Isabelle Cardoně se podařilo najít Curupiru na okraji vesničky Paraíba. Démonická ochránkyně pralesa upozornila místní obyvatele prostřednictvím mrtvoly pytláka Rogéria Sequeira, že ztrestá každého, kdo se pokusí ublížit zástupcům ostatních druhů. Později to odnesli čtyři pytláci a barmanka, jež Curupira brutálně zavraždila. Isabella přesvědčila Curupiru, aby si s ní promluvila, a když jí sdělila, že to s ní nemusí dopadnout dobře, Curupira, představujíc si hromadnou vraždu svých sester, zasouhlasila. Ještě předtím, než opustila rezervaci Tanimboca na jihu Kolumbie, dala Isabella dohromady plán, jak výslech provést, s Pierrem Leroyem. Samotné vyslýchání proběhlo ve vyklizené stáji, obklopené brazilskými vojáky, kteří dostali od Pierra speciální příkazy. Jak se při rozhovoru ukázalo, Curupira je zcela přesvědčená, že to, co lidem za ničení pralesa provádí, je správné. Odmítá jakékoliv nálepky jako "ekoteroristka", neboť je považuje pouze za lidské výmysly, a k těm nemá žádný respekt. Pierre jí vysvětlil, jak je možné, že je znovu mezi živými, a přiznal, že udělal velkou chybu, když jí s Jackem Owenem přemístil po odvrácení invaze Shai'ri zpět do Amazonie, aniž by jí sdělil, jak jí byl navrácen život. Curupira se s Pierrem neviděla po patnáct měsíců, a během té doby se její posttraumatický stres zhoršil. Neměla, komu se vypovídat, nikdo jí neposkytl terapii. Potlačovaný smutek ze ztráty ostatních Curupir lidskou rukou, hrůza z prožití vlastní smrti, též způsobené lidmi, a ještě nenávist vůči těm dvounohým opicím, jež v Amazonii pytlačí, kácejí její stromy a vypalují ji, vytvořily z Curupiry tohoto sadistického démona. Pohovor nedopadl moc dobře - Curupira byla od začátku paranoidní, a nakonec zaútočila na Pierra, donutila ho proměnit se krátce v zeleného netvora s keratinovými drápy, následně zabila třináct vojáků a pět dalších těžce zranila, a pak utekla do vesnice. Aniž by to věděla, čeká tam na ni jeden z jejích dosud největších nepřátel. Je to Juan Paredes, synovec Duarteho Ribeira, a chce se Curupiře za to, co udělala jeho strýčkovi, pomstít. Podaří se mu dosáhnout svého cíle?
DÉMON CURUPIRA, ČÁST ŠESTÁ:
Pierre se rozběhl do středu planiny. Vytáhl z kapsy ovladač, zmáčkl na něm malé fialové tlačítko, a rázem se na pastvině objevil velký, technologicky vyspělý letoun, až dosud krytý stealth systémem. Koně, pasoucí se v jeho bezprostřední blízkosti, jeho zjevení ani trochu nevyděsilo. "Moc pěkná bedna," řekla Isabella, nasazujíc si při běhu batoh na záda, "vypadá trošku jinak, než když jsem ji viděla posledně." "Tohle je nový model. Jmenuje se Cryptodactyl. Dlouhá historie," odpověděl Pierre a mávl rukou, vědom si toho, že o událostech posledních měsíců neměla zřejmě Isabella tušení. Společně vrazili do letounu, a zatímco se kolumbijská ochránkyně přírody rozhlížela po jeho palubě, slavný francouzský Lovec kryptidů usedl za knipl, a v několika vteřinách se potom letoun nesl nad planinami. Jeho vzlet už koně trošku vyděsil, někteří se rozehnali směrem k vojákům, pokládajícím led na hlavu svého čerstvě skalpovaného generála. "No dobrá, to bychom měli," řekla Isabella, a posadila se na sedadlo za Pierrem, "ale jak ji teď chcete najít?" "Facilement," odpověděl Pierre, "počítačový systém nahraný v letounu zaznamená jakýkoliv pohyb ve vesnici a jejím okolí." Pak promluvil na počítač samotný: "Gabrielle, mohla bys mi dát prosím souřadnice všech dvounohých zvířátek v Paraíbě? Hledáme jedince s chodidly obrácenými dozadu." "Tohle nechápu," zasmála se Isabella, "jak může nějaký obyčejný počítačový systém jen tak zaměřit Curupiru?" "Je napojený na satelity. Ani nevíte, co všechno zaznamenávají. Mí kolegové z Ameriky ví fakt o všem, co děláme. Nekecám, Isabello. Vidí i skrze střechy," usmál se Pierre. Toto odhalení se Isabelle moc nelíbilo, ostatně jako každému obyčejnému člověku, kterému by byl takový fakt sdělen. Mezitím se Juan připravoval na výstřel. Měl Curupiru na mušce strýcovy pušky, a byl připraven zmáčknout spoušť. Věděl, že si ho zlatovlasá ochránkyně pralesa ani nevšimla. Skákala po střechách, vyhýbala se kulkám z pistolí policistů, jež na sebe navzájem divoce pokřikovali, a hnala se čím dál blíž ke kostelíku, v jehož věži šestnáctiletý mladík stál. Zaťal zuby, přestal dýchat, a nechal svůj hněv, aby jej zcela ovládl. A v tom hněvu spoušť dvakrát zmáčkl. Curupira dostala ránu do hrudníku a do čela. Po té druhé sebou na levné dřevěné střeše obchodu s ovocem sekla, až to žuchlo. Juan se usmál. Šílený vztek vystřídala radost, radost ze zabití té, kterou tolik nenáviděl. Neměla však dlouhého trvání. Curupira v sobě měla ještě trochu odčerpané životní energie z Pierrova těla či těl zabitých vojáků, a rána v čele se jí tak brzy zahojila. Kulka vypadla z tříštivé rány v lebce, a zacinkala na víku zavřeného sudu s banány pod střechou. Démon vrhl na Juana nenávistný pohled. Jejich oči se střetly. Těžko říci, komu z nich plálo v očích naštvání víc. Tato výměna pohledů trvala pouhou vteřinu, snad vteřinu a půl. Poté Curupira ze střechy obchůdku seskočila, a vryla své dlouhé nehty do obličeje obezřetnému policistovi. Nestačil vystřelit z revolveru, byla na něj prostě moc rychlá. Zbavila ho části životní energie, až padl na kolena, poněvadž přestal cítit spodní polovinu svých nohou, zahojila si ránu v hrudi, další cinknutí kulky vypadlé z rány, a pak policistu zvedla nad hlavu. Všimla si, že měl za opaskem výbušninu, nejspíše od vojáků, pro případ, že by bylo proti Curupiře nutné použít něco silnějšího. Démon výbušninu odjistil, a zmítajícího se vojáka odhodil ke kostelíku. Pak utíkal dál. Juan vykřikl. Jen tak tak stačil z kostelní věžičky vyskočit, než se rozletěla na tisíce a tisíce kusů všemi zeměpisnými směry. Spadl do velké otepi sena. Takové měl štěstí! Kdyby u starého stavení, vybudovaného zřejmě krátce po příjezdu kolonistů do středu státu Amazonas, seno nebylo nahromaděno, pak by si zlámal nohy a možná i zranil páteř. Zatímco se ze sena dral, Curupira mizela v uličce vedoucí k severu. Působila jako jakási člověku podobná verze geparda. Kdo by si byl pomyslel, že ta dozadu obrácená chodidla jí umožní takovou rychlost? Juan funěl. Nemohl si dovolit jí ztratit. Ne teď! Proběhl kolem hořících zbytků kostelíka, kolem něhož se shromažďovali policisté a všelijací obyvatelé vesnice, a hnal se za svým cílem. Běžel, jako by mu ujížděl vlak. V obličeji byl rudý, cítil neskutečný vztek. Co by s Curupirou udělal, kdyby ji dohnal? Nad tím nepřemýšlel. Že se jí rány z jím vyslaných kulek zahojily, to ho netrápilo. Vedla ho jen zlost. Jakmile doběhl na severní cíp vesnice, k okraji hustého deštného lesa, nelidsky zařval. Stopy, směřující prsty do vesnice, tady končily. Curupira se vyhoupla na větev, a prchala teď pralesem jako Tarzan. Skákala z větve na větev, z liány na liánu, tak, jak to dokázali jen zástupci jejího neobyčejného druhu. Nad Juanovou hlavou náhle něco proletělo. Bylo to stokrát rychlejší, než Curupira, ovšem dobře rozpoznal, oč se jednalo. Byl to letoun, a mířil též na sever. Ať už to byli vojáci nebo někdo jiný, určitě Curupiru sledovali. To Juan chápal, a dodalo mu to další síly. Skočil na motorku zaparkovanou u chudé chajdy, paní, jež z ní vyběhla a řvala na něj, ať ji vrátí, nebo že zavolá policii, zcela odbyl, a zamířil do pralesa po špinavé, takřka rovné lesní cestě. "Mám ji na mušce, Isabello," řekl Pierre, a hlasitě zaťukal na monitor umístěný napravo od kniplu. "Parádní. Jenže co teď? Nebudete snad po ní střílet z kulometu, že ne?" pousmála se Isabella. "Gabrielle, připrav uspávadlo do pušky C1, pravé křídlo," poručil Pierre počítači, načež se otočil dozadu na Isabellu, "a ne, kulometem po ní šít nebudeme. Curupira teď akorát dostane ránu šipkou, a ta ji okamžitě omámí. Je to uspávadlo, které jsem se svými přáteli používal nedávno na Špicberkách na jedno takové... bête stupide... Nevím, jestli to zabere tak rychle na Curupiru, kdyžtak budeme dávku opakovat, ale hlavní je, že by jí to mělo trošku unavit a taky zklidnit. Pak bych ji nabral do letounu, a vzal ji někam do bezpečí." "Podle toho monitoru se žene lesem docela rychle. Myslíte, že je vyděšená?" zeptala se Isabella. "To nevím. Ale ti poldové a vojáci fakt odvedli skvělou práci, když na ní začali střílet. Nedodrželi ani ň z toho, co jsem jim poručil," řekl Pierre. Za necelé dvě minuty se Curupira ocitla na holé plošině, asi dvacet krát pětadvacet metrů. Opustila koruny stromů, seskočila na zem, a běžela po mýtině. "Teď, Gabrielle!" zařval Pierre. Z pravého křídla letounu se vysunula puška, a z té vyletěla uspávací šipka, a zasáhla ochránkyni pralesa do ramena levé ruky. Curupira zasyčela, a šipku okamžitě vytáhla a odhodila. Zuřila. Chápala, že za tím byl Pierre. Zastavila se, učinila několik hrdelních zvuků, a pak se obrátila směrem ke zpomalujícímu se letounu. "Nevypadá moc unaveně," poznamenala Isabella. "To máte sakra pravdu. Jenže my asi unavení budeme. Z prchání před těma mrakama," vykřikl Pierre. Konkrétně myslel mraky malých pralesních pterosaurů, kteří se proti Cryptodactylu hnali ze severu. Vyletěli z pralesa v takové mase, že by překonali i kaloně z jihovýchodní Asie. Začali narážet do předního skla, ohryzávat křídla, zkrátka chovali se šíleně agresivně. Curupira se škodolibě usmála, obrátila se, a zase zmizela v pralese. Nemohla však vědět o Juanovi, jenž ji při jízdě motorkou po cestě, nalevo od mýtiny, krátce zahlédl. Levitujícím letounem posetým chlupatými, vřískajícími plazy s kožovitými křídly se vůbec nezabýval. Ujížděl dál tím směrem, kterým podle něj Curupira mířila. Měl v hlavě mapu této oblasti, a dokázal si představit, kam utíkala - k břehům řeky Amazonky! Lesní cesta jej zavedla do Porto Colombiano. Netrvalo dlouho, a pronásledovanou zahlédl, jak pádí k minipřístavišti. Všiml si, že byla pomalejší, než když ji viděl posledně. Něco se jí stalo, a ačkoliv Juan nevěděl nic o Pierrově uspávadlo, došlo mu, že lidé z vysokorychlostního letounu jí asi něco provedli. Curupira skočila na palubu sněhobílé loďky, načež její oči ulpěly na rybáři, který tu spokojeně stahoval ryby z kůže. Pohled na něj ji roznítil, a dříve, než jí stačil cokoliv říci, válel se již se zlomeným nosem na mělčině. Curupira něco o technologiích lidí věděla, a nedělalo jí problém malou bílou loďku rozjet, koneckonců byla poháněna motorem. Obrátila ji, a zamířila proti proudu Amazonky, na severozápad. O Juanovi, který na loďku včas a tiše skočil před jejím odjezdem, vůbec nic nevěděla. S každou minutou byla malátnější, její smysly tupější, její rozhodování pomalejší. Pierrovo uspávadlo učinilo démona zranitelným, a to byla Juanova šance, jak se mu pomstít.
Curupira chvíli seděla u motoru, pak však učinila několik kroků vpřed, a sekla sebou pod stříškou loďky. Obličejem vrazila mezi desítky mrtvých rybek, jež tu byly nahromaděny. Naštvaně se zase zvedla, malátně se otočila, a pak znovu upadla. Tentokrát však ne kvůli vysílení, nýbrž proto, že loďka narazila o břeh. Curupira ji z této pozice dostala, a vrátila ji zpět na vodu. Juan po celou dobu ležel na přídi, a pozoroval svůj cíl. Jakmile se loď rozjela, a Curupira si začala znaveně přejíždět rukama po obličeji, a vjíždět prsty do očí, rozhodl se jednat. Přichystal si provaz, a z pouzdra na opasku vytáhl dlouhý nůž. Pomalu se začal k ochránkyni pralesa blížit, a v hlavě mu tančily představy o jejím mučení. Curupira začala kašlat. Nebylo jí zrovna nejlépe. Podívala se na svou ruku, a všimla si, byla rozmazaná. "Co mi to udělali?" vyhrkla jen tak pro sebe. Pak pohlédla vpřed. Všechno bylo též rozmazané. Všimla si jen toho, že se loď blíží k dalšímu zelenému květáku stromů, a tak změnila směr, aby ji dostala do středu toku. Lidskou postavu s nožem a provazem nedokázala rozpoznat od stěny pod stříškou, tak špatně na tom byla. Co chvíli rostlo její nutkání usnout. Nechtěla spát, avšak její mozek se vypínal, její svaly ochabovaly, a byla stále nemotornější. A v tu chvíli, kdy už musela bojovat s víčky očí, jež se chtěly zavřít, ucítila, že se jí něco zařízlo do krku. Byl to hrubý provaz. Stáhl její hrdlo, někdo za něj zatahal, a ona náhle ležela u jeho nohou. Pak jí projel levým ramenem nůž. Jednou, podruhé, potřetí, pak jí řízl do zad, pak se ozvalo zařvání útočníka, plné děsuplného vzteku, a Curupira od něj schytala pár bolestivých kopanců do stehen a do břicha. Provaz se utahoval, dýchání se stávalo těžším. Útočník byl rozmazaný, nedalo se poznat, co byl zač. Curupira věděla jen to, že se jednalo o člověka. Byla příliš unavená na to, aby pronesla jakékoliv slovo. Ovšem jediné pomyšlení na odporný lidský druh rozzuřilo i ji, a znovu se v ní probudila ďábelská síla, schopná překonat nepřirozenou únavu. Zaryla do útočníkovi nohy své drápy, a trhla. Juan vykřikl bolestí, a pokusil se z jejího sevření vyklouznout. Marně. Dlouhé, pevné nehty mu drásaly maso, a v jednu chvíli dokonce Juan ucítil, že se mu zastavilo srdce. Znavené Curupiře se podařilo odčerpat trochu jeho životní energie. Neměla dost síly na to, aby ho připravila třeba o chůzi, přesto však doušek jeho energie získala, a to stačilo k tomu, aby se jedna z bodných ran v jejím rameni zahojila. Zároveň jí to dodalo trochu síly ke vzdorování uspávadlu. Postavila se, zamotala se na palubě, a na vteřinku svého útočníka zpozorovala zcela ostře. Byl to ten mladík z kostelní věže! Zblízka ovšem působil jako malý kluk, jako teenager. Démon se rozchechtal. Juanovi, ležícímu na palubě a držícímu se za ránu v noze, se v očích poprvé objevil strach. Curupira přetrhla provaz, jenž ji škrtil, a vrhla mu jej do obličeje. "Myslel sis, že mě zabiješ? Dokonce dvakrát?! Já se nedám zabít," řekla Curupira, a pak se jí náhle před očima setmělo. Spadla na Juana, a zůstala na něm ležet. Ten řval, jako by ho někdo mučil. Dostal najednou z Curupiry strach, všechen ten hněv, který v sobě posledních pár dnů střádal, ho opustil, a teď, když na něm ležela, a dýchala mu svým sladkým dechem do obličeje, bál se jí jako nikdy předtím. Snad to byl její smích, který ho před pár sekundami příšerně zděsil. Nakonec se však uklidnil, a její tělo z toho svého odsunul. Byla těžší, než vypadala, a Juan mohl sám sobě přísahat, že mu rozdrtila hrudník. Byl to ale jen chvilkový pocit. Došlo mu, že Curupira usnula. Utřel si sliny z úst, zvedl dlouhý nůž, a znovu ji sekl do zad. Vítězoslavně zařval, a táhl nůž níže, nalevo podél její páteře. Bolest Curupiru probudila. Otevřela oči, svět byl zase rozmazaný, ovšem tu bolest, tu cítila moc dobře. Vydala ze sebe bolestný, trýznivý řev, prudce se otočila, a chytila Juana za ruku. Nůž jí zůstal vražený v zádech. Zaryla mu teď drápy do ruky, a přitáhla je k sobě, takže mu v tkáni zanechaly hluboké šrámy, div že mu ji nepřetrhla v zápěstí. Neřízená loďka opět dospěla břehu klikatící se Amazonky, a Juan odletěl na druhou stranu paluby. Přitom dostal ránu do hlavy, a zůstal chvíli nečinně ležet. Curupira, stále malátná a neschopná pořádně očima rozpoznat prakticky nic ve svém okolí, si přejela rukou po zádech. Nůž z nich vytáhla, a z očí jí v tu chvíli vytekly slzy. Ne lítosti či strachu, ale bolesti. Odporné bolesti. Pokusila se nůž hodit na Juana, nemohla však trefit, neboť jej ani neviděla. Převalila se přes palubu, a spadla do špinavé říční vody. Tam instinktivně začala vydávat pusou sotva slyšitelné zvuky. "Klik - klik - klik!" Přiblížila se k ní skupina piraní červených. Kroužily kolem ní, a pozorovaly ji svýma velkýma, rudýma očima, jež planuly mnohem výrazněji než ty její. Jedna z piraní se přiblížila k otevřené ráně v Curupiřiných zádech, ale hned se zase vzdálila. Nato se přiblížily další dvě, ovšem také hned zase odplovaly. "Klik - klik - klik!" Z hlubin Amazonky připlouvalo piraní čím dál víc. Musely jich tu být desítky, možná i stovky! "Klik - klik - klik!" Plavaly blíž ke Curupiře, a už se nevzdalovaly. Neměly to zapotřebí. Bylo jim jasné, co bude následovat. A Curupiře též.
Sáhla mezi ně, a několik jich chytila. Nevzdorovaly. Začala jim odčerpávat životní energii, a ohavná tržná rána v zádech se jí pomalinku zacelovala. Chytila další piraně, a zhojily se i zbylé rány v jejím rameni. Dalších několik piraní, a také odřená kůže na krku byla vyměněna kůží zcela novou a hebkou. Ryby se obětovaly, aby mohla ochránkyně džungle žít. Zbylé piraně se vrhly na mrtvá těla svých bratrů a sester, a jako správní kanibalové je ohlodaly na kost. Curupira se s mohutným nádechem vynořila z vody. Síla piraní nadobro potlačila účinky uspávadla, a zlatovlasá bytost oděná ve zčernalém listí se opět pocítila přinejmenším uspokojivě. Nahlédla do loďky, a zlostně zafuněla, když si uvědomila, že byla prázdná. Juan zmizel. Curupiře v očích zažehly plameny, ďábelsky se usmála, a ponořila se opět do vody. Na to, aby dál plavala proti proudu řeky, už byla dostatečně silná, a loďku nepotřebovala. Juan od ní ve skutečnosti nebyl daleko. Plazil se po břehu, a těžce oddechoval. Jedna ruka se mu třásla, a pokládala špinavý kapesník na ruku druhou, zcela rozdrásanou. Nutně potřeboval lékařskou pomoc. Dokázal se postavit, ač poraněná noha ho hrozně bolela. "Maldito seja! Maldito seja, sua bruxa! Eu vou caçar você! Eu vou caçar você!!! Você me escuta?!" vyřvával si na břehu hlasivky. "Você vai morrer nas minhas mãos! Isso eu posso prometer!" Padl na kolena, a rozbrečel se. Přece jenom mu bylo teprve šestnáct. Spáchat vraždu vůbec nebylo tak jednoduché, jak čekal. I když byla Curupira omámená, měla pořád dost síly na to, aby mu ublížila. Netrvalo dlouho, a špinavý kapesník byl celý nasáklý krví. Teď začínal mít Juan strach, že vykrvácí. A tak nechal poděšeného řvaní, skočil do loďky, obrátil ji, a zamířil zpátky do Porto Colombiano. Doufal, modlil se ke všem božstvům a démonům, že při cestě nevykrvácí. Ty rány skutečně nebyly nikterak pěkné. Curupira se dál hnala proti proudu řeky, plovajíc dvakrát, třikrát rychleji než obyčejný člověk. Proplouvala nad těly obřích, sedmimetrových anakond, cákala se ve vodě doprovázena růžovými delfínovci amazonskými, na březích chrochtala na kapybary, jež jí chrochtavé pozdravy opětovaly, a na chvíli se cítila uvolněná, svěží, bezstarostná. Teprve, když se rozhodla vodu opustit na břehu Amazonky jižně od Lago Araxical, znovu ji strhl hněv. Postavila se na břehu, sedla si do bahna, a práskla do něj pěstí. "Připravila jsem kvůli tomu člověku o život několik piraní. Obětovaly se, jen abych mohla žít. Nepřesvědčovala jsem je, jen jsem je poprosila o pomoc. Ale jejich životy by nikdy nebyly ztraceny, nebýt toho ohyzdného lidského tvora, jenž mě chtěl zabít. Nikdy bych je nemusela prosit o pomoc, žádat je o oběť, kdyby do mě nezaryl svůj špinavý nůž. Isabella a Pierre říkají, že nemám všechny lidi shazovat do jednoho pytle. Jak nemám, když jsou všichni takoví chladnokrevní zabijáci? Napadl mě, nejspíš jen tak! Nejspíš proto, že chráním lesní obyvatele, a jemu se to nelíbí. Všichni lidé jsou prohnilí. Nenávidím, a navždy je budu nenávidět!" řekla si pro sebe Curupira v jazyce, kterému by žádný člověk ani zástupce jiného druhu nedokázal porozumět. Mluvila pro sebe starým jazykem Curupir. "Žádný z nich si nezaslouží žít! Všichni by měli být vybiti! Lidský výraz pro vybití je prý... genocida... tak to nazvala Isabella. Když jednou způsobili genocidu mého druhu, proč bych nemohla já způsobit genocidu toho jejich? Zaslouží si to, proradná verbež," pokračovala. Z lesa se ozvalo něčí zvolání. Lidské zvolání. "Jsou všude, jako paraziti!" zařvala Curupira, a naštvaně vtrhla mezi křoviny. Utíkala ke zdroji lidského hlasu. Do minuty stála před dvěma indiánskými lovci, původními lidskými obyvateli těchto lesů. Až dosud mířili oštěpem na jakéhosi opeřence, ovšem příchod Curupiry jej vyděsil, a oni teď vypadali zklamaně. Curupira se na ně dívala se stejnou nenávistí, jako na potomky kolonistů. Vůbec ji nezajímalo, že původní Jihoameričané jsou velmi odlišní od těch, kteří do pralesa přicházejí s puškami a s motorovými pilami. Viděla jen lidi, pořád ten samý druh. "Několik piraní dnes zaplatilo životem, jen abych já mohla žít. To si žádá oběť ze strany lidí, ze strany druhu, který se mě dnes pokusil zabít," řekla si pro sebe nahlas před lovci, jež na ni hleděli s údivem i mírným zděšením. Nezajímalo jí, jestli její slova dávala smysl, jestli to mělo nějakou logiku nebo ne. Zmocnila se jí sadistická touha ubližovat lidem, a oba lovce - ač nemohli být od ostatních lidí, s nimiž dosud bojovala, odlišnější, a ačkoliv jejich kmen žil po desítky tisíc let v pralese v harmonii se zvířaty - napadla. Prvnímu utrhla hlavu, a jeho oštěp pak bodla druhému lovci do srdce. Utrženou hlavou vzala s sebou, a po stopách lovců došla až do jejich osady. Nikdo v ní nechápal, proč se tady najednou Curupira objevila. Pár dětí začalo brečet, když uvidělo hlavu muže, kterého dobře znali, nesenou v jejích rukou. Curupira vstoupila do jedné chýše, hodila hlavu po ženě chovající své malé dítě, to jí vytrhla z rukou, a zlomila mu o koleno páteř. Žena začala křičet. Zvedla hliněný hrnek, a rozbila ho Curupiře o obličej. Ta jí naopak vysála životní energii, a vyhublé, duté tělo Indiánky zalehlo znetvořené tělíčko jejího zabitého potomka. Curupira vyběhla ven, zvedla ze země klacek, vložila jeho opačný konec do ohně ve středu osady, a pak jím zapálila dvě chýše. Indiáni byli rozzuřeni. Tři muži na Curupiru okamžitě skočili, a povalili ji na zem, přičemž řvali něco ve svém domorodém jazyku. Curupira se na ně ďábelsky usmála, dva z nich okamžitě zabila přečerpáním jejich životní energie do svého těla, a tomu poslednímu roztrhala svými drápy obličej. Pak jej hodila do ohně ve středu osady, a nechala jej se zapálenými koženými spodky pobíhat mezi domky. Pár z nich zase chytlo. Curupira přiběhla k šestiletému chlapečkovi, kopla ho do obličeje, a pak mu zapálila hořícím klackem vlasy. Jakési mladé Indiánce zabodla dráp do oka, a pak jí vlastníma rukama zlomila obě nohy. Masakr v Jauató se opakoval, tentokrát však v ještě nevinnější indiánské vesničce. A tak jako kdysi potomci kolonistů vybili všechny Curupiry, vybila dnes Curupira celý kmen původních obyvatel Jižní Ameriky. Kmen, který ani nebyl těm lidem "z venku" nějak moc dobře známý. Nepřemýšlela o tom, že tito byli jiní. Ne, pro ní to byli lidé, a lidé museli z povrchu planety pryč. Masovou vraždu Curupir přežila jen jedna - ta, která se nyní stala démonem. A podobně přežila vybití tohoto kmene jen jedna dívka, jež se v době Curupiřina řádění procházela se svým mazlíčkem pekari daleko od vesnice, až u břehů Lago Araxical. Když se indiánská dívka, stará teprve jedenáct let, vrátila se svým čtyřnohým kamarádem do osady, propukla v divoký pláč. Spatřila desítky a desítky mrtvol, roztrhaných a rozřezaných na kusy. Žádná z chýši nestála. Z jejich zbytků se kouřilo. Uprostřed bývalé osady stála bledá zlatovlasá ochránkyně pralesa, a pohlížela na lidskou krev na svých rukou. Pláč jedenáctileté dívky ji nezajímal. Jen se pro sebe usmívala, a v hloubi mysli trpěla. Cítila se... skvěle. Ne! Cítila se příšerně. Cítila se ohavně. Plna smíšených pocitů, musela se sama sebe na něco zeptat. Na něco velmi důležitého. "Proč jsem to udělala?!"
Pokračování příště...
Žádné komentáře:
Okomentovat