Další dokumentární novinky z léta 2026

V poslední minuty závěrečného srpnového dne letošního roku přicházejí na můj blog další Dokumentární novinky! V předchozím článku z této rubriky, publikovaném 30. července, jsem vás seznámil s 12 novými tituly, včetně Evolution, Eons: Life and Death on Pangea, Time and Water a Wild Spring. Tento článek obsahuje informace o dalších 10 titulech z letošního léta, z nichž některé vyšly už v červnu a červenci, a jiné jsou zase srpnovými novinkami. Věřím, že pro vás budou přínosné. Bez dalšího protahování se na ně pojďme podívat!

The Welcome Table

Dokumentární novinkou letošního léta, kterou nesmím nezmínit a jež si zaslouží být v tomto seznamu první, je celovečerní snímek The Welcome Table (Uvítání u tabule) cenami ověnčeného amerického režiséra, scénáristy a environmentálního aktivisty Joshe Foxe, tvůrce snímku Gasland (2010), který obdržel cenu Emmy a nominaci na Oscara. The Welcome Table je 131 minut (či 2 hodiny a 11 minut) dlouhý film o klimatické migraci, a dokumentuje strastiplné cesty šesti klimatických migrantů, donucených zhoršujícími se klimatickými podmínkami opustit své domoviny, napříč šesti kontinenty. Premiéru měl 23. června 2026 na televizní stanici HBO a streamovací službě HBO Max. Je to film, který nehraje na ruku fosilnímu průmyslu, snažícímu se zhoršit jeho hodnocení na filmových webech (zvláště na webu IMDb se zastánci a agenti fosilního průmyslu dosti ukázali s nadmíru podezřelou sérií nízkých hodnocení), a Josh Fox jím - jak už to uvedl web Jacobin - poukazuje na nepřehlédnutelné spojení klimatické nouze s kapitalismem, imperialismem a bojem za univerzální právo na migraci. Tento film pojednává o tom, co čeká jednoho ze tří lidí do roku 2070 - o opuštění domova kvůli nepříznivým, zhoršujícím se podmínkám, a těmito podmínkami nucené migraci do jiné části světa. Klimatičtí migranti však narážejí na nelidskou, destruktivní zeď - na hraniční režimy, provádějící lidem ty nejodpornější věci, jaké si dovedeme představit. Od salvadorské megavěznice CECOT po fašismus v Trumpově Americe, setkávají se klimatičtí migranti s překážkami a dehumanizačními silami, jež hrají roli v proměně naší planety v hůře obyvatelný, nedemokratický, autoritářský svět mocných, empatie pozbylých a násilí se neštítících. Snímek zprostředkovává diváctvu hlasy a zkušenosti klimatických migrantů, a seznamuje jej tak s ošklivou pravdou o globálním násilném systému, který utlačuje každého z nás. Josh Fox jej natáčel v extrémně chudých favelách Brazílie, v Peru, v Keni, Tanzanii, Bangladéši, Austrálii, v Karibském moři a v americké Kalifornii. Název filmu odkazuje na tabuli nacházející se na protipovodňové hrázi, jež byla protržena hurikánem Katrina v roce 2005, v důsledku čehož došlo k zaplavení značné části New Orleans - a k jedné z největších humanitárních katastrof v západním světě v tomto století. Producenty filmu jsou kromě Joshe Foxe také například Molly Gandour (Spaceman), Darren Dean (The Florida Project) či Nancy Abraham (The Janes, Wild Inside). Josh Fox byl hlavním kameramanem tohoto snímku, kromě toho byl také hlavním hudebním supervizorem, ještě spolu s Deborou Mannis-Gardner (Punk Rock Vegan Movie). Snímek je dílem společnosti International WOW Company. Oficiální trailer k The Welcome Table můžete zhlédnout zde.

Force of Nature

Nový šestidílný seriál Force of Nature (Síla přírody) byl v neděli 26. července 2026 vydán na streamovací aplikaci ITVX, a od onoho dne byl pak vysílán až do 30. srpna na britské televizní stanici ITV1. Vypráví příběhy zvířat zasažených zintenzivňující se klimatickou krizí, extrémními výkyvy počasí, povodněmi a suchy, které mají výrazný vliv na podobu jejich přirozeného prostředí a které je do budoucna budou čím dál více ohrožovat. Společnost Plimsoll Productions natáčela tento seriál po dobu tří let, a nashromáždila záběry zvířat z celého světa, od tajících končin Arktidy po vysušené savany subsaharské Afriky, ke kterým ve zdramatizované, příběhové podobě zprostředkoval komentář britský herec Andrew Lincoln (Moonshot, A Better Paradise). První epizoda, Extreme Earth (Extrémní Země), vypráví příběhy sýčků králičích z Jižní Dakoty, ledních medvědů za severním polárním kruhem, gepardů v africké savaně a šimpanzů v deštných lesích západní Afriky, kteří bojují o přežití pod vlivem sílících bouří, tajících ledovců, povodní, požárů či zpožděných dešťů. Druhá epizoda, Rising Waters (Zvedající se vody), je zaměřena čistě na nebezpečí povodní a záplav pro vybrané zvířecí druhy, konkrétně pro zástupce nejmenšího poddruhu slona indického na Borneu, australské ptakopysky a lvy v afrických savanách. Třetí díl, Savage Seas (Drsná moře), pojednává o rizicích, která pro zvířata znamená oteplování moří a oceánů a s ním související změny v pobřežních ekosystémech. Zvířecími protagonisty této epizody jsou vydry mořské, plameňáci, všemi milovaní klauni očkatí a karibští anolisové. Čtvrtá epizoda, Melting Worlds (Tající světy), je zaměřena na polární ekosystémy, které se rapidně mění v důsledku oteplování vzduchu a tání ledovců. Mezi zvířecími protagonisty této epizody jsou například polární lišky z arktické Kanady nebo levharti sněžní z Himálaje. Pátý díl, Boiling Point (Bod varu), je zaměřen na extrémní vedra a s nimi související rizika, například lesní požáry, a jejich vliv na zvířata různých kontinentů. Objevují se v něm vombati a tarbíkomyši z Austrálie či afričtí levharti. Poslední epizoda, Into the Extreme (Do extrémů), je čistě zaměřena na vědce, ochránce přírody a zástupce místních komunit v různých částech světa, kteří se snaží pomáhat zvířatům bojujícím o přežití ve světě klimatických extrémů. Režisérem a producentem Force of Nature je Simon Muriel (Earth at Night in Color), produkci seriálu měli na starosti Sebastian Illis (A Year on Planet Earth) a Joe Hope (Tiny World). Mezi kameramanstvem seriálu byli Ismaele Tortella (Frost Without Snow and Ice), Will Nicholls (Chimp Empire) a James Ewen (Our Living World). Hudbu k seriálu složili Thomas Farnon (Our Planet) a Jasha Klebe (Wild London). Ačkoliv dokumentární seriál zaměřený na dopady klimatické změny na volně žijící zvířata je vítaný, žurnalistka Sarah Dempster ve své recenzi Force of Nature na webu The Guardian uvádí, že jeho tvůrci z tohoto závažného problému učinili "bambulemi třesoucí spektákl", který poněkud zlehčuje závažnost pohrom zaviněných lidskou činností (a hlavně tedy spalováním fosilních paliv), a oběti těchto pohrom prezentuje jako "hrdiny". Teaser k seriálu zhlédnete zde. 

Lion

Nový čtyřdílný dokumentární seriál Lion (Lev), koprodukce BBC Studios Natural History Unit a National Geographic, byl premiérově uveden na americké verzi kanálu National Geographic Channel ve středu 19. srpna 2026, načež o den později byl vydán také na americké streamovací službě Hulu. Byl natáčen po dobu čtyř let, během nichž jeho tvůrci sledovali vyrůstání lva pojmenovaného Kio v proslulé keňské rezervaci Maasai Mara. 1400 pracovních dnů v terénu a 52 jednotlivých filmařských výprav - to je více, než kterákoli skupina filmařů v historii přírodovědného filmu učinila při dokumentování životů členů jediné lví smečky. Jedná se o takovou dokumentární verzi filmu Lví král (The Lion King), pojednávající o lvíčeti, kterému je podle tvůrců osudem, že se stane králem. V první epizodě, A Prince is Born (Narodil se princ), se diváci seznámí s nedávno narozeným a velice bojácným Kiem, který se už v útlém věku setká s velkou zkouškou - jeho život ohrozí hyeny. Druhý díl, A Band of Brothers (Banda bratrů), staví přeživšího Kia před dalšími velkými zkouškami - získat uznání od svých starších bratrů a překonat tragédii, kvůli níž jeho matka Summer musí učinit pro smečku drastické rozhodnutí. Třetí epizoda, The Greatest Sacrifice (Největší oběť), pak sleduje osudy zmenšené smečky vedené Kiovou matkou, a konečně čtvrtý díl, To Be King (Být králem), sleduje život dospělého Kia, odloučeného od smečky a pohybujícího se po východoafrické savaně se svými bratry, s nimiž se nakonec pokusí přebrat novou smečku v bažinách. Seriál vypráví britský herec O.J. Lynch, který si zahrál lva Mustafu v divadelní verzi Lvího krále v Německu. Režisérem a výkonným producentem Lion je Jon Favreau, režisér remakeu Lvího krále z roku 2019 a také výkonný producent Prehistoric Planet, dále jsou výkonnými producenty seriálu Mike Gunton (Planet Earth III, Kingdom, The Green Planet), Tom McDonald (Primates) a Janet Han Vissering (Ocean with David Attenborough). Na produkci se podíleli také John Bartnicki (The Mandalorian) a Jane Atkins (Human Planet). Hudbu k seriálu složili Hans Zimmer (Batman Begins), George Hutson Warren (Our Oceans) a Niccolò Pacella (The Americas). Hlavním kameramanstvem seriálu byli Sophie Darlington (Queens, The Hunt) a Rolf Steinmann (Frozen Planet II), jinak se však natáčení účastnilo i mnoho keňských filmařů. Ačkoliv se Lion setkal s velkým úspěchem ze strany kritiků i diváků, znalci lvů a seriózní zájemci o přírodu jej kritizovali pro antropomorfizaci lvů, nazývání lvích samců "krály" a vytváření dojmu, že je sledovanému zvířeti předurčen jakýsi osud (čili je to taková dokumentu se podobající pohádka). Oficiální trailer můžete zhlédnout zde.

Animal Park 2026

Letos v létě, od 13. do 24. července, se na britské televizní stanici BBC One vysílala již 22. řada mimořádně úspěšného vzdělávacího seriálu Animal Park (Zvířecí park), od roku 2000 sledujícího dění v Longleat Safari and Adventure Park v anglickém hrabství Wiltshire. Do rolí moderátorů nové série se opět vrátili Kate Humble (Curious Creatures, Birds Britannia), Ben Fogle (Britain's Whales & Britain's Sharks, Into the Congo with Ben Fogle), Megan McCubbin (Springwatch, Earthrise) a Hamza Yassin (Hamza's Hidden Wild Isles, Countryfile). Letošní řada sestávala z 10 epizod oproti běžným 15; je však možné, že se Animal Park vrátí ještě letos na Vánoce, neboť v roce 2024 letní sérii také tvořilo jen 10 dílů a dalších 5 pak bylo natočeno pro Animal Park: Christmas 2024 (byť zatím nebyla nová speciální vánoční řada oznámena!). První epizoda Animal Park 2026 oslavila pětadvacetiletou spolupráci Kate Humble s Benem Foglem, a pohlédla zpět do minulosti na zlaté hřeby předchozího čtvrtstoletí tohoto pořadu. Zvláště velká pozornost byla v této epizodě věnována lvici pojmenované Malaika, jejíž život byl tvůrci pořadu zachycen celý, od narození po smrt. První epizoda se ale zaměřila také na čtyři nové hroší obyvatele parku, a Megan se seznámila se surikatami, mezi nimiž strávila nějaký čas monitorováním chování pěti nezbedných samců. Ve druhém dílu Kate pomohla zaměstnancům parku upravit gorilí ohradu tak, aby si její obyvatelé měli s čím hrát, divákům byli představeni tři nově do parku přivezení psi hřivnatí, a Megan se zaměřila na životní cyklus chrobáků. Hamza se k týmu přidal ve třetí epizodě, v níž Megan sledovala reprodukční chování koalů a Ben s Kate se podívali na mláděte wallabyho nazvané Newt. Velkými událostmi pro Longleat Safari and Adventure Park, které nová série zdokumentovala, byly například přesun tygrů ussurijských Biscuita a Seeky, zahrnutých v mezinárodním programu na rozmnožování tygrů, do nového domova (7. epizoda), nebo také přesun lachtana Rockyho do nového vodního výběhu (10. epizoda). Výrobní manažerkou Animal Park 2026 byla Charlotte Hanbury (The Apprentice), výkonným producentem byl Joff Wilson (Your Garden Made Perfect). Seriál je dílem společnosti Darlow Smithson Productions Ltd. Krátký úryvek s Megan McCubbin a surikatami můžete zhlédnout zde.

Wild Inside

Kromě již výše představeného The Welcome Table vyšel letos v létě ještě jeden celovečerní dokument od HBO, který si rozhodně v tomto článku zaslouží být zmíněn. Wild Inside (Divoký uvnitř) je 95 minut dlouhý snímek režisérky Penny Lane, autorky ceněných dokumentů Hail Satan? (2019), The Pain of Others (2018) či The Abortion Diaries (2005), a dokumentuje dobrodružství Flaca, samce výra velkého, který v roce 2023 unikl ze Central Park Zoo. V pátek 31. července zamířil do amerických kin, distribuován společností Sandbox Films. Flaco se stal zvířecí celebritou, a přestože je to nyní již více než dva a půl roku od jeho zesnutí, naprosto si zasluhuje být nezapomenut a oslavován. Byl rezidentem Central Parku, a stále je s ním neodmyslitelně spjat. Když byl v únoru 2024 nalezen ve West 89th Street těžce zraněn, nedělilo jej již mnoho od smrti. Pozdější bitva v Bronx Zoo prokázala, že byl otráven jedem na krysy, a zdravotní stav mu výrazně zhoršilo také nakažení holubím herpesvirem, kvůli čemuž byl zesláblý a některé jeho vnitřní orgány se potýkaly se zánětem. O Flacovi vyšly tři knihy, a po celý loňský rok byla v historickém muzeu New York Historical přítomna expozice věnovaná jeho odkazu. Její kurátor nazval Flaca flexibilním symbolem New Yorku - imigrantem, který se zde osvobodil, a jeho svoboda pro celé město znamenala tolik. Penny Lane začala snímek o Flacovi natáčet na jaře 2025, a získala pro něj velké množství záběrů vášnivých newyorských ptáčkařů, jež zdokumentovali jeho záviděníhodné hrátky. Wild Inside se těší ohromně pozitivnímu přijetí ze strany kritiků a dalších filmařů; pozitivní hodnocení mu zatím dali všichni kritici na Rotten Tomatoes, a na webu Metacritic má skóre 89 ze 100. Podle kritika Christophera Reeda jde o film, který nutí diváctvo k zamyšlení. Hlavní kameramankou filmu je Naiti Gámez (Picture a Scientist, Arrest the Midwife, Hail Satan?), hudbu k němu složila Carolina Eyck (Superpower: Ignite Your Intuitive Intelligence), a sestříhala ho Hannah Buck (Invisible Beauty). Mezi producenty snímku jsou například Nickolas Hasse (Happy and You Know It), Gabriel Sedgwick (Time Bomb Y2K), Lisa Heller (The Janes, The Welcome Table) nebo Patty Quillin (Belly of the Beast). Kromě společnosti HBO Documentary Films se na výrobě filmu podílely také Sandbox Films a Spinning Nancy. Oficiální trailer k Wild Inside můžete zhlédnout zde.

Weathered: Earth's Extremes - Series 7

O kvalitě vzdělávacích pořadů americké televizní stanice PBS nelze pochybovat, jak krásně dokazují mj. letošní letní paleodokument Eons: Life and Death on Pangea či 18. série Changing Seas. Jedním z velice hodnotných pořadů PBS je také seriál Weathered (Extrémní jevy počasí), sestávající z krátkometrážních epizod, který společnost natáčí od roku 2020 a kterým provází vědecká popularizátorka Maiya May (PBS Terra). Ačkoliv 7. série Weathered začala vycházet už na podzim 2025, řada nových dílů byla uvedena i letos v létě. 12. epizoda 7. řady, The Perfect Storm Hasn’t Happened Yet, But It Will (K dokonalé bouři zatím nedošlo, ale dojde), byla na webu PBS a na YouTube kanálu PBS Terra vydána 21. května 2026, a týkala se příprav New Yorku na opravdovou superbouři, pro kterou již v důsledku oteplujících se moří vznikají dobré podmínky, a jež bude kombinací bouří Sandy a Ida. Dne 16. června 2026 vyšel 13. díl, America’s Disaster-Free Zone Has a Dark Secret (Americká disaster-free zóna má temné tajemství), a zabýval se podivuhodnou absencí pohrom, jež se udály na americkém jihovýchodě, na mapě federálně deklarovaných katastrof. Ve čtvrtek 2. července 2026 vyšla čtrnáctiminutová epizoda The Most Toxic Place in America Is About to Get Way More Dangerous (Nejtoxičtější místo v Americe se stane mnohem nebezpečnějším), v níž Maiya diváctvu představila nebezpečí spjatá s plánovanou výstavbou AI data centra v Hanfordu ve státu Washington, na radioaktivní lokalitě zaujímající rozlohu poloviny Rhode Island. Jedná se zřejmě o nejtoxičtější místo na celé západní polokouli - místo počátku doby jaderné - a v budoucnu může být dějištěm další obrovské pohromy. Patnáctý a zatím poslední vydaný díl 7. série, A Super El Niño Triggered History’s Deadliest Disaster: This One Might Be Worse (Super El Niño rozpoutalo nejničivější katastrofu v historii: Tato však může být horší), byl uveden 28. července, a zabýval se nejsilnějším jevem El Niño vůbec - tím letošním. Výkonnými producenty Weathered jsou Maribel Lopez, od roku 2021 vedoucí PBS Digital Studios, a Adam Dylewski (Animal IQ). Producentem a scénáristou jednotlivých epizod je Ryan Walsh (PBS Terra). Všechny nové epizody můžete zhlédnout na oficiálním webu PBS. 

Weathered: Extreme Heat Is Getting Worse

V pondělí 10. srpna 2026 vyšel na YouTube kanálu PBS Terra speciál pořadu Weathered, původně nazvaný Everything We Know About Extreme Heat Explained (Vše, co víme o extrémním horku, vysvětleno) a později přejmenovaný na Extreme Heat Is Getting Worse (Extrémní horko se zhoršuje). Je to 80 minut dlouhý film, opět provázený vědeckou popularizátorkou Maiyou May, a zabývá se tématem, které je pro nás všechny - ať už žijeme kdekoliv ve světě - zvláště letos v létě neuniknutelné. Přibližuje diváctvu spouštěče a důsledky extrémních veder, pojednává o zvyšující se mortalitě spojené s horky, a poskytuje také informace o tom, jak na vedra reaguje lidské tělo. Weathered: Extreme Heat Is Getting Worse je v podstatě kompilací předchozích epizod pořadu Weathered z let 2021 až 2025, jež byly zaměřeny na nárůst teplot, horké vlny a záležitosti s nimi spojené, včetně inovací v amerických městech, jež mají sloužit jako adaptace na zhoršující se vedra, či na projekce předních odborníků a podoby našeho světa v době, kdy bude průměrná globální teplota až o čtyři stupně vyšší než před počátkem průmyslové revoluce a tedy počátkem intenzivního spalování fosilních paliv. Za střih speciálu je zodpovědný Ryan Walsh, scénáře k jednotlivým segmentům (starším epizodám) napsal Trip Jennings (Elemental: Reimagine Wildfire), a na natáčení některých z nich se podílela kameramanka Sara Quinn (The Reluctant Radical). Celý speciál můžete zhlédnout po kliknutí na tento odkaz. 

Attack of the Samurai Sharks

V Dokumentárních novinkách publikovaných na konci července jsem vám představil dva nové dokumenty o žralocích od National Geographic vydané v onom měsíci v rámci SharkFest 2026. Hammerheads Up Close with Bertie Gregory a World's Biggest Mako však nebyly jedinými novými snímky, které měly na National Geograpic Channel premiéru v rámci jeho měsíční oslavy žraloků, a rád bych vám představil alespoň jeden další. Dne 6. července 2026 odvysílala americká verze této televizní stanice zcela poprvé 44 minut dlouhý dokument Attack of the Samurai Sharks (Útok samurajských žraloků), pojednávající o nejstarším doloženém případu žraločího útoku na člověka. Zranění způsobená těmito parybami lidem byla vždy vzácná, ale párkrát do roka k nim dojde, a podobně to zřejmě bylo i před několika tisíci roky. Attack of the Samurai Sharks zkoumá zhruba 3000 let starou kostru z Japonska, která nese četné stopy po zubech žraloků. Nalezena byla již ve 20. letech 20. století, a patřila člověku, jenž žil na březích Setoského vnitřního moře, rozléhajícího se mezi ostrovy Honšú, Kjúšú a Šikoku a spojujícího Japonsko s Tichým oceánem. Teprve před několika lety se však dostalo kostru prozkoumat odborníkům na žraloky, jmenovitě archeoložce Alysse White a jejím kolegům. V tomto filmu se Alyssa dává dohromady s Gavinem Naylorem, Kirinem Sekitou a Masatem Nakatsukasou, a společně se snaží najít odpověď na otázku, který druh žraloka onoho člověka před 3000 lety napadl. Režisérem a producentem filmu je Alex Tate (Whale with Steve Backshall, Why Sharks Attack, Inside Nature's Giants). Attack of the Samurai Sharks je dílem společnosti Windfall Films. 

Dolly: The World's Most Famous Sheep

Hodinový dokument o nejslavnějším naklonovaném zvířeti, nazvaný Dolly: The World's Most Famous Sheep (Dolly: Nejslavnější ovce na světě), měl premiéru 15. června 2026 na britské televizní stanici Channel 4. Příběh edinburghské ovce Dolly je příběhem o neutuchajícím vědeckém zápalu, morálním pozdvižení a světové slávě, a chtě nechtě změnil obor biologie. Tento film vypráví o okolnostech naklonování Dolly, o malém týmu skotských vědců, kteří se museli potýkat s thatcherovskými škrty a jedině tímto rebelovským experimentem se jim podařilo zachránit jejich vědecký institut. Ačkoliv ovčí klon v roce 1996 vnesl do světa mnoho otázek, z nichž některé se týkaly možnosti "reálného Jurského parku" (který nikdy nebude, a pokud to někdo ještě nepobral, de-extinkce je prostě podvod) a jiné se týkaly etičnosti klonování, faktem je, že nastartoval období hledání způsobů genetického léčení Parkinsonovy choroby nebo cukrovky, a rozšířil do té doby omezené možnosti orgánové transplantace. Výkonnými producenty filmu Dolly: The World's Most Famous Sheep jsou Ros Coward (Without Prejudice?) a Kate Hebden (Great Canal Journeys). Natočena byla jak hodinová (bez reklamních přestávek podle informací na webu Apple TV 46 minut dlouhá), tak 90 minut dlouhá verze tohoto dokumentu. Snímek je dílem glasgowské společnosti Two Rivers Media. 

Hope Rewilded: Can Britain Become Wild Again?

V neděli 23. srpna 2026 byl na YouTube kanálu Animal Educate vydán 34 minut dlouhý nezávislý dokument společností Lupine Media a Propellerhedz Media pojednávající o rewildingu ve Spojeném království, nazvaný Hope Rewilded: Can Britain Become Wild Again? (Naděje znovuzdivočena: Může se Británie znovu stát divokou?). Je to snímek nejen o tom, co Velká Británie - jedna z přírody nejvíce zbavených zemí světa - ztratila, ale co v ní také může být obnoveno. Velcí savčí predátoři, jmenovitě tedy vlci, medvědi a rysové, se už po britské krajině neprohánějí řadu století, ale existuje naděje, že budou reintrodukováni. Reintrodukce bobrů, návrat čápů bílých k hnízdění na mimořádně úspěšném statku Knepp a řada dalších ochranářských úspěchů jsou dobrými příklady toho, že divočina se do Británie navrátit může. Hope Rewilded je snímkem složeným z rozhovorů se čtyřmi vášnivými obhájci rewildingu v Británii: environmentálním žurnalistou Georgem Monbiotem (Secrets of the Forest), pravidelným přispěvatelem do The Guardian a spoluzakladatelem organizace Rewilding Britain; Isabellou Tree, spoluvlastnicí statku Knepp v Západním Sussexu a autorkou knihy Wilding: The Return of Nature to a British Farm; zoologem Simonem Roperem, ředitelem ochranářské organizace Ambios; a profesorem Alastairem Driverem, ekologem a podporovatelem farmaření šetrného k přírodě. Režisérkou a střihačkou Hope Rewilded je filmařka, moderátorka a aktivistka za práva zvířat Abbie Woodbridge (Hoyle Haven - A Rewilding Tale, Wolves Unmasked), spolu s ní jej režíroval David Stewart, a oba byli jeho kameramany. Snímek můžete zhlédnout po kliknutí sem.

V září uvede britská televizní stanice CBBC epizody 7 až 10 nejnovější, 7. série Deadly 60 (Vražedných šedesát) se Stevem Backshallem, o které jsem vás již informoval v dubnu. Dále bude v devátém měsíci roku na dvou filmových festivalech v Německu uveden celovečerní dokument Frost Without Snow and Ice (Mráz bez sněhu a ledu) norského dokumentaristy Asgeira Helgestada. Později se na podzim dočkáme Blue Planet III (Modré planety 3) vyprávěné Davidem Attenboroughem, o níž už jsem na tento blog také něco málo napsal; byť BBC zatím neoznámila, kdy začne vycházet, ví se již, že doplňková kniha bude nakladatelstvím Dorling Kindersley vydána 3. listopadu. Zhruba v této době bychom se také měli dočkat nového dokumentu provázeného Liz Bonnin, Plastic in Our Bodies (Plast v našich tělech). Zájemci čekají na informace o připravované 3. sérii Big Cats 24/7 (Velké kočky ve dne v noci), a na podzim by BBC měla začít vysílat také nový video podcast Naturewatch. Nejnovější dokument Nigela Marvena, Wild Bangladesh (Divoký Bangladéš), by podle nedávného updateu na sociálních sítích měl končit produkci, a snad bude vydán do konce roku.

Dalších Dokumentárních novinek se dočkáte s koncem září!

Dinosauři - Velká kniha objevů | Kniha týdne

Nedělní večer znamená na mém blogu jediné, je tu další, tentokrát už 37. část projektu Kniha týdne! V posledních dnech jsem se vrátil k jedné publikaci, kterou mám velice rád a ze které jsem čerpal informace pro nemálo článků v předchozím desetiletí. Z publikací podobného zaměření, se kterými jsem vás už v rámci Knihy týdne seznámil, bych vám v souvislosti s ní doporučil přečíst si Tak jako dinosauři: Hromadná vymírání druhů a život na Zemi od Erica Buffetauta, Dějiny planety Země od Stephena J. Goulda, Michaela Bentona a jejich kolegů a The Fossil Hunter: Dinosaurs, Evolution, and the Woman Whose Discoveries Changed the World od Shelley Emling. Tyto publikace se totiž týkají - v případě druhé uvedené alespoň částečně - historie vědeckého oboru, který se zabývá mj. všemi milovanými dinosaury, totiž oboru paleontologie. Kniha, kterou vám tentokrát představím, je skvělým úvodem do dvousetleté historie výzkumu druhohorních vládců naší planety.

Dinosauři - Velká kniha objevů (v anglickém originále The Great Dinosaur Discoveries) je kniha britského paleontologa, vědeckého publicisty, spisovatele a blogera Darrena Naishe, vydaná ve Velké Británii nakladatelstvím A & C Black Publishers v roce 2009 a v českém překladu od Vlasty Benešové pak nakladatelstvím Svojtka & Co v roce 2010. Jedná se o publikaci zaměřenou na historii výzkumu dinosaurů - dinosaurologické části paleontologie obratlovců, chcete-li. Přehledně seznamuje čtenáře s nejvýznamnějšími objevy a některými z nejdůležitějších dinosauřích taxonů, které byly za posledních zhruba 200 let popsány, jakož i s vývojem hypotéz o životech těchto zvířat a s vývojem jejich rekonstrukcí. Poskytuje informace o hledání a objevování zástupců dávno zaniklého druhohorního světa v 19. století, v první polovině 20. století, v období dinosauří renesance druhé poloviny 20. století, kdy se pohled na dinosaury ve světle nových nálezů radikálně změnil, a také na počátku 21. století, jež se pro studium dinosaurů stalo skutečnou zlatou érou. Mám tuto knihu velice rád, a po téměř půldruhé desetiletí se k ní vracím. Její přehlednost je nedocenitelná. Týká se tématu, do kterého se každý seriózní zájemce o pravěkou faunu chtě nechtě musí někdy pustit - stejně jako v ostatních vědeckých oborech, i v paleontologii obratlovců je dobré vědět, jak se poznatky akumulovaly, jak se měnily a co jejich získávání ovlivňovalo. Kdo byli lidé zodpovědní za nález a popsání tyrannosaura rexe? Je pravda, že fosilie triceratopse byly nejprve považovány za ostatky pravěkého bizona? Jaké byly posuny v získávání znalostí o dinosauřích vejcích a dinosauřím hnízdění? Jak se měnily představy o životech obrovitých sauropodů? Odpovědi na tyto a mnohé další otázky získáte právě čtením knihy Dinosauři - Velká kniha objevů. Při něm vás budou provázet výborné ilustrace předních paleoartistů Andreye Atuchina, Davida Bonadonna, Juliuse T. Csotonyiho, Todda Marshalla a Luíse Reye. Darren Naish, autor oblíbeného blogu Tetrapod Zoology a jeden z organizátorů každoroční události DinoCon, jakož i konzultant oblíbeného paleodokumentu Prehistorická planeta (Prehistoric Planet) z let 2022 až 2025, napsal řadu knih, z nichž některé vyšly v České republice; kromě této publikace jsou to ještě například Dinosauři a život v pravěku (2002), na které pracoval spolu s Davidem Lambertem a Elizabeth Wyse, a Dinosauři v životní velikosti (2011). Byl také konzultantem knihy Planeta dinosaurů (2012) od Cavana Scotta.

Přední obálka knihy Dinosauři - Velká kniha objevů, vydaného nakladatelstvím Svojtka & Co v roce 2010. Zdroj: Restorio

Historie poznávání života v pravěku je téměř stejně tak zajímavá, jako život v pravěku samotný. V posledních dvou stovkách let ovlivnili dinosauři, nejznámější a nejoblíbenější pravěká zvířata, smýšlení každého z nás o světě, v němž žijeme. A ačkoliv se paleontologie rozhodně nezabývá jen a pouze jimi a dalšími fosilními obratlovci, pravdou je, že si ji s dinosaury asociuje prakticky každý. Získávání poznatků o dinosaurech mělo v posledních dvou stovkách let významný dopad na vědu o živé přírodě i na uvědomění si místa lidského druhu v bohatém přírodním světě; před úspěchem nejrozmanitější skupiny obratlovců, která kdy na Zemi žila, a která i v jednadvacátém století co do počtu druhů (tedy ptačích druhů) překonává nás savce, se v určitých případech arogantní a v důsledku vlivu některých ideologií a kultur ještě donedávna o vlastní výjimečnosti přesvědčený Homo sapiens nemůže, než klonit. Je to však lidské poznávání světa dinosaurů, co z druhohorního záhrobí navrátilo jejich majestát - a o historii studia těchto úžasných zvířat je dobré něco vědět. I ten největší laik by měl mít povědomí o prvních kdy vědecky popsaných dinosaurech z Británie, o Válce o kosti, o objevu krále dinosaurů či o prvních objevech fosilií opeřených dinosaurů v Číně. Historie dinosaurologie není nějaké niche téma, ale neodmyslitelná součást vývoje přírodních věd, vývoje evoluční biologie a také vývoje naší kultury, jež dinosaury oslavuje a napomáhá činit z nich předmět fascinace dalších a dalších generací. To, co o dinosaurech jako společnost závisející na vědě (a obrovsky z ní kulturně i filozoficky těžící) víme dnes, se dá těžko srovnat s tím, co jsme věděli před padesáti roky, před stovkou let a před celými dvěma stoletími. Když si srovnáme, jak se za 200 let změnil pohled na megalosaura, prvního pojmenovaného dinosaura, dostaneme dobrý obrázek o síle vědeckého pokroku. A protože to poznávání světa dinosaurů je lidské, stojí za to vědět, kteří konkrétní lidé stáli za konkrétními objevy - kteří konkrétní lidé naši znalost pravěkého světa posunuli. 

Dinosauři - Velká kniha objevů není ani tak kniha o dinosaurech samotných - o jejich životech, rozměrech, stádech, bojích a všem dalším - jako spíše o oněch objevech, jež kousek po kousíčku napomáhaly skládat složité puzzle minulosti života na naší planetě. Nejde ale o nějakou tezi snažící se přesvědčit čtenáře o jakémsi vzoru skládání této puzzle, je to zkrátka přehled dvou set let objevů, vždy v souvislosti s konkrétními taxony. Tuto knihu jsem dostal jako dárek na Vánoce 2012 - přijde mi, jako by to bylo včera! Už když do ní poprvé nahlédl, velice se mi zalíbila, a v následujících letech jsem ji používal jako zdroj informací pro řadu článků na svém blogu. Pokud na tento blog chodíte dlouho, možná si vzpomínáte na to, že jsem v roce 2013 začal psát články o historických objevech některých dobře známých dinosaurů. Jako příklady mohu uvést články Objev ankylosaura, Objev achelousaura, Objev giganotosaura, Objev minmiho či Objev mononyka. Právě Dinosauři - Velká kniha objevů mi byla při psaní těchto článků největší inspirací a také největším poskytovatelem informací, a zhruba o tři roky později jsem o ní napsal v rámci tehdy běžící série Knihy o pravěku. Každý zvídavý zájemce má nějakou představu o tom, že támhleten sauropod z dokumentárního filmu a támhleten teropod, jehož kost (nebo její napodobeninu) viděl ve vitríně muzea, byl nalezen nějakým konkrétním člověkem nebo skupinou lidí, a nějaký konkrétní člověk nebo kolektiv lidí ho pak po důkladném prozkoumání pojmenoval. Tato kniha může nejen mladým zájemcům nahradit to představu o "nějakých" lidech znalostmi o lidech "konkrétních". O konkrétních lidech, kteří tvarovali podobu paleontologie obratlovců, a díky nimž toho dnes o pravěkém životě víme tolik, kolik toho víme. Darren Naish je vynikající popularizátor vědy - není divu, že jeho blog Tetrapod Zoology má tolik návštěvníků - a s touto knihou odvedl úctyhodnou práci. Opravdu doporučuji si ji pořídit a pročíst si ji.

Kniha má celkem 192 stran, z toho samotná textová část s mnoha ilustracemi, bez zahrnutí úvodních stran, rejstříku a zdrojů ilustrací a fotografií, činí 178 stran. Je rozdělena do 6 kapitol. Úvodní kapitola, Seznamujeme se s dinosaury, má čtyři dvoustranné části, nesoucí názvy O čem je tato kniha, Co jsou dinosauři, Rozmanitost dinosaurů a Země v době dinosaurů. Jde o stručný úvod do anatomie a rodokmenu dinosaurů a do podob naší planety v druhohorách. Druhá kapitola, Průkopnické objevování dinosaurů, začíná na straně 16, a po úvodní části nazvané 19. století ji tvoří 14 částí, zaměřených na dinosauří objevy od megalosaura, iguanodonta a thecodontosaura přes archeopteryxe a hypsilophodona až po triceratopse a camarasaura. Čtenáři se v ní dozví o nejvýznamnějších dinosauřích taxonech nalezených a popsaných v 19. století v západní Evropě a v Severní Americe. Třetí kapitola, Velká dinosauří horečka, je po úvodní dvoustraně nazvané Počátek 20. století tvořena 15 částmi, týkajícími se dinosauřími objevy první poloviny minulého století, od nálezu a popisu tyrannosaura rexe, ankylosaura a corythosaura až po nálezy masy koster coelophysisů na arizonském Ranči duchů a fosilií pachyrhinosaura. Čtvrtá kapitola, Renesance dinosaurů, zaměřená, jak napovídá název úvodní dvoustrany, na roky 1960-1989, obsahuje v 13 částech informace o objevech dilophosaura, euhelopa, yangchuanosaura a dalších jurských dinosaurů z Číny, deinocheira, ouranosaura či segnosaura. Pátá kapitola, Peří a srst: další diverzita, se zaměřuje, jak prozrazuje název úvodní dvoustrany, na Devadesátá léta, a v 13 částech obsahuje informace o objevech minmiho, amargasaura, utahraptora, mononyka nebo třeba neovenatora. Poslední kapitola nese název Dinosauři 21. století; v 10 částech se dozvíte kupříkladu o nálezu slavného souboje velociraptora s protoceratopsem či tyrannosaura pojmenovaného Sue. Většinu částí knihy tvoří dvoustrany zaměřené na určitý taxon či taxony z určitého místa a času, občas jsou však přerušeny speciálními, velice stručnými částmi o základech, metodách či o pokrocích paleontologie, například Odkrývání fosilií na stranách 42 a 43 či Zobrazování dinosaurů na stranách 114 a 115.

První kapitola, Seznamujeme se s dinosaury, začíná těmito slovy: "Když ve 20. letech devatenáctého století William Buckland a Gideon Mantell popsali první zlomky dinosauřích kostí, stěží si mohli představit rozsah objevů, které budou učiněny v následujících staletích." Velice by mě zajímalo, co se těm pánům odehrávalo v hlavách, když studovali fosilie megalosaura a iguanodonta. V první polovině 19. století byly přírodní vědy, a zvláště pak geologie a biologie, ještě úplně jinde. Samotná vize světa byla dočista jiná, intelektuální revoluce odstartovaná Charlesem Darwinem a jeho Původem druhů měla přijít až dlouhých pětatřicet let po Bucklandově popsání megalosaura, a slovo "dinosaurus" také ještě neexistovalo; poprvé jej vyřkl Richard Owen až v roce 1841. "Dnes jsou pozůstatky dinosaurů často nejoblíbenějšími exponáty v muzeích a sotva uplyne týden, kdy by se o dinosaurech nepsalo a nehovořilo ve světových sdělovacích prostředcích." Jak se věci změnily! Právě tato kniha vám pomůže pochopit, jak k tomu došlo; jak jsme od prvních Bucklandových a Mantellových výzkumů skorých ostatků dinosaurů učinili velký skok k dinosaury posedlé společnosti. Na straně 8 uvádí Darren Naish následující: "Většina knih o dinosaurech se zabývá současnými názory na dinosaury a krátce shrnuje historii klíčových nálezů; některé uvádějí, že staré názory na určitého dinosaura se zcela liší od těch současných. Tato kniha se speciálně zaměřuje na změnu představ o vývoji a vzhledu dinosaurů a na důležité objevy, které tyto názorové změny způsobily." Jak jsem již napsal výše, právě toho si na knize Dinosauři - Velká kniha objevů tolik cením - je to kniha o historii paleontologie, ještě přesněji dinosaurologie, spíše než kniha o rozměrech dinosaurů či spekulacích o jejich chování. O lidské stránce vědy Darren Naish píše: "Paleontologie nevypráví pouze o objevech, ale také o změnách ve společnosti i kultuře a o lidech i jejich představách a teoriích. ... Ačkoliv dobří vědci by měli sdělovat závěry svých studií čestně a bez předpojatosti, je zřejmé, že - zejména v době velké debaty o nějaké zvláště kontroverzní myšlence - byly závěry publikované některými autoritami poplatné jejich vlastním teoriím." V paleontologii je takových příkladů spousta: "Příkladem je Richard Owen, který ve 40. letech devatenáctého století použil dinosury jako protiargument počátečních názorů na evoluci, nebo Henry Osborn, který na příkladu tyranosaura, největšího z masožravých dinosaurů, obhajoval své názory o 'ortogenetické' hnací síle v rámci evoluce." Zmiňuje také problémy "učebnicové ortodoxie" - názory nepodložené důkazy, ale udržující se kvůli tomu, že z různých důvodů nebyl či není nikdo, kdo by je zpochybnil.

Část O čem tato kniha je uzavírá autor slovy, jejichž poselství je třeba mít při zájmu o vědu nebo o její produkty, tedy znalosti, vždy na paměti: "Ačkoliv se nám něteré staré názory na dinosaury mohou zdát naivní, scestné, ba dokonce směšné, měli bychom si uvědomit, že lidé, kteří tyto názory zastávali, byli často nesmírně vzdělaní a zkušení, neměli však možnosti, jaké máme dnes. A dále bychom měli mít na paměti, že názory, které my dnes považujeme za nepopiratelně správné, se mohou v budoucnosti ukázat jako zcela mylné." Něco podobného psal v jedné ze svých esejí v knize Hen's Teeth and Horses Toes (1983) i americký velikán evoluční biologie Stephen Jay Gould; nepovažujme vědce minulosti za stupidní jen proto, že jejich staré názory už byly dávno vyvráceny a dnes se nám zdají směšné. Tehdejší znalosti byly zkrátka produktem oné doby a snahy lidí omezených tou dobou a jejími možnostmi. Skvělá věc na historii vědy je ta, že náš učí o provázání vědy s dobovou kulturou, ekonomikou, technologií, společenskými normami a očekáváními a dalšími záležitostmi, takže nám pomáhá pochopit, že věda je zkrátka kreativní lidská aktivita (jak to psal právě Gould), neexistující v jakémsi vakuu. Ale dosti rozebírání těchto věcí. V části Co jsou dinosauři? uvádí Darren Naish velmi stručně, co dinosaury činilo dinosaury, a píše o měnících se názorech na taxonomii dinosaurů; opravdu to není tak dávno, co byli plazopánví a ptakopánví dinosauři považováni za nepříbuzné větve archosauřího evolučního stromu: "Koncepce dinosaurů jako přirozené skupiny byla v 80. letech devatenáctého století zpochybněna, když Harry Seely upozornil na to, že by mohli být rozděleni na dvě samostatné skupiny. ... V následujících desetiletích byl obecně přijat názor, že ptakopánví a plazopánví nebyli nejbližšími příbuznými a že tyto skupiny měly různé předky. V 70. letech dvacátého století paleontologové zjistili, že raní ptakopánví a plazopánví dinosauři měli stejné anatomické rysy, které u ostatních archosaurů chyběly. ... Podobně v r. 1974 Robert Bakker a Peter Galton oživili koncepci skupiny Dinosauria jako skupiny organismů s jediným předkem." Na straně 10 se čtenáři mohou naučit základy dinosauří anatomie na krásném snímku kostry tyrannosaura rexe. Další dvoustrana, Rozmanitost dinosaurů, prezentuje jednoduchý dinosauří rodokmen (proč jednoduchý? skupinu Thyreophora třeba dělí hned na Ankylosauria a Stegosauria, což jsou skupiny v rámci Eurypoda, ale co širší Thyreophoroidea?). Část Země v době dinosaurů obsahuje stručné informace o kontinentálním driftu a změnách klimatu v mezozoiku.

Vývoj rekonstrukcí vzhledu ptakopánvého dinosaura rodu Iguanodon od poloviny 19. století do 20. let 21. století. Zdroj: Nix Illustration

Bude dopsáno. :) Autor vskutku zaneprázdněn.

Studio Phila Tippetta končí, uzavírá se tak celá éra trikového filmu

Jurský park. Star Wars. RoboCop. Piraně. Vetřelec: Romulus. To jsou jen některé z řady velkorozpočtových trikových filmů či filmových franšíz, které nepochybně za svůj divácký, kritický a komerční úspěch alespoň zčásti vděčily práci legendárního animátora a mistra vizuálních efektů Phila Tippetta a jeho spolupracovníků z Tippett Studio. Půlstoletí trvající éra západního trikového filmu a moderního hollywoodského blockbusteru, který se rodil spolu s prvním Star Wars v roce 1977, je nyní definitivně u konce. Včera, 28. srpna 2026, započala dvoudenní aukce, v jejímž důsledku bude prakticky celé Tippett Studio rozebráno. Jsou to již téměř dva roky, co zbankrotovalo. Stop-motion animace a miniatury, na které se specializovalo, už filmová studia netáhnou; tento typ speciálních efektů byl již téměř úplně vytlačen počítačovou animací. A jak to bohužel v tomto světě chodí, když nějaká umělecká forma nevydělává peníze nebo je moc časově náročná, musí z kola ven. Tippett Studio se však nyní potýká s další ošklivou stránkou nesmírně vykořisťovatelského filmového průmyslu - místo aby jeho výtvory skončily v muzeích nebo na filmových školách, a mohly posloužit jako výtečné učební materiály pro studenty a zájemce o historii filmu, na dražbě si je nakoupí nějaký ultrabohatý fanda Star Wars a zavře je do speciální místnosti uvnitř jedné ze svých deseti vil kdesi na Havajských ostrovech nebo kdekoli jinde, jen aby se na ně už nikdo znovu podívat nemohl. Je to opravdu škoda. Phil Tippett vyhrál dva Oscary za svou práci na Star Wars: Návrat Jediů (1984) a na Jurském parku (1993), ale přestože ve filmové tvorbě pokračuje, v poslední době v očích mnoha fanoušků nesmírně klesl, neboť své staré řemeslo opustil a v současné době využívá při vývoji dalšího filmového projektu generativní umělou inteligenci. Ano, je to tak - buď zemřeš jako hrdina, nebo budeš žít tak dlouho, než se z tebe stane padouch. Jenže Tippett Studio není jen o samotném Philu Tippettovi, který se teď oportunisticky chytá neetických technologií. Film je kolaborativní médium, každý snímek je výsledkem společného úsilí desítek, stovek i tisíců spolupracovníků (což zastánci auteurské teorie, všichni ti otravní Nolanovi a Snyderovi fanboys věřící ve film coby reflexi singulární vize neexistujícího "génia", nechtějí pochopit), a Phil Tippett měl kolem sebe ve studiu spoustu dalších talentovaných lidí, kteří výše jmenovaným snímkům a franšízám daly jejich podoby. Jejich společná práce by měla být zpřístupněna všem, ne jen pár zbohatlíkům, kteří si na právě probíhající dražbě nenažraně skoupí hromady sofistikovaných rekvizit. 

Monoclonius v krátkometrážním filmu Phila Tippetta nazvaného Prehistoric Beast z roku 1984. Zdroj: Smithsonian Magazine

Více se dočtete na webu Film Stories. Také si myslíte, že práce Tippett Studio si nezaslouží skončit jen v rukou pár bohatých dražitelů, ale že by měla být zpřístupněna veřejnosti ve filmových (a jiných) muzeích?

Obrázek týdne 28. 8. 2026

Máme za sebou emočně nelehký týden. V předchozích dnech zesnulo několik dalších nesmírně talentovaných lidí, kteří milionům vnesly do životů radost - jmenovitě Hayden Penettiere, Dolly Parton, Tim Curry, Peter Cullen... Fanoušci Jurského parku obdrželi ránu od studia Universal, které poprvé použilo generativní AI při propagaci této franšízy (a že ten uměle vygenerovaný raptor z JP3 působí nevkusně a nerealisticky!), vůči čemuž nemálo lidí vyjádřilo na sociálních sítích odpor... A zmínit musím také otřesnou pohromu v Nepálu; z videozáznamu té bleskové povodně mám doteď husí kůži, a ještě více mě mrazí při pomyšlení na to, co lidé, kteří před ní prchali, zažili, jakmile je zasáhla. Svět je na tom špatně. Byl bych ale rád, kdybyste si dnes na mém blogu mohli trochu oddechnout, a nechat se na několik minut odpoutat od těch smutných událostí díky dalšímu nádhernému paleoartu. Tento obraz je dílem Lucase Atwella, který jej uveřejnil v roce 2024.

Popisek k obrázku: Po hustě zalistěné, mladými stromky porostlé lesní půdě se pohybuje několik malých rohatých tváří. Svrchnokřídoví býložraví dinosauři druhu Leptoceratops gracilis, bezrozí zástupci skupiny rohatých dinosaurů, míří v nevelkém počtu pouhých tří jedinců kamsi do hloubi lesa, pryč od prosluněného místečka, poblíž kterého se ještě před chvílí spokojeně pásli. Možná uslyšeli dunění kroků nějakého predátora. Snad je k pohybu donutil pach nebezpečí. Ať už to bylo cokoliv, teď cupitají pryč a míří do hustějšího porostu, kde prostor mezi jednotlivými kmeny stromů není až tak velký. Blíží-li se predátor, budou se tam před ním moci lépe schovat. Jejich zbarvení jim umožňuje splynout s okolím, zůstanou-li nakonec na nějakém vhodném místě nehnutí, obklopeni padlými větvemi a kmeny. Leptoceratops žil na konci křídy v Severní Americe, a jeho fosilní pozůstatky jsou známy z Alberty, Montany a Wyomingu. Jednalo se o obyvatele ostrova Laramidie, a zvířaty, která ho mohla ohrožovat, byli Tyrannosaurus, Dromaeosaurus, Troodon, Pectinodon a Saurornitholestes. Od špičky zobáku po konec ocasu měřili leptoceratopsové jen asi dva metry, což z nich činilo ideální potenciální kořist celé řady masožravců. Někteří severoameričtí ceratopsiáni z konce druhohor byli obři; Triceratops měřil až 9 metrů na délku a vážit mohl i 10 tun. Dospělý Leptoceratops odpovídal svou velikostí jen dobře živenému triceratopsímu mláděti. Tato malá skupina je málokdy v bezpečí, a neustále se musí mít na pozoru. Když jste rodič tyrannosaura rexe, právě na leptoceratopsech můžete svého potomka učit, jak rozdávat smrtící rány. Leptoceratops patřil do čeledi Leptoceratopsidae, která zahrnuje 11 až 12 rodů, většinou podobné velikosti. Takový čínský Ischioceratops byl také dvoumetrový, Montanoceratops dosahoval délky 2,5 metru, ale Udanoceratops z Mongolska byl dlouhý až 4 metry. Tato scéna se odehrává na území Montany před 66 miliony let.

Leptoceratopse mám neodmyslitelně spjatého s bláznivými příhodami lehce zvláštního Dana Jamesona, učebnicového příkladu mozkové disturbance, od kterého jste v rubrice Správce dinosauřího parku něco málo četli loni o Vánocích. Jak se asi jeho mazlíček Dino, nevinný leptoceratopsík, má teď?

Na konci týdne přibude na tomto blogu další, už 37. část projektu Kniha týdne. Tentokrát mám v plánu začít jít psát v době, abych ji do konce neděle napsal celou; chápu, že vás možná nedopsání několika předchozích částí nutí škrabat se na hlavě, ale časy jsou takové, že se mi k nim prostě nedaří znovu dostat (dnes jsem chtěl dopisovat 36. část, ale můj plán se během pozdního odpoledne nečekaně změnil... to víte, život). Jinak se do konce srpna určitě dočkáte srpnových Dokumentárních novinek! Už se na nich pracuje! A přibude určitě i další úryvek ze Springwatch 2026, tentokrát z jeho desáté epizody.

Popsána a pojmenována gigantická fosa z Prehistorické planety: Doby ledové

Závěrečný díl loňského paleodokumentárního seriálu Prehistorická planeta: Doba ledová (Prehistoric Planet: Ice Age), představil publiku mj. několik nepříliš dávno vyhynulých zvířecích obyvatel "osmého světadílu", pozoruhodného ostrova Madagaskar. Byla mezi nimi i obří fosa, kterou ještě před pár dny i Prehistoric Planet Fandom klasifikoval jako druh Cryptoprocta spelea. Včera ovšem britský paleontolog Darren Naish, hlavní konzultant Prehistorické planety, tweetnul pravdu o té druhově blíže nespecifikované obří fose; tým zodpovědný za seriál měl totiž exkluzivní přístup k výsledkům výzkumu, jež byly zbytku světa představeny teprve 24. srpna 2026 v článku publikovaném vědeckým časopisem Journal of Vertebrate Paleontology. Nyní tedy víme, že gigantická fosa z onoho dokumentu je nově popsaná Cryptoprocta bevatabe. Popsali ji Margaret E. Lewis ze Stockton University v New Jersey a její kolegové z USA, Irska, Madagaskaru a Dominikánské republiky. K dispozici měli osm pažních kostí dospělých fos z jeskynního systému Mitoho v Národním parku Tsimanampetsotsa na jihozápadě Madagaskaru, na dvou z nich provedli mikropočítačovou tomografii ve speciálním zařízení na Duke University, a jednu z nich identifikovali jako pažní kost nového druhu. Typový a jediný zatím známý exemplář druhu C. bevatabe, pocházející ze zaplavené části jedné z jeskyň, z hloubky dvaadvaceti metrů, je úlomkem pažní kosti z pravé přední končetiny. Odborníky na madagaskarskou faunu nebo opravdu seriózní zájemce o ní by výsledky výzkumu doktorky Lewis a jejích kolegů neměly zarazit, neboť o tehdy ještě nepopsané obří fose, dosahující větší velikosti než C. spelea, se už v roce 2021 zmiňoval Laurie R. Godfrey se svými kolegy v článku vydaném v Frontiers in Ecology and Evolution. C. bevatabe je nyní držitelem titulu největšího zástupce čeledi Eupleridae, jež je v češtině označována jako šelmy madagaskarské. Jediný současný druh fosy, C. ferox, je pochopitelně tím největším žijícím eupleridem; vyhynulá C. spelea si titul největšího známého euplerida vůbec udržovala až do letošního léta. Co se týče etymologie, druhové přízvisko nového gigantického druhu vychází ze dvou malagašských slov, "bevata" neboli "velký" či "těžký" a "be" neboli "velmi". Přeloženo, bevatabe znamená "enormní". Jak velké tedy toto zvíře bylo? Jeho hmotnost byla odhadnuta na 27,88 až 42,92 kilogramů. Pro srovnání, C. spelea vážila 17 až 20 kilogramů. Tento nový druh byl tedy opravdu obr.

Gigantická fosa z 5. epizody cyklu Prehistoric Planet: Ice Age (2025). V době vydání dokumentu na streamovací službě Apple TV ještě nebyla vědecky pojmenována. Zdroj: Prehistoric Planet Wiki - Fandom

Typový exemplář druhu Cryptoprocta bevatabe je holocénního stáří. Vypadá to, že tyto obří fosy žily na Madagaskaru před více než 8300 lety. Opravdu to tedy není dávno, co se po ostrově proháněly, a je dosti pravděpodobné, že představovaly naprostý vrchol tamního potravního řetězce. Vskutku zajímavé je, že v roce 2019 Lindsay Renee Meador a její kolegové napsali článek shrnující výzkum, který poukázal na stopy po predaci na kostech gigantických lemurů, včetně těch z rodu Megaladapis. To vážně nebyli žádní drobečci; s délkou až 1,5 metru se jednalo o největší dosud popsané poloopice. Výzkumníci měli tehdy za to, že za poškození megaladapisích kostí mohla právě fosa druhu C. spelea. Margaret E. Lewis a její kolegové ve svém novém článku uvádějí, že za ně mohla být zodpovědná spíše C. bevatabe. Masožraví savci přesahující hmotnost 21,5 kilogramů by měli preferovat kořist obdobné hmotnosti, jakou mají oni sami, a podle těch nejrezervovanějších odhadů vážil Megaladapis alespoň 46,5 kilogramu. C. spelea takové hmotnosti zřejmě nikdy nedosahovala, zato C. bevatabe ano, takže by si na tyto gigantické lemury mohla dovolit spíše ona. Autoři studie mimochodem vyvracejí možnost, že by úlomek pažní kosti C. bevatabe byl jen úlomkem pažní kosti velkého samce C. spelea. Pokud by ostatní exempláře z jeskynního systému Mitoho patřily samicím C. spelea a tento patřil samci, musel by mít kromě větší velikosti také odlišný tvar. Ve stromech se C. bevatabe měla pohybovat stejně hbitě, jako její menší příbuzné. Fosy jsou obecně obdivuhodnými lezci; při šplhání po stromech využívají svých drápů, které mohou zčásti zatáhnout, dále pružných kotníků, poloploskochodeckých chodidel a samozřejmě také svého ocasu. Jsou to šelmy adaptované k arboreálnímu životnímu stylu, ač hbité jsou i mimo stromové patro, dole na zemi. Dnešní fosy loví jak ve dne, tak i v noci. Megaladapisové byli denními lemury; jen si představte, jak hrůzu nahánějící pro některého z nich muselo být, když jej v noci, ve spánku, taková gigantická fosa překvapila a zardousila. Na současných fosách je zajímavé to, že jejich samci občas při lovu kooperují; naopak samice loví zcela samotářsky. Představte si tedy takový gang samčích potížistů tohoto obřího druhu, jak se krade temnou madagaskarskou nocí, a vyhledává spící megalemury. Takové představy ve člověku opravdu vyvolávají touhu po vlastnění jakéhosi stroje času!

Porovnání distálních částí pažních kostí fos druhů Cryptoprocta bevatabe (A), C. spelea (B) a současného C. ferox (C). Zdroj: Článek Margaret E. Lewis a jejích kolegů

Když se ona gigantická fosa loni objevila v Prehistorické planetě: Době ledové, někdo mohl být její velikostí zaražen, ale nyní, když víme, že tvůrčí tým nikterak druh C. spelea záměrně nezvětšil, si můžeme scény s ní nově cenit. Prehistorický Madagaskar vydal své další tajemství. Můžeme si být jisti tím, že to však nebylo tajemství poslední. Vědečtí odborníci začínají tomu světu patřícímu nejen obřím lemurům a přerostlým fosám teprve nyní lépe rozumět.

Zdroje informací pro tento článek:

New large species of Cryptoprocta (Carnivora, Eupleridae) and new specimens of C. Spelea from the Holocene of Tsimanampesotse National Park, southwest Madagascar (Journal of Vertebrate Paleontology)

Cryptoprocta bevatabe (Wikipedia)

Cryptoprocta spelea (Wikipedia)

Cryptoprocta (Wikipedia)

Fossa (animal) (Wikipedia)

Megaladapis (Wikipedia)

Springwatch 2026 - Vlaštovky v Keni a ve Spojeném království

Vlaštovky v Keni a ve Spojeném království. Keňský pozorovatel ptáků a dokumentární tvůrce Benji Owuor má rád opeřence své země. V této východoafrické zemi žije tolik různorodých ptačích druhů, s tolika barevnými kombinacemi a tolika druhy zpěvu! Ovšem druh, který z Benjiho skutečně učinil milovníka ptactva, se v Keni zdržuje jen po část roku. Je to jeden z nejúžasnějších ptačích migrantů - vlaštovka obecná (Hirundo rustica). Do Keni přilétají vlaštovky v září nebo v říjnu, v době příchodu prvních krátkých dešťů, a někteří místní jejich přílet i z toho důvodu oslavují - vlaštovky jsou znamením příchodu vody. I v prvních měsících roku, které jsou už suché, vlaštovky zůstávají na východě Afriky. Není vzácností je ještě v březnu vidět poletovat nad gepardy v africké savaně! Benji tedy o vlaštovkách od dětství smýšlel jako o afrických ptácích. Nikdy však neměl možnost je vidět na evropském kontinentu, kde tito ptáci hnízdí. Letos na jaře však Benji dostal příležitost navštívit své přátele ve Velké Británii, a využil ji k zahlédnutí vlaštovek na britském venkově. Navštívil farmu v Národním parku Dartmoor v anglickém Devonu, na níž ho krátce po příjezdu přivítala svým charakteristickým zpěvem kukačka. Vlaštovky však na sebe nenechaly dlouho čekat; okamžitě začaly Benjimu předvádět úžasnou leteckou akrobacii. Benji se dodnes nevzdal své dětské touhy poletovat po obloze právě tak jako ony. Takto divoce vlaštovky nad venkovem poletují zvláště v ranních hodinách, kdy loví hmyz. Ještě větším zážitkem bylo pro Benjiho podívat se na vlaštovčí hnízda ve stáji. Prohlédl si je v době, kdy se vlaštovky teprve připravovaly na snášení vajec. Nedlouho po příletu do Británie si v dubnu tito ptáci do hnízd nosí ptačí pera, ve většině případů mající bílou barvu; pera s větším množstvím pigmentu obsahují mikroby, které se šíří po hnízdě a mají neblahý vliv na ptáčata. Pozoruhodné je to, že jen tři až čtyři měsíce po vylíhnutí se mladé vlaštovky vydají na 6000 mil (či více než 9600 kilometrů) dlouhou cestu do Keni. Na závěr Benji pronáší velmi evokativní slova: vlaštovky nejsou jen africkými nebo evropskými ptáky, ale překonávají hranice a kultury, a patří všem v těch částech světa, kterými prolétají a kde se na část roku zdržují.

Klip z deváté epizody naučného pořadu Springwatch 2026 z dílny BBC Studios Natural History Unit, vysílaného v květnu a červnu na televizní stanici BBC Two.

X-Men '97 - Magneto žije

Opět omezen časem, ale rozhodnut nepřerušit dosud každodenní přispívání na tento blog, rozhodl jsem se dnes opět vzdálit jeho hlavnímu tématu, a navázat na čtvrteční příspěvek, v němž jsem s vámi sdílel skvělý úryvek z X-Men '97. Jak víte, jsem X-Geek (ovšem takto pojmenovaný YouTube kanál a facebooková stránka mi nepatří), a letos v létě vydaná 2. série X-Men '97 mě ohromně nadchla. Nemohu ji vynachválit. Pokud 1. řada z roku 2024 vyhrála Critics Choice Awards v kategorii nejlepšího animovaného seriálu, a její 5. epizoda byla nominována na cenu Emmy, pak si 2. řada zaslouží přinejmenším nominace na stejné ceny, a jak už uvedlo mnoho fanoušků a kritiků přede mnou, je snad ještě lepší. Podobně jako původní seriál z 90. let se X-Men '97 a stejně jako další seriózní animované seriály posledních přibližně pětadvaceti až třiceti let let, občas zapouští dosti hluboko, ale na rozdíl od časů devadesátek v něm již nejedna oblíbená postava padla. Když na konci 4. epizody letošní řady - pozor, spoiler - zemřel Magneto, měl jsem slzy na krajíčku. Příběh traumatizovaného, nesmírně mocného mutanta, přeživšího hororu Holocaustu a bývalého mutantského supremacisty, skončil hrdinsky - Erik zahynul poté, co zachránil město plné ne-mutantských lidí. Má nenávist vůči Apokalypsovi snad nikdy nebyla větší, když prostřelil Erikovo tělo. V 6. epizodě pak dostala šanci opravdu zazářit jeho dcera Lorna, jedna z mých nejoblíbenějších postav X-universa, a vůči těm z vás, kteří ještě X-Men '97 neviděli, bych nesmírně chyboval, kdybych se vás na něj nepokusil navnadit výtečným úryvkem, v němž nachází svou sílu. Toto je Polaris.

Magneto žije. Žije ve své dceři. Jako velký fanda všech členů Magneto Family jsem stále užaslý, jaké spravedlivosti se konečně Lorna v této adaptaci dočkala. Když jsem se před lety díval na The Gifted, hraný seriál zasazený ve foxovském filmovém x-menovském univerzu, Polaris ztvárněná Emmou Dumont, nesmírně talentovaným nebinárním herectvem, si mě opravdu získala. Tuším, že mým prvním vystavením Polaris byl animovaný seriál Wolverine and the X-Men z roku 2009, kde byla Lorna slavně křehoučká, ustrašená a naivní (vzpomínka, jak ji v tom seriálu sváděl Gambit, je tak bizarní). V The Gifted byla Polaris drsná, naštvaná, s vnitřním konfliktem a bipolární. Tato verze v X-Men '97 je ovšem nejblíže té komiksové. A od scény, kterou jsem vám prezentoval výše, to s ní jde... velmi magnetovským směrem (ne, že by svého otce nepřipomínala už na začátku 6. epizody). Všem, kteří se zatím na tento seriál nedívali, jej opravdu doporučuji.

Pokud máte rádi X-Meny, co si o této scéně myslíte? Co si myslíte o celém 6. dílu, pojednávajícím zčásti o Magnetově odkazu? A pokud jste se ještě na X-Men '97 nedívali, navnadil jsem vás?

Zoo Tycoon: Dinosaur Digs jako připravovaná stolní hra!

Článků do rubriky o videohrách míří v posledních dnech či týdnech více, než za celou druhou polovinu minulého desetiletí! Tento příspěvek se však v něčem zásadním od ostatních odlišuje - netýká se vlastně videohry nebo počítačové hry, byť s jednou má dost co do činění. Pokud jste byli živi v prvním desetiletí tohoto bláznivého století, asi jako já, a pokud jste měli rádi zvířata a zoologické zahrady, pak jste určitě hráli hry ze série Zoo Tycoon. A jistě jste nezapomněli na to, že jak Zoo Tycoon (2001), tak Zoo Tycoon 2 (2004) měly rozšíření nazvaná Dinosaur Digs, jež umožňovala hráčům umisťovat do svých zoologických zahrad různorodá zvířata z pravěku. Milovníci zůtajkůnu (hrozně se omlouvám) by však měli vědět, že tato franšíza neskončila! A tím nemám na mysli jen hru Zoo Tycoon z roku 2013, updateovanou pro Windows 10 v roce 2017, ale něco mnohem novějšího. V říjnu 2023 byla vydána desková hra Zoo Tycoon: The Board Game, kterou si v českém vydání můžete koupit třeba na webu TLAMA games. Fantastické bylo to, že tato stolní hra vznikla na podnět nadšených fanoušků franšízy poté, co pro ni v říjnu 2022 založili Kickstarter. Z původního fanouškovského projektu se stala oficiální součást této herní série; společnost Treeceratops ji vyvinula spolu s Microsoft Studios. Ještě úžasnější je to, že rozšíření Dinosaur Digs se má letos nebo příští rok také dočkat deskové verze. 

První oficiální poster připravované stolní hry Zoo Tycoon: Dinosaur Digs - The Board Game. Zdroj: Kickstarter

V nepříliš vzdálené budoucnosti bude započat Kickstarter s cílem získat pro výrobu hry peníze. Stejně jako původní deskovou hru Zoo Tycoon, i její dinosauří pokračování má vyrobit společnost Treeceratops, a již koncem roku 2025 uzavřela smlouvu s Microsoftem. Zatím vše vypadá dobře, přípravy jsou v plném plánu, a Kickstarter bude co nevidět otevřen - konkrétně tedy 3. listopadu. Dejte si to datum do kalendáře, ať můžete případně přispět! Zoo Tycoon: Dinosaur Digs - The Board Game bude hra pro jednoho až čtyři hráče, inspirovaná naší oblíbenou počítačovou budovní strategií, v níž jsme čas od času - neříkejte, že jste to taky nedělali - nechali dinosaury volně pobíhat po naší zoo, zatarasili jsme bránu, a bažili jsme se pohledem na masakrované návštěvníky (tohle asi vyznělo hůř, než jak to znělo v mé hlavě předtím, než jsem tu větu napsal... ovšem jak jsem uvedl, neříkejte, že jste to taky nedělali). Budování parků či zoo s dinosaury je vždycky zábava, a činit tak projednou v deskové hře, nikoliv počítačové, zní moc fajn. Alespoň si nebudeme kazit oči pohledem na monitor! Na závěr chci s vámi ještě sdílet naprosto čerstvě vydaný plakát ke Kickstarteru, který přišel právě s tou informací, že započne 3. listopadu. 

Nový plakát ke Kickstarteru pro stolní hru Zoo Tycoon: Dinosaur Digs - The Board Game. Zdroj: Tajný discordový server, kterého jsem členem (wink wink)

Těšíte se? Hráli jste už stolní hru Zoo Tycoon: The Board Game? Já osobně tedy ne, ale rád bych se dočetl, jaké na ní panují názory.

Doteky přírody | Kniha týdne

Přináším 36. část projektu Kniha týdne, v rámci něhož vás každou neděli seznamuji s publikací, kterou jsem četl v uplynulých dnech, a kterou podle mého úsudku stojí za to si přečíst! Tentokrát se jedná o knihu jednoho z nejznámějších českých filmařů přírody, nepřekvapivě tedy věnovanou fauně a flóře střední Evropy. Od českých popularizátorů přírody či nauk o ní jsem již do projektu Kniha týdne zahrnul publikace Vždyť jsou to jen zvířata od Zdeňka Veselovského, Zvířata celého světa: Hadi od Jiřího Felixe, Jak vznikl člověk: Sága rodu Homo od Vratislava Mazáka, Zvířata celého světa: Poloopice a opice od Luďka Dobroruky a Výlet do třetihor od Zdeňka Veselovského. Žádná z nich se ovšem české přírodě nevěnovala, toto je tedy pro projekt Kniha týdne opravdu novinka.

Doteky přírody je kniha českého režiséra, scénáristy, publicisty a televizního redaktora Václava Chaloupka, známého především coby autora večerníčků o zvířatech (Tuláček z roku 1997, Méďové z roku 2001, Vydrýsek z roku 2002 a další), vydaná Edicí ČT, nakladatelstvím České televize, v roce 2017. Jedná se o velkého naučného průvodce českou přírodou, od bledulí po světlíky, od čolků horských a obecných po užovky stromové, od kosů černých po skřivany polní a od hořců jarních po kaliny vonné, jejichž popisy (a popisy mnoha dalších rostlinných a zvířecích druhů) jsou doplněny o autorovy mnohé zkušenosti nabyté během desítek let práce s českou přírodou nejen při natáčení televizních pořadů. Na 368 stranách seznamuje autor čtenářstvo s širokou paletou fauny a flóry, za kterou nemusíte jezdit zrovna daleko, a o kterých je dobré alespoň něco málo vědět. Kniha je plná fotografií, které pocházejí z archivů nejen Václava Chaloupka, ale také Taťány Typltové, ukrajinsko-české fotografky přírody, profesionální portrétové fotografky a bývalé zaměstnankyně plzeňské zoo. Jejich mistrovské fotografie jsou nedílnou součástí velkého naučného potenciálu této publikace, a zaručují, že se čtenářstvo skutečně naučí poznávat jednotlivé popisované druhy; výhodou jsou pak tyto kvalitní fotografie zvláště pro ty, kteří mají zájem učit se prostřednictvím této knihy o českých rostlinách. Doteky přírody jsou opravdu krásnou knihou, a mohu ji doporučit každému, od milovníků přírody po laické zájemce, od dětí po seniory, od studentů po mnohaleté profesionály jakéhokoli oboru. Garantuji vám, že vás o téměř každém vyobrazeném druhu naučí něco, co jste netušili. Jedná se o jednu ze 21 knih Václava Chaloupka; dalšími jsou například Africká abeceda (2019), Chvilky v přírodě (2025), Méďové a jejich kamarádi z lesa (2002) či Tuláček liška (1998). Fotografie Taťány Typltové doplňují také již zmíněnou knihu Africká abeceda.

Přední obálka knihy Doteky přírody, vydané nakladatelstvím České televize (Edice ČT) v roce 2017. Zdroj: Knihy - Heureka

Pokud, stejně jako já, žijete v České republice, pak máte jistě ke středoevropské přírodě nějaký vztah. V Evropě se nacházejí země, ve kterých je zelených lesů a květnatých luk podstatně méně, než u nás. Island byl kdysi z 25 až 40 % pokryt lesy, dnes se však dřeviny vyskytují jen na 1,5 % jeho plochy. Spojené království je jen z 13 až 13,5 % pokryto lesy, v průběhu století přišlo o naprostou většinu přirozeně se vyskytujících květnatých luk a ztratilo veškeré velké savčí predátory, medvědy počínaje a vlky konče. Česká republika je na tom oproti těmto zemím lépe; lesy, byť z naprosté většiny hospodářské, pokrývají 33,7 % plochy této země. I naše hlavní město Praha zrovna netrpí nedostatkem zelených prostorů; ostatně se v ní můžeme setkat s celou plejádou živočichů, jež si většina lidí asociuje spíše s venkovem. Česká příroda je pestrá, a každému má co nabídnout. Od teplé Pálavy po hustě zalesněnou Šumavu, nabízí obrovské množství míst k průzkumu a k budování osobního vztahu s přírodním světem, ať už vás zajímají rostliny, ptáci, plazi, obojživelníci, savci, ryby, houby či krásy neživé přírody. Každý z nás by tento vztah s přírodním světem, kterého je náš druh ostatně jen pouhou součástí, aniž by stál nad nebo pod jakoukoli jeho další složkou, měl mít vybudován. K čemu člověk nemá vztah, co nemá rád, to nechce chránit. V naší zemi to vidíme u jistých mocných lidí a u těch, kteří je reprezentují v parlamentu; jak jsou znecitlivělí, jak pro ně přírodní svět vůbec nic neznamená. Ano, dívám se i na současné Ministerstvo životního prostředí ovládnuté neuvěřitelnými paky, kterým nikdy o zdraví české přírody nešlo a ani nepůjde. Fajn věc, kterou jsem si uvědomil už v dětství, ale je, že každý může být amatérským přírodopiscem; každý si může z prozkoumávání přírodního světa, na zahradě i v lese, u rybníka i v horách, učinit životní styl. A myslím si, že publikace, kterou jsem se vám rozhodl představit v této části Knihy týdne, v tom může každému pomoci. Základem je totiž vědět, znát. Zároveň jde také o knihu, která vás může inspirovat v navštívení určitých míst a vyhledání určitých zástupců české flóry a fauny - a tím tedy váš vztah k české přírodě posílit.

Doteky přírody se mi dostaly do rukou před nepříliš dlouhou dobou, a okamžitě mě zaujaly. Je to výtečně zpracovaná kniha plná barevných fotografií nedozírné kvality, z nichž některé si opravdu zaslouží být zarámovány a vystavovány, nejlépe v nějakých dobrých muzejních expozicích nebo zkrátka v jakýchkoli dobrých vzdělávacích prostorech (prostou učebnu přírodopisu na základní škole by jistě ozvláštnily tak moc, že by se polovina žactva rozhodla vydat v životě přírodovědným směrem). Představuje fantastický prostředek k učení se o české přírodě. Když jsem si ji v uplynulém týdnu pročítal, nutila mě přemýšlet o tom, jak by obyvatelé této malé země benefitovali z nějaké české obdoby Springwatch; jak by veškerý obsah této knihy mohl posloužit jako krásný odrazový můstek pro zprostředkování české přírody širokému publiku na televizních obrazovkách. Autor knihy, Václav Chaloupek, samozřejmě mnohé pro budování vztahu českého televizního publika k přírodě již učinil, zvláště prostřednictvím výše jmenovaných večerníčků; kromě nich natočil také dokumentární pořady Kdo chce s vlky žíti (2003), Kouzlo Afriky (2005) a Minuta z přírody (2006), přičemž na poslední jmenovaný jsem se díval na ČT jako malý. Velkou silou Doteků přírody je právě jeho vypravování o různých zážitcích, které s českými rostlinami, houbami a živočichy měl. V tom je kniha inspirativní; zájemci mohou mít při čtení textu opravdu pocit, že takové zážitky mohou sami nasbírat. Zkrátka nemohu tuto knihu vynachválit. A vzhledem k tomu, že ji vydala Edice ČT, budu se opičit po Chrisu Packhamovi, a sdělím vám, že právě pro takové věci, jako je tato kniha, se platí koncesionářské poplatky. Samozřejmě naše veřejnoprávní média jsou pod sprostým útokem, mají být zestátněna (pokud mi zase někdo "chytrý" bude chtít namlouvat, že veřejnoprávní rovná se státní, a že se s ČT prý nic moc neděje, pak ať se stydí, že žije pod kamenem), takže publikace této kvality asi do budoucna nemůžeme moc očekávat - a to je všechno vina těch nezodpovědných a hloupých, kvůli kterým je nyní v této zemi taková vláda, jaká v ní je.

Kniha není přímo rozdělena na jednotlivé části, byť v podstatě prezentuje průsek celým rokem, od začátku jara (a prvních kvetoucích rostlin, jejichž květy tehdy můžeme vidět) po konec zimy následujícího roku. Každému druhu rostliny, živočicha nebo případně houby je věnována dvoustrana; jednu stranu většinou tvoří velká fotografie popisovaného druhu, doplněná o nejzákladnější informace o něm, a druhá strana je pak zčásti tvořena autorovým vyprávěním o tomto druhu. Pro příklad; na straně 142 se nacházejí základní informace o zrzohlávce rudozobé (Netta rufina) - zařazení do čeledi, údaje o velikosti, prostředí, potravě, výskytu (páry, hejna), hnízdění a počtu mláďat, na straně 143 pak pan Chaloupek píše například o výskytu tohoto druhu kachny v Evropě a o svém zážitku se zrzohlávkami a dalšími vodními ptáky v jižních Čechách. Většina popisovaných druhů je prezentována na dvou nebo třech fotografiích. Některé druhy (například kuňka obecná a kuňka žlutobřichá na stranách 126 a 127) jsou prezentovány společně; zájemci si mohou porovnat jejich fotografie a naučit se je tak rozeznávat. Občas se mezi popisky druhů objevuje také dvoustrana věnovaná nějakému jinému jevu, příkladem jsou Parohy na stranách 22 a 23, Výlov rybníka na stranách 245 a 255 či Krmelec na stranách 314 a 315. Na straně 5 se nachází autorův úvod do díla, nazvaný Nesplněné přání, strany 364 až 367 pak patří rejstříku a seznamu odborné literatury, kterou pan Chaloupek při sestavování této knihy použil.

Zaujalo mě autorovo přirovnání roku v přírodě našich klimatických podmínek, tedy mírného pásma se čtyřmi ročními obdobími, k lidskému životu. Píše, že jaro vnímá jako dětství, léto jako dobu dozrávání a práce, podzim jako období odpočinku a sklizně a zimu jako konec života a čekání na nový začátek. Lidský život často vnímáme jako jakousi úsečku, začínající narozením a končící smrtí jedince, což je naprosto pochopitelné; nevnímáme jej cyklicky, jako sérii opakujících se událostí, kterými ovšem jednotlivá roční období v mírném pásmu jsou. Velice zajímavé je to, že existují filozofie, které na lidský život také pohlíží cyklicky, jako na řadu opakujících se událostí - a to mi osobně připadá velice zajímavé. Pan Chaloupek ale bere jeden celý rok jako úsečku, a přirovnává jej k úsečce lidského života; a přesto na konci, když zmiňuje zimu, zmiňuje nový začátek, který je v cyklickém běhu ročních období vždy očekávatelný. Nemyslím si, že by tím odkazoval na nějakou možnost posmrtného života nebo něco podobného - přirovnání lidského života k opakujícím se ročním obdobím, k nikdy nekončícímu cyklu, ve mě spíše vyvolává vzpomínky na koncept blokového vesmíru, ve kterém každý moment existuje simultánně s ostatními momenty. V takovém vesmíru neexistuje nic, jako konec. Tento pohled na vesmír se objevuje v literárních dílech Alana Moora; slavný čaroděj z Northamptonu a autor Watchmenů věří, že lidé ve skutečnosti neumírají, a že každý moment jejich životů se přehrává dokola a donekonečna. Můžeme tedy i na konci zimy, v tom chladném a suchém období, které působí jako konec života, očekávat něco jako nový začátek, když se začátek našich životů neustále v blokovém vesmíru přehrává? Nad tím se už musíte zamyslet sami.

Prvním zástupcem živé přírody České republiky, s nímž nás pan Chaloupek v Dotecích přírody seznamuje, je sněženka podsněžník (Galanthus nivalis), kterou považuje za posla jara. Samozřejmě uvádí, že je to rostlina chráněná a jedovatá, a vzpomíná na nejkrásnější sněženkové záhony, jaké kdy v životě viděl - spatřil je v roce 2014 na česko-rakouské hranici, když tam natáčel večerníček s medvíďaty Martinem a Agátou. "Dokonce i medvědi se uklidnili a zdálo se, že se bílým sněženkám vyhýbají," uvádí, a dodává, že požití sněženek vyvolává nadměrné slinění, zvracení a také průjem. Připomíná však také to, že sněženky údajně v Homérově epické básni požíval Odysseus, aby nezapomněl - sněženky totiž obsahují některé alkaloidy, které moderní medicína užívá při léčení slabé Alzheimerovy choroby a dalších forem demence. Následuje první zvíře knihy, zajíc polní (Lepus europaeus), a autor vzpomíná na moment, kdy v noci na silnici uviděl dospělého zajíce, který neochotně odhopkal z cesty a zůstala tam po něm tři mláďata stará jen den nebo dva. Upozorňuje také na to, že stavy zajíců už nejsou takové, jaké bývaly: "Kdysi platilo pořekadlo: Když na jaře odběhne jeden zajíc do polí, vrátí se jich pět. Dneska když se jeden zajíc odejde napást, nevrátí se žádný!" Zemědělská velkovýroba a chemizace zemědělství těmto mile působícím savcům vůbec nesvědčí, ba naopak. Ke svému přežití potřebují také travnaté pásy a meze, jež by měly lemovat pole; nemluvě o obřích lánech, tolik typických pro Českou republiku. Nic z toho není pro zajíce dobré. V popisku veverky obecné (Sciurus vulgaris) pan Chaloupek píše, že už dlouho neviděl žádnou veverku ve svém domovském lese, ačkoliv nespekuluje, proč se tam neukazují. Připomíná, že veverky byly ze seznamu lovné zvěře vyřazeny v roce 2002 - což je jedině dobře. 

V popisku čápa bílého (Ciconia ciconia) autor zmiňuje, kudy vlastně tito majestátní ptáci létají z Evropy do Afriky a zase zpět - je dobře známým faktem, že existují dvě trasy, jimiž se čápi udávají: "Východní cesta do rovníkové a jižní Afriky vede přes Balkán, Turecko a Izrael, do západní Afriky přes Německo, Rakousko, Francii a Gibraltar. Čápi nelétají jednotlivě, ale v hejnech, která se shlukují na shromaždištích v Maďarsku nebo Rakousku." Zmiňuje také, že "kvůli globálnímu oteplování ale stále častěji zimují i u nás nebo zůstávají na jihu Evropy." Přesně tak - vidět čápa bílého v Česku i v zimním období se stává čím dál menší vzácností. Někteří odlétají třeba jen do Francie nebo Španělska, kde se zimy v současné době podobají tomu, jaká v těchto zemích kdysi bývala jara. Starší zájemce o zvířata jistě potěší zmínka jedné z nejvýznamnějších knih o přírodě, kterou v mládí čítávali: "Vzpomínám si, jak mne v knize Brehmův život zvířat přitahovala fotografie čápa, který se vrátil do Čech se šípem zabodnutým v krku." Opravdu krásná je dvoustrana věnovaná skokanu ostronosému neboli skokanu rašelinnému (Rana arvalis), zabírající strany 28 až 29. Jedná se samozřejmě o slavné modré žáby, jejichž samečci jsou však modří jen na velice krátkou dobu v roce. O jejich modrém zbarvení autor píše, že "nejintenzivnější bývá přes den, jen několik hodin, k večeru samci hnědnou. Možná že modrou barvou šetří, potmě jim není nic platná. Když vyjde slunce, opět začnou modrat, a to se opakuje několik málo dnů." Vážně dobře zpracovaná je také dvoustrana o ještěrce zelené (Lacerta viridis) zabírající strany 44 a 45. Pan Chaloupek zmiňuje souboje jejich samců; své oponenty jsou schopni poranit i do krve, ovšem vždy jsou to jen oděrky kůže, nikdy se vzájemně nezabijí (zabít oponenta ostatně nikdy není při ritualizovaném souboji mezi živočichy cílem). Právem ještěrku zelenou nazývá "smaragdovým rváčem".

Modří samci skokana ostronosého (Rana arvalis), chlubící se tímto nápadným zbarvením jen pár dnů na jaře; blíže se s tímto druhem seznámíte na stranách 28 a 29. Zdroj: Synnatschke Photography

Vyzdvihnout chci také autorovo pojednání o tetřívku obecném (Tetrao tetrix), ptáku, kterého jsem zatím neměl možnost vidět naživo (velice se mi však líbil segment o tokajících samcích těchto opeřenců, moderovaný Iolem Williamsem, ve Springwatch 2021). Také autor této knihy si přál pozorovat tok tetřívků už od svého dětství, a velice rád o nich četl v knihách od ruských spisovatelů, ke kterým se dostával přes pracovní tábory, kam mu je posílal jeho otec. Poprvé se pak prý s tetřívkem obecným setkal, když sloužil na vojně v Českých Budějovicích. Zmiňuje také svou lítost ze zabití tetřívka v roce 1976: "Když se na jeho skleněný pohled dnes dívám, nechápu, jak jsem to mohl udělat. Byl to poslední kohoutek, který v Arnoštově tokal." Nelze se divit tomu, že jeho zastřelení litoval - tetřívek obecný je opravdu krásný ptačí dinosaurus. Dva nejznámější druhy čolků, které se na území České republiky vyskytují, dal pan Chaloupek dohromady na jim věnované dvoustraně, zabírající strany 52 až 53. Vzpomíná na to, jak za jeho dětských let kluci chytali čolky do lahví od okurek, byť on sám o ně prý neměl tolik velký zájem, jako o ptáky a savce. Milovníkům jeho večerníčků se určitě bude líbit vzpomínka na Vydrýska, který prý lovil čolky v rybníku nedaleko jeho hájovny; když se zakousl do třetího, prý se pozvracel ("zřejmě mu nedělaly dobře sekrety vylučované kůží"). Na straně 65, nad popiskem tařice skalní (Aurinia saxatilis), se nachází velice hezká fotografie této rostliny z čeledi brukvovitých, rostoucí pod skalní stěnou, v blízkosti zřejmě rychle se v letu obracející poštolky. V souvislostí s tařicí vzpomíná na pozoruhodnou příhodu z Pálavy, kde v roce 1988 odchytával pro plzeňskou zoo kozy bezoárové. Kromě Pálavy se tato rostlina vyskytuje také v Českém středohoří.

Jako další naprosto krásnou dvoustranu musím pochválit tu, jež je věnována tetřevu hlušci (Tetrao urogallus) a zabírající strany 76 a 77. Má nenapodobitelnou atmosféru, jakou jí mohou závidět i kameramani přírodovědných dokumentů natáčených pro BBC nebo National Geographic. Zejména snímek Taťány Typltové na straně 77, na němž tetřeva vidíme v oranžovém světle zapadajícího slunka v letní večer, je prostě mistrovské dílo. Pan Chaloupek v textu vzpomíná na své první setkání s divokým tetřevem, a na šumavské tetřeví kohouty, kteří byli agresivní nejen vůči lidem, ale také vůči autům - a nikdo prý nikdy nezjistil, proč. Neméně působivé jsou fotografie mloka skvrnitého (Salamandra salamandra) na stranách 100 a 101. Tento obojživelník je mým asi úplně nejoblíbenějším - od roku 2015 do roku 2026 jsem nasbíral s mloky skvrnitými tolik krásných zážitků, že si asi tento titul ode mně udrží. Je hezké vidět zvláště fotografii vlevo dole (na dvoustraně se nacházejí celkem čtyři, toto je tedy první z těch spodních dvou), na níž se nachází mlok, pravděpodobně samice, u lesní tůně; právě v takovém prostředí, blízko vody nebo ve vodě, vídám mloky na jaře; tehdy samice míří do vody, aby v nich rodily mláďata - ano, mloci skvrnití jsou vejcoživorodí. Pan Chaloupek rozebírá trochu více jejich vejcoživorodost: "Oplozená vajíčka se v těle samice vyvíjejí až do konce roku, celý další rok a teprve na jaře třetího kalendářního roku je vypustí do vody. Vajíčka předtím praskají v těle matky a ven se dostanou až životaschopné larvy." Viděl larvy mloků, ještě nezbarvené do černa a žluta, a s červenými "keříčky" vnějších žaber, také patří k mým nejlepším zážitkům z tohoto desetiletí. Autor jinak vzpomíná na setkání svých medvíďat s mlokem v říjnu 2013 v Národním parku Podyjí. Naštěstí tohoto jedovatého herpa neochutnala. Na to, že je mlok skvrnitý nepřekvapivě jedovatý, upozorňuje i název jeho popisku - "Nehladit, prosím!"

Kdo nezná vraní oko čtyřlisté (Paris quadrifolia)? Autor jej označuje jako "jedovatý čtyřlístek", a píše, že "tahle rostlina má v sobě cosi zlověstného". S plodem tuto rostlinu na dvoustraně 16-117 neuvidíte, zato vám však budou prezentovány dvě skutečně dobré fotografie těchto rostlin, když kvetou; zvláště dobrá je detailní fotografie květu na straně 116. Autor tento květ přirovnává k pavoučkovi "s tmavým bříškem a zelenožlutými nožkami." V souvislosti s plodem, bobulí či "borůvkou" vraního oka čtyřlistého pak připomíná příběh o Parisovi z řecké mytologie; právě na něj odkazuje rodový název této rostliny. Na dvoustraně 126-127 se nacházejí velice pěkné fotografie a text o kuňce obecné (Bombina bombina) a kuňce žlutobřiché (Bombina variegata). Někteří lidé, kteří nemají o obojživelníky hluboký zájem (ne, že by to byla povinnost!), mohou mít potíže s rozlišením těchto dvou druhů, ale myslím si, že fotografie bříšek obou těchto roztomilých žabek, nikoliv položených na lidské ruce (jak je často vídáme na internetu nebo v literatuře), ale při volném plavání směrem k hladině, jim naprosto pomohou naučit se je rozeznávat. Pan Chaloupek jinak vzpomíná na natáčení těchto žabek kdesi na louce a na vesnickou babičku, která mu radila, aby je zadupal, protože chtěla tu louku zakoupit. Člověka vážně děsí, jak krutí někteří lidé jsou... Kvůli tomu, že se autor snažil kuňky přenést na bezpečnější místo, mu pak začaly slzet oči, a bolely ho ještě o den později. Ponaučení je tedy jasné - když někam přenášíte kuňky, umyjte si potom dobře ruce! Jako někdo, kdo se v rostlinách ale vážně nevyzná, musím pochválit skvělé fotky lilie zlatohlavé (Lilium martagon) a lilie cibulkonosné (Lilium bulbiferum) na stranách 144 a 145. Po nich následuje krutihlav obecný (Jynx torquilla), pták, kterého bych chtěl jednou vidět naživo. Tito ptačí dinosauři se prý na větvích stromů opravdu kroutí, když se necítí bezpečně. Jsou to jediní zástupci čeledi datlovitých, kteří Českou republiku opouštějí se začátkem podzimu, aby přezimovali na africkém kontinentu.

Jak už jsem zmínil výše, nejsou to jen rostliny a živočichové, co pan Chaloupek v této knize čtenářům představuje - v Dotecích přírody se nachází i nemalé množství popisků a kvalitních fotografií hub. Na stranách 162 a 163 je například popsán hřib kovář (Neoboletus luridiformis), který má průměr klobouku o rozměru až 20 centimetrů. Jedná se o jednu z prvních hřibovitých hub, na kterou v houbařské sezóně narazíte, a setkáte se s ní prakticky kdekoliv na českém území. V souvislosti s tímto druhem vzpomíná autor na to, co od houbařů slýchá na Plzeňsku. Hned na další dvoustraně, sestávající ze stran 164 a 165, nás autor seznamuje s rosnatkou okrouhlolistou (Drosena rotundifolia), pozoruhodnou zákonem chráněnou rostlinou z čeledi rosnatkovitých, která se vyskytuje na mokřinách a rašeliništích, a která je nejznámější evropskou masožravkou. Kromě svých nezdarů pomoci ji s krmením zmiňuje i to, jak přečkává zimu ("na konci léta si vytvoří přezimovací pupen zvaný hibernaculum, který ukrývá a chrání orgány pro příští sezónu") a její užití při přípavě alkoholického nápoje nazývaného Rosolka. Abych se zase vrátil k živočichům, moc se mi líbí fotografie křižáka pruhovaného (Agriope bruennichi) na dvoustraně 176-177. Ten se do Čech rozšířil teprve nedávno kvůli klimatické změně: "Ještě před půl stoletím byl ve střední Evropě vzácný, do roku 1991 se výjimečně vyskytoval jen na jihu Moravy. V důsledku globálního oteplování se začal rychle rozšiřovat a dnes osídlil nejen naše území, ale celou střední Evropu." Je to skutečně exoticky působící pavouk, při jehož zahlédnutí si člověk musí říkat, zda nepřicestoval z jihu - a je to tak. Nechybí zmínka o tom, že samice křižáků sežerou samce po páření; to ale pro zájemce o pavouky určitě není nic nového. Autor také zmiňuje své první setkání s tímto bezobratlým na podmáčené louce u Zahorčic v Jihočeském kraji.

Dvoustrana 188-189 patří našemu jedinému jedovatému hadovi, zmiji obecné (Vipera berus). Opět musím ocenit nádherné fotografie tohoto plaza - čtenářům jsou prezentovány tři, a ta poslední z nich, nacházející se na straně 189, krásně ilustruje, jak těžké může být zahlédnout zmiji v terénu. Je pochopitelné, že pan Chaloupek uvádí pro českého čtenáře, že se zmije vyskytuje v nadmořské výšce 300 až 1500 metrů nad mořem; nicméně v jiných zemích Evropy, které se mohou chlubit vyššími horami, než je Sněžka, lze tohoto plaza zastihnout i ve vyšších polohách. Nejvýše byla zmije obecná zaznamenána na hoře Mali Kanin ve Slovinsku v nadmořské výšce 2570 metrů; toto pozorování bylo učiněno v červenci 2023, a v prosinci onoho roku o něm vyšel článek v odborném časopise Natura Sloveniae. Pan Chaloupek v textu vzpomíná na to, že jeden čas potkával tu samou zmiji, a přinesl jí samečka, načež už oba hady nikdy neviděl - kdo ví, co se s nimi stalo (píše: "Je dost možné, že jsem oběma zkazil zbytek léta. Člověk by se neměl plést ani mezi hady."). Na stranách 212 a 213 se dočtete o štice obecné (Esox lucius), jejíž velikost autor uvádí jako 1 až 1,4 metru. Největší štika (což se v této knize nedočete) měřila dokonce 150 centimetrů a vážila 28,4 kilogramu (autor uvádí hmotnost druhu v rozmezí 15 až 25 kilogramů); tyto rekordní hodnoty byly zaznamenány shodou okolností v roce 2017, tedy v roce, kdy Doteky přírody vyšly. Líbilo se mi, že autor zkritizoval ta všudypřítomná přirovnání tvarů zvířecích těl k lidmi vytvořeným strojům: "Někde jsem četl, že tvar jejího těla připomíná torpédo. Jaký nesmysl, to my jsme udělali torpéda s tvarem štičího těla." Ano, psaní něčeho takového by se tvůrci komentářů pro dokumenty o přírodě nebo populárně naučných knížek a článků měli vyvarovat. Dovolte mi vyzdvihnout ještě fotografii puštíka obecného (Strix aluco) na straně 220. Možná až na rozmazanou větvičku táhnoucí se sově přes křídlo (jako by vůbec mohla být odstraněna, jistě) nemá tento snímek chybu.

Když je řeč o bezchybných fotografiích, naprosto úžasné snímky stehlíků obecných (Carduelis carduelis) zdobí strany 242 a 243. Jsou krásným příkladem toho, že fotografování volně žijících živočichů může být dovedeno k umělecké dokonalosti. Zvláště pak ta dvojice stehlíků na straně 243... Autor vzpomíná na to, že jako malý dostal stehlíka v kleci jako dárek na Vánoce: "Údajně mi ho donesl Ježíšek, ale ve skutečnosti ho pro mne koupila maminka od jednoho venkovského pytláka. Udělal mi radost, ale ta bohužel netrvala dlouho." Stehlík prý zemřel zřejmě kvůli tomu, čím byl krmen, a nedožil se ani Nového roku. Když je řeč o Vánocích, chci zmínit dvoustranu Smutné rybí časy, tvořící strany 254 a 255. Osobně nejsem vůbec fanoušek chovu kaprů v rybnících a jejich výlovu kvůli Vánocům; jsou to živočichové pociťující stres, strach, bolest i radost, a nepřijde mi prostě správné, jak se s nimi kvůli nějaké vánoční tradici zachází. Dvoustrana nicméně není věnována výlovu kaprů, ale výlovům v jihočeských rybnících obecně. Na stranách 270 a 271 se dočtete o jelenu sika (Cervus nippon), který, jak prozrazuje jeho vědecké druhové přízvisko, pochází z východní Asie, konkrétně z Japonska. V Česku se "chová od konce 19. století." Autor zmiňuje, že tito kopytníci jsou ve střední Evropě přemnoženi a způsobují značné škody v lesích a na polích. Pohled na stohlavá stáda siků přirovnává k pohledu na stáda pakoňů a antilop v Serengeti. Dále vzpomíná také na stěhování siků z plzeňské zoo, kdy došlo k šokujícímu incidentu - jedna laň jelena siky zabila jinou laň: "Téměř se jí podařilo překousat i páteř a mrtvé zvíře vypadalo, jako by se stalo obětí nějaké velké šelmy." Taková informace člověka opravdu zarazí. Proč ta laň svou sousedku zabila, to prý pan Chaloupek a jeho spolupracovníci nikdy nezjistili. Možná to byl stres z přepravy? 

Tři zástupci zmije obecné (Vipera berus), jediného jedovatého hada České republiky a vlastně i většiny evropského světadílu, vyfotografováni na pařezu; blíže se s tímto druhem seznámíte na stranách 188 a 189. Zdroj: iNaturalist (autor snímku: Kęstutis)

Fotografie kormorána velkého (Phalacrocorax carbo) nacházející se na straně 280 je hodna vystavení v co největším formátu, nejlépe někde v muzeu. Výtečně zachycuje prehistorickost tohoto opeřence; na kormoránech mi vždycky přišlo něco strašně druhohorního... snad je to množství peřím neporostlé kůže před jejich očima, na niž pak navazuje ten dlouhý, na konci dolů zahnutý zobák. Autor zmiňuje zimoviště kormoránů podél Berounky ("v období silných mrazů jich tady nocuje několik set"), která bych vážně rád někdy v zimním období navštívil. Musím dát velký palec nahoru také fotografii stáda muflonů (Ovis musimon) na straně 282; výtečné snímky mláděte a samce muflona, opatřeného mohutnými zatočenými rohy, se pak nacházejí na straně následující. Pan Chaloupek píše o staré domněnce, podle níž jsou mufloni divokými ovcemi vypuštěnými po evropském kontinentu z ostrova Korsika; a že dnes se má za to, že to je zdivočelá ovce, kdysi ve starověku slabě domestikovaná, pocházející z Malé Asie. Když jsem si o tom hledal více informací, zjistil jsem, že by opravdu mělo jít o ovci ze západní Asie, jež pak byla před 6000 až 8000 lety převezena na Korsiku a Sardinii. Jinak autor vzpomíná na muflony, kteří byli v minulosti hojní na Knížecím stolci u Arnoštova v Jihočeském kraji; později prý bylo stádo zlikvidováno rysy. O rysu ostrovidovi (Lynx lynx) se dočtete na stranách 302 a 303. Text o něm je zčásti věnován reintrodukcím této kočky, k nimž docházelo v 70. a 80. letech v Bavorsku, a zmíněno je také vypuštění osmnácti rysů na českém území, kteří pocházeli ze Slovenska. Asi není překvapivé, že v souvislosti s rysem autor zmiňuje svůj večerníček Madla a Ťap. Pamatujete si, které z těch dvou jmen padlo rysímu hrdinovi?

Orel mořský (Haliaeetus albicilla) na výtečných snímcích dominuje stranám 304 a 305. Pan Chaloupek píše, že "v současné době žije v ČR několik desítek párů orlů mořských"; v roce 2019 byl celkový počet zástupců tohoto impozantního dravčího druhu odhadnut na 500 až 600. Před čtením této knihy jsem netušil, že do 80. let minulého století tito ptáci na českém (nebo československém) zemí vůbec nehnízdili. Když v roce 2003 měli na českém území 30 hnízd, a o třináct let později dokonce více než 100 hnízd, byl to nepochybně velký úspěch. Čtenáře určitě zaujme autorova vzpomínka na zahlédnutí orla mořského u Padrťských rybníků. Tuláček, liška obecná (Vulpes vulpes), zabral v knize strany 326 a 327; na nich se nacházejí fotografie této psovité šelmy na sněhu. Nepřekvapuje mě, že autor přestal na lišky střílet, když jednu začal chovat právě kvůli onomu známému večerníčku. Zmiňuje se o děsivém volání, které tyto šelmy vyluzují v době námluv; někdy si říkám, jak se asi museli cítit lidé ve středověku, když liščí volání slyšeli při procházení nočním lesem. Vycházely všechny ty pohádky o hejkalech a kdo ví, o čem, právě ze strachu vyvolaného ďábelsky působícím liščím štěkotem? Zcela posledním popiskem v knize je popisek čemeřice černé (Helleborus niger), pryskyřníkovité rostliny pocházející původně z jižní Evropy, která údajně rozkvétá už o Vánocích - proto "byla považována za svatou a zázračnou, schopnou zapudit zlé síly." Ze čtení o ní jsem si odnesl také to, že je jedovatá, takže ji raději nikdy neolíznu. Vy byste si měli odnést stejné ponaučení.

Doteky přírody je opravdu mistrovsky sestavená, přehledná, vizuálně lákavá kniha plná zajímavých informací a fotografií zvířat, rostlin a hub, které nejenže vypadají úchvatně, ale také poskytují nedocenitelný učební materiál pro všechny, jež se chtějí naučit poznávat některé z nejdůležitějších zástupců české fauny a flóry. Text knihy je psán s citem, je plný nevšedních zážitků autora, které jej činí podmanivým, a je také velice inspirativní; vybízí čtenáře vyjít ven a poznávat českou přírodu. Je to výtečná publikace, a já ji všem vřele doporučuji.