako svůj koníček. Říká se, že roku 1948 jich prý odchytil 59 a pěti z nich byl kousnut. V březnu roku 1950, kdy bylo Kevinovi 19-20 let, rozhodl se dobrodruh riskovat svůj život a splnit si svůj celoživotní sen-chytit živého taipana. Nešlo mu o slávu, chtěl si zkrátka splnit sen. Zároveň chtěl ale také taipana odchytit kvůli výrobě protijedu, který v té době ještě neexistoval. Konkrétně taipan velký způsobuje na jihu Nové Guineje největší množství smrtelných uštknutí, a v severní Austrálii také dochází k mnoha nepříjemnostem s tímto druhem. Kevin cestoval do Queenslandu se svými dvěma kamarády a 27. července 1950 našel šest stop, tedy asi dva metry dlouhého taipana nedaleko městečka Cairns. Hada odchytil, ale když jej chtěl přemístit do koženého sáčku, had jej škrábl jedním ze svých jedových zubů. Kevin přesto pokračoval v práci a hada umístil do pytle. Pak začal boj o život... Kevin byl okamžitě přemístěn do nemocnice v Cairns, nedařilo se jej však zachránit. Taipani jsou nejjedovatější hadi naší planety a uštknutí jednoho z nich tak vykonalo své. Ačkoliv se lékaři snažili Buddenův život zachránit do poslední chvíle, bohužel se to nepodařilo. O 27 hodin později, 28. července 1950, ve věku pouhých 20ti let, Kevin Budden zemřel. O jeho činu se však mluví jako o hrdinské legendě. Splnil si svůj sen a nakonec přitom zahynul, což je velice inspirativní. Avšak nejen to. Díky tomu, že i po uštknutí svého odchyceného hada přemístil do pytle, zachránil spoustu životů. Odchycený taipan byl totiž poslán do Commonwealth Research Laboratories ve městě Melbourne, kde byl studován, byl z něj extrahován jed a na základě toho došlo o pět let později, roku 1955, k vydání protijedu nemocnicím. Již 60 let tedy Kevinova odvaha a schopnost nevzdat se do poslední chvíle, zachaňuje životy... Pozoruhodnou zprávou ale je, že taipaní jed je silnější, než jsme kdy očekávali. Minulý rok, tedy roku 2014, venomolog Bryan Fry znovu zkoumal jed Kevinova taipana, jenž je uložen v nějakém institutu. Ani po šedesáti letech se toxicita jeho jedu nezmenšila... Práce Kevina Buddena však inspirovala mnohé, dokonce včetně mě! Příběh "Sám v australské buši", který momentálně píši a který najdete v rubrice Příběhy na vyprávění, bych nikdy nevymyslel nebýt této hrdinské legendy...


Na prvním obrázku vidíte australské herpetology Roye Mackaye, Neville Goddarda a Kevina Buddena (úplně vpravo) s několika hady, zatímco na druhém se nachází živý taipan vyfotografovaný v Australia Zoo.

pátek 24. července 2015

Správce dinosauřího parku - Tropické bouře

Máme tu další pátek a s ním přichází i další Správce dinosauřího parku! Tentokrát výjimečně představený, jelikož v tuto dobu již nejsem přítomen doma... Zato Dan Jameson je stále na ostrově a má plné ruce práce!

Tropické bouře

Většina pracovníků parku odjela na dovolenou. Oliver se vrátil na dva týdny do Anglie a kontroluje své staré a nemocné rodiče, Charles také odjel za svou rodinou a společně se vydali na Havaj, jen já stále zůstávám na našem malém tropickém ostrůvku uprostřed Tichého oceánu a jsem svědkem bouřlivého počasí, zvedajících se mořských vln a nezbedného chování našich zvířat. Pršet začalo už před týdnem a doteď nepolevilo. Není chvíle, kdy by z oblohy nepřicházely dunivé zvuky hromů a nerýsovaly se na ní žilnaté zjevy blesků. Jsem na ostrově jen s pěti lidmi, všichni jsou to vesměs ošetřovatelé. Příští týden odjedou domů a vystřídá je několik dalších, kteří se už vrátí z dovolených. Ale věřte tomu nebo ne, ta naše zvířata snad cítí, že je nás tu na všechnu práci jen šest. Včera jsem měl potíže s dvěma Cryptoclidy, kteří jsou již skoro dospělí. Trochu se do sebe pustili, asi jen tak přátelsky, a skončilo to skoro bitvou na život a na smrt! Musel jsem je od sebe oddělit, ale to není zrovna dvakrát jednoduchý úkol, když musíte oba zuřivé a naštvané mořské plazy vytáhnout z vody a oni po Vás k tomu ještě nejednou chňapnou! Naštěstí jsem vždycky uhnul. Nakonec jsme v akváriu vystavěli malou bariéru, ale obávám se, že silnější náraz jejich podlouhlého těla by ji zlomil a zase by se do sebe pustili. Možná jsou teritoriální, ale to nevím s jistotou, chybí nám tu Oliver, který je expertem na chování divoké zvěře. Ve středu jsem zase nemohl nakrmit mladého Giganotosaura, kterému strava sice svědčí, je však stále vybíravější. Toho dne navíc uhodil prudký liják a mladý predátor nevyšel z úkrytu. Promočené maso pak nechtěl sežrat, zato si však na něm pochutnala skupinka nezvaných hostů. Nějací ptakoještěři, přibližně dvakrát tak dlouzí, jako jsem já vysoký, přiletěli z Isle of Die a nakrmili se tím masem. Když jsem to zjistil, odehnal jsem je, ale řeknu Vám, ten jejich zjev byl zvláštní i povědomý. Někde jsem už tato zvířata viděl, kdybych si jen vzpomněl, kde...

Dnes ráno přišla další vlna tropických bouřek. V osm ráno jsme s chlapi seděli v jídelně a dopřávali si ne zrovna luxusní snídani. Ohřívali jsme si brambory, což děláme celý týden a už nás z toho na ně přešla chuť. Když Charles i Oliver odjeli, dohodli jsme se, že si zagrilujeme, jenže počasí nám to nedovoluje. Po snídani mě navíc jeden z chlapů upozornil, že malý Teleoceras pobíhá po výběhu jako divý. Bylo jasné, že se bojí bouřky. Občas pobíhal po výběhu a pak se zase přitiskl k docela klidné matce. I když už je skoro dospělý, stále si na některé typy počasí nebo klima nezvyknul. A před chvílí jsem zase zjistil, že na pláži leží něco opravdu podivného. Přišel jsem k tomu blíže a zjistil, že se dívám nejspíše na nějakého mořského škorpióna! Byl už mrtvý, muselo ho vyplavit moře-to ta bouře. Zvedající se vlny nebohého bezobratlého pohřbily v plážovém písku. Byl ale obrovský, tipuji, že měřil přes tři metry. Pořídil jsem pár fotografií a běžel upozornit na to chlapy, ale když jsme se vrátili, byl už pryč. Asi si ho moře zase vzalo, anebo snad nebyl tak mrtvý, jak vypadal? Těžko říci, ale jedna věc je jasná: Pořád nevíme, s jakými tvory tu vlastně žijeme!

Stále platí článek Omluva . Příští části se ale dočkáte rozhodně zase za týden, poněvadž bude opět představena!

čtvrtek 23. července 2015

Omluva

Jak je o prázdninách zvykem, i tento rok vyrážím na dovolenou na týden, což ale znamená, že nebudu moci psát články, komentovat ty Vaše a navštěvovat Vaše blogy. Tento rok se vydávám na španělský ostrov Mallorca (čtěte Majorka), kde strávím jeden týden. Odjíždím zítra a vrátím se s největší pravděpodobností 2. srpna. K internetu nebudu mít po celou tu dobu přístup, takže zde neočekávejte žádnou aktivitu. Mallorca je však proslulá jako horké místo biodiverzity a ačkoliv jde o ostrov a počet druhů je zde limitován, můžete zde najít celou řadu tvorů. Pro milovníka plazů, jako jsem já, je to ráj, jelikož zde žije několik endemitů, tedy plazů, které nenajdete nikde jinde na světě. Materiály mám již přichystány a také vím, kde přesně hledat a vše samozřejmě vyfotografuji nebo natočím. To znamená, že se pak s Vámi o své zážitky podělím i zde! Již před půl rokem jsem si četl článek Matta Wilsona, herpetologa z Univerzity v Manchesteru, a ten mi poskytl dokonalý návod. Doufám, že Vám má nepřítomnost nebude vadit a až se vrátím, zase se tu objeví nové články! Kromě toho bych Vás chtěl informovat o tom, že několik článků napíši teď a představím je, takže vyjdou v době mé nepřítomnosti. Týká se to především Správce dinosauřího parku a také výročí hrdinného úmrtí jednoho velkého dobrodruha...

HAAS

středa 22. července 2015

Velká evoluční odysea savců, část 3.: Raní multituberculáti


První savci se na Zemi objevili takřka ve stejnou dobu, jako první dinosauři. Bylo to před zhruba 220 miliony lety, v geologické periodě zvané Trias. Tito primitivní malí živočichové se však od dnešních savců v mnohém lišili a jsou souhrnně řazeni do skupiny Mammaliformes. Praví savci, mezi jejichž potomky se nakonec řadíme i my, se objevili později v Juře. Jmenovali se multituberculáti, a k nim se na chvíli v jejich evoluční odyseji připojíme...

Řád Multituberculata dostal své jméno podle stoliček s mnoha hrboly v řadách. Zástupci řádu se podobali hlodavcům, ale evolučně patřili do mnohem primitivnější skupiny. Šlo o největší skupinu savců období Mezozoika, přičemž ti největší dorůstali velikosti myši, ti největší pak velikosti bobra, což je na druhohorní savce značně úctyhodné. Ačkoliv se podobali hlodavcům, ale nebyli s nimi úzce spjati, žili multituberculáti podobným anebo dokonce stejným způsobem. Byli to býložravci a v přední čelisti měli všichi zvětšené řezáky tak, jako dnešní myši a krysy. Řezáky byly od ostatních zubů odděleny, to zapříčinila mezera, která je nazývána diastema. Stoličky a třenové zuby byly vybaveny množstvím hrotů, takže dokázaly rozmělňovat i neuvěřitelně tuhou potravu. Diastema umožňovala používat tyto dvě skupiny zubů, z nichž první jsou řezáky a druhou pak právě stoličky s třenovými zuby, nezávisle na sobě. Paleontologové zjistili, že čelisti multituberculátů se vlastně pohybovaly vertikálně, čímž se zásadně lišili od mammaliformů jako byl Megazostrodon, kteří čelistmi pohybovali horizontálně. První multituberculáti se objevili v Juře...


Ale kde se vlastně vzali? Někteří vědci zastávají názor, že se multituberculáti nevyvinuli z mammaliformů, ale ze savcovitých plazů zcela odděleně. Ti první byli dříve známi především z Mongolska pozdní Křídy, ale pak byl 16. srpna 2013 ohlášen objev zvířete, kterého paleontologové nazvali Rugosodon eurasiaticus. Žil na východě Číny před 160 miliony let, takže se historie této skupiny savců protáhla pořádně do minulosti. Rugosodon (viz. první obrázek v článku i obrázek zde pod textem) byl malý, vážil v průměru tolik, co čipmank. To je ale 60-80 gramů a to vůbec není špatné na nejstaršího z multituberculátů. Podle jeho zubů lze usuzovat, že šlo o omnivora, tedy všežravce. Živil se semeny, červy, ovocem, výhonky, hlízami a možná i celou škálou dalších typů potravy. Zuby, typické pro multituberculáty totiž, jak jsme si již řekli, dokázaly bez problémů drtit tuhou potravu. Dalším poměrně zajímavým faktem týkajícím se Rugosodona je to, že měl flexibilní páteř. Je zajímavé, ke kolika významným objevům v posledních 20ti letech došlo na východě Asie, především v Číně. Možná právě zde se zrodili první multituberculáti, Rugosodon je toho prozatím dokladem...


Rugosodon byl sice všežravec, ale jeho potomci byli téměř výhradně býložraví. Na začátku Křídy se v Maroku, v severní Africe, vyskytoval Hahnodon, podle kterého byla nazvána i celá čeleď multituberculátů, Hahnodontidae. O tomto savci se toho moc neví, znám je pouze jediný exemplář. Jeho příbuzný Denisodon žil na stejném místě patrně ve stejné době. Neví se ale, zda šlo o multituberculáty, někteří je popisují jako zástupce odlišné skupiny Haramiyida. Raný multituberculát z počátku Křídy je znám z Austrálie, je to Corriebaatar. Žil před 125 miliony let. Další jsou známi z Mongolska, z období pozdní Křídy. Mezi ně se řadí Catopsbaatar, jenž byl objeven v 70. letech minulého století. Nebyl ale sám, kdo zažíval zlaté časy mongolských dinosaurů, jako byli Velociraptor, Protoceratops, Therizinosaurus nebo Tarbosaurus. Do jeho příbuzenstva se řadí i poměrně známé rody Kryptobaatar a Nemegtbaatar. Poslední jmenovaný žil v poušti Nemegt před 75 miliony let, jeho lebka měřila 4,5 centimetru, takže lze odhadovat, že celé tělo zaujímalo délku zhruba 18 centimetrů. Vzhledem připomínal pískomila a pohyboval se s pomocí skoků...


Jedním z pozoruhodných nálezů týkajících se raných multituberculátů je Uzbekbaatar. Jak již napovídá název, byl nazelen v Uzbekistánu a patřil do podřádu Cimolodonta. Uzbekbaatar žil na konci Křídy a byl jedním z prvních zástupců onoho podřádu, neboť ten existoval s velkým úspěchem až do Eocénu. I tito tvorové byli býložraví a byli to hlodavci. V Severní Americe se před 75 miliony let vyskytoval i rod Viridomys, taktéž patřící do podřádu Cimolodonta. Mnohé další úspěšné skupiny multituberculátů se ale objevily až po vyhynutí dinosaurů, které nastalo před 65 miliony let s koncem druhohor. Fosílie takových savců byly nalezeny na Hategu v Rumunsku, takovým rodem je Hainina známá z Paleocénu. Multituberculátům se dařilo více a více, ale v Oligocénu stejně vyhynuli. Možná proto, že je překonali již evolučně vyspělejší savci...


Zdroje obrázků: alex-bernardini.fr (upraveno), WikiMedia, livescience.com, paleocene-mammals.de .

úterý 21. července 2015

Nebezpečná výprava Dona Rolanda 11.

Minule se tým pod vedením Dona Rolanda rozhodl sestoupit z hory Nkigivango poté, co zde našel živoucí dinosaury a nakonec se utábořil na nejvyšší skále. Členům výpravy rozhodně nesvědčily kamenné srázy, Za dokonce dostal závrať, na rozdíl od Davida, který zachoval naprosto klidnou hlavu. Když tým dorazil k vesnici, všiml si zprvu Jamie, že je v ní nějak ticho. Jak později zjistili i ostatní, vesnice byla zcela opuštěna. Nikdo to nedokázal pochopit, jen Za opět opakoval již známou větu, že udělali chybu a že se bůh hněvu zlobí. Jamie s tím začal souhlasit, ostatní mu nevěří... Ale Jamie ví, co říká...

NEBEZPEČNÁ VÝPRAVA DONA ROLANDA, ČÁST JEDENÁCTÁ:





Jak to celé asi dopadne? Co se stalo s vesničany, co čeká Dona Rolanda a jeho expedici a co onen děsivý dravec? Pokračování již brzy...

pondělí 20. července 2015

Sám v australské buši-část 2.

Po dvanácti dnech přináším další část příběhu Sám v australské buši. V té minulé se Ken Smith ocitl v australské polopoušti, v terénu porostlém malými keříky, pod nimiž se ukrývají plazi. Najde však smrtelně nebezpečného taipana, po kterém pátrá?

SÁM V AUSTRALSKÉ BUŠI-ČÁST DRUHÁ:
Ken vysunul svůj hák na plnou velikost, celý jeden metr. Chtěl-li chytit nejjedovatějšího hada naší planety, musel si ho rozhodně držet znatelný kus od těla. Teď prohledával písečné kopečky pod všemožnými uschlými keři. Po chvíli si konečně povšiml nějakého nepatrného pohybu, hned si lehl na bok a začal levou rukou šmátrat pod keřem, až vylovil tvora s pichlavými ostny, jimiž bylo pokryto celé jeho tělo. Byl to moloch, konkrétně moloch ostnitý, tedy Moloch horridus. Tento ještěr patřící mezi agamy obývá suché písčité pouště střední, východní a jižní Austrálie, a Ken by se opravdu divil, kdyby tohoto nádherného plaza nenašel i v taipaním teritoriu. Moloch, kterého chytil a který se mu začal po chvilce v rukou pomalu plazit, byl již dorostlý dospělec, měřící 20 centimetrů. Ken byl z prvního nálezu nadšený, moloch byl jeho nejoblíbenějším ještěrem a nikdy předtím jej ve volné přírodě nezahlédl. Brzy jej pustil zpět na zem a pokračoval v pátrání. Moloch se mezitím vydal na lov mravenců, kterými se živí. Sám si ale musel dávat na predátory, kteří by ho mohli ulovit. Ken brzy na jednoho narazil a opět nemohl skrývat své nadšení, něco si sám pro sebe řekl a pak se k tomu plazu přiblížil. Na malém, sotva metr a půl vysokém stromku, kterých bylo v buši jen po málu, našel vyhřívajícího se varana Gouldova, tedy druh Varanus gouldii. Australané těmto plazům říkají sand goanna, zatímco australští domorodci bungarra. Tito varani bývají skoro metr a půl dlouzí, ale jedinec, kterého Ken našel, měl sotva metr, a to ještě polovinu délky těla zaujímal ocas. Ken chytil varana za hlavou, ten překvapivě hlasitě syčel, ale po chvíli se uklidnil a v klidu ochutnával vzduch svým vidlicovitým jazykem. Ken vytáhl fotoaparát a pořídil si několik snímků. S varanem strávil na místě asi pět minut, pak jej opatrně pustil a vrátil se do tábora. Našel úžasné ještěry, překvapivě však ještě žádné hady. Nic si z toho ale nedělal, věděl totiž, že má ještě celý jeden měsíc na to, aby nalezl svého vysněného hada. Po osmé večer se už začalo stmívat. Ken seděl bez klobouku u ohně, občas do něj hodil kus dřeva a prohlížel si krajinu. Pil u toho vychladlý čaj a k večeři si později nachystal hrách z konzervy. Rozhodně se však ještě nechystal usnout. Jednak bylo moc velké horko, a dalším důvodem byl také fakt, že mnozí plazi vylézají na lov v noci. Proto Ken zamířil do stanu, odložil si zde klobouk, misku i hrnek a popadl baterku, se kterou by dosvítil i na více než tři sta metrů daleko. Nad australskou buší se mezitím začal rýsovat úplněk. Konečně se začalo znatelně ochlazovat. Ken pochodoval pískem opět s připraveným hákem na hady a za chvíli uviděl mrsknutí štíhlého hadího těla! Okamžitě se za ním rozběhl a nabral hada i s kupou písku na hák. Plaz se ohnal a zakousl se do háku, ale nebylo mu to nic platné. Ken poznal, že chytil pakobru druhu Pseudonaja mengdeni. Tomuto hadovi pouštní prostředí s občasnými keři a nevysokými stromky svědčí, nicméně tak hluboko v rudém centru Austrálie jde spíše již o vzácnější nález. Jinak se však tento druh vyskytuje po celé Austrálii. Ken si chtěl pořídit další fotografie, ale na to už byla moc velká tma. Had stále visel na háku a točil se kolem rukojeti. Ken ho chytil za ocas a pořádně se na něj podíval. Pak uslyšel šustění lístků, hada pustil a vydal se za tím zvukem. Tam jej čekalo další překvapení...



Tentokrát nešlo o plaza, ale Ken našel svého prvního středoaustralského savce! Byl to vakotarbík vlnkatý, malý druh vačnatce z řádu kunovců. Říká se jim také kultarr. Ken se chvíli díval, jak vakotarbík hledá potravu. Jsou to malí hmyzožravci a žerou hlavně šváby a pavouky. Po chvíli malý savec něco našel, začal do toho kousat a než Ken spatřil nějaký detail, zmizel. Ken se usmál a obrátil svůj zrak jinam. V písku se plazil další had! Byl to smrtonoš, jeden z Kenových oblíbených hadů. S těmito tvory se v rodném Queenslandu setkal již mnohokrát, smrtonoš je jakožto rod rozšířen po celé Austrálii a obývá variaci prostředí, od pouště přes buš až po tropický les. Ken se k němu přiblížil, popadl jeho ocásek a zbytek těla položil na hák. Smrtonoš byl neobyčejně klidný a moc mu to nevadilo. Mladý herpetolog nakonec usoudil, že jej nechá jít a konečně se podívá po něčem větším. Díval se po taipanech, ale žádné nenašel, ačkoliv si všiml táhlých stop, podle nichž usoudil, že je utvořili taipani. Co se týká pohybu taipaního těla, stopy seděly. Ken se ale podíval na hodinky a zjistil, že je již dvacet minut po půlnoci a že je tedy za ním první den pobytu v buši. Vydal se zpět do tábora, kde jej čekalo trochu nemilé překvapení... Zapomněl v táboře udělat jednu důležitou věc a málem za to zaplatil...

Doufám, že se Vám druhá část líbila, pokračování se dočkáte v příštím měsíci...

neděle 19. července 2015

Příběh dravce Jane-část 2.

Příběh dravce Jane pokračuje druhou částí, doufám, že si ji s radostí užijete. Minulou část naleznete v rubrice Příběhy na vyprávění .

PŘÍBĚH DRAVCE JANE-DRUHÁ ČÁST:
Matka pach toho určitého jedince znala, protože šlo o otce mláďat. Dospělí samci se ale o mláďata nestarají, vše nechávají na matkách. Pokud jsou hladoví a najdou mládě, zabijí a sežerou jej. Ani k vlastním potomkům je neváže mateřské pouto. Matka právě cosi vycítila a zároveň si uvědomila, že tři malí skotačící dravci, kteří se před nedávnem vyklubali z vajec, by se mohli ocitnout ve smrtícím nebezpečí. Právě tak si ale uvědomila i to, že těžkosti teď čekají ji. Možná jí ani nezáleželo tolik na mláďatech, jako na vlastním teritoriu. Ať už na její území pronikl kdokoliv, musel za to tvrdě zaplatit. Za chvíli se začal ozývat hlasitý řev, trochu hrubější, než vydávají samice. Matka na něj odpověděla. Chvíli bylo úplné ticho. Po nebi nelétali žádní pterosauři, koruny stromů jako by opustili všichni zpívající ptáci. Pak přišel samec. Rozhrnul více než tři metry vysoký keř a jeho hlava se svítícíma očima pohlížela na rodinku. Samec byl jaksi štíhlý, patrně vyhladovělý. Proto tedy přišel sem, hledal tu nějakou potravu. Tou ale mohla být i mláďata a matka si tedy to vše vyložila jako čistou provokaci. Vyrazila proti nepříteli a narazila do něj těžkou hlavou. Samec se zalekl a udělal pár kroků vzad, zatímco mláďata se bez přemýšlení schovala do malé jamky poblíž hnízda. Kdyby je samec uviděl, bylo by zle. Tyrannosauridi byli totiž kanibalové. Samec na chvíli ucítil, že v tomto souboji přece nemůže mít šanci. Ale hlad nakonec zvítězil a tak se vrhl po matce. Ta schytala velký kousanec na krku. Popadla tedy svými zuby jednu z malých předních končetin svého soka a prudce trhla. Samec tento útok opětoval dalším zahryznutím se do krku nepřítele. Matka nahlas zařvala a zakousla se do samcova boku, ten řval a škubal sebou, aby jej pustila, ale dlouhé zuby se při tom pohybu zařezávaly jen hlouběji a hlouběji do masa. Samec nakonec praštil samici ocasem a utekl. Z poklidného místa se stalo bojiště a všude dokola bylo plno krve. Utrpěla více matka nebo vetřelec? Zesláblá obránkyně mláďat i teritoria padla na zem a nehýbala se. Mláďata měla už také dobrý čich a když ucítila, že vetřelec je na stovky metrů daleko, opustila dočasný úkryt. Jane a její mladší sestra okamžitě přiběhly k matce. Až teď se ukázalo, že těžce dýchá a nahlas u toho sýpá. Jejich bráška se držel dál, byl ještě trochu vyplašený, ale zároveň už neměl k matce takový vztah. Po několik dalších dnů to na místě moc šťastně nevypadalo. Matka se jednoho dne jako zázrakem postavila na nohy a vyrazila na lov, a kupodivu ulovila mládě Edmontosaura. Mláďata už opustila hnízdní prostředí a následovala ji. Učila se lovit, ale matka přesto jaksi slábla. Jedné noci se rodinka uchýlila zpět na místě boje. Za měsíčního svitu, když všichni spali, ji sameček opustil. Byl už dost velký a samci tohoto druhu obvykle žijí samotářsky, ačkoliv někdy se mohou přidat k nějaké lovecké tlupě. Bylo na čase, aby si našel vlastní teritorium a začal svůj vlastní boj o přežití v tvrdém, nemilosrdném Křídovém světě. Později ráno došlo k dalšímu dramatickému odhalení. Menší a nedominantní samička v noci zemřela. Její bratr ji neustále odháněl od jídla, a ačkoliv měla u Jane trochu zastání, tlak ze strany nejsilnějšího sourozence už nevydržela. Matka se ze zranění už uzdravovala, ale Jane po svém boku mít nechtěla. Po pár dnech i ona musela opustit rodné území. Svou matku už možná nikdy neuvidí, zato ji však čeká úplně jiný svět. Jane nebyla nijak nucena k tomu, aby od matky odešla, ale také vycítila, že je čas prozkoumat onen veliký svět, kterému vládnou, jak jinak, dinosauři...


Hned za lesem necelý rok stará Jane spatřila poprvé v životě lávová pole. Byla to úplně jiná krajina, než na kterou byla zvyklá. Brzy zamířila k velkému sladkovodnímu jezeru, nad nímž se horkem mlžil vzduch. Pobyt v lese se jí líbil více, ale tady to mohlo být zajímavé též. U jezera se napila a chvíli si odpočinula. Také konečně zahlédla jedny z největších a patrně nejnebezpečnějších obyvatel tohoto světa-Triceratopse. Velcí býložraví dinosauři s rohy umístěnými vpřed a zobáky tak silnými, že jedním kousnutím by zlomili kost, požírali u jezera nízko rostoucí kapradí. Velcí býci měli jasně zbarvené krční štíty a občas jeden po druhém vyběhl jako by jej chtěl varovat před nějakým pozdějším výpadem nebo soubojem. Samice s mláďaty stály spíše opodál a samců si nevšímaly. Po nebi létali menší druhy ptakoještěrů, ale občas oblohu protnul i velký stín křídel Quetzalcoatla. Toho již Jane znala a věděla, že ani od tak obrovských létajících plazů jí nehrozí žádné nebezpečí. Při své cestě narazila na další les, tentokrát jehličnatý. Šlo o teritorium nějakého velkého predátora a tak jej raději co nejrychleji přešla. Území za ním bylo jedinci jejího druhu pravděpodobně neobydleno. Tady mohla začít svůj pravý příběh. Krajina se zdála být mírně potemnělou, ale sopečným polem putovalo stádo Edmontosaurů a ti by mohli být dobrou kořistí. Jane se tedy usídlila zde. Jen nad obzorem se tyčil možný nepřítel, sopka chrlící smrtelný plyn...

Pokračování příště, s největší pravděpodobností v srpnu... Do komentářů můžete napsat, co si zatím o příběhu myslíte...

sobota 18. července 2015

Kobra monoklová-Posvátný had buddhistů

Přináším popis hada, který jsem slíbil. Tento druh patří mezi mé oblíbené, snad se Vám bude popisek líbit...

Latinský název: Naja kaouthia,
Rozšíření: jihovýchodní Asie,
Velikost: 1,5 až 2 metry na délku.
Kobra monoklová je v jihovýchodní Asii velmi běžným druhem jedovatého hada. Od člověka jí jakožto druhu nehrozí žádné nebezpečí a tak obývá značnou část jihovýchodoasijské pevniny. Vyskytuje se v severní Indii, jihozápadní Číně, Vietnamu, Kambodži, Bangladéši, Barmě, Bhútánu, Nepálu, Laosu a Thajsku. Právě v Barmě a v Thajsku je tento had uctíván a považován za svatého. Místní buddhisté totiž věří, že monokl na kápi této kobry je otiskem palce Buddhy. Své jméno dostala kobra monoklová právě díky tomuto znaku, který připomíná více monokl než brýle mnohem proslulejší kobry indické. Naopak v Číně byly po staletí populace vybíjeny, neboť místní díky orientální medicíně věřili, že vypití krve kobry smíchané s vínem zlepšuje zrak. Dnes tomu snad věří málokterý číňan a kobry monoklové by tak měly být v pořádku. Navíc je má tento druh pozitivní dopad na lidi, jelikož loví hlodavce včetně myší a krys, kteří jsou často škůdci v zemědělské krajině. Kobra monoklová může jejich počty snížit a proto je přítelem farmářů. Problémem je, že když se s ní někdo setká a bude s ní neopatrně zacházet, může přijít o život. Kobra monoklová má stejně jako všichni korálovcovití neurotoxický jed. To znamená, že působí na nervový systém, zároveň je však v jedu obsažen i cytotoxin, jenž rozkládá tkáň. Pokud je však někdo uštknut, je to jeho chyba. Tito hadi totiž své nepřátele, i domnělé, varují roztažením kápě. Cítí-li se kobra ohrožena, zploští žebra a vypadá díky tomu větší, než ve skutečnosti je. Většinu útočníků to zmate a zažene. Kobry dělají také varovné výpady, nejčastěji se zavřenou tlamou, pokud se však cítí skutečně ohroženy, neváhají tlamu otevřít a uštknout. V přední části horní čelisti se nacházejí dva sedmimilimetrové, duté a fixní jedové zuby. Nejsou sklápěcí jako u zmijovitých, ale neméně účinné. Tento druh kobry, jako většina jejích příbuzných, jed neplive. Kromě hlodavců se jinak kobra monoklová živí i ropuchami a ostatními hady, čímž se dostáváme k zajímavému chování. Tento druh je totiž kanibalský a zabíjí někdy příslušníky vlastního druhu. Nejčastějším typem habitatu, ve kterém lze toto zvíře nalézt, jsou kopcovité a nížinné lesy, rýžoviště a okolí lidských příbytků. Kobra monoklová loví především po setmění, ale lze na ni narazit i přes den. Jde o maximálně dva metry dlouhý druh, takže se řadí k větším kobrám. Samice snášejí 25-45 kožovitých vajec. Prvním, kdo tento druh popsal, byl René Lesson, jenž tak uskutečnil roku 1831...

Příště kobra kapská!

pátek 17. července 2015

Správce dinosauřího parku - Výzkum ryboještěrů

Další pátek, další Správce! U nás panuje horké letní počasí, ale na Tedově ostrově se schyluje k dešťům... Nezpůsobí to také nějaké problémy? Snad se Vám tato část bude líbit...

Výzkum ryboještěrů

A máme je! Zločince, kteří nám tak dlouho dělali problémy! Všichni byli zatčeni, odsouzeni na spoustu let, tedy, vypadá to tak... Víte, po té přestřelce během minulého týdne se leccos změnilo, a to je skvělé. Nějaká mezinárodní mafie si zkrátka dělala nároky na několik malých ostrůvků, z nichž ten náš byl asi největší. Mezi těmi darebáky byste našli lidi z celého světa, ale je jasné, že se jim nemohlo podařit nás přemoci. Jejich úkolem prý bylo zkusit z nás dostat co nejvíce peněz, ani jim nešlo o chov pravěkých zvířat. Chtěli zdemolovat náš park, ostrov obsadit a požadovat od nás peníze. Jejich vůdce se přitom skrýval až v Číně, původem to byl ale američan. Byl též zatčen a odsouzen, vypátrán byl na základě výpovědi již předtím zatčených zločinců. Doufejme, že jeden problém nám slezl z krku. Ale jak se často stává, na obzoru se rýsuje nový. Komu vlastně patří Isle of Die? Taková otázka zase padla poté, co policie Francouzské Polynésie zatkla mafiány. Asi se teď bude toto téma znovu řešit, což pro nás není nic krásného. Především když jsme již s L. C. Clarkem vymysleli to dinosauří safari, jež by na Isle of Die probíhalo. Objevily se již i domněnky, že by mohl ostrov připadnout nám a mohli bychom jej "spravovat", neboť jsme mu nejblíže. No, uvidíme. Pevně doufám, že světové mocnosti rozhodnou správně a ve prospěch jak lidí, tak pravěkých zvířat. Pracovní týden, jenž je takřka minulostí, byl jinak neobvykle klidný. Měl jsem jen problémy s nakrmením Lagosuchů. Když jsem jim donesl larvy červů k obědu, mladý samec si všiml předmětu, který jsem položil na lavičku za plot. Byla to má vanilková zmrzlina. Tuto příchuť mám nejradši, ale to stejně nikoho nezajímá. Když jsem z výběhu odešel, zjistil jsem, že Lagosuchus unikl! Ale to pro mne nebylo tak strašné a potupné jako to, že mi snědl mou zmrzlinu. Pobíhal jsem kolem výběhu a nadával na ně, zároveň jsem ho ale hledal. Po chvíli jsem šlápl do něčeho nepěkného. Udělalo to takový hlasitý zvuk, věděl jsem, že stojím v nějakém slizu. Byla to vyvrhnutá zmrzlina, tomu malému archosaurovi asi nechutnala. Našel jsem ho poblíž, ale následky nebyly zrovna pěkné. Kvůli studené zmrzlině se mladý Lagosuchus nachladil, takže byl převezen do veterinární kliniky. Později měl problémy s dýcháním, ale včera se konečně uzdravil a teď už zase běhá po výběhu...

Ve středu jsme vyrazili na moře s velkým úkolem. Oliver přizval odborníka na ichtyosaury, profesora Dougala Jordana, aby společně prozkoumali život mořských plazů. Profesor Jordan je už starší, šedesátiletý paleontolog, který učinil během posledních třiceti let zásadní objevy ve směru porozumění prehistorickým ekosystémům. Moře bylo bouřlivé a krátká jízda na širý oceán se rázem stala něčím naprosto extrémním. Loďky se houpaly, profesor Jordan se smál a volal, že nic zábavnějšího ještě nezažil, přičemž Oliver jen pokyvoval hlavou a nahlas se smál. Mě popadla mořská nemoc a když jsem viděl darebáckého Olivera smát se až se za břicho popadal, udělalo se mi moc špatně a skoro jsem spadl ze člunu, když jsem se z něj nakláněl, aby můj obličej stanul nad vodou, předtím průzračně čistou. Do toho začalo pršet, asi jsme stihli vyjet na moře na začátku veliké bouřky, která mimochodem nepolevila dodnes. Ukázalo se to být tropickým monzunem. Ale ryboještěři, nebo-li ichthyosauridi, náhle začali z vody skákat jako delfíni a očividně si to počasí užívali. Snad se jim líbilo, že na ně padají kapky sladké vody-jaká to změna oproti slané mořské vodě, ve které tráví celý svůj život. Profesor Jordan pořídil neuvěřitelně nádherné záběry s pomocí své vysoce průmyslové kamery. Na záběrech je vidět každý detail jeho těla, jejich jiskřící plazí kůže i velké, vyboulené oči. Myslíme si, že jsme narazili na Ichthyosaury nebo případně Ophtalmosaury. Vrátili jsme se před osmou večer, z lodi jsem zprvu nedokázal vylézt, tak špatně mi bylo. Oliver si ze mě dělal legraci, ale já mu nevěnoval žádnou pozornost, ani přes hlasitý smích moudrého profesora. Zavřel jsem se ve své pracovně, ulehl na stůl a usnul. Dnes ráno se ukázalo, že ani nemá cenu vyjít z domu. Déšť je tak prudký, že bych zmoknul během minuty. Přesto asi teď, po obědě, vyrazím nakrmit některá z našich obzvláště zlobivých zvířat...

Chtěli byste takový výzkum ryboještěrů také zažít? Asi každý, kdo se zajímá o pravěk, by chtěl taková zvířata vidět, ale pozorovat je za rozbouřeného moře, kdy jeden dostane mořskou nemoc, je možná už trochu moc. Nemyslíte? Snad se Vám tento díl líbil...

čtvrtek 16. července 2015

Diplom od Martinoraptora

Za účast v Prázdninové soutěži 2015 na blogu www.martinoraptor.blog.cz jsem dostal následující skvělý diplom. Můj výsledek byl podle mého opravdu dobrý, skončil jsem na 2. místě. Špatně jsem odpověděl jen na jednu otázku a získal tak 19 z 20 bodů. Martinoraptorovi za tento překrásný diplom děkuji, přál jsem si na něj zvíře z Permu a dostal jsem, co jsem chtěl... Už se nemohu dočkat dalších soutěží!

Pravěká zvířata na poštovních známkách, 2. část

Vítejte u druhého dílu série Pravěká zvířata na poštovních známkách! Tentokrát si předvedeme další trojici poštovních známek z různých částí světa, na nichž se objevují dinosauři či jiní prehistoričtí tvorové...

Minule jsme začínali německou poštovní známkou s Tyrannosarem, nyní se nám ukáže jeho pravěký protějšek Triceratops. Oba dinosauři žili ve stejné době na stejném místě-v Severní Americe před pětašedesáti miliony let. Tato známka vznikla v Německu také především pro mládež, nelíbilo by se Vám snad, kdyby Vám od kamaráda přišel dopis se známkou s Triceratopsem?


Další poštovní známka byla kdysi k dostání v USA. Je na ní příhodný nápis "Doba plazů" a sedm dinosaurů z Jurského období. Povšimněte si dvou sauropodů, majestátního a obrněného Stegosaura a také dravců. V dáli křižuje oblohu nějaký blíže neurčitelný druh ptakoještěra. No řekněte, není tato poštovní známka nádherná?


V Austrálii zase vyšla řada poštovních známek s australskými dinosaury. Na obrázku vidíte tři poštovní známky, na jedné jsou Qantassauři, na druhé Diamantisaurus a na třetím slavný australský predátor Australovenator. Tyto známky vypadají zase krásně...


Doufám, že se Vám druhá část přehledu líbila...

středa 15. července 2015

Crocodiles of the World

Přináším další popis zajímavého místa, které bych třeba jednoho dne rád navštívil...

Crocodiles of the World je jedinou krokodýlí zoo ve Spojeném království a patrně jednou z mála evropských soukromých sbírek většiny světových druhů krokodýlů. Nachází se v Brize Norton, v Anglii, a v roce 2014 vyhrála Certificate of Excellence. Od února minulého roku je Crocodiles of the World návštěvníkům otevřena po všech sedm dnů v týdnu od 10 hodin ráno až do 5 hodin večer, včetně Bank Holidays, tedy svátků, při kterých jsou jinak i banky zavřeny. Je zde chováno 14 druhů krokodylianů, z nichž 6 zaujímají samotní krokodýlové. Zbytek patří oběma druhům aligátorů, několika druhům kajmanů (včetně obrovského šestimetrového kajmana druhu Melanosuchus niger), gaviála zoo nechová. Jak tomu ale bývá zvykem, taková zoo se nezaměřuje jen na krokodýly, podívat byste se zde mohli i na některé další plazy-čtyři druhy varanů, včetně druhého největšího ještěra na světě, varana druhu Varanus salvator, tu mají svůj domov též. Crocodiles of the World dále chová dracenu krokodýlovitou, kajmanku a několik dalších želv. Jelikož jde o soukromou sbírku, je jasné, že vstupné zde bude asi o něco vyšší, než v klasické zoo, ale vidět tolik různých krokodýlů a pár dalších plazů pohromadě určitě stojí za to. Zvláště když uvážíme to, že Crocodiles of the World napomáhá záchraně mnohým druhům. V jednadvacátém století jsou bohužel mnohé druhy krokodýlů silně ohroženy. V zoo chovaný krokodýl siamský je v obrovském nebezpečí, ve Vietnamu už byly jeho populace vybity za Vietnamské války, navíc se ve volné přírodě kříží s velkým krokodýlem mořským a hybridi již nejsou zástupci onoho pravého druhu. Jinak je tento druh loven pro svou nádhernou kůži, ale v zoologických zahradách, jako je tato, se těmto krokodýlům daří. Dále tým z Crocodiles of the World chová i krokodýla Moreletova, který se vyskytuje pouze na poloostrově Yucatán a jeho okolí, tedy v Mexiku, Belizi a Guatemale. Tento vzácný druh, měřící asi 3 metry, začíná být ohroženým, jelikož v přírodě žije jen asi 10 000 jedinců. Zoo chová i krokodýla kubánského, nejohroženějšího krokodýla na světě. Ve volné přírodě zbývá 3000 až 6000 jedinců, ti se navíc kříží s americkým krokodýlem, což má za následek nárůst počtu kříženců. Podobnou důležitost týkající se chovu bychom našli i u čínského aligátora. V Crocodiles of the World jsou zároveň lidé učeni o stavu počtů krokodýlů a důležitosti jejich záchrany, především proto, že se většinou jedná o vrcholové predátory ekosystému. Zdejší tým připomíná lidem, že náš druh je zde sice krátce, ale zavinil už vymírání tolika úžasných zvířat... Crocodiles of the World byla postavena teprve v roce 2013 na území farmy. Založena byla Shaunem Foggettem, který si tak splnil svůj dlouholetý sen o postavení podobného typu zoologické zahrady... Já sám bych toto místo určitě jednoho dne rád navštívil...

úterý 14. července 2015

Na lovu jihoamerických dinosaurů-Paleontologie v Jižní Americe

Rozhodl jsem se odstartovat nový seriál, který se bude zabývat naším poznáváním prehistorie Jižní Ameriky, především co se týká druhohor. Nikdy bych však tuto sérii nevymyslel, nebýt rozhovoru s Timem Hainesem a Jasperem Jamesem, tvůrci sérií Putování s dinosaury, jenž je k vidění na YouTube, a v němž Tim Haines mluví o natáčení Putování s dinosaury speciál: Země obrů. Zmiňuje se totiž o tom, že jsou často znenadání v Jižní Americe objevovány obrovské kosti naprosto neznámých zvířat, a tato pro mne fascinující představa mě inspirovala k vymyšlení této série článků... Upřímně doufám, že si ji s radostí užijete!

Severní polokoule je, co se týká dinosaurů, relativně dobře prozkoumanou částí světa, ačkoliv nám ještě zbývá mnoho co objevovat. Vždyť také první kdy popsaní dinosauři byli objeveni v Evropě, nálezy zkamenělin pokračovaly i v Severní Americe a později, především ve 20. století, se dostalo i na Asii. Jižní polokoule je ale zcela odlišným případem. Představte si, že jste nadšeným amatérským hledačem fosílií a vyrazíte do pouštní krajiny kdesi v argentinské Patagonii. Náhle při průzkumu druhohorních hornin narazíte na stehenní kost, která výškou přesahuje polovinu Vašeho těla. Může to být jen sen? Pravda je taková, že jižní polokoule je skutečně málo prozkoumanou částí světa, pokud jde o fosílie dinosaurů. A především se to týká Jižní Ameriky. Zde je hledání pozůstatků více než 65 milionů let vymřelých dinosaurů těžkým úkolem. Zvláště, když polovinu světadílu zakrývají neotropické, deštné pralesy, v nichž se zkameněliny zkrátka hledat nedají. Jižní část Jižní Ameriky však tvoří Patagonie, nehostinná pouštní oblast nacházející se na území Argentiny a Chile. A právě zde dochází k oněm úžasným a překvapivým dinosauřím objevům, z nichž mnohé navždy změnily náš pohled na dinosaury. Ukázalo se, že Jižní Amerika byla domovem největších býložravců a tím pádem tedy i největších suchozemských zvířat všech dob. Zároveň se ukázalo, že zde žili někteří z největších a nejdravějších predátorů vůbec, kteří, pokud se shromáždili do smečky, mohli takovou obrovskou kořist skolit. A především, což je důležité, se nám v posledních 20 nebo 30 letech ukázalo, jak málo toho o druhohorách Jižní Ameriky víme. Inspirující myšlenka, která možná jednoho dne přivede na ono místo celou novou generaci nadšených paleontologů prohledávajících nehostinná naleziště ve snaze objevit ostatky zvířat, o nichž se nám ani nesnilo... Geologická historie Jižní Ameriky je skutečně fascinující a od ostatních kontinentů se výrazně liší. Do střední části Mezozoika byla tato velká pevnina součástí velkého prakontinentu, který se nazývá Gondwana, nebo také Velký jižní kontinent. To znamená, že zvířata mohla přecházet z místa na místo, aniž by narazila na větší vodní plochy, které by jednotlivým druhům této expanzi zabránily. Proto v období Jury, jak lze předpokládat, žila v Jižní Amerika spousta dinosaurů z Afriky anebo Indie. Gondwana se později začala rozdělovat a Jižní Amerika se od Afriky čímdál více vzdalovala. Některé typy dinosaurů byste pak nenašli nikde jinde na světě. Je ovšem pravdou, že izolovaným kontinentem se Jižní Amerika stala až po vyhynutí dinosaurů... Jak tedy probíhá výzkum fosílí na tomto určitém místě? Jaká je historie paleontologického odvětví a paleontologického výzkumu v Jižní Americe? Asi není překvapením, že první zkameněliny zde nalezl britský přírodovědec Charles Darwin v 19. století, ty ale patřily savcům z třetihor. Byl to ale právě on, který jako první z evropských přírodovědců kdy vstoupil na patagonské území a našel zde pozůstatky vyhynulých zvířat. Hon na rané dinosaury začal až později. Až v minulém století, konkrétněji v jeho druhé polovině, se přišlo na to, že jihoamerický kontinent mohl být kolébkou všech dinosaurů. Roku 1958 zde totiž pastevec koz Victorino Herrera objevil kosti nějakého přibližně čtyřmetrové dinosaura, který žil v období Triasu. A nejen to, dokonce to byl jeden z prvních známých dinosaurů! Paleontolog Osvaldo Reig nazval tvora Herrerasaurus, na počest nálezce, a ukázalo se, že Měsíční údolí, tedy formace Ischigualasto, skýtala domov mnoha jiným stvořením z doby Triasu. V roce 1988 americký paleontolog Paul Sereno nalezl kompletní lebku Herrerasaura, a o tři roky později našel menšího, zato však ještě starobylejšího Eoraptora. Brzy došlo i k nálezům jurských dinosaurů, příkladem je Patagosaurus, a pak došlo na Křídové obry, jako byl Giganotosaurus, Argentinosaurus, nebo Dreadnoughtus, který byl popsán teprve minulý rok a je dokladem toho, že všichni obři z Patagonie ještě nebyli nalezeni. Existuje celá řada lokalit, kde hledat, jak třeba v již zmíněné formaci Ischigualasto, tak například v Plaza Huincul. Možná vstupujeme do zlaté éry paleontologie a mnohá tajemství prehistorie jihoamerického kontinentu budou brzy odhalena...




První část byla krátká a taková úvodní, v příštích dílech si již budeme popisovat samostatné objevy jihoamerických dinosaurů, jak k nim docházelo a co světu paleontologie přinesly...

pondělí 13. července 2015

Ptačí řády a jejich evoluce: Trogoni

"Všem se líbí ptáci. Které jiné divoké zvíře je více přístupno našim očím a uším blízko k nám i všem ve světě tak univerzálně, jako pták?" David Attenborough

Trogoni
Stratigrafický výskyt: raný Eocén (49 ma) až současnost
Areál rozšíření: rovníkové oblasti (střední a Jižní Amerika, subsaharská Afrika, jižní a jihovýchodní Asie)


CO TO VLASTNĚ JSOU TI TROGONI?
Trogoni jsou řádem ptáků příbuzných srostloprstým, sovám a myšákům. Samci se ozývají hlasitými, výraznými zvuky, zatímco samice jsou mnohem tišší, důležité je však uvést, že jsou tito ptáci poklidnými lovci hmyzu nebo sběrači ovoce. Jiným typem potravy se zpravidla neživí. Slovo "trogon" znamená v řečtině "okusování" a poukazuje na zvláštní vlastnost těchto ptáků, kterou je možno pozorovat v období jejich hnízdění. Trogoni totiž vyhlodávají díry do kůry stromů a následně si v nich vytvářejí hnízda. Dalším typickým znakem trogonů je kompaktní tělo a dlouhý, v případě některých zástupců řádu, velmi dlouhý ocas. Mezi ptáky je unikátní také uspořádání jejich prstů na zadních končetinách, dva prsty míří dopředu a dva dozadu. Křídla jsou obyčejně krátká, ale dostatečně silná na to, aby unesla tělo trogonů. Svaly uchycující křídla tvoří i přes 20 % hmotnosti těla, které váží v případě kvesala chocholatého, největšího současného zástupce trogonů, nanejvýš 210 gramů...

Trogon rudohlavý (Harpactes erythrocephalus)

EVOLUCE ŘÁDU TROGONIFORMES:
Jak je již zvykem u většiny moderních ptačích řádů, i první trogoni se objevili v Evropě. V období Eocénu zde totiž převládalo mnohem teplejší klima a většina Evropy, včetně dnešního Německa, byla porostlá tropickými lesy, jež by na první pohled jistě připomínaly deštné pralesy dnešní jihovýchodní Asie. Možná nejstarší známý zástupce řádu trogonů se objevil už před 54 miliony let na území Dánska, nicméně zde opět není zcela jasné, zda nepatřil do jiného, třeba mnohem primitivnějšího ptačího řádu. Mnohem jistější nález pochází z Německa, konkrétně z Messelu, což je největší evropské třetihorní naleziště. Jmenoval se Masillatrogon a žil před 49 miliony let. Znaky řádu trogonů jsou u něj již patrné, včetně postavení prstů na zadních končetinách nebo délky křídel k poměru velikosti těla. Vedle kostry se na fosílii (viz. obrázek pod textem) zachovaly i obrysy peří, jež dokazují, že měl Masillatrogon dlouhý ocas, což je pro trogony typické. Vývojově pokročilejší rody trogonů se také vyskytovaly ve střední a západní Evropě, jeden nález pochází kupříkladu ze Švýcarska a byl nalezen v horninách z období Oligocénu. Mnoho jiných ptačích řádů, např. papoušci nebo myšáci, dnes v Evropě nežijí, ale stejně jako trogoni se vyvinuli právě zde. Evropa před cca 50 miliony lety opravdu poskytovala dokonalé útočiště velké diverzitě ptáků. Pozdějši se však trogoni z Evropy přesunuli do Afriky a do Asie, k tomu došlo v pozdním Oligocénu nebo v raném Miocénu. První američtí trogoni, kteří se zabydleli v neotropech (střední a Jižní Americe), se ve fosilním záznamu objevují až před 2,6 milionu let...

Masillatrogon z německého Messelu

DNEŠNÍ TROGONI:
Dnešní trogoni jsou tropickými parádníky. Vyskytují se v tropických oblastech skoro celého světa, tedy ve střední a Jižní Americe, v subsaharské Africe a v jižní a jihovýchodní Asii. Z kontinentů se jim nepodařilo osídlit Austrálii a Antarktidu, a v Evropě, své pravlasti, se už desítky milionů let nevyskytují. Trogoni se zpravidla zdržují v korunách deštných a monzunových lesů a hrají všemi možnými barvami. Je ale pravda, že trogoni Nového světa jsou pestřejší a barevnější, než trogoni Starého světa. Tito nádherní ptáci, kteří vesměs svým peřím reprezentují snad všechny barvy, tvoří 7 rodů (Apaloderma, Apalharpactes, Harpactes, Priotelus, Trogon, Euptilotis a Pharomachrus). Druhů žije na Zemi celkem 39, nejvíce je jich v neotropech-24 druhů se zdržuje v tropických oblastech střední a Jižní Ameriky. 12 druhů žije v Asii a jen tři se rozšířily po subsaharské Africe. Vesměs jsou zástupci řádu označováni jako trogoni nebo kvesalové. O jejich chování se toho však mnoho neví, většina poznatků vychází z pozorování ornitologa Alexandera Skutche. Protože jsou však tito ptáci veřejností označováni jako "jedni z nejkrásnějších", mnoho ekoturistických společností ve střední Americe zřídilo rezervace, ve kterých se pozorovatelé mohou dostat blíže ke kvesalům. Trogoni se živí ovocem a hmyzem a stejně jako všechny dnešní druhy žijící v pralesích, čelí i oni velkému nebezpečí ze strany člověka. Kácení lesů a ničení přírozeného prostředí trogonů má za následek úpadek jejich počtů, ale člověkem zatím nebyl vyhuben jediný druh. Zajímavé je, že jsou tito ptáci teritoriální, a mají asi také výbornou paměť, neboť dobře znají ostatní jedince žijící ve stejné oblasti a možná z toho důvodu spolu páry žijí po celý život. Trogoni žijící v nížinnách nejsou příliš dobrými letci, ačkoliv na kratší vzdálenost se vrhnou kamkoliv. Horské druhy naopak často překonávají kilometrové vzdálenosti. Jeden z nejkrásnějších zástupců tohoto řádu, trogon šedoprsý, byl poprvé odchycen viktoriánským přírodovědcem Johnem Whiteheadem, průzkumníkem jihovýchodní Asie a prvním mužem, který kdy vystoupil na nejvyšší horu ostrova Borneo. Pták, kterého našel, je endemitem ostrova Borneo a žije pouze v horských pralesích v nadmořské výšce 900 až 1500 metrů nad mořem...

Trogon šedoprsý (Harpactes whiteheadi), kterého roku 1888 objevil John Whitehead

neděle 12. července 2015

Konvergence: Chobot

Konvergence je podivuhodným typem evoluce, při němž se nepříbuzné živočišné či rostlinné druhy vyvíjejí podobným způsobem nezávisle na sobě. Způsobuje to především život ve stejném prostředí, jehož výsledkem je někdy až zarážející podobnost různých životních forem... V tomto seriálu se budeme zabývat nejznámějšími příklady konvergence, a sami uvidíte, jak si evoluce během milionů let pohrála se spoustou druhů...

V této části si představíme jeden z dokonalých příkladů konvergence. U některých tvorů totiž během milionů let evoluce srostly horní a spodní ret, a vytvořily pohyblivý orgán, který může sloužit podobně, jako naše ruce. Pro mnohé se zdá přítomnost tohoto pohyblivého svalu u některých zvířat samozřejmostí, zarážející je ovšem fakt, že se vyvinul u nepříbuzných druhů. Co tedy vedlo tyto skupiny zvířat k tomu, aby se u nich vyvinul chobot?

CHOBOTNATCI:
Zcela jistě nejznámější skupinou savců, která je vybavena chobotem, jsou tvorové, jež díky tomuto znaku dostali název-chobotnatci. Dnes žijí pouze tři druhy, a ty jsou kvůli člověku ještě ohroženy, ale v minulosti existovala celá řada chobotnatců-mastodonti, mamuti, barytheriidi, deinotheriidi... Lidé si myslí, že žili stejně, případně že se i chovali stejně, jako dnešní sloni, jediní současní zástupci řádu chobotnatců. S pomocí chobotu dokáží dnešní sloni uzvednout těžké břemeno a případně jej i přemístit. Nabírají jím vodu, kterou na sebe poté chrlí a tím se chladí, někdy vodu nahradí bláto a to má stejný účel. Sloní chobot je neuvěřitelně citlivý, díky němu mají tato zvířata skvělý čich. Chobot jim však pomáhá i při krmení, trhají s ním trávu či jinou potravou a podávají si jí k tlamě. Je to skutečně důmyslný znak. Tohle všechno určitě dokázali i pravěcí bratránci slonů. Mamuti žili ještě před 10 000 let a geneticky i taxonomicky měli blízko k dnešním slonům indickým, zřejmě tedy vzešli ze společného předka. Američtí mastodonti, blízcí příbuzní mamutů, byli trochu zavalitější, a vyhynuli také ke konci doby ledové, kdy nastalo globální oteplování a to zapříčinilo vymírání celé řady na chlad přizpůsobených zvířat. Kde se ale vzali první chobotnatci? A proč se u nich vyvinul chobot? Pro odpověď na tyto otázky je třeba podívat se do dávných skal, v nichž se pozůstatky těchto fascinujících zvířat zachovaly. Nejstarším známým chobotnatcem je Eritherium, které žilo v období Paleocénu, tedy před 60 miliony let. To ale znamená, že se první chobotnatci objevili už pouhých 5 milionů let po vyhynutí dinosaurů! Tento malý savec žil na území dnešního Maroka v severní Africe. Na jednu stranu Eritherium vykazuje typické znaky chobotnatců, na stranu druhou sdílí však mnohé znaky se sirénami. To jen dokazuje, že jsou si chobotnatci a sirény příbuzní. Chobot se samozřejmě u tohoto živočicha nedochoval, to je jasné, jelikož svaly shnijí a nezkamení jako kosti. Nicméně je pravděpodobné, že se u tohoto rodu již zárodky chobotu vyvinuly. Mnohem lépe známým chobotnatcem, jenž zároveň patřil mezi ty první, je Phosphatherium. Žilo před 56 miliony let také v Maroku, možná je přímým potomkem Eritheria. Chobot se u těchto primitivních druhů teprve vyvíjel a na první pohled by na nich nebyla jeho přítomnost znát. Až u Moeritheria, které žilo v Egyptě před 35 miliony lety, v období Eocénu, se objevily první známky přítomnosti chobotu. Tento savec jej zřejmě používal ke sbírání potravy. Právě to je zřejmě důvod, proč se u chobotnatců tento znak objevil...




TAPÍŘI:
Jednou ze skupin lichokopytníků jsou tapíři, velice zvláštní, velcí savci, připomínající tvarem těla prasata. Ve skutečnosti jsou blízce příbuzní nosorožcům a koním. Na populárním vzhledu jim však dodává přítomnost chobotu. Nejsou příbuzní s chobotnatci, tedy až na to, že to jsou stejně jako oni savci. Jinak jsou si tyto nepříbuzné skupinny podobné pouze v ohledu na chobot. A právě to je příklad konvergence, neboť se u tapírovitých tento pohyblivý sval objevil též. První tapírovití se zřejmě objevili před 55 miliony let, nejprimitivnějším zástupcem byl severoamerický Heptodon. Moderní formy tapírů se jako takové s delším chobotem objevily v obdobích Oligocén a Miocén. Byli tehdy rozšířeni mnohem, mnohem více než dnes, obývali většinu Eurasie, včetně střední Evropy (např. Palaeotapirus), přes Beringovu úžinu se pak dostali do Severní Ameriky, odkud se rozšířili do neotropů, jež obývají dodnes. Přesto nakonec většina rodů vyhynula, dnes žije pouze jediný, a tím je Tapirus. Ten zahrnuje pět různých druhů z jihovýchodní Asie a střední a Jižní Ameriky, čtyři z pěti jsou ale kvůli lidskému působení zranitelné nebo ohrožené. Je zřejmé, že se u tapírovitých objevil chobot také kvůli sběru potravy. V jejich případě je totiž mnohem menší, než u chobotnatců, takže jím nemohou sbírat a přemisťovat jiné předměty...



DINOSAUŘI:
Tato myšlenka je čistě spekulativní a nikdy nebylo potvrzeno, že by dinosauři měli chobot. Nicméně v evoluci si příroda s mnohými skupina zvířat často pohrává natolik, že se podobné formy vyskytnout mohou. V případě dinosaurů někteří paleontologové věří, že sauropodi anebo případně hadrosauridi (což je však méně pravděpodobné), mohli být vybaveni chobotem. Je to opravdu zvláštní představa, groteskní sauropodi sbírající kapradí s pomocí chobotů se navíc většině pravěkých nadšenců nezamlouvají. Několik paleontologů už každopádně přišlo s možností, že by se chobot u velkých sauropodů vyskytnout mohl. Například rod Diplodocus, který žil v Severní Americe před 150 miliony let a je důvěryhodně známý, jelikož vystupoval v celé řadě filmů a seriálu, mj. v Putování s dinosaury televizní stanice BBC, měl nozdry až na temeni hlavy. Na základě toho se tedy někteří znalci domnívají, že jde o náznak existence chobotu minimálně u tohoto rodu. Kdo ví, jaká je pravda, možná se jednou objeví více důkazů, které tuto teorii potvrdí, anebo naopak zase vyvrátí...


Příběh existence chobotu u sobě nepříbuzných druhů je příběhem skutečně pozoruhodným a dokonale uka
zuje, že konvergentní evoluce stojí za typy mnoha úžasných a zajímavých tvorů...

Doufám, že se Vám tento článek líbil, pokud ano, komentujte. Můžete také diskutovat ohledně posledního tématu v článku, domněnky o chobotů u dinosaurů...

sobota 11. července 2015

Lovcem dinosaurů, 6. kolo

Po dlouhé době je tu další kolo soutěže Lovcem dinosaurů, omlouvám se za menší spoždění... Tak tedy, vyražme na lov pravěkých zvířat!

DINOSAURSS

Úlovky: Stegosaurus, Eoraptor, Hatzegopteryx, Magyarosaurus, Troodon

Tento dinosaurus se řadí mezi nejznámější vůbec. Vystupoval v mnoha filmech a seriálech především díky svému populárnímu vzhledu. Byl to kachnozobý dinosaurus, možná tak 10 metrů a vážící 5 tun, s podivným útvarem na hlavě. Tento útvar mířil dozadu a byl dutý, takže jím tento tvor mohl vyluzovat zvuky... Jaké je jméno dinosaura?

MARTINORAPTOR

Úlovky: Velociraptor, Dimetrodon, Plesiosaurus, Basilosaurus, Scutosaurus

Tento dinosaurus se vyskytoval ve formaci Nemegt v mongolské poušti Gobi před 75 miliony až 70 miliony lety. Patřil do skupiny theropodů, pojmenovaných podle Dona Gregoria Alvareze, kteří byli charakterističtí jedním znakem: jediným prstem na předních končetinách. Koneckonců, i jméno tohoto dinosaura znamená "jeden dráp". Znáš jeho jméno?

MATOUŠ PAVLÍK

Úlovky: Therizinosaurus, Tarbosaurus, Arthropleura, Pterodactylus, Muttaburrasaurus

Byl to velký býložravec ze skupiny synapsidů. Žil v Severní Americe, Německu a České republice před 300 až 280 miliony let. Jméno tohoto tvora znamená v překladu "pozemní ještěr". Je charakterizován jako jeden z prvních velkých plazů vůbec, měřil přes 3 metry na délku. Typickým znakem byla pro něj podivná plachta na zádech, kterou podpíraly velké "trny". Byl to býložravec...

MATT

Úlovky: Archaeopteryx, Ceratosaurus, Ouranosaurus, Carcharodontosaurus

Byl to největší pozemní lenochod, jaký kdy žil. Od špičky ocasu k nosu měřil 6 metrů a jeho pozůstatky byly nalezeny v Jižní Americe, kde se vyskytoval v období Pliocénu a Pleistocénu, někteří si dokonce myslí, že vyhynul až se začátkem Holocénu. Toto úžasné tvoření bylo býložravcem, velké drápy sloužily k trhání listí z větví stromů. Jeho velikost překonalo jen málo zvířat... Jak se zvíře jmenovalo?

NONYCHROMEK

Úlovky: Pteranodon, Deinosuchus, Dunkleosteus, Doedicurus, Maiasaura

Malý příbuzný Basilosaurů, měřící pouhých 5 metrů, obýval pobřeží legendárního moře Tethys před 35 miliony let. Fosilie ukazují, že se stával Basilosauří potravou. Jeho pozůstatky se našly na Sahaře, ve Spojených státech amerických a také na Novém Zélandě. Dnes jsou známy dva jednotlivé druhy tohoto rodu...

ANKYLOSAURUS

Úlovky: Compsognathus, Macrauchenia, Coelophysis, Othnielia, Camarasaurus

Toto velké zvíře se řadí k tvorům, jimiž je doba ledová proslulá. Byl to nosorožec přibližně dvakrát větší, než všechny dnešní druhy. Byl to jeden z největších savců, jací kdy žili a vážil přibližně 4,5-5 tun. Měl jen jeden roh, zato však velmi dlouhý-skoro 2 metry. Mohl ho používat na obranu...

Přeji Vám mnoho štěstí při lovu pravěkých zvířat! Pokud všichni odpovíte brzy, napíši další kolo ještě v tomto měsíci!

pátek 10. července 2015

Správce dinosauřího parku - Přestřelka na Isle of Die

Další pátek, další Správce dinosauřího parku! Léto je v plném proudu, stejně jako některé závažné problémy, jež musí naši hrdinové vyřešit!

Přestřelka na Isle of Die

Problémů máme v Dinosauřím parku v poslední době dost, tentokrát však přišel jeden skutečně obrovský. Ale nepředbíhejme. V pondělí ráno jsem měl menší potyčku s rozzuřeným samcem Deinotheria, který se opět začal chovat agresivně, podrážděně a snažil se zbořit plot ohraničující jeho výběh. Ten se naštěstí ukázal být velmi dobře postaven a mohutný, více než pětitunový býložravec jej nezničil. Dodnes mě z toho ale mrazí po zádech a když si na to vzpomenu, roztluče se mi srdce. Byl opravdu naštvaný a vypadal, jako by chtěl zničit vše v okolí, a mne zabít. Šťavnatou zeleninu, kterou jsem mu donesl, snědl až po půlce dne, kdy už byla zaprášená od písku, který vířily jeho mohutné nohy. V úterý zase přišla zpráva, že Dsungaripterové se spolu perou. Okamžitě jsem spolu s dalšími třemi pracovníky parku vběhl do aviaria, ale rvačka už zřejmě skončila. Opodál seděl samec s potrhaným křídlem. Konečně se ukázalo, co stálo za těmi podivnými zvuky, jež jsme před asi půl rokem stále slýchali! Tihle Dsungaripterové nikdy nebudou mít mláďata, navzájem se nenávidí tolik, že by jeden druhého nejraději rozpáral a sežral! Samice se ukázala být mnohem silnější a agresivnější, samce jsme proto přemístili do pozorovací ohrady, kde bude umístěn do té doby, než vytvoříme výběh speciálně pro něj. Ve středu dostal Oliver povolení opustit ostrov, protože se mu postřelené rameno dokonale zhojilo. A to by to nebyl náš dobrodruh, kdyby okamžitě, bez přemýšlení, nevyrazil na Isle of Die! Tam ho ale čekalo nemilé překvapení. Tým byl totiž napaden. A překvapivě, ne žádným dinosaurem. Oliver totiž během středečního odpoledne narazil na nějaký tábor. Ve chvíli, kdy byl na místě, vypadal tábor jakoby byl opuštěný, ale táborníci se brzy vrátili. Byla to banda nějakých zločinců vybavených pistolemi, puškami, samopaly a nějakým výbušným materiálem. Olivera okamžitě chytili, tomu se ale podařilo zavolat vysílačkou tým, jenž se na místo okamžitě dostavil. Napětí se stupňovalo, Oliverův tým se zločinci smlouval a mezitím zavolal nás...

Byl krásný středeční večer, zrovna jsem si nasadil novou čepici na spaní a těšil se, jak si od té vší práce zase na pár hodin odpočinu. Tu ke mě přiběhl Fred a řekl mi, že je mě potřeba. Vše mi vysvětlil na palubě helikoptéry. Protestoval jsem, pak mi bylo Olivera líto, až jsem se skoro rozbrečel, pak jsem nadával a řval, ale nakonec jsem se s tím smířil, popadl nějaký kulomet či co a z helikoptéry opět vystoupil. Nad Isle of Die padla tma. I tak jsem ale hned poznal, že se nachází na severovýchodním pobřeží. Dorazili jsme k tomu táboru. Byl obehnaný dráty, zločinci svítili kam až oko dohlédlo svými lampami a občas nějaký z nich vystřelil do vzduchu. Následovala strašlivá přestřelka. Střílelo se ze všech světových stran, pořádně jsme ani nevěděli, kdo je kdo a na koho vlastně střílíme! Zločinci postřelili tři z našich lidí a dva zabili! To mě naštvalo a použil jsem tu zvláštní věc, kterou jsem nesl na rameni, ke střelbě. Jenže jsem měl vpředu zadek a vzadu předek, takže rána přišla do stromů hned za mnou. Nakonec byla střelba ukončena, protože těm gaunerům došly náboje. Přiběhli jsme k táboru. Vtrhl jsem do prvního stanu, a kdo tam nebyl! Svázaný Oliver, jenž mě prosil, ať jej odváži. Dělal jsem si z toho legraci, nahlas se smál a vymýšlel u toho všelijaké vtípky, až mi nakonec řekl, kolik je hodin. Takovou provokaci jsem si nemohl nechat líbit! Odvázal jsem ho a uraženě se posadil do helikoptéry. Doma jsem si lehl, ale stejně jsem neusnul, takže jsem vlastně probdil celou noc... Mimochodem, ti zločinci byli zajati. Šest z nich jsme zabili, jedenáct přežilo bez zranění. Teď jsou v rukou spravedlnosti a máme se brzy dozvědět, co na Isle of Die chtěli, tedy, doufám. A když to tak píši, nemohu odolat pohledu na moře, nad kterým se právě vznášejí pterosauři!

Doufám, že se Vám tato část líbila, pokud ano, komentujte...

čtvrtek 9. července 2015

Velká evoluční odysea savců, část 2.: První z prvních


Evoluce savců je příběh o neuvěřitelné rozmanitosti, přizpůsobivosti i katastrofických vymíráních. Na konci tohoto příběhu, který by se dal nazvat "evoluční odyseou", stojíme my, lidé. Chceme-li však zjistit, jak tato cesta začala, musíme prozkoumat dávnou minulost třídy savců a lépe pochopit, proč se vlastně na Zemi savci objevili a proč tak dlouho žili ve stínu dinosaurů...

Podle oficiálního stanoviska se první savci objevili už v dobách prvních dinosaurů, to je jisté. Našly se totiž jejich zkameněliny a ty jsou stejného stáří. Za předka všech pozdějších a především moderních savců je považován Adelobasileus, jehož nalezená lebka měřila pouhých 15 milimetrů. Tento malý, osrstěný tvor připomínající dnešní rejsky a hlodavce, žil před 225 miliony let. To byla doba, kdy vláda dinosaurů začínala. Objevily se rody jako Coelophysis a právě s těmi Adelobasileus sdílel polopouštní prostředí západu Severní Ameriky, jež obýval. K nálezu jeho lebky došlo v roce 1990 v Texasu. Adelobasileus byl pravděpodobně nejranějším zástupcem skupiny, kterou odborníci nazvali Mammaliformes (savcotvární). Tato skupina jako celek existuje dodnes a zahrnuje savce samotné, nicméně Adelobasileus patřil spíše k předkům savců. Měl už srst, je pravděpodobné, že kojil svá mláďata matřeským mlékem, ale byl to tzv. mammalimorph. Mezi tyto primitivní předky všech savcotvárných kromě Adelobasilea patří také čeleď Tritylodontidae...


Ale co byli vlastně zač ti tritylodontidé? No, zaprvé je třeba uvést, že patřili do podřádu kynodontů, byli ale vysoce specializovaní k životu jako savci. Vyvinuli se v pozdním Triasu, byli teplokrevní a někdy se jim přezdívá "hlodavci druhohorního období". Samozřejmě nebyli žádní praví hlodavci, vlastně to nebyli ani praví savci, i když byli jejich předchůdci. Žili ale podobným, nebo dokonce stejným způsobem. Tritylodontidi se zřejmě skrývali přes den a žili v noci, kdy většina predátorů, především masožravých dinosaurů, spala. Je těžké určit, čím vším se živili, mohli to být hmyzožravci anebo rovnou všežravci, kteří pozřeli vše, na co přišli, od ovoce přes listy až po maso. Jejich fosílie se našly na Antarktidě, v Eurasii, na jihu Afriky a v Novém světě. Celá čeleď je pojmenována podle Tritylodona, který v rané Juře v Jižní Africe. Byl vejcorodý a šlo o býložravce. Před 190 miliony lety, kdy žil, se opravdu začali vyvíjet první praví savci. Ovšem zajímavé je, že Tritylodon byl stále něco mezi savci a plazy, měl srst, ale kladl vejce, podobně jako dnešní ježury a ptakopyskové. Mohl by tento 30 centimetrů dlouhý tvor představovat další fázi v evoluční odysei savců?


Je tu ještě jeden tvor, který už je řazen mezi savce a žil 205 miliony lety, přičemž vymizel zhruba v době, kdy se na Zemi objevili první tritylodontidi (před asi 190 miliony lety). Jmenoval se Morganucodon. Paleontologové mu říkají zkráceně Morgie, a jeho fosílie se našly v Evropě, Severní Americe a především v Číně, konkrétněji v jihočínské provincii Yunnan. Tento tvor reprezentuje velice pozoruhodný řád Morganucodonta, jehož zástupci vyhynuli před 140 miliony let. Vesměs byli zřejmě nokturnální, to znamená, že byli aktivní po setmění. Mezi Morganucodonty se řadí i Megazostrodon, pravděpodobně nejznámější z prvních savců. Tento 10 až 12 centimetrů dlouhý, rejskům podobný mammaliform požíral malé ještěrky a hmyz. Žil ve státu Lesotho na jihu Afriky, kde se jeho pozůstatky k velkému překvapení paleontologů, že savci žili už na začátku éry dinosaurů, našly v roce 1966. Megazostrodon hrál klíčovou roli v evolučním souboji savců a plazů. Je jedním z oněch důkazů, že savci začali jako malá stvoření, kdežto dinosauři, ač se objevili ve stejné době, neustále narůstali. Jejich velikost a síla nakonec savce přemohla. Megazostrodon se stával kořistí masožravých dinosaurů, kterými se to před 200 miliony let jen hemžilo...


Dále se objevila čeleď Haramiyidae. Do té se řadila Haramiya, která žila v Evropě, konkrétně v Anglii a v Německu. Je známa pouze z nálezů několika zubů, takže paleontologové s přesností nevědí, jak vypadala, ale předpokládá se, že vzledem měla blízko k hrabošům. Potravu, nejpravděpodobněji rostlinnou, drtila širokými stoličkami. Experti se domnívají, že žrala hlavně plody cykasovitých rostlin. Haramiya žila od pozdního Triasu po ranou Juru. Tehdy se objevil další významný tvor, tentokrát zase zástupce čeledi Tritylodontidů. Jmenoval se Oligokyphus, žil v Evropě, Číně a Severní Americe a měřil 50 centimetrů na délku. Tento býložravý kynodont byl dříve považován za jednoho z prvních savců, je ale pravdou, že byl spíše jejich předchůdcem. V pozdní Juře se ale objevili i tzv. multitubertuláti. Řád pravých savců, který zahrnoval tvory s prodlouženými předními řezáky...



Zdroje obrázků: astrosurf.com (obrázek upraven autorem), WikiMedia, paleos.com .

Nejčtenější