Prokletí rodiny Owenových (5/10)

Jack Owen se provinil. Vědomě zabil bezpočet lidí, učinil chyby, za které pak, aniž by to chtěl, zaplatilo mnoho dalších, za invazi Shai'ri může také on, a navíc připravil svět o jednoho z jeho ochránců, Deylina Nieta. Provinil se i jeho otec, Graham Owen. Ponížil a připravil o práci svého kolegu Farlana Gibsona, skotského zoologa, který zfalšoval data pro vědeckou studii, na základě níž si pár lobbistů namastilo kapsy. Owenovi si vždycky mysleli, že dělají správnou věc. A ať už to chtěli nebo ne, vždycky to někdo těžce odnesl. Dan Leahy, žhář z Birminghamu, inspirovaný "temnou" verzí Lovců kryptidů coby vražedných teroristů, došel k závěru, že by se svět měl bez Owenovy rodiny mnohem lépe. Když Jackovi vysvětlil, že se chystá celý jeho rod vymazat z časové linie, objevil se náhle Dean Owen, který přišel z roku 2039. Pár týdnů po svém návratu do zcela jiného světa, než ze kterého původně do roku 2019 přišel s cílem odvrátit invazi mimozemšťanů, prý Jack začal trpět strašlivou nemocí, přenášenou v rodině geneticky z generace na generaci. Proč se tato nemoc u Jacka projevila až ve více či méně daleké budoucnosti, to je záhadou. Choroba způsobuje odhnívání kůže a masa, a ovlivňuje také psychiku nakaženého. Dean samotný jí trpí též, a dal si za cíl svou rodinu zachránit, dokud může. Jeho setkání s Jackem však nemělo dlouhého trvání. Po úniku z tábora Leahyových lidí v jakési tropické lokalitě se začali Jack s Deanem ve svých myšlenkách ztrácet, pak se objevilo intenzivní světlo a všechno bylo pryč. V létě 2020 se Jack setkal se svým otcem a odhalil mu, že na planetě Mor'ře přežíval několik měsíců, a že nakonec pomohl ukončit invazi Shai'ri. Když mu však sdělil, že za útok mimozemšťanů na Zemi mohl on, příšerně se s Grahamem pohádal. Při invazi totiž zahynula Grahamova žena a Jackova matka, Miranda. Jejich hádka skončila tím, že Graham hodil po Jackovi vázu, a ten s dvouměsíčním Deanem odešel z jeho bytu. Ale něco se stalo. Něco se změnilo. Běh dějin se z něčí vůle pokroutil. Scéna se celá přehrála znovu, a Graham zasáhl vázou malého kojence. Střepy ho pořezaly. Okamžitě byl převezen do nemocnice. Může za to Dan Leahy - nechce, aby se Dean do jeho věcí motal.

PROKLETÍ RODINY OWENOVÝCH, ČÁST PÁTÁ:

"Celé se to několikrát zopakovalo," řekl přidušeně Jack, zatímco mu srdce bilo jako na poplach. "Jak jsi to udělal?! Měl jsem odsud odejít s Deanem! Co se mu stalo?!" Prudce se na Dana, stojícího v temném rohu místnosti, otočil, a přikráčel k němu se zatnutou pěstí. "Proč jsi mě sem vzal?!" zařval, a chytil mladíka pod krkem. "Klid, pane Owene," usmál se Dan, "není nutné se stresovat. Pěkně se vydýchejte, protáhněte se, zameditujte si. Věřte mi, je na to čas." Jack se celý vznítil zlostí. Zamířil pěstí do Danova obličeje. Zasáhl ho do nosu, Dan narazil temenem o zeď a nahlas se zasmál. "Je to příjemný pocit, že? Takhle někoho mlátit," vyhrkl. "Skoro jsem zapomněl, jak moc sladce chutná," odpověděl Jack. Sliny mu nekontrolovatelně létaly z úst, hrčel jako zvíře a třásl se zlostí i strachem. Oči se mu leskly, byly v nich slzy. Nechápal, co tu vlastně dělal. Ještě před chvílí mluvil s devatenáctiletou verzí svého syna. Pak se náhle ocitl zde, v otcově bytě, a znovu prožil hádku, která jejich vztah navždy ovlivnila. Hádku, která se udála před více než rokem. Všechno se stalo tak, jak mělo, jenže pak se posledních pár minut začalo znovu přehrávat, pokaždé s jiným výsledkem. Skončilo to pořezaným kojencem. Pak Jacka obalila temnota, a zůstal tu jen s Danem. "Co se děje?! Chci vědět, co se děje!" vykřikl hystericky Jack a zacloumal s mladíkem. Ten se smál ještě víc. "Proč mi to nechceš říct?!" Dan poplácal Jacka po rukou, a ten ho pustil. "Zasloužíte si vůbec to vědět?" reagoval na jeho křik. "Kde jsme? Jsme zase zpátky v minulosti?! Co je s Deanem?!" zařval Jack. Slzy mu stékaly po tvářích, jeho hlas měnil tón. Křik se měnil v pláč. "Váš otec mu moc ublížil. Strašně moc. Způsobil mu smrtelná zranění. No hodil byste vy sám na dvouměsíční dítě těžkou vázu? Sám jste viděl, jak hluboko se ty střepy zabodly. Nádhera. Krása! Víte, krev na mimincích je ze všeho nejhezčí. Je taková... čistá. Jako jejich dušička!" rozpovídal se Dan. Jack po něm skočil. Ale tentokrát to byl opět Dan, kdo jej zasáhl. Kopl Jacka do obličeje, a ten sebou sekl o zem. V emočním vypětí se z jeho hrdla ozval sténavý, bolestný zvuk. Bolel ho jak zlomený nos, tak jeho srdce. "Dean byl chytrý kluk," řekl Leahy, "bál jsem se, že by třeba přišel na to, jak Vás opravdu zachránit. Vás, pane Owene, i sebe a Vašeho otce. Ale nikdo z Vás si nezaslouží žít. Nechci, abyste tento svět dále trápili. Ideální by bylo odstranit Vašeho otce ještě, když byl malé dítě, abyste se vy i ten Váš malý bastard nikdy nenarodili. Ovšem vzhledem k tomu, jak se v současné době věci mají, bude lepší, když začneme u Vašeho syna." Pak se podíval do stropu. "Ne, vlastně už jsme jím začali," řekl. "Ale proč?!" zařval Jack. "Mám pro to své důvody," odpověděl Dan. "Nedává to smysl! Nic z toho, co děláš, nedává smysl!" vykřikl Jack a postavil se. "Opravdu? Vám to nějak nemyslí, pane Owene. Co? Nemyslíte?" pousmál se Dan. "Chci vědět, jak jsi mě sem přivedl! Jak cestuješ v čase?! Co víš o mnohovesmíru?" křičel Jack. "Váš mozek asi něco svazuje. Člověk by si byl myslel, že je to třeba mentální onemocnění... a upřímně, koho by to vlastně překvapilo? Když se na Vás dívám, připadáte mi, jako skutečně psychicky narušený člověk, pane Owene," mluvil dále Dan. "Jak cestuješ mezi dimenzemi?! Jak jsi mě sem dostal?!" řval Jack. "Samozřejmě to může být i tou nemocí, kterou trpíte. Váš syn říkal, že ovlivňuje psychiku," řekl Dan. Jack na něj hleděl zcela poděšeně. Mladík vůbec neodpovídal na jeho otázky. "Odkud se vzalo to světlo?! Kde jsou Pauline a Dean?!" vykřikl anglický přírodovědec. Náhle se dveře do Grahamova bytu otevřely. Stála v nich jakási žena, zahalená temnotou. Nebylo jí vidět do obličeje. "Dean je v Mile End Hospital," řekla skřehotavým hlasem, "je ve špatném stavu, ale můžeš si ho ještě naposledy pochovat, než zemře." Jack zděšeně oddechoval. Vykulil oči na Dana, pak na tu neznámou ženu, a vyběhl ven z bytu. Seběhl po schodech do přízemí, a proběhl ulicí. Byla prázdná. Nebylo v ní ani živáčka, nestálo v ní jediné auto. Domy se zdály být vyšší, než měly být. Obloha byla takřka černá. Připomínala mu temné hlubiny vesmíru, do nichž pohlížel z povrchu Mor'ry. Sem tam se na nebi objevila hvězda, nepřekrytá ještě tmavými mračny. Pouliční světla blikala. S Londýnem něco nebylo v pořádku. Jack nedokázal pochopit, co se tu dělo. Byl snad zpět v minulosti? Pár měsíců po invazi Shai'ri nebyl Londýn tak rušný, jako v předchozích letech, to mu bylo jasné. Nepamatoval si však, že by hlavní město Spojeného království bylo až tak tiché. Proběhl několika ulicemi, a celý udýchaný se zastavil u výlohy nově otevřeného obchodu s hračkami. Zatímco popadal dech a utíral si slzy z očí, hleděl přes sklo dovnitř. Něco ho tam zaujalo. Nebyli to malí klauni naskládaní jeden vedle druhého ve výloze, ani z půlky zčernalá zeměkoule. Nebyly to modely vesmírných lodí, ani cedulka, která tvrdila, že umělá krev se v tomto obchodě prodávala za polovinu běžné ceny. Zaujala ho hudba, jež se z budovy ozývala. Přestože uvnitř nikdo nebyl, nahlas tam hrála snadno zapamatovatelná, veselá znělka, a vracela mu vlastní vzpomínky na dětství. Ano, tu hudbu si pamatoval z doby, kdy byl ještě malý. Celý se otřásl. Něco tu nebylo v pořádku. Zazvonil mu telefon, a on ho vytáhl z kapsy. "Jacku?! Kde jsi?!" ozval se z něj Paulinin hlas. "Dean umírá! Prosím, přijeď sem! Doktoři říkají, že už dlouho nevydrží!" Jackovi znovu vytryskly z očí slzy. "Pauline, proboha... řekni mi, co se tu děje! Prosím!" vykřikl do telefonu. "Přijeď! Má roztrhané plíce! Dlouho už dýchat nebude!" zařvala Pauline. Jack si všiml, že v ulici stálo jediné auto. Byl to špinavý Volkswagen s rozbitými skly. Jak se tu náhle objevil, to Jack nechápal. Předtím si ulici pořádně prohlédl, a auto v ní rozhodně neviděl. Celý zmatený k němu přiběhl, sedl za volant a vůz rozjel. Sám od sebe se v něm zapnul GPS přístroj. "Tak kamže to bylo, pane Owene?" ozval se z něj hlas Dana Leahyho. Jack nedokázal odpovědět. Ruce položené na volant se mu třásly jako listí na větvi v prudkém větru. Pořád mocně oddechoval, a začínala ho bolet hlava. Stahovalo se mu břicho, cítil nevolnost, chvílemi zadržoval zvratky v krku. "Mile End Hospital, že? Zahněte doprava," ozvalo se z GPSky. Jack zařadil nejvyšší rychlost a vjel na silnici A406. Proti jeho vozu se zepředu rozehnalo několik podivných, šedých objektů. V přímé lince se nesly vzduchem, a rychlostí blesku narazily do auta. Jack se sklonil, a jen taktak uhnul jednomu z těch útočících objektů. Rozbitým předním oknem vletěl do auta, a posadil se na zadní sedadlo. Jack se vyděšeně otočil vzad. Všiml si, že se jednalo o vojenský dron. Vysunula se z něj hlaveň, kterou rázem opustil tenký rudý paprsek. Anglický přírodovědec instinktivně uhnul, ale paprsek zasáhl přední zrcátko a zlomil se tak, že Jacka trefil do levého ramene. Ten zařval bolestí a dostal auto do smyku. Pravým bokem narazilo o zelenou ohradu na kraji silnice a přetočilo se ve vzduchu. Útočný dron sebou prásknul o dveře, následně v něm došlo k nějakému zkratu a explodoval. Jack proletěl předním oknem, krátce předtím, než jej plameny měly sežehnout. Teprve teď si uvědomil, že si ve svém mentálním rozpoložení ani neupoutal bezpečnostní pás. Překvapivě to byla tato chyba, co jej zachránilo. Hrudníkem dopadl na ohradu, a pravou rukou se jí zachytil. Nohy zvedl nad zemí jen chvilku předtím, než měly těžce narazit o beton. Obě jeho kolena zasáhla sloupky ohrady, zařval bolestí, ale nebyl nijak těžce zraněn. "Co to bylo?!" zašeptal si pro sebe, a lehce položil špičky na chodník. Podíval se na své levé rameno. Měl v něm nepěknou ránu. Silně krvácela, a její okolí neskutečně pálilo. Jack se vzmohl, a znovu se rozběhl. Hořícímu autu už nevěnoval žádnou pozornost. Zazvonil mu telefon, on si ho přiložil k uchu, a trochu zrychlil. "Jacku, kde jsi?! Prosím tě, přijeď!" zařvala mu do ucha Pauline. "Běžím! Snažím se!" vykřikl Jack. Všiml si pouličním osvětlením ozářené cedule, podle níž se nacházel v Cranbrooku. "Ale jsem pořád strašně daleko!" doplnil se. "Radši pospěšte," vystřídalo v telefonu Paulinin hlas Danovo chichotání, "chlapeček už začíná vykašlávat vlastní plíce. Vypadají jako zkažené želé... To nechcete propást, že ne?" "Ty jsi tam s nimi?! Jak je možné, že jsi tam s nimi?!" vykřikl Jack. Žádná odpověď, jen zapípání, skončený hovor. Hned nato před Jackovýma nohama vyletělo do vzduchu pár kusů betonu. Bývalý Lovec kryptidů se otočil dozadu, a všiml si, že jej pronásledovalo několik dalších vojenských dronů. Střílely po něm rudé paprsky. Spatřil také motorku, jež stála na opačném okraji silnice. Jediný další dopravní prostředek, který zatím uviděl. Bez ohledu na své zranění hbitě přeskočil zelenou ohradu oddělující silnici od chodníku, skočil na motorku a objel Wanstead Park, vjížděje na silnici A12. Drony po něm neustále pálily, ale dosud se mu dařilo se jejich střelám vyhýbat. Zazvonil mu telefon, on opět přijmul hovor. "Kecal jsem, pane Owene. Dean ještě může žít. To, co vykašlával, nebyly jeho plíce. Byl to obsah jeho žaludku. Čím vy ho jenom musíte krmit, vy nezodpovědní kreténi?" promlouval k němu Leahy. "Jak se dá zachránit?!" vykřikl Jack. "Když sám podstoupíte oběť, pane Owene, nechám ho žít." "Jakou oběť?! Co mám udělat?!" Ticho. "Mám se nechat zastřelit těmi drony?! Co jsou vlastně zač?!" Opět ticho. "Leahy!" vykřikl Jack. "Přijeďte do té nemocnice. Už jste jenom kousek od ní." Jack ani nechápal, jak by se do ní mohl Dan tak rychle přemístit. Nechápal nic. Něco tu opravdu nesedělo. Něco bylo špatně! Projel Stratfordem, Fish Island a Bromley By Bow, zatočil doprava a ze silnice A11 se dal po Westfield Way k Mile End Hospital. Zahlédl při tom Univerzitu královny Marie v ruinách. Zde mnoho let pracoval jeho otec. Dobře to místo poznával, nedokázal však pochopit, proč bylo v tak špatném stavu. Pokud si dobře vzpomínal, po invazi Shai'ri na tom univerzita nebyla tak špatně. Zničeny byly maximálně tři čtvrtiny budovy, teď však na Jacka působila jen jako hromada harampádí s občasným sloupem a pár okny. Zastavil motorku před nemocnicí, naposledy se ohlédl dozadu, a když se ujistil, že drony neměl přímo za zády, rozběhl se ke vchodu do budovy. Nemocnice samotná byla také ve špatném stavu. Uvnitř se vůbec nesvítilo. "Jacku, zachraň nás. Prosím!" ozvalo se z telefonu. "Už běžím, Pauline!" "Jacku, já to nechci! Prosím! Nechci, aby mi to udělal!" "Běžím, Pauline!" Zamířil ke schodům. Bral schody po třech. Vyhoupl se nahoru po zábradlí. "Čtvrté patro, Jacku! Prosím, já to nechci! Nech mě! Nechte mě! Nechci to!" Při Paulininém vřískání mu div neztuhly všechny svaly. Jakmile Jack dosáhl čtvrtého patra, prorazil dveře do chodby dětského oddělení. Otevřel první dveře. Pokoj byl prázdný. "Dvanáctý pokoj, pane Owene," vyšel z telefonu Danův hlas. Jack proběhl temnou chodbou, a otevřel dveře do dvanáctého pokoje napravo. "12b, Jacku! Seš naproti!" zařvala Pauline. Jack sebou hodil, a vrazil do protějšího pokoje. Celý udýchaný stál ve dveřích, a hleděl před sebe. I tato místnost byla prázdná. "Tu oběť podstoupím, Leahy! Udělám to! Slyšíš?!" zařval Jack. Nedostalo se mu odpovědi. Nikdo tu nebyl. Celý roztřesený se teď Jack motal směrem k velké krvavé skvrně na zaprášené podlaze. V té krvi něco leželo. Sklonil se k zemi, a zvedl malý předmět. Zastavil se mu dech. Přiložil ho k očím, a všiml si na něm malého dětského nehtíku. Nato na něj zleva sletělo zkrvavené tělo dvouměsíčního kojence. Jack řval. Kolem krku mělo řetěz, napnutý ze stropu. Oči byly vydloubány, a když panikařící Jack tělíčko zmáčkl, z úst kojencovi vystříkla krev. Pokryla Jackův obličej. Nechtěl tu mrtvolku držet. Nemohl ji však ani pustit. Byl to jeho syn! Měl pocit, jako by se svět zpomalil. Znetvořené dítě viděl před sebou, i když ležel na lehátku. Nevnímal houkání sirén. Nevnímal zdravotníky, kteří ho upoutávali k lehátku a odváželi ho na něm do sanitky. Řval, třásl se, nedokázal se uklidnit. Čerstvá krev dítěte se mísila s jeho slzami. 

"Jaká je má diagnóza, doktore?" zeptal se osmdesátiletý Graham Owen svého lékaře. Ten nervózně vydechl. "Nevím, pane Owene. Opravu netuším. Proč jste s tím nezašel na kožní?" reagoval na to doktor. Gestem Grahamovi naznačil, aby odhnívající maso na hrudi opět zakryl svou košilí. Graham začal věnovat pozornost jednotlivým knoflíkům. "Říkáte, že jste měl problémy s vyrážkou na hrudníku už minimálně pár desítek let, a teď se to najednou rozvinulo? Jen tak? Zničehonic? Obávám se, že žádná taková nemoc neexistuje," pokračoval lékař, "zatím se tedy o ní neví." "Bál jsem se, že by to mohla být lepra," řekl s úsměvem Graham, "jenže ta nezačíná ekzémem, který by se po spoustě let změnil... v tohle." Lékař mlaskl a zakýval nevěřícně hlavou. "Zajděte ke kožnímu lékaři. Třeba bude vědět víc. Já jsem Vám byl v životě nápomocný maximálně k tomu, abych Vám podával papíry o zdravotní způsobilosti. Kam že jste to potřeboval naposledy?" řekl doktor. "Na Borneo, pane Woodforde. Byl jsem rád, že tehdy i osmasedmdesátiletému dědkovi ještě univerzita dovolila uspořádat výpravu do Sabahu za bělozubkami z lesů na úpatí Kinabalu. Crocidura baluensis! Říkám Vám, to byla zábava! Napsal jsem paper o jejich namlouvacích rituálech spolu s jedním mladým blbečkem, který si myslel, že ho ta studie proslaví. Tyhle mladý potvory... Pořád si myslí, jak si ve vědě udělají kariéru a stanou se tak slavnými, jak byl Darwin!" rozpovídal se Graham. "No, když jsme se seznámili," pousmál se Woodford, "také jste v jednom kuse vyprávěl o tom, že jste slavný, a že ty Vaše studie o britských savcích v podstatě mění svět." "Taky měnily! To jo! Ale svět pár univerzitních bláznů, kteří žijí jenom v oborech, na které se zaměřují, a kašlou na skutečný svět tam venku! Z toho už jsem vyrostl. Sakra, když můj syn dodělal školu a stal zoologem, řek jsem si, že jsem něco dělal špatně," zasmál se Graham, "asi jsem o přírodě moc kecal, moc jsem mu v dětství nutil ten trus hryzců a pelety sov! Zbláznil se do toho. Kdyby radši stavěl mosty, dareba jeden." "Být Vámi, jsem na svého syna hrdý," řekl Woodford a vstal ze židličky, "vždyť je to Jack Owen, slavný Lovec kryptidů." Graham mávl rukou. "Ále! Sičák je to! Doktore, dík. Na kožní mám zajít za Bradfordovou? Ta má pěknou kůži. Na nohou," pousmál se ďábelsky Graham. "Právě se rozvedla, měl byste to zkusit. Akorát si nechte vymladit svou kůži, ať na ni zapůsobíte. Je o čtyřicet let mladší, než vy, rošťáku," zasmál se Woodford. Z kliniky v Lewishamu vyšel Graham Owen trochu roztřesený. Pamatoval si přesně, kdy se mu poprvé na hrudi objevil ten zvláštní ekzém. Bylo to čtyřiadvacátého prosince 1992, kdy se pohádal se svou ženou. Nazvala ho sebestředným grázlem, tak jako později jeho syn. Graham ho pořád považoval za matkovraha. Od té doby, co po něm hodil vázu, s ním ani nepromluvil. Osmdesátiletý zoolog uvažoval tak, že když Jack způsobil invazi Shai'ri, způsobil nepřímo i smrt své matky. Nedokázal mu to odpustit. Sedl si na lavičku v Gilmore Road Park a vytočil číslo kožní lékařky Elizabeth Bradfordové. Její sestra to nebrala. Graham se tedy zakousl do hamburgeru, který si před pár hodinami, za svítání, koupil v ilfordském MacDonaldu. Když dosvačil, zazvonil mu telefon. Nevolali mu však z ordinace doktorky Bradfordové. Zastavilo se mu srdce, když si přečetl jméno volajícího. Pauline Jetkinsová. Synova přítelkyně, a matka Grahamova vnuka. Opatrně přejel prstem po displeji a přiložil mobil k uchu. "Ano?" řekl otráveně. "Grahame, js-jste to vy, že ano?" uslyšel Paulinin hlas. "Co pro tebe mohu udělat, Pauline?" promlouval k ní Graham skoro jako k dceři, byť s jakousi odtažitostí. "Potřebujeme pomoc. Grahame, prosím, udělejte něco. Napadli nás. Odvedli Jacka!" Pauline zněla vyděšeně. Grahama okamžitě všechna ta odtažitost opustila. "Pauline, co se stalo? Kde jste? Nevím o vás vůbec nic. Jacka jsem neviděl od té doby, co jsem se s ním pohádal. Opravdu je to vrah, jak se teď o něm v médiích mluví?" řekl Graham. "Pr-proboha, Grahame, udělejte něco. Zničí vás všechny. Jdou po posledních třech generacích rodiny Owenových. Já..." "Vy co?" vyhrkl Graham. "Pauline? Pauline?! Kde ve světě jste?! Co mám udělat?!" Hovor skončil. Graham vysypal ze sáčku drobky z hamburgeru, k nimž se sletěli holubi, a pomalu zamířil ke kavárně na Wisteria Road. Během dvaceti minut si na internetu projel nové zprávy o Jacku Owenovi. Byl prý nedávno spatřen v kostarickém Los Lagos. Tamní média jej považovala za viníka nehody v centru města, jež ohrozila přinejmenším desítky lidí. "Jack není takový smrad, aby lidem ubližoval. Ne tímhle způsobem. To, co se o něm říká, to, co se stalo minulý rok na podzim... všechno jsou to hlouposti. Je to akorát blbec, co nikdy nepřemýšlel o dopadech svého chování. To je všechno," řekl si pro sebe Graham. Ostatní v kavárně na něj podivně hleděli. Nevěnoval však pozornost tomu, že se podivovali nad starým mužem povídajícím si pro sebe. Hovor s Pauline ho vyburcoval k tomu, aby si koupil letenku do Kostariky. Správně uhodl, že Jack se svou rodinou žije právě tam, byť o tom jimi nikdy nebyl informován. Nechtěl si to přiznat, ale měl o svého syna, jeho přítelkyni a také svého vnuka strach. Nemohl tušit, v jaké šílené situaci se vlastně Pauline nacházela, a co jediným telefonním hovorem riskovala. Graham si nyní připadal jako hrdina. S malým kufrem opustil byt v Ilfordu a zamířil na letiště Heathrow. Odchytil tam let společnosti British Airways z Londýna do San José. Měl dost peněz na první třídu. Hověl si na sedadle, sledoval na malé obrazovce na zadní části sedadla před sebou film Star Trek: Insurrection, neustále si pohrával se svým šedivým plnovousem a popíjel u toho whiskey. Ve chvíli, kdy na obrazovečce Picard zabil Ru'afa, uslyšel Graham známý hlas, vycházející zezadu: "Grahame, jak se máš?" Osmdesátiletý vědec se otočil a spatřil Farlana Gibsona. Nejprve tomu nedokázal uvěřit. "Čau," řekl mu, jako by ho viděl nikoliv po mnoha letech, ale teprve po pár dnech, "co ty tady?" "Že tě to hned nenapadlo," pousmál se Farlan, "tvůj mozek na tom asi už není tak dobře, jak býval." Farlan vypadal pořád stejně, jako když ho Graham viděl naposledy, v dvaadevadesátém. Působil jako čtyřicátník. "Vypadáš nějak mladě," pousmál se Graham. "Ty taky nejsi moc velký starouš," odpověděl Farlan, "i když těch jedenáct let přece jenom dělá malý rozdíl." Graham odfrkl se smíchem, a podíval se na obrazovečku. Místo Star Trek: Insurrection z roku 1998 byl na ní Star Trek: The Final Frontier z roku 1989. Kvalita obrazu byla zhoršená. A Graham v obrazovečce spatřil svůj odraz. Vypadal, jako když mu bylo jednapadesát. "Farlane? Co má tohle znamenat?" zeptal se Graham. Gibson mu jednou rukou zmáčkl krk, druhou mu natlačil do temene a práskl mu obličejem o obrazovku s filmem. Byla to pořádná rána. Graham naštvaně vstal, a všiml si, že obrazovečka ze sedadla zmizela. I celý vnitřek letadla najednou vypadal úplně jinak. Nestáli teď v první třídě. Kolem nich bylo mnohem víc lidí. "Uklidněte se, chlapi! Žádné bitky na palubě!" křičel na ně tělnatý muž se snědou pletí. "Radši k nim nechoď, Jerry! Vypadají, jak vožralí!" vykřikla žena, jež stála za ním. "Co se stalo? Jak je možné, že jsem najednou mladý?" vyhrkl Graham. "To není tak důležité, Grahame," odpověděl Farlan, "jde tu o něco jiného. Nebo spíš o někoho." Vrazil Grahamovi další ránu pěstí do obličeje. Ten se svalil k zemi. Farlan ho přeskočil, a vytáhl z kapsy pistoli. Cestující v letadle začali šílet. Letušky utíkaly do kokpitu. Čtyřicetiletý Skot zamířil pistolí na Grahama. "Co sakra chceš?!" zařval Graham. "Chci jí," odpověděl Farlan, a otočil se na letušku, která do kokpitu vbíhala jako poslední. Trefil ji do zad. Strašlivě vykřikla, a sklátila se k zemi. Graham po něm skočil, pěstí ho zasáhl do hlavy a pokusil se mu pistoli vyjmout z ruky. Farlan se nijak nevzpíral. "Je to hotové," pousmál se. Graham zavrtěl hlavou, a přikráčel k mrtvé ženě. Uvědomil si, že to byla Miranda, jeho manželka. "Cože?!" vykřikl. Na jediné televizní obrazovce v přední části paluby se promítal film Star Trek II: The Wrath of Khan z roku 1982. Aniž by věděl, jak, Graham se přemístil do zadní části letadla. Stál teď v otevřených dveřích toalety, a když se k ní obrátil, uviděl sebe samotného v zrcadle nad umyvadlem. Vypadal, jako když mu byl dvaačtyřicet. To bylo v roce 1983, kdy se s mladou letuškou seznámil při letu na Jávu. Jmenovala se Miranda Smith. Tehdy se do té Velšky, o deset let mladší, než byl sám, zamiloval, a dva roky nato se jim narodil syn Jack. Někdo ho kopl do zad. Graham narazil obličejem o zrcadlo, a to se rozletělo na několik kusů. Otočil se, a spatřil ještě mladšího Farlana, jak zavíral dveře od toalety. "Gibsone! Co má tohle znamenat?!" zařval, a pak ho pohltila temnota. Když otevřel oči, seděl znovu na sedadle, a na obrazovečce před ním hrál film The Kitchen z roku 2019. Spatřil na ní svůj odraz, vypadal příšerně. Obličej měl celý shnilý. Zajel rukou do kapsy, a podíval se na sebe v kameře svého chytrého telefonu. Chyběl mu nos, neměl na hlavě vlasy, a kůži po celém obličeji měl hnědou. Dotkl se velkého puchýře na čele, a z něj okamžitě vystříkla smrdutá tekutina. Grahamovi se z jejího zápachu dělalo na zvracení. Vstal, ale nohy ho sotva dokázaly udržet. Byl nejspíš zase v první třídě toho letadla, jež mířilo z Londýna do San José. Opět tu s ním nikdo nebyl. To si alespoň na prvních pár minut myslel. "Hrůza, že?" ozvalo se z kokpitu. "Kdo je tam?!" vykřikl Graham. Šíleně ho při tom pálilo v krku. "Pilot," zněla odpověď. Za kniplem tam seděl jediný muž. Zdál se být poměrně mladým. "Chci autopilota," řekl nahlas, a knipl se sám začal pohybovat. Muž vstal a zamířil ke znetvořenému Grahamovi. "Pane Owene," oslovil ho. "Co se stalo?" řekl pomalu Graham. Hned po těch pár slovech se mu chtělo zakašlat. "To už asi tušíte, ne?" odpověděl pilot. "Vy o tom něco víte?" vyhrkl Graham. Najednou se nedokázal udržet na nohou. Musel se znovu posadit do sedadla. "Stalo se něco strašného, pane Owene. A abych řekl pravdu, je mi Vás velice líto," začal opatrně ten mladý muž, "svět se příliš změnil." Graham se na něj díval nechápavě. "Nechci Vás příliš vyděsit tím, co Vám teď řeknu. Tak na to půjdu pomalu. Pane Owene, mé jméno je Jonathan Leahy. Jsem synem člověka, který si umanul, že změní svět, a proto... se rozhodl jít po Vaší rodině. Hlavně kvůli tomu, že Váš syn... jak to jen říci... před upravením časové linie světu hodně ublížil. Jsem také synem jeho přítelkyně, dříve tedy přítelkyně Vašeho... Vašeho syna. Ač si nepřála mě mít," promlouval k němu pomalu ten mladík. "Vy jste synem Pauline? A...?" řekl zmateně Graham. "A Dana Leahyho. To jméno asi neznáte. To nevadí," odpověděl Jonathan, "poslyšte, Grahame, dějí se příšerné věci. Váš syn... ne, ještě ne. Promiňte." "Co je s ním?!" vyhrkl Graham, a tentokráte se již pořádně rozkašlal. "Nemluvte. Budete v pořádku. Beru Vás na místo, kde se o Vás dobře postarají. Nemusíte se vůbec ničeho bát. Ale... prosím, pane Owene. Pomůžete mi, že ano?" Graham na něj vykulil oči. "Musím vyplnit úlohu mladíka, který přišel z budoucnosti, aby zachránil svět. Ten mladík neexistuje. Chápete to? Chápete, co tím myslím? Víte, jestli chcete, jestli Vám to pomůže... berte mě třeba jako takového... nevlastního vnuka, jo?" mluvil k němu dále Jonathan. Vypadal také zděšeně. Možná i víc, než rozkládající se Graham. Zněl však upřímně. Graham pokýval hlavou. Věřil mu.

Jacka probudilo skřípání dveří. Bylo nepříjemné, jako křik malého dítěte, umučeného k smrti. Jackovi z očí vytryskly slzy dříve, než si stačil uvědomit, co se vlastně stalo. Ležel teď připoutaný na lehátku, a nemohl se ani pohnout. Nacházel se v černé, temné místnosti. Kdesi za hlavou měl okno. Dovnitř pronikala trocha světla pouličních lamp. Musela být stále noc. Jack sebou zatřásl. Nemohl se těch pout zbavit. "Je tu někdo?!" vykřikl. "Já jsem tu," odpověděla skřehotavým hlasem žena, jež právě do místnosti vešla. Jack ten hlas poznal. Nebylo tak dávno, co ho slyšel. Navíc mu byl povědomý i z dřívější doby. Pomalu se k němu připlížila asi sto sedmdesát centimetrů vysoká blondýna, kterou dobře znal. Pauline. Ale nebyla to ta normální Pauline, se kterou žil. Vypadala jako tehdy, když Lovci kryptidů zabíjeli stovky nevinných, na podzim 2020. Černý make-up měla rozmazaný kolem očí, rtěnku rozetřenou až na bradu, zuby v ústech měla úplně shnilé a vlasy rozházené a špinavé. "Pauline?! To nejsi ty!" vyhrkl Jack. "Jsem to já, hezoune," odpověděla, a přiložila mu svou studenou ruku, pokrytou zaschlou krví, na tvář. "Taky máš na sobě jeho krev," řekla se sadistickým úsměvem. "Tys ho zabila?! To ty?!" vykřikl Jack. "Hrozně řval. Byl celý pořezaný, někdo musel práci tvého táty dokončit. Byla sranda loupat mu oči. Dali jsme si je s Danem na večeři. Syrové, v omáčce... v omáčce, která kolovala Deanovými žilami," odpověděla Pauline. "Ne, tohle není možné! Jsi zdrogovaná! Něco ti udělali!" křičel Jack. "Ticho, Jacku," pousmála se Pauline, a zalehla ho na lehátku, "všechno je už hotové. Dean byla naše chyba. Největší chyba, jakou jsme kdy udělali. Musela jsem ji napravit." "Ne! To nemůže být pravda!" "Danovi lidé mi ukázali, jak strašných věcí se Vaše rodina dopustila. Nemohla jsem mít dítě se zástupcem rodu Owenových. Byl to špinavec, a jako špinavec si zasloužil zemřít. Když visel na tom řetězu... nepřipomínal ti trochu tebe? Stejně jako on bys měl skončit i ty," řekla mu Pauline. Pak se začala hystericky smát, zmáčkla Jackovi tváře a políbila ho. Jack si odplivl. "Tak teď jsi urazil mé city, zlato," zaskřehotala Pauline, vjela rukama pod Jackovo tričko a vrazila mu do břicha své nezastřižené nehty. Byly jako drápy, a ona je táhla od břicha až k jeho rozkroku. Jack řval, snažil se bránit, házel sebou, a Pauline se jen smála. "To už stačí," přerušil je Dan Leahy, který právě vstoupil do místnosti, "nech nás prosím, zlatíčko, s Jackem o samotě." "Zrovna jsem ho chtěla trošku pozlobit," řekla skoro nevinným hlasem Pauline. Dan ji k sobě přitáhl a dal si s ní dlouhý, vášnivý polibek. Nato z místnosti odešla. "Jsi ohavný," řekl Jack třesoucím se hlasem, "nevím, co jsi jí udělal, ale... tohle ti jen tak nemůže projít!" "Už mi prošla spousta věcí, pane Owene," odpověděl Dan, "třeba zmanipulování Vaší přítelkyně k zabití vlastního syna. Víte, byl mrtvý už předtím, než jste opustil otcův byt. Ona tam za mnou přišla, a... divil byste se, co dalšího se dělo." "Všechno beru zpátky! Žádnou oběť nepodstoupím!" zařval Jack. "Už jste ji podstoupil," řekl naštvaně Dan, pak změnil tón hlasu a pokračoval, "víte, Pauline teď čeká další dítě. A hádejte s kým? No jasně, se mnou! Neříkám, že do toho šla úplně dobrovolně... koneckonců je tak o sedmnáct let starší než já... ale přesvědčil jsem ji. Troška přesvědčovacího prášku v synových očičkách, které jsme si dali na večeři... A mimochodem, doufám, že Váš otec nemá v bytě nainstalovanou bezpečnostní kameru. To by od něj bylo pěkně hnusný." Jack vycenil zuby. Z toho, co poslouchal, se mu zvedal žaludek. Chtěl Dana zasáhnout, chtěl ho zmlátit. Klidně by ho i zabil, kdyby byl volný! Jenže byl k lehátku upoután příliš silně. "Ty nejsi normální! Jsi psychopat, a úchyl!" zařval Jack. "Pane Owene, to jsou trošku moc silná slova, ne? Psychopat a úchyl jste ve své podstatě i vy," reagoval na to Dan. "Nejde ti o to, abys zničil mou rodovou linii! Kdyby ti šlo jen o to, tak už dávno, jak jsi mi sám řekl, cestuješ do minulosti a zabiješ mého otce! Místo toho si hraješ s mým synem a s mou přítelkyní, a dokonce i se mnou!" křičel Jack. Dan zdvihl prst. "A to není všechno," usmál se. "Kdybys byl opravdovým ochráncem planety, zničil bys mě! Ale nedělal bys tyhle... tyhle příšernosti!" řekl Jack, a ještě jednou sebou na lehátku hodil. Tentokrát se mu podařilo jej převrhnout, a zraněným levým ramenem dopadl těžce na zem. Postroj na lehátku sebou zachrastil. "Víte, došel jsem k závěru, že když má být Vaše rodina prokleta, mělo by to být prokletí co... řekněme... nejtragičtější," pousmál se Dan, učinil několik kroků a kopl Jacka do zraněného ramene. Ten zaúpěl bolestí. "Každý ždibet se počítá. Ve výsledku slečna Jetkinsová nebude mít Vás jako přítele, a tak jsem si řekl... proč by nemohla být se mnou? Trochu jsme ji upravili, hlavně teda Samantha, která jí v téhle podobě měla nejradši... A podívejte se na ní dneska! To je aspoň ženská," řekl. "Jsi příšerný člověk, Dane. Je dobře, že tvoji rodiče jsou mrtví, a nemohou vidět, jak shnilý jsi," zasupěl Jack. Dan ho začal kopat do obličeje. "A kvůli komu ty rodiče asi nemám?! Mluvte! Už jste to sám viděl, nebo jste snad zapomněl na můj byt v Birminghamu?! Idiote!" řval. Jack prskal krev. Na podlaze skončilo i několik jeho zubů. Dan se zase rozchechtal. "Navíc mi tu víc shnilý připadáte vy," řekl Jackovi, "to už jsem Vám taky říkal, ne? Hnijete každým dnem. A je to tak dobře." Místnost opustil. Jackovi se po několika minutách zápolení s postrojem podařilo osvobodit, vstal, zapotácel se a zase spadl. Doplazil se ke dveřím a zachytil se kliky. Bohužel bylo zamčeno. Pomalým krokem se přiblížil k oknu a vyhlédl z něj. Nacházel se asi ve třetím patře jakési budovy. Venku byla spousta zeleně, v pozadí se nacházelo několik obytných domů. "Tohle není Londýn. Kde to kruci jsem?" zašeptal si pro sebe. Utřel si krev z obličeje, a v tu chvíli jej do nosu praštil příšerný zápach. Přesně takhle zapáchala Deanova hnijící kůže. Ve světle pouličních lamp spatřil své ruce. Odlupovala se z nich kůže, odpadávaly mu nehty, dlaně měl rozmokvané a pokryté děsnými puchýři. Dotkl-li se jich prsty druhé ruky, vystříkla z nich ohavně páchnoucí tekutina. "Proč se tohle děje? Copak jsem někdy chtěl světu ubližovat? Teď kvůli mě trpí lidi, které miluji ze všeho nejvíc," zašeptal si pro sebe Jack, položil čelo na sklo okna a tiše zanaříkal. V této pozici stál u okna dlouhé minuty, snad i desítky minut. Připadal si bezbranný. Možná se tak cítili i ti, které vědomě či nevědomě připravil o život. Tak jako kdysi na Mor'ře, v izolaci od světa, ze kterého pocházel, i nyní na tomto neznámém místě, v neznámém čase, přemýšlel o svých chybách. Zoufale se snažil najít ve své hlavě odpovědi na otázky, proč se věci v poslední době měly tak, jak se měly. Odpovědi však nenacházel. Neměl dostatek informací, dostatek vodítek, z nichž by mohl alespoň něco málo vydedukovat. Pro člověka, který se celý svůj život řídil hlavně mozkem, který byl řízen svým intelektem, a jenž vždy uvažoval logicky, byla tato situace nesmírně mučivá. Přál si vědět víc. Přání mu však nikdo splnit nemohl. Byl teď sám, opuštěný, zrazený, sbitý a rozkládal se. Jediným únikem z té situace snad bylo okno, u kterého stál. Snad kdyby rozkopl sklo a skočil dolů, nejlépe na hlavu, všechno to trápení by skončilo. Jeho myšlenky se začaly ubírat právě tím směrem. S pocitem, že se z jámy neštěstí již nevyškrábe, pohlédl dolů, a představil si, jaké to bude, až dopadne. Představil si, jaká bolest projede jeho tělem. V tu chvíli se ve sklu okna objevil něčí odraz. Jack zvedl obočí. Nebyl tu sám! Ve tmavé místnosti s ním byl ještě někdo! "Je dobré cítit smutek. A je dobré mít pocit viny," uslyšel ve své hlavě. "Nikdy ale nesmíš dovolit, aby tě donutily vzdát se." Zpozoroval, že odraz toho neznámého byl modrý, jako oceán. Jako oceán nekonečných možností. Jack odvrátil zrak z okna, a proběhl se po místnosti. Ne, byl tu sám! Opravdu s ním tuto zvláštní celu nikdo nesdílel. Ale myšlenky, jež se mu vkradly do hlavy - byť netušil, jak - mu daly vnitřní sílu. A tu nyní nutně potřeboval.

Pokračování příště...