Evoluce lososovitých

Tento článek je součástí Měsíce s lososy, asi měsíční bonanzy lososů na stránkách Blogorgonopsid... Zaměřuje se na vývoj těchto ryb, jež jsou v současnosti důležitou součástí mnoha rozmanitých ekosystémů...

Losos. Anadromní ryba, migrující za účelem rozmnožování z mořské vody do sladké. Na světě žije velké množství druhů, z toho lososi rodu Salmo zaujímají 47. Do čeledi lososovitých však se svými čtrnácti druhy patří také lipan (Thymallus), síh (rody Prosopium a Coregonus), nelma (Stenodus) a siven (Salvethymus svetovidovi). A ti všichni mají pochopitelně, jakožto zástupci jediné čeledi, společného předka. Lososi a jejich příbuzní se stali nejen vítanou součástí jídelníčku mnohých lidí, ale také základem specifických kuchyní. Některé druhy byly kvůli tomu dotlačeny na pokraj vyhynutí. Nemyslí-li lidé na tyto ryby v asociaci s jídlem, pak si zřejmě vybaví úžasné záběry z dokumentárních filmů, v nichž se na táhnoucí severoamerické lososy vrhají medvědi. Avšak jen málo lidí, kteří si lososa, ať už živého v řece, natočeného v dokumentu či zabitého v obchodě, prohlédnou, pomyslí na evoluci těchto ryb. Vývoj čeledi lososovitých je totiž kapitolou neméně zajímavou. Pravda, život vyhynulých druhů už nelze studovat, a tak se nedozvíme, zda byli také anadromními či ne. Ale z fosilních nálezů lze přinejmenším studovat postupný vývoj anatomických znaků lososovitých ryb, který vedl až k dnešním druhům (a tento vývoj pochopitelně stále probíhá, a bude probíhat). Kde se tedy lososi vzali? Kdy se s nimi poprvé setkáváme ve fosilním záznamu? Nejprve bychom si měli říci něco o začátku jejich vývoje. V rámci studia genové duplikace bylo zjištěno, že lososovití se od ostatních vyvíjejících se kostnatých ryb odtrhli před více než 88 miliony let. Pokud se někdy v nedávné minulosti zdálo, že tento fakt je pouhým odhadem, pak to novější výzkumné metody celkem spolehlivě vyvrátily. Nejstarší lososovití tedy existovali v období pozdní Křídy, ve stejné době, kdy se patagonskými pláněmi procházel mohutný Argentinosaurus, na severoamerických pláních si nory hrabal Oryctodromeus, a někteří z evropských dinosaurů žili jako ostrovní trpaslíci na malých kouscích pevniny, jež z tohoto kontinentu v těch dobách představovaly vše. Pro vědce studující vývoj lososovitých je však datum počátku jejich vývoje bílou tečkou na mapě. Z období Křídy neznáme jediného lososa. Dokonce neznáme žádný vyhynulý druh ani z Paleocénu. Vůbec to neznamená, že by skutečně neexistovali. Prostě jen dosud nebyly objeveny jejich fosilie. Snad se jednoho dne zjistí, jak vypadali ti raní lososovití, kteří plavali řekami, nad nimiž se svými krokodýlovitými čelistmi hlídkovali Spinosauři a Suchomimové... Nejstarší nalezený losos pochází až z období Eocénu. Jmenuje se Eosalmo (viz. obrázek). Během středního Eocénu žil v Severní Americe.

Tento "raný losos", jak lze jeho latinské pojmenování přeložit, byl pravděpodobně zcela sladkovodní. Zkamenělé pozůstatky tuctů exemplářů z kanadského Driftwood Canyon Provincial Park v Britské Kolumbii tvoří jak dospělci, tak mláďata. Všechny tyto ryby žily v řekách společně, je možné, že také zahynuly společně. Dnešní lososi své potomky nikdy neuvidí. Zemřou poté, co nakladou jikry. Umírají samečci i samičky. Za nějaký čas po jejich smrti se pak z vajíček vylíhnou malé rybky. Avšak Eosalmo obýval pouze řeky, v nichž se mladí a staří lososi neustále setkávali. Zda však dospělci po rozmnožování umírali, to se asi nikdy nedozvíme. Skřele lososa rodu Eosalmo se oproti antedorsálnímu výrůstku nacházely v úhlu 60°. To je znak, kterým žádná z dnešních lososovitých ryb vybavena není. Na okraji čelistí se nenacházely žádné zuby; dnešní lososi však zuby mají. Jestliže se tedy Eosalmo přinejmenším těmito dvěma znaky lišil, jak se pak od dnešních lososů lišili jejich dosud neobjevení paleocénní a křídoví předchůdci? Svým způsobem života se nicméně Eosalmo podobal více zcela sladkovodnímu lipanovi, než pravým lososům. Představoval spojovací článek mezi lipany a lososy, a ukazuje, že obě tyto skupiny čeledi lososovitých se vyvinuly z předka, který přece jen víc připomínal lipany (na obrázku lipan sibiřský, Thymallus arcticus).

Z vyhynulých lososovitých je pak asi nejpozoruhodnější losos druhu Oncorhynchus rastrosus. Mnozí z dnešních lososů, například losos nerka, patří také do rodu Oncorhynchus. Obecně se ví, že tito lososi mohou dorůstat značných velikostí, vždyť někteří dosahují délky i dvou metrů. Avšak O. rastrosus byl ještě větší. S délkou 2,7 metru byl největším lososem, který kdy žil. Jeho obecné anglické jméno je sabertooth salmon, tedy šavlozubý losos. A to z jednoduchého důvodu: z čelistí vybíhaly zvětšené zuby, které připomínaly špičáky jistých vyhynulých kočkovitých šelem. Žádný z dnešních lososů jimi není vybaven, ačkoliv zuby v tzv. kype dnešních lososů, z nichž je losos nerka dobrým příkladem, bývají také velké a lehce viditelné. Je možné, že samci O. rastrosus si s pomocí prodloužených "špičáků" získávali hierarchii, bojovali s ostatními samci a získávali přístup k samicím. K tomu ostatně kype využívají dnešní lososi. Tento prehistorický druh, známý z Miocénu až Pleistocénu tichomořského pobřeží Severní Ameriky, už žil jako jeho dnešní příbuzní. Byl to tažný druh, za účelem rozmnožování migroval z moře do sladkých vod.

Losos rodu Oncorhynchus se tedy ve fosilním záznamu objevuje už v Miocénním období. Síh rodu Prosopium také, a lipan (Thymallus) v Pleistocénu. Losos (či pstruh) rodu Salmo též vplouvá do řek a moří v Miocénu. Tyto ryby, žijící v mladších třetihorách a na počátku čtvrtohor, se příliš nelišily od svých moderních sestřenic. Oncorhynchus a Salmo vykazují znaky společného předka, nicméně podle všech dosud získaných informací a nálezů se od sebe oddělily už před 20 miliony let, tedy na začátku Miocénu... Není lehké tvrdit, kdy přesně se lososovitá ryba, ať už jakéhokoliv rodu či druhu, setkala poprvé s člověkem. Paleoindiáni však lososy dobře znali, o čemž svědčí nález 11 800 let starého "krbu". Chemickou analýzou sedimentů usazených na jeho povrchu bylo dokázáno, že v něm před 11 800 lety bylo opékáno maso lososů. Pro prehistorické lidi tedy lososi rozhodně představovali potravu. Je ovšem škoda, že některé druhy pak lidský druh, a to tedy v současné době, dovádí k zániku. Hlavatka japonská (Parahucho perryi) je toho dobrým příkladem. Jiným se naopak daří, a ve svých masách každoročně podnikají velké migrace, například v létě v Severní Americe. Takové představení patří k nejúžasnějším
přírodním událostem...

Pokud Vás evoluce lososů zaujala, zkuste si o ní zjistit ještě víc. Jestliže pro Vás losos znamená pouze jídlo, brzy jistě přehodnotíte svůj názor. To platí nejen o vývoji lososovitých, ale i o jejich životě. Během Měsíce s lososy se s ním seznámíme...