Z Lovců kryptidů se stali teroristi. Jack Owen, Pauline Jetkinsová, Pierre Leroy, Akihiko Yukimura, Fahad Ghazalli a Roger Neill jsou nyní v záznamech CIA vedeni jako zdaleka nejhorší hrozby pro svět. Stabilita lidské civilizace byla před šesti měsíci útokem Shai'ri narušena, a hrůzné zločiny, které v současnosti bývalí hrdinové a zachránci planety páchají, mohou jen pomoci k jejímu zhroucení. Uvědomuje si to i Jeremy Olsen, kontroverzní americký businessman a majitel jedné z největších korporací ve Spojených státech amerických, zahrnující společnosti věnující se obchodu, průmyslu i výzkumu. Po sérii otřesných teroristických útoků způsobených Lovci kryptidů v různých částech světa, včetně města Charlotte Amalie na Amerických Panenských ostrovech, kde zničili jeden ze skladů Olsen Corporation a ukradli materiál k sestavení mechanických obleků, potenciálně zneužitelných jako zbraně, se Olsenovi konečně podařilo setkat se v Langley s významnými členy Ústřední zpravodajské služby a řešit vážnost situace. Během rozhovoru mu agentka Kentová s pomocí Kate Henshallové a Harveyho Linda vysvětlila, jak celý případ Lovců kryptidů coby teroristů vlastně začal. Zároveň se Olsen setkal se Samem Weberem, jenž se týmu teroristů postavil v belgickém Genku, za což zaplatil vlastním zdravím - už se nikdy nemá postavit na nohy. Právě Weberovi, žijícímu v azylu v Langley, nabídl Olsen účast v Projektu Herkules. Jeho cílem je dát mu obrovskou sílu, odolnost a schopnost regenerace, aby mohl zastavit všech šest Lovců kryptidů najednou. Weber na nabídku kývl. Ale podaří se mu skutečně zabránit dalšímu řádění? A přijde tato aliance složená ze CIA, Olsena a Webera na to, proč se Lovci kryptidů proměnili v brutální vrahy?
CRYPTID HUNTERS DARK, ČÁST ČTVRTÁ:
Na příkaz Arika Thomsona byla laboratoř v podzemní části hlavní budovy nedlouho po oficiálním skončení meetingu přeměněna na operační sál. Olsen si nechal od svého řidiče pomocí přenosného solárního kávovaru uvařit kafé na střeše limuzíny, a zatímco popíjel hořký nápoj, volal do Chicaga výzkumníkům a lékařům pracujícím v Projektu Herkules. Nebylo času na zbyt. Přeměna Sama Webera v supervojáka měla začít ještě toho samého dne, a Projekt Herkules se musel rychle přesunout z největšího města Illinois do sídla Ústřední zpravodajské služby ve Virginii. Přípravy a let jedním z technologicky vyspělých letounů, jimiž Olsenova korporace disponovala, zabraly pouhé tři hodiny. Když se obloha potáhla smutnými podzimními červánky, byla již laboratoř přichystána k zákroku. Amanda dotlačila Sama ve vozíčku k operačnímu sálu, kde za něj zodpovědnost přejala překvapivě ostýchavá, ale milá Hispánka. Arik se mezitím před místností setkal s doktorkou Giannou Caronovou, jež na Olsenovo pověření Projekt Herkules vedla. Byla to silná žena, působící neskutečnou rozhodností. Podle jejího přízvuku se dalo usoudit, že to byla francouzská Kanaďanka. "Jak velká je šance, že ta transformace proběhne hladce, a vy nám tady, na jednom z nejchráněnějších a nejtajnějších území ve Spojených státech, nevytvoříte nějakou obludu?" zasmál se Arik, potřásaje Gianninou rukou. "Myslím si, pane Thomsone, že šance na úspěch je 99,9 %," odpověděla s upřímností v očích Gianna. "Nezaměstnávám lidi, kterým nevěřím," ozval se Olsen, který se ve společnosti agentek Kentové a Leesonové a agentka Collinse výtahem dostavil na scénu. "Tady doktorka Caronová studovala medicínu osm nebo devět let, má za sebou jedenáctiletou praxi na chirurgii, kde spravovala lidem obličeje po útoku nožem i kousnutí šimpanzem, a pak se rozhodla jít do experimentálního výzkumu na ovcích, za který podle mě měla dostat nobelovku. Nakonec jí dali nějakému amatérovi z Bangladéše, který o tři roky později omylem zabil svého pacienta, když ho předávkoval jakýmsi toxinem, já se naštval, a nabídl doktorce Caronové, opravdové profesionálce, dobře placenou práci, aby se měla skvěle. Inteligentní mozky si zaslouží velký plat," vyprávěl Olsen, zatímco se Gianna usmívala, jako by to vyprávění slyšela už po stopadesáté. "Experimentální výzkum na ovcích? No, Sam Weber není ovce, doktorko," zavtipkoval Arik. "Se vší úctou k nim, myslím, že on brzy bude něco víc," odpověděla Gianna. "Díval jste se na ty materiály, které jsem Vám dal, pane Thomsone?" zeptal se Olsen šéfa CIA. Ten vytáhl svazek papírů z kabátu a vrátil je Olsenovi. "Vypadá to dobře. Líp, než před půl rokem," odpověděl Arik. "Předpokládám, že agenta Collinse jste s tou záležitostí seznámil, že ano?" zeptal se ještě Olsen. Arik i Collins pokývali hlavou. "Dobrá, pojďte tedy se mnou, pane Collinsi," dodal Olsen, a následován mohutným, nadlidsky silným mužem, vstoupil do laboratoře. Hispánce nakázal, aby odebrala Collinsovi krev. Nedalo se to provést snadno, neboť jeho kůže byla tak silná, že by se po jejím dotknutí obyčejná jehla zlomila. Výzkumnice tedy musela pomocí dvou zubovitých čepelí rozevřít Collinsovo maso, a během té krátké chvíle, kdy se rána nestačila zregenerovat, odebrat co možná největší dávku krve. Olsen mezitím přikročil k Weberovi, připoutanému k lůžku v úhlu 75 stupňů. "Možná to bude trochu bolet," řekl pomalu a zatnul zuby. "To mi nevadí," odpověděl Sam, "zažil jsem už horší věci." "Jsem rád, že se toho nebojíte. Lidi jako vy jsou vzácní. Poslyšte, jestli se to podaří, jestli ty zabijáky dopadnete... Zasloužíte si podle mě odměnu. Velkou. Chcete abych vám napsal šek?" pokračoval Olsen. "O tohle mi nejde," odpověděl Sam, pohlížeje upřeně do světla na stropě, "za chytání lidí už prachy neberu. Tohle je pro mě o něčem jiným. O správný věci. Než mi řeknete, že zním jak hlupák, zkuste to pochopit. Jsem jinej člověk." Olsen zvedl obočí a zakýval hlavou, jako by rozuměl tomu, co mu Sam řekl. Odebral se z místnosti a nechal Sama ve společnosti svých lidí. Jeho místo zaujala doktorka Caronová, a dala se do vysvětlování procesu transformace. "Dostanete celkem tři dávky metapolarininu. Jednu do krve, druhou do svalu, třetí do kostní dřeně. Po té první Vám do krve vpravíme vzorek krve agentka Collinse, která byla ozvláštněna tzv. sérem agresivity, které však rozhodně nebylo vyvinuto naší společností. Metapolaririn vpravený vzorek se sérem agresivity jakoby uchopí, sváže ho, a stabilizuje ho. Collinsova krev Vám tak dá sílu, nikoliv však agresivitu. Zatímco druhá dávka půjde do pravého bicepsu, třetí bude vpravena do páteře, k míše. Tím opět dojde ke znemožnění účinků séra agresivity na nervovou soustavu. Metapolarinin bude nadále vaši sílu zvyšovat. V průběhu příštích několika dnů provedeme několik podobných zákroků, a postupně budeme počet dávek metapolarininu zvyšovat, až dojdeme k číslu osm. Osm dávek za jedinou operaci," promlouvala k Weberovi doktorka. "Cílem je učinit vás silnějším a odolnějším než je ten člověk, který vám zlomil páteř," dodala Gianna, "pokud se mě chcete zeptat, proč vás neuspíme, je to právě proto, že v narkóze by se metapolarinin ve vašem těle nešířil tak rychle, jak je potřeba. Pokud by se vaše tělo zpomalilo, metapolarinin by neměl žádný účinek, a vy byste ho v následujících hodinách z těla vyloučil. Je to složitá látka. Projekt Herkules má svá pravidla." Weber jediným hlasovým projevem zasouhlasil. Jakmile byla Collinsovi krev odebrána, a on opustil místnost, operace začala. Za sklem, z úzké temné chodby ji ostatní sledovali se zatajeným dechem. Arik povolil i Kate a Harveymu, aby se na ni přišli podívat. Předtím, než Weber dostal první injekci, otočila se Amanda na Arika a Barbaru se speciálně označenou složkou v ruce. "Tohle jsem vyhrabala z archivu," zašeptala, "Pérezovy záznamy o Weberovi z Kolumbie. Jenom chci vědět, jestli se to má zařadit mezi bezcenné materiály s potenciální využitelností v případě náhlé změny subjektu nebo rovnou spálit." "Sam Weber býval zločincem s šílenou reputací, to se musí nechat. Na druhou stranu všichni vidíme, jak moc se změnil," odpověděl Arik, "v lidech čtu už spoustu let a poznám, když se zločinec napraví. Zatím to hoďte do bezcenných materiálů. Počítám, že za pár dní si ale stejně za základnou uděláme táborák." Gianna dala Weberovi první dvě injekce v rozestupu pouhých patnácti vteřin. Weber začal řvát. Jeho tělo zažívalo nepředstavitelnou bolest. Celý se třásl, a kdyby nebyl k lůžku připoután, nejspíše by vyletěl do stropu a prorazil ho svou hlavou. Jeho svaly rostly doslova před očima. Gianna mu opatrně položila ruku na hrudník. "V pořádku, nic se neděje, Same. Hned se to stabilizuje," řekla s klidem, zastírajíc zděšení, jež částečně odsunulo její nedávnou sebejistotu. Weber skučel jako zvíře, které se ze všech sil snažilo vyprostit z řetězů. Zněl jako sbitý gorilí samec, v poslední chvíli si dodávající síly a odvahy rychlým hrdelním rykem. Trvalo bezmála tři minuty, než se Sam uklidnil. Pořád se až nepřirozeně vydýchával, postupně se však na lůžku narovnal, což svědčilo, že jeho tělo již bylo zregenerováno. Prudce otočil hlavu. "Proboha, já cítím svůj krk," vydechl, "dokonce cítím i svoje nohy. Mám cit v prstech." Nevěřícně se začal smát, ačkoliv jeho smích připomínal spíše bolestný kašel. Gianna si viditelně oddechla. "Eliso, připravte druhou dávku," sdělila Hispánce. Dva statní muži utáhli Weberova pouta, než odvážný Estonec dostal další injekci metapolarininu. Nejprve se držel, po necelé minutě ovšem propukl v hrůzný řev, který vystrašil všechny agenty v budově. Dělníci, kteří si po dlouhém dnu stráveném opravami na hlavním sídle CIA balili věci a chystali se na cestu domů, se ve strachu rozutekli. Weberův řev vyděsil i malého Deana, kterého Harvey stále choval v náručí. Nahlas se rozbrečel, k velké nespokojenosti všech v okolí. "Abych řekl pravdu," prohlásil Arik, "nečekal jsem, pane Olsene, že to bude vypadat tak drasticky." "A co jste teda čekal? Že mu ty svaly narostou ve spánku? Musí si na to zvyknout. Zítra už takhle řvát nebude, to vám garantuju," odpověděl dotčeně Olsen. Překvapivě už třetí dávka nepůsobila Weberovi tak velkou bolest. Collinsova krev měla účinek. Zvýšila testovacímu subjektu práh bolesti. Své vykonal i metapolarinin v okolí míchy. Weber se najednou cítil mnohem lépe. Poté, co byl od lůžka odpoután, rozběhl se rychle ke dveřím, že je div nevyrazil. Jen taktak se zastavil, díky své vůli. S vykulenýma očima a širokým úsměvem otevřel dveře. "Je to trochu nezvyk, ale připadám si zase silný. Možná až moc," pousmál se. "Doktorko?! Zvýšení platu o 60 %!" zařval schválně nahlas Olsen. "Úžasné, naprosto úžasné! Žádné vedlejší účinky! Je schopen se výtečně ovládat," provolával Olsen, načež potřásl Weberovi rukou, "gratulace, vy jste to zvládl!" "Kdysi jsem míval velkou sílu a byl jsem schopný se regenerovat, ale tohle je něco jiného. Je to nádherný pocit. Teď se jako úplně nový člověk cítím i fyzicky," řekl Sam. "Myslím, že s takovou se mi podaří rychle doběhnout na letiště, skočit na křídlo letadla, a stihnout dnešní sezení s mým terapeutem v Tallinnu," smál se. "Zítra už by to skoro nemělo bolet," řekla Gianna, vycházející s rouškou pod bradou z laboratoře. "Budu se těšit," usmál se na ni Weber. "Kruci, vypadáš drsně," řekl Samovi Collins a praštil ho do ramene, "s tebou bych se fakt chtěl porvat." "Co myslíš, že je tenhle hromotluk schopný udělat?" zeptala se potichu Kate Harveyho, jenž se stále snažil uklidnit řvoucí miminko. "To nevím. Jenom doufám, že o té jeho sebekontrole nikdo nelhal," odpověděl se zamračením Harvey. Sam přistoupil k Olsenovi. "Přemýšlel jsem o Lovcích kryptidů, a napadla mě jedna věc. Potřebuju je někde chytit. Pokud mají vaše mechanické stroje, proč by nechtěli i nějaké další výrobky od vaší společnosti, nejlépe zbraně?" Olsen se pousmál a naznačil Samovi, aby pokračoval. "Nalákejte je tam, kde je chceme dostat. Věřte mi, lidi. Oni přijdou. Dokážu si představit, jak se zachovají," řekl Sam. "Výtečně," prohlásil Olsen, "a ještě jedna věc, pane Webere. V rámci Projektu Herkules od nás nedostanete jen fyzické schopnosti, ale také výbavu." V přízemí otevřel Olsen kufr s velkou černou přilbou a silným oblekem s výraznými štítovitými chrániči na ramenech. Weber si nasadil helmu na hlavu, aby ji vyzkoušel. Kryla mu celou hlavu kromě očí, pro které v ní byly vytvořeny otvory. "Nepředpokládám, že se přímo chcete přidat k CIA, i když v Langley asi budete ještě nějakou dobu bydlet," řekla s úsměvem Barbara, "přesto by ale bylo nejlepší, abyste měl nějaké krycí jméno." Olsen pokýval hlavou: "Co myslíte, že těm grázlům nažene strach?" Sam se zamyslel. "Zrodil jsem se ze zlomených kostí. A teď dokážu kosti sám lámat... Fajn. Budu si říkat Bone Shatterer."
V příštích dnech se Bone Shatterer postupně vydával na menší mise ve východní části Spojených států. Po setmění vtrhl do banky uprostřed Harrisonburgu, do níž se pět minut před jeho příchodem vloupali dva zlodějové. Snažili se ohromnému svaloušovi s přilbou postavit, stříleli po něm jako vyšití, vůbec jej však nedokázali zranit. Bone Shaterrer jednoho z nich prohodil stropem a zlomil mu ruku a dvě žebra, druhého prohodil oknem, a ten se pak se střepem zařezaným ve tváři vzdal. CIA tajila, že oba zločince zastavil Sam Weber. Když si pro lanem svázané zloděje přijela policie, a oni vyprávěli o podivném, neporazitelném přízraku, který během svého hrdinského činu nevyřkl jediné slovo, nevěřila jim. Sam dostával další dávky metapolarininu. Sílil. Přes den se skrýval v Langley, po setmění byl pak agentkami Kentovou, Lyonsovou nebo Leesonovou přemisťován do různých lokací, od Philadelphie, kde zadržel gangstera, jenž napadl pětičlennou rodinu po divadelním představení, po Hartford, kde před jakýmsi násilníkem zachránil osmnáctiletou dívku, a nadvakrát mu zlámal obě nohy. Stavěl se nepřátelům - zabijákům, vrahům, násilníkům a zlodějům - kteří mu připomínali své minulé já, které tak nenáviděl. Každou dávku metapolarininu bral jako lék na zločin. A každý hrdinský čin, jenž vykonal, jako odplatu za hrůzy, které v minulosti provedl ostatním lidem. Neustále se cvičil. Stával se nesmírně disciplinovaným. Jednou ho Megan Leesonová ve dvě hodiny ráno vysadila před Sears Tower v Chicagu. Bone Shaterrer vyšplhal na její vrcholek, aby otestoval svou sílu, zručnost a houževnatost. Výhled na Chicago mu však nestačil. Nechal se přenést na Novou Guineu, a zkusil během dvou hodin zdolat horu Puncak Mandala v pohoří Jayawijaya. Zvládl to s patnáctiminutovou rezervou. Nebylo nic, čemu by se nedokázal postavit, s vervou a nadšením z nového života. Studoval bojová umění, aniž by musel, věřil však, že jedině jejich zvládnutím se mu podaří svůj útok zaměřit tak, aby byl maximálně účinný. V podzemní části hlavní budovy CIA bušil do boxovacích pytlů a učil se jemnosti zásahu. Nechtěl nutně zlomit každého svého oponenta. Když se po úderu boxovací pytel vytrhl z řetězu a odletěl na druhou stranu místnosti, a mnohdy i popraskal omítku zdi, cítil Sam, že neuspěl. Teprve když sebou pytel po prudkém nárazu hodil a zatočil se ve vzduchu, aniž by však vyletěl ze zavěšení, připadal si zcela úspěšný. Každé odpoledne si šel Sam zaběhat do chodby v prvním patře, kde se spolu obvykle líbaly Barbara a Amanda, aniž by si ho všímaly. Svalnatý Estonec poskakoval po podlaze, kopal do vzduchu, představoval si imaginární oponenty, a fyzicky i psychicky se připravoval na souboj s nimi. Jak jeho síla rostla, zvyšovala se i jeho schopnost sebekontroly. Poprosil Arika Thomsona, aby mu našel staré letadlo. V obleku Bone Shaterrera na něj pak skočil, snaže se neprorazit jej svýma nohama. Podařilo se mu to. Nechtěl-li napáchat škody, dovedl se ovládnout a ponechat si cit pro stabilitu. Naopak chtěl-li ničit, stačilo mu pohnout prsty, a křídlo letadla odletělo do nedalekého háje, přičemž vystrašilo hejno ptáků. "Chudáci. Tohle jsem teda úplně nechtěl," zachechtal se Sam. Na svém cvičišti si na strop zavěsil dvacet silných řemenů, a skákal z jednoho na druhý ve snaze nepřetrhnout je. "Jak dlouho už takhle cvičíte? Čtyři nebo pět dní?" zeptala se Barbara, vcházející v tu dobu do místnosti. "Zato vy necvičíte vůbec. Upřímně, moc vám to s vaší holkou sluší, agentko, ale..." "Ale co?" pousmála se s přivřenýma očima Barbara. "Člověk nikdy nesmí vyjít ze cviku," dodal Sam, a přeskočil půl místnosti, zavěsil se za řemen, ale nevytrhl jej z háku. "No právě," řekla Barbara, "jsou dny, kdy se s ní kvůli práci vůbec nevidím." Očima přeletěla místnost. "Ale vy myslíte na bojové cvičení, co? Cvičily jsme se hodně dlouho. Obě už tuhle práci děláme léta. A stejně nás žádný výcvik nepřipravil na nebezpečí, se kterým se teď potýkáme. Nebo s nebezpečím, se kterým jsme se potýkaly před půl rokem. Víte, že já a Amanda přežily svou vlastní smrt? Díky cestování v čase?" mluvila dál Barbara. "O tom jsem slyšel," odpověděl Sam, a seskočil dolů. V místnosti to zahřmělo. "Hele, já se prostě blbě vyjádřil. Jenom jsem chtěl naznačit, že vy dvě k sobě skvěle pasujete, je to úžasný..." "Díky, chlape," řekla Barbara, přemáhajíc se obrátit oči v sloup. Sam si uvědomil, že se trošku ztrapnil, a tak nahodil jiné téma. "To s tou smrtí je zajímavé. Ehm," pak zvážněl, "Lovci kryptidů taky prošli smrtí, aspoň někteří, že?" "Roger, Fahad a Akihiko, ano," odpověděla Barbara s pokrčeným čelem a jazykem mezi zuby, "šéf si myslí, že na ně vzpomínky na vlastní smrt mohly mít negativní dopad." "Váš šéf si to myslí dobře," vydechl Sam, "taky jsem o tom přemýšlel. Proč by si ti zmetci kazili pověst tím, že budou zabíjet stovky nevinných lidí? Odpovědí je podle mě trauma. Zbláznění se z traumatu." Sam na sebe hodil fialový svetr. "Nejlepším teroristou je voják, který měl do značné míry smysl pro spravedlnost, ale viděl, slyšel a zažil příšerné věci, a už se z toho nedostal. Když vezmete něčí pravidla, a obrátíte je vzhůru nohama, když ukážete člověku, že to, čemu věřil, neexistuje, že to neplatí... a přitom do něj párkrát seknete nožem... zanecháte v jeho kůži i v jeho mysli hluboké jizvy na celý život... pak sám ukáže to nejhorší, čeho je schopen. Vím, o čem mluvím," rozpovídal se. "Já byl prvním člověkem, který Lovcům kryptidů udělal obrázek o skutečném světě. Možná věřili v jakousi spravedlnost. Stačilo jednoho z nich traumatizovat zabitím člena rodiny, a už se vezl. Všechno to, co se v poslední době stalo, mohlo z Lovců kryptidů udělat zoufalce. Ten pocit, že to projedete, že není šance na výhru... Z toho vychází zloba, a ta z milého kamarádského člověka udělá kruťase," dodal Sam. Oba vyšli z místnosti. "Olsenovi jste říkal, že chcete Lovce kryptidů chytit. Ne zabít," řekla agentka. "No, pokud některému z těch, co se nedokáží hojit, nepinknu moc velkou silou do obličeje, snad," poznamenal Sam. "Šéf má pro vás tohle," řekla Barbara, a podala Samovi černý plášť, "když budete někoho potřebovat chytit, strhněte ho a vrhněte ho na něj. Plášť se obalí a utáhne kolem jeho těla jako svěrací kazajka." Sam si plášť prohlédl a poděkoval. Nato mu Barbara podala sadu trubiček s anestetiky. "Olsen vzal vaši radu vážně," mluvila dále agentka, "nechal v Olsen Technologies v brazilském Sao Paulu vyrábět nadměrné množství velice drahých laserových pušek typu RNT.34. Je to teprve prototyp, vyvinutý na začátku října. Nic, co by se dalo použít dříve. Ukážu vám jejich nákres, líbily by se vám. Lepší než ten minikulomet, co jste si prý vzal do Genku." "To je ono. Po tom půjdou," řekl rozrušeně Sam. "Sada dvou set kusů bude dnes v noci dokončena v továrně na kraji Sao Paula, tady jsou souřadnice," řekla Barbara a podala Samovi lísteček, "vezmeme vás tam. Jestliže jste se nemýlil, Lovci kryptidů tam budou." "Jistě, že tam budou. Mít ty nejlepší zbraně v oběhu je přece součástí plánu," odpověděl Sam, a vstoupil do výtahu. Barbara nevěděla, co přesně tím myslel. Jen pomalu pokývala hlavou.
Let vysokorychlostním letounem typu Lapwing 87 z Langley do Sao Paula zabral týmu složenému z Barbary, Amandy, Megan, agenta Collinse a Bone Shaterrera necelé dvě hodiny. Již v osm hodin vysadil letoun Sama na vrcholku skály přibližně kilometr od Orquídeas v jižní části města. Slunce ještě nešlo spát, ostatně na jižní polokouli se den prodlužoval. Panovalo jaro. Podobně jako před téměř třemi týdny v Genku, i zde strávil Sam většinu času čekáním na Lovce kryptidů. Sledoval západ slunce, seděl na skále i po setmění, bez jídla, bez pití, v potu v nezničitelném obleku s přilbou a pláštěm, neodpočítával minuty, jen sledoval město a čekal, až se objeví letoun teroristického týmu. Ze skály měl dobrý výhled na továrnu Olsen Technologies. Byl si zcela jist, že Lovci kryptidů přiletí. Odhadl-li jejich útok jednou, pak jej musel odhadnout znovu. Hlavou mu procházely myšlenky, jimž by jen málokdo rozuměl. Tak jako on totiž dokázal uvažovat jen bývalý zločinec, anebo někdo, kdo se na dráhu zločinu dal teprve nyní, jako jeho nepřátelé. Tentokrát o sobě Sam ani na chvíli nepochyboval. Stoprocentně věděl, že Sao Paulo bude dnes v noci jejich destinací. V jedenáct hodin zapípala vysílačka. Ozval se hlas agentky Kentové, jež se svými kolegy letounem prolétala nad brazilským pobřežím. "Bone Shatterere, máme tu menší problém. Vypadá to, že Lovci kryptidů dnes do Sao Paula nepřiletí," řekla poděšeně, "zaútočili na ropnou plošinu Nieto Industries dvacet kiláků od pobřeží Porto Sugero. Prý se to stalo před třemi minutami. Nad vodou je spousta vrtulníků, v jejich světle je ve vodě vidět ropa... Vypadá to příšerně." "To bylo jenom rozptýlení, agentko," odpověděl stoicky Bone Shatterer, "jsou v Brazílii. A za chvíli budu v tomhle městě. Vím to." Barbara si povzdychla: "No, jestli to mělo být jenom rozptýlení, tak z toho asi bude pořádný problém. Majitel společnosti, která tu ropnou plošinu vlastnila, je totiž podle průzkumů v současné době jedním z pěti nejvlivnějších, nejbohatších a taky nejoblíbenějších lidí na planetě."
Brazilci pracující v místní továrně Olsen Technologies byli na útok Lovců kryptidů též připraveni. Aby majitel korporace, do které společnost patřila, ochránil jejich životy, nakázal jim po setmění opustit budovu a ponechat zbraně "jen tak ležet" ve výrobně. Z budovy se měli přesunout do kanalizace, a chodbou vedoucí z továrny projít do malého lesíka šest set metrů od ní. Šestatřicet mužů a žen v uniformách však při cestě kanálem potkal nešťastný osud. Za rohem jedné z chodeb se zničehonic objevila dvě velká světýlka, patřící jakémusi podivnému tvorovi, zdánlivě podobnému opici. Skupina pracovníků se zastavila, přičemž ti vpředu na zvíře posvítili baterkami. V tu chvíli se neznámý tvor utrhl z řetězu. Učinil dva dlouhé skoky, a skočil na štíhlého čtyřicetiletého Brazilce, prvního ze skupiny, který se odhodlal vykřiknout. Studenýma rukama přitiskl tvor jeho hlavu k zemi, a zarazil mu do krku ohyzdně dlouhé zuby. Z hluboké rány vystříkla krev, a zbarvila obličej poblíž stojící pětatřicetileté ženy doruda. V kanálu nastala panika. Tvor na ženu následně skočil, prokousl jí tvář, nato se vrhl na další pracovnici, jediným cvaknutím čelistí jí ukousl čtyři prsty na levé ruce, a poté povalil na zem mladíka, jemuž pro změnu prohryzal břicho zaživa. Po několika minutách se po kanalizaci válely jen mrtvoly. Rozbité baterky se ztratily ve smrduté kanalizační vodě, smíšené s litry lidské krve. Ti, kterým se podivnému živočichovi podařilo uniknout, neměli jinou možnost, než se v panice vrátit zpět k továrně. Až tam ke vší hrůze zjistili, že vchod do kanálu někdo seshora, z továrny, zavřel. Přeživší řvali, tlačili na kryt, a padali do znečištěné vody. Po chvilce se ozvalo cinkání na kryt. Stál nad ním Akihiko, a hrál si s ním svou kovovou tyčí. "Jen tam hezky zůstaňte," zubil se od ucha k uchu. Přes drobné otvory ve víku viděli zaměstnanci Olsen Technologies Akihikův sadistický úsměšek. Krvežíznivý tvor je zbavil životů o chvilinku později. Jen jedinému muži se v poslední chvíli podařilo kryt otevřít, vysoukat se nahoru, a zavřít jej nestvůře před nosem. Teprve tehdy si pořádně prohlédl její bledou plazí kůži, rozšířené zorničky, a hluboké nosní dírky, z nichž vylézal nechutný nažloutlý hlen. "Kimigayo wa, chiyo ni yachio ni," zpíval si Akihiko, a praštil kovovou tyčí muže do hlavy. Krev z rány potřísnila podlahu. "Sazare-ishi no, iwao to narite," Akihiko pokračoval ve zpěvu a bez ustání s brutální radostí mlátil kroutící se oběť do hlavy, "koke nu musu, made." Sehnul se k mrtvole, vložil do jejích ran prsty, a krev si nanesl na obličej, dosud pokrytý starou, zaschlou krví předchozích obětí. Akihiko se soustředil zvláště na pokrytí svého obočí. I při tom pokračoval ve zpěvu japonské národní hymny. Ve vedlejší místnosti si zbytek vražedného týmu pečlivě vybíral zbraně. "Já ti nevím, Jacku. Tahle er en téčka jsou taková chabá," prohlásil Pierre, a prostřelil laserem z pušky díru do zdi. "Blázníš? Představ si, co to s někým udělá, až ho to zasáhne," usmál se Jack, "rozpůlí ho to. Nechceš to snad vidět?" "Chci, jasně, že chci," reagoval na to Pierre, "a myslím si, že naší malou destinaci to hezky rozpálí, jenže i tak jsou to jenom laserové pušky. A my už laserů máme dost, ne?" "Vem těchhle šest ven, Pierre," řekl Fahad, a nadlidsky silnému Francouzovi vrhnul několik pušek do rukou. "Jdu se kouknout po granátech. Jacku, měl jsi pravdu. Tahle továrna má prvotřídní vybavení," zasmál se Roger. "Nehackli bychom se do jejich katalogu, nebýt tebe, Rogere," řekl mu s ďábelským úsměvem Jack. "Co se zbytkem těch pušek? A s budovou?" zeptal se Fahad. "Uděláme ohňostroj," odpověděl Jack. Pierre vyšel ven z budovy. Prošel kolem Pauline, jako vždy nalíčené anarchistickým, ledabylým make-upem s výraznými černými očními stíny. Zadní část letounu byla otevřená a stál před ní Cryptid Chaser, se kterým po zakončení letu vyjela Pauline ven. "Už jsi přivolala našeho kámoše?" ozval se Pierre a pohled upřel na ovladač, který Pauline držela v ruce. "Nechávám ho se nažrat," zněla její odpověď. Pierre se porozhlédl po okolí. "Nějaký pohyb?" zeptal se Pierre. "Zatím ne. Ale je tu. Stojí za námi, a čeká," odpověděla Pauline. "Tím myslíš toho špióna, že?" uchechtl se Pierre. "Možná by ses divil, kdo ten špión je," ozval se Weberův hlas. Bone Shaterrer vyskočil z křovin, schválně nepříliš silně bouchl Pauline do zad, a nato se rovnou vrhl na Pierra. Ten se bláznivě rozchechtal a pokusil se dát svému oponentovi ránu pěstí do břicha. Nemělo to žádný účinek. "Sorry, kámo, ale tentokrát se od tebe zmlátit nenechám," zašeptal Bone Shatterer, a složil Pierra k zemi ránou do obličeje. Pierre vyplivl krev. Byl útokem velmi překvapen. Pauline se mezitím zvedala ze země, obličej od bláta, a strašlivě se řehtala. Její žluté, týdny nečištěné zuby svítily v pouličním osvětlení. Pierre vyskočil, popadl ruku Bone Shatterera, a pokusil se ji zlomit o koleno. Nebyl ovšem úspěšný. Sam ho rovnou kopl do břicha, až Pierre odletěl ke zdi továrny. Náraz v ní vytvořil nemalou prohlubeň. "Merde, co seš sakra zač?!" zařval nenávistně Pierre. "Zkus hádat, zmetku. Kterému člověku, jehož, zdá se, ze srdce nenávidíš, jsi zlomil páteř?" Pierre dostal další ránu do břicha, a pozvracel se. "Asi znáš odpověď. Položil jsi tím základ pro něco, co vašemu řádění přinese konec."
Pokračování příště...
Žádné komentáře:
Okomentovat