Lovci kryptidů 2: V hnízdě okřídlených netvorů (1/5)

Po celém světě dochází k odhalení podivných, lidem donedávna neznámých zvířat, zvaných kryptidi. Tvorové, o jejichž existenci se dříve jen spekulovalo, teď mnohdy pro člověka představují hrozbu. Zvláště pak, když jsou některé z těchto příšer využity zlými lidmi, kteří by rádi s jejich pomocí dosáhli svých cílů... Ale nejde jen o kryptidy. Na dně jezera Nikaragua se v tajemné podvodní budově skrývá muž, který má jisté nekalé úmysly. Ani po návratu z temných ulic Tokia, plných vražedně naladěných samurajů, Lovci kryptidů přesně netuší, čemu musí čelit...

LOVCI KRYPTIDŮ 2: V HNÍZDĚ OKŘÍDLENÝCH NETVORŮ, ČÁST PRVNÍ:

Na horizontu se objevilo slunce. Ještě nepálilo, na rozdíl od pozdějších ranních hodin, kdy už byla jeho síla veliká. Za svítání vyšel z malého domku na okraji mexické vesničky starý pán, kterému už nejspíše zbývalo jen pár let do důchodu. Zavřel za sebou branku a vykročil na prašnou cestu. Hned se ale zarazil. Jeho ušima pronikl hrozný skřek, připomínající něco mezi syčením a vřískáním. Prudce se otočil a spatřil cosi zelenavě hnědého, jak si to sviští vzduchem. Sotva rozpoznal křídla toho podivného ptáka. A pak nahlas zařval. Něco ho odpálilo zpět k jeho domu. Muž ležel na břiše a pomalu se zvedal, zatímco ho příšerně pálila záda. Bolestí křičel. Ze zad vycházel kouř a tekla z nich krev, jeho košile byla úplně rozedraná. Ještě naposledy se otočil, aby uviděl přízrak zcela odlišný od toho, který ho prve zaujal. Stál na dvou nohách, měl hrůzostrašný, stálý výraz. A z jeho ruky vyšel laser tak silný, že mužova hlava se ve chvíli uvařila. "Pokusná mise úspěšná. Návrat do dočasné základny," ozvalo se z útrob té chodící plechovky, vybavené neuvěřitelnými schopnostmi. Pak si na tělo muže sedl opět ten létající tvor. Zrovna v tu chvíli se na celé dění přišli podívat ostatní obyvatelé vesnice. Řev plný strachu a naštvání vůči malému zelenému přízraku, ohlodávajícímu mužovo upečené tělo, zachvátil dav... Silný, bílý paprsek se střetl s kulatým štítem širším než lidské tělo. Hned za ním následoval další, a další. Muž za štítem, Fahad, se úspěšně bránil nové laserové pušce, kterou do tělocvičny Lovců kryptidů nechali nainstalovat Jack s Akihikem. Byl v místnosti ještě s Rogerem, a cvičili své reakce. Ještě o tom nevěděli, ale brzy měli své nové zkušenosti využít. Zatímco se Fahad bránil všem možným zbraním se svým silným štítem, který laserové paprsky dokonale pohlcoval, Roger nad ním doslova létal a paprskům se účinně vyhýbal. "Tak co, jak to jde?" zvolal ze vzduchu Roger, jenž měl na zádech připevněný jetpack. "Nic moc," usmál se drze Fahad, "čekal jsem, že to bude větší akce." Hned nato do jeho zad narazil jiný paprsek. Z opačné strany se totiž předtím vysunula další laserová puška. "Zatraceně!" zakřičel Fahad a hned na to se nahlas rozesmál. "Slavná poslední slova, co?" rozesmál se Roger. Vyhnul se dalšímu paprsku, a pak dalšímu, jiný podletěl, druhému zase nadletěl, kroužil kolem zbraní a jetpack při tom ovládal pouhým mačkáním tlačítek na šikmých výstupcích, kterých se držel jako opěradel křesla. Tento jetpack byl nejnovějším modelem v už tak velkém arzenálu vybavení Lovců kryptidů. Jako by si snad Jack, který pro ně šest takových přístrojů objednal, uvědomoval, že je brzy budou potřebovat, protože další akce bude doslova aero-eso! Pierrův stav se od nedávných událostí v Tokiu poněkud zlepšil. Seděl zrovna v kuchyni v přízemí základny Lovců kryptidů na pokraji Londýna, a díval se ven z okna. Konečně ale nemyslel na svou zesnulou sestru, ale spíše na to, že si v posledních pár dnech odpočinul a vyčistil si hlavu od nepříjemných vzpomínek na sérum agresivity, které mu proti jeho vůli do krve vpustili Amano a jeho společníci. Naopak Jack s Akihikem na sérum agresivity hodně mysleli. A tak když si Pierre užíval klidu, v sousední místnosti se o jeho možném nebezpečí oba bavili. "Nedivil bych se, kdyby se dal Amano do kupy s Nietem. Aspoň kvůli tomu, že by za odstranění Lovců kryptidů dostal docela dost peněz. Myslím, že to sérum agresivity byl spíše Nietův nápad. Amano je starý gangster a já o něm vím svoje, a nebudu říkat víc. Ale že by přišel s nějakým super-vynálezem, to je naprosto nemožné. Ne že by to byl hlupák, ale on prostě spoléhá na hrubou sílu a ne na vynálezy. Ať už je to sérum nebo třeba roboti," říkal svému příteli tiše Akihiko. "Uvidíme, co se ještě přihodí. V tuto chvíli mě ale moc scénářů do budoucna nenapadá. Tím myslím, že nevím, co s tím sérem agresivity ještě bude. Možná by stálo za to vrátit se do Nikaragui, a..." odpověděl Jack. Akihiko ho přerušil: "Obávám se, že teď na to asi nebude čas." Pokynul hlavu na Pauline, která vstoupila do místnosti. Měla v obličeji trochu vážnější výraz, nejspíše tedy přicházela s nějakou důležitou zprávou. "Čas na to asi nebude, Jacku. Přišla mi zpráva z Mexika. Sama se tomu dost divím. Na jednom útesu asi sto kilometrů od Xalapy, hlavního města mexického státu Veracruz, prý hnízdí celá masa létajících příšer. Jeden vědec, který je už studuje, mi poslal pár fotografií. Podívej se," řekla Pauline. Podala Jackovi jednu fotku. "Propána, ten útes je úplně obsypaný ptakoještěry! To ale... To není možné!" vykřikl pln nadšení i zděšení Jack. "Místní obyvatelé se jich hodně obávají. Neznám moc detailů, ten vědec, Alejandro Reyes, mi o tom poslal jen pár informací. Měli bychom si tam asi zaletět," řekla se svou typickou upřímností v očích Pauline. Do kuchyně, ve které seděl osamocený Pierre, vešli Roger s Fahadem. "Ahoj Pierre, jak se máš?" zeptal se přátelsky Fahad, otevřel ledničku a napil se mléka. "Fajn, jde to..." řekl Pierre, ačkoliv se na něj nepodíval a stále hleděl z okna. "Nechceš si s námi v podzemí základny zacvičit?" zeptal se Roger. Pak pokýval hlavou ze strany na stranu. "S jetpacky? Jsi už poslední, kdo to s nimi ještě nezkusil. Měl by ses naučit je ovládat," pokračoval. "Ne, nějak se mi nechce. Že bych lítal? He, ani mě nenapadne, Rogere," odpověděl trochu výsměšně Pierre. Vteřinu na to byli všichni pípáním vysílaček upozorněni na to, že se mají dostavit do hlavní místnosti v základně. Jack jim chtěl něco důležitého sdělit...

"Dáte si čaj?" zeptal se starší, vousatý muž, Alejandro Reyes. Seděl u kulatého stolu s ostatními Lovci kryptidů v malé mexické restauraci poblíž vesničky, jež se nacházela nedaleko skály, o které Pauline mluvila. "Rádi," usmál se Jack. Alejandro delikátně nalil čaj každému do šálku. "O co se tedy jedná, doktore? Poslal jste nám informace o skále, která je obsypána ptakoještěry. Viděl jsem ty fotografie, je to úžasné i děsivé. Co to tedy znamená?" zeptal se Jack. "Vysvětlím Vám to," začal Reyes, "před pár dny se na jedné skále, která je vlastně útesem, pozůstatkem po dávném moři, zahnízdila velká kolonie ptakoještěrů. Nikdo z nás nevěděl, že tady žijí. Ano, párkrát jsem za svůj život slyšel zkazky o malých, zelenohnědých létajících příšerkách, ale vždy jsem si myslel, že jsou to pouze pohádky. Ta zvířata prý žila v lesích a lovila motýly. A pak se najednou všichni ti pterodaktylové vydali na jednu skálu, vůbec poprvé v historii, a odhalili se tak světu. Nevíme, kde se skrývali, hodláme to zjistit, až doba hnízdění skončí a oni se zase stáhnou. Místní lidé tím byli ohromeni, vesnička Yuliría se okamžitě stala destinací filmových štábů, kteří o tom točí dokumenty, teď už sem přijíždění i lidi z televizních zpráv... Jenže před třemi dny, krátce po tom, co byli lidé jejich hnízděním tak nadšeni, došlo k útoku jednoho pterodaktyla na staršího pána, který žil na okraji vesnice. Ožíral maso z jeho těla, a brzy se k němu přidali i další. Dělal jsem všechno pro to, aby lidé nedali to video na internet, ovšem ono se tak už stalo. Teď už ta zvířata každý považuje za nelidské, zabijácké příšery. Přitom já se přijel na tělo muže podívat a zjistil jsem, že bylo ve skutečnosti něčím spáleno a až potom ohlodáno pterodaktyly. Nechápu to, něco se mu asi stalo, ale ta zvířata za to nemohou." Jack jen pokýval hlavou. Něco mu jí asi proskočilo, ale co to bylo, to zatím neřekl. Ještě toho odpoledne se Lovci kryptidů spolu s Reyesem přijeli podívat na skálu. "Panenko skákavá, těch je," zněla Pierrova slova. Hluk, který pterodaktylové vydávali, byl neuvěřitelný. Na každém čtverečním metru se k sobě tiskli snad čtyři pterodaktylové, skála jimi byla poseta. Vypadali jako velký, zelenohnědý obal celé skály, jako nějaký plášť, jenž se neustále pohybuje. S pomocí dalekohledů pak Jack a ostatní spatřili hnízda z větviček, na kterých rodiče seděli a čas od času nosili do nich svým malým potomkům hmyz jako potravu. "Pterodactylus? Nebo nějaký neidentifikovatelný druh pterosaura? Či zcela nový druh?" zeptal se Jack. "Zatím nevíme. Informací je málo. Ale brzy nějaké získáme. Třeba i s Vaší pomocí," řekl na to Reyes. "V první řadě bychom ale měli zjistit, co se stalo tomu pánovi," navrhla Pauline. Reyes řekl, že to je dobrý nápad. Z rozhovoru byli náhle vyrušeni. "Ne! Oni na něj útočí!" zařval Reyes. Na Pierra se totiž zničehonic vrhli dva pterodaktylové. Pierre se dal okamžitě na útěk, ale oni mu sedali na ramena a zobali ho do nich svými ostrými zobáky plnými zubů dozadu zakřivených. Jack už sahal po laserové pistoli, když tu náhle Pierre přiběhl ke kufru, rychle z něj vybalil jetpack, hodil si ho na záda a vzlétnul. Pterodaktylové to asi nečekali a ve strachu, že ta dvounohá stvoření umějí létat, odletěli. "Tak vidíš, Pierre! Přece jenom tě napadlo, že bys mohl lítat!" rozesmál se Roger.

Jsou pterodaktylové, kteří zahnízdili na skále ve Veracruzu, v Mexiku, nebezpeční? Zaútočili na Pierra jen tak? A jak to bylo doopravdy se smrtí starého muže, kterou podle Alejandra Reyese rozhodně nezpůsobili tito létající plazi? Pokračování příště...