Dějiny planety Země (v anglickém originále The Book of Life) je kniha odborného kolektivu autorů pojednávající o evoluci života, od prvních jednobuněčných organismů přes obří dinosaury po megafaunu dob ledových, vydaná poprvé v Londýně roku 1993 nakladatelstvím Ebury Hutchinson a v českém překladu pak v roce 1998 Knižním klubem ve spolupráci s nakladatelstvím Columbus v Praze. Publikaci uspořádal Stephen Jay Gould, americký paleontolog a evoluční biolog patřící ve druhé polovině minulého století ke špičkám v těchto oborech a autor oblíbených sbírek esejí Ever Since Darwin (1977) či Pandin palec (1981); napsal také předmluvu k této knize. Na jednotlivých kapitolách Dějin planety Země pak pracovali britský paleontolog Michael Benton (Dinosauři a jiná prehistorická zvířata, 2002, Dinosaur Behavior: An Illustrated Guide, 2023), americký paleontolog J. John Sepkoski Jr. (A Compendium of Fossil Marine Genera, 2002), britsko-americká paleontoložka, ekoložka a evoluční bioložka Christine Janis (Evolution of Cenozoic Land Mammal Faunas and Ecosystems, 2023), britský biologický antropolog Peter Andrews a britský fyzický antropolog Christopher Stringer (oba spolu zpracovali například publikaci The Complete World of Human Evolution z roku 2005). Ilustrátory publikace jsou paleoumělci John Barber, Marianne Collins, Ely Kish, Akio Morishima, Jean-Paul Tibbles a Steve Cox. Tato kniha představuje velice informativní, pečlivě sestavený přehled toho nejdůležitějšího z poznatků o životě, vývoji a vymírání různých skupin organismů v jednotlivých érách, periodách a v případě třetihor a čtvrtohor pak i epochách historie naší planety. Poskytuje informace o tom, jak se měnilo rozložení pevnin na Zemi; kde se jednotlivé skupiny fosilních organismů vyskytovaly a kam migrovaly; co mohlo způsobit velká vymírání v historii života; jak se měnili živočichové a rostliny; a seznamuje čtenářstvo se zákonitostmi evoluce života. Mimoto nabízí i pohled do historie fosilní ikonografie, tedy do historie paleoartu. Podobnými knihami, které u nás v Česku vyšly a které také stojí za to si přečíst, jsou Svět pravěku od Bořivoje Záruby a Zkamenělá minulost od Oldřicha Fejfara. I ty jsou velice hodnotným čtením, a stejně jako Dějiny planety Země se do nich mohou pustit čtenáři různých věkových kategorií. Jediným předpokladem pro čtení této a podobných knih samozřejmě je, že už něco o prehistorii života víte.
Knihu Dějiny planety Země jsem si objednal na webu Trh knih v létě 2024, a ze dvou hlavních důvodů. Jednak jsem měl zájem rozšířit svou rozsáhlou knižní sbírku o další publikaci vyprávějící historii života od jeho počátku až do dnešního dne podobnou formou, jako to učinily již dvě výše uvedené a opravdu kvalitní české publikace. Dle všech recenzí má mít i text této knihy vysokou kvalitu, takže jsem opravdu nemusel váhat. Druhým důvodem, proč jsem o Dějiny planety Země projevil zájem, ačkoliv tedy už několik podobných knih mám a vyrůstal jsem na nich (Svět pravěku jsem poprvé četl zhruba v době, kdy jsem si zakládal tento blog), byl ten, že hlavním editorem této knihy byl Stephen Jay Gould. Byť jsem se dosud nedostal ke všem publikacím, které napsal, mám jeho popularizační díla opravdu v oblibě. Ever Since Darwin, Hen's Teeth and Horse's Toes (v češtině tyto knihy nevyšly), Pandin palec a Jak neměřit člověka (ty naopak v češtině vyšly, a zrovna tak třeba Dinosauři v kupce sena, které jsem bohužel ještě nečetl) patří mezi mé nejoblíbenější knihy s přírodovědnou tématikou vůbec. A ačkoliv mi bylo známo, že doktor Gould k Dějinám planety Země nenapsal více než předmluvu, chtěl jsem si ji přečíst. S předmluvami to totiž opravdu uměl - stejně dobře, jako se svými vlastními esejemi; jen si přečtěte jeho předmluvu ke knize Charles Darwin's Letters: A Selection, 1821-1859 nebo k publikaci Ve stínu člověka od Jane Goodall (český překlad bohužel text doktora Goulda oželel). Jak moc se mi jeho předmluva k této knize bude líbit a co mi celkově dá, to jsem při objednávání Dějin planety Země ani nemohl tušit. Kromě tohoto slavného jména mě pak také k této knize lákal fakt, že několik jejích kapitol napsal Michael Benton, jenž patřil ke konzultantům seriálů Putování s dinosaury a Putování s pravěkými zvířaty, a od kterého mám ve své skromné knihovničce také pár pěkných knižních titulů.
Dva roky poté, co se Dějiny planety Země zařadily mezi nemálo knížek, které doma mám, přišel konečně čas na to, aby byly přečteny. Chystal jsem se učinit tak už dříve; vlastně se skoro stalo, že jsem je v Knize týdne popsal/zesumarizoval/recenzoval už loni v létě, ale z časových důvodů jsem si v určitý týden vybral jinou, menší publikaci. Celou jsem si tedy tuto knihu, od prvního po poslední písmenko textu, prošel v posledním týdnu, od pondělí 20. července do neděle 26. července 2026. Skvělá věc na publikacích shrnujících poznatky o vývoji života od jeho vzniku po dnešek je ta, že v podstatě své čtenářstvo berou na velkou dobrodružnou cestu po proudu času. Shodou okolností jsem tuto cestu v posledních dvou týdnech prožil hned několikrát očima různých autorů nebo filmařů. Zatímco minulý týden jsem četl Putování s dinosaury od Tima Hainese, díval jsem se také znovu na stejnojmenný seriál, a tak jsem si opět zažil tu známou cestu druhohorami. Zároveň jsem ale poslední dva týdny strávil také sledováním Života na Zemi (Life on Earth) od Davida Attenborougha z rokun 1979, a to je zase jinak podaná evoluční cesta života, od prvních organismů po člověka (byť to samozřejmě nemá hovořit o nějaké "nadřazenosti" našeho druhu nebo o tom, že by "veškerý vývoj směřoval k nám", jak si to domýšlejí určití jedinci hlásící se k nejmenovaným ideologiím). Stejně jako mnoho ostatních publikací sledujících vývoj života od prekambria po čtvrtohory, končí i Dějiny planety Země kapitolou věnovanou pouze vývoji lidí, a právě k tomuto možnému zkreslení historie života (evoluce totiž nemá směr, nemá cíl, a rod Homo není o nic více či méně než Brachiosaurus či bakterie ve střevě krysy) se Stephen Jay Gould vyjadřuje v předmluvě (podobně i David Attenborough uzavírá seriálový Život na Zemi šťouchnutím do arogantního antropocentrismu). Pro mě osobně bylo čtení Dějin planety Země krásným zážitkem, a také krásným opakováním s občasným "jistě, dnes se už ví, že tohle je jinak" (přece jen urazila paleontologie od 90. let pěknou štreku). Začtení se do této knihy mohu vřele doporučit.
Kniha má celkem 256 stran, z toho samotná textová část s mnoha obrazovými přílohami zabírá strany 6 až 251. Předmluva s názvem Rekonstrukce minulosti, kterou napsal Stephen Jay Gould, zabírá strany 6 až 20. Pojednává o historii fosilní ikonografie; v ilustracemi nabité knize, jako je tato, má pojednání o vývoji paleoartu rozhodně své místo. Úvod, nazvaný Život a čas, napsal Michael Benton, a vyplňuje strany 22 až 35. Seznamuje čtenářstvo s časem v geologii, geologickými silami, fylogenezí života, kontinentálním driftem a s fosiliemi. První kapitola, Základy: Život v oceánech, byla napsána J. Johnem Sepkoskim mladším, a je zaměřena na vznik života v dávné minulosti naší planety a vývoj prvních komplexních organismů. Pokrývá strany 37 až 63. Strany 65 až 77 pak patří druhé kapitole, nazvané Nástup a vzestup ryb, kterou napsal Michael Benton. Ta se v podstatě zabývá staršími prvohorami, se zaměřením na vývoj tehdejších rybovitých obratlovců. Strany 79 až 125 patří třetí kapitole, Čtyřma nohama na zemi, kterou opět napsal Michael Benton, a jež se týká prvních tetrapodů a následně vývoje obratlovců v mladších prvohorách, tedy v karbonu a permu. I čtvrtou kapitolu, Dinosauří léto, napsal Michael Benton, a představuje v ní nejúspěšnější skupinu obratlovců vůbec, dinosaury. Tato kapitola, vyplňující strany 127 až 167, je cestou druhohorami, od začátku triasu po permském vymírání až po samý konec křídy, kdy druhohorní vládci planety vyhynuli. Pátá kapitola, Samozřejmí vítězové: Nástup savců, vyplňuje strany 169 až 217. Napsala ji Christine Janis, a poskytuje v ní čtenářstvu seznámení s životem v třetihorách a čtvrtohorách, se zaměřením na evoluci savčího řádu. Poslední kapitola, Postup primátů, byla napsána antropology Peterem Andrewsem a Christopherem Stringerem, a je zaměřena čistě na vývoj hominidů a rodu Homo. Zabírá strany 219 až 251. Jak už jsem zmínil, Dějiny planety Země jsou knihou bohatě ilustrovanou. Výtečné rekonstrukce prehistorických živočichů a rostlin od Johna Barbera, Marianne Collins, Ely Kish, Akia Morishimy, Jean-Paula Tibblese a Steva Coxe jsou připomínkou toho, jak vypadal na začátku 90. let špičkový paleoart.
Jak tedy bylo již několikrát zmíněno, kniha začíná předmluvou napsanou odborníkem, který ji celou sestavil. V textu s nadpisem Rekonstrukce minulosti poskytuje Stephen Jay Gould čtenářstvu vhled do vývoje rekonstrukcí pravěkého života. Začíná slovy o prvních dinosauřích sochách, které v Crystal Palace v Londýně vyrobil sochař Waterhouse Hawkins za pomoci "otce dinosaurů" Richarda Owena. Doktor Gould zmiňuje omyly v rekonstrukcích iguanodona nebo třeba labyrinthodona, jichž se Hawkins dopustil - omyly, jež v době vytvoření těchto soch však za omyly určitě považovány nebyly. Odsud se autor dostává k záležitosti, kterou svému čtenářstvu připomínal v mnoha knihách, a kterou je třeba míti neustále na paměti - totiž že věda je kreativní lidská činnost, neprováděná ve vakuu, ale ovlivňovaná dalšími aktivitami, kulturou, ekonomikou atd. Píše: "Na jedné straně získáváme objektivní znalosti tím, že se učíme stále více o fosilních zdrojích. Iguanodon neměl na nose špičku a ichthyosaurus měl vyvinutou hřbetní ploutev. Jak se těmto faktům učíme, zdokonalujeme svoji schopnost rekonstrukce, a tak zaznamenáváme rozšíření svých vědomostí. Je běžným mýtem, který propagují profesionálové pro vlastní užitek, že věda vždycky postupuje tímto způsobem, z vnitřní potřeby a jedinečně. Historie měnících se názorů by tak měla zaznamenávat jednoduchý pokrok směrem k lepšímu poznání, zprostředkovaný naším použitím té neomylné cesty za pravdou, totiž vědecké metody. Na druhé straně musí věda postupovat ve společenských souvislostech a musí být provozována lidmi svázanými kulturou, v které žijí, politikou, která je omezuje, a nadějemi a sny, které jsou tak či onak spojeny s jejich společenskou a psychologickou stavbou. My vědci máme tendenci si tyto lidské vlivy neuvědomovat, protože mýtus naší profese říká, že měnící se názory jsou dány všeobecnými úvahai, použitými pro hromadící se arzenál pozorování. Ale veškerá změna ve vědě je komplexní a zamotanou směsí narůstajícího poznání a měnících se společenských okolností." V souvislosti se společenskými vlivy na vědecké poznání zmiňuje to, že "Charles Darwin odvodil své názory na přirozený výběr spíše tím, že se pokoušel převést princip Adama Smithe o laissez-faire z ekonomiky do přírodovědy, než tím, že pozoroval želvy na Galapágách." Přírodovědci neradi slyší, že jejich studium světa přírody je pod různými kulturními, politickými a ekonomickými vlivy - vždyť se podívejme, jak se někteří - ti nepřiznaně politicky konzervativní - bouří kvůli kvíření biologie a odstraňování jimi vyznávaných starých společenských dogmat, jako je binarita genderu, ze studia nesmírně komplexního organického světa.
Také zobrazování pravěkého života je pod řadou různých vlivů, a ty se v čase mění. Doktor Gould vyjmenovává tři konvence platící pro paleoart. Jsou jimi počet ("umělec musí maximálně využít prostorových možností, které má", a proto na jednom obrazu s dinosaury vidíme výjevy lovu i poklidného spásání vegetace, živočichy z hor i živočichy z vodního prostředí - všechny najednou na stejném místě), činnost (starý paleoart se často soustředil na "zajímavé činnosti", jako lov kořisti; prototypem takového obrazu se "zajímavými" činnostmi je de la Bechova Duria antiquoir) a důraz (například komerční úspěch diktuje, co je a co není zobrazováno; paleoartu zobrazujícího bezobratlé bylo vždy méně, než paleoartu s obratlovci). Dále autor na čtyřech zastaveních představuje základní milníky vývoje zobrazování pravěké zvířeny. První zastávkou je Měděná bible od J. J. Scheuchzera, vytvořená v letech 1731 až 1733. Možná se to zdá překvapivé, ale to, jak Scheuchzer zobrazoval různé biblické výjevy (například boží stvoření měkkýšů či člověka, který zahynul při potopě - to byla vlastně kresba kostry třetihorního velemloka), skutečně ovlivnilo styl rekonstrukcí života v dávnověku. Druhou zastávku činí doktor Gould v 19. století u Hawkinse a jeho expozice v Crystal Palace Park, a u Louise Figuiera, který ilustrátora Edouarda Rioua pověřil vytvořením celostránkových rytin výjevů z života v pravěku (ty byly vydány v publikaci La terre avant le déluge, Svět před potopou). Třetí zastávka je učiněna u Charlese Knighta, nejvýznamnějšího paleoumělce první poloviny 20. století, a u Zdeňka Buriana, který zvláště ve druhé polovině minulého století vytvořil mnoho hodnotného paleoartu. Zde autor píše: "Jedinou úspěšnou a široce populární konkurencí se stala Knightovi (byť až po jeho smrti) vynikající kniha s šedesáti ilustracemi českého umělce Zdeňka Buriana, s textem Josefa Augusty, profesora paleontologie na Karlově univerzitě v Praze. ... Ale i ten doprovodný text, s nepatrným nánosem marxistické ideologie díky situaci v tehdejším Československu, pokračuje v přehlídce navozené Scheuchzerem v jeho až groteskně přetvořené zbožnosti." Knight byl Američan, a přestože nebyl křesťanem, byl ovlivněn tou z křesťanství vycházející myšlenkou tolik typickou pro některé západní filozofie - že vývoj života směřoval k člověku. Ono "zdokonalování života až po člověka" se pak přenášelo i do paleoartu a s ním souvisejících textů stvořených pod vlivem východního marxismu (nepřekvapivé, vždyť za bolševiků, pravicových "marxistů", se těch křesťanských hodnot omílalo více). Poslední zastavení činí doktor Gould u postmoderní ikonografie, a píše: "Jestliže je postmodernismus nehierarchický, hravý, osobní, pluralistický, ikonoklastický a různorodý ve svých úhlech pohledu, pak je bláznivě rozrůzněné současné ztvárňování fosilních zvířat přesně to, o čem postmodernismus hovoří."
Škoda, že jsme se nikdy nemohli dozvědět, jaký názor by měl Stephen Jay Gould na současný paleoart - na pokusy rekonstruovat prehistorickou zvířenu fotorealisticky, naturalisticky, spíše pod vlivem Putování s dinosaury a Jurského parku, se vší jejich naturalističností, než pod vlivem starých biblických rytin a západního umění (včetně paleoumění a wildlife umění) jimi inspirovaného. Velice by mě zajímal jeho názor na paleoart naší doby, na obrazy Julia Lacerdy nebo Orribeca, jež mnohdy vypadají jako fotografie skutečného zvířete, které je často v klidu. V Úvodu nesoucím název Život a čas si nás od doktora Goulda přebírá profesor Michael Benton, skotský paleontolog pracující dlouhodobě na Bristolské univerzitě, a vysvětluje nám, o čem kniha vlastně je: "... tyto Dějiny planety Země vyprávějí příběh, který začíná někdy mezi vytvořením pevné Země a prvními známkami života ve zkamenělinách." Nejsou to ale jen ty úplně první známky života, o nichž tato kniha pojednává - píše se v ní o mnohem, mnohem více záležitostech. Profesor Benton píše o čase v geologii, a zmiňuje Johna Phillipse, který v roce 1841 navrhl názvy jednotlivých ér (paleozoika, mezozoika a kenozoika). Seznamuje také čtenářstvo velmi stručně s metodami absolutního datování stáří hornin, a s geologickými silami utvářejícími podobu naší planety. Píše o Alfredu Wegenerovi, jehož teorie kontinentálního driftu byla přijata v 60. letech minulého století (více než třicet let po jeho smrti; za svého života se za ni Wegener uznání nedočkal) a o důkazech pro ní; velice pěkně je pak posun kontinentů od kambria po současnost ukázán na mapkách Země na straně 27. Stručně také popisuje, co je evoluce, jaké jsou základní principy přirozeného výběru, a rozdíly mezi fyletickým gradualismem a teorií přerušovaných rovnováh, kterou v 70. letech představili Niles Eldredge a Stephen Jay Gould. Na stranách 30 a 31 se nachází schéma fylogeneze s geologickou časovou škálou, zobrazující, kdy se ve fosilním záznamu poprvé objevili (a kdy případně vymizeli - to je případ pancířnatců) třeba ptáci, kapradiny, mechovky nebo želvy. Představuje čtenářstvu taxonomii, píše o Willim Hennigovi a založení kladistiky v 50. letech minulého století, o posunech v molekulární biologii ve dvou desetiletích před publikováním této knihy, a konečně také o tom, jak vznikají fosilie a co jsou Lagerstätten.
Žádné komentáře:
Okomentovat