Mezi ptakoještěry neboli pterosaury patřili bezesporu největší obratlovci, jež kdy vzlétli. Ti největší z největších aktivně poletovali po obloze s až dvanáctimetrovým rozpětím. Vzduch však nebyl jedinou doménou druhohorních létajících plazů. Již mnoho let se hovoří o tom, že někteří ptakoještěři byli tak obrovští, že museli trávit značnou část svých životů na pevné zemi. A někteří z nich jsou dokonce považováni za převážně terestrické predátory, kteří svou kořist vyhledávali nikoliv v letu, ale při chůzi po všech čtyřech. Terestrickou predaci u pterosaurů měly dosud dokazovat nalezené koprolity (fosilní trus), emetolity (fosilizované žaludeční pelety) a ostatky terestrických živočichů nalezené v oblasti břišní dutiny některých létajících plazů, nicméně přímý důkaz pro ni neexistoval. Vše se změnilo nálezem stopní dráhy jihokorejského neoazhdarchiána, která byla poprvé popsána v článku vydaném 16. dubna 2026 v odborném časopise Scientific Reports. Jongyun Jung z Texaské univerzity v Austinu spolu se svými kolegy na základě této stopní dráhy popsal nový pterosauří ichnodruh, Jinjuichnus procerus. Řada stop, které doktor Jung se svými spolupracovníky podrobil analýze, však není tvořena jen stopami létajícího plaza, ale také jeho kořisti. Ačkoliv autoři studie počítají s tím, že stopy obou zvířat mohly být zanechány nezávisle na sobě, mají několik důvodů domnívat se, že skutečně může jít o ichnologický záznam pterosauřího pronásledování jakéhosi menšího čtvernožce. Stopy kořisti, snad nějakého ještěra nebo mloka, jsou totiž součástí stejného povrchu, a skutečně to vypadá, že ptakoještěr se za ní hnal. V určitém bodě stopy malého obratlovce vykazují náhlou změnu směru a značné zrychlení, zatímco se za ním pterosaurus hnal rychlostí 0,8 metru za sekundu. Přesná identita kořisti není známa; autoři studie ve svém článku píší, že z Jižní Koreje není znám jediný křídový mlok, ač stopy působí poněkud salamandrovsky; mezi bezdrápými otisky chodidel se nachází také linie po ocásku. Autoři nevyloučili ani příslušnost kořisti k ještěrům, jejichž stopy sice vypadají docela jinak než stopy mloků, ale v některých substrátech se otisky jejich prstů příliš dobře nezachovávají. Nešlo-li o ocasatého obojživelníka ani o nějakého nohatého šupinatého plaza, mohl to být suchozemský bratránek krokodýlů. V každém případě to byl drobný tvor; stopy jeho předních tlapek měří jen 1,2 centimetru, stopy zadních pak 2,7 centimetru. Celá stopní řada kořisti je dlouhá 1,13 metru.
Původce stop ichnodruhu Jinjuichnus procerus, jakýsi neoazhdarchián, pronásleduje hypotetického mloka. Rekonstrukce Jung Seunga Yiho převzatá z webu Sci.News
Stopy předních končetin pterosauřího pronásledovatele jsou dlouhé 18,5 až 22,7 centimetru, otisky chodidel zadních končetin pak mají délku 10 až 12,3 centimetru, a ke každé čtyřprsté stopě se poté přičítá ještě 4,2 až 4,9 centimetru délky drápů, z nichž první a čtvrtý byly znatelně kratší, než prostřední dva. Příslušnost pronásledovatele ke kladu Neoazhdarchia prozradily doktoru Jungovi a jeho kolegům otisky podlouhlých, úzkých chodidel (procerus znamená v překladu z latiny "prodloužený"), jakož i znatelné stopy po drápech. Ty nevypadají příliš jako otisky drápů neoazhdarchiánů z čeledi Dsungaripteridae, a složením prstních kůstek se zřejmě zadní končetiny původce lišily i od zadních končetin pterodactyloidů z kladu Ctenochasmatidae, přestože se jim podobaly relativní délkou těchto kůstek. Otisky paty tohoto zvířete nevypadají příliš odlišně od otisků pat neoazhdarchiánů ze souvrství Haenam a Degu. Z prvního jmenovaného, též se nacházejícího v Jižní Koreji, pochází stopní dráha ichnodruhu Haenamichnus uhangriensis; původce stop byl nejspíše obrovským azhdarchidem s desetimetrovým rozpětím křídel, výškou tří metrů a hmotností půldruhého metráku. Ačkoliv zvíře, které zanechalo stopy ichnodruhu Jinjuichnus procerus, nejspíš nebylo ani zdaleka tak veliké, v mnohém se takovému obru mohlo podobat. Stopní dráha tohoto pterosaura a jeho čtyřnohé, hypoteticky mločí kořisti, byla vydána souvrstvím Jinju (či počeštěle Čindžu), tvořeným šedými až černými břidlicemi s pískovci a vzniklým v říčním až jezerním prostředí ve středním albu, před 106,5 miliony roky. K nalezení těchto stop nedošlo zrovna včera; vlastně byly odkryty už v roce 2010. V současné době se nacházejí ve sbírkách instituce Jinju Pterosaur Track Museum v jihokorejském městě Čindžu (souvrství pochopitelně nese jméno tohoto sedmisettisícového města). Je skutečně zajímavé, že pro terestrický lov pterosaurů existuje důkaz. Jistě, do budoucna se třeba může ukázat, že stopy onoho hypotetického mloka a jeho údajného pronásledovatele od sebe dělí nějaká ta stovka let, ale jistě není bláhové domnívat se, že jde o jakýsi snímek útěku drobného zvířete před ptakoještěřím lovcem. Je to další připomínka toho, že pterosauři a jejich kořist měli životy, jež mohou být připodobněny k životům dnešních lovců a jimi lovených.
Zdroje informací pro tento článek:
New large pterosaur tracks from Korea and their implications on terrestrial behavior (Scientific Reports)
Haenamichnus (Wikipedia)
Žádné komentáře:
Okomentovat