Blogorgonopsidova filmová doporučení: Supergirl

Od středy 1. července jsem vám v každém příspěvku na tomto blogu připomínal, že jsem onoho dne zamířil do kina kvůli snímku Supergirl, jenž na velká plátna zamířil ve čtvrtek 25. června. Když jsem vás 11. prosince 2025 informoval o prvním vydaném traileru k filmu o dívce z oceli, napsal jsem, že kvůli němu budu stát v první řadě na lístky. Pravda, k jeho zhlédnutí jsem se dostal až takřka týden po jeho vydání, ale to rozhodně není pozdě - a pořád není pozdě ani pro vás, abyste si jej v kině užili. Mě osobně se druhý snímek z nové franšízy DC Universe velice líbil, rozhodl jsem se díky němu trochu oživit již rok neaktualizovanou rubriku Filmová doporučení. V tomto příspěvku se dozvíte, proč podle mého úsudku film Supergirl stojí za to!

Milly Alcock jako Kara Zor-El/Supergirl na působivém oficiálním extraterestrickém plakátu k filmu Supergirl od Craiga Gillespieho. Zdroj: Screen Rant

Multimediální (zvláště pak filmová) série DC Universe započala, jak jistě každý zájemce o svět filmu ví, předloňskou animovanou sérií Creature Commandoes, ale skutečně se zvedla ze země loňským Supermanem režiséra Jamese Gunna, který spolu s producentem Peterem Safranem vede DC Studios. Svým názorem na nového Supermana jsem se na tomto blogu nechal loni v červenci znát, od jeho zhlédnutí v kině jsem nicméně nabyl přesvědčení, že jde o mnohem více, než jen nejlepší filmovou adaptaci této postavy, jaká byla dosud natočena. Považuji jej za skutečný začátek nové éry superhrdinských filmů natočených na motivy příběhů z DC Comics, jež byla více než potřebná. Přiznejme si totiž jedno. Předchozí filmové DC, DC Extended Universe (DCEU), byl neuvěřitelný nepořádek. Modelem její výroby byl zkrátka "pokus a omyl", a jasné postrádání nadšení producentů, filmařů a samotného studia Warner Bros. pro tyto komiksové legendy z něj přímo kypělo. Od zšedlých filmů Zacka Snydera, které v důsledku své umělosti působily spíše jako tříhodinové reklamy, dodnes bohužel považované určitými toxickými fanoušky (říkáme jim "snyderboti") za jakási mistrovská díla, po filmy o Wonder Woman od oceněné režisérky Patty Jenkins, ve kterých snad jako výsměch hlavní postavě pobíhala sionistická barbie Gal Gadot, bývalá modelka neznalá základů herectví chlubící se dnes svou podporou fašistické vládě kolonialistického Izraele provádějící genocidu Palestinců... DCEU i ve svých výšinách nejednou ztroskotalo, a čas vůči těmto snímkům nebyl přívětivý. Loňský Superman měl však všechno, co předchozí filmové DC universum až na pár drobných výjimek postrádalo - kromě humoru to bylo samozřejmě hlavně srdce.

V Supergirl, ve druhý film ze série DC Universe (DCU) následující Gunnova Supermana, jsem od začátku věřil. Ne proto, že bych si byl jist, že komiksová předloha tohoto snímku, grafický román Woman of Tomorrow od Toma Kinga a Bilquis Evely, je nějaký nad všemi ostatními příběhy o této postavě čnící masterpiece, to ne. Jeho scénáristu vůbec nemusím, a čím více o něm vím, tím více k němu cítím odpor. Tom King nebyl vždy scénáristou DC komiksů; před dvaceti lety to byl agent CIA, který v rámci bushovské "války proti teroru" v Iráku a Afghánistánu mučil tamní obyvatele, a vesele se tím chlubí na panelech nebo v podcastech, jež s ním natáčejí fanoušci. Ti z nás, kteří mají rádi Wonder Woman, moc dobře vědí, že je to sexista, a že vůči nejikoničtější ženské superhrdince nechová ani špetku cti - a přesto mu bylo umožněno, aby o ní psal komiksy a napomáhal k ničení jejího nadčasového odkazu. Tom King byl popravdě důvod, proč jsem se nejprve zdráhal na tento film zajít - proč jsem nebyl opravdu první v řadě na lístky. Nejsem vůbec rád za to, jakou roli mu James Gunn ve tvorbě DCU dal, a mám za to, že by se o jeho zločinech na Blízkém východě a jeho zvláštním edgelordství, zvláště v ohledu k ženským fiktivním postavám, mělo více kriticky hovořit. Co mě však přesvědčilo na Supergirl zajít byl příslib epického vesmírného dobrodružství s jednou z nejlepších postav od DC, kterých si vždy budu vážit. Kara Zor-El neboli Supergirl patří k mým nejoblíbenějším postavám DC universa, a to už léta. Je to postava nesmírně inspirativní. Když jsem četl Supergirl z The New 52, tedy z první poloviny minulého desetiletí, sžil jsem se s jejím vnitřním bojem. Tato Kryptoňanka není jen kanonicky fyzicky silnější, než její bratranec, Kal-El neboli Superman. Je obrovsky rezilientní i po psychické stránce. S trochou nadsázky bych mohl říci, že až vyrostu, chci být jako Supergirl. Bohužel jsem o tu možnost jaksi přišel, a jsem vlastně starší, než její nejnovější filmová verze, která v tomto filmu slaví své 23. narozeniny. Ale to nevadí. Všichni můžeme být jako Kara. A tento snímek ji do filmového světa navrací vskutku výborně.

Od chvíle, kdy se Kara objevila v poslední scéně loňského Supermana, bylo mi jasné, že její verze v DCU bude tou zatím nejlepší. Pomineme-li filipínskou adaptaci z roku 1973, zazářila Kara poprvé na stříbrném plátně ve snímku Supergirl z roku 1984, ve kterém ji ztvárnila Helen Slater. V něm naše hrdinka skutečně působila jako "ženská verze Supermana", jak ji někdy laici označují (což je obrovská škoda, protože je to postava se svým vlastním, unikátním příběhem; každý přežívající Kryptoňan - a že jich tedy moc není - je opravdu jiný, a od Supermana se nejen charakterově odlišují asi tak, jako se já odlišuji od vás). Další hraná verze postavy se objevila v televizním seriálu Smallville v nultých letech tohoto století; v něm ji hrála Laura Vandervoort. To byla verze, jež opravdu patří do doby před dvaceti lety - co více mohu napsat? V minulém desetiletí se role Kary Zor-El a její nové civilní identity se jménem Kara Danvers zhostila herečka Melissa Benoist, na kterou asi většina lidí donedávna pomýšlela, když si vybavili mimokomiksovou Supergirl. Dívku z oceli hrála v letech 2015 až 2021 v televizním universu Arrowverse, a kromě šesti řad seriálu Supergirl ji ztvárnila i v crossoverech napříč ostatními seriály z tohoto vesmíru, jmenovitě tedy Arrow, The Flash a Legends of Tomorrow. V jednom z těchto crossoverů, Crisis on Earth-X z podzimu 2017, který byl stokrát lepší, než tehdy v kinech uvedená Liga spravedlnosti, si dokonce zahrála i zlou, nacistickou verzi Kary, nazvanou Overgirl, a než se rozhodla seriál opustit kvůli tomu, že čekala dítě, vžila se i do sovětské verze postavy, nazvané Rudá dcera (Red Daughter). Dva roky po skončení seriálu se Supergirl po dlouhé době opět objevila v kinech, a to ve filmu The Flash z roku 2023, v němž ji ztvárnila Sasha Calle. Sashina Kara byla snad jediným opravdu dobrým prvkem toho filmu; alespoň v něm měla příběh, který na rozdíl od všeho kolem ní dával smysl. Všechny tyto verze se od sebe samozřejmě odlišovaly, jak je u jednotlivých adaptací - filmových, televizních, animovaných - komiksových superhrdinů zvykem. Avšak nová verze ztvárněná Milly Alcock mě už loni zaujala tím, že má být opilá, divoká, antihrdinská... zkrátka více odlišná od svého bratrance, než jakákoli předchozí verze. Cítil jsem, že i v tuto verzi mohu opravdu věřit.

Po středečním zhlédnutí filmu Supergirl od australského režiséra Craiga Gillespieho (I, Tonya, Cruella) mohu tvrdit, že tato verze Kary Zor-El je zatím tou nejlepší. Tahle týpka je vším, čím by se snad každý z nás měl chtít stát. To, jak žije svůj život, a jak je schopna vypořádat se s největším traumatem celého života... každý bychom si z ní měli vzít příklad. Millyna Kara není typická ženská hrdinka z hollywoodských filmů. Není to ani typická adaptace Supergirl. Tahle Kara nenosí většinou kryptoňanský oblek s velkým Skem; žije a spí pořád ve stejném oblečení, nenosí make-up, nemyje se, moc se ani nečeše, nestříhá si vlasy, opíjí se, zvrací, a minimálně v jedné scéně podle postavy Ruthye, kterou hraje herečka Eve Ridley, i smrdí jako zvratky. Toto je ženská postava, jakých bychom měli vidět více - chaotická, špinavá, anti-feminniní týpka, na kterou patriarchát a jeho ideologie, jeho pochybné a ženy objektifikující standardy krásy, standardy vzhledu a čistoty, absolutně nesahají. Nezáleží jí na tom, jak se na ni lidé dívají. Žije si svůj život tak, jak chce - cestuje si po vesmíru se svým psem Kryptem, nestele si postel, opíjí se alkoholem pod rudými slunci, sem tam někoho zmlátí, sem tam se někoho zastane, protože má dobré srdce, sem tam odmítne nějakého bublinovitého mimozemšťana, kterému se líbí, a prostě se nenechává ničím svazovat. Kdybych měl dceru, pustil bych jí tento film, a řekl bych jí, že takto vypadá skutečná superdívka. Milly je navíc v roli velice vtipná - způsob, jakým pronáší své drzé, vtipné poznámky je prostě perfektní. Když se nad touto verzí Kary Zor-El zamýšlím, uvědomuji si, že je díky ní Supergirl snad tím nejlepším dosud vydaným superhrdinským filmem s ženskou hrdinkou. Zapomeňme na genocidální simulátor sionistické barbie ve Wonder Woman, jejíž příběh se nakonec přece jen točil okolo lásky k nějakému mužíčkovi. Supergirl v podání Milly Alcock považuji za dosud nejvíce inspirativní filmovou superhrdinku. A je-li součástí jejího příběhu nějaký mužíček, pak takový, který si zaslouží bolestivě zemřít - ano, hovořím o pedofilním Kremovi ze Žlutých kopců, hlavním záporákovi filmu.

Supergirl je filmem naší doby, dokonalým pro náš současný moment. Řadí se tak k sociálně nejrelevantnějším DCčkovým filmům posledních let. Byl-li snímek The Batman od Matta Reevese třídní analýzou proslulých gothamských postav a byl-li loňský Superman od Jamese Gunna pro-palestinským a pro-ukrajinským snímkem, pak Supergirl je filmem anti-epsteinovským. Její příběh se dá shrnout do této věty: Supergirl bojuje proti vesmírnému Epsteinovi. A právě to je důvod, proč se na film snáší takový hate. Amerika, země původu těchto komiksových postav, se utápí v ospravedlněních sexuálního zneužívání mladistvých a obchodování s lidmi; vždyť současný prezident Trump byl dobrým přítelem notorického pedofila Jeffreyho Epsteina, a jeho jméno se v letos vydaných Epsteinových dokumentech objevuje častěji, než jakékoli jiné. Záporné postavy tohoto filmu jsou obchodníky s nezletilými dívkami, a právě to jisté frakci amerických občanů, fanaticky se hlásící k podpoře současného prezidenta, tolik vadí. Supergirl není jen film s hrdinkou, na které pedofilií silně ovliněné patriarchální standardy ženského vzhledu a krásy nesahají; je to film, který se jasně staví do pozice proti pedofilům, a schvaluje násilí na nich. Pokud s poselstvím tohoto filmu někdo nesouhlasí, vážně se podivuji nad jeho politikou, a vzniká u mne podezření, že třeba takový člověk, takový hater Supergirl, má více společného s Kremem ze Žlutých kopců, než s Karou Zor-El! Krem, kterého ztvárňuje herec Matthias Schoenaerts, je jinak také schopen páchat násilí na zvířatech; důvod, proč se s ním naše hrdinka ve filmu dostává do konfliktu - předtím, než zjišťuje, že Krem a jeho skupina Brigands obchodují s nezletilými dívkami - je ten, že otrávil jejího psa Krypta, a pokud Kara od Krema do dvaasedmdesáti hodin nezíská protijed, Krypto zahyne. Krem je dozajisté záporák, kterého budete nenávidět. Je to asociální, toxicky maskulinní, neurvalý a sadistický jedinec blíže neidentifikovaného mimozemského druhu, a po celé trvání snímku si divák přeje jediné - aby skončil podobně, jako sám Jeffrey Epstein. Spoiler: Krem končí možná ještě ve větších bolestech. Pro jisté uplakánky na internetu, zlobící se kvůli silným ženským postavám a zastávající se sadistického násilníka, to samozřejmě činí tento film "příliš woke", a já jsem rád za to, že nám svými výlevy na sociálních sítích ukazují, co jsou zač. Aspoň víme, komu se vyhnout velkým obloukem. 

Kara chrání Ruthey před Brigands, zápornými postavami filmu, na Kremově planetě Bilquis. Zdroj: MovieWeb

O co tedy v tomto filmu jde? Příběh začíná montáží Kařina života v run-upu k jejím 23. narozeninám, kdy si zkrátka cestuje po kosmu ve společnosti Krypta, a ignoruje pokusy svého bratrance Kal-Ela/Clarka Kenta/Supermana, kterého samozřejmě v DCU ztvárňuje David Corenswet, kontaktovat ji. Na jedné z planet, kde to zase trochu přežene s alkoholem, se setkává s mladou dívkou Ruthey Marey Knoll, která přijde do baru, v němž je Kara přítomna, hledat někoho, kdo by ji pomohl pomstít nedávno zabitou rodinu. Krem ze Žlutých kopců měl totiž zájem o meče, které vyráběl Rutheyin otec, a brutálně ho, Rutheyinu matku i jejího bratra zavraždil. Ruthey se chce pomstít, a Krema zbavit života. Hned v baru se však ukáže být zranitelnou, jeden mimozemšťan jí odcizí meč, a je to právě Kara, kdo se jí zastane. Nicméně zájem o pomoc dívce zatím nemá - o Kremovi nic neví, nezná ho, a ráda by si odcestovala na nějakou jinou planetu. Problém nastane ve chvíli, kdy se její vesmírná loď dostane do Kremova zájmu - hlavní zaporák totiž od zabití Rutheyiny rodiny nemá, jak se z planety dostat. Když se Kařinu loď pokusí ochránit Krypto, Krem superpsa zasáhne šipkou napuštěnou jedem, a Kara se od místní léčitelky dozví, že její čtyřnohý společník do tří dnů zemře. Motivována vyhledat Krema a získat od něj lahvičku s protijedem - Brigandi totiž běžně tento jed používají při výsleších, a když někoho otráví a on jim dá informace, po kterých jdou, podají mu protijed - vydává se Kara na cestu, proti své vůli následována Ruthey. V průběhu filmu se sobě obě dívky vzájemně otevřou, díky čemuž vhlédneme do originu Supergirl, ale o tom až později. Na planetě Bilquis se Kara dozví, že Brigandi odchytávají nezletilé dívky a obchodují s nimi. Kritická situace nastane, když je sama Kara otrávena, aby byla spolu s Ruthey Brigandům předána párem, který se jich ujal, výměnou za zotročenou dceru tohoto páru. Zbytek neprozradím, ale jedno ještě uvedu - o život oběma hrdinkám půjde ve druhé polovině filmu hned několikrát.

Supergirl je film plný akce. Když jsem jej sledoval, měl jsem pocit, že se v něm bojuje mnohem více, než v loňském Supermanovi. V důsledku odlišností mezi Clarkem a Karou je samozřejmé, že souboje, kterých se naše hrdinka účastní, jsou mnohem brutálnější. Rány, které Kara zasazuje svým nepřátelům, jsou bolestivé, a nelze pochybovat o tom, že mimo kameru krvácejí. Většina akčních scén ve filmu je doplněna různými písněmi od Sleigh Bells, Modest House nebo Elly Fitzgerald - nečekejte, že bych o nich měl psát něco více, ta jména mi absolutně nic neříkají. Při závěrečné bitvě ve třetím aktu hraje skladba The Middle od Kelty Greye a KidMotelu, kterou pro ní údajně vybral sám James Gunn. Výše jsem zmínil, že Kara si nemění oblečení - to platí pro celý film (včetně úvodní montáže, která dokumentuje řadu dnů jejího života), nicméně ve třetím aktu se obléká do svého modročerveného kostýmu s rudým pláštěm, což jí přidává na heroičnosti. Její superhrdinský převlek se stává předmětem, k jehož nasazení v příběhu existuje určitý build-up ("Je to jenom hloupý oblek, Ruthye. Nic neumí."). Teprve poté, co si ho Kara nasazuje, rozhodne se Kremovi před začátkem poslední bitvy formálně představit. Ne svým jménem ani přezdívkou Supergirl, ale přesto velmi konkrétně ("Víš, my jsme se ještě oficiálně neseznámili. Ahoj, já jsem ta mrcha, které jsi zastřelil psa."). Vtipných hlášek je ve filmu opravdu hodně. Hodně se mi líbilo, co řekl ten malý mimozemšťan ve "vesmírném autobusu" v souvislosti s postrádáním motoru a koulí. Na film se vážně budete muset podívat, abyste to pochopili.

Jedna z dalších věcí, které se mi na tomto filmu velice líbily, je způsob, jakým scénáristka Ana Nogueira, režisér Craig Gillespie a zbytek týmu za něj zodpovědný přistoupili k originu Kary Zor-El. Poslední dvě hrané verze Supergirl byly z Kryptonu, konkrétně ze svého domovského města Argo, poslány na Zemi s jasným úkolem - chránit Kal-Ela. Zatímco Superman byl při vyslání z Kryptonu ještě malé mimino, Kara byla teenagerka, a coby Kalova sestřenice se o něj měla postarat. V případě Kary hrané Sashou Calle samozřejmě došlo k jisté tragédii týkající se Kala, takže svou misi ani nemohla splnit, ale to tu nebudu rozebírat. Nová Supergirl však adaptuje původní origin Kary Zor-El z roku 1959, kdy se poprvé objevila v komiksech, a postavu tak navrací k jejím kořenům. Kal-El byl samozřejmě v DCU svými imperialistickými rodiči odeslán na Zemi s jasným cílem - měl být dobyvatelem. Ve flashbacku odehrávajícím se na umírajícím Kryptonu to ostatně v tomto filmu z úst jednoho Kryptoňana uslyšíme. S Karou se to mělo úplně jinak. Její rodiče nebyli imperialisté, a její otec Zor-El přišel se způsobem, jak město Argo ochránit před destrukcí. Poté, co Krypton vybuchl, pohybovalo se Argo po vesmíru, a Kara na něm vyrůstala, jako by to byla jakákoli jiná planeta. Jenže přežití Arga nemělo dlouhého trvání. Matečná hornina pod Argem totiž obsahovala jistý zelený minerál, který začal vydávat radioaktivní záření. Alura In-Zee, Kařina matka, podlehla otravě kryptonitem, podobně jako mnoho dalších Kryptoňanů v Argu. Aby svou dceru zachránil před stejným osudem, rozhodl se Zor-El sestrojit vesmírnou loď, která měla Karu dopravit na Zemi - inspirován plány odcizenými Jor-Elovi, otci Kal-Ela. Flashbacky odehrávají se na Argu jsou emočním jádrem tohoto snímku. A scéna, v níž Kara opouští svého otce, a pláče uvnitř lodi, kterou sestrojil, je velice silná. Zrovna tak je silné to, co Kaře ještě před opuštěním Arga řekla její matka - aby byla dobrá. A to neznamená hodná nebo milá. Kindness doesn't equal niceness.

Setkal jsem se s názorem jednoho YouTubera, který film jinak chválil, že příběh Supergirl by byl lepší, kdybychom flashbacky, tedy Kařin origin, viděli už na jeho začátku. S tím se ale neshoduji. Myslím si, že je mnohem lepší, že Kařin origin je povyprávěn až zhruba v polovině filmu - poté, co se naše hrdinka otevře Ruthye, jež opravdu po celou půlku filmu ani neví, že její společnice je Kryptoňanka. Do filmu se můžete pustit s tím, že vlastně o Kaře nic nevíte, a teprve v průběhu děje se o ní postupně dozvídáte více a více, právě tak jako Ruthye. Vždyť je to i samotná Ruthye, kdo v Kařině vesmírné lodi ve druhé polovině snímku nachází její superhrdinský oblek. Supergirl je filmem o hrdince, které se příliš nechce být hrdinkou, ale její dobrosrdečnost a vynucení zvláštní situací, ve které se ocitla, a ve které se z odlišných důvodů ocitli Ruthye a Krypto, v ní tu hrdinku probudí. Je to charakterová studie. Pokud by film začal flashbacky z Kryptonu a Arga, věděli bychom toho o Kaře až příliš mnoho příliš brzy. To, že začátek jejího vztahu s Kryptem je ve flashbacích prozkoumán opravdu až zhruba v polovině filmu, pak zbytku příběhu dodává na dramatičnosti, když jejímu čtyřnohému příteli ubíhá čas. Najednou to už není jen "příběh o holce, která se snaží zachránit svého psa." Nabývá úplně jiné dimenze - takové, jakou si tato postava zasluhuje. Příběh se stává emočnějším, a to je ještě posíleno tím, jak sama trpí pod zelenou září na planetě Barenton. 

Co se týče postav, je Supergirl jistě menším filmem, ve kterém jich mnoho nevystupuje, ale právě to je dobře. Již jsem zmínil Ruthye, Krypta a Kařiny rodiče ve flashbacích, stejně jako zloducha Krema, ale měl bych se vyjádřit i k postavě, na kterou spousta fanoušků universa DC nadšeně čekala. Tou postavou je Lobo, kterého hraje Jason Momoa, bývalý Aquaman z DCEU. Přiznám se vám, že nejsem žádným fandou tohoto herce, který je kontroverzním hned z několika důvodů; jak někdo uvedl na jisté sociální síti (a já ten příspěvek samozřejmě lajknul), je nepochopitelné, že Jason Momoa hraje ve filmu, který je proti sexuálním predátorům, když si tenhle pochybný člověk před patnácti lety dělal legraci ze znásilňování žen (opravdu morálně shnilý jedinec, zasluhující si bolestivé nakopání). Role Loba se nicméně zhostil dobře. Osobně tu postavu nikterak nemusím, Lobo mi nikdy nepřišel nějak extra zajímavý; je to psychopat, a ty já rád nemám. Byť by Loba mohl dobře zahrát i někdo jiný, Momoa neodvedl špatnou práci, to uznávám. Koho však musím opravdu vyzdvihnout je David Corenswet. Spolu s Milly Alcock podává ve filmu opravdu nejlepší herecký výkon. Jeho děsně sympatický Superman se objevuje, pamatuji-li si to dobře, v pěti scénách filmu, z nichž dva jsou flashbacky. A velice humorná je scéna, kdy se před Pevností osamocení poprvé setkává s Karou a Kryptem. Jako nerd na Karu hovoří anglicky, pak si dokonce pro sebe povídá, že nechápe, proč tím jazykem mluví, když mu Kara stejně nerozumí... David Corenswet je opravdu nejlepší Superman, jakého jsme kdy v hraných filmech měli. Spoiler: Vystupuje i v poslední scéně filmu, která vede ke snímku Man of Tomorrow, jenž půjde do kin příští červenec, a v němž bude mít Kara Zor-El velkou roli.

Kara, Krypto a Clark při svém prvním vzájemném setkání na Antarktidě. Zdroj: Entertainment Weekly

Poslední záležitostí tohoto snímku, kterou chci pochválit, je jeho soundtrack, čímž myslím instrumentální hudbu mimo ony zmíněné písně hudebníků a kapel, které neposlouchám. Soundtrack k Supergirl měl původně složit Ramin Djawadi (Iron Man, Eternals), nicméně letos v únoru se rozhodl projekt opustit, a nahradil ho - k mému lehkému zděšení - Tom Holkenborg alias Junkie XL (Godzilla vs. Kong). Ten projekt tiše opustil v březnu, a nahradila ho Claudia Sarne, jež dosud skládala hudbu k nezávislým filmům (The Book of Eli) nebo k televizním dokumentům (Lost in the Jungle od National Geographic). Za tu krátkou dobu, kterou na složení asi pětačtyřiceti minut hudby pro Supergirl měla, učinila skvělou práci. Chytlavá znělka hlavní postavy je mistrovskou kompozicí. Hlavní melodie v jakési melancholičnosti hraje i na konci závěrečných titulků (jedná se vlastně o posledních pár desítek vteřin skladby The Cave), a nemohu si pomoci, ale mám z ní (stále hovořím o závěru The Cave) jakési primevalovské, dominikscherrerovské pocity. Hrdinská znělka Supergirl, kterou vám prezentuji níže, je majestátní. 

Mé hodnocení: 10/10! Byli jste na Supergirl v kině? Jaký máte na tento film názor? A pokud jste jej zatím neviděli, plánujete na něj v době, kdy ještě v kinech hraje, zajít? Těšíte se na Karu Zor-El v pokračování loňského Supermana Man of Tomorrow, v němž bude mít velkou roli? Podělte se s názory.