Sám v australské buši-část 2.

Po dvanácti dnech přináším další část příběhu Sám v australské buši. V té minulé se Ken Smith ocitl v australské polopoušti, v terénu porostlém malými keříky, pod nimiž se ukrývají plazi. Najde však smrtelně nebezpečného taipana, po kterém pátrá?

SÁM V AUSTRALSKÉ BUŠI-ČÁST DRUHÁ:

Ken vysunul svůj hák na plnou velikost, celý jeden metr. Chtěl-li chytit nejjedovatějšího hada naší planety, musel si ho rozhodně držet znatelný kus od těla. Teď prohledával písečné kopečky pod všemožnými uschlými keři. Po chvíli si konečně povšiml nějakého nepatrného pohybu, hned si lehl na bok a začal levou rukou šmátrat pod keřem, až vylovil tvora s pichlavými ostny, jimiž bylo pokryto celé jeho tělo. Byl to moloch, konkrétně moloch ostnitý, tedy Moloch horridus. Tento ještěr patřící mezi agamy obývá suché písčité pouště střední, východní a jižní Austrálie, a Ken by se opravdu divil, kdyby tohoto nádherného plaza nenašel i v taipaním teritoriu. Moloch, kterého chytil a který se mu začal po chvilce v rukou pomalu plazit, byl již dorostlý dospělec, měřící 20 centimetrů. Ken byl z prvního nálezu nadšený, moloch byl jeho nejoblíbenějším ještěrem a nikdy předtím jej ve volné přírodě nezahlédl. Brzy jej pustil zpět na zem a pokračoval v pátrání. Moloch se mezitím vydal na lov mravenců, kterými se živí. Sám si ale musel dávat na predátory, kteří by ho mohli ulovit. Ken brzy na jednoho narazil a opět nemohl skrývat své nadšení, něco si sám pro sebe řekl a pak se k tomu plazu přiblížil. Na malém, sotva metr a půl vysokém stromku, kterých bylo v buši jen po málu, našel vyhřívajícího se varana Gouldova, tedy druh Varanus gouldii. Australané těmto plazům říkají sand goanna, zatímco australští domorodci bungarra. Tito varani bývají skoro metr a půl dlouzí, ale jedinec, kterého Ken našel, měl sotva metr, a to ještě polovinu délky těla zaujímal ocas. Ken chytil varana za hlavou, ten překvapivě hlasitě syčel, ale po chvíli se uklidnil a v klidu ochutnával vzduch svým vidlicovitým jazykem. Ken vytáhl fotoaparát a pořídil si několik snímků. S varanem strávil na místě asi pět minut, pak jej opatrně pustil a vrátil se do tábora. Našel úžasné ještěry, překvapivě však ještě žádné hady. Nic si z toho ale nedělal, věděl totiž, že má ještě celý jeden měsíc na to, aby nalezl svého vysněného hada. Po osmé večer se už začalo stmívat. Ken seděl bez klobouku u ohně, občas do něj hodil kus dřeva a prohlížel si krajinu. Pil u toho vychladlý čaj a k večeři si později nachystal hrách z konzervy. Rozhodně se však ještě nechystal usnout. Jednak bylo moc velké horko, a dalším důvodem byl také fakt, že mnozí plazi vylézají na lov v noci. Proto Ken zamířil do stanu, odložil si zde klobouk, misku i hrnek a popadl baterku, se kterou by dosvítil i na více než tři sta metrů daleko. Nad australskou buší se mezitím začal rýsovat úplněk. Konečně se začalo znatelně ochlazovat. Ken pochodoval pískem opět s připraveným hákem na hady a za chvíli uviděl mrsknutí štíhlého hadího těla! Okamžitě se za ním rozběhl a nabral hada i s kupou písku na hák. Plaz se ohnal a zakousl se do háku, ale nebylo mu to nic platné. Ken poznal, že chytil pakobru druhu Pseudonaja mengdeni. Tomuto hadovi pouštní prostředí s občasnými keři a nevysokými stromky svědčí, nicméně tak hluboko v rudém centru Austrálie jde spíše již o vzácnější nález. Jinak se však tento druh vyskytuje po celé Austrálii. Ken si chtěl pořídit další fotografie, ale na to už byla moc velká tma. Had stále visel na háku a točil se kolem rukojeti. Ken ho chytil za ocas a pořádně se na něj podíval. Pak uslyšel šustění lístků, hada pustil a vydal se za tím zvukem. Tam jej čekalo další překvapení...

Tentokrát nešlo o plaza, ale Ken našel svého prvního středoaustralského savce! Byl to vakotarbík vlnkatý, malý druh vačnatce z řádu kunovců. Říká se jim také kultarr. Ken se chvíli díval, jak vakotarbík hledá potravu. Jsou to malí hmyzožravci a žerou hlavně šváby a pavouky. Po chvíli malý savec něco našel, začal do toho kousat a než Ken spatřil nějaký detail, zmizel. Ken se usmál a obrátil svůj zrak jinam. V písku se plazil další had! Byl to smrtonoš, jeden z Kenových oblíbených hadů. S těmito tvory se v rodném Queenslandu setkal již mnohokrát, smrtonoš je jakožto rod rozšířen po celé Austrálii a obývá variaci prostředí, od pouště přes buš až po tropický les. Ken se k němu přiblížil, popadl jeho ocásek a zbytek těla položil na hák. Smrtonoš byl neobyčejně klidný a moc mu to nevadilo. Mladý herpetolog nakonec usoudil, že jej nechá jít a konečně se podívá po něčem větším. Díval se po taipanech, ale žádné nenašel, ačkoliv si všiml táhlých stop, podle nichž usoudil, že je utvořili taipani. Co se týká pohybu taipaního těla, stopy seděly. Ken se ale podíval na hodinky a zjistil, že je již dvacet minut po půlnoci a že je tedy za ním první den pobytu v buši. Vydal se zpět do tábora, kde jej čekalo trochu nemilé překvapení... Zapomněl v táboře udělat jednu důležitou věc a málem za to zaplatil...

Doufám, že se Vám druhá část líbila, pokračování se dočkáte v příštím měsíci...