Diplom od Bleskoblesky

Bleskobleska z blogu www.dinosaurus-kyouryuu.blog.cz nedávno vytvořila Poznávačku vačnatců, které jsem se zúčastnil. Úkolem bylo napsat názvy vačnatců na obrázcích. Myslím, že se mi nevedlo špatně, skončil jsem na 2. místě s 5,5 body. Bleskoblesce chci poděkovat za tuto krásnou cenu s pakobrou páskovanou, legendárním australským hadem. Obrázek, který jsi nakreslila, je opravdu krásný a moc Ti za něj děkuji!

Jinak všem přeji hezké prázdniny! Chystám něco nového (možná jsem již chystané projekty zmínil), snad se tedy těšíte...

První druhohorní savec z Japonska!

Z Japonska přišla v nedávné době zpráva, která informuje o skvělém paleontologickém nálezu! V červnu 2014 se chlapec Kakeru Fonato s rodiči vydal do oblasti Fukui, odkud pocházejí nejznámější japonští dinosauři. Jsou to například Fukuiraptor, Fukuisaurus, Fukuititan a možná i Katsuyamasaurus (nejde-li o velkého Fukuiraptora). Tito dinosauři žili v období Křídy a byli tehdy v Japonsku hojní. Dosud však nebyl na ostrovech nalezen jediný druhohorní savec. Když Kakeru oblast navštívil, všiml si kusu horniny velikostně srovnatelného s lidskou pěstí. Bystře si ji horninu prohlédl a rozpoznal, že se v ní nachází cosi jiné barvy. Byla to jistě fosílie, ale Kakeru se až nedávno dozvěděl, co to vlastně našel. Zkamenělina byla vypreparována vědci Fukuiské univerzity a identifikována skutečně jako savec. Hornina i samotný savec jsou samozřejmě křídového stáří. Malý rejskovitý savec žil v Japonsku před 120 miliony let s již jmenovanými dinosaury. Zachovalo se 60 procent kostry. Ta byla 5 centimetrů dlouhá a 2,6 centimetru široká. Celková délka tohoto křídového savce se rovnala 13 centimetrům... Jde o velmi významný nález. Dodal to i jeden z výzkumníků, Kazunori Miyata. Kakeru řekl, že je pro něj nález úžasný, jelikož je tak vzácný. Navíc je skvělé, že si zkameněliny povšiml, jelikož na povrchu horniny byl dobře rozpotnatelný pouze zub zvířete. Podle výzkumu zubů se paleontologové domnívají, že tento dosud nepojmenovaný savec byl býložravcem. Zřejmě patřil mezi multituberkuláty, nebo to byl případně jejich blízký příbuzný. Možná to nebude trvat dlouho, a tomuto živočichovi bude přiděleno jméno! Našich poznatků o pravěku Japonska opět přibývá...

Nalezenou část kostry označuje na obrázku tmavá barva.

Zvláštní znaky dinosaurů-Therizinosauridi

Projekt "Zvláštní znaky dinosaurů" pokračuje, tentokrát si v něm připomeneme unikátní "výzdobu" slavných Therizinosaurů a jejich příbuzných!

Therizinosauridae je čeleď, která je dodnes pro paleontology tak trochu tajemstvím. Byli to theropodi, členové skupiny masožravých dinosaurů. Přitom však šlo o býložravce nebo všežravce. Jsou kombinací masožravců a býložravců ve stavbě těla, byli poměrně zavalití a žili v období Křídy. Když byl v 50. letech minulého století sovětskými paleontology nalezen dráp Therizinosaura v mongolské poušti Gobi (tehdejší expedice těchto vědců vedly k nálezům nádherně zachovalých koster Tarbosaurů), domnívali se, že se jedná o pozůstatky obří želvy. Samotný dráp, měřící 70 centimetrů, vypadal jako žebro. Až později byly u dalších drápů objeveny i přední končetiny, ke kterým byly drápy napojeny. Ukázalo se, že obojí patřilo něčemu skutečně velkému. Malejev popsal toho tvora roku 1964, ale až roku 1993 byl Therizinosaurus identifikován jako dinosaurus. Přispěl k tomu tehdy objev jeho příbuzného, Alxasaura, který žil taktéž v Mongolsku v období Křídy. Paleontologové si ale dlouho nebyli jisti, zda byli therizinosauridi nějací ornithopodi, podivně vzhlížející sauropomorphové nebo theropodi. Nakone se skutečně ukázalo, že tito tvorové s malými zuby byli býložravými theropody. Podobné a zvláštní kombinace příliš neznáme, snad s výjimkou pár dalších, jim nepříbuzných druhů, jako byl Chilesaurus-ten byl ovšem popsán až minulý rok. O therizinosaurech toho možná nevíme tolik, jako o některých jiných dinosaurech, ale přesto aspoň zčásti víme, k čemu používali své obrovské drápy...

Ty obrovské drápy mohly sloužit k předvádění se. Therizinosauridi je však mohli použít i při obraně teritoria nebo sebe samotných. V Putování s dinosaury-Speciál: Obří dráp proběhl souboj Therizinosaura a Tarbosaura. Therizinosaurus nakonec zvítězil, jelikož dal Tarbosaurovi bolestivou ránu do čelistí. K tomu se drápy opravdu mohly hodit. Nejčastěji je ale therizinosauridi používali k přichycení větví stromů, aby dosáhli na listy. Někteří paleontologové ale vyslovili domněnku, že drápy mohly být používány i k rozhrabávání termitích hnízd. Zahnuté, silné drápy se dnes vyskytují u zvířat, která se často živí termity nebo mravenci. Možná si therizinosauridi čas od času spestřili jídelníček těmito tvory, ale není jasné, zda v dospělosti opravdu požírali tak malé živočichy, jako je hmyz. Nelze to ale vyloučit... Therizinosauridi byli zřejmě opeření, důkazem je například Beipiaosaurus. Opravdu zvláštní je však pánev těchto dinosaurů. Pánevní kost totiž naznačuje, že šlo o ptakopánvé dinosaury. Kost sedací i kost stydká byly rovnoběžné. Tím se však nesmíme nechat zmást! Therizinosauridi byli plazopánví, byli to přece theropodi! Je to další z podivných znaků, kterými byli therizinosauridi vybaveni. Proto lze říci, že měli masožravé předky, ale během evoluce se přeorientovali na spásání rostlin. Také jejich pánev získala jaksi jiný tvar, díky kterému se lišila od pánve plazopánvých a trochu připomínala pánev ptakopánvých dinosaurů. Mnohé však stále zůstává otázkou. Vývojová historie těchto živočichů nebyla zmapována tolik, jako například evoluce tyrannosaurů nebo jim podobných...

Dinodontosaurus

Dinodontosaurus ("ještěr se strašnými zuby") byl velký dicynodont žijící v pozdním Permu a raném Triasu. Patřil tak k nemnoha tvorům, kterým se podařilo přežít permské vymírání-nejničivější vymírání druhů v historii naší planety. Dicynodonti jsou ale známí jsou přizpůsobivostí. Dinodontosaurus nebyl jediným zástupcem této skupiny, který tu katastrofu přečkal. Podobně se totiž dařilo i jeho příbuznému, Lystrosaurovi. Dinodontosaurus byl 2,4 metru dlouhý a řadil se mezi větší dicynodonty. Byl to bratranec Placeriase a Kannemeyerie (patřil totiž do stejné čeledi, Kannemeyeriidae). Byl vybaven párem ostrých zubů vybíhajících z horní čelisti a směřujících dolů. Používal je k rozrývání půdy, když hledal výživné kořínky a hlízy. Dále se živil také listy rostlin, které ukusoval silným zobákem. Ten byl rohovitý a byl tak dobře adaptován k rozmělnění tuhé rostlinné potravy. To znamenalo, že potrava byla hůře stravitelná, proto bylo jeho tělo, nesoucí mj. i objemná střeva, tak silné a zavalité. Tento plaz mohl vážit cca 1 tunu. V době, kdy Dinodontosaurus žil, byly všechny kontinenty spojeny v jeden superkontinent zvaný Pangaea. Mohl se tedy šířit do všech částí světa, jelikož mu v tom nebránily vodní plochy. Přesto většinu zkamenělin Dinodontosaura odkryli vědci v Jižní Americe. Dva druhy, D. pedroanum a D. turpior, byli objeveni na území Argentiny a Brazílie. Třetí druh, D. tener, žil na území Německa. Když se jeho kosti poprvé dostaly do rukou Friedricha von Huene, popsal je jako jiný druh Dicynodonta. Až později se ukázalo, že Dinodontosaurus byl odlišný... Tohoto savcovitého plaza zkoumal také proslulý americký paleontolog Alfred Romer, který se věnoval studiu života v Triasu (a kromě toho i v Devonu a Karbonu, neboť hledal primitivní čtvernžoce). Opravdu pozoruhodné je to, že byli nalezeni jak dospělci, tak i mláďata Dinodontosaura. Díky tomu paleontologové zjistili mnohé o růstu a chování těchto zvířat. Nález deseti malých Dinodontosaurů potvrdil, že se mláďata zřejmě združovala do školek pozorovaných a chráněných staršími jedinci. Na dospělé Dinodontosaury si mnoho predátorů netrouflo, jen s výjimkou gorgonopsiantů, raisuchidů a jim podobných. Mláďata však byla snadným cílem i pro menší masožravce, ovšem přítomnost dospělců znamenala, že se jen tak neodvážili k útoku...

Krátký popisek Dinodontosaura najdete například v knize "Poznávej věci kolem sebe-Dinosauři" od profesora Mikea Bentona.

Příště Ventastega!

Letní paleontologická výprava

Ve dnech 20. července až 9. srpna 2016 proběhne ve Spojených státech amerických nová paleontologická expedice, jejímž cílem je nasbírat různorodé fosílie včetně dinosauřích pozůstatků. Tato výprava proběhne díky společnosti Cottonwood Gulch. Je jedním z typů expedic, kdy se k vědcům přidávají dobrovolníci, kteří si cestu zaplatí a poté vědeckému týmu pomáhají s dobýváním zkamenělin. Nová výprava bude probíhat v Novém Mexiku. Jako je tomu u mnoha paleontologických expedic, i zde bude muset tým pracovat v terénu ve velkém horku s malým množstvím stínu. Novomexické horko je přímo horkem k padnutí, avšak paleontologové i dobrovolníci se s ním obvykle dobře vypořádají... Tato expedice, která bude trvat 21 dní, má za cíl prohledat především druhohorní usazeniny Nového Mexika. Pokud se jim podaří nějaký skvělý nález, mohl by se později ocitnout ve sbírkách Albuquerqueského přírodovědného muzea, kde by byl důkladně prozkoumán. Paleontologické expedice jako je tato mají velký potenciál co se týká nalezení nových druhů (ať už jde o vyhynulé bezobratlé, tak o obratlovce). Není vyloučeno, že nějaký druh bude objeven čirou náhodou. Z Nového Mexika, z oblasti Zuni, pochází také známý ceratopsid Zuniceratops. Byl to primitivnější typ rohatého dinosaura, žil před 90 miliony let a dorůstal délky přibližně 3,5 metru. Byl objeven osmiletým Christopherem Jamesem Wolfem, synem paleontologa G. Wolfa, když s ním zkoumal křídové usazeniny. K podobné "náhodě" může dojít i na letní expedici. Doufejme tedy, že tato částečně dobrovolnická výprava přinese světu paleontologie něco nového. Já osobně si myslím, že šance na nalezení nového druhu dinosaura v tomto případě není nízká...

Tento článek jsem napsal spíše pro zajímavost. Bohužel jsem nenašel více podrobností, začež se omlouvám...

Základní údaje o čeledích dinosaurů-Anchisauridae

V této části se podíváme na čeleď Anchisauridae... Do komentářů poté můžete napsat, zda se Vám článek líbil...

Název čeledi: Anchisauridae,

Autor názvu a popisu: Othniel Charles Marsh, 1885,

Nejznámější zástupce čeledi: Anchisaurus,

Doba výskytu: Jura.

Anchisauridae byla čeleď prosauropodů zahrnující poměrně raně vzhlížející typy, které však již žily v období Jury. Doba, kdy se tito dinosauři vyskytovali, se nejčastěji udává podle Anchisaura. Ten je totiž jediným dobře prozkoumaným zástupcem čeledi. Navíc si paleontologové nejsou jistí, zda do čeledi patřil i jiný dodnes objevený druh. Dříve totiž byli za anchisauridy považováni Megadactylus a Amphisaurus. Později se ale zjistilo, že šlo o Anchisaura a tak se tato jména stala pouze jeho synonymem. K anchisauridům mohl patřit i Ammosaurus, jenže zde si vědci nejsou příliš jisti. Ammosaurus se Anchisaurovi velice podobá, není-li s ním zcela totožný. Trochu podobný byl americkému Anchisaurovi i anglický Thecodontosaurus, ten ovšem spadá do jiné skupiny dinosaurů... Anchisauridi žili, soudě podle Anchisaura, před 190 až 175 miliony let. Když Marsh tuto čeleď zavedl, domníval se, že šlo o stupeň mezi primitivními a pokročilými dinosaury (ve skutečnosti byli anchisauridi již rozvinutí). Jelikož šlo o býložravce, spásali nízko i rostoucí vegetaci. Zároveň polykali gastrolity, tedy kameny, jež v žaludku rostlinnou potravu rozmělnily. Anchisaurus byl poměrně velký, měřil 2 až 4 metry na délku, ačkoliv v Juře existovali i větší dinosauři (asi by se tedy dal označit jako středně velký). Pro zástupce čeledi Anchisauridae jsou typické tupé, válcovité zuby s rýhami na krajích. Tím se jejich zuby nápadně podobaly zubům dnešních leguánů, a ti jsou většinou býložraví. To je spolu s gastrolity další důkaz toho, že šlo o býložravce. Přesto si někteří vědci myslí, že mohl alespoň příležitostně pojídat maso. Tělo anchisauridů bylo lehce stavěno, měli malou hlavu a dlouhý krk, čímž se mírně podobali sauropodům. Ocas byl také dlouhý. Přední končetiny byly kratší než zadní, anchisauridi byli nejspíše kvadrupední a chodili tedy po čtyřech. Často se ale stavěli pouze na zadní, zvláště když potřebovali dosáhnout na vysoko rostoucí větve. Dokazují to zpevněné kotníky zadních končetin. Anchisaurus měl na palcích předních končetin dlouhý dráp, který mohl sloužit k vyhrabávání kořenů. Zdá se, že to byla také jediná možná zbraň, které mohl využít k obraně...

Správce dinosauřího parku - Nové plány

Jak jsem slíbil, dnes je zde další vydání týdeníku Správce dinosauřího parku. Dan Jameson Vás opět informuje o novinkách z Dinosauřího parku...

Nové plány

Včera v osm hodin večer jsme se já, Charles, Oliver a Tim sešli v diskuzním sále hlavní budovy, abychom nalezli východiska současných i budoucích situací. Těm se totiž Dinosauří park nevyhne. Přišli jsme s několika novými plány, jež by takové situace mohly jednoduše vyřešit. Zaprvé, mluvili jsme o nebezpečí ze strany Operace Hon na Kronosaura. Její vedení, stejně jako dobrovolníci přidávající se k operaci (jejich počty navíc rostou) jsou mnohem nebezpečnější, než Kronosaurus samotný. Operace navíc pronásleduje i další mořské plazy, včetně Halisaurů a Shonisaura. Dinosauří park se dal dohromady s Ochránci pravěké zvěře, nezisková organizace, jejímž úkolem je zabránit vyhubení mořských plazů i dalších pravěkých zvířat v našem světě. Charles bude dnes odpoledne kontaktovat Ochránce s návrhem, že by bylo třeba posílit stráže v okolí základny Operace Hon na Kronosaura... Druhým důležitým bodem porady bylo rozdělení Isle of Die. Ochránci pravěké zvěře nás vyzvali, abychom brzy otevřeli park veřejnosti a ta se mohla na vlastní oči přesvědčit, že ta pravěká zvířata skutečně žijí. Cílem by pak bylo veřejnost v parku učit o důležitosti ekosystému na Isle of Die, který nemůže být nahrazen Dinosauřím parkem. Kvůli majitelům západní části Isle of Die je původní ekosystém toho místa narušen, lidé tam pronikají častěji než kdykoliv předtím, a vypálený prales se stále nevzpamatoval (to ale není překvapením, les k tomu bude potřebovat desítky let). Otevřením parku bychom čelili mnoha nesnázím. Skoro každý týden některé ze zvířat uteče z ohrady, což naruší naši jinak poklidnou práci. Zvířata, jako jsou Siamotyrannus, Deinotherium, Troodoni a Erythrosuchus jsou potenciálně velmi nebezpečná. Jediný zabitý návštěvník parku by znamenal definitivní zavření této "atrakce", která už tak ztratila řadu skvělých krmičů, jež byli zabiti našimi zvířaty. Podle Ochránců pravěké zvěře je toto ale jediným řešením, jak Isle of Die zachránit. Oni sami se teď snaží prostřednictvím světového tisku upozornit na celou situaci. Nutno dodat, že mnohé lidi to velice zajímá...

Třetí bod porady se týkal budoucnosti zvířat v Dinosauřím parku. Othnielie už třetí rok vyvedly mláďata. Namísto jednoho původního výběhu už máme dvě ohrady s Othnieliemi, a s nově příchozími mláďaty bude třeba vystavět další. Tim a Oliver však přišli s důmyslným plánem. Část stáda, jež už v podstatě není souvislým stádem kvůli rozdělení, by se mohla vrátit na Isle of Die. Většina matek jsou přece jen samice narozené v přírodě a ne v zajetí. Bylo by třeba zjistit, které Othnielie by byly k návratu na Isle of Die připraveny. Tím bychom jednoduše zmenšili počet těchto zvířat, se kterými se problémy jen množí. Charles i já řekli ano. Oliver začne s návratem Othnielií na Isle of Die později v létě... Porada byla dlouhá, trvala téměř tři hodiny. Nyní však máme jisto v budoucnosti parku. Dnes po poledni Charles a já vystoupíme před všemi pracovníky v jídelně a vše jim oznámíme. Oliver u toho přítomen nebude. Krátce po sedmé dnes ráno odjel na Isle of Die. Stále jej zajímá jedna věc: jak se v určité části ostrova ocitly pozůstatky lidí? Oliver je našel už před měsícem, ale neměl čas k tomu, aby záhadu vyřešil. Věří, že nyní se mu to podaří...

Další část týdeníku Správce dinosauřího parku napíši zase za týden!

Megaloceros

Jméno: Megaloceros giganteus,

Potrava: Tráva, listí stromů,

Výskyt: Evropa a Asie.

Popis:

Megalocerovi se též říká "veledaněk" nebo "velký irský los" či "jelen obrovský". První běžné jméno je správnější, protože nešlo o losa, ale spíše o blízkého příbuzného dnešních daňů. Tento jelenovitý je jedním z největších zástupců své čeledi, kteří kdy žili. Na délku měřil 2,5 metru, rozpětí parohů dosahovalo u samců až 3,7 metru a hmotnost paroží dosahovala až 220 kilogramů (v některých případech ale snad i více). K tomu je třeba si uvědomit, že stejně jako dnešní jelenovití, i Megalocerové každoročně parohy shazovali. Rozhodně to nebylo nic jednoduchého. Na jejich růst pak samci vynakládali velké množství energie. Pozoruhodné je, že známe několik ras či poddruhů Megalocera. Geologicky nejmladší je M. hibernicus se lžícovitou až vidličnatě rozšířenou oční výsadou na paroží, čímž se odlišoval od většího a staršího M. gigantea. Během evoluce u tohoto zvířete paroží nabývalo více výsad. Velké množství pozůstatků Megalocera bylo objeveno v Irsku (poblíž Dublinu asi 80), ale žil po celé Evropě i Asii v poslední době ledové. Na jejím konci se začal střetávat s pravděpodobně nejdůmyslnějšími lovci té doby-lidmi. Malby Megalocera v pravěkých jeskyních dokazují, že jimi byl loven. Na některých malbách se Megalocerovi na hřbetě objevuje tukový hrb. Z fosilních pozůstatků o tom nemáme důkazy, ale pravěcí lovci se s Megalocery střetávali a zřejmě je malovali podle pravdy. To by znamenalo, že Megaloceros opravdu měl něco, co se podobalo tukovému hrbu velbloudů nebo skotu zebu, kde si uskladňoval tuk na nejhorší období roku. Výkyvy teplot mohly být v době ledové obrovské, a strašlivý mráz dlouho trvající zimy mohl vykonat své. Na konci Pleistocénu začal Megaloceros vymírat, před 11 000 lety vyhynul v Irsku a další místa rychle následovala. Podíl na tom mohl mít jak lov lidí, tak globální oteplování. Mnoho lidí to neví, ale ve střední Evropě zřejmě vyhynul až kolem roku 2500 př. n. l. a u Černého moře možná i kolem roku 500 př. n. l., ačkoliv se o tom vedou velké diskuse a neví se přesně, zda opravdu mohl přežít i do Holocénu... Megaloceros je známý svým vyobrazením v poslední epizodě Putování s pravěkými zvířaty...

Popisky dalších tvorů z 6. dílu seriálu Putování s pravěkými zvířaty přinesu již brzy! Doufám, že se Vám popis Megalocera líbil...

Ostrovní trpaslíci-Miniaturní emu

Doufám, že se Vám zatím můj seriál Ostrovní trpaslíci líbí! V této části Vám ukáži další podivuhodné tvory, kteří se kvůli životu na ostrovech zmenšili... Byli to malí emu!

Místo: Ostrovy King Island a Kangaroo Island,

Čas: Pleistocén až náš letopočet,

Příklady ostrovního nanismu: malí emu.

Dnešní emu je asi nejznámějším australským ptákem. Spolu s velkým čápem žabiru, který na rozdíl od emua je schopen letu, představuje největšího ptáka kontinentu, jenž je zároveň státem. Dospělí emu měří 150 až 190 centimetrů na výšku a vyznačuje se různými zvláštnostmi (například faktem, že samci se starají o vejce, která jim ponechají samice). Ještě v nedávné minulosti byl tento pták rozšířen o něco více, než dnes. Příkladem je tasmánský emu, který vyhynul teprve v minulém století. Měl velmi blízko k dalším dvěma typům emu, jež taktéž vymizely nedávno a byly příkladem ostrovního nanismu. Jedná se o evoluční přizpůsobení k životu v prostředí, jež je malé oproti původnímu habitatu zvířete. Emu z vnitrozemí jsou tedy velcí, ale na ostrovech se museli zmenšit, aby přežili v takovém ekosystému, v němž velikost hraje velkou roli. Oba dva miniaturní typy emu pocházejí z malých ostrůvků poblíž Austrálie a Tasmánie: King Island & Kangaroo Island. Zřejmě se vyvinuli v posledních pár tisících let geologické minulosti. Emu z King Islandu se od tamánského emu odtrhl před 14 000 lety, kdy již Tasmánie a King Island nebyly spojeny. Emu z King Islandu, vědecky Dromaius novaehollandiae minor měřil na výšku pouze 87 centimetrů. Existují však i záznamy o 130 centimetrů vysokých jedincích, ti však byli hodně vzácní. Některé exempláře byly odchyceny, zabity a přemístěny do Evropy, kde byly studovány. V divoké přírodě vyhynul už asi roku 1805, což byla obrovská škoda. Osadníci je sice vybíjeli, ale jejich počty ubývaly už předtím. Možná byli malí emu loveni pravěkými lidmi. Dalším pozoruhodným, malým emu byl samostatný druh Dromaius baudinianus, který byl vyhuben roku 1827. Vyskytoval se pouze na Kangaroo Island, což je 3. největší ostrov Austrálie. Je toho o něm známo jen málo, ovšem vědci se domnívají, že žil v lesích. Dodnes se zachovalo několik ilustrací a pár pozůstatků tohoto zvířete... Již bylo řečeno, že malý emu z King Island se vyvinul před 14 000 lety. Musíme si ale uvědomit, že zmenšení emu byli docela běžní na jihoaustralském pobřeží už před 700 000 lety. Mohli být jakýmisi vzdálenými předchůdci těch, které známe lépe a kteří vymizeli za našeho letopočtu...

Všimněte si porovnání velikostí člověka, současného emu a jeho prehistorického příbuzného z King Islandu, který dosahoval asi poloviční výšky.

Potencionální kořist Deinonycha

Článek o tom, co by se mohlo stát kořistí určitého pravěkého predátora, jsem nenapsal již dlouho. Nyní se však k těmto článkům vracím! Tentokrát se podíváme na zabijáka jménem Deinonychus a na tvory, kteří jím byli ohrožováni...

Náš predátor: Deinonychus,

Druh: Deinonychus antirrhopus,

Nálezy zkamenělin: Severní Amerika (Oklahoma, Montana, Utah a Wyoming v USA),

Velikost: Délka 3 až 3,5 metru,

Geologický výskyt: Spodní Křída, před a okolo 115 miliony let.

Deinonychus, což znamená "hrozivý dráp", byl dromaeosauridní dinosaurus (raptor) stejné skupiny, jako populární Velociraptor. Měl blíže k filmovému vyobrazení Velociraptora v Jurském parku. V době natáčení filmu si totiž někteří vědci mysleli, že Velociraptor a Deinonychus jsou stejným druhem. Proto byl filmový Velociraptor nazýván V. antirrhopus (složení V. mongoliensis a D. antirrhopus). Ve skutečnosti to byl jen Deinonychus, který byl opravdu vysoký jako člověk, kdežto Velociraptor byl velký asi jako krocan. Deinonychus vážil 70 kilogramů a byl tedy rychlým lovcem. Přesně tak byl popsán i Johnem Ostromem v 60. letech minulého století. Nález Deinonycha roku 1964 byl úžasný, a Ostrom ho po pěti letech od objevu představil vědcům i veřejnosti jako hbitého, vitálního, teplokrevného tvora. To byl skutečně revoluční skok v paleontologii, poněvadž do té doby byli dinosauři považováni za pomalá, hloupá monstra. Deinonychus měl mnohé znaky ptáků, kterých si Ostrom při popisu všiml. Byl inteligentní a elegantní. Dnes je také rekonstruován s peřím. Toto zvíře bylo vybaveno smrtícími zbraněmi. Srpovitý dráp, kterým byly vybaveny obě zadní končetiny, byl 10 centimetrů dlouhý. Měl kostěnný základ a na povrchu byl pokryt rohovinou. Přední končetiny byly dlouhé, Deinonychus jimi dosáhl daleko před sebe. Mohly se hodit k přidržování si kořisti. Zuby byly zatočeny dozadu jako u dnešních krajt, takže se kořist dravci jen tak nevyvlekla. Když se zuby zlomily, dorostly Deinonychovi nové, což však probíhalo u všech masožravých dinosaurů (podobně jako dnes u žraloků). Zásadní jsou teorie o tom, jak zabíjel svou kořist. Srpovité drápy sice mohly proniknout krční tepnou kořisti ve vteřině, ale zdá se, že jich Deinonychus užíval spíše k zaháknutí se na kořisti. Pak již přišly na řadu zuby. Drápy samotné ale mohly způsobit oběti závažná, krvácející zranění. Lovené zvíře mohlo být šokováno už útokem samotným a po několika drápnutích a kousancích v agonii padlo na zem. Dříve se také předpokládalo, že raptoři by mohli drápem jednoduše kopnout, ale to se nyní nezdá být příliš pravděpodobným. V takovém případě by museli stát na jedné zadní končetině, ovšem je pravdou, že tuhý ocas by jejich hmotnost vyvažoval... Deinonychus byl krutý predátor. Dospělci zabíjeli mladé, jak můžeme vyčíst z fosilií. Krutý byl však i ke své kořisti. Existují zkameněliny, které nám to částečně mohou potvrdit...

Téměř jistá kořist: Tenontosaurus,

Druhy: T. tilletti, T. dossi,

Nálezy zkamenělin: Severní Amerika (Texas, Utah, Maryland, Montana, Idaho v USA),

Velikost: 7 metrů,

Geologický výskyt: Shodný s Deinonychem.

Tenontosaura také popsal John Ostrom na základě úžasně zachovalých pozůstatků v roce 1970. Byl to velký ornithopod. Po většinu času chodil po čtyřech, ale při běhu se pohyboval pouze po zadních končetinách. S jejich pomocí se však také mohl vztyčit, potřeboval-li dosáhnout na vysoké větve stromů. Severní Amerika mohla být v té době dobrým útočištěm pro takové velké ornithopodní býložravce. Avšak tento dinosaurus se v tamních lesích potkával s pravým zabijákem. Nejenže Deinonychus mohl potencionálně Tenontosaura ohrozit. Pravděpodobně ho Deinonychus i lovil... Podle všeho 20 až 40 % všech Tenontosauřích pozůstatků bylo nalezeno v blízkosti Deinonycha. Mezi některými kostmi Tenontosaura se našly i zkamenělé zuby Deinonychů. Nejúžasnější doklad setkání těchto dvou zvířat máme z Montany. Ten však není obyčejný, svědčí o možné hostině. Když byla objevena kostra 7,3 metru dlouhého Tentonosaura, jenž byl obklopen smečkou Deinonychů, vyvolalo to mezi vědci i na veřejnosti prudké diskuse. Do té doby se totiž nepředpokládalo, že draví dinosauři lovili ve skupinách. Mohl by toto být důkaz? Je tu jeden problém. Někteří vědci si myslí, že kostry Deinonychů a Tenontosaura byly v tomto případě zachovány na stejném místě kvůli tomu, že je s sebou vzal proud vody. Zvířata možná zastihla rozvodněná řeka v období dešťů. Dinosauři se utopili a zahynuli na místě společně. Proto můžeme Tenontosaura klasifikovat jen jako "téměř jistou kořist". Deinonychus ho pravděpodobně lovil, ale protože nevíme, jaké okolnosti opravdu postihly onu smečku shromážděnou kolem Tenontosauřího těla, nemůžeme říci, že je to stoprocentní důkaz.

Potencionální kořist: Zephyrosaurus,

Druh: Z. schaffi,

Nálezy zkamenělin: USA,

Velikost: 2 metry na délku,

Geologický výskyt: Shodný s Deinonychem.

Tento malý ornithopodní dinosaurus žil na stejném místě a ve stejné době, jako Deinonychus. Byl to rychlý běžec, o tom není pochyb. Zda dokázal utéci Deinonychovi, to je otázkou. Nemáme zkamenělé důkazy o tom, že by Deinonychus Zephyrosaura někdy zabil. Ale v prehistorii k tomu dojít mohlo. Proto je možné, že se Zephyrosaurus mohl objevit na jídelníčku "hrozivého drápa". Možná nemáme důkazy o tom, co měl jeden dělat s druhým, ale máme alespoň zkamenělé stopy Zephyrosaurů. Možná to byl také hrabavý druh dinosaura žijící částečně v norách...

Potencionální kořist: Cedarpelta,

Druh: C. bilbeyhallorum,

Nálezy zkamenělin: Utah, USA,

Velikost: Délka až 7 metrů,

Geologický výskyt: Před 116 až 110 (případně 109) miliony let, shodný s Deinonychem.

Cedarpelta byla ankylosauridním dinosaurem. Byla obrněná, zřejmě měla palici na ocase a kostěnná byla dokonce i její oční víčka. Ankylosauridi byli ja
ko živočišné tanky. Ale i když byli pomalí, jejich brnění je chránilo před predátory. Možná i Acrocanthosaurus (obrovský, přes 10 metrů dlouhý theropod žijící v té době v Severní Americe) byl měl problémy s Cedarpeltou. Proto se zdá, že Deinonychus si na ni nemohl ani troufnout. Nevíme, zda někdy vůbec jeden činil něco s druhým. Avšak z nálezů jiných ankylosauridů víme, že brnění mláďat nebylo tak vyvinuté jako u dospělců. Stejně jako malí krokodýlové nejsou tak chráněni plátovitými šupinami na zádech, jako dospělci (u nichž jsou osteodermy opravdu tvrdé), tak malí ankylosauridi byli na rozdíl od rodičů nesmírně zranitelní. Je možné, že jedno proniknutí smrtícího drápu do zad by malou Cedarpeltu zabilo. Deinonychům by se tak naskytla možnost k hostině.

Do komentářů můžete napsat, jaké zvíře by se podle Vás mohlo objevit na jídelníčku Deinonycha! Podobné články, jako byl tento, přinesu již brzy!

Nový druh ichtyosaura z Anglie

Nově identifikovaný druh ichtyosaura byl zřejmě britskou specialitou. Na své pojmenování, popis a zařazení mezi ryboještěry čekal tento tvor přes půlku století. Jeho fosilii získalo Leicesterské muzeum v Anglii už roku 1951, ale ta poté mnoho let ležela mezi četnými zkamenělinami a bylo na ní zřejmě zapomenuto. Fosilie byla nalezena v ceremoniálním hrabství Nottinghamshire ve vrstvách starých 200 milionů let, což byla již raná Jura. Objev je velmi cenný, neboť z té doby je známo jen několik druhů ichtyosaurů, z nichž mnozí jsou navíc jen málo prozkoumáni pro nedostatek zkamenělých pozůstatků. Ichtyosauři se nápadně podobali delfínům, i když to byli plazi. Jejich vzhled byl výsledkem konvergentního vývoje. Nově popsaný druh může vrhnout světlo na evoluční historii těchto zvířat, která žila v mořích po celé období druhohor. Název tohoto ichtyosaura je Wahlisaurus massarae (na počest paleontologů Billa Wahliho a profesorky Judy Massare). Výzkumu a popisu Wahlisaura se věnoval pětadvacetiletý Dean Lomax, známý paleontolog z Univerzity v Manchesteru. Už v únoru tohoto roku byl uveřejněn jím uskutečněný popis druhu Ichthyosaurus anningae, který podobně jako Wahlisaurus čekal na identifikaci několik desítek let. Wahlisaurus vykazuje některé primitivní znaky, jež se u pozdějších ryboještěrů nadobro ztratily. Samotný exemplář je vybaven ramenním pletencem, který prý Lomax neviděl u žádného jiného ichtyosaura. Také proto je objev tolik významný a zjevně poskytne nové informace o anatomii mořských plazů, v jejímž případě je určitě ještě mnoho co objevovat. Zajímavostí však je, že Wahlisaurus je první britský ichtyosaur z rané Jury popsaný od roku 1986. A co více, přidal se k více než 50 odlišným rodům ichtyosaurů, jež zatím známe. Bohužel jsou nálezy těchto plazů vzácnější, než nálezy dinosaurů. Alespoň se tak dá usoudit z počtu nových objevů, jelikož zatímco objevujeme nové typy druhohorních veleještěrů, ryboještěři trochu zaostávají a jejich výzkumu se paleontologové nevěnují tak často. Navíc se o ně veřejnost nezajímá tolik, jako o dinosaury, což je rozhodně škoda. Ovšem, není asi třeba dodat, že výzkum ichtyosaurů bude i nadále pokračovat. O Wahlisaurovi se možná brzy dozvíme více podrobností...

Pravěk v Čechách-Jeskynní hyeny

Po velice dlouhé době se vracíme do doby ledové! V tomto projektu jsme se již seznámili s některými jeskynními šelmami, které kdysi obývaly Českou republiku. Nezmínil jsem se ale o obrovských hyenách... Ty však ve střední Evropě žily také!

Živočichové: Pachycrocuta brevirostris, Crocuta crocuta spelaea (hyena jeskynní),

Období: Pleistocén, doba ledová.

V době ledové žily v Česku hrůzu nahánějící predátoři z třídy savců. Patřili mezi ně šárečtí lvi, jeskynní medvědi i dýkozubci, šelmy se šavlovitě zahnutými špičáky. Lovci mamutů, kteří střední Evropu obývali, čelili mnoha nebezpečím ze strany těchto tvorů. Mezi velkými šelmami prehistorického Česka bychom však nalezli i další známé tváře. Byly to prehistorické hyeny, a nejen tak ledajaké, dokonce šlo o jedny z největších hyen, jež kdy žily. V Českém krasu bylo objeveno velké množství pozůstatků pravěkých hyen. Nejvíce jich patřilo hyeně jeskynní, obrovskému druhu, který žil po celé Evropě a také v části Sibiře. Tento druh měl mocné čelisti se silnými zuby, vhodnými k lámání kostí. I když hyeny nejsou striktními mrchožrouty a někdy i loví, nemají problém se štípáním kostí. Ty jsou často tím jediným, co po předchozím masožravci na mršině zvířete zbyde. Ale v Českém krasu se podařilo najít i zkameněliny jiné pravěké hyeny, známé jako Pachycrocuta. Žila zde ve středním Pleistocénu. Většina pozůstatků těchto dvou druhů hyen byla nalezena v jeskynních, například poblíž Tetína nebo Podolí. Jedná se hlavně o jeskyně s jejich pozůstatky, tedy o nesporné důkazy jejich pobytu na území. Existují ale i místa, kde paleontologové našli jen částečné stopy po životě pravěkých hyen. Poblíž Řeporyjí byly objeveny pozůstatky jejich možné kořisti, včetně ohlodaných kostí. Může se to zdát neuvěřitelné, ale z Českého krasu jsou dokonce známy kosti nosorožce srstnatého se stopami po ohlodání hyenou. Míst, kde došlo k podobným nálezům, je ale více. Nejpozoruhodnější jsou však hyení sídla. Hyeny jeskynní se opravdu ukrývaly v jeskyních, které pro ně představovaly skvělé útočistě. Z nálezů v Českém krasu vyplývá, že obývaly jak horizontální, tak vertikální jeskyně. Také si tam nosily svou kořist nebo nalezené mršiny. Jejich obětí se stávali divocí koně, kteří se před pár desítkami tisíc let v Česku hojně vyskytovali, dále zubři a další velcí kopytníci (nosorožci zřejmě také nebyli výjimkou, jak již bylo zmíněno výše). Jeskynní hyeny se ve svých doupatech často střetávaly i s jeskynními medvědy, jelikož pozůstatky těchto dvou druhů byly často nalezeny v jedné skalní proláklině... Jako čeleď psovitých jsou hyeny vemi zajímavými šelmami, existujícími už po 15 milionů let (od doby středního Miocénu) a předpokládá se, že se vyvinuly z cibetkovitých. Jejich přítomnost ve střední Evropě v době ledové je podivuhodným dokladem jejich velkého rozšíření v minulosti, ačkoliv dnes se vyskytují jen v Africe...

Na prvním obrázku vidíte kostru hyeny jeskynní, zatímco na druhém je její rekonstrukce. Druhý obrázek je z tohoto zajímavého webu: www.martinoraptor.blog.cz . Další část projektu Pravěk v Čechách napíši snad brzy!

Síla Stegosauřích čelistí

Stegosaura známe snad všichni. Velký opancéřovaný dinosaurus žijící v Severní Americe během pozdní Jury před 150 miliony let-neškodný býložravec, pokud tedy nebyl naštván. Víme, že jeho ocas opatřený ostny mohl být smrtící zbraní, zvláště když se v rychlosti dotkl například lebky Allosaura. Avšak donedávna jsme veděli jen velmi málo o síle Stegosaurova skusu. Tento dinosaurus paleontology i veřejnost opět překvapil jednou pozoruhodností. V roce 2010 došlo k výzkumu síly Stegosauřích čelistí za pomocí speciálních počítačových programů, podle nichž bylo vypočítáno, že čelistní skus zvířete nebyl příliš úctyhodný. Rovnal se asi polovině čelistní síly dnešního labradorského retrívra. Z toho se dalo usoudit, že Stegosaurus pojídal pouze měkký rostlinný materiál. Listy cykasů, kapraďorostů a dalších rostlin nebyly žádným problémem, pokud šlo o jejich utrhnutí a pozření. Vědci si však uvědomili, že se slabou čelistní sílou by Stegosaurus nedokázal ukousnout větvičku o průměru více než 12 milimetrů. Nyní nás však Stegosaurus překvapil. Asi před měsícem byly publikovány výsledky zcela nového, již detailního výzkumu. Toho se účastnil i známý paleontolog Paul Barrett. Klíčovou záležitostí bylo v tomto případě porovnání lebek tří dinosaurů: Stegosaura, Plateosaura a Erlikosaura. Vyšlo najevo, že Stegosaurus měl větší čelistní sílu, než ostatní. Lebky těchto tří dinosaurů se v podstatě podobají, jsou protáhlé. Paleontologové předpokládali, že skusové možnosti byly ve všech případech zhruba stejné. Ale Stegosaurus opravdu nebyl tím případem. Jeho čelistní síla by se dala přirovnat k čelistní síle ovce. Může se to zprvu zdát málo, ovšem ovce nemají problém se spásáním téměř jakékoliv vegetace. To automaticky značí, že Stegosaurus se živil širším množstvím druhů rostlin, než se předpokládalo. Možná se mohl dostat i k semenům cykasů, které poté roznášel po okolí ve svém trusu. Zároveň mohl ukusovat i občasně silné větvičky jehličnanů, a celkově byl velmi dobře přizpůsoben ke zpracování všemožných typů rostlinné potravy. Již víme, že vnitřek jeho těla pracoval jako fermentační mašina, která dodávala tomuto obrovskému živočichovi, asi 10 metrů dlouhému, energii. Kromě již zmíněného porovnání síly čelistí s Plateosaurem a Erlikosaurem byl též vyroben nový počítačový model, podle něhož bylo vše vypočítáno. Stále však o Stegosaurovi nevíme vše... Dr. David Button, který se na výzkumu také podílel, naznačil, že tato zvířata (myšleni jsou býložraví dinosauři celkově) byla komplexnější, než se dříve myslelo. Důkazem je právě síla Stegosauřích čelistí. Dinosauři s podobným tvarem čelistí měli například mnohem slabější skus. Variace mezi dinosaury tedy byly ohromné, to se týká i způsobu, jakým potravu zpracovávali, a čím se živili. Podle dalších výzkumníků, například dr. Lautenschlangera, bude v budoucnu zjištěno více, a to díky počítačovému modelování lebek dinosaurů. Již brzy tedy odhalíme další tajemství, stará desítky milionů let...

Jak vidíte, opět bylo o jednom ze známých dinosaurů zjištěno více... Do komentářů můžete napsat, zda se Vám článek líbil!

Správce dinosauřího parku - Archaeopteryx lupič

Pomalu se blížíme k pravému začátku léta a tím pádem i k prázdninám! Dnes je však čas na další vydání týdeníku Správce dinosauřího parku!

Archaeopteryx lupič

Poté, co se vysvětlilo dlouhodobé, velice zvláštní chování Masiakasaura, neměli jsme v Dinosauřím parku zrovna závažné problémy. Minulý týden jsme sice jen taktak unikli střelbě ze samopalů při boji proti "operátorům", ale od té doby nastal klid. Ochránci pravěké zvěře však stále hlídají základnu operátorů, takže nyní vědí o každé akci, kterou ti zlí lidé provedou. Naším cílem je teď Operaci Hon na Kronosaura zcela zneškodnit, ale jak to udělat? Bohužel zatím nevíme. Koupí ostrova a tedy i základny si operátoři vydobyli své... V parku nyní sledujeme inkubaci vajec Othnielií. Původně docela malé stádo se za dva a půl roku nesmírně rozrostlo. Právě nyní, zhruba v květnu až červnu, snášejí Othnielie vejce. Pro množství jedinců jsme je už rozdělili, a nynější nové matky také hodláme umístit do samostatného výběhu, v němž se budou starat o brzy nově vylíhnutá mláďata. Oliver si sice myslí, že tak zpřetrháme jejich důležité vazby se stádem, ale jinak to nejde. Velikost výběhu je velikostí výběhu, s tím již nic neuděláme. Mít dvacet zvířat v ohradě, původně vybudované pro sedm Othnielií, by opravdu nebylo hezké. Musím se však zmínit o jednom podivuhodném případu, který mě za uplynulý týden neminul. Ukázalo se, že předci dnešních ptáků byli přinejmenším tak chytří a vynalézaví, jako ptáci samotní. A když mluvím o ptaptáku, není to výjimka! V parku chováme tři Archaeopteryxe, jež jsou mimochodem studováni čínskými paleontology a pomáhají tak k objasnění některých teorií. Jeden Archaeopteryx, velice důmyslný samec, který před pár měsíci unikl z výběhu a mě pak dalo dost zabrat ho zase chytit, ukázal svou další silnou stránku. Lidé mají obecně straky za zlodějky, protože se jim líbí lesklé předměty. Může na tom být něco pravdy, a pokud mají straky opravdu zájem o blyštivé, cenné objekty, pak tato vlastnost musí pocházet od společného předka. Věřte nebo ne, Archaeopteryxové se chovali úplně stejně... Tedy alespoň ten jeden samec, kterého v parku chováme. V úterý jsem se vrátil z oběda a šel nakrmit Erythrosucha Erica, když v tu chvíli jsem uslyšel strašný řev!!!

Zooložka Ann křičela strachy! Vysypal jsem Ericovi do výběhu nějaké to maso, a okamžitě utíkal za Ann! Byla opravdu vystrašená-ani jsem se tomu nedivil. Sice ji nenapadl Siamotyrannus, ale v obličeji přesto měla drápy něčeho jiného. Popadl jsem síťovou pistoli a vystřelil po tom zvířeti! To ale v poslední chvíli uletělo s lesklým náramkem. Hned nato jsem se dozvěděl, že ten blyštivý předmět byl důvodem útoku zvířete na Ann. Ta zrovna pozorovala Archaeopteryxe odpočívající po obědě. Dvě spící samice ji zaujaly natolik, že si nevšimla Archaeopteryxího samce plížícího se zezadu. Praptáku se ten náramek skutečně líbil... Problém byl v tom, že šokovaný Archaeopteryx okamžitě po mém příchodu uletěl otevřenými dveřmi. Byla to má chyba, měl jsem dveře zavřít. Tak jsem tedy po krátkém rozhovoru s Ann svolal pár rangerů a společně jsme se vydali po stopách našeho zloděje. Poplach jsme nevyhlašovali, mysleli jsme si, že to není třeba. Archaeopteryx by přece nikoho nezranil... Ovšem, pořádně jsme se zmýlili. Náš lupič za půl hodiny navštívil dům jednoho z nás... Můj dům! Vletěl do ložnice otevřeným oknem, popadl do zobáku nějaký kus kovu a odletěl. Přistihli jsme ho zrovna ve chvíli, kdy se chystal vyplachtit z parapetu okna. Okamžitě jsem poznal, že kousek kovu pochází z mé staré tyče na krmení masožravých zvířat-později jsem tyč rozložil na menší části a ty používal k provizorním věcem (opravy oken atd.). Alespoň že Archaeopteryx nechal u mě v pokoji Annin náramek-naštěstí sliny těchto praptáků neobsahují žádné jed, takže po umytí ho Ann zase mohla nosit (prapták totiž náramek přemístil z pařátů mezi zuby). Teď bylo na čase dostat zpět můj kousek kovu a konečně, chytit toho nezbedu! Nebylo třeba jít daleko, i když jsem s rangery podnikl možná až zbytečně rychlý běh. Náš zloděj se mezitím usídlil na střeše hlavní budovy. Jakmile jsme do ní vnikli, všichni se zděsili. Nejvíce zděšen byl Charles, myslel si totiž, že zase jdeme informovat o velkých problémech. Když ale uslyšel příběh o našem Archaeopteryxovi, považoval to za dobrou historku a vtip dne, a dokonce se tomu i zasmál. Na poučování o sebemenší pravdivosti situace jsme neměli čas. Jeden z rangerů vylezl na střechu (nebylo to nic jednoduchého, minimálně z mého pohledu), a poté Archaeopteryxe lapil holýma rukama! Dostat zvíře do klece ještě zabralo pár minut, ale pak se náš Archaeopteryx lupič konečně ocitl doma!

Dalšího vydání se dočkáte zase za týden!

Secernosaurus

Secernosaurus ("oddělený ještěr") je jedním z mála hadrosauridů, kteří byli nalezeni na území Jižní Ameriky. Bývá k němu přiřazován i druh původně označovaný jako Kritosaurus australis, navíc dalším popsaným jihoamerickým kachnozobým dinosaurem je Willinakaqe. Secernosaurus je však prvním kdy popsaným jihoamerickým zástupcem této čeledi dinosaurů, která byla v pozdním období Křídy velice rozšířena a v podstatě obývala všechny kontinenty. Fosilie tohoto zvířete byly posbírány už roku 1932, ale v depozitáři muzea, do něhož byly uloženy, zůstaly až do roku 1979. Až tehdy byly důkladně prostudovány a přišlo se, že jde o nový druh. Do té doby nebyly pro paleontology předmětem zájmu. Přestože od doby popisu oběhla řada let, naše znalosti o tomto tvorovi jsou poměrně strohé. Zkameněliny patřící několika jedincům rozhodně nejsou kompletními kostrami, proto se také debatuje o vzhledu tohoto dinosaura. Neví se například, zda měl Secernosaurus na hlavě hřeben či ne. Zřejmě to byl saurolophin, ovšem fragmentární nálezy nám o jeho lebce příliš napovědět nemohou. I z několika kostí (zde předně díky pánevní kosti) však lze vypočítat délku zvířete. V tomto případě to byl 3 metry dlouhý, 180 centimetrů vysoký dinosaurus. Šlo o vegetariána živícího se kapradinami, prvními kvetoucími rostlinami a ve své domovině pátral i po jehličnanech. Žil v Argentině v období Křídy stupně maastricht (konkrétněji přímo na začátku tohoto stupně). Secernosaurus položil základ pro otázku: Jak se hadrosauridi dostali do Jižní Ameriky? Většinou si tyto dinosaury spojujeme se Severní Amerikou a Asií, vždyť tam také byly nalezeny ty nejznámější rody. Obecně se ví, že Severní a Jižní Amerika se střetly před asi 2,5 až 3 miliony let. Ale co když mezi oběma světadíly už dříve existovala nějaká spojnice? Mohlo by se jednat třeba o velmi úzký pevninský most. Podle jiné teorie tomu tak nebylo, a hadrosauridi se do Jižní Ameriky dostali z Afriky postupnou migrací. V době, kdy Secernosaurus žil, už Afrika a Jižní Amerika spojeny nebyly, takže by se dalo očekávat, že na kontinentu budou nalezeny i pozůstatky jeho předků. Způsob života Secernosaura se však i přes izolaci od známějších kachnozobých dinosaurů příliš nelišil. Bylo to stádní zvíře, seskupující se do velikých skupin. Secernosaurus byl částečně bipední (dvounohý) a částečně kvadrupední (čtyřnohý). Tuhý ocas pomáhal vyvažovat hmotnost těla...

Popis tohoto dinosaura najdete například v knížce "Speciální průvodce-Dinosauři" od Gerrieho McCalla.

Příště Bactrosaurus!

Mořští hadi mají speciální senzor k určení vibrací

Mořští hadi jsou skupinou plazů, která se skvěle adaptovala k životu v mořích a oceánech. Vyvinuli se před 9 až 20 miliony let, z původně suchozemských předchůdců, kteří sdíleli společného předka s kobrami, korálovci, taipany, smrtonoši či bungary (čeleď korálovcovití). Během adaptace na vodní prostředí se u mořských hadů objevila řada nesmírně důležitých znaků. Je to například pádlovitý ocas, pohybující tělo vpřed ve vodě. Na hlavě se jim objevily žlázy vylučující přebytečnou sůl z těla-mořští hadi patří mezi nemnoho obratlovců s původně suchozemskými předky, kteří pijí slanou vodu, jelikož v ní žijí. Mnozí také rodí živá mláďata v moři, jen vlnožilové se vracejí na souš ke kladení vajec. Zároveň mají břišní šupiny uzpůsobené k pohybu na zemi, zato ostatní mořští hadi jsou na souši zcela bezmocní. Mají též silný jed k zabíjení rychle se pohybujících ryb, a dokonce vstřebávají kyslík z vody přes svou šupinatou kůži, ačkoliv se často musí nadechovat na hladině... To jsou tedy základní fakta o mořských hadech. Nyní se k nim přidává další. Australští zoologové mořské hady podrobně zkoumali a všimli si jedné zvláštnosti. Nazývá se scale sensilla. Jde o strukturu na šupinách. Díky té jsou hadi i někteří ještěři schopni zaregistrovat blízké objekty. Novým zjištěním však je, že scale sensilla u mořských hadů je mnohem vyboulenější, než u jejich suchozemských příbuzných. Zdá se, že byl objeven snad sedmý (někdo by možná napsal i osmý) smysl hadů... Podobně jako ryby mohou pomocí postranní čáry identifikovat pohyby předmětů v okolí, hodí se vyboulená scale sensilla mořským hadům při registrace pohybů kořisti, predátorů i celkového vodního proudu. Pohyb nepatrného množství vody, který svými ploutvemi způsobila například ryba, může mořský had pocítit na relativně velkou vzdálenost. Toto zjištění, jež bylo uveřejněno teprve před týdnem, naskytuje nový pohled do světa mořských hadů. I když víme, že ve vodě používají svůj mimořádně citlivý vidlicovitý jazyk k ochutnávání okolního prostředí, přesně tak jak to dělají na souši, a víme, že vidí pohybující se objekty, o jejich smyslech je známo jen málo. Také výzkum není jednoduchý. Zoologové, kteří se zabývali scale sensillou mořských hadů, museli porovnat 19 různých druhů hadů (nejen z moře, ale i těch suchozemských) a pustit se do studia sekvencí DNA, jež odhalí mnohé o evoluci a příbuznosti jednotlivých druhů. Jako výsledek by se nakonec dalo uvést, že scale sensilla se v případě mořských hadů přeměnila z "orgánu hmatu" na detektor vibrací. Takový senzor se ve vodě žijícm zvířatům opravdu hodí...

Doufám, že se Vám článek týkající se současné přírody líbil, pokud ano, komentujte... Podle mě jde o skvělý objev!

Spiclypeus-Nedávno popsaný rohatý dinosaurus

Nově objevený ceratopsid, o kterém se v průběhu uplynulého měsíce hodně psalo a mluvilo, je Spiclypeus shipporum. Tento chamosaurin (podčeleď Chasmosaurinae) žil na zaplavených pláních Montany před 76 miliony let. Pozoruhodným znakem tohoto dávno vymřelého plaza byla lebka, výrazně se lišící od lebky jeho příbuzných (jako byl například Triceratops, žijící o deset až jedenáct milionů let později). Spiclypeova lebka byla vybavena rohy, které na límci mířily různými směry. Samci Spiclypea zřejmě používali těchto možných zbraní k odstrašení soka, ale z rohů (hlavně těch nad očima) mohla být pochopitelně i skvělá zbraň. Před 76 miliony let musel Spiclypeus čelit takovým predátorům, jako byl slavný Albertosaurus a jeho příbuzní. Byl to poměrně velký dinosaurus, měřil tak okolo pěti metrů. Šlo o býložravce... Nalezenému exempláři se říká Judith. Toto jméno vychází z Judith Geological Formation, tedy názvu formace, kde byly pozůstatky dinosaura objeveny. Rodové jméno "Spiclypeus" znamená "trnitý štít", druhové jméno "shipporum" bylo zvířeti dáno na počest rodiny Shippových, na jejichž pozemku došlo k jeho objevu. Stalo se tak už před 11 lety, tehdy totiž Dr. Bill Shipp nalezl zkameněliny Spiclypea. Samotný Shipp pak také investoval peníze do výzkumu tohoto druhu. A právě tento výzkum vedl k nesmírně zajímavému zjištění, které nám nabízí pohled na skutečný život objeveného jedince. Jedna z kostí totiž vykazuje známky infekce. Není jasné, proč k infekci došlo (buďto ceratopsida napadl predátor, nebo se sám nějak zranil), nicméně bolest to musela být velká. Z toho vyplývá, že Spiclypeus s názvem Judith zřejmě nebyl schopen našlapovat na levou přední končetinu... Spiclypeus shipporum je dalším ceratopsidem, který vědcům nabízí nové, tak důležité poznatky o evoluci ceratopsidů, především pak chasmosaurinů. V následujících letech snad o tomto dinosaurovi bude zjištěno více. Již nyní je však jasné, že jde skutečně o mimořádný objev!

Zdroj obrázku: www.sciencedaily.com . Více informací můžete nalézt na onom zajímavém webu... Snad se Vám můj článek o tomto objevu líbil!

Můj diplom za Jurský kvíz

Nedávno jsem se na blogu Jurassic Islands zúčastnil soutěže s názvem Jurský kvíz. Týkal se filmů o Jurském parku. Získal jsem 6 z 10 bodů, takže jsem se dostal na 2. místo. JPRexovi chci moc poděkovat za tento krásný diplom s Tyrannosaury z Jurského parku 2 (mého nejoblíbenějšího dílu)-je to snad první diplom psaný slovenštinou, který mi kdy byl udělen! Ještě jednou moc děkuji...

Pravěké antilopy-Stockoceros

Minulé části projektu Pravěké antilopy se zaměřily na rody Miotragocerus, Tragoportax a Gazellospira. Nyní se podíváme na další pozoruhodné zvíře, prehistorického kopytníka známého jako Stockoceros...

Mnoho lidí ví, že nejrychlejším suchozemským zvířetem je gepard. Avšak nemálo jich také zná druhého nejrychlejšího savce naší planety. Je to antilopa vidloroh, žijící na jihozápadě Severní Ameriky (západní státy USA a poloostrov Baja v Mexiku), která dokáže běžet rychlostí 88 km/h. Tito kriticky ohrožení sudokopytníci se v létě združují do malých skupinek, avšak v zimě stáda čítají až 100 kusů. Jejich jméno je opravdu výstižné: rohy vypadají opravdu jako vidle. Vidlorozi ale nepatří mezi tzv. "pravé antilopy", ty se totiž vyvíjely ve Starém světě. Antilopy vidlorozi se vyvíjely během posledních 20 milionů let, tedy déle, než jejich příbuzní ze zbytku světa...

Stockoceros onusrosagris je druhem pravěkého vidloroha, nepravé antilopy, která žila před 2,5 milionu až 10 000 lety. Představuje typického prehistorického předchůdce dnešních vidlorohů. Byla vybavena velmi podobnými znaky. Na hlavě se též nacházely charakteristické vidlovité rohy, rozvětvující se v tuto "vidli" jen kousek nad hlavou. Stejně jako jeho dnešní příbuzní, žil i Stockoceros v USA i v Mexiku. V některých arizonských souvrstvích byly nalezeny zuby tohoto sudokopytníka spolu s pozůstatky dalších pleistocénních zvířat. Stockoceros si musel dávat pozor na americké lvy a šavlozubé kočky, kterými se to tehdy v Severní Americe jen hemžilo. Nicméně na konci Pleistocénu se Stockoceros zcela jistě setkal s lidmi, paleo-indiány. Je možné, že ti se částečně podíleli na jeho vyhynutí, i když to zůstává stále velkou otázkou. Zajímavostí je, že tato pravěká antilopa zhruba stejné velikosti jako dnešní vidlorozi, byla objevena Quentinem Rooseveltem II. v jedné arizonské jeskyni. Tehdy bylo objeviteli pouhých 14 let!

Obrázek i informace z http://arizonamuseumofnaturalhistory.org .

Důkazy migrací pterosaurů

Stejně jako dnešní zvířata, i ta pravěká migrovala z místa na místo, ať už při hledání hnízdišť, nebo potravy. Určitě si všichni vzpomenete na 4. díl Putování s dinosaury, ve kterém Ornithocheirus migroval z Brazílie až na území, z něhož jednoho dne vzešlo Španělsko. Ptakoještěři, a nejen Ornithocheirové, takto opravdu migrovali. Navíc se objevují zkamenělé důkazy, že takových druhů migrovalo více... Před třemi lety zkoumali brazilští paleontologové, možná překvapivě, anglické ptakoještěry. Zkamenělé kosti byly stáří 110 milionů let, což byla raná Křída. V té době byli ptakoještěři hojně rozšířeni po celé planetě a zažívali snad nejlepší časy své vlády nad vzdušným prostorem. Jen z té doby známe tolik odlišných druhů... Brazilské paleontology tehdy však zaujalo, že se anglické druhy až záražlivě podobali těm brazilským. A to nebylo všechno. Nálezy některých druhů z východní Číny potvrdily, že i tam se nacházeli podobní létající plazi. Samozřejmě, že každá z těchto oblastí měla své vlastní rody a druhy, jež byly nějakým způsobem výjimečné a byly přizpůsobeny životu v tamním prostředí. Naskytla se zde však teorie a také možné důkazy, které tvrdí, že přinejmenším někteří ze zkoumaných ptakoještěrů mohli migrovat z místa na místo. Dr. Rodrigues řekl, že pokud opravdu šlo o migrující zvířata, přepokládá se nález stejných zvířat v naprosto shodných vrstvách, avšak na jiném místě. Pokud k tomu již došlo, tak zřejmě jen velmi zřídka. Ale zarážející podobnost anglických, brazilských a některých čínských ptakoještěrů nejen rozvíjí teorii o jakémsi rozšíření se jedné nebo více vývojových větví. Pokládá totiž otázku, zda některá z nalezených zvířat nepatřila k druhům žijícím jinde. A pokud ano, pak to byla migrující zvířata. Ani velikost není překážkou. Dnešní albatrosi také putují po jižní části Pacifiku, především z důvodu hledání potravy. V určitou část roku pak loví především pro mláďata, ke kterým se čas od času vrací s olejnatou, natrávenou polévkou složenou z nalovených rybek. Ptakoještěři se mohli chovat podobně. Představte si například, že se někteří angličtí létající plazi shromažďovali na území severovýchodní Brazílie ve velkých koloniích, kde matky vychovávaly mláďata, jež už od vylíhnutí uměla létat. Možná, že v budoucnu bude zjištěno i více. Třeba ty druhy, které paleontologové před třemi lety zkoumali, opravdu pravidelně migrovaly...

Námět i informace pro článek mi poskytl web www.sciencedaily.com .

Správce dinosauřího parku - Záchrana Shonisaura

Pomalu se blížíme k polovině června, školní rok se nám chýlí ke konci... Zato v Dinosauřím parku začíná sezóna nových potíží, částečně navazujících na ty, s nimiž se již Dan utkal!

Záchrana Shonisaura

Operace Hon na Kronosaura stále funguje, jak dosvědčuje její nově vybudované centrum na jednom malém Pacifickém ostrovu. Ten společnost odkoupila od jednoho ze států. Zprvu se zdálo, že taková koupě byla opravdu k ničemu a že nakonec organizaci přivede k zániku v podobě dluhů. Ale překvapivě, Operace Hon na Kronosaura získala nové členy i podporu jistých, nám dosud neznámých lidí. Výsledek je téměř katastrofální. Operátoři, jak členům organizace někdy "nesprávně" říkáme, mohou manévrovat kamkoliv a bez sebemenších problémů. Kronosaurus, (či Kronosauři, nevíme, zda problémy nepůsobí více jedinců tohoto druhu), již dlouho nikoho nenapadl. Lidé, zejména přeživší jeho útoků, však mají v živé paměti sílu tohoto neuvěřitelného a obrovského predátora. Když však není na obzoru Kronosaurus, zaměřuje se Operace Hon na Kronosaura i na další mořské giganty. V pondělí byl jeden jachtař, trávící dovolenou při pobřeží Fidži, napaden Shonisaurem. Ocitl se totiž v jeho teritoriu, a lovící mořský plaz tak natrefil na skutečnou příležitost. Vymrštil jachtaře do vzduchu, probodaje jeho jachtu jako list papíru! Jachtař byl na místě vážně zraněn, jelikož mu tlama mořského plaza poranila nohu. Přesto se ve strachu snažil doplavat ke břehu. Jeden jedenáctiletý hoch rázem popadl mobilní telefon a vše natočil. Několik odvážlivců se hned nato vrhlo do vody, aby k muži doplavali. Když už se s ním téměř střetli, a měli ho na dosah ruky, muž zmizel pod vodou. Prudce ho do ní něco strhlo. Jeden ze statečných se pro muže potopil, ale místo jeho samotného se na hladinu vrátila pouze jeho krev. Další tři se strašlivě vyděsili a kraulem plavali k pláži tak rychle, jak to snad dovedou olympijští plavci. Zachránit si život se podařilo všem. Chlapec, který to vše natočil, a kromě toho zaznamenal i Shonisaurovu ploutev vynořující se z vody asi pět minut poté, vložil video na internet. Operace Hon na Kronosaura tím získala šanci odchytit a zabít jednoho krvelačného tvora. Jejich domluva rychlá. Už v úterý před pátou ráno přiletěl na místo hydroplán, následovaný dvěma čluny plnými po zuby ozbrojených mužů, vybavených sítěmi a pistolemi, puškami a kýbly s návnadou. Byli perfektně připraveni k tomu, aby akce proběhla rychle a účinně. To by ale nebylo ono, kdyby se o všem nedozvěděli Ochránci pravěké zvěře...

Ti totiž poblíž základny Operace Hon na Kronosaura hlídkují takřka obden, a tak jim odchyt Shonisaura nemohl ujít. Okamžitě se spojili s námi. Byl jsem to překvapivě já, kdo v úterý po snídani, asi v osm ráno, zvedl telefon a dostal o všem zprávy. První, komu jsem vše oznámil, byl samozřejmě Charles. Ten nemeškal a nařídil poslat na místo helikoptéru. Fidži není od našeho ostrova příliš vzdáleno, i když je to pořádný kus cesty přes otevřený oceán. Přiletěli jsme ale pozdě. Už před polednem se podařilo Shonisaura odchytit. Muži prý do vody vpustili něco jako rybí polévku pro žraloky, jež obrovského ryboještěra přilákala k hladině. Ostatní bylo jednoduché-zabalit zvíře do speciálních sítí údajně nezabralo ani deset minut. Ochránci kroužili letadlem okolo a vyzývali operátory k vypuštění zvířete. Nedostalo se jim však žádné odpovědi. Naše helikoptéra přistála na pobřeží, okamžitě jsme s chlapi nafoukli pár člunů a též vyrazili na moře. Brilantní potápěč Murray pak šnorchloval vpřed, aby zjistil, jak moc je na tom Shonisaurus špatně. Abychom odvedli pozornost chytačů zvířete, začali jsme střílet do vzduchu puškami. Nečekali jsme však, že střelba bude opětována. Bohužel ne do vzduchu, ale na nás. V poslední chvíli jsem unikl jedné střele! Za chvíli nám byly naše nafukovací čluny k ničemu. Plavali jsme zpět ve strachu, že někdo z nás bude zastřelen. Ale operátoři nás nechtěli zabít. Stříleli opravdu jen proto, aby nám pořádně vyděsili a hlavně, zahnali... Murray mezitím skvěle přestříhal silné sítě a Shonisaurus se po krátkém nadechnutí ztratil v hlubokých vodách. Když Murrayho vytáhli, hezky jim sdělil, co právě udělal. Protože však nebyl ničím vinen, pustili ho. Operátoři si žádné drzosti nedovolili, nakonec se nám ještě megafonem omluvili za střelbu, zároveň však zopakovali slova vystihující jejich plány. A to, že se budou i nadále snažit dosáhnout svých cílů. Tak si říkám, že Shonisaurus měl tentokrát opravdu štěstí! Pro nás ale práce nekončí, musíme jim jejich úmysly překazit i příště!!!

Podaří se nějakým způsobem zneškodnit Operaci Hon na Kronosaura? Pokračování příští týden v pátek!!!

Bradavičník malý-Lovec ryb s drsnou kůží

Náhodou zrovna po měsíci píši další popisek v současnosti žijícího plaza, opět se jedná o hada, a ne jen tak ledajakého... Je to krásný druh, který však mnoho lidí nezná...

Latinský název: Acrochordus granulatus,

Rozšíření: jihovýchodní Asie, Nová Guinea a sever Austrálie,

Velikost: 60 až 120 centimetrů.

Na Zemi žijí tři druhy bradavičníků, vyskytujících se od Indii až po severní Austrálii. Bradavičník malý je ze všech druhů nejmenší, jakož i jediný, který žije přinejmenším částečně v moři. Bradavičníci jsou zcela vodní hadi vyznačující se pytlovitou, plandavou kůží, jakoby o několik čísel větší. Jejich svaly jsou příliš slabé na to, aby se vůbec pohybovali po souši. Proto závisí jejich život na vodě, která je nadlehčuje, a kde se jim daří. Šupinatá kůže, která je na dotyk velmi drsná, je pokryta bradavicovitými výrůstky, s jejichž pomocí si bradavičníci ve vodě přidržují kořist. Bradavičníku malému se takové vybavení hodí, neboť loví hlavně kluzké ryby. Má však v oblibě i lov korýšů. Přirozeným prostředím tohoto nevelkého hada jsou mangrovové bažiny, sladkovodní močály, ústí řek a pochopitelně i moře. Často se zdržuje v blízkosti korálových útesů, jež mu poskytují dostatek potravy. Bradavičník malý má největší areál rozšíření ze všech bradavičníků. Má také velmi malé oči. Zbarvení je tmavě hnědé, někdy s příčnými světlejšími či dokonce oranžovými pruhy. Tento had je také jedním z mála, u nichž lze od sebe už na pohled rozlišit samce od samice. Samci bývají malí a štíhlí, kdežto samice jsou mnohem zavalitější. Podle některých pozorování je rozdíl i v taktice lovu. Samci jsou aktivními lovci, kdežto samice vyrážejí na svou kořist ze zálohy. Jsou to tvorové aktivní především po setmění. Bradavičník malý je místně běžný, ale v posledních letech počty těchto hadů ubývají kvůli odchytu-mnoho lidí si přeje tyto hady chovat jako domácí mazlíčky. Ještě horší je to však s lovem pro kůži. Proto jsou tito hadi také chytáni a poté chováni na speciálních farmách. Ve svém vodním prostředí jsou to ale opravdu důležití predátoři... Samice bradavičníka malého mohou mít ve vrhu 4 až 12 mláďat. Ta se rodí živá, zcela vyvinutá a nezávisla na rodičích. Mateřská péče se u těchto hadů nevyskytuje...

Příště hroznýš madagaskarský!!!

Zvláštní znaky dinosaurů-Oviraptoridi

V této části Zvláštních znaků dinosaurů se zaměříme na Oviraptoridy... Snad se Vám zalíbí, stejně jako jejich zvláštní znaky!

Oviraptoridi byli křídoví theropodi žijící hlavně v Asii a Severní Americe. Většina známých druhů je však známa z východu, jediný dobře prozkoumaný oviraptorid pocházející z Ameriky je Chirostenotes. Jinak jsou tito dinosauři obestřeni mnoha tajemstvími... Původně se mělo za to, že Oviraptor, nalezený v Mongolsku ve 20. letech minulého století, byl "zlodějem vajec". Odtud také jméno oviraptoridi, "zloději vajec". Stalo se tak proto, že byla nalezena zkamenělina tohoto dinosaura spolu s vejci, jež byly připisovány rohatému dinosauru Protoceratopsovi. Až mnohem později se zjistilo, že vejce patřila samotnému Oviraptorovi, a že 75 milionů let stará fosilie je živým dokladem toho, že rodič uhynul při sezení na hnízdě-byl nejspíše zasypán nějakou písečnou dunou, nebo zabit písečnou bouří. Oviraptoridi byli různě velcí. Oviraptor měřil 1,8 metru, ale Chirostenotes měl až 2,9 metru na délku. Naopak Citipati nebo Ingenia byli malí, něco málo přes metr dlouzí dinosauři. Byla to bipední zvířata, chodící po zadních končetinách. Přední končetiny byly opatřeny hrozivě vypadajícími drápy, ale ve skutečnosti asi nesloužily k zabíjení dinosaurů-avšak k uchycení myšky, ještěrky nebo vejce se určitě hodily. Oviraptoridi byli rychlí běžci, a zřejmě byli docela chytří (určitě ale ne tolik, jako dromaeosauridi nebo-li raptoři). Jako takřka každá skupina dinosaurů, i tito "zloději vajec" měli některé podivuhodné znaky...

Prvním bylo peří. To dnes již není tak velkým překvapením, mnoho menších dinosaurů bylo opeřených (v dnešní době zjišťujeme, že i někteří malí ornithopodi byli opeření, takže se pernatý pokryv netýkal jen masožravců). Důvod, proč jim byli vybaveni oviraptoridi, přesně neznáme. Avšak se pravděpodobné, že peří udržovalo zvířata v teple. To byla zřejmě jeho primární funkce, proto se vůbec kdy objevilo. Někteří oviraptoridi, jako Nomingia, měli dokonce na ocase pernatý vějíř-jeho otisky byly objeveny v pravěkých skalách (Nomingia žila v Mongolsku v pozdní Křídě stupně campan). Tento znak zcela jistě sloužil k předvádění se. Oviraptoridi pochopitelně nedokázali létat... Dalším zajímavým znakem těchto dinosaurů je jejich tlama. Čelisti ovládané mocnými svaly byly zakončeny zobákem. U některých oviraptoridů byl bezzubý, u jiných z něj vystupovaly dva zoubkovité útvary. Podivnými tvary byla vybavena i lebka. Není to případ všech oviraptoridů, např. Khaan nebyl vybaven žádným hřebínkem. Ale pokročilí oviraptoridi, včetně Ostromem popsaného Oviraptora ano. U Oviraptora si paleontologové všimli nápadné rozdílnosti ve tvaru hřebenů, může snad jít o důkaz, že existovalo více druhů Oviraptora, anebo snad známka určitých růstových fází zvířete. To by ale znamenalo, že mladí jedinci měli malý hřebínek, kdežto dospělci jej měli velký a používali jej k předvádění se, nebo k zastrašení útočníků. Lze si jednoduše představit Gigantoraptora, na kterého zaútočil Alioramus-aby se Gigantoraptor ubránil, začne syčet, vydávat nepříjemné zvuky, kroutit peřím pokrytým ocasem a ukazovat nepříteli hřebínek na hlavě. Alioramus by v takové situaci mohl utéci (zde by však Gigantoraptora zřejmě zachránila velikost, byl to jeden z největších zástupců skupiny či snad i největší oviraptorid). Ať už převážně bezzubé čelisti oviraptoridů a jejich nápadný hřebínek sloužily k čemukoliv, byli tito dinosauři skutečně výjimeční...

Příští části se dočkáte zanedlouho! Prozatím můžete do komentářů napsat, zda se Vám článek líbil...

Doryaspis

Doryaspis ("šípový štít") je vážně podivně vypadající pteraspid z období raného Devonu. Někdy se mu též říká Lyktaspis. Tento tvor je řazen do třídy Agnatha (bezčelistní), což jsou primitivní obratlovci žijící ve vodním prostředí, v současnosti reprezentovaní pouze dvěma skupinami-mihulemi a sliznatkami. Doryaspis patřil do skupiny zvané Heterostraci (štítoploutvé), přičemž šlo o zřejmě nejranější obratlovce (s výjimkou drobných ryb jako Haikouichthys). Tito primitivní bezčelistnatci byli jednou z nejrozmanitějších zvířecích skupin ve starších prvohorách. Jen málo z nich však vypadalo tak podivně, jako náš Doryaspis... Tento tvor byl malý. Měřil pouze 15 centimetrů na délku, zato byl však podivuhodný. Nápadně protažené rostrum (zobáku podobný útvar) bylo pokryto řadou kostěnných trnů, jež se táhly po obou stranách. Podobné vybavení mají i současní pilouni. Avšak Doryaspis, na rozdíl od žraloků, disponoval dalším zvláštním znakem. Ústa se nenacházela pod, ale nad rostrem. Čím se tedy tento tvor živil? Pteraspidi jako Doryaspis jsou obvykle známí jako požírači korýšů a planktonu. Užití rostra při víření bahna na dně vod by tedy bylo ideální. Zdá se však, že Doryaspis se živil i planktonem blízko hladiny. Důvodem je totiž fakt, že jeho tělo bylo tvarováno k aktivnímu plavání. Podivný výrůstek tedy mohl Doryaspisovi sloužit při víření bahna, nebo při rychlém pohybu ve vodě. Tlama tohoto zvířete opravdu nebyla velká k požírání rybek či dokonce větších vodních bezobratlých, proto se určitě živil malými tvorečky... Z hlavového štítu vystupovaly podivné, ploutvím podobné útvary. Jejich přední strany byly opět ostnité, tyto výrůstky se podobaly zubům. Zřejmě měly využití při plavání, protože díky nim mohl Doryaspis dosáhnout klouzavého pohybu. Vše tedy nasvědčuje, že tento pozoruhodný bezčelistnatec byl až překvapivě dobrým plavcem. Místo, kde byly nalezeny jeho fosilie a kde žil, je dnes po půl roku pod rouškou temnoty. Jedná se o Špicberky, ostrovy za severním polárním kruhem, kam dosud proniklo jen málo paleontologů. Špicberky jsou známy jako skvělé místo k hledání fosílií (obrovský predátor z období Křídy, Predátor X, byl také nalezen na Špicberkách). Nalezení jedinci Doryaspise byli vykopáni v geologické formaci zvané Wood Bay. Paleontologové rozlišili dva druhy: D. arctica a D. nathorsti. Tento tvor byl popsán a pojmenován Whitem roku 1935...

Popisy Doryaspise se v knihách o pravěku moc často neobjevují, výjimku tvoří například kniha Ilustrovaná encyklopedie dinosaurů a pravěkých zvířat. Popis najdete také na webu Prehistoric Wildlife.

Příště Dinodontosaurus!

Knihy o pravěku: Od trilobita k člověku

Představím Vám další skvělou knihu o pravěku, kterou mám doma... Snad se Vám bude popis líbit...

Od trilobita k člověku je známá kniha od paleontologa Oldřicha Fejfara, a je stručně řečeno nádherná. Byla sice vydána v roce 1980, ale mnohé z informací se v ní stále drží při pravdě dodnes. Tato kniha byla také součástí velké edice, která byla tehdy vydávána Albatrosem, a jež se zaměřovala celkově na přírodu... Od trilobita k člověku vypráví příběh evoluce života na Zemi. V první kapitole Vám autor představí historii paleontologie a geologie, včetně jmen jako Joachim Barrande, Georges Cuvier, Lamarck, Charles Darwin, Othniel Charles Marsh, Edward Drinker Cope atd. V této kapitole se seznámíte s prapůvodními představami o vzniku Země a vesmíru, jež byly nahrazeny současnými fakty. Je zde popsána i Darwinova cesta kolem Jižní Ameriky, během které došel ke své evoluční teorii, a také slavná Válka o kosti. Další části knihy se věnují živoucím fosiliím, pak druhům a populacím, jak se druhy mění a přizpůsobují se na život v měnících se prostředích. Poté již následuje cesta od počátků života k současnosti, počínaje prvohorami až po čtvrtohory. V knize jsou nákresy koster dinosaurů, savcovitých plazů, ptakoještěrů, ryboještěrů i pravěkých savců, a také rekonstrukce podob měnících kontinentů. Mezi těmi fakty, jež dnes již nejsou platné, se setkáte s teorií považující sauropody za částečně vodní zvířata. To není pravda, při plavání nebo alespoň potápění se ve vodě by se tato mohutná, desítky tun vážící zvířata udusila. Jinak jsem však osobně v knize žádné další dnes již neplatné teorie nenašel, i když vzhledem k roku vydání se v ní asi ještě nějaké objevují. Nakonec se posuneme k původu člověka a celkově spletité cestě za jeho poznáním. Proto se velká část této kapitoly věnuje historii paleoantropologie. Zmíněna jsou zde snad všechna důležitá jména, jak Eugene Dubois a Pithecanthropus, tak i Australopithecus a vývojové fáze lidí. Poté se však dostáváme i k zvířatům doby ledové, včetně mamutů... Mě osobně se tato kniha opravdu velice líbí. Někdo by si možná pomyslel, že jakožto starší kniha nebude obsahovat úplně vše, ale mě to tak nepřijde. Opravdu se mi líbí, jak je celkově příběh života v této knize ukázán, stejně jako příběh vědců, kteří se jej snažili odhalit. Tuto knihu určitě doporučuji!

Údaje:

Autor: Oldřich Fejfar,

rok vydání: 1980 (k dostání v antikvariátech),

počet stran: 327.

Další popisy již v brzké době!!!