Lovci kryptidů 2: V hnízdě okřídlených netvorů (5/5)

Roboti typu X-77, železný zabiják Metaller, zlověstný boháč Deylin Nieto a sérem agresivity doslova nabití ptakoještěři mohou být pro Lovce kryptidů až příliš... Jak dopadne velký souboj v lese nedaleko vesničky Yuliría, jež se stala prvním místem, kde se kryptidi jen tak ukázali světu v celé své mase... Jaké plány má s ptakoještěry Nieto? Uniknou Lovci kryptidů ze spárů svého nepřítele?

LOVCI KRYPTIDŮ 2: V HNÍZDĚ OKŘÍDLENÝCH NETVORŮ, ČÁST PÁTÁ:

Pierre přiběhl k autu. Otevřel kufr. Vytáhl z něj asi tak dva metry dlouhou věc. Byla zabalena v papíru. Trhal papír, jak jen nejrychleji mohl. Klel u toho. Roboti už přilétali k Pauline, která stále zápasila se skálou. Natáhla ruku po kameni, kterého by se mohla zachytit a zabránit tak svému pádu. Jenže kámen vypadl z důlku. Pauline se opět skály držela jen jednou rukou. Jeden z robotů už natahoval svou paži. Chystal se k vypálení žhnoucího paprsku. Stejného paprsku, který vypálil mozek v hlavě starého Mexičana. Pierre konečně rozbalil zbraň. Byla to žlutá puška, vystřelující neuvěřitelně silné střely. Cokoliv, co zasáhly, se rozletělo na kusy. "Nevím, z jakého materiálu ti létající pošuci jsou," řekl si Pierre, "ale jestli to výjde, s radostí je rozflákám na kousíčky!" Vystřelil. Rána zasáhla svůj cíl. Technicky vyspělý robot X-77 se ve vzduchu rozletěl na miliony kousíčků. Mnohé z nich proletěly kolem Pauline, která se teď tiskla ke skále, zatímco se stále bolestně držela jediného výstupku. Druhý robot se pro změnu zaměřil na Pierre. Ten opět vystřelil. X-77 byl střelou rotrhán při letu nad autem. Pierre se skrčil, a byl rád, že půlka robotovy hlavy dopadla dvacet centimetrů od té jeho. Schválně ji zkusil potěžkat. Ani ji neuzvedl. "Téda, tohle kdyby mi rozmlátilo kebuli..." zasmál se. "Jsi v pořádku, Pauline?!" Ale Pauline neodpověděla. Soudě podle jejího rychlého výstupu na výstupek před jeskyní se však dalo usuzovat, že v pořádku je. Zde se Pauline střetla s Nietem. Ještě stále byl šokován tím, že Pierre zničil dva z jeho robotů. Jako vycvičená bojovnice kopla Pauline Nieta do hlavy. Zařval a zhroutil se. Z první komory v jeskyni to však na skalní výstupek přilákalo dva ozbrojence. Nicméně dvě rychlé rány z laserové pistole je prozatím odrovnaly. Pauline vnikla do jeskyně. Teprve zde přestala mít jistotu. Nevěděla, co si má počít. Všude kolem ní stáli roboti X-77. A ona, na rozdíl od Pierra tam dole, neměla pušku s výbušnými střelami, kterou by se mohla bránit. Skoro až směšně působila další laserová střela, jež se od mohutného těla jednoho z robotů odrazila a pouze zvířila prach v jeho okolí... Ozbrojenci drželi Jacka stále za ruce. Ten byl však klidný. Soudě podle hluku, který vycházel z několika předchozích komor jeskyně, odhadoval, že Pierre a Pauline způsobili pořádný zmatek. Jeho oči spočívaly na doktoru Brickellovi. Zprvu nedokázal pochopit, proč se přidal k Nietovi. Vždyť ještě v Montaně působil tak důvěryhodně. Ať se však stalo cokoliv, nyní je tento geniální technik, jeden z nejlepších ve svém oboru, zaměstnancem Nieta. To znamená jediné: X-77 není posledním prototypem nebezpečného robota. Brickell klidně vyrobí další, nebezpečnější stroje. V souvislosti s tím Jack přemýšlel o tom, jak by mohl svět dopadnout, ovládnou-li ho kryptidi a roboti. Doktor Brickell teď něco kutil na kovovém stolku. Byl k Jackovi otočen zády. Většina ozbrojenců utekla z komory, aby se přidali k robotům X-77, jež obklíčili Pauline. Teď už byli v komoře jen Jack, dva ozbrojení chlapíci, doktor Brickell, a Fahad, Akihiko a Roger, připoutaní ke skalnaté stěně komory. "Teď nebo nikdy," řekl si Jack. Prvního ozbrojence kopl do holeně, druhému dal ránu pěstí. Hbitě popadl pušku toho prvního. Ten zvedl hlavu. Pořádně to před ním zakřupalo. Jack jeho pušku rozlámal při nárazu o své koleno. Jeho výraz naznačoval, že to asi bylo bolestivé, ale přinejmenším zneškodnil jednu zbraň. A druhou pušku si už nechal. "Žádné blbosti, pánové," zasupěl. Přiběhl k doktoru Brickellovi, který byl tak zabrán do své práce, že tuto událost ani nepostřehl. Jack ho natlačil ke stěně. "Žádné blbosti, nebo to tady doktor šeredně odnese," varoval je. "Vždyť mi taky nic neděláme," usmál se drze jeden ozbrojenec, "jenom bych Vám chtěl říct, pane Owene, že má puška nebyla nabitá." Jack zamířil na strop jeskyně a zmáčkl kohoutek. Bohužel to byla pravda. Oba darebně vzhlížející muži se dali do prudkého běhu proti němu. Jack po prvním hodil pušku, ovšem nezasáhl. Stále měl však po ruce jednu zbraň. Na doktorově kovovém stolku stále ležela injekční stříkačka se sérem agresivity. Jakmile ji Jack namířil na doktorův krk, muži se zastavili. Tahle výhružka na ně měla podobný efekt, jako kdyby jim někdo namířil pistoli ke spánku. "Nedělejte to, proboha! Copak nevíte, co se s ním stane? Začne útočit na všechno, co mu přijde do cesty! Na nás, na Vás..." mluvil jeden z mužů a přitom se mu klepala ruka. Jack schválně nasadil takový výraz, jako kdyby mu to bylo jedno a chce doktoru Brickellovi ublížit. "Nedělejte to, by tupče!" zařval ozbrojenec, který stál blíž, a rychle k Jackovi přiběhl. Srazil Jacka pěstí k zemi. Přitom ale jeho ruka zavadila o jehlu injekční stříkačky. Klekl si a držel se za ruku, jako by ho právě bolestivě bodl štír. Druhý chlapík radši z komory utekl. Doktor Brickell se na Jacka nenávistně díval. Aby zabránil jakékoliv agresy z jeho strany, skolil ho Jack k zemi pěstí. Přiběhl k Fahadovi. "Odepni to tady," řekl mu jeho arabský přítel a ukázal na spínač na kovovém držátku. Po jeho zmáčknutí byl Fahad volný. "Osvobodím Akihika s Rogerem, ty už běž do další komory! A vezmi si tady nějakou zbraň!" navrhl Fahad. Jack popadl dvě malé pistole a dal se do běhu. Akihiko s Rogerem byli osvobozeni jen chvíli poté. "Miluju pomstu," usmál se japonský samuraj, Akihiko, a před jeho obličejem se zaleskla teleskopická tyč. Bojovná trojka následovala Jacka... Roboti chvíli stáli okolo Pauline. Čekali na další rozkazy. Nieto byl totiž v bezvědomí a neúkoloval je. Když si Pauline uvědomila, že X-77 se vůbec nehýbou, pronikla dál do jeskyně. Deset po zuby ozbrojených drsných chlapů překvapila tolik, že skoro nereagovali, když jim kopanci zlámala nosy. Skoro se srazila s Jackem. "Pauline! Jsi v pořádku!" zvolal Jack. Nieto se mezitím probral. Bylo mu na zvracení. Ležel totiž na okraji skalního výstupku. Pod ním byly desítky metrů! Navíc na něj Pierre mířil tou strašnou žlutou puškou. Chvíli se vzájemně dívali do očí. "Sakra, Pierre, dělej něco, ne?" vyhrkl pro sebe Pierre. Vystřelil. Nieto vyskočil a jen těsně se vyhnul zásahu. Kus skalního výstupku se ulomil. Nieto vyhrnul rukáv a vzkázal svým robotům, ať útočí na veškeré vetřelce, které potkají. Jack, Paline, Akihiko, Roger a Fahad zrovna probíhali komorou, v níž stáli nehybní roboti. "Usnuli?" zeptal se Jack své přítelkyně. "Asi jo..." usmála se Pauline. "Asi ne!" vykřikl Akihiko. Pěst jednoho z nich prosvištěla kolem jeho hlavy. Jack pokropil hlavu robota kulkami z pistole. Překvapivě byly dost silné na to, aby jí pronikly. X-77 byl však stále aktivní. Stačila ovšem jediná rána do prohlubní v hlavě, a padl. Tuto ránu mu dala Akihikova železná tyč. Ostatní roboti stříleli výbušné paprsky, a tak byla komora brzy plná prachu a létajících kamenů. Vyznat se tu bylo takřka nemožné. A přesto Lovci kryptidů vyběhli z toho oblaku prachu. "Sjeďte po skále!" křičel zezdola Pierre. Už nasedl do auta, a jen čekal, až se k němu jeho přátelé přidají. Nieto chytil Jacka za tílko. "Tohle si spolu ještě vyřídíme. Nejdřív Nikaragua, teď Mexiko! Ale věř mi, chlapečku, jestli o tomhle povíš na veřejnosti, je lidstvo minulostí. Tak si rozmysli, jestli má pro tebe cenu o tom někde kecat!" supěl Nieto. "Jen se nebojte, ještě není ten pravý čas. A my se ještě znovu setkáme," usmál se Jack. Pak kopl kolenem Nieta do břicha a sjel ze skály. Nasedl do auta jako poslední. To se rychlostí rozjelo. Pierre řídil jako šílenec. Musel...

Musel, protože z jeskyni už opustili zbývající roboti X-77 a následovali auto. Jeden ničivý, výbušný paprsek létal k zemi za druhým. I když byli roboti velice pohotoví, a jejich oči se neustále soustřeďovaly na tento pohyblivý bod, nakonec byli odvoláni. Auto se totiž včas dostalo do blízkosti vesničky. Nieto rozhodně nechtěl, aby jeho roboty někdo viděl... Pierre šlápl na brzdu. "Fuj, to byla jízda... Nechce se mi věřit, co všechno jsem v té jeskyni viděl," řekl Jack. "Asi nejvíc tě překvapil doktor Brickell, že? Když nás tam připoutali, slyšeli jsme, že mluvil o vývoji nového robota. Možná ještě silnějšího a schopnějšího... Sakra, jsou to ale pitomci, tohle dělat," vydechoval Roger. Náhle bylo auto něčím zdviženo. "Kruci! Co to...?!" zařvali snad všichni zároveň. Cosi vůz zase odhodilo a ten se převalil na bok. Jedny dveře se prohnuly. Přitiskly Pierre na Pauline a Jacka. "Metaller!" vyhrkl Jack. Kovová pěst prorazila okýnko. Doletěla až k Pierrově obličeji, ale nezasáhla ho. Místo toho ho Metaller pouze chytil pod krkem za spandexový oděv a vytáhl z auta ven. Práskl s ním o zem a sáhl po Pauline. Jack zuřivě vyskočil z auta a pistolí, kterou si "vypůjčil" od Nietových mužů, Metallera trefil. Avšak střela s ním nic neudělala. "Doktore Brickelle, kdyby jste se k nim nepřidal a radši mi tehdy poslal informace o složení Metallerova těla..." pomyslel si Jack. "Zhebneš!" vykřikl Metaller a rukama sevřel Jackova ramena. Z poničeného auta rychle vyskočili Akihiko s Fahadem. Bezbranný Fahad skočil Metallerovi na záda. Kovový muž se jen otřepal a shodil ho. Akihikova železná tyč se opět téměř zlomila při styku s neznámým kovem. Pomlácený Pierre se však postavil na nohy, přiběhl ke kufru auta a opět z něj vytáhl žlutou pušku. Rána byla dobře mířená. Metaller Jacka pustil a odletěl kousek od něj. Dopadl tak těžce, že se kolem něj zvedl obrovský oblak prachu. Když však oblak padnul, Metaller zde již nebyl. Jen stopy v písku prozrazovaly, že zase utekl! Návrat do Yulírii byl vyčerpávající. Nějaký novinář se dozvěděl o tom, že do vesničky přijeli o Lovci kryptidů. Strkal Jackovi mikrofon před pusu a dotazoval se ho: "Přijeli jste sem studovat ptakoještěry? Kde je vědec Alejandro Reyes, který s Vámi údajně byl? Co si myslíte o skále poseté ptakoještěry? Proč jste tak vyřízení?" Jack jemně chytil mikrofon, zklopil ho a novináře obešel. "Bylo by šílené, kdyby se někdo dozvěděl, co se nám tu přihodilo..." řekl pak svým přátelům v hotelu. "Takže si to shrňme: starý Mexičan byl zabit robotem X-77. Ptakoještěři na nás útočili jen proto, že bylo do jejich těla vpraveno sérum agresivity. Metaller zavraždil pana Reyese, což je... Opravdu ohavné. A Nieto? Ten má teď armádu robotů, má sérum agresivity, má agresivní ptakoještěry, a k tomu podvodní budovu v jezeře Nikaragua s těmi svými dráčky... A má 'syna' Metallera. Co chce? Ať už má jakékoliv plány, zatím to musí zůstat tajné. Kdybychom něco prozradili, mohla by za to zaplatit spousta nevinných obětí," pokračoval Jack. "Jednou se nám stejně dostane na mušku," zasmál se Roger, "a pak mu s radostí vymlátím zuby z pusy." "Nebude třeba být tak agresivní, Rogere," řekl Pierre, "dokonale bude stačit ho v té jeho podvodní budově navěky uvěznit." "Anebo v té mexické jeskyni. I když tam by se mohl udusit," přidala se Pauline. Všichni to říkali tak trochu z legrace, ale moc dobře věděli, že tohle legrace není... V podvodní budově na dně jezera Nikaragua byl mezitím Nietovi a Metallerovi spuštěn jakýsi záznam. Za nimi stál doktor Brickell a komentoval ho: "Bezpečností kamery zachytily, jak útočí prakticky na vše. Vidíte? Řekl bych, že dosáhl pátého stupně agresivity. Bude se rvát do té doby, než z něj třeba někdo udělá řešeta. Prakticky nevnímá nic ve svém okolí, jen ničí a odpočívá." "Tak se mi zdá," pousmál se Nieto, "že nám Jack Owen vlastním přičiněním tak trochu pomohl." "No, on ten chlápek do toho šel sám. Owen mi chtěl dát dávku séra, tenhle k němu přiběh a bod se tím... Takže to bylo jeho rozhodnutí," usmíval se Brickell. "Na tom ani tolik nesejde. Hlavně, že máme další biologickou zbraň. A navíc tak silnou..." pousmál se tajemně Nieto.

Díl "V hnízdě okřídlených netvorů" je tímto u konce. Lovci kryptidů však budou čelit mnoha dalším nebezpečím. Svět je v nebezpečí ze strany robotů, kryptidů a zlých lidí... A jedině oni ho dokáží zachránit!

Losos masu

Každý, kdo dobře zná lososy, ví o rodu Oncorhynchus. Jedná se o lososy z Tichomoří, pro něž je typický anadromický způsob života: narodí se ve sladké vodě, pak dlouho žijí ve vodě slané, a do řek a potoků se vracejí za účelem tření (zástupci některých druhů po něm umírají). Velká lososí migrace, která se během léta a podzimu odehrává v Severní Americe, zvláště pak v oblastech Kanady a americké Aljašky, proslavila lososy rodu Oncorhynchus jako žádné jiné. Avšak tento rod zahrnuje dvanáct druhů, z nichž každý je skutečně pozoruhodný, ačkoliv nemusí nutně podnikat obrovské migrace. Jedním z nich je i losos masu (Oncorhynchus masou). Volně žijící jedinci severoamerické pobřeží nikdy neuvidí. Tento druh se totiž vyskytuje pouze v západním Pacifiku, tedy při asijském pobřeží. Areál jeho rozšíření se táhne od ruského poloostrova Kamčatka přes vody okolo Kurilských ostrovů a Sachalinu až po pobřeží Korejského poloostrova, Tchaj-wanu a Japonska. Podobně jako jeho příbuzní, je i losos masu anadromický. V období rozmnožování tedy masy jedinců táhnou ze slané vody do sladké. Po tření většina z nich uhyne, výjimkou jsou pouze malí, trpasličí samečkové, které ještě smrt nestihne. Žijí tedy o rok déle, a obvykle umírají poté, co povyrostou a zúčastní se tření následujícího roku. Pohlavní dospělosti dosahují lososi masu v době mezi 3. a 7. rokem života. Malí lososi po narození neputují hned do moře, ale po nějakou dobu zůstávají ve sladkovodním prostředí. Většina dospělých lososů masu měří okolo půl metru na délku, hmotnost této ryby činí 2 až 2,5 kilogramu. Ty z Přímořského kraje v Rusku však mohou dosáhnout délky i 70 centimetrů. Jsou to největší z lososů masu. Losos masu je dravec; živí se korýši, méně obvykle požírá i jiné druhy ryb... Dosud byly popsány čtyři různé poddruhy, a každý z nich je velmi osobitý. Popsat tuto rybu jako anadromickou je sice dobrý začátek, rozhodně však neplatí, že by všechny ze čtyřech poddruhů obývaly alespoň částečně moře. Velmi pozoruhodný je totiž poddruh O. m. formosanus (nebyl mu udělen oficiální český ekvivalent), v angličtině známý jako Formosan landlocked salmon. Jak jeho jméno napovídá, žije pouze ve vnitrozemí. Jedná se o endemita chladných, pomalu tekoucích řek v nadmořské výšce 1500 metrů na Tchaj-wanu. Dříve byl bohužel hojně loven pro maso, proto už zbývá pouhých 400 jedinců, a druh je tedy kriticky ohrožený. Nezbývá než snažit se o jeho záchranu. Tato ryba žije pouze ve sladké vodě, a stejně jako ostatní poddruhy, je dravá. Vody v okolí Japonska obývá O. m. ishikawae, na západě Japonska (při jeho tichomořském pobřeží) pak žije O. m. macrostomus. Dalším japonským endemitem je čtvrtý poddruh, O. m. rhodurus. Někdy se však uvádí, že jde už o samostatný druh. Ať tak či tak, přirozeně se vyskytuje pouze v jezeře Biwa v prefektuře Shiga na japonském Honšú. Byl však uměle vysazen i do několika dalších jezer: Ashi a Chuzenji...

Cladophlebis

Cladophlebis byl rod kapradin řádu osladičotvarých, jenž se ve fosilním záznamu objevuje v geologické periodě Perm a vymírá v Křídovém období. Byl to tedy mimořádně úspěšný rod; žil přibližně 200 milionů let (nejstarší fosilizované exempláře jsou 279 až 299 milionů let staré, ty nejmladší naopak pocházejí z hornin datujících se do doby před 70 miliony lety). Otisky listů v dávných horninách byly nalezeny po celé planetě. Cladophlebis tvořil velkou řadu druhů, což je poněkud očekávatelné, mluvíme-li o tak dlouho existujícím a tak úspěšném rostlinném rodu. Například druh Cladophlebis patagonica pochází, jak jeho druhové jméno napovídá, z oblasti Patagonie v Jižní Americe. Druh C. wyomingensis je zase západoamerickou specialitou, kdežto druhy C. antarctica a C. denticulata jsou hojně nalézány na Novém Zélandě. Tam je dokonce Cladophlebis nejčastěji nacházenou fosilní rostlinou z geologické periody Jura. Jeho zkameněliny jsou k nalezení v prakticky každé Jurské formaci jak na Severním, tak na Jižním ostrově. Proto ji roku 1974 Mildenhall nazval "Mesosoic weed". Ne každý užívá tento obecný anglický název, dobře však k této rostlině sedí. Velmi dobře zachovalé exempláře Cladophlebise však pocházejí i z Kolumbie nebo z Austrálie. Jakožto rod žijící po tak dlouhé období se Cladophlebis postupně měnil, rozdíly mezi některými druhy jsou skutečně znatelné. Někdy se uvádí, že charakteristik, které ze všech popsaných druhů činí jediný velký rod, opravdu není mnoho. Například tvar lístků je velmi variabilní. Okraj lístků je u některých druhů znatelně zoubkovaný, u jiných je zase naprosto hladký. Již jmenované novozélandské druhy jsou dobrým příkladem první jmenované možnosti. V novozélandském Catlins bylo dokonce nalezeno zkamenělé dřevo, a to poblíž otisků lístků Cladophlebise. Je tedy obvykle asociováno právě s tímto rodem kapradiny. Nález je též z Jurského období. Během oněch zhruba dvou set milionů let, kdy žil, byl však Cladophlebis rozšířen po celé planetě, jak na severní, tak na jižní polokouli. Tento rod kapradin zažil rozpad Pangaei, dále rozpad Gondwany a Laurasie a vyhynul až v době, kdy už byly pozice kontinentů velmi podobné těm dnešním. Postupný vývoj kontinentů měl pochopitelně za následek areál rozšíření některých jeho druhů: kupříkladu Cladophlebis patagonica je sice jihoamerickým druhem, podle některých vědců se však vyskytoval i v Austrálii (nepatří-li tedy nalezené australské fosilie jinému druhu, například tomu pro Austrálii jinak velmi typickému). Důvodem, proč tato rostlina vyhynula, mohla být jednoduše změna klimatu či nástup adaptabilnějších kapradin, snad i jejích potomků...

Popisek kapradiny rodu Cladophlebis naleznete na anglické Wikipedii.

Příště Nilssonia!

Nelma: Pozoruhodná ryba Arktidy i Kaspiku

Mezi lososovité ryby podčeledi Coregoninae patří dva rody síhů a také ryba, běžně známá jako nelma (Stenodus). Rod se skládá ze dvou existujících druhů, kterými jsou nelma arktická (Stenodus nelma) a nelma obecná (Stenodus leucichthys). První jmenovaný se vyskytuje v oblasti Arktidy, jak značí jeho české druhové jméno. V angličtině je znám jako nelma, connie, inconnu nebo sheefish. Patří mezi komerčně lovené druhy, ceněné pro své maso. Zajímavější než jeho chuť je však bezpochyby jeho biologie. Jako mnoho lososovitých ryb, i nelma arktická je anadromická, tzn. v období rozmnožování putuje z moře do sladké vody. Významné řeky, do nichž v době tření vplouvá směrem ze Severního ledového oceánu, jsou například ruská řeka Ponoj na Kolském poloostrově nebo proslulá řeka Mackenzie v kanadských Severozápadních teritoriích. Při migraci může urazit vzdálenost až 1500 kilometrů. Patří k velkým lososovitým rybám; velké nelmy arktické dosahují délky až 1,5 metru a mohou vážit okolo 40 kilogramů! Je to dravec, predátor. Živí se jinými rybami, včetně svých příbuzných síhů. Zvláště síh malý se nachází na jídelníčku každé nelmy. Dříve byla nelma arktická považována za poddruh nelmy obecné, později se však ukázalo, že je odlišným druhem. To samotné však znamená, že nelma obecná už ve volné přírodě nežije. Proč?

Jednoduše proto, že nelma obecná byla, jak dnes víme, endemitem Kaspického moře, největšího jezera na naší planetě. Oba druhy nelm se od sebe evolučně oddělily teprve nedávno, proto jsou si tak podobné. Jedna, nelma arktická, se vyskytuje v chladných arktických vodách, zatímco nelma obecná zamířila pouze do Kaspiku a řek do něj vtékajících (Volga, Ural a Terek). Když se ještě vyskytovala ve volné přírodě, prováděla velké migrace z řek do jezera, kde probíhalo tření. Mohla urazit až 3000 kilometrů, dvakrát tolik, co její člověkem dosud nikterak vážně ohrožená příbuzná! První rok života požírá nelma obecná plankton, pak se stává aktivním dravem a živí se především jinými rybami. Tím se tedy také výrazně neliší od své mnohem více rozšířené příbuzné. Bohužel byly divoké populace nelm obecných člověkem vyloveny, druh však nevyhynul a stále je chován pro maso v relativně velkém počtu v umělých lovištích. Je však škoda, že už v dnešní době nemáme možnost sledovat skutečnou, nespoutanou migraci těchto ryb. Snad se je v budoucnu podaří navrátit do divoké přírody, tam, odkud pocházeli jedinci, které roku 1772 baltskoněmecký přírodovědec J. A. Güldenstadt popsal...

Snad se Vám tento článek líbil. Pokud Vás tyto ryby zaujaly, napište o tom do komentářů... Měsíc s lososy pokračuje!

Lososovité ryby z Elgygytgynu

Daleko na severovýchodní Sibiři se nachází jezero Elgygytgyn. Vzniklo tak, že voda v průběhu času zaplnila kráter, jenž byl vytvořen meteoritem. Zdrojem jezerní vody je sníh. V oblasti jezera Elgygytgyn, v Čukotském autonomním okruhu, je přinejmenším po část podzimu, přes celou zimu a na začátku jara pořádná zima. V létě dosahuje teplota vody pouhých 3°C. Přesto je toto jezero, zabírající území asi 110 čtverečních kilometrů, domovem dvou neobyčejných lososovitých ryb. Chladná voda jim očividně nevadí; během evoluce se životu v ní dokonale přizpůsobily. Jsou to siven Světovidův (Salvethymus svetovidovi) a siven čukotský (Salvelinus elgyticus). Oba byli ještě po většinu minulého století vědeckému světu prakticky neznámí. Siven Světovidův byl popsán až roku 1990. Žije ve velké hloubce, a tedy i ve velmi chladné vodě. Jezero Elgygytgyn je má v jednom bodě hloubku okolo 174 metrů. Tato ryba je tedy skutečně houževnatá. Jedná se však o zranitelný druh. Jakákoliv přírodní katastrofa způsobená člověkem by jej mohla vymítit. Siven Světovidův se totiž vyskytuje pouze v jezeře Elgygytgyn, a nikde jinde na světě. Je však velmi málo známý. Dokonce by se dalo tvrdit, že se jedná o jednu z nejméně prozkoumaných lososovitých ryb na světě. Jednoduše už proto, v jaké mrazivé hloubce žije. Ale siven čukotský, který je sivenu Světovidovu blízce příbuzný, také není druhem nějak detailně prostudovaným. Je též endemitem jezera Elgygytgyn, a dosahuje délky okolo třiadvaceti centimetrů. Tělesná hmotnost se pohybuje jen okolo 110 gramů. Byl vědecky popsán roku 1981, avšak od té doby se o jeho biologii a životním cyklu zjistilo jen pramálo. Dobře se však ví, že preferuje oblast přítoku řek Anadyr a Enmyvaam do jezera. Siven čukotský je též druhem zranitelným. Vzhledem k tomu, že po 10 měsíců v roce je povrch jezera Elgygytgyn zamrzlý, lze oba tyto siveny označit za velmi adaptabilní ryby. Proč však neumrznou v tak chladné, opravdu až nepříjemně ledové vodě? Daří se jim přežít ze stejného důvodu, jako antarktickým či arktickým rybám. Jejich krev obsahuje nemrznoucí bílkoviny, díky kterým prakticky nemají možnost zmrznout. Je to jen spekulace, ale jejich život se zdá být dost pomalým. Prozatím vědci měli možnost pracovat na detailnějším zařazení těchto ryb do zoologického systému. Dle všech výzkumů jsou tyto ryby blízce příbuzné arktickým sivenům, včetně druhu Salvelinus alpinus, který se vyskytuje na Islandu, v Severní Americe, ale také v Británii (kde je nejvzácnějším rybím druhem). Snad by se ještě mělo uvést, že v jezeře Elgygytgyn žije možná další lososovitá ryba, siven druhu Salvelinus boganidae. Ten je však tak málo prozkoumaný, že se ani úplně přesně neví, zda je samostatným druhem...

Toto je jeden z mála publikovaných obrázků sivena Světovidova. Rozhodně je to ryba, která je velmi málo známá... Snad tedy o ní budoucí generace ichtyologů zjistí víc!

Lovci kryptidů 2: V hnízdě okřídlených netvorů (4/5)

Skála nedaleko vesničky Yuliría je hnízdištěm ptakoještěrů. Je to vůbec poprvé, co se kdy celé hejno létajících kryptidů jen tak samo ukázalo světu. Zatímco televizní štáby z celého světa tuto úžasnou událost natáčejí, probíhá v jejich sousedství boj mezi Lovci kryptidů, kovovým obrem Metallerem a skupinou hrozivých robotů. Akihiko, Roger a Fahad jimi byli chyceni do elektrické sítě. Reyes byl zmasakrován Metallerem, jenž teď číhá na Jacka Owena. Pauline v souvislosti se spálením muže, jehož smrt je přisuzována ptakoještěrům, přišla s nápadem. Ale o co se tady vlastně jedná? Proč to vše na jednom místě?

LOVCI KRYPTIDŮ 2: V HNÍZDĚ OKŘÍDLENÝCH NETVORŮ, ČÁST ČTVRTÁ:

Jack přemýšlel, co udělat. Když učiní možná jen jediný krok dál, Metaller si ho už povšimne. Stál na místě jako přibitý. Mezi křovisky uviděl lesknoucí se kov. Metaller se zřejmě zvedal ze své odpočinkové polohy. Jack začal pomalu couvat. Jeho oči stanuly na zkrvaveném těle Reyese. Vzpomněl si na Metallerovo slavné ostří a na chvíli, kdy kovový obr v Montaně stejným způsobem takřka probodl Akihika. Takto tedy Jack nechtěl skončit. Sklonil se a pomalu se plazil mezi křovisky co nejdál od Metallera. Pak se ozvala prudká rána. Jack se instinktivně podíval nad sebe. To, co viděl, nebyl Metaller, nebyl to ani jeden z těch pterodaktylů. Jednalo se o robota, který levitoval nad ním. Z jeho nohou syčela pára. Namířil ruku na Jacka. Ten vyskočil. Vytáhl svou laserovou pistoli a střelil po robotovi. Byl to ten stejný typ, který ho předtím pronásledoval, když byl ještě s Rogerem, Fahadem a Akihikem. Laser se od jeho těla bezpečně odrazil. Jack se dal na útěk. Tím se ale ukázal Metallerovi. Pár řinčivých skoků, a Metaller byl u něj. Silně chytil Jacka za rameno. "Owene," usmál se zlověstně inteligentní robot, "dlouho jsme se neviděli." "Taky jsem se díky tomu měl dobře, ty imbecile," řekl Jack. Dvoumetrový železňák se usmál ještě zlověstněji. "Vidíš ho?" ukázal na Reyese. "Skončíš tak taky." Jack zařval a kopl do Metallera, ovšem nebylo mu to nic platné. Metaller ho pustil, ale jen proto, aby levitující robot vystřelil na Jacka síť. Tentokrát nebyla elektrická, byla provazová, avšak ani při použití všech svých svalů ji Jack nedokázal přetrhnout. Síť byla zachycena na řetězu čnícím z robotovy ruky. Se vzlétnutím odnášel Jacka kamsi do neznáma. Metaller je následoval, pochopitelně po zemi. Utíkal však velmi rychle. Nicméně neběžel dlouho. Uslyšel hluk motoru. Zastavil se, otočil hlavu a spatřil Reyesovo auto, jak asi tak patnáct metrů za ním prudce zabrzdilo. "Říkala jsem, že bychom se měli vrátit k té pterosauří skále," řekla Pauline Pierrovi, který seděl na sedátku za ní, zatímco ona byla u volantu. "Co je tohle za zrůdu?!" vykřikl Pierre a ukázal prstem na Metallera. "Jeden náš starý známý. V Montaně, kdes s námi nebyl, nám dal na silnici pořádně zabrat," odpověděla Pauline. "Drž se!" Auto se rozjelo na plné otáčky, projelo kolem Metallera, který včas svou kovovou pěstí prorazil zadní sklo. "Fuj! Teď mám sklo za límcem!" řval Pierre. Auto projíždělo mezi všemi těmi keři, vířil se za ním písek a prach, a Metaller ho zuřivě pronásledoval. "Tam na obloze, vidíš to?" zeptala se Pauline, jinak naprosto zabraná do řízení. "Vidím co?!" křičel Pierre. "Je tam nějaký robot nebo co...! A v síti odnáší Jacka! Musíme za ním!" "Jo?! Já tam vidím jenom tyčinku, do které si někdo kousl!" "Pierre!" "Co je? Dobře, byl to vtip!" "Dávej, sakra, pozor!" vykřikla Pauline. Metaller zezadu do auta znovu narazil a přichytil se ho. Probíjel zadní sklo, střepy padaly na Pierra, který se jen deset centimetrů pod Metallerovou pěstí ve strachu o život krčil, co to šlo, aby ho ruka darebáka nezasáhla. "Nechtěla bys jet trošku rychleji?!" řval vysokým hlasem, plným strachu, Pierre. Auto se dostalo do smyku. Metaller od něj doslova odletěl. Spadl kamsi do rokle. Pauline dupla na brzdu, a auto se zastavilo těsně na okraji rokle. Pierre se vyklonil z auta. Bylo mu špatně, chtělo se mu zvracet. Hystericky vykřikl, když si jeho oči přeměřily hloubku rokle. "Pořád vidím toho robota! Pojedeme směrem, kterým letí!" navrhla Pauline. "Počkej... Ten... Ten kovovej chlap... On žije... Staví se tam dole na nohy! Jak je to možný?!" klepal se Pierre. "To Ti ještě vysvětlíme, jestli teda tenhle výlet přežijeme," řekla mu Pauline... Robot i s Jackem, uvězněným v síti, přistál na výstupku vysoké skály, před vchodem do prostorné jeskyně. "Co má tohle znamenat? Tady, hluboko v divočině?" ptal se sám sebe Jack. Robot vkročil do jeskyně, táhne Jacka v síti za sebou. "Zásilka doručena," ozval se mechanický hlas robota. Jack zvedl hlavu. "Rád Vás znovu vidím, pane Owene," řekl muž se známým, bizarním obličejem. "Naposledy jsme se setkali v mé podvodní základně na dně jezera Nikaragua, vzpomínáte si?" "Jistě že. Na staré známosti nezapomínám," odvětil Jack. "Dovolte mi zeptat se Vás, je-li ta síť pohodlná..." usmál se až se zvláštní upřímností, ale také zlostí, Nieto. "Nezdržujme se pitomými dialogy. O co tady jde?" zvýšil na něj Jack hlas. "Robote X-77* číslo 14, odepnout síť," zavelel Nieto, a robot uvolnil sevření, kvůli kterému se Jack takřka nedokázal hýbat. Přišli k němu dva muži s puškami a postavili ho na nohy. "Oba jsme v podstatě gentlemani. Proč se tajit s mým úspěchem? Proč bych Vám neřekl, o co tu jde? Následujte mě..." řekl Nieto. Při těchto slovech působil dost upřímně, jen poslední dvě vyslovil se zlostným úsměvem.

"Toto je má základna pro malý výzkumnický projekt," řekl Nieto. Jack šel za ním, z každé strany za paži držen ozbrojenci. "Předpokládám, že jste sem s Lovci kryptidů přiletěl zkoumat ptakoještěry, ostatně jako všichni ti lidi z televize, desítky vědců a další mimoni. Já jsem tu pro to samé. A určitě znáte tohle," pokračoval Nieto a zvedl z kovového stolku v malé dutině jeskyně injekční stříkačku. "Sérum agresivity," pousmál se Jack. "Jeden můj známý už ho vyzkoušel na Vašem příteli," zasmál se Nieto. Jack si vzpomněl, jak Pierre v temné ulici na pokraji Tokia útočil na Pauline. Zhrozil se, když pomyslel na to, že ty dva spolu poslal do Yulírii. Vstoupili do další části jeskyně. Byla tu spousta ozbrojenců a několik mužů v pláštích. "Tohle je pterodaktyl," řekl Nieto, a jeden doktor zvedl pištící zvíře za křídla. "A tohle je sérum agresivity, díky kterému útočí na jiné pterodaktyly. Máme zajímavé výsledky," usmíval se drze Nieto. "A tohle je sérum agresivity, které způsobuje, že pterodaktylové útočí na lidi," pokračoval. "Takže útok na Pierra, a vzápětí na mě s bojovnou trojkou nebyla obrana hnízda, ale reakce na přítomnost séra agresivity v jejich krvi..." zamyslel se v duchu Jack. Nieto viděl, že Jack přemýšlí, a okamžitě ho z toho vytrhl: "Nebojte, sérum agresivity na Vás zkoušet nebudu. Ale slibuju Vám, že tohle místo bude Vaším hrobem. Stejně jako hrobem Vašich přátel." Teprve teď Jack uviděl Akihika, Rogera a Fahada, připoutané ke stěně jeskyně kovovými pásy. Kolem nich kráčeli ti velcí, létající roboti. "X-77, náš nejnovější model. Úžasný robot, létá, poslouchá rozkazy, je vybaven speciálním paprskem, který spálí prakticky vše..." řekl Nieto svému nepříteli. "To jistě souvisí se smrtí toho starého Mexičana," šeptl mu naschvál do ucha Jack. Nieto se toho polekal. "Jste chytrý," řekl a
poškrabal se na nízkém čele, "a takový lidi nemám rád. Jestli Vás kdysi nezabil Metaller, tak Vás klidně zabiju sám. Užiju si to." Celá jeskyně se náhle otřásla. A znovu. A pak ještě jedna rána. "Pane, pane!" vykřikl kdosi. Přiběhl do jeskyně. Byl to muž v bílém plášti. Jack poznal jeho obličej. "Dole je auto. Někdo střílí šíleně silný lasery do první dutiny jeskyně! Zabili nám už tři lidi! Viděl jsem, jak nějaká holka šplhá po stěně jeskyně nahoru a... Skoro mě trefila!" informoval muž v bílém plášti Nieta. Ten se podíval na Jacka. "Na popravy asi nebude čas," řekl Jack a trochu svraštil čelo. "Hlídejte ho," nakázal Nieto ozbrojencům. "Dejte mě dvě X-77, podívám se s nimi před jeskyni," řekl pak svým podřízeným. Jakmile odešel s roboty z jeskyně, oslovil Jack muže v bílém plášti. "Doktore Brickelle, nezapomněl jste mi poslat informace o složení těla Metallera? Pamatuje si na naše příjemné setkání v Technologickém institutu v Heleně?" Brickellovou jedinou reakcí byl posměšný pohled a: "Hm..." Před jeskyní docházelo k souboji. Pierre odpálil s pomocí laserové pistole dalšího ozbrojence, který chtěl sestřelit Pauline. Ta šplhala po stěně skály jako profesionální horolezkyně. Náhle se ve vzduchu ocitl jeden z robotů X-77. "Tohle se dalo čekat!" vyhrkla Pauline. Pierre po něm střílel jako o závod, ale lasery se od něj jen odrážely. "Kruci! Co teď?!" zeptal se Pierre sám sebe, jakmile spatřil, že z jeskyně vylétá další a oba rychle letí k Pauline. Té navíc ujela noha, ruka jí samou nervozitou sklouzla z kluzkého kamene a držela se teď skály jen jednou rukou... A robot, vrah starého Mexičana, se blížil...

* X-77 - komiks Lovci kryptidů, odehrávající se mezi 1. a 2. sérií těchto příběhů.

Nieto má zřejmě s ptakoještěry jakési plány. Proto tedy sérum agresivity... Ale čeho chce dosáhnout s pomocí robotů X-77? A přežijí Lovci kryptidů toto hrozivé dobrodružství? Pokračování příště.

Správce dinosauřího parku - Problémy v džunglích

Vážení čtenáři, mám pro Vás další část Správce dinosauřího parku! O čem asi Dan Jameson píše tentokrát? To se nyní dozvíte!

Problémy v džunglích

Z chladných aljašských vod jsme se přesunuli na teplé australské pobřeží, teď zase jiný problém stíhá souostroví Havaj. Pravěká zvířata, zvláště ta vodní, se stěhují po celém Pacifiku. Z vod okolo Tedova ostrova, na němž je vystavěn Dinosauří park, a divokého a nezkrotného Isle of Die, míří do všech koutů světa zabijáci všech různých tvarů a velikostí. Jsou mezi nimi žraloci, kteří vzácně útočí na lidi, jsou mezi nimi mořští plazi, jejichž čelisti dokáží stisknout a rozervat celý trup parníku... Jeden z těchto mořských zabijáků se dostal až na pobřeží ostrova Kauai. Ochránci pravěké zvěře okamžitě přiletěli na místo nehody. Výletní loď zdemoloval obrovitý ještěr. Od pondělí, kdy k incidentu došlo, se spekulovalo o tom, že nehodu způsobil Kronosaurus. Ale veškeré záběry pořízené výletníky z jiných lodí dokázaly, že tomu tak nebylo. Jedná se o mořskou příšeru, která se dosud neukázala, tedy až doteď. Kenneth McFarlane, Roger Stewart, přední světoví odborníci na studium mořských plazů, a renomovaný (a občas trochu ulítlý) přírodovědec Oliver Marsh (z proslulého Dinosauřího parku, jehož jsem já správcem!) byli pověřeni identifikací toho tvora. Mnoho ze záznamů jej ukázalo, jak zvedá ploutev nad mořskou hladinu. Poté dokonce vynořil hlavu, protáhlejší, než má Kronosaurus. McFarlane, Stewart i sir Marsh (má úcta, Olivere) se shodli na tom, že se jednalo o Pliosaura. Avšak Havaj zažil ještě víc. V deštném lese na Kauai došlo k dalšímu prapodivnému útoku. Mladý přírodovědec zrovna studoval masožravé píďalky, jedny z mála housenek, které nejsou býložravé, ale živí se jiným hmyzem (na Havaji je málo vos či podobných hmyzích masožravců, takže píďalky během evoluce zaujaly jejich místo). Sám se vydal do lesa pouze s fotoaparátem a vším vybavením, které potřeboval k fotografování a následnému studování píďalek. Dlouho se nevracel, proto se ho jeho rodina vydala hledat. Ještě předtím o tom informovali sousedy (šlo o rodinu žijící na předměstí jednoho havajského městečka). Když se také dlouho nevraceli (mluvíme o celém dni), zavolali sousedé na policii. Ta vtrhla do lesa a našla rozežraná těla všech členů rodiny, včetně o něco dříve zabitého přírodovědce... Byl jim vyžrán především obsah břicha. Bylo to strašné. V okolí se nacházela spousta stop. Vedly do nějakého doupěte. Na Havaji by byla přítomnost nějakého velkého zvířete už tak dost překvapivá, i kdyby šlo třeba o uprchlé prase. Ale v tomto případě šlo o dinosaura, o nějakého raptora, který pozabíjel půlku členů policejního týmu. Byl odchycen, ale při převozu na speciální stanici zahynul. Pravděpodobně šokem z přítomnosti v kleci, do které byl umístěn...

Tým Ochránců pravěké zvěře odletěl na Havaj hned ve středu. S pěti chlápky byl i Tim, Oliverův parťák od nás z parku. V tom samém lese při své výzvědné výpravě našli další dva raptory, kteří zrovna pili vodu z rychle tekoucího potoka. Pořizovat videozáznam bylo vážně hodně nebezpečné, raptoři měli uši nastražené, reagovali na každé prasknutí větvičky, jednou se dokonce skoro podívali do objektivu kamery, jinak perfektně skryté v hustém listoví keřů. Ale jak se takoví raptoři na Havaj dostali? Přece se tam nevyskytli jen tak sami od sebe! Na tom musí něco být... Něco mi říká, že někdo na téhle planetě musí mít pěkně černé svědomí. A bude člověk, či skupina lidí... Než se o raptorech, jejichž existence na Havaji je světu pochopitelně přísně tajena, dozvíme více, musíme zjistit, kde sehnat dost peněz na nový teréňák. Včera jsem se nechal Oliverem přemluvit, abych s ním odletěl na Isle of Die. V tamní džungli, na západě ostrova, chtěl hledat prehistorické netopýry, studovat je a možná přivést nějakého do parku. Ve velmi řídké džungli, mixované se savanou, jsme zrovna projížděli teréňákem, zatímco vrtulník kroužil nad námi. "Dávejte pozor. Zezadu se k Vám blíží nějaký zuřivec," informoval nás pilot ze shora. Oliver se otočil, a stejně tak já. V závěsu za autem si to za námi hnal pořádně velký Albertosaurus. Kličkovali jsme, ujížděli jsme, ale terén nám nepřál. Auto na to doplatilo. Když tedy Oliver pořádně troubil a Albertosaurus se dostatečně vzdálil, narazili jsme do stromu. Ještě nikdy jsem neměl obličej v airbagu, přísahám. Tedy až doteď. A jsem za to rád, jinak by se můj obličej omlátil o kmen pravěké aurakárie stejně dobře, jako přední sklo našeho auta. Z expedice za netopýry nakonec nebylo nic. Místo toho jsem sledoval, jak vrtulník odnáší poničený teréňák zpátky do parku, zatímco jsem seděl u otevřených dveří helikoptéry a nad sladce působícím Pacifickým oceánem se snažil vzpamatovat z toho, co se mi právě přihodilo...

Dalšího Správce dinosauřího parku se dočkáte příští týden...

Podivuhodný losos obecný

Losos obecný (Salmo salar) se může zdát být jedním z nejobyčejnějších lososů vůbec. Je to druh málo dotčený, vyskytující se v severním Atlantiku a okolních mořích, a řekách, které do nich ústí. Je to však ryba zajímavější, než se může zdát. V České republice byl kdysi dočasně vyhuben vlivem stavby přehrad a znečištěním sladké vody. Od roku 2008 však probíhá projekt Návrat lososů, jehož cílem je navrátit tyto úžasné ryby do Českého Švýcarska. V jiných částech Evropy je však hojnější. V ČR nicméně kdysi probíhala aktivní migrace lososů za účelem rozmnožování, a to rovnou dvakrát do roka. První tah probíhal už od března do června a druhý od srpna do příštího března. Druhého tahu se obvykle účastnili větší, starší jedinci. Jako ostatní lososi, i tato ryba si pamatuje "vůni" vody, v níž se narodila. Z tohoto důvodu se dospělý losos vždy vrátí na místo tření tam, kde započal jeho život. Část svého života tráví lososi obecní ve sladké vodě, a to především samý začátek života. Jinak však žijí v moři. Dospívají celkem rychle. Nejedná se o semelparitní, nýbrž o iteroparitní rybu. To tedy znamená, že po tření neumírá, tak jako se to děje u tichomořských lososů, ale přežívá jej a je schopna dalšího. Během dvou let, které stráví na moři, lososi obecní dospějí. Dorostou délky okolo 70 centimetrů. Ty největší mohou vážit i 5,4 kilogramu. Do sítě byl však odchycen i exemplář o hmotnosti 49,44 kilogramu, a to v ústí skotské řeky Hope roku 1960. Vzhled je velmi typický: černé tečky především nad postranní čárou, ocasní ploutev je většinou bez teček či vzorování. Jeho tělo má vřetenovitý tvar. Proto se dokáže ve vodě celkem rychle pohybovat. Ačkoliv byla tato ryba dosud málo dotčena, nehrozí jí vylovení, a vyhynula pouze v malých oblastech, kam se navíc s pomocí člověka vrací, hrozí jí velké nebezpečí. Tímto nebezpečím je změna klimatu; zasahuje především jižní populace lososů obecných (například těch, kteří žijí při španělském pobřeží). Očekává se, že tyto populace brzy vyhynou. Tato ryba byla člověkem vysazena také v severním Pacifiku, kde se jí celkem daří. Velký neúspěch však následoval po pokusu uměle vysadit lososa obecného na pobřeží Nového Zélandu. V okolí ostrovů neproudí žádné pro lososy příhodné oceánské proudy. Proto celý experiment vyšel z větší části nazmar. Aby se zabránilo jakémukoliv možnému vylovení lososů obecných, vznikla roku 1983 NASCO, tedy North Atlantic Salmon Conservation Organization. Zaměřuje se na ochranu lososů obecných. Mezinárodní koncil je tvořen Kanadou, Evropskou unií, Islandem, Ruskou federací, Spojenými státy americkými a Norskem, tedy zeměmi či uskupeními zemí, jež mají přístup k lososům obecným. V USA bohužel počet lososů obecných klesá, proto je zapsán v Endangered Species Act... Pozoruhodné je, že v územích, kde je jich dost, se lososi obecní třou i s pstruhy obecnými (Salmo trutta), což vede ke vzniku hybridů... Tato ryba je dravá, živí se především jepicemi, chrostíky a muchničkami...

Pokud se Vám článek o lososu obecném líbil a přinesl Vám nové informace, komentujte...

Taimen v ohrožení

Sachalinský taimen, také nazývaný hlavatka japonská či hlavatka sachalinská (latinsky Parahucho perryi) je možná tím nejohroženějším zástupcem ryb čeledi lososovitých na Zemi. Vyskytuje se pouze v částech severního Pacifiku; při pobřeží ruského ostrova Sachalin, Sibiře a japonského ostrova Hokkaidó. Dále se vyskytuje i v řekách Mongolska a části Číny. Životní styl jednotlivých populací se liší. Některé z těchto ryb žijí celý život ve sladké vodě, jiné jsou anadromní (za účelem rozmnožování táhnou ze slané vody do sladké). Na rozdíl od tichomořských lososů rodu Oncorhynchus hlavatky japonské neumírají poté, co se vytřou. Za svůj život, který trvá až 14 let, se vytřou několikrát. Trvá jim však dlouho, než dosáhnou dospělosti. Taimenům to zabere osm let. Hlavatka japonská se také řadí k největším lososovitým vůbec, byl zaznamenán neověřený rekord odchytu taimena, který měřil dobrého 2,1 metru na délku. Naopak zcela ověřen byl rekord odchytu exempláře, jehož tělesná hmotnost vystoupala na 9,45 kilogramu. Obvykle však váží "pouze" okolo 5 kilogramů. Od roku 2006 je taimen podle IUCN klasifikován jako kriticky ohrožený. Areál jeho výskytu je značně omezen. To také kvůli člověku; destrukce přes 50 % přirozeného prostředí hlavatky japonské vedla ke značnému snížení jejích počtů. V Japonsku bývá taimen chován jakožto předmět sportovnímu rybářství. Prodej ryb na rybích farmách je zcela v souladu se zákonem. To ochraně taimena příliš nepomáhá. Ceněná trofej rybářů se stává čím dál vzácnější... Ne vždy však lidé chtějí taimeny zabíjet. Mají však spadeno na jiné druhy ryb žijící v moři či řekách. Hlavatka japonská se stala součástí místního bycatch, patří mezi zvířata, která nemají být ulovena, ale přesto se chytají do sítí hromadně s jinými druhy ryb. Jakožto úlovky jsou pak bezcenné, jejich maso se ani nevyužije. Podle Wild Salmon Center je v první řadě nejdůležitější ochránit říční prostředí, v němž taimeni žijí. Chránit mořské oblasti, kde jisté populace také tráví část svého života, totiž není tak snadné. Ochrana řek by však mohla zamezit vyhynutí těchto ryb. Důležité je také ukončit sportovní rybářství alespoň v některých oblastech, zvláště v takových, kde se tyto ryby vytírají. WSC se ochranou taimenů internzivně zabývá; kromě japonské hlavatky se také pokouší o záchranu sibiřského taimena. Takřka veškeré snažení WSC se soustřeďuje na severovýchod ostrova Sachalin, což je jeden z hotspotů hlavatky japonské. Tamní řeky jsou domovem největší světové populace divokých taimenů. Společnost se snaží vyřešit situaci především v rybářské oblasti. Důležité je však také nechat tyto ryby být, aniž by vůbec byly v kontaktu s člověkem. Už byla vypracována studie, podle které hlavatky japonské preferují především chladné řeky daleko od zemědělských oblastí, a které se tedy nenacházejí v přímé blízkosti lidských sídel. Dosud vytvořené oblasti, v nichž dochází k ochraně taimenů, jsou například les Sarufutsu na Hokkaidó či chráněné oblasti Koppi a Vostochny na Sibiři. Na těchto územích, dohromady zabírajících okolo 1000 čtverečních kilometrů do značné míry divoké přírody, poskytují hlavatkám japonským bezpečné útočiště. Od roku 2006, kdy IUCN klasifikovala taimena jako kriticky ohrožený druh, už bylo pro jeho záchranu uděláno mnoho. I tak je však tato ryba stále v ohrožení vyhynutí...

Obrázek z https://www.wildsalmoncenter.org/. Doufejme, že se v budoucnu těmto rybám bude dařit lépe... Každý z nás pro to může něco učinit...

Hypselosaurus

Hypselosaurus ("ještěr s vysokým hřebenem") byl titanosauridní sauropod. Žil v období svrchní Křídy stupně maastricht, během posledního dějství existence dinosaurů na naší planetě. Mohl být jedním z posledních sauropodů vůbec. Je známý z roztroušených pozůstatků přinejmenším deseti různých exemplářů. Ty byly nalezeny ve Francii a Španělsku. Významný byl také objev jeho vajec v blízkosti Aix na jihu Francie. Možná, že se jednalo o vůbec první kdy nalezená dinosauří vejce, která byla některými lidmi vtipně pojmenována "provensálská vejce". Na rozdíl od slavné pochoutky u nich však již nebyla vegetace, nicméně v době, kdy byla nakladena, bylo pro ně pravděpodobně připraveno jakési "zeleninové" hnízdo. Měřila v průměru 30 centimetrů. Jejich objem byl 2 litry. Ležela ve skupinách po pěti. Pierre Philippe Émile Matheron, který Hypselosaura roku 1869 vědecky popsal, poznamenal, že buď byla nakladena nějakým velkým druhem ptáka nebo Hypselosaurem. Matheron však rozhodně neměl potuchy o tom, že Hypselosaurus byl dinosaurus. Z fosilních pozůstatků, jež studoval, vyvozoval, že Hypselosaurus byl obrovský krokodýl. Předpokládal, že zvíře, jehož kosti nebyly vybaveny medulární dutinou, nedokázalo žít na souši tak jako v té době již známý dinosaur Iguanodon. V průběhu vývoje paleontologie bylo již pochopitelně zjištěno, jak Hypselosaurus skutečně vypadal. Teorie ohledně původu jeho vajec se však příliš nezměnila. Podle jedné současné teorie totiž vejce možná nakladl spíše nelétavý pták Gargantuavis, který žil spolu s Hypselosaurem ve stejné době na stejném místě... Byl to zhruba středně velký sauropodní dinosaurus, dosahující délky v rozmezí 12 až 15 metrů. Byl vybaven robustnějšími končetinami, než jeho příbuzní. Nalezené zuby byly poměrně slabé, měly tvar kolíků a hodily se k trhání listů kapraďorostů. Většina dalších informací o vzhledu tohoto dinosaura už vychází jen ze studia jeho lépe prozkoumaných bratranců ze skupiny Titanosaurů. Někdy je rekonstruován s pancířem na zádech, jindy zase ne. Rozhodně je však jisté, že šlo o velkého čtyřnožce, jenž mohl patřit k největším zvířatům tehdejší jižní Evropy. Setkával se s inteligentním a dravým Pyroraptorem (mláďata Hypselosaurů se teoreticky mohla stávat kořistí těchto predátorů) a menším, Iguanodontovi podobným býložravcem Rhabdodonem.

Popis Hypselosaura naleznete například v knize "Dinosauři Průvodce 270 rody" od Dougala Dixona.

Příště Segisaurus!

Tajemství naší živoucí planety-Medvědi a lososi

Medvědi a lososi. Chris Packham pozoruje medvědy grizzly, kteří na břehu jedné řeky na dalekém západním pobřeží Kanady loví migrující lososy. Velké putování ryb z Tichého oceánu do sladkých řek za účelem rozmnožování trvá omezenou dobu, a během ní se musí medvědi snažit co to jde, aby získali tukové zásoby na zimu. V průběhu jediného dne může jediný medvěd spořádat až 40 kilogramů lososího masa, a během celé lososí migrace to může být dohromady až 1400 kilogramů! Mláďata se postupně učí, dokud však lov ryb mistrovsky neovládnou, bude se jejich matka muset snažit víc, než obvykle...

Ukázka z dokumentárního cyklu BBC Tajemství naší živoucí planety (Secrets of Our Living Planet).

Semelparita u obratlovců

Jedním ze způsobů dělení typů rozmnožování živých organismů je rozdělení semelparity a iteroparity. Zatímco my, lidé, jsme iteroparitní, a tedy můžeme mít potomstvo vícekrát za život (i tehdy, když se rozhodneme žádné nemít), existují živočichové a rostliny, jež se rozmnožují pouze jednou za život. Pak umírají. To je semelparita, typická pro některé druhy bambusu, východoafrické hvězdnicovité rostliny lobelie druhu Lobelia telekii, a také agáve. Nezdá se být tak překvapivé, že mezi rostlinami se vyskytuje řada druhů, jež po rozmnožování zemřou. Semelparita se vyskytuje také u živočichů, opět není příliš překvapivé, že je k nalezení u některých pavoukovců, cikád, motýlů a samozřejmě také u jepic, které jsou jedním z nejlepších příkladů semelparity. U obratlovců je však poměrně vyjímečnější. Přesto i zde se setkáme s dobrým příkladem semelparity: je jím losos. Lososi rodu Oncorhynchus každý rok v době od července do října podstupují velkou migraci z Tichého oceánu do severoamerických řek. Vracejí se tam, kde se sami vylíhli. Milióny lososů pak představují potravu pro medvědy, orly, vlky, žraloky a lidi. Ti, kteří tažení přežijí a úspěšně se vytřou, nakonec zemřou, a stanou se tedy také potravou pro všechny ty hladové krky predátorů. K tomuto dění dochází mezi 2. a 5. rokem života lososů. Místa, kde se tyto ryby narodily, se také stávají jejich hroby. Ještě před smrtí a před třením však někteří z lososů procházejí úžasnou metamorfózou. Například lososi nerka (Oncorhynchus nerka) zcela změní svou barvu. Zbarvení jejich šupin se změní. Po celý svůj život, který prožily v moři, jsou tyto až osmdesáticentimetrové ryby poměrně nevýrazně, namodrale zbarveny. Po vplutí do řek se radikálně změní: září krásnou červenou. Takové zbarvení ale mají jen několik týdnů. Během té doby spolu samci bojují o hierarchii. Červeně zbarvena jsou obě pohlaví, nicméně samcům se ještě vytvoří tzv. kype. Jejich čelisti získají poměrně bizarní tvar, díky čemuž spolu mohou zápasit. Poté, co dají základ budoucí generaci lososů, umírají spolu se samicemi...

Může se to zdát neuvěřitelné, ale semelparita se vyskytuje i u některých dalších obratlovců. Dokonce i u těch suchozemských... Některé druhy rosniček rodu Hyla jsou toho dobrým příkladem. O to neuveřitelnější je pak fakt, že se vyskytuje i u plazů! Leguánovitý ještěr Sceloporus bicanthalis z borových lesů v nadmořské výšce 2900 až 4400 metrů je mexickým endemitem. Jedná se o živorodý druh ještěra. Když je na svět přivedena nová generace, rodiče umírají. Avšak ještě známějším semelparitním ještěrem je chameleon Labordův. Tento plaz, jenž je klasifikován jako zranitelný, obývá pouze část západního pobřeží Madagaskaru. Žije zřejmě nejkratší život ze všech čtyřnohých obratlovců, pouze 4 až 5 měsíců! Mláďata se z vajíček, nakladených samičkami, jež poté zahynuly, vylíhnou v listopadu. Podstupují velmi rychlý růst, pářit se mohou už v lednu, většina z nich tak učiní, samičky pak v únoru a březnu nakladou vajíčka a krátce poté zahynou. Jejich smrt nastává s koncem období dešťů. Po celé období sucha je pak volně žijící populace chameleonů Labordových tvořena pouze vyvíjejícími se vejci. Herpetolog se tedy s chameleonem Labordovým během letních měsíců na Madagaskaru nesetká, nenarazí-li na jeho hnízdo. Mezi plazy je takový způsob života velmi neobvyklý, ale vzhledem k malému množství získaných informací o mnoha druzích plazů je možné, že v budoucnu budou nalezeny další semelparitní druhy... Mezi ptáky se semelparita nevyskytuje, avšak mezi savci ano! To ale pouze mezi některými vačnatci. Jsou jimi někteří kunovcovití a vačice. Vačice druhu Marmosps paulensis obývá pouze Atlantský les, úžasný, ale před našima očima kvůli těžce dřeva rychle mizící habitat. Samci umírají po páření, samičky zřejmě po narození mláďat. To je samo o sobě velice neobvyklé. Savci se přece o svá mláďata starají, a živí je mateřským mlékem... Semelparitnímu rozmnožování těchto vačic ještě nebylo úplně porozuměno. Avšak brazilský výzkumný tým, který se jimi zabýval, nikdy nenašel narozená mláďata přisátá k mléčným bradavkám svých matek. Přitom mláďata zůstávají v hnízdě, které vačice vytvoří z rostlin. Samice umírají v březnu, nicméně samičky odchycené o něco dříve, na podzim, měly vždy napuchlé mléčné bradavky, to znamená, že pochopitelně tvořily mléko. Je tedy jasné, že svá mláďata po narození mlékem ještě krmí. Trvá to ale velmi krátce, zanedlouho je odstaví a pak zahynou. V budoucnu bude možná odhaleno více o skrytém životě tohoto druhu vačice, je však důležité, aby byl Atlantský les v Brazílii chráněn, neboť už nyní je na tom poměrně špatně, a jeho zvířecí obyvatelé jsou v ohrožení.

Snad Vás tento článek zaujal. Pokud znáte nějakého dalšího obratlovce, který po rozmnožování umírá, na nic nečekejte a napište jeho jméno do komentáře!

Lovci kryptidů 2: V hnízdě okřídlených netvorů (3/5)

Skála nedaleko vesničky Yuliría v mexickém státě Veracruz je obsypána ptakoještěry. Poprvé v lidské historii se obrovské množství kryptidů samo ukázalo světu, když na skále hnízdí a vyvádí mláďata. Lovci kryptidů se přijeli na tento zázrak podívat, aby zjistili více. Přidali se k Alejandru Reyesovi, vědci, jenž tento úkaz už několik dnů sleduje. Pierre a Pauline byli vysláni, aby prozkoumali tělo muže, jehož smrt je přičítána ptakoještěrům, Reyes nicméně zjistil, že byl ve skutečnosti čímsi spálen. Po pronásledování ptakoještěry se Akihiko, Roger a Fahad utkali s létajícím robotem, jehož střele jen taktak unikli. Jacka napadl starý nepřítel, kovový muž Metaller. Co to všechno má znamenat na jednom místě?

LOVCI KRYPTIDŮ 2: V HNÍZDĚ OKŘÍDLENÝCH NETVORŮ, ČÁST TŘETÍ:

Jack pohotově vytasil svou laserovou pistoli. Věděl, že mu to ale nebude nic platné. Paprsek zasáhl tělo Metallera a odrazil se od něj. Díky tomu se však mezi oběma zvířil písek. Přesně toho dokázal Jack využít. Skočil zpátky do jezera. Následovala ho salva z Metallerovy automatické pušky, která byla vysunuta z jeho pravé ruky. Střílel do vody jako šílený. Když se už několik sekund na hladině vody neobjevila krev, horlivě přiběhl až k okraji břehu, z levé ruky vysunul další pušku a střílel teď oběma zároveň, kam ho jen napadlo. Jack se naštěstí ponořil dostatečně hluboko, aby ho žádná ze střel nezasáhla, a rychle plaval kupředu. Plánoval vynořit se na protějším břehu. Po chvíli plavání se však musel vrátit na hladinu, aby se nadechl. Bystré oko inteligentního robota si okamžitě povšimlo Jackovy hlavy čnící nad vodou v překvapivé vzdálenosti. Kdyby se Jack včas neponořil, pokropily by jeho hlavu ostré broky. Za několik desítek vteřin se opět vynořil. Rychlým kraulem plaval na druhý břeh, a jakmile byl u něj, vyskočil z vody a běžel do lesa. "Sakra!" zaklel Metaller. Jeho tělesné složení mu neumožňovalo plavat, proto musel jezero oběhnout. Než se včas přiblížil k místu Jackova slavného útěku, přijal vzkaz od svého pána. Něco mu bylo nařízeno. Mírně se tedy otočil a utíkal poněkud odlišným směrem. Směrem k ptakoještěří skále... Bojovná trojka svištěla vzduchem s obrovským létajícím robotem v zádech. "Zkusíme ho setřást! Ať už je tahle plechová zrůda cokoliv, nemůže se zaměřit na tři jinudy letící body!" řval při letu Roger. Akihiko zmáčkl tlačítko na ovladači jetpacku a vyletěl kolmo vzhůru. Pak se ve vzduchu prudce otočil a vracel se k jeskyni. Fahad prolétl pod robotem. Přitom do něj střílel z laserové pistole. Bez výsledku. Robot se plně soustředil na Rogera. Neustále za ním letěl. Roger ve vzduchu kličkoval, prudce klesal, šílenou rychlostí stoupal, udělal dvě kolečka kolem robota, vyhýbal se jeho střelám, které pod ním zapalovaly stromy, pálil to do jeho hlavy z laserové pistole, kdy jen mohl, prováděl všelijaké šílené kousky, ale robota ne a ne setřást! Pak rychlostí ještě prudší narazila do hlavy robota železná tyč. Akihiko se vrátil! Jetpack syčel, Akihiko ho nastavil na neuvěřitelnou rychlost. S bersekerovskou zuřivostí mlátil tyčí do hlavy mechanického nepřítele. Když v silném kovu utvořil jamku, vstřelil do ní Fahad laser. Robot explodoval. Akihiko s Fahadem byli tlakovou vlnou odesláni k zemi. Naštěstí měli dost sil na to, aby jetpacky znovu ovládli a těsně před dopadem na zem stabilizovali svou polohu. Jen se nad zemí vznášeli a utírali si pot z obličejů. Za minutku se k nim přidal i Roger. "Tohle bylo fakt těsný, chlapi," řekl. "Co byl ten robot zač?" zeptal se Fahad. "Něco od Nieta. Určitě," odpověděl Roger. "Teď není čas na rozhovor!" naštval se Akihiko. "Koukejte, kolik jich sem letí, aby nás po vzoru svého předchůdce přivítali!" dodal. Z oblohy se takových robotů sneslo deset. Na tři muže bojovné trojky dopadla elektrizující síť. Zatímco pod jejím vlivem křičeli šokem, přitahoval si je jeden z robotů za tenké vlákno k sobě... Alejandro Reyes netrpělivě překračoval. "Něco se muselo stát... Něco se jim muselo stát..." mumlal si pro sebe španělsky. Nervózně si utíral pot z čela, pohlížel na hnízdiště ptakoještěrů, pak se zase ohlížel sem a tam, jelikož očekával návrat Jacka, Rogera, Akihika a Fahada. Najednou se ozvalo řinčení kovu. Reyes skoro vyskočil překvapením. Otočil se, ale místo zvolání: "Tady jste, moji milí hoši!", které se chystal vyslovit, zůstal zmrazen strachem. Z houští vystupoval dvoumetrový robot, a pomalým, sebejistým krokem, s příšerným, až lidsky drzým úšklebkem na tváři, též lidské, jen pokryté lesklým kovem, přistupoval k němu. "Co... Co jsi... Co jsi zač?" koktal Reyes a při jediném kroku vzad takřka upadl. Metaller k němu přišel ještě blíž, naklonil se k němu a podíval se mu do očí. "Vrátí se sem Jack Owen, že ano?" řekl. "To... To... Já... Nevím... Vy... Vy jste člověk nebo...?" koktal Reyes. "To ty nepotřebuješ vědět!" zařval mu do obličeje Metaller. Chytil Reyese za rameno. Stiskl. Reyes zaskučel. "Jestli je naživu, vrátí se sem... Čekám tu na něj..." pípal Reyes. "Tak to já si na něj počkám taky, kámo," usmál se drze Metaller. Z jeho ruky se vysunulo ostří. Probodlo Reyese skrz na skrz a vyjelo ještě dobrých dvacet centimetrů z jeho zad. Reyes v šoku a bolesti kašlal krev. Ostří zajelo zpátky do Metallerovy ruky a zkrvavený vědec padl do písku. Metaller do něj ještě kopnul, aby se ujistil, že je mrtvý. Pak se obrátil k lesu...

Pierre a Pauline vstupovali do nemocnice. Starší lékařka se svou mladou asistentkou je vedly k mrazícím boxům. Mezitím si spolu povídaly španělsky. Pierre ani Pauline nerozumněli ani slovo. "Hele, Pauline," řekl trochu stydlivě Pierre, a jen letmo se na ní podíval, "v tom Japonsku... Já... Nechtěl jsem..." "Já vím, Pierre, nic se nestalo." "Myslel jsem hlavně to, jak jsem Ti řek, že tě miluju... Prostě... Nevím proč... Chápeš? To asi to blbý sérum." Pauline se jen usmála. "Fakt, nechtěl jsem tě urazit, ani Jacka, vlastně nikoho," mluvil dál starostlivě Pierre. Při examinaci těla zemřelého muže se Pierrovi dělalo špatně. "Zemřel spálením," sdělila jim lékařka. "Medicínu jsem nestudovala, ale soudě podle spálené hlavy se mu asi vypařil mozek, ne?" zeptala se Pauline. "Přesně tak. Zasáhl ho obrovský žár. Nikdo to však neviděl. Lidé jeho mrtvolu spatřili až tehdy, když ji ohlodávali ti... kryptoidi... nebo jak se jim říká," dodala asistentka. "Kryptidi. Já jsem jejich lovcem!" řekl Pierre. Bylo to poprvé po událostech v Tokiu, kdy zase zněl trochu vychloubačně, možná až vtipně, zkrátka jako Pierre Leroy. Pauline se tomu musela smát. O chvíli později si spolu sedli v kavárně před nemocnicí. "Jaký to je, chodit s Jackem?" zeptal se Pierre jen tak, a hned nato by se za tuto otázku nejraději zabil. Pauline bylo vážně do smíchu, ale ovládla to. "Nějaké teorie o smrti toho pána?" optala se raději Pierra. "Jo, to jo, jo!" chytil se toho Pierre. "Ehm... Spálení." "To už víme, Pierre." "Hm... Tak... Úpal to asi nebyl... Hm... Co třeba... Nějaký paprsek? Ne ze slunce, ale..." zamýšlel se Pierre. "To je ono," napadlo Pauline. "Hele, tohle Jack taky dělá! Vždycky ho něco napadne a pak mlčí!" zasmál se trapně Pierre. "Právě mě něco napadlo... Asi bychom se měli vrátit k té pterosauří skále," přerušila ho Pauline... Tam se po dlouhé štrece lesem vracel zmočený a zpocený Jack. Vršek spandexového oděvu si svlékl, kráčel pouze v tílku. Pot se řinul po jeho bicepsech. Nevnímal krákání ptakoještěrů, kteří křižovali oblohu. Viděl jen zmasakrovaného Reyese. Napjal sluch, uslyšel, jak si kovový zloduch kousek odsud protahuje své prsty. "Teď jsem v pasti..." pomyslel si Jack.

Ptakoještěři, létající roboti a Metaller... A možná, že to pořád není dost... Ale o co tady jde, to se zatím Lovci kryptidů nedozvěděli. Avšak chvíle odhalení není daleko... Otázkou je, kolik minut budou naši přátelé žít poté, co se dozví pravdu!

Správce dinosauřího parku - Útok Metriorhyncha

Je pátek 17. listopadu, a tak je tu další Správce dinosauřího parku! Co se Danovi a jeho přátelům přihodilo? To se nyní dozvíte...

Útok Metriorhyncha

Tak se zdá, že jsou mořští tvorové, donedávna považovaní za vyhynulé, rozšířeni více, než jsme si mysleli. Šokující nález Cretoxyrhiny, u kterého jsem byl minulý týden, na Aljašce, rozhodně není tím jediným. Jakmile jsem se vrátil ze své aljašské dovolené, dozvěděl jsem se o další neuvěřitelné novince. Při severním pobřeží Austrálie se střetli krokodýl mořský a Metriorhynchus. Výsledek byl poměrně překvapivý. Metriorhynchus vyhrál. Jedná se o pravěkého krokodýla, který žil v období Jury pouze v moři. Ocas měl tvar ploutve, končetiny byly ploutvovité. Tito dva mohutní predátoři se tedy střetli, a výsledek byl pro krokodýla mořského katastrofální. Nebyl to dospělec, šlo ještě o mladého, dvoumetrového saltie. Metriorhynchus byl plně vzrostlý, měl 3 metry na délku. Navíc byl ve výhodě. Krokodýl mořský, kterého turisté sledovali při mořském pobřeží, a natáčeli ho, zrovna líně vlezl do vody. Dostal se tak do teritoria Metriorhyncha, jehož lidé předtím neviděli. A pak se to rychle stalo. Metriorhynchus pod vodou krokodýlovi mořskému zakroutil krkem. Vynořil se, aby se nozdrami nadechl, a svou oběť opravdu držel za krk ve svých zubech. Okamžitě to vzbudilo velký zájem ochránců přírody i lidí, kteří prehistorická stvoření v našich mořích nechtějí. Krokodýl mořský je ohrožený, i když v severní Austrálii byl přičiněním Steva Irwina dlouho chráněn a dnes se mu tam skvěle daří. Co ale dělá Metriorhynchus při australském pobřeží? Odpověď je jednoduchá: připlaval tam, a není sám. Lidé o nich zatím nevědí, ale jistě se tam vyskytují stovky, možná i tisíce jedinců. A všichni pocházejí z vod okolo Isle of Die. Ještě že už neexistuje Operace Hon na Kronosaura. Teď by se totiž znovu vrhli do akce. Přesto se stala další nehoda. V úterý se jeden mladý Australan rozhodl, že Metriorhyncha uloví. Dvouhodinový přímý přenos na jeho facebookovém profilu sledovaly tisíce jeho přátel z celého světa. A v přímém přenosu zahynul. Seděl na člunu, ve vodách, kde o den dříve Metriorhynchus zabil krokodýla mořského. Pak náhle svůj možný úlovek uviděl. Bodl do něj harpunou, tedy skoro. Minul, ale Metriorhynchus se pořádně naštval, chytil harpunu mezi zuby bezpečně nad ostřím, a stáhl muže do vody. Tam ho nejprve kousnul do stehna, šíleně sebou škubal, zatímco muž řval, jeho přítel vše natáčel, lidé u počítačů šíleli... Pak pustil, muž připlaval k loďce, když tu náhle Metiorhynchus narazil do zadku muže, takže oba vyletěli vertikálně nad vodu. Dopadli, a další Metriorhynchus kousl muže do ramena. Mořská voda se změnila v krvavou lázeň... Pak si ho stáhli do hlubiny...

Ochránci pravěké zvěře na místo přijeli ve středu. Z oblasti však byli vykázáni. Stále docházelo k vyšetřování útoku. Podle mě ale není co vyšetřovat. Je jasné, že muž udělal chybu. A ostatní lidé to také vědí. Vyvstává však otázka: co budeme dělat? Pravěká zvířata s námi žijí v jednom světě. Jak se vyhnout jejich útokům? Jak s nimi koexistovat? Co když někteří ptakoještěři už dorazili třeba na japonskou nebo americkou pevninu, a začnou tamní obyvatele terorizovat? Ochránci pravěké zvěře se rozrůstají, to ano. Ale přijde mi, že mnozí noví členové jsou pouze fanoušky pravěku, nikoliv skutečnými ochránci. A že přidat se k Ochráncům pravěké zvěře je tedy jediný způsob, jak se dostat k pozorování prehistorických zvířat... Ať už celý konflikt mezi pravěkem a současností dopadne jakkoliv, budeme se muset snažit ochránit ta pozoruhodná zvířata... Jinak byl tento týden celkově klidný. Leptoceratops Dino měl problémy se zubem, avšak nakonec se vše vyřešilo. Deinotherium bylo zase trochu agresivní, nicméně brzy se zklidnilo. Siamotyrannus sice skoro ukousl jednomu veterináři ruku, ovšem nakonec dostal větší chuť na skopové, které mu bylo posléze vhozeno do výběhu... Ten veterinář dal ale výpověď. A nazval mě "šílencem, který dělá správce na nejhorším a nejnebezpečnějším místě na zemi". Já však nesouhlasím. I když má Dinosauří park jisté problémy, jsem stále rád, že jsem zde. I když mám práce nad hlavu...

Další Správce dinosauřího parku příští týden v pátek!

Evoluce lososovitých

Tento článek je součástí Měsíce s lososy, asi měsíční bonanzy lososů na stránkách Blogorgonopsid... Zaměřuje se na vývoj těchto ryb, jež jsou v současnosti důležitou součástí mnoha rozmanitých ekosystémů...

Losos. Anadromní ryba, migrující za účelem rozmnožování z mořské vody do sladké. Na světě žije velké množství druhů, z toho lososi rodu Salmo zaujímají 47. Do čeledi lososovitých však se svými čtrnácti druhy patří také lipan (Thymallus), síh (rody Prosopium a Coregonus), nelma (Stenodus) a siven (Salvethymus svetovidovi). A ti všichni mají pochopitelně, jakožto zástupci jediné čeledi, společného předka. Lososi a jejich příbuzní se stali nejen vítanou součástí jídelníčku mnohých lidí, ale také základem specifických kuchyní. Některé druhy byly kvůli tomu dotlačeny na pokraj vyhynutí. Nemyslí-li lidé na tyto ryby v asociaci s jídlem, pak si zřejmě vybaví úžasné záběry z dokumentárních filmů, v nichž se na táhnoucí severoamerické lososy vrhají medvědi. Avšak jen málo lidí, kteří si lososa, ať už živého v řece, natočeného v dokumentu či zabitého v obchodě, prohlédnou, pomyslí na evoluci těchto ryb. Vývoj čeledi lososovitých je totiž kapitolou neméně zajímavou. Pravda, život vyhynulých druhů už nelze studovat, a tak se nedozvíme, zda byli také anadromními či ne. Ale z fosilních nálezů lze přinejmenším studovat postupný vývoj anatomických znaků lososovitých ryb, který vedl až k dnešním druhům (a tento vývoj pochopitelně stále probíhá, a bude probíhat). Kde se tedy lososi vzali? Kdy se s nimi poprvé setkáváme ve fosilním záznamu? Nejprve bychom si měli říci něco o začátku jejich vývoje. V rámci studia genové duplikace bylo zjištěno, že lososovití se od ostatních vyvíjejících se kostnatých ryb odtrhli před více než 88 miliony let. Pokud se někdy v nedávné minulosti zdálo, že tento fakt je pouhým odhadem, pak to novější výzkumné metody celkem spolehlivě vyvrátily. Nejstarší lososovití tedy existovali v období pozdní Křídy, ve stejné době, kdy se patagonskými pláněmi procházel mohutný Argentinosaurus, na severoamerických pláních si nory hrabal Oryctodromeus, a někteří z evropských dinosaurů žili jako ostrovní trpaslíci na malých kouscích pevniny, jež z tohoto kontinentu v těch dobách představovaly vše. Pro vědce studující vývoj lososovitých je však datum počátku jejich vývoje bílou tečkou na mapě. Z období Křídy neznáme jediného lososa. Dokonce neznáme žádný vyhynulý druh ani z Paleocénu. Vůbec to neznamená, že by skutečně neexistovali. Prostě jen dosud nebyly objeveny jejich fosilie. Snad se jednoho dne zjistí, jak vypadali ti raní lososovití, kteří plavali řekami, nad nimiž se svými krokodýlovitými čelistmi hlídkovali Spinosauři a Suchomimové... Nejstarší nalezený losos pochází až z období Eocénu. Jmenuje se Eosalmo (viz. obrázek). Během středního Eocénu žil v Severní Americe.

Tento "raný losos", jak lze jeho latinské pojmenování přeložit, byl pravděpodobně zcela sladkovodní. Zkamenělé pozůstatky tuctů exemplářů z kanadského Driftwood Canyon Provincial Park v Britské Kolumbii tvoří jak dospělci, tak mláďata. Všechny tyto ryby žily v řekách společně, je možné, že také zahynuly společně. Dnešní lososi své potomky nikdy neuvidí. Zemřou poté, co nakladou jikry. Umírají samečci i samičky. Za nějaký čas po jejich smrti se pak z vajíček vylíhnou malé rybky. Avšak Eosalmo obýval pouze řeky, v nichž se mladí a staří lososi neustále setkávali. Zda však dospělci po rozmnožování umírali, to se asi nikdy nedozvíme. Skřele lososa rodu Eosalmo se oproti antedorsálnímu výrůstku nacházely v úhlu 60°. To je znak, kterým žádná z dnešních lososovitých ryb vybavena není. Na okraji čelistí se nenacházely žádné zuby; dnešní lososi však zuby mají. Jestliže se tedy Eosalmo přinejmenším těmito dvěma znaky lišil, jak se pak od dnešních lososů lišili jejich dosud neobjevení paleocénní a křídoví předchůdci? Svým způsobem života se nicméně Eosalmo podobal více zcela sladkovodnímu lipanovi, než pravým lososům. Představoval spojovací článek mezi lipany a lososy, a ukazuje, že obě tyto skupiny čeledi lososovitých se vyvinuly z předka, který přece jen víc připomínal lipany (na obrázku lipan sibiřský, Thymallus arcticus).

Z vyhynulých lososovitých je pak asi nejpozoruhodnější losos druhu Oncorhynchus rastrosus. Mnozí z dnešních lososů, například losos nerka, patří také do rodu Oncorhynchus. Obecně se ví, že tito lososi mohou dorůstat značných velikostí, vždyť někteří dosahují délky i dvou metrů. Avšak O. rastrosus byl ještě větší. S délkou 2,7 metru byl největším lososem, který kdy žil. Jeho obecné anglické jméno je sabertooth salmon, tedy šavlozubý losos. A to z jednoduchého důvodu: z čelistí vybíhaly zvětšené zuby, které připomínaly špičáky jistých vyhynulých kočkovitých šelem. Žádný z dnešních lososů jimi není vybaven, ačkoliv zuby v tzv. kype dnešních lososů, z nichž je losos nerka dobrým příkladem, bývají také velké a lehce viditelné. Je možné, že samci O. rastrosus si s pomocí prodloužených "špičáků" získávali hierarchii, bojovali s ostatními samci a získávali přístup k samicím. K tomu ostatně kype využívají dnešní lososi. Tento prehistorický druh, známý z Miocénu až Pleistocénu tichomořského pobřeží Severní Ameriky, už žil jako jeho dnešní příbuzní. Byl to tažný druh, za účelem rozmnožování migroval z moře do sladkých vod.

Losos rodu Oncorhynchus se tedy ve fosilním záznamu objevuje už v Miocénním období. Síh rodu Prosopium také, a lipan (Thymallus) v Pleistocénu. Losos (či pstruh) rodu Salmo též vplouvá do řek a moří v Miocénu. Tyto ryby, žijící v mladších třetihorách a na počátku čtvrtohor, se příliš nelišily od svých moderních sestřenic. Oncorhynchus a Salmo vykazují znaky společného předka, nicméně podle všech dosud získaných informací a nálezů se od sebe oddělily už před 20 miliony let, tedy na začátku Miocénu... Není lehké tvrdit, kdy přesně se lososovitá ryba, ať už jakéhokoliv rodu či druhu, setkala poprvé s člověkem. Paleoindiáni však lososy dobře znali, o čemž svědčí nález 11 800 let starého "krbu". Chemickou analýzou sedimentů usazených na jeho povrchu bylo dokázáno, že v něm před 11 800 lety bylo opékáno maso lososů. Pro prehistorické lidi tedy lososi rozhodně představovali potravu. Je ovšem škoda, že některé druhy pak lidský druh, a to tedy v současné době, dovádí k zániku. Hlavatka japonská (Parahucho perryi) je toho dobrým příkladem. Jiným se naopak daří, a ve svých masách každoročně podnikají velké migrace, například v létě v Severní Americe. Takové představení patří k nejúžasnějším
přírodním událostem...

Pokud Vás evoluce lososů zaujala, zkuste si o ní zjistit ještě víc. Jestliže pro Vás losos znamená pouze jídlo, brzy jistě přehodnotíte svůj názor. To platí nejen o vývoji lososovitých, ale i o jejich životě. Během Měsíce s lososy se s ním seznámíme...

Úvod do Měsíce s lososy

Tah lososů z Tichého oceánu do amerických (zvláště 12 000 aljašských) a kanadských řek započal v červenci až srpnu a skončil minulý měsíc, v říjnu. Řekl jsem si však, že se těmto pozoruhodným rybám budu trochu více věnovat. Z osobních důvodů jsem se tedy rozhodl začít s Měsícem s lososy, a to už nyní. That's because there's more to these fish than meets the eye. Během následujícího měsíce budu na svůj web přidávat články o lososovitých rybách. Dozvíme se, jak se lososovití vyvíjeli, kdy vznikli a jaké druhy existovaly v prehistorii. Dozvíme se něco o jejich úžasném tahu, o jejich životě, nástrahách, kterým čelí, a v neposlední řadě se seznámíme i s druhy, které jsou na pokraji vyhynutí, a lidé je přesto loví. Měsíc s lososy začíná dneškem, skončí zřejmě v půlce prosince. Datum, kdy jej zakončím, však přesně neurčuji. Další články, jako jsou Správce dinosauřího parku, Lovci kryptidů - 2. série, Psovité šelmy světa pravěku a znalostní kvízy, se zde pochopitelně budou také objevovat. Pokusím se však o to, aby se většina ostatních článků zaměřila na lososy a další ryby z čeledi lososovitých. Jsou to úžasná zvířata, která překonávají neuvěřitelné vzdálenosti, a závisí na nich řada ekosystémů. Ať už jsou to ekosystémy zde v Evropě, tak v Severní Americe, kde na tahu lososů skutečně závisí životy vlků, orlů, medvědů a dalších majestátních predátorů. Přiblížíme si také vztah lososů s člověkem... Je čas ponořit se do lososího světa a dozvědět se o nich mnoho nového!

Glyptostrobus

Glyptostrobus, česky patisovec, je nahosemenná dřevina řadící se do čeledi cypřišovitých. Někdy však bývá řazen také mezi tisovcovité, tedy do užší skupiny cypřišovitých rostlin. Řada druhů už vyhynula, jediným dnes žijícím druhem je patisovec převislý (Glyptostobus pensilis), který se divoce vyskytuje v Číně, od provincie Fu-ťien až po provincii Jün-nan a sever Vietnamu. Je to rostlina vysoká až 30 metrů, průměr kmenu dosahuje až jednoho metru, nicméně šištice jsou poměrně malé; měří jen 2 až 3 centimetry. Když se otevřou, padají z nich okřídlená semena. Tímto způsobem se Glyptostrobus rozmnožuje. Současně žijící patisovec převislý je kriticky ohrožený, značná část jeho populace byla ve volné přírodě vymýcena. Proto se s ním setkáme především v sekundárních výstavbách. V minulosti byl však Glyptostrobus rozšířen po celé Eurasii a také v Severní Americe. V Paleocénu a Eocénu obýval i zdánlivě mrazivé oblasti Arktidy, kde bylo tehdy ve skutečnosti mnohem, mnohem tepleji než dnes. Zdá se však, že pochází ze Severní Ameriky. Otisky nejstarších severoamerických patisovců se datují už do pozdní doby Křídové. Především v třetihorách byl Glyptostrobus běžný. Jeho výskyt v České republice byl naprosto jasně dokázán v mostecké pánvi. V případě střední Evropy se jednalo o druh Glyptostrobus europaeus, tedy patisovec evropský. Jedná se o jeden z hlavních uhlotvorných jehličnanů. Z nálezů vyplývá, že se v mnohém podobal svému žijícímu východoasijskému příbuznému. Šištice byly též 2 až 3 centimetry dlouhé, a zhruba 1 centimetr široké. Větvičky byly spirálovitě pokryty šupinovými jehličkami, jež byly velice malé. I přes své jméno se patisovec evropský nevyskytoval pouze v Evropě. Nálezy byly učiněny také v Grónsku, v Severní Americe a také v Asii. Pokud jsou některé z mosteckých exemplárů druhu G. europaeus dobře zachovalé, pak ty z kanadské formace Paskapoo v Albertě jsou přímo excelentní. Stejně jako jeho dnešní příbuzný, i pravěký Glyptostrobus byl opadavý strom. Jehličnaté listy opadávaly sezónně. Někteří botanici si myslí, že rozdíly mezi druhy G. pensilis a G. europaeus jsou tak nepatrné, že by vlastně dnešní východoasijská forma mohla představovat tentýž druh.

Jeho popis naleznete například na anglické Wikipedii nebo na webu Botany.cz.

Příště Cladophlebis!

Hipposaurus

Hipposaurus ("koní ještěr") byl savcovitý plaz, tedy therapsid, žijící v období Permu stupně capitan, tedy před 265 až 259 miliony let. V té době se období velkých permských plazů nenávratně blížilo ke konci, ale mnohým se stále ještě dařilo, zástupce podřádu Biarmosuchia nevyjímaje. Vyhynuli totiž až s koncem Permu, a mezi ty poslední se pak řadil například Lophorhinus. Stejně jako on, byl i Hipposaurus poněkud bizarně vyhlížející plaz. Nebyl to gorgonopsian, přesto měl však (podobně jako ostatní biarmosuchiani) prodloužené špičáky. Šlo tedy o masožravce. Nalezená lebka nevykazuje znaky robustnosti, naopak, je celkově malá, z čehož lze vyvozovat, že své ohromné zuby Hipposaurus nepoužíval k zabíjení velké kořisti. Nejspíše se živil menšími plazy, například malými dicynodonty, nebo také požíral mršiny. Přinejmenším dva exempláře spolehlivě identifikované jako Hipposaurus jsou známy z pánve Karoo v Jihoafrické republice. Zde Hipposaura roku 1929 popsal a pojmenoval proslulý jihoafrický paleontolog S. H. Haughton v roce 1929. Tehdy ještě podřád Biarmosuchia nebyl popsán (k jeho oficiálnímu popisu došlo až roku 1989), a tak není překvapující, že další význačný jihoafrický paleontolog Robert Broom takřka oprávněně považoval Hipposaura za gorgonopsianta. Hipposaurus dnes patří do čeledi Hipposauridae, kam je ale pravděpodobně řazen zcela sám. Značně podobný rod savcovitých plazů, Pseudhipposaurus, není jistým členem této čeledi. V době, kdy však žil, byl Hipposaurus jedním z výrazných jihoafrických predátorů, ačkoliv mohl být rozšířen i do jiných částí světa (v té době byly všechny kontinenty spojeny v jediný superkontinent zvaný Pangaea). Pravděpodobně se vyskytoval v sušším prostředí, i když na svou nevelkou kořist mohl číhat také poblíž koryt řek, u jezer, nebo v sezónních vlhčích lesích. Z nalezených pozůstatků vyplývá, že dospělý Hipposaurus měřil asi 1,2 metru na délku. Řadil se tedy ke středně velkým masožravcům tehdejší pánve Karoo. Těžko však říci, zda byl stejně tak děsivý, jako o něco menší, pouze metrový, Lycaenops...

Jeho popis naleznete například na anglické Wikipedii či na webu Prehistoric Wildlife.

Příště Burnetia!

Psovité šelmy pravěku: Hesperocyon

Série s názvem Psovité šelmy pravěku pokračuje. Tentokráte se zaměříme na poněkud proslulejšího psovitého, známého Hesperocyona!

Jméno: Hesperocyon,

Období: Pozdní Eocén až Oligocén,

Místo: Severní Amerika.

Hesperocyonini byli vůbec prvními psy. Vyvinuli se v době před 40 miliony let, a na severoamerickém kontinentu, kde se endemicky vyskytovali, přežívali ještě dalších 30 milionů let. Většinou byli malí, ačkoliv ti pozdější mohli vážit až 20 kilogramů a se svou velikostí by se dnes asi v klidu poprali s vlkem. Hesperocyon byl jedním z raných hesperocyoninů. Dosahoval rozměrů lišky. V kohoutku měřil pouze 20 centimetrů, délka těla představovala asi jen 80 centimetrů. Více než lišce se podobal cibetce nebo mývalovi. Není se ale čemu divit; řád Carnivora, který zahrnuje kočkovité, psovité, medvědovité, ploutvonožce i lasicovité, vzniknul teprve ve středním Eocénu. Hesperocyon patřil mezi nejstarší masožravé savce. V této době byl ještě rozdíl mezi psovitými a lasicovitými poměrně malý, skupiny se od sebe za tak krátkou dobu ještě nestačily hodně odlišit. Hesperocyon byl vybaven krátkými, slabými končetinami. To prozrazuje, že nebyl dobrým běžcem. Přesto bylo vypočítáno, že v případě potřeby dokázal na svou velikost impozantně zrychlit. Nejspíše lovil malé živočichy, případně v přítomnosti svých druhů štval větší zvířata. Je pravděpodobné, že toto zvíře žilo společensky, tedy ve smečkách. I přes své slabší vzezření a podobnost s cibetkami byl Hesperocyon jasně psovitou šelmou, což dokazují nalezené zuby. V tlamě jich měl 42, o dva méně, než je typické pro velmi rané savce. Měl také velmi typické trháky. To však neznamená, že se živil pouze masem. Je možné, že podobně jako dnešní psi se čas od času živil i rostlinami. Poněvadž přežíval až do období Oligocénu, kdy se vyvinuly traviny, mohli si na nich pozdější Hesperocyoni také pochutnat. Vnitřní ucho už bylo kryto kostí, nikoliv chrupavkou. Dosud bylo nalezeno více než 150 fosilních exemplářů Hesperocyona, které vědci zařadili do dvou druhů: H. gregarius (typový druh, na základě jehož byl rod celkově popsán) a H. coloradensis. V minulosti byl však Hesperocyon považován pouze za druh Amphicyona, Cynodictise nebo dokonce vlka, tedy rodu Canis, ačkoliv se těmto rozvinutým psovitým podobal jen velmi vzdáleně. Fosilní pozůstatky, včetně dokonale zachovalých, takřka kompletních koster, byly objeveny v kanadské provincii Saskatchewan, v americkém Coloradu (odtud název druhého popsaného druhu), v Montaně, Nebrasce, Severní i Jižní Dakotě a v neposlední řadě také ve Wyomingu. Hesperocyon pravděpodobně z divočiny Severní Ameriky zmizel v důsledku prudké změny klimatu. Po většinu Eocénu byla Severní Amerika z velké části pokryta hustými lesy. Tam se krátkonohým Hesperocyonům dařilo. Žili zde malí savci, na nízkých větvích a na zemi hnízdili ptáci, místní predátoři, kteří pro něj představovali konkurenci, nebyli zase tak velcí. Avšak s příchodem Oligocénu se prostředí radikálně změnilo. Severoamerické lesy začaly ustupovat, klima bylo sušší a teplejší. Začali se vyvíjet mnohem větší savčí predátoři, mnozí z nich už byli pokročilými psovitými. Hesperocyon se včas nepřizpůsobil, a vyhynul. Ze skupiny hesperocyoninů ho pak vystřídaly rody jako Paraenhydrocyon, který naopak ze začátku Oligocénu benefitoval a vyhynul až v Miocénu...

Projekt Psovité šelmy pravěku bude pokračovat...