Přináším další část Správce dinosauřího parku, je opět představena, jelikož v tuto dobu stále nejsem doma. Co se asi našemu hrdinovi přihodilo?
Mezi pterosaury
Z pětice mých pomocníků, se kterými jsem trávil minulý týden, zde již nezbyl ani jeden. Zato přijelo šest dalších, včetně jednoho rangera, který snad dá věci do pořádku. Bouřky se uklidňují, přestává tolik pršet a když to zrovna píši, cítím smaženou cibuli z kuchyně-dobré znamení, že vlhký vzduch tuto vůni nepřesahuje. Když jste ale na všechno skoro sám, je velmi těžké postarat se o zvířata, která měla vyhnout už před desítkami milionů let. Napadlo mě, že bych postavil Teleocerasům přístřešek, protože se náš mladík stále bojí bouřek a deště. Jenže pomocných rukou je tu málo a tak tento plán bude muset na realizaci počkat alespoň týden. Oliver i Charles jsou samozřejmě pořád pryč, první jmenovaný mi píše vtipné e-maily a já se u toho nahlas směji. Přijde mi, že když je Oliver doma v Anglii, vymýšlí mnohem lepší vtípky, než tady. Možná je to tím, že mu ty tropy opravdu lezou na mozek. Charles přiletí už v pondělí, dnes zažívá poslední den své rodinné dovolené na Havaji. Co se týká zvířat, tento týden byla celkově klidná. Jen Siamotyrannus v noci z úterý na středu nahlas řval. Bál jsem se, že se mu něco stalo, ale není to tak. Už se zase chce dostat pryč ze svého výběhu... Hahá! Ohrada je dost silná na to, aby ji neprorazil! Tedy, doufám. Mladý Giganotosaurus začíná zase víc žrát, ale nevím, zda mám z toho mít radost či ne. Roste docela rychle a brzy z něj může vyrůst opravdový "gigantický jižní ještěr". To bych tedy nechtěl, to Vám řeknu. Už teď mi ty jeho pilovité zuby nahánějí strach a hrůzu, ale že by ztrojnásobil svou tělesnou délku, to v žádném případě! Jako dospělec prý bude vážit 9 tun, takové zvíře ale určitě nemůžeme uživit. To je jen další důkaz toho, že Oliver si vždy naloží více, než může unést. Nebo bych snad měl říci, že nám naloží více, než my můžeme unést? To by sedělo. Mladí Cryptoclidové si naštěstí po krku nejdou, což je dobře. A co se týče Leptoceratopse Dina, postavil jsem mu v pondělí malou ohrádku, kam jej zavírám na noc. Postupně si zvyká žít beze mne, slyšel jsem od Olivera, že dospělí samci Leptoceratopsů jsou samotářští...
Včera jsme měli s chlapy málo práce a rozhodli jsme se trochu si zalétat. Po nebi létalo plno různých ptakoještěrů, malých i velkých druhů. Viděl jsem již nám známé Tapejary, ale i druhy, jejichž zjev jsem v životě nepoznal. Nasedl jsem do rogala, umístil na něj kameru a vzlétl! Bylo to úžasné! Viděl jsem ta velká zvířata se čtyřicet stop dlouhým rozpětím křídel létat těsně vedle mě! Vydávala zvuky jako žádní jiní tvorové na Zemi! Každé mávnutí jejich křídel vedle mě vyvolalo tak silnou vlnu vzduchu, že se mi ochranná vesta neustále chvěla. Něco takového by si přál každý zažít, i když létání mezi pterosaury má i své stinné stránky. Narazil jsem třeba na skupinku těch ptakoještěrů, co minulý týden sežrali Giganotosaurovi jeho oběd. Měli podivný dlouhý útvar na hlavě a komunikovali mezi sebou. Pak slétli na pobřeží našeho ostrova. Opravdu mi mě zajímalo, co mají ta zvířata za lubem. A také si musím vzpomenout, kde jsem je to jen viděl naposledy. Let to byl každopádně úžasný, občas do mě nějaký tvor skoro narazil, ale jinak jsem si připadal ještě lépe, než v nebi. Jen ke konci mi už docházelo palivo a já jen tak tak unikl pádu do moře. Přistání bylo trochu tvrdé, až se mi zatočila hlava, ale jinak na létání s ptakoještěry nikdy nezapomenu!
Brzy bych se měl ze Středomoří vrátit, pak se dočkáte dalších článků!
