Ptačí pera nalezena v koprolitu z konce období dinosaurů

Koprolity - to je termín, který ani laickým zájemcům o život v pravěku určitě není neznámý. Jde o fosilizovaný trus zvířat, která žila před tisíci, stovkami tisíců a miliony lety. Poskytují informace o tom, co živočichové, jež je zanechali, požírali; díky tomu si paleontologové studující pravěká zvířata mohou udělat dobrý obrázek o jejich jídelníčku. O tom, jak důležité koprolity pro vědu jsou, podala důkaz například studie Martina Qvarnströma a jeho kolegů z roku 2024, v níž byl fosilizovaný trus využit pro porozumění trofické dynamiky ekosystémů v triasu. A další takový důkaz přináší studie, jejíž výsledky byly před dvěma dny, ve čtvrtek 10. září 2026, publikovány v odborném časopise Current Biology, a kterou vedla světoznámá paleontoložka Jingmai K. O'Connor z Fieldova přírodovědného muzea v Chicagu. Ta se svými kolegy zkoumala s užitím mikropočítačové tomografie koprolit ze svrchnokřídového souvrství Hell Creek v Montaně, obsahující nečekaný poklad - úžasně zachovalá pera ptačího dinosaura, který se stal obědem (nebo snídaní či snad večeří) mnohem většího neptačího dinosaura. 66 milionů let starý dinosauří výkal obsahující ptačí pera objevil v roce 2016 paleontolog David DeMar Jr. z Burkeova muzea. Per je v něm hned několik, kromě toho ovšem obsahuje i šupiny svrchnokřídového kostlína (zástupce rybí čeledi Lepisosteidae) a několik kostí vodního ptáka ze skupiny Hesperornithes. Podle doktorky O'Connor a jejích kolegů pocházejí pera z těla stejného ptáka, kterému patřily právě také tyto kosti. Jedná se tak o pravděpodobně první kdy objevená a studovaná pera hesperornithiformů, a prozrazují mnohé o tom, jak tito opeřenci žili. Některá z per v koprolitu nesou znaky typické pro voděodolné peří vodního ptactva; kořínky jednotlivých větviček se nacházejí blízko u sebe, takže celé pero má sníženou penetrabilitu (prostupnost) pro vodu. Dnes žijící ptáci, kteří se potápějí pod vodní hladinou, to s peřím mají dosti podobně. Ne všechna pera v trusu obsažená však mají tuto podobu; některá jsou mnohem menší a chundelatější, a připomínají spíše "primitivní" pera starších opeřených neptačích dinosaurů. 

Velice dobře zachovalé pero hesperornithiforma, obsažené v 66 milionů let starém koprolitu. Fotografie Jingmai K. O'Connor převzatá z webu Sci.News

Nález poskytuje odborníkům také možnosti uvažování o tom, proč někteří dinosauři přežili velké vymírání na hranici K-T a proč jiní vymizeli. Dříve se mělo za to, že vodní ptačí dinosauři (či vodní ptáci) měli oproti všem těm opeřeným i neopeřeným neptačím suchozemským, ne-vodním dinosaurům výhodu - že se jim ve vodním prostředí dařilo lépe i díky tomu, že je jejich peří ochránilo před teplotními výkyvy a dalšími důsledky tehdejšího kataklyzmatu. Jenže značná podobnost per těchto vodních ptáků, kteří vymírání na hranici K-T nepřežili, s pery těch, jež patřili ke šťastlivcům, to vylučuje. Pro pochopení toho, kdo přežil a kdo ne, tedy nejspíše nebude dobré dívat se na peří. Další zajímavou věcí je, že pera z tohoto koprolitu jsou zatím nejstaršími pery nesoucími typické znaky pro moderní ptáky; druhým nejstarším je poté pero eocénního ptáka z Dánska. Konkrétně je řeč o násadě, která při extrémním přiblížení připomíná vzhledem povrch mořské houby - pera dinosaurů takto nevypadala. Posledním velkým přínosem tohoto nálezu je doplnění představy o jídelníčku zvířete, které výkal vyprodukovalo. Tím byl nejspíše veliký teropodní dinosaurus - buď to byl Tyrannosaurus rex nebo to byl Nanotyrannus (přivedený zpět k životu paleontology v loňském roce). Vypadá to, že na mohutné ptáky odpočívající kdesi na březích vodních ploch si tito predátoři rádi troufali. V hlavách nám nyní může ožít lovecká scéna z doby křídové, na jejímž konci se velký hellcreekský teropod láduje masem a chtě nechtě i peřím takové kořisti.

Zdroje informací pro tento příspěvek:

Bird feathers from a Late Cretaceous coprolite (Current Biology)

Exceptionally Preserved Bird Feathers Found in 66-Million-Year-Old Dinosaur Coprolite (Sci.News)

Popsána a pojmenována gigantická fosa z Prehistorické planety: Doby ledové

Závěrečný díl loňského paleodokumentárního seriálu Prehistorická planeta: Doba ledová (Prehistoric Planet: Ice Age), představil publiku mj. několik nepříliš dávno vyhynulých zvířecích obyvatel "osmého světadílu", pozoruhodného ostrova Madagaskar. Byla mezi nimi i obří fosa, kterou ještě před pár dny i Prehistoric Planet Fandom klasifikoval jako druh Cryptoprocta spelea. Včera ovšem britský paleontolog Darren Naish, hlavní konzultant Prehistorické planety, tweetnul pravdu o té druhově blíže nespecifikované obří fose; tým zodpovědný za seriál měl totiž exkluzivní přístup k výsledkům výzkumu, jež byly zbytku světa představeny teprve 24. srpna 2026 v článku publikovaném vědeckým časopisem Journal of Vertebrate Paleontology. Nyní tedy víme, že gigantická fosa z onoho dokumentu je nově popsaná Cryptoprocta bevatabe. Popsali ji Margaret E. Lewis ze Stockton University v New Jersey a její kolegové z USA, Irska, Madagaskaru a Dominikánské republiky. K dispozici měli osm pažních kostí dospělých fos z jeskynního systému Mitoho v Národním parku Tsimanampetsotsa na jihozápadě Madagaskaru, na dvou z nich provedli mikropočítačovou tomografii ve speciálním zařízení na Duke University, a jednu z nich identifikovali jako pažní kost nového druhu. Typový a jediný zatím známý exemplář druhu C. bevatabe, pocházející ze zaplavené části jedné z jeskyň, z hloubky dvaadvaceti metrů, je úlomkem pažní kosti z pravé přední končetiny. Odborníky na madagaskarskou faunu nebo opravdu seriózní zájemce o ní by výsledky výzkumu doktorky Lewis a jejích kolegů neměly zarazit, neboť o tehdy ještě nepopsané obří fose, dosahující větší velikosti než C. spelea, se už v roce 2021 zmiňoval Laurie R. Godfrey se svými kolegy v článku vydaném v Frontiers in Ecology and Evolution. C. bevatabe je nyní držitelem titulu největšího zástupce čeledi Eupleridae, jež je v češtině označována jako šelmy madagaskarské. Jediný současný druh fosy, C. ferox, je pochopitelně tím největším žijícím eupleridem; vyhynulá C. spelea si titul největšího známého euplerida vůbec udržovala až do letošního léta. Co se týče etymologie, druhové přízvisko nového gigantického druhu vychází ze dvou malagašských slov, "bevata" neboli "velký" či "těžký" a "be" neboli "velmi". Přeloženo, bevatabe znamená "enormní". Jak velké tedy toto zvíře bylo? Jeho hmotnost byla odhadnuta na 27,88 až 42,92 kilogramů. Pro srovnání, C. spelea vážila 17 až 20 kilogramů. Tento nový druh byl tedy opravdu obr.

Gigantická fosa z 5. epizody cyklu Prehistoric Planet: Ice Age (2025). V době vydání dokumentu na streamovací službě Apple TV ještě nebyla vědecky pojmenována. Zdroj: Prehistoric Planet Wiki - Fandom

Typový exemplář druhu Cryptoprocta bevatabe je holocénního stáří. Vypadá to, že tyto obří fosy žily na Madagaskaru před více než 8300 lety. Opravdu to tedy není dávno, co se po ostrově proháněly, a je dosti pravděpodobné, že představovaly naprostý vrchol tamního potravního řetězce. Vskutku zajímavé je, že v roce 2019 Lindsay Renee Meador a její kolegové napsali článek shrnující výzkum, který poukázal na stopy po predaci na kostech gigantických lemurů, včetně těch z rodu Megaladapis. To vážně nebyli žádní drobečci; s délkou až 1,5 metru se jednalo o největší dosud popsané poloopice. Výzkumníci měli tehdy za to, že za poškození megaladapisích kostí mohla právě fosa druhu C. spelea. Margaret E. Lewis a její kolegové ve svém novém článku uvádějí, že za ně mohla být zodpovědná spíše C. bevatabe. Masožraví savci přesahující hmotnost 21,5 kilogramů by měli preferovat kořist obdobné hmotnosti, jakou mají oni sami, a podle těch nejrezervovanějších odhadů vážil Megaladapis alespoň 46,5 kilogramu. C. spelea takové hmotnosti zřejmě nikdy nedosahovala, zato C. bevatabe ano, takže by si na tyto gigantické lemury mohla dovolit spíše ona. Autoři studie mimochodem vyvracejí možnost, že by úlomek pažní kosti C. bevatabe byl jen úlomkem pažní kosti velkého samce C. spelea. Pokud by ostatní exempláře z jeskynního systému Mitoho patřily samicím C. spelea a tento patřil samci, musel by mít kromě větší velikosti také odlišný tvar. Ve stromech se C. bevatabe měla pohybovat stejně hbitě, jako její menší příbuzné. Fosy jsou obecně obdivuhodnými lezci; při šplhání po stromech využívají svých drápů, které mohou zčásti zatáhnout, dále pružných kotníků, poloploskochodeckých chodidel a samozřejmě také svého ocasu. Jsou to šelmy adaptované k arboreálnímu životnímu stylu, ač hbité jsou i mimo stromové patro, dole na zemi. Dnešní fosy loví jak ve dne, tak i v noci. Megaladapisové byli denními lemury; jen si představte, jak hrůzu nahánějící pro některého z nich muselo být, když jej v noci, ve spánku, taková gigantická fosa překvapila a zardousila. Na současných fosách je zajímavé to, že jejich samci občas při lovu kooperují; naopak samice loví zcela samotářsky. Představte si tedy takový gang samčích potížistů tohoto obřího druhu, jak se krade temnou madagaskarskou nocí, a vyhledává spící megalemury. Takové představy ve člověku opravdu vyvolávají touhu po vlastnění jakéhosi stroje času!

Porovnání distálních částí pažních kostí fos druhů Cryptoprocta bevatabe (A), C. spelea (B) a současného C. ferox (C). Zdroj: Článek Margaret E. Lewis a jejích kolegů

Když se ona gigantická fosa loni objevila v Prehistorické planetě: Době ledové, někdo mohl být její velikostí zaražen, ale nyní, když víme, že tvůrčí tým nikterak druh C. spelea záměrně nezvětšil, si můžeme scény s ní nově cenit. Prehistorický Madagaskar vydal své další tajemství. Můžeme si být jisti tím, že to však nebylo tajemství poslední. Vědečtí odborníci začínají tomu světu patřícímu nejen obřím lemurům a přerostlým fosám teprve nyní lépe rozumět.

Zdroje informací pro tento článek:

New large species of Cryptoprocta (Carnivora, Eupleridae) and new specimens of C. Spelea from the Holocene of Tsimanampesotse National Park, southwest Madagascar (Journal of Vertebrate Paleontology)

Cryptoprocta bevatabe (Wikipedia)

Cryptoprocta spelea (Wikipedia)

Cryptoprocta (Wikipedia)

Fossa (animal) (Wikipedia)

Megaladapis (Wikipedia)

Tametara mirim: Pozdně křídový had z Brazílie popsaný na základě dobře zachovalé kostry

Evoluce hadů je stále málo probádaným teritoriem. Každého milovníka těchto úžasných beznohých šupinatých by tedy měl potěšit kterýkoli nový objev vrhající světlo na zapomenutý kus jejich epického příběhu. Nyní se můžeme všichni radovat z nálezu takového zapomenutého kousku, vystřižené scény, chcete-li, z evolučního příběhu hadů jihoamerického kontinentu. Dne 22. července 2026 byl v prestižním vědeckém časopise Nature publikován článek evolučního biologa a paleobiologa Tiaga R. Simõese z Princeton University a jeho kolegů z Německa, Finska, Austrálie, Brazílie a USA, kteří společně popsali nový druh svrchnokřídového hada nazvaný Tametara mirim. Jedná se o čtvrtého fosilního zástupce kladu Ophidia z pozdní křídy (a třetího ze svrchní křídy Jižní Ameriky), který byl popsán na základě dobře zachovalých trojrozměrných pozůstatků. Výzkum jeho ostatků navíc výzkumníkům umožnil porozumět lépe tomu, jak fungoval mozek raných hadů, a jak se v pozdní křídě začali tito šupinatí rozrůzňovat. Ale popořádku, nejprve pár informací techničtějšího rázu. Fosilie tametary byly nalezeny v roce 2020 paleontology Giovannou M. X. Paixão a Williamem R. Navou na paleontologickém naleziště Josého Martina Suáreze poblíž obce Presidente Prudente v brazilském státu São Paulo. Pocházejí z 85 až 75 milionů let starých hornin tvořících převážně pískovcové a slepencové souvrství Adamantina, jež se táhne po západě státu São Paulo, a jehož nejmladší horniny jsou staré 68 milionů let. Velice dobře zachovalá fosilizovaná kostra hada sestávající ze zadní části lebky a prvních 103 obratlů, stále spojených a bez přerušení, byla následně převezena do paleontologické sbírky v Museo de Paleontología de Marília v hlavním městě státu São Paulo. Poté, co se do jejího zkoumání pustili Tiago R. Simões a jeho kolegové, a určili, že patří dosud nepopsanému druhu ofidiána, zvolili pro zvíře název znamenající v překladu "drobný ozdobený". Tametara ("ozdobený") i mirim ("malé velikosti") jsou slova z rodiny jazyků Tupí-Guaraní, jimiž hovoří původní obyvatelé Jižní Ameriky. Čím si tento had vysloužil takové jméno? Odkazuje na poněkud výrazný sagitální či šípový hřeben na vrcholu zachované zadní části lebky. 

Rekonstrukce hrabavého hada druhu Tametara mirim, lezoucího pod zem v přítomnosti ptáků rodu Navaornis a velkých sauropodních dinosaurů, od Gabriela Ugueta. Zdroj: Natural History Museums of Los Angeles County

Za užití mikropočítačové tomografie výzkumníci oskenovali nalezenou část lebky a dozvěděli se tak o tom, jak vypadaly lebeční nervy, vnitřní ucho a mozek tohoto živočicha. Vnitřní odlitek lebeční dutiny tametary pak porovnali s vnitřním odlitkem lebeční dutiny druhu Dinilysia patagonica, jenž žil před 85 miliony let na území pozdější Argentiny, a kterého si zahrál hroznýš (Boa constrictor) v poslední epizodě původního Putování s dinosaury (Walking with Dinosaurs) z roku 1999 (přestože se tato epizoda odehrávala na samém konci křídy, kdy už Dinilysia nežila). Zjistili, že se stavba mozku tametary lišila od mozků dalších ofidiánů svrchní křídy. Její mozek fungoval jako mozek hrabavého živočicha; prozrazuje to umístění telencephalonu, tedy koncového mozku, jakož i pozice čichového bulbu. To Dinilysia vykazovala přizpůsobení na pozemní způsob života. Mozky hrabavých a terestrických hadů se musely lišit již v rané fázi vývoje této skupiny šupinatých; podle autorů studie snad už před 100 miliony lety, tedy zhruba šedesát milionů let poté, co se ve fosilním záznamu objevuje nejstarší ofidián, Eophis woodi, popsaný v roce 2015. V pozdní křídě už byli hadi ekologicky i neuroanatomicky výrazně rozrůzněni. Podle autorů studie lze odhadnout hadem preferovaný typ prostředí na základě lebečních mikrostruktur a tvaru mozku, a mají za to, že společný předek všech hadů nebyl silně adaptován na život v jediném typu prostředí. Zřejmě to byl plaz žijící částečně pod zemí a částečně na zemském povrchu, a ze všech současných hadů jsou mu, co se neuroanatomie týče, nejvíce podobní korálovcovití hadi rodu Micrurus (novosvětští korálovci) a Hydrophis (vodnáři). Brzy ve své historii si hadi museli projít smyslovými posuny, jak se specializovali na život v konkrétních typech prostředí. Co se týče tělesné velikosti, byla Tametara malým hadem. Úlomek lebky je dlouhý 17,8 milimetru, neporušená by byla celá lebka dlouhá asi 33 milimetrů, a spolu se zachovanou částí páteře typový exemplář měří 41,9 centimetru. Za života byla Tametara velikostně srovnatelná s dnešním jihoamerickým vinejšem pestrým (Cylindrophis ruffus) či duhovcem jednobarvým (Xenopeltis unicolor) z jihovýchodní Asie. Dá se spekulovat, že pod zemí lovila různé bezobratlé.

Nalezené fosilní ostatky tametary; exemplář, na základě něhož byl druh popsán. Zdroj: článek Thiaga Tiaga R. Simõese a jeho kolegů

Ačkoliv evoluce hadů není tak dobře probádaným územím, jako třeba evoluce dinosaurů, postupně vydává svá tajemství. Tametara naučila vědce něco málo o tom, jak rozrůzněni byli hadi v pozdní křídě, a jak se lišily jejich mozky. A to vůbec není bezvýznamné zjištění. Ba naopak.

Zdroje informací pro tento příspěvek:

Exceptional brain and ecological diversity in the earliest snakes (Nature)

Newly described snake from the Age of Dinosaurs, Tametara mirim, reveals the ancient brains and surprising diversity of snakes (Natural History Museums of Los Angeles County)

Tametara (Wikipedia)

Dinilysia (Wikipedia)

Seznámení se třemi nově popsanými sauropody z jara a léta 2026

Rubrika o nově popsaných fosilních obratlovcích zatím letos nebyla aktualizována tak často, jak jsem chtěl. Rád bych se vám tedy delší čekání na nový příspěvek do ní pokusil vynahradit tím, že vás v jednom příspěvku seznámím hned se třemi nedávno popsanými druhy dinosaurů. Výběr ještě zúžím, a zaměřím se čistě na pár nových dlouhokrků, tedy zástupců skupiny Sauropoda!

Minulý týden, konkrétně dne 8. července 2026, byl v odborném časopise Ameghiniana publikován článek Matíase Sota Núñeze, Daniela Pereae a Felipeho Montenegry z Universidad de la República de Uruguay, kteří v něm společně popsali nový druh titanosaura z kladu Aeolosaurini, a pojmenovali ho Mesetasaurus protector. Jeho popis zhotovili na základě jediného exempláře sestávajícího ze dvou obratlů, vydaných svrchnokřídovým souvrstvím Guichón na území Uruguaye. Název, který pro něj zvolili, se dá do češtiny přeložit jako "ještěr ochránce z Meseta de Artigas". Zatímco jeho rodové jméno odkazuje na místo nálezu ocasních obratlů, nacházející se v severním Uruguayi v departementu Paysandú, druhové přízvisko ctí uruguayského národního hrdinu Josého Gervasia Artigase, přezdívaného "Protector de los Pueblos Libres"; jeho busta se nachází poblíž lokality Meseta da Artigas. Oba ocasní obratle mesetasaura byly nalezeny v 80. letech minulého století, a od té doby jsou uloženy ve Sbírce fosilií obratlovců v Universidad de la República v hlavním urugayském městě, Montevideu. Souvrství, ze kterého pocházejí, se datuje do kampánu a maastrichtu, do doby před 86 až 72 miliony let. Autoři studie podrobili ocasní obratle fylogenetické analýze, a přišli na to, že zvíře patřilo do tzv. Kladu B v rámci již zmíněného kladu Aelosaurini; jeho příbuznými byli čtrnáctimetrový Aeolosaurus rionegrinus, patnáctimetrový Arrudatitan maximus a čtrnáctimetrový Punatitan coughlini. To všechno byli jihoameričtí titanosauři z konce křídy, z kampánu nebo maastrichtu, a je možné, že Mesetasaurus byl s nimi velikostně srovnatelný. Ze souvství Guichón je znám ještě jeden sauropod, saltasauroid Udelartitan celeste, kterého Soto a jeho kolegové popsali v roce 2024. Obě zvířata žila na území pozdějšího Uruguaye spolu se zatím nepojmenovanými teropody, iguanodontiány a 1,2 metru dlouhým suchozemským krokodýlem druhu Uruguaysuchus aznarezi. 

Rekonstrukce dospělce a mláďat titanosaura druhu Mesetasaurus protector od Merliny Ramirez. Zdroj: Sci.News

Popis dalšího nového sauropodního dinosaura, tentokrát ovšem z opačné polokoule, byl shodou okolností též publikován 8. července 2026, konkrétně v prestižním vědeckém časopisu Scientific Reports. Apirut Nilpanapan, Sita Manitkoon a Komsorn Lauprasert z thajské Mahasarakham University a Varavudh Suteethorn z Khon Kaen Geopark Association společně popsali druh jurského sauropoda z čeledi Mamenchisauridae, pro který vybrali název Uragasaurus kalasinensis. Učinili tak na základě exempláře sestávajícího z jediného, ale velice dobře zachovalého zádového obratle, jenž byl nalezen v provincii Kalasin na severovýchodě Thajska. V blízkosti tohoto exempláře však byly nalezeny ještě střední krční obratle, pravé krční žebro, dva neurální oblouky, jeden zadní zádový obratel, levá část krkavčí kosti a levá lýtková kost, které mohly, ale také nemusely uragasaurovi patřit. Všechny tyto fosilie vydalo souvrství Phu Kradung, tvořené sedimenty datujícími se do období od střední jury až po spodní křídu, usazujícími se před 180 až 145 miliony roky. Sám Uragasaurus pak žil před 150 až 145 miliony let, na samém sklonku jury. Rodové jméno zvířete lze přeložit jako "hadí ještěr"; "urga" je v sanskrtu "had". Fylogenetická analýza obratle ukázala, že tento mamenchisaurid reprezentuje větev odštěpující se po druhu Tienshanosaurus chitaiensis, který žil na území Číny před 163 až 157 miliony lety, a před objevením se druhu Qijianglong guokr, jenž se po území stejného státu potuloval někdy na samém konci jury a na začátku křídy. Uragasaurus byl jedním z bazálnějších zástupců této čeledi. Všichni mamenchisauridi měli enormně dlouhé krky, a lze spekulovat, že to platilo i o uragasaurovi, ačkoliv autoři studie nemohli prokázat, že asociované krční obratle skutečně patří stejnému zvířeti, jako onen zádový obratel. Ve své domovině se tento býložravý obr setkával s malými ptakopánvými dinosaury druhu Minimocursor phunoiensis či se zatím ještě nepojmenovaným bazálním tyrannosauroidem, příbuzným čínského guanlonga. 

Rekonstrukce tří zástupců mamenchisaurida druhu Uragasaurus kalasinensis od Pakorna Chotchaiyaporna. Zdroj: Sci.News

A do třetice všeho dobrého tu máme druhého nedávno popsaného thajského dlouhokrka, tentokrát ze spodní křídy. Dne 14. května 2026 byl v již zmíněném vědeckém časopise Scientific Reports vydán článek Thitiwoota Sethapanichsakula z University College London a jeho kolegů ze Spojeného království a z Thajska, jež společně popsali vůbec prvního známého sauropoda z thajského souvrství Khok Kruat. Dali mu jméno Nagatitan chaiyaphumensis, což v překladu do češtiny znamená "Nágin titán z provincie Chaiyaphum". Je to další pěkný přírůstek na dlouhý seznam vyhynulých živočichů pojmenovaných po nějakém mýtickém stvoření - konkrétně tedy po božské či polobožské bytosti Nága vystupující v hinduismu a buddhismu, většinou zobrazované jako cosi mezi člověkem a hadem (mimochodem, nejpočetnější kobří rod, Naja, do kterého patří i každému dobře známý jihoasijský "brejlovec", svým názvem též ctí tuto bytost). Nagatitan byl popsán na základě exempláře sestávajícího ze čtyř zádových obratlů, pěti dorzálních žeber, čtyř křížových obratlů, pěti křížových žeber, pravé pažní kosti, pravé kyčelní kosti, pravé i levé stydké kosti a téměř kompletně zachovalé pravé kosti stehenní. Autoři studie odhadují, že šlo o zhruba 27 metrů dlouhé zvíře, vážící okolo 27 tun. To ale znamená, že jde o největší zatím známý druh sauropoda (a vlastně dinosaura vůbec) z jihovýchodní Asie! Všechny zmíněné kosti nalezl Thanom Luangnan v roce 2016 na břehu rybníku v již zmíněné provincii Chaiyaphum na severovýchodě Thajska. Souvrství Khok Kruat, sestávající hlavně z pískovců a prachovců, už vydalo paleontologům nemálo fosilií obratlovců ze spodnokřídového stupně apt, jež žili před 120 až 113 miliony lety. Patří mezi ně například bipední ceratopsián Psittacosaurus mongoliensis, velký dravý carcharodontosaur Siamraptor suwati nebo iguanodontián Ratchasimasaurus suranareae. Kromě nich se Nagatitan ve své domovině setkával i se zatím nepojmenovaným sauropodem ze skupiny Macronaria, známým jen na základě izolovaných zubů a stehenní kosti nedospělého jedince, a nějakým zatím blíže neidentifikovaným spinosauridem.

Nagatitan chaiyaphumensis; žlutě jsou na rekonstruované kostře vyznačeny nalezené kosti. Pro všechna měřítka značená silnou černou přímkou platí, že reprezentují délku 1 metru. Zdroj: Článek doktoranda Sethapanichsakula ze Scientific Reports

Mesetasaurus, Uragasaurus a Nagatitan. Zapamatujte si tyto rodové názvy. Doufejme, že o nich do budoucna ještě uslyšíme, a že se o nich zjistí více!

Zdroje informací pro tento článek:

A new Aeolosaurini (Sauropoda, Titanosauria) from the Upper Cretaceous of Uruguay (Ameghiniana)

Paleontologists Discover New Species of Titanosaur in Uruguay (Sci.News)

Mesetasaurus (Wikipedia)

A new mamenchisaurid sauropod from the Lower Phu Kradung Formation, Upper Jurassic of northeastern Thailand (Scientific Reports)

New Species of Long-Necked Dinosaur Identified in Thailand (Sci.News)

Uragasaurus (Wikipedia)

The first sauropod dinosaur from the Lower Cretaceous Khok Kruat Formation of Thailand enriches the diversity of somphospondylan titanosauriforms in southeast Asia (Scientific Reports)

Nagatitan (Wikipedia)

Khok Kruat Formation (Wikipedia)

Phosphatotitan khouribgaensis: Poměrně malý svrchnokřídový titanosaur z Maroka

Mezi sauropodní dinosaury z kladu Titanosauria se řadí ti největší suchozemští obratlovci, kteří kdy na naší planetě žili. Zvláště pak do čeledi Argentinosauridae patří skuteční titáni; více než 30 metrů dlouhý a 50 až 60 tun vážící Patagotitan mayorum, 30 až 35 metrů dlouhý a 65 až 80 tun vážící Argentinosaurus huinculensis, a argentinosauridům byl dále v rámci kladu Lognkosauria blízký třeba ještě 30 metrů dlouhý a 50 tun vážící Puertasaurus reuili. Že by ale k těmto ohromným zvířatům měl patřit nějaký sauropodní drobek, vážící kupříkladu kolem 3,5 tuny, to by člověka jen tak nenapadlo! Nově popsaný titanosaur ze svrchní křídy Maroka je nicméně důkazem toho, že i do příbuzenstva těch největších dlouhokrků se řadili, alespoň na poměry skupiny sauropodů, trpaslíci. V článku vydaném v odborném časopise Diversity ve středu 22. dubna 2026 popsal paleontolog Nicholas R. Longrich z University of Bath se svými kolegy z Argentiny, Maroka, Francie, Španělska a Německa nový druh titanosaura nazvaný Phosphatotitan khouribgaensis. S hmotností 3,5 až 4 tun to skutečně nebyl nějaký obr, a je možné, že je novým příkladem ostrovního nanismu. Je pravda, že Nicholas Longrich nemá mezi zájemci o pravěkou přírodu zrovna dobré renomé; v internetových paleokomunitách se člověk často setkává s názorem, že druhy popsané tímto akademikem nejsou platné, a pokud některé výsledky Longrichovy práce lze brát vážně, pak se jeho jména stále drží závažná nařčení ze šikany studentů, které se měl dopouštět (a v roce 2018 za to zaplatil - přišel o milionový grant). Pokud však Phosphatotitan skutečně reprezentuje vývojovou větev malých severoafrických titanosaurů z kladu Lognkosauria, pak je nanejvýš zajímavý. Podobně jako malí hadrosauridi z podčeledi Lambeosaurinae, kteří byli v pozdějším Maroku doma na samém konci druhohor, tedy Longrichem popsané druhy Ajnabia odysseus a Minqaria bata, i tento sauropod byl oproti svým příbuzným drobkem. Endemismus těchto menších dinosaurů v pozdním maastrichtu na severozápadě Afriky zřejmě souvisel s izolací tohoto regionu v důsledku zvýšené hladiny moří. Svrchnokřídoví afričtí dinosauři obecně vykazují velkou diverzitu, což je činí zajímavé. Předci phosphatotitana pocházeli z Jižní Ameriky, z původní domoviny argentinosauridů, ti však po skončení turonu, zhruba před méně než 89 miliony let, na jihoamerickém kontinentu - již odděleném od Afriky - nežili. Už před rozpadem Západní Gondwany tito sauropodi nejspíše migrovali na území pozdějšího Maroka.

Phosphatotitan khouribgaensis se za příjemného večera prochází po písčité pláži ve společnosti čtyř pobřežních ptáků. Rekonstrukce Andreye Atuchina z webu Dinosaur Wiki

Phosphatotitan je nejnovějším dinosaurem z pánve Ouled Abdoun v Maroku, která kromě již zmíněné ajnabie a minqarie vydala také abelisauridního dinosaura druhu Chenanisaurus barbaricus, žraloky druhů Squalicorax pristodontus nebo S. africanus, ptáka druhu Dasornis abdoun z vyhynulé čeledi Pelagornithidae, ptakoještěra druhu Barbariadactylus grandis z čeledi Nyctosauridae nebo azhdarchida druhu Phosphatodraco mauritanicus. Pozůstatky posledního jmenovaného byly podobně jako fosilie phosphatotitana nalezeny ve fosfátovém lomu v marocké provincii Khouribga, čímž se konečně dostáváme k etymologii tohoto taxonu. Jméno nově popsaného titanosaura totiž v překladu do češtiny znamená "fosfátový titán z Khouribgy". Jediný a zároveň typový exemplář se nachází ve sbírkách Přírodovědného muzea v Marrakéši, a sestává z fragmentární kostry zahrnující jeden zádový, přinejmenším čtyři křížové a jeden ocasní obratel, a navíc ještě některé pánevní kosti, včetně úlomků kosti kyčelní a kosti sedací. Phosphatotitanovy obratle se podobaly obratlům již zmíněného patagotitana, byly oproti nim nicméně zhruba třetinové. Rozhodně se jedná o zajímavý nový druh sauropoda z doby, kdy bylo Maroko domovem hned několika trpasličních dinosaurů - nejspíše ostrovních trpaslíků, menších, než byli jejich předchůdci z větších pevnin. Pro úplnost ještě může být uvedeno, že z pánve Ouled Abdoun jsou známy fosilie jednoho dalšího, ale dosud nepojmenovaného titanosaura. O něm snad vědečtí výzkumníci v budoucnu zjistí více.

Zdroje informací:

A Titanosaurian Sauropod with South American Affinities (Lognkosauria: Argentinosauridae) from the Late Maastrichtian of Morocco and Evidence for Dinosaur Endemism in Africa (Diversity)

Small Titanosaur Species from Morocco Reveals Surprising South American Ties (Sci.News)

Phosphatotitan (Wikipedia)

University of Bath paleontologist loses 1 million pound Leverhulme grant over bullying complaints (Balter's Blog)

Ouled Abdoun Basin (Wikipedia)

Představuje se Spinosaurus mirabilis, nový velký teropod z Nigeru

Když jsem jako malý začínal s tímto blogem, byly mi známy dva druhy obřího teropodního dinosaura rodu Spinosaurus ze svrchní křídy Severní Afriky; Spinosaurus aegyptiacus a S. maroccanus. První jmenovaný, popsaný Ernstem Stromerem v roce 1915 na základě fosilních pozůstatků z Egypta nenávratně ztracených roku 1944 v důsledku britského bombardování Mnichova (nutno podotknout, že na ztrátě měly podíl i neshody mezi Stromerem a kurátorem muzea, který byl nacistou), se samozřejmě proslavil jako hlavní padouch v blockbusteru Jurský park 3 (Jurassic Park III) z roku 2001, a v posledním více či méně desetiletí prošel jeho vzhled řadou změn, i díky práci významného paleontologa Nizara Ibrahima. Druhý jmenovaný, popsaný v roce 1996 Dalem Russellem, autorem hypotézy o dinosauroidovi, na základě fosilií z Kem Kem Beds v Maroku, je většinou uváděn s otazníčkem, a už od začátku prvního desetiletí tohoto století jej většina odborníků považuje za nomen dubium. Jediným platným spinosauřím druhem byl tedy po nějakou dobu Spinosaurus aegyptiacus. To se však nyní změnilo. Na seznam druhů tohoto rodu totiž 19. února 2026 přibyl Spinosaurus mirabilis, popsaný v článku Paula C. Serena, Daniela Vidala, Nathana P. Myhrvolda a jejich kolegů, vydaného v prestižním vědeckém časopisu Science. Od nám všem dosud dobře známého spinosaura se tento nový druh v jednom liší. Byl vybaven kostěnným hřebínkem na hlavě, který byl s největší pravděpodobností za jeho života přítomen ve větším keratinovém pouzdru. Nový velký predátor ze severní Afriky ve svrchní křídě stupně kampán, v době před 95 miliony let, byl popsán na základě kostry subadultního, dospělosti se blížícího exempláře, který měl za života tělesnou délku dobrých 8 metrů. Jeho druhový název, mirabilis, znamená v překladu z latiny "udivující" nebo "úžasný", a odkazuje právě na onen hlavový hřebínek, kterým byl tento dinosaurus vybaven. V populárních médiích se pro něj však zažívá možná ještě chytlavější a zajímavější přezdívka "volavka z pekla". 

Dva zástupci druhu Spinosaurus mirabilis spolu zápasí o ukořistěnou rybu, zatímco v pozadí kráčejí dva dospělci jakéhosi velikého severoafrického sauropoda, doprovázeni mládětem činícím v jezeře výpad na hejno pterosaurů. Obrázek Daniho Navarra z webu National Geographic

Fosilní ostatky tohoto zvířete byly postupně odkryty v letech 2000, 2019 a 2022 paleontologickými výpravami, které vedl již zmíněný Paul Sereno, který se už dříve ve své kariéře zabýval druhem Spinosaurus aegyptiacus (s jeho prací týkající se spinosaura vás může seznámit dokumentární film Bigger Than T. rex, který byl vydán jako epizoda vědeckopopularizační série NOVA na americké televizní stanici PBS v roce 2014). Materiál, na základě kterého byl Spinosaurus mirabilis popsán, pochází ze dvou lokalit v Nigeru, konkrétně Iguidi a Jenguebi (právě z lokality Iguidi pochází také nejistý druhý druh carcharodontosaura, C. iguidensis, popsaný Serenem a Stevem Brusattem v roce 2007). Typový exemplář sestává z neúplné lebky, zahrnující mj. hlavový hřebínek, část zubní kosti, pravou premaxillu, obě kosti maxilly a několik zubů, a pochází z lokality Jenguebi. Na té byl nalezen také druhý exemplář, sestávající mj. opět z hlavového hřebínku, levé maxilly, krčních a zádových obratlů, levé kosti sedací a části levé stehenní kosti. Třetí exemplář z této lokality obsahuje navíc části ocasních obratlů nebo třeba kosti prstů zadních končetin. Všechny tyto exempláře jsou v současnosti umístěny na Abdou Moumouni University v nigerském hlavním městě Niamey. Kosti prehistorických zvířat vydávající území v lokalitě Jenguebi je místní tuaregskou komunitou označováno jako Sirig Taghat, "žádná voda, žádné kozy", což vypovídá o drsnosti prostředí, ve kterém byly tyto kosti odkrývány. Z Iguidi pochází řada izolovaných zubních korunek, další ocasní obratle či také jediná prstní kost ze zadní končetiny; tento materiál se nyní nachází v Serenově laboratoři, Fossil Lab, na Chicagské univerzitě. Spinosaurus mirabilis byl rybožrout, stejně jako jeho egyptský bratránek. Jeho kuželovité zuby se dokonale hodily k chytání rybí kořisti. Otázkou ale je, jak ji lovil. Spinosaurus aegyptiacus je dnes již běžně vyobrazován jako dobrý plavec; ostatně výzkum zmíněného Nizara Ibrahima poukazoval na optimizaci jeho těžkých kostí ke vztlaku, s čímž ale Sereno a jeho kolegové nesouhlasí. Spinosaurus mirabilis mohl být také plaveckým lovcem, nahánějícím rybí kořist podobně jako krokodýlové. Je ale také možné, že lovil jako volavka; stál u břehu a čekal na kolem proplouvající ryby, jak jej vyobrazil dokumentární cyklus Planeta dinosaurů (Planet Dinosaur) z roku 2011. Co se týče jeho životního stylu, ví se zatím velice, velice málo. Více může odhalit budoucí výzkum. Další otázkou je, k čemu tento druh spinosaura používal onen hlavový hřeben. Vědci zodpovědní za jeho popis se domnívají, že mohl sloužit k zastrašování rivalů stejného druhu, podobně, jako hlavové hřebínky dnešních perliček.

Paul Sereno s impozantní lebkou teropoda druhu Spinosaurus mirabilis, vybavenou šavlovitým nosním hřebenem. Fotografie Willa Newtona, pořízená v typickém "serenovském stylu", převzatá z webu BBC Wildlife Magazine

Rozhodně je to výtečný objev. Abychom však díky němu neutíkali pryč z naší reality, připomenu na závěr to, co již připomněli někteří členové paleotwitterové komunity. Zmíněný spoluautor studie, Nathan Myhrvold, se nachází v Epsteinových dokumentech. Zveřejněné e-maily potvrzují, že 23. listopadu 2011 pozval Jeffrey Epstein tohoto paleontologa na svůj soukromý ostrov. Jeho mluvčí zatím odmítli věc komentovat. Další e-maily potvrzují, že Myhrvold byl s Epsteinem v regulérním kontaktu mezi lety 2010 až 2018. Toto není nařčení, ale další ukázka smutné pravdy našeho světa. Věda je v područí velkého kapitálu, a velký kapitál je spojený s obchodováním s lidmi a jejich zneužíváním. To není svět, jaký si máme přát. Skutečná demokratická věda vyžaduje svět, ve kterém velký kapitál nic neurčuje - svět, ve kterém je velký kapitál spravedlivě rozdistribuován.

Zdroje informací pro tento článek:

Scimitar-crested Spinosaurus species from the Sahara caps stepwise spinosaurid radiation (Science)

This odd-looking new Spinosaurus is reviving an age-old debate (National Geographic)

Dinosaur hunters discover staggering 'hell heron' with giant head crest in Sahara Desert (BBC Wildlife Magazine)

Spinosaurus mirabilis (Wikipedia)

Spinosaurus (Wikipedia)

SaurianCYH (Twitter)

Taotienimravus songi - nimravid z oligocénní Číny představený v listopadu 2025

Začal nám Nový rok 2026, a určitě není špatným nápadem vstoupit do něj s povědomím o novém druhu fosilního obratlovce, který byl popsán na konci roku minulého. Dne 26. listopadu 2025 vydal vědecký časopis Proceedings of the Royal Society B článek od Qigao Jiangzua z Institutu vertebrátní paleontologie a paleoantropologie Čínské akademie věd a jeho kolegů, kteří společně formálně popsali nový rod a druh nepravé "šavlozubé kočky" z čeledi Nimravidae. Učinili tak na základě kosterních pozůstatků ze souvrství Qingshuiying v autonomním regionu Ning-sia na severu Číny, jehož horniny jsou pozdně eocénního až raně oligocénního stáří. Tento nepravý šavlozubák žil před 28 miliony let, a jedná se tak o jednoho z nejstarších známých zástupců podčeledi Nimravinae, byť jej o několik milionů let (až o sedm) překonává třeba takový Dinictis felina z pozdního eocénu až raného oligocénu Severní Ameriky. Doktor Jiangzuo vybral se svými kolegy pro tohoto nově představeného feliformiána (nimravidé nepatřili mezi kočky, které tvoří čeleď Felidae, ani do jejich nejužšího příbuzenstva, tedy do nadčeledi Feloidea, ale jsou klasifikováni jako součást podřádu Feliformia) druhový název Taotienimravus songi. Prefix "taotie" v rodovém jménu odkazuje na mýtické zvíře ze staré čínské legendy, jež bývalo popisováno jako bestie s velikou tlamou a neukojitelným apetitem, přičemž taotienimravovy špičáky mají jaksi připomínat zvětšené, z tlamy trčící špičáky Taotie. Druhové přízvisko songi ctí sběratele zkamenělin Yuefenga Songa, který typový exemplář nalezl a věnoval ho Přírodovědnému muzeu společnosti Yingliang Stone v jižní Číně. Od ostatních nimravidů se Taotienimravus lišil šířkou tlamy (měl ji širší, než kterýkoli jiný zástupce této čeledi) a také přítomností velkých premolárů (zubů umístěných v zubní řadě, postupujeme-li od středu čelisti k okraji, před stoličkou) přímo před špičáky, což snižovalo intenzitu skousnutí. Autoři studie mají za to, že toto zvíře tedy zabíjelo svou kořist docela jinak, než ostatní kočkám podobní karnivoráni; nejspíše ji trhalo podobným způsobem, jako zástupci čeledi Hyaenodontidae, mezi něž patří například Hyaenodon, Boritia či Preregidens. Morfometrická analýza oblasti patra u taotienimrava ukázala, že obývá morfoprostor docela odlišný od jiných nimravidů, a bližší gepardovi (Acinonyx sp.), hyaenodontidům a madagaskarským fosám (Cryptoprocta sp.). Zřejmě to bylo zvíře schopné drtit kosti, což napovídá již zmíněná šířka tlamy, ale také robustnost postkaninových neboli lícních zubů. Z toho důvodu mělo značně zmenšené špičáky, které tedy nepůsobily jako špičáky ostatních nimravidů (stará poučka z Putování s pravěkými zvířaty - šavlovité špičáky se nemohou zakousnout do kosti, neboť jsou křehké). Speciální adaptace na drcení kostí ale jeho lebka neměla. V rámci čeledi nimravidů je zatím Taotienimravus naprostým unikátem. 

Taotienimravus, působící na tomto obrazu snad ještě divočeji, než mýtické zvíře Taotie ze staré čínské legendy. Malba Yuefenga Songa, nálezce fosilních pozůstatků tohoto nimravida, převzatá ze Sci.News

Podle velikosti lebky byl Taotienimravus docela velkým zástupcem této čeledi. Od premaxily po okcipitální kondyl (kloubní výběžek týlní kosti) měřila jeho lebka asi 20 centimetrů. Co se jeho příbuzenských vztahů týče, tvořil sesterskou linii s eurasijským a severoamerickým rodem Nimravus a čistě severoamerickým rodem Dinaelurus. Zatímco nejstarší fosilie nimrava pocházejí, podobně jako dinictise, ze samého konce eocénu, Dinaelurus se ve fosilním záznamu objevuje na začátku oligocénu. I tito blízcí příbuzní nebyli zrovna drobečky; Nimravus měl 120 centimetrů na délku, Dinaelurus byl dlouhý kolem 130 centimetrů, takže šlo o nimravidy velikostně srovnatelné s dnešním levhartem (Panthera pardus). To Dinictis byl dlouhý jen kolem metru, maximálně 110 centimetrů. K nárůstu velikosti šelem z této čeledi docházelo nejspíše díky vymření "ostrých hyen", tedy čeledi Oxyaenidae, která se vyvinula v pozdním paleocénu v Severní Americe, rozšířila se do Eurasie, a pak ve středním eocénu, pár milionů let před příchodem prvních nimravidů, zcela vymizela. Poslední nimravidé žili ještě jednadvacet milionů let po taotienimravovi; šavlozubým kočkovitým šelmám velice nápadně podobný severoamerický a eurasijský Barbourofelis mizí v pozdním miocénu před 7 miliony roky.

Zdroje informací pro tento článek:

A new ecomorph of Nimravidae, and the early macrocarnivorous niche exploration in Carnivora (Proceedings of the Royal Society B)

Paleontologists Discover New Species of False Saber-Toothed Cat (Sci.News)

Taotienimravus (Wikipedia)

Nimravidae (Wikipedia)

Qingshuiying, China (Mindat.org)

Nimravus (Wikipedia)

Dinaelurus (Wikipedia)

Barbourofelis (Wikipedia)

Podle čínského zvěrokruhu je rok 2026 rokem ohnivého koně. Navrhuji však, abychom ho brali jako rok nimravida nesoucího jméno jedné z nejznámějších mytologických příšer z oné části světa. Nechť je rok 2026 rokem taotienimrava!

Epiaceratherium itjilik: Když se nosorožec proháněl po arktické Kanadě

Mezi nové přírůstky do katalogu vyhynulých lichokopytníků patří miocénní druh nosorožce, který byl popsán paleobioložkou a evoluční bioložkou Danielle Fraser z Kanadského muzea přírody v Ottawě (a také kateder biologie a geověd na ottawské Carleton University) a jejími kolegy, a představen v článku vydaném 28. října 2025 v online vědeckém časopise Nature Ecology & Evolution. Jmenuje se Epiaceratherium itjilik, a jeho fosilní pozůstatky, které doktorka Fraser se svými spolupracovníky studovala, pocházejí ze 23 milionů let starých, na zkameněliny bohatých vrstev v lokalitě Haughton Crater na ostrově Devon Island v kanadském teritoriu Nunavut. Našlo se 75 % jeho kostry, což je na fosilního savce opravdu hodně; je to kostra téměř kompletní. Většina těchto kostí byla odkryta už roku 1986 doktorkou Mary Dawson, tehdejší emeritní kurátorkou Carnegieho muzea přírodní historie v americkém Pittsburghu a průkopnicí arktické paleontologie. Již tehdy identifikovala tohoto savce jako zástupce čeledi nosorožcovitých (Rhinocerotidae), a to především na základě zubů, čelistí a úlomků lebečních kostí. Další pozůstatky druhu Epiaceratherium itjilik pak byly na stejné lokalitě nalezeny ke sklonku prvního desetiletí tohoto století, kdy se doktorka Dawson přidala k expedici vedené doktorkou Natalií Rybczynski z Kanadského muzea přírody v Ottawě. Výpravy se účastnila také doktorka Marisa Gilbert; všechny tři, včetně zesnulé doktorky Dawson (ve věku 89 let odešla v roce 2020) jsou spoluautorkami studie. E. itjilik je nyní pátým druhem rodu Epiaceratherium, který byl zaveden rakouským evolučním biologem a paleontologem Otheniem Abelem v roce 1910. Typovým druhem byl E. bolcense popsaný na základě takřka 34 milionů let starých (tedy spodnooligocénních) fosilií ze severní Itálie. Fosilie dalšího druhu, E. magnum, popsaného v roce 1999 U. Uhligem, jsou známy z Německa, Francie, Švýcarska a také České republiky. Jeden další druh žil v místech, z nichž se po 39 až 35 milionech let stal severní Vietnam; řeč je o nejstarším z epiaceratherií, druhu E. naduongense. E. itjilik, jehož druhové přízvisko znamená v inuktitutštině "zamrzlý", je nejsevernějším dosud známým zástupcem tohoto rodu. Zároveň je také nejmladším; o tento titul připravil evropský druh E. delemontense z pozdního oligocénu. Doktorky Fraser, Rybczynski, Gilbert a Dawson v rámci svého výzkumu zařadily nového miocénního nosorožce do vývojového stromu sestaveného z dalších 57 druhů. 

Rekonstrukce arktického nosorožce druhu Epiaceratherium itjilik v přítomnosti miocénních ptáků a savců z Devon Island; mezi nimi zde vidíme i prabratránka tuleňů, druh Puijila darwini. Obrázek Juliuse T. Csotonyiho převzatý z webu Sci.News

Svou arktickou domovinu před oněmi přibližně 23 miliony roky sdílelo Epiaceratherium itjilik s rejsky z vyhynulé čeledi Heterosoricinae, zajíci podobnými asijskému oligocénnímu rodu Desmatolagus, zatím neidentifikovanými prehistorickými labutěmi nebo také "pan-ploutvonožci" (je řeč o kladu Pan-Pinnipedia) z čeledi Semantoridae, patřícími k druhu Puijila darwini. Ten byl popsán v roce 2009 na základě fosilií z Devon Island dobytých právě při výše zmíněné expedici vedené doktorkou Natalií Rybczynski. Všechna tato zvířata spolu žila v lesnatém prostředí tvořeném borovicemi, břízami, lískami, olšemi, cypřiši, modříny a jilmy, rostoucími v chladném mírném klimatu. Fosilie těchto zvířat a rostlin se ukládaly v impaktním jezeře, které se zformovalo v kráteru vzniklém v oligocénu, před 32 až 31 miliony let, v důsledku pádu mimozemského tělesa. E. itjilik je důležitým článkem pro porozumění evoluce a migrací nosorožcovitých, čeledi, jejíž nejstarší zástupci jsou známi ze spodního až středního eocénu asijského kontinentu, z doby před 54 miliony let. Odtamtud se v oligocénu přesouvali do Evropy, s čímž začali už v době před asi 34 miliony let, tedy na hranici eocénu a oligocénu. Severoatlantická úžina, nebo též Thulská úžina (anglicky Thule Land Bridge), umožnila výměnu druhů mezi Evropou a Severní Amerikou, a to několikrát v oligo-miocénním období, přičemž byla jen vzácně narušena výskytem mělkých vod; jak se dočtete v abstraktu článku, v němž byl tento druh popsán, tato faunální výměna byla delší, než se dříve myslelo (úžina nezmizela v raném eocénu), a savci se mezi Severní Amerikou a Evropou a naopak mohli pohybovat po dobu 20 milionů let. Formování sezónního ledu už ve středním nebo pozdním eocénu mohlo tuto výměnu facilitovat. E. itjilik podle autorek studie dokazuje, že Severoatlantická úžina sehrála důležitou roli v evoluci nosorožců. Posledními severoamerickými nosorožci byli nakonec Teleoceras a Aphelops, kteří zmizeli před asi 4,5 milionu let, tedy ještě nějakou tu dobu před začátkem kvartéru a ledových dob.

Trojrozměrný sken nalezených lebečních kostí nosorožce druhu Epiaceratherium itjilik. Převzato z webu ResearchGate 

Zdroj informací využité při psaní tohoto článku:

Mid-Cenozoic rhinocerotid dispersal via the North Atlantic (Nature Ecology & Evolution)

Rhinos Lived in High Arctic 23 Million Years Ago (Sci.News)

Museum scientists describe an extinct rhino species from Canada’s High Arctic (Canadian Museum of Nature)

Epiaceratherium (Wikipedia)

Rhinoceros (Wikipedia)

Haughton impact crater (Wikipedia)

Thule Land Bridge (Wikipedia)

Joaquinraptor casani: Nový velký megaraptorid z patagonské svrchní křídy

Poslední dva dny zavalila zpravodajské weby velká novina z Argentiny. Na seznam velkých svrchnokřídových teropodů se přidal nový druh, popsaný Luciem M. Ibiricuou z Instituto Patagónico de Geología y Paleontología a jeho kolegy v článku vydaném v prestižním odborném časopise Nature Communications dne 23. září 2025. Nese jméno Joaquinraptor casani, a byl to 7 metrů dlouhý, více než tunu vážící masožravý dinosaurus z čeledi Megaraptoridae. Paleontoložka Riley Black, která o něm napsala článek pro National Geographic, jej označila za argentinský ekvivalent severoamerického tyrannosaura rexe, který ve stejné době - před 66 miliony let - naháněl hrůzu rozličné fauně Laramidie. Joaquinraptor byl zase postrachem budoucí Patagonie, a že to bylo zvíře opravdu žravé, to dokládá i vnitřek čelistí typového exempláře. Jako by nestačilo, že kostra typového a jediného zatím studovaného exempláře joaquinraptora je jednou z nejzachovalejších koster ze všech megaraptoridů, a jeho lebka obsahuje i mozkovnu, mezi zkamenělými zuby v ostatku čelisti se našel důkaz toho, čím se nejspíše živil - s jakým soustem zahynul v tlamě. Jde o pravou pažní kost jakéhosi neurčitého zástupce rozmanitého kladu Crocodyliformes, jinými slovy krokodyliforma, jenž mohl být joaquinraptorovou kořistí. Je však také možné, že se končetina zvířete dostala mezi jeho čelisti až poté, co dinosaurus zahynul, a proud řeky, v níž se nacházelo jeho tělo, mu umístil pečínku do huby post mortem. Co nějaké království, kde létají pečení holubi přímo do úst? Joaquinraptor, ať živ či ne, dostal malou krokodyliformí ochutnávku - tak k němu byl okolní svět milý.

Nově popsaný megaraptorid Joaquinraptor casani s pravou přední končetinou krokodyliforma v tlamě. Ilustrace Andrewa McAffee z webu National Geographic

Typový exemplář joaquinraptora sestává z neúplné kostry, včetně nekompletní lebky, zahrnující, jak bylo uvedeno výše, i mozkovnu a dále pravou část horní čelisti, obě zubní kosti spodní čelisti a několik zubů. Dále bylo nalezeno několik obratlů, včetně tří ocasních, levá pažní kost, kost vřetenní i kost loketní, druhý ze tří drápů pravé přední končetiny, levá stehenní kost, pravá kost holenní, dvě kůstky prstů zadních končetin a jeden dráp ze zadní končetiny. Kromě toho bylo ještě nalezeno ještě několik dalších kostí. Všechny tyto fosilní pozůstatky joaquinraptora byly postupně vykopány mezi lety 2019 až 2023 na lokalitě Valle Joaquín u pramene řeky Chico v argentinské provincii Chubut. Na její počest dostalo zvíře své rodové jméno, které v překladu do češtiny znamená "joaquínský lovec". Druhové přízvisko ctí Gabriela Andrése Casala, který jako první studoval souvrství Lago Colhué Huapí, jehož horniny jsou kampánského až maastrichtského stáří (datují se do doby před 80 až 66 miliony roky), a jež kromě joaquinraptora vydaly i fosilie dalšího megaraptorána, dosud nepojmenovaného, ale i titanosaura rodu Argysaurus nebo hadrosaura rodu Secernosaurus. Nově popsaný megaraptorid pochází z pravděpodobně nejsvrchnější maastrichtské vrsty této geologické formace. Paleoklimatologické výzkumy poukázaly na to, že v době, kdy se tyto vrstvy tvořily, panovalo v joaquinraptorově domovině teplé klima s alespoň sezónními dešti. Spodnější vrstvy, datující se do spodního maastrichtu, se ukládaly v sezónně suchém nebo semiaridním klimatu. Zmíněný Argysaurus mohl být jedním ze zvířat, která Joaquinraptor na svých toulkách patagonskou krajinou potkával (to Secernosaurus byl už před 66 miliony let nejspíše ten tam, z fosilního záznamu má být pryč před asi 70 miliony let). Co se týče krokodylimorfů této doby a této části světa, mohl Joaquinraptor interagovat s druhem Colhuehuapisuchus lunai, jenž byl popsán v roce 2019. Byl to notosuchián, a zatím je znám jen na základě úlomku spodní čelisti. A kdo ví, třeba je to právě jeho pažní kost, co skončilo mezi zuby tohoto úctyhodného dravce.

Pravá pažní kost krokodylimorfa zaklíněná mezi zuby megaraptorida druhu Joaquinraptor casani. Na fotografiích ji vidíme v asociaci s oběma zachovalými zubními kostmi (a), poté samotnou (b) a detail interakce se zuby (c). Fotografie z článku Ibiricu et al. (Nature Communications)

Na vývojovém stromě má Joaquinraptor nejblíže k megaraptorovi, aerosteonovi, maipovi a tratayenii; to jsou všechno starší megaraptoridi (Megaraptor žil před 90 až 88 miliony let, Aerosteon asi před 75 až 72 miliony let, Maip možná před 70 miliony let a Tratayenia před 86 až 83 miliony let; všichni jsou známi z Argentiny). Ze všech těchto zvířat byl velikostním rekordmanem Maip, spodnomaastrichtský megaraptorid popsaný v roce 2022; na délku měl až 9,5 metru. Lucio Ibiricu a jeho kolegové v článku z 23. září zmiňují hypotézu Matthewa Lamanny a jeho kolegů z roku 2020, podle níž se jihoamerický klad megaraptoránů výrazně zvětšil oproti ranějším a starším australským megaraptoránům (mezi takové patřil pětimetrový Australovenator, jenž žil před 95 miliony roky). Z Austrálie se do Jižní Ameriky megaraptoridi dostali nejspíše přes Antarktidu někdy v polovině křídy. Joaquinraptor je nyní spolu s trochu starším maipem dobrým důkazem toho, že si jihoameričtí megaraptoridi svou značnou tělesnou velikost udrželi až do konce křídového období, kdy samozřejmě neptačí dinosaury potkal onen nám všem dobře známý osud. Nárůst velikosti těchto teropodů mohl souviset s vyhynutím carcharodontosauridů v turonu, druhém stupni svrchní křídy. 

Zdroje informací pro tento článek:

Latest Cretaceous megaraptorid theropod dinosaur sheds light on megaraptoran evolution and palaeobiology (Nature Communications)

New megaraptor discovered—with its final meal still in its mouth (National Geographic)

Joaquinraptor (Wikipedia)

Vážná otázka na konec. Kdybyte měli stroj času a možnost jen a pouze jednou s jeho pomocí zavítat na konec křídy, přičemž byste měli na vybranou setkat se s T-Rexem nebo s joaquinraptorem... kterého z těchto predátorů byste zvolili?

Tavachelydra stevensoni - kajmanka, která přežila vymírání na hranici K-T

Před měsícem a dnem, 5. srpna 2025, vydal Swiss Journal of Palaeontology článek Tylera R. Lysona z Denver Museum of Science & Nature a jeho kolegů, v němž byl popsán nový druh spodnopaleocénní želvy na základě fosilního materiálu z Corral Bluffs v americkém Coloradu. Tým jej pojmenoval Tavachelydra stevensoni, v překladu "Stevensonův obojživelný had od Tavá-Kaavi"; rodové jméno zvířete odkazuje na vrchol Pikes Peak, kterému lidé skupiny Ute (nebo též Nuuchiu), původní obyvatelé dnešního Colorada, říkají Tavá-Kaavi neboli "Sluneční hora", a jeho druhové přízvisko ctí Brandona D. Stevensona, přítele Tylera R. Larsona a dlouhodobého podporovatele paleontologického průzkumu lokality Corral Bluffs. Právě nad územím Corral Bluffs Study Area ční již zmíněný, 4299 metrů vysoký vrchol, jenž je součástí pohoří Front Range v rámci Skalnatých hor. Tavachelydra je známa z dvou exemplářů, holotypu a izolovaného karapaxu (tedy svrchní části krunýře), datovaných do doby před 66 až 65 miliony let. Jedná se o pan-chelydrida, příbuzného klasických amerických kajmankovitých (Chelydridae), oněch vodních masožravých želv, jejichž nejznámějším žijícím zástupcem je nejspíše kajmanka dravá (Chelydra serpentina) vyskytující se od jihovýchodní Kanady přes americký střed a okraj Skalnatých hor až po Floridu. Nejstarší pan-chelydridi jsou známi ze svrchní křídy stupňů turon až maastricht, a všichni pocházejí ze souvrství ve Skalnatých horách či na Velkých pláních Severní Ameriky; málo z nich ale bylo detailně popsáno, fosilní materiál je dosti fragmentální (třeba o emarginachelysovi z maastrichtu Montany se toho vážně nedá mnoho říci, a odborníci se vlastně v průběhu desetiletí ani nemohli shodnout na tom, zda jde o kajmankovitou želvu či o zástupce nadčeledi Kinosternoidea, která zahrnuje například klapavky). Z Corral Bluffs už pochází jeden velmi starý zástupce kajmankovitých, Denverus middletoni, známý na základě jediného exempláře a popsaný v roce 2003; ten žil před 66 až 63,3 miliony roky. Nově popsaná Tavachelydra se od něj ale už na první pohled jednou věcí zásadně liší - velikostí. Alespoň čtyřikrát totiž denvera co do velikosti překonávala. Typový exemplář tavachelydry se může pyšnit lebečními kostmi, které exemplář denvera nezahrnoval, takže si doktor Larson a jeho kolegové mohli učinit obrázek o tom, čím se tato želva živila. Čelisti měla přizpůsobeny na lámání živočišné potravy s pevnou, tvrdou skořápkou. Nejspíše požírala různé plže nebo kraby. 

Pravěká kajmanka druhu Tavachelydra stevensoni ze spodního paleocénu Colorada. Rekonstrukce paleoartisty Andreye Atuchina převzatá z webu Sci.News

Se specializací na ten který typ potravy se pojí - a to je zajímavé - i míra přežití určitých želvích skupin z křídy do paleocénu. Durofágní želvy, jako byla právě Tavachelydra, živící se živočichy s tvrdou schránkou, se mohly pochlubit vyšší mírou přežití onoho masového vymírání, jež z naší planety smetlo mj. majestátní neptačí dinosaury a pterosaury, zatímco želvy s nedurofágním jídelníčkem na tom byly hůře. Tyto prehistorické kajmanky tak patřily ke šťastlivcům, které vymírání na hranici K-T nezjizvilo. U pan-chelydridů z Corral Bluffs zjistili odborníci rozrůzněnost, co se týče preference prostředí. Zatímco Denverus žil v proudící vodě, Tavachelydra byla podle všeho doma ve stojaté vodě. Každá z těchto prakajmanek tedy vyplňovala jinou ekologickou niku. Jak již bylo zmíněno, oproti denverovi byla Tavachelydra veliká - její karapax byl dlouhý téměř 50 centimetrů, a řadí se tak k větším paleocénním želvám Denverské pánve. Corral Bluffs vydalo v minulosti i pozůstatky dalších želvích druhů, mezi nimiž je roku 2021 formálně popsaná Palatobaena knellerorum, roku 2020 popsaný Saxochelys gilberti a v roce 2009 zavedená Cedrobaena putorius; všechny tyto druhy patřily do čeledi Baenidae, která existovala po takřka 100 milionů let od nejspodnější křídy po epochu eocénu. Byly to také vodní želvy. Mimo ně svou domovinu Tavachelydra sdílela ještě s paleocénním aligátorovitým z rodu Wannaganosuchus, který mohl mít i tři metry na délku.

Karapax typového exempláře kajmanky druhu Tavachelydra stevensoni při pohledu seshora (A) a interpretace s popisem (B). Obrázek z článku Larsona a jeho kolegů, odkaz níže

Zdroje informací pro tento článek:

A new pan-chelydrid turtle, Tavachelydra stevensoni gen. et sp. nov., from the lower Paleocene (early Danian, Puercan) Corral Bluffs Study Area in the Denver Basin, Colorado (Swiss Journal of Palaeontology)

Newly-Discovered Freshwater Turtle Species Survived Dinosaur Extinction (Sci.News)

Chelydridae (Wikipedia)

Denverus middletoni (Mindat.org)

Kinosternoidea (Wikipedia)

Baenidae (Wikipedia)

Seznamte se s australským oligocénním kytovcem druhu Janjucetus dullardi!

Vyzkouším vás, stupnice známky A-F, v sázce je vaše pověst na zbytek života. Co je zač Janjucetus? Možná jste odpověděli: "Pravěký kytovec." To je na F, vůbec to nestačí. Možná jste odpověděli: "Vyhynulý rod kytovců z paleogénu." Na to éčko to bude, ale pořád nic moc. Správně by vaše odpověď měla být: "Jedná se o vyhynulý rod kytovců z již v současnosti žádným druhem nezastoupené čeledi Mammalodontidae, který se vyskytoval v pozdním oligocénu v místech, z nichž se stala Austrálie." Pokud se mezi vámi našel někdo, koho napadlo něco podobného, gratuluji, zkoušku máte za sebou! Rod Janjucetus je znám od roku 2006, kdy byl popsán jeho typový druh J. hunderi paleontologem Erichem M. G. Fitzgeraldem na základě fosilií ze svrchnooligocénních mořských sedimentů v Jan Juc, předměstí města Torquay v australském státě Victoria. Na počest místa nálezu dostal své rodové jméno, druhovým pak ctí surfaře, který ho koncem 90. let minulého století objevil na pobřeží. Fosilie byla uložena do Paleontologické sbírky v Melbourne, která patří organizaci Museums Victoria, a nachází se v ní dodnes. V roce 2019 vydala ložiska Jan Juc Marl dalšího janjuceta. Nalezl a vypreparoval ho školní ředitel Ross Dullard, a v srpnu onoho roku jej daroval organizaci Museums Victoria. Jak se ukázalo, nešlo o stejný druh mammalodontida, jako před řádkou let. Ve článku vydaném 12. srpna 2025 v Zoological Journal of the Linnean Society jej popsal doktorand Ruairidh J Duncan z Monash University a Museums Victoria se svými kolegy, včetně Ericha M. G. Fitzgeralda. Společně se rozhodli pojmenovat jej na Dullardovu počest. Zvíře bylo popsáno na základě lebky a sedmi izolovaných zubů patřících zřejmě nedospělému jedinci, majících stáří 26,06 až 24,67 milionů let. Byl to typický mammalodontid, ani ne dva metry dlouhý, se silně osvalenou tlamou vybavenou trojúhelníkovými zuby, ale nejspíše žijící podobně, jako dnešní kosticovci. Šlo o plně vodní zvíře, nebyl to žádný raný kytovec, který by vylézal na souš; na to už bylo v pozdním oligocénu trošku pozdě. S jinými kosticovci byli mammalodontidi do určité míry příbuzensky spjati, ostatně patří do malořádu Mysticeti, a podle profesora Johna Longa z Flinders Univeristy tento nově popsaný druh janjuceta může pomoci objasnit, jak se masožraví kytovci vybavení zuby v průběhu milionů let vyvinuli v planktivorní giganty prosévající svou potravu skrze keratinové výrůstky (kostice jsou tvořeny stejným materiálem, který tvoří naše nehty nebo vlasy).

Tři zástupci mammalodontida druhu Janjucetus dullardi, dva v popředí a jeden blíže levému hornímu rohu, loví ryby. Obrázek Ruairidha J Duncana z webu Sci.News

Tři ze čtyř zatím známých druhů mammalodontidů jsou známy na základě fosilií ze Surf Coast, z blízkosti předměstí Jan Juc, ve Victorii; kromě J. dullardi a J. hunderi jde ještě o druh Mammalodon colliveri, popsaný už v roce 1939. Čtvrtý známý mammalodontid není Australanem, nýbrž Aotearoáncem, a jde o druh M. hakataramea ze svrchnooligocénního souvrství Kokoamu Greensland na Jižním ostrově Nového Zélandu. Všechna tato zvířata jsou známa z doby před 27 až 23 miliony let. Vypadá to, že v onom období byl vývoj kytovců zvláště zajímavý. Jižními mořemi se tehdy proháněli i zástupci rodů Awamokoa, Tohoraonepu, Matapanui nebo Mauicetus, všichni známí z fosilií právě ze souvrství Kokoamu Greensland. Ve stejné době proplouvali severními vodami třeba "protodelfíni" rodu Kentriodon (známí z Japonska, evropských zemí a severoamerického kontinentu), patřící do nadčeledi Delphinoidea, nebo "primitivní kosticovci" aneb eomycetidi druhu Yamatocetus canaliculatus (tento druh je opět znám z fosilií odkrytých v Japonsku). Jaké by to asi bylo, potápět se tehdy v moři? Třeba právě v místech pozdějšího Surf Coast? Byl by to vlastně dobrý nápad? V rozhovoru pro zpravodajský web The Guardian pronesl Erich M. G. Fitzgerald následující: "Tohle byla opravdu nebezpečná velryba, se kterou bych se osobně do vody nechtěl dostat." Přece jenom to byl zubatý chňapač, že?

Zdroje informací pro tento článek:

An immature toothed mysticete from the Oligocene of Australia and insights into mammalodontid (Cetacea: Mysticeti) morphology, systematics, and ontogeny (Zoological Journal of the Linnean Society)

Bizarre Mammalodontid Whales Inhabited Australian Waters 25 Million Years Ago (Sci.News)

‘Deceptively cute’ ancient whale with razor-sharp teeth and eyes the size of tennis balls discovered in Australia (The Guardian)

Janjucetus (Wikipedia)

Popsán nový velkodrápý druh dromaeosaurida rodu Shri

Fanoušky karnivorních dinosaurů jistě máloco potěší tolik, jako další popsaný druh dromaeosaurida čili raptora, a 13. července 2025 na dlouhý seznam srpodrápých dinosaurů přibyl Shri rapax, nově identifikovaný zástupce podčeledi Velociraptorinae. Je druhým druhem rodu Shri, který byl zaveden v roce 2021; o typovém druhu Shri devi jsem v poslední únorový den roku 2021 napsal část již dlouho odmlčeného Projektu Velociraptorinae (ano, byla to ta část, která začínala slovy "Nikoliv Shai'ri, tohle není nový spin-off Lovců kryptidů"). Autory popisu tohoto nového raptora, vydaného ve vědeckém časopise Historical Biology, jsou Léa Moutrille z Univerzity v Poitiers a Univerzity v Montpellier, nezávislý italský paleontolog Andrea Cau, Tsogtbaatar Chinzorig ze Severokarolínské univerzity a Institutu paleontologie Mongolské akademie věd a jejich kolegové, kterým se dostalo studovat téměř úplnou kostru pocházející ze souvrství Djadochta v mongolské poušti Gobi, nejspíše z lokality Ukhaa Tolgod (ač přesné místo nálezu není známo). Ta byla někdy před rokem 2010 ilegálně extraktována, poté se ocitla v soukromých sbírkách v Japonsku, a později ji odkoupila francouzská společnost Eldonia, jež v roce 2016 umožnila výzkum lebky prvních čtyř krčních obratlů zvířete v Královském belgickém institutu věd v Bruselu, než se celý exemplář vrátil do Mongolska a byl umístěn v Institutu paleontologie Mongolské akademie věd. Lebka s prvními čtyřmi obratly je dnes bohužel ztracena. Na druhu Shri rapax jsou zvláště zajímavé jeho robustní přední končetiny. V rozhovoru pro web Sci.News o nich prohlásil Andrea Cau následující: "Zejména při zvětšení na stejnou délku jsou všechny prvky palce přibližně o 150 % příčně robustnější než homologní prvky u jiných dromaeosauridů ze souvrství Djadochta, a proporcionálně silnější než u kterýkoli jiného známého dromaeosaurida." Dráp na palci měl Shri rapax proporcionálně větší, než ostatní raptoři - měl na délku 9 centimetrů (dodatečný keratin, který se nefosilizoval, ho mohl činit ještě o 20 až 50 % delším za života zvířete). Autoři článku také mají za to, že oba zástupci rodu Shri měli silnější čelistní skus než Velociraptor a ostatní velociraptorini. Jejich čelisti byly kratší a robustnější. Vypadá to, že vyplňovali jinou ekologickou niku v djadochtském ekosystému před 75 až 72 miliony let, než jejich slavnější bratránci. 

Překvapivě velké drápy nově popsaného velociraptorina druhu Shri rapax. Rekonstrukce od paleoartisty Kmonvishe Lawana

Velikostně na tom byl tento velkosrpodrápec podobně, jako Velociraptor, ale nejspíše lovil úplně jinou kořist. Robustní přední končetiny, obrovité drápy na palcích zadních končetin a krátké, avšak silné čelisti mu mohly pomáhat skolit větší kořist, než na jakou se vrhali velociraptoři. Shri rapax poskytuje skutečně podivuhodný vhled do onoho dávno ztraceného ekosystému. Doufejme, že časem jej uvidíme v akci v nějakém paleodokumentárním filmu nebo seriálu, který představí diverzitu djadochtských dromaeosauridů! Dalšími zvířaty, se kterými Shri rapax sdílel svou domovinu, byli bezrohý ceratopsián Protoceratops nebo drobný savec Kryptobaatar, jakož i ankylosaurid Pinacosaurus. Mohl tento dravý opeřenec útočit třeba na mladé pinacosaury? Mohl jim být třeba schopen prokousnout ještě nedovyvinutý krunýř na krku a zádech? Co když v tom byl lepší, než velociraptoři ve druhé epizodě dokumentu BBC Pravda o dinosaurech zabijácích (The Truth About Killer Dinosaurs)? Určitě se dá spekulovat. 

Zdroje informací pro tento článek:

A new bird-like dinosaur from the Upper Cretaceous of Mongolia with extremely robust hands supports niche partitioning among velociraptorines (Historical Biology)

New Bird-Like Dinosaur from Mongolia Had Extremely Robust Hands (Sci.News)

Shri (genus) (Wikipedia)

Několik dinosaurologických novinek z první poloviny roku 2025

Rubrika o nových paleontologických objevech byla bohužel v první polovině tohoto roku tichá. Kromě aprílového žertíku, kterým jsem pár z vás přesvědčil, že Slovensko se může pochlubit další stopou jurského theropoda, jsem do ní nepřispěl žádným dalším článkem, byť jsem to rozhodně měl v průběhu posledních měsíců v plánu. Nyní vám to hodlám vynahradit krátkou přehlídku čtyř významných "dinosaurologických" objevů z uplynulého půlroku, a doufám, že mi mé zanedbávání této rubriky odpustíte.

Začněme proslulým dvoudrápým therizinosaurem, o němž jsem chtěl napsat v dubnu, ale jaksi jsem se k tomu nedostal. Dne 25. března 2025 publikoval časopis iScience článek Yotshisugy Kobayashiho z Muzea Hokkaidské univerzity a jeho kolegů z Kanady, USA a Mongolska, kteří společně popsali didaktylního therizinosaura na základě částečně zachovalé kostry uložené ve sbírkách Insitutu paleontologie Mongolské akademie věd v Ulánbátaru. Exemplář sestává mj. z šesti artikulovaných zádových obratlů, šesti artikulovaných křížových obratlů s křížovými žebry, předních ocasních obratlů, několika zádových žeber a kostí zadních i předních končetin, včetně jedné fosilizované keratinové pochvy, z níž vyrůstal velký dráp - onen znak tolik typický pro theropody čeledi Therizinosauridae. Kostra pochází ze souvrství Bayanshiree v mongolské poušti Gobi, a datuje se tedy do svrchní křídy stupňů cenoman a koniak, do doby před 96 až 90 miliony let. Kobayashi a jeho kolegové pojmenovali toto zvíře Duonychus tsogtbaatari; jeho rodové jméno znamená "dva drápy". A brilantně tak upozorňuje na to, čím byl tento therizinosaur výjimečný. Na rozdíl od ostatních zástupců této čeledi měl totiž jen dva drápy na předních končetinách; třetí dráp byl zredukován, a therizinosauridé se tedy formálním popsáním duonycha přidali ke čtyřem dalším kladům theropodů, jež konvergentně přišli o třetí prst (těmi dalšími skupinami jsou Allosauroidea, Alvarezsauridae, Oviraptorosauria a samozřejmě Tyrannosauroidea). Takové modifikace počtu prstů mají obecně souvislost s redukcí předních končetin, které u allosauroidů a tyrannosauroidů nastaly nejspíše kvůli jejich hyperkarnivorii a tedy zvětšení hlavy. Proč ale k redukci prstů ze tří na dva došlo u therizinosaurů? To je otázka, na kterou není známa odpověď. Zbylé prsty byly u duonycha plně funkční - mohl si s jejich pomocí přitahovat větve stromů, jako to činili jeho bratránci. Se svými 30 centimetrů dlouhými drápy mohl k tlamě přitáhnout i větev o průměru 10 centimetrů. Mohla mít jeho didaktylie nějaké lákací využití nebo souvisela se změnou v příjmu potravy? To možná ukáží další výzkumy.

Rekonstrukce podivného dvouprstého therizinosaurida druhu Duonychus tsogtbaatari od Masata Hattoriho. Zdroj: Sci.News

U nových taxonů neptačích dinosaurů z asijského kontinentu se rozhodně ještě zdržíme. Nyní si vám dovolím prezentovat pár informací o sauropodomorfovi, jenž byl popsán v článku vydaném 23. května tohoto roku ve vědeckém časopise Scientific Reports, a jehož autory jsou Ning Li z Čínské univerzity geověd v Pekingu a Xiaoqin Zhang ze Státní univerzity v Chuxiongu se svými kolegy z dalších čínských institucí. Ti na základě částečně zachovalé fosilní kostry s takřka úplnou lebkou popsali nový druh eusauropoda (tj. klad zahrnující všechny sauropody kromě spodnojurských vulcanodontidů), pojmenovaný Jinchuanloong niedu. Jeho pozůstatky, pocházející ze souvrství Xinhe u města Jinchang ve středočínské provincii Gansu, se datují do střední jury stupně bath (zhruba před 168 až 165,5 miliony let). Nacházely se ve spodnějších vrstvách tohoto souvrství, jež vydaly také fosilie rostlin a fosilizovaný pyl; horní část souvrství, reprezentovaná horninami sladkovodního původu, zase vydala fosilii zatím blíže neidentifikovaného plesiosaura. Jinchuanloongova lebka měří na délku 31 centimetrů a na výšku 12,5 centimetru. Autoři studie odhadli, že za života byl tento dinosaurus celkově dlouhý asi 10 metrů. Protože nervový oblouk a výrostky z něj vyrůstající směrem nahoru (anglicky "neural spine") nebyly spojené, lze tvrdit, že typový exemplář je nedospělým zvířetem, které ještě rostlo. Nespojeny byly také dvě části atlasu, prvního krčního obratle, které by dospělý sauropodomorf měl již srostlé. Výchoz má obsahovat ještě ocasní obratle, k těm se však zatím vědci nedostali, protože se nacházejí za plotem. Tento čtyřnohý eusauropod ze střední jury Číny je rozhodně zajímavým přírůstkem na seznam oblíbených herbivorních dlouhokrků, a může pomoci paleontologům zjistit více o jejich evoluci v místech pozdější východní Asie. Nejde o neosauropoda (tj. klad zahrnující skupiny Turiasauria, Diplodocoidea a Macronaria), ale některými znaky lebky se jim podobal.

Rekonstrukce bazálního eusauropoda druhu Jinchuanloong niedu od Connora Ashbridge. Zdroj: Wikimedia Commons

Stále zůstáváme na asijském kontinentu, do třetice všeho dobrého tu mám však něco pro milovníky tyrannosaurů. Pokud jste opravdu nadšení do "dinosaurologie", pak vám v posledních dnech jistě neunikly zprávy (a možná samotný původní článek) o nově popsaném zástupci nadtřídy Tyrannosauroidea, druhu Khankhuuluu mongoliensis. Ten byl popsán v článku Jareda T. Vorise a Darly K. Zelenitsky z Univerzity v Calgary, Yoshitsuga Kobayashiho (s jehož jménem jsme se už v tomto příspěvku setkali) z Muzea Hokkaidské univerzity a jejich kolegů, publikovaném 11. června v prestižním periodiku Nature. Ti studovali několik exemplářů vydaných souvrstvím Bayanshiree v mongolské poušti Gobi, konkrétně pak jeho turonskými až santonskými vrstvami z doby před asi 86 miliony let. Dvě neúplné kostry tohoto dinosaura byly odkryty v letech 1972 a 1973, a poprvé je popsal mongolský paleontolog Altangerel Perle roku 1977, načež je zařadil k druhu Alectrosaurus olseni, který je jinak znám jen z 96 až 90 milionů let starých vrstev souvrství Iren Dabasu ve Vnitřním Mongolsku na území Číny. V roce 2012 byla popsána levá frontální kost z lebky, a došlo se k tomu, že tyrannosaur z Bayanshiree asi není alectrosaurem. I tento exemplář byl nedávno studován Vorisem a jeho kolegy. Jméno, které pro zvíře zvolili, znamená v překladu "dračí princ z Mongolska". Jednalo se o středně velkého tyrannosauroida, s lebkou o délce 60 až 70 centimetrů, v bedrech s výškou 2 metrů a s hmotností koně, tedy asi 750 kilogramů. Oproti pozdějšímu a též gobijskému tarbosaurovi, který vážil až 5,5 tuny, byl samozřejmě Khankhuuluu muší váha. Co se týče jeho klasifikace, je to vskutku zajímavý případ. Jedná se o taxon mimo klad Eutyrannosauria, který zahrnuje všechny ty tyrannosauridy, možná i alioraminy, raptorexe a appalachiosaury, a mnohé další... Vypadá to, že raní tyrannosauroidi podobní "dračímu princi z Mongolska" se z Asie rozšířili do Severní Ameriky, a byli tak základem pro eutyrannosaury, kteří se začali objevovat ve střední části svrchní křídy. Khaankhuuluu žil v oblasti se semiaridním klimatem s velkými jezery. Společníky mu mohli být therizinosauridé Segnosaurus a výše představený Duonychus, nebo také ankylosaur Talarurus. Se stratigrafií souvrství Bayanshiree je to trošku složitější, ale do toho se zde pouštět nebudeme.

"Dračí princ z Mongolska", Khankhuuluu mongoliensis, na obraze Juliuse T. Csotonyiho. Zdroj: Sci.News

Poslední dinosaurus, kterému v tomto článku hodlám věnovat pozornost, již není z Asie. Vydáme se na africký kontinent, konkrétně na území Egypta, ze kterého pocházejí fosilie carcharodontosaurida popsaného v článku Maximiliana Kellermanna z Ludwig-Maximilians-Universität v Mnichově a jeho kolegů a vydaném v PLOS One dne 14. ledna 2025. Kellermann a jeho kolegové provedli re-evaluaci carcharodontosauridní fauny proslulého souvrství Bahariya v Libyjské poušti, jehož horniny se datují do doby před 100 až 95 miliony roky, a popsali nový druh na základě kostí nasbíraných na jaře roku 1914 rakousko-uherským paleontologem Richardem Markgrafem. Tyto kosti překreslil a popsal samotný Ernst Stromer, legendární objevitel rodů Carcharodontosaurus a Spinosaurus, a to roku 1931. Jak zájemci o historii paleontologie dobře vědí, v dubnu 1944 se pak kosti dinosaurů převezené do Německa z egyptské Bahariye navždy ztratily při britském bombardování Mnichova. Kellermann a jeho kolegové popsali tento nový druh carcharodontosaurida na základě odlitků, dvou nově vynořených archivních fotografií původního materiálu a v neposlední řadě právě i na základě kreseb, jež při původním popisu vytvořil Stromer. Zvíře bylo pojmenováno Tameryraptor markgrafi, tedy "Markgrafův zloděj z milované země". Jednalo se o carcharodontosaurida mimo podčeleď Carcharodontosaurinae, s délkou snad 8 nebo 9 metrů a s malým růžkem na nose, který mohl mít co do činění s možným pohlavním dimorfismem v rámci tohoto druhu. Tento velký masožravec sdílel svou domovinu se sauropody rodů Aegyptosaurus a Paralititan, jakož i s teropody bahariasaurem a již zmíněným spinosaurem. Obřích teropodů bylo na území pozdější severní Afriky ve spodní části svrchní křídy očividně nemálo. Je zajímavé spekulovat o tom, proč.

Tameryraptor markgrafi na obraze od paleoartisty DSW7. Zdroj: Wikimedia Commons

Tolik dnešní přehlídka dinosaurologických novinek z první poloviny letošního roku. Byl to samozřejmě jen pečlivě učiněný výběr toho, co je pro mou nepochybně předsudečnou mysl nejzajímavější. Máte-li jakékoliv poznámky, rád si je přečtu v komentářích!

Zdroje informací pro tento článek:

Didactyl therizinosaur with a preserved keratinous claw from the Late Cretaceous of Mongolia (iScience)

Bizarre New Species of Therizinosaur Had Two-Fingered Hands (Sci.News)

Two-fingered dinosaur used its enormous claws to eat leaves (New Scientist)

A new eusauropod (Dinosauria, Sauropodomorpha) from the Middle Jurassic of Gansu, China (Scientific Reports)

Jinchuanloong (Wikipedia)

A new Mongolian tyrannosauroid and the evolution of Eutyrannosauria (Nature)

Khankhuuluu (Wikipedia)

New Species of Tyrannosauroid Dinosaur Discovered in Mongolia (Sci.News)

Re-evaluation of the Bahariya Formation carcharodontosaurid (Dinosauria: Theropoda) and its implications for allosauroid phylogeny (PLOS One)

Tameryraptor (Wikipedia)