První listopadový Správce dinosauřího parku v roce 2017 je tu! Tak, co se na Tedově ostrově přihodilo nového? Předávám slovo Danu Jamesonovi...
Šokující překvapení
Tento týden byl v čemsi zvláštní. Nebylo to jen tím, že mi Oliver místo dvou balónků s vodou hodil za krk rovnou tři (což mne pořádně naštvalo!), že Charles zjistil, že po procházení výběhem Othnielií má zaneřáděné boty, a že se chlapi ve středu u oběda o něco vsadili a jeden druhému skoro ukousl prst (nevymýšlím si). Bylo to proto, že jsme slavili Halloween. Park byl doslova posetý dýněmi se svíčkami, a někteří věnovali večerní hodiny jejich zapalování. Atmosféra na ostrově byla skutečně tajemná. A to zvláště v úterý, přímo na den Halloweenu. V jedenáct hodin večer jsem vstal a šel se projít ven. Rozhodl jsem se, že konečně okouknu všechny ty dýně, na jejichž prohlédnutí jsem kvůli nabitému programu dosud neměl čas. A pak to náhle přišlo! Z křoví kousek od mého domu cosi vyskočilo a v temnotě se to ke mne blížilo. Zůstal jsem stát a znuděně na to hleděl. "Olivere, o co se tady jako snažíš?" zeptal jsem se. Pak jsem však vykřikl. Nebyl to Oliver! Vykřikl jsem hrůzou, protože jsem zjistil, že šíleně zmalovaný obličej klauna skutečně nepatří Oliverovi, a není to žádná maska. Řval jsem, otočil jsem se, natáhl jsem ruce před sebe a utíkal jak nejrychleji jsem mohl, přičemž jsem se neustále ohlížel a hleděl na to zmalované monstrum. Pak jsem se náhle zastavil. "Charlesi? Děláš si ze mě srandu?!" zařval jsem na muže, kterého jsem konečně poznal. Strašidelně vypadající klaun byl samotný ředitel parku. Tak to mě ale teda fakt vytočilo! A ještě více mě iritovalo, když se rozchechtal a v tom strašném smíchu koktal: "To-to-to-to-to-to mi poradi-di-di... Hehehehehehe!!! Poradil Oliver!!!" Měl jsem sto chutí ho nakopat, ovšem krátce poté bych bezpochyby přišel o práci, takže jsem to raději udělal jen ve svých představách (nebojte, nebylo to tak kruté, a abych se necítil povýšeně, nechal jsem Charlese, aby mi taky jednu vrazil, i když byla dost slabá). Uražen z toho, co se stalo, zavřel jsem se ve svém skromném příbytku a zapřisáhl si, že o Halloweenu už nikdy nepůjdu ven! A to ani nemluvím o trick or treat, se kterým zpožděně přišel Oliver 1. listopadu! Odmítl jsem mu cokoliv dát, zabouchl jsem mu dveře před nosem, a on mi pak za to pomaloval zeď... Naštěstí to šlo umýt, ale do té doby, než jsem tak učinil, mohl každý vidět Oliverovu představu Dana Jamesona, jak zametá špinavý výběh... Nelíbilo se mi to. Chová se jak malý kluk... Slibuju, že příští týden to ode mě Oliver pořádně schytá. Hehe, dokonce už mám plán jak mu to oplatit...
Největším překvapením týdne však nebyl šaškovsky naladěný Charles ani nevyzrále drzý Oliver. Největším překvapením týdne byl Kronosaurus. Nebylo to překvapení jen tak ledajaké. Ne že by se objevil ve vodách poblíž našeho ostrova, nebo ostrova jiného. Mohutného predátora totiž mořská bouře vyvrhla přímo na pobřeží státu Americká Samoa. Tým Ochránců pravěké zvěře pro některé z nás, včetně mě a Olivera, přijel v pondělí odpoledne. Následoval let na Americkou Samou. Na jižním pobřeží ostrova ležel umírající obr. Všem se nám do očí nahrnuly slzy. Tento predátor, úžasné ztělesnění síly a dravosti, a živočich, po kterém dnes již nefungující Operace Hon na Kronosaura tolik pásla, ležel na písku pláže zrovna jako vyplavená velryba. Velryby však při takovém dlouhém umírání nevydávají žádné srdce rvoucí zvuky. Tenhle tvor vydával. Mručel takovým způsobem, že mi to přišlo jako volání o pomoc. Ochránci pravěké zvěře sice v rychlosti i přes pár jistých problémů vyjednali odtah giganta pomocí nákladní lodi do moře (chtěli mu připoutat řetězy kolem ocasu a zadních ploutví a pak ho s pomocí lodi do vody stáhnout), ale když tak mělo být učiněno, naposledy vydechl. Byl to obr. Měřil dobrých patnáct a půl metru na délku. Asi to nebyl zrovna ten jedinec, který v minulosti tolikrát napadal zaoceánské lodě a parníky, ale možná to byl jeden z jeho potomků nebo velmi blízkých příbuzných. Ještě teď, když na jeho mručení, lidským uším tak slyšitelné, vzpomenu, zastaví se mi srdce žalem. Poté, co zahynul, sáhl jsem si na jeho šupinatou kůži a pohladil jeho nehybné tělo. Jak mohli být někteří lidé ke Kronosaurům ještě nedávno tak zlí? Snad se jejich pohled na tato zvířata brzy změní. Už teď je internet těchto zpráv plný, lidé jsou jím dojati. Ale nikdo z těch, kteří si o tom jen přečtou, nikdy nebude vědět, jaké to bylo stát vedle umírajícího mořského giganta a slyšet jeho poslední, naléhavou a tísnivou píseň...
Tento Správce dinosauřího parku byl mixem šílených kousků některých zaměstnanců parku a smutného příběhu Kronosaura... Jaký však bude ten příští? To ani já sám nevím. Ale myslím, že Dan za týden opět překvapí!
1 komentář:
Chudák...
Okomentovat