Dva nové paleontologické objevy z konce letošního srpna

Paleontologických objevů nikdy není dost. Neustále vycházejí nové vědecké články popisující předtím neznámé druhy, a někdy může být těžké stíhat o všech těch objevech číst anebo v případě lidí, jako jsem já, i psát. Pro svůj poslední článek na tomto blogu v letošním srpnu jsem si vybral dva zajímavé a nedávné objevy. Dovolte mi je Vám nyní blíže popsat...

Minulý čtvrtek, 26. srpna, vyšel ve vědeckém časopisu Canadian Journal of Earth Sciences popis nového druhu mořského plaza, který žil před asi 80 miliony let na území Kansasu. Alexander J. Willman a jeho kolegové, kteří výzkum jeho fosilií prováděli, mu dali jméno Ectenosaurus everhartorum. Jde o druhou specii tohoto rodu, zavedeného Dalem Russellem v roce 1967 (první druh, E. clidastoides, však popsal Merriam v roce 1894 původně jako zástupce rodu Platecarpus). Toto úžasné zvíře patřilo mezi mosasauridy a ještě konkrétněji do podčeledi Plioplatecarpinae (ač třeba anglická Wikipedie z nějakého důvodu uvádí, že ectenosaurus byl zástupcem podčeledi Mosasaurinae). Bylo dlouhé 5,5 metru, tudíž se jednalo o většího predátora, postaveného poněkud výše v potravní pyramidě křídového pekelného akvária. Ectenosaurus everhartorum byl popsán na základě části čelistní kosti, která se svým tvarem podobala čelisti krokodýlí. Jeden z výzkumníků, doktor Takuya Konishi, ji dokonce připodobnil k podlouhlým čelistem tomistomy úzkohlavé (Tomistoma schlegelii) z jihovýchodní Asie. Není pochyb, že se ectenosaurovi takto tvarovaná tlama hodila k pronikání do hejn ryb, jež zřejmě tvořily hlavní složku jeho potravy. Holotyp byl nalezen v 70. letech minulého století v Logan County na západě Kansasu. Pozoruhodné je, že z této části státu pochází více než 1500 mosasauřích pozůstatků - některé z nich samozřejmě ještě nebyly popsány.

Příbuzný Ectenosaurus clidastoides, obrázek z webu Paleofile

O den dříve, 25. srpna, publikoval prestižní žurnál Nature výsledky výzkumu argentinského vědce Ricarda Martíneze a jeho kolegů, jež popsali lepidosauromorpha z doby před 231 miliony let. Pojmenovali ho Taytalura alcoberi. Počátek evoluce lepidosauromorphů je stále do značné míry záhadou, tolik se toho o něm totiž neví. Nález tohoto plaza je důležitý proto, že se jedná o raného zástupce této skupiny - žil ještě předtím, než se lepidosauromorphové rozdělili na šupinaté a hatérie (neboli rhynchocephaliány). Martínez provedl tomografii lebky taytalury, a zjistil tak, že nesla znaky současných hatérií. Vypadá to tedy, že tyto znaky, považované za unikátní právě u tuatar, se ve skutečnosti vyvinuly už v pozdním triasu u primitivnějších lepidosauromorphů. Ačkoliv Taytalura patří mezi primitivní zástupce kladu, těmi opravdu nejstaršími jsou Paliguana z pozdního permu a raného triasu Jihoafrické republiky a Sophineta z raného triasu Polska. V době, kdy Taytalura žila, setkávala se na území Argentiny s prvními dinosaury jako byli Eoraptor a Herrerasaurus.

Taytalura alcoberi a jeden z primitivních dinosaurů v pozadí, obrázek ze Sci-News

Samotné vědecké články jsou dostupné na webech Canadian Science Publishing a Nature. Za námět na tento článek a některé další informace vděčím webu Sci-News. Co si o těchto objevech myslíte? Velmi zajímavé, není-liž pravda?

Springwatch 2021 - Ostrov Lundy

Ostrov Lundy. Paddleboardistka a advokátka oceánů Cal Major nás vezme na cestu k ostrovu Lundy, jednomu z nejkrásnějších míst na anglickém pobřeží. Je vzdálen asi dvanáct mil od jejího domova v North Devon. Vodami v jeho okolí možná plavou plasty, jako u pobřeží jiných ostrovů, jednou věcí je však Lundy výjimečný. Na začátku 70. let minulého století se totiž jeho vody staly vůbec prvními na území Spojeného království, kterým byla poskytnuta ochrana. Není divu proč - je to skutečný ráj zvířat, a to díky své unikátní pozici v Bristolském zálivu. Směřují k němu mořské proudy ze samotného zálivu, ze severního Atlantiku a pak navíc ještě golfský proud. Výsledkem je velká rozmanitost podmořských organismů, žijících v rozsáhlých chaluhových lesích. Korálové útesy se táhnou až 1,6 kilometru (míli) od břehů Lundy, a žije v nich všech pět druhů britských korálů nazývaných souhrnně "cup corals", včetně druhu Leptosammia pruvoti (sunset cup), který je Caliným nejoblíbenějším. Mezi lety 1971 až 2010 se ochranářský statut Lundy pětkrát změnil; ostrovu je nyní poskytována ještě větší ochrana než v minulosti. Dnes je Lundy důležitým místem pro rozmnožování tuleňů kuželozobých, kteří k němu připlouvají z Atlantiku, a pochopitelně podporuje i mnoho mořských ptáků. Samotný název ostrova pochází z norštiny a znamená "ostrov papuchalků". Kolonie těchto nádherných alkovitých s pestrobarevným zobákem jsou na březích Lundy k vidění od dubna do července. Kromě toho jsou tu také alky malé, alkouni a buřňáci.

Klip ze sedmé epizody pořadu Springwatch 2021 z dílny BBC Studios Natural History Unit, vysílaného v květnu a červnu na BBC Two.

Dinosauři z Jihoafrické republiky: Paranthodon

V sobotu začala na mém blogu slibovaná série "Komiksy s dinosaury a dalšími pravěkými zvířaty", a hned o dva dny později je tu první část dalšího zbrusu nového projektu, který jsem nazval "Dinosauři z Jihoafrické republiky". Jak už jeho název značí, bude se zabývat druhohorními veleještěry z Republiky Jižní Afrika, a podobně jako třeba ve stále běžících sériích "Projekt Velociraptorinae" či "Pravěcí netopýři" popíši v každé části jeden rod. Jsem si jist, že není třeba k tomu dodávat víc. Jako prvního jsem vybral paranthodona!

Druh: Paranthodon africanus,

Autor popisu: Robert Broom,

Naleziště: Kirkwood Formation, Kapsko (dnes Západní a Východní Kapsko),

Období: raná křída, před 139 až 131 miliony let.

Stalo se to v roce 1845, když amatérští geologové Andrew Geddes Bain a William Guybon Atherstone zamířili do Dassieklipu v tehdejší jihoafrické provincii Kapsko a nalezli vůbec první dinosauří pozůstatky na jižní polokouli. Shodou okolností se jednalo také o první dinosauří fosilie nalezené v celé Africe. Andrew Bain se rozhodl v letech 1849 a 1853 poslat některé z úlomků kostí tohoto zvířete do Velké Británie, a to nikomu jinému, než Siru Richardu Owenovi. Ten je popsal pod názvem Anthodon serrarius. Bohužel však učinil chybu, neboť dal dohromady materiál z více lokalit. Othniel Charles Marsh zařadil v roce 1882 rod Anthodon do čeledi Stegosauridae, a Richard Lydekker, který Owenovu chybu odhalil, přišel zase na to, že se jednalo o plesiosaura. Sbírku fosilií v Londýnském přírodovědném muzeu navštívil v roce 1909 skotsko-jihoafrický paleontolog Robert Broom a všiml si, že Owenův Anthodon vlastně vznikl zkombinováním fosilií jakéhosi terapsida z čeledi Pareiasauridae a nějakého dinosaura. Původní název ponechal terapsidovi, a pro dinosaura, o němž byl přesvědčen, že patřil mezi býložravce s kyjovitým zakončením ocasu, vymyslel jméno Palaeoscincus africanus. Samotný rod Palaeoscincus byl samozřejmě zaveden již v roce 1856, a to Josephem Leidym. Pak se na fosilie z Kirkwoodu podíval baron Franz Nopsca, aniž by si byl vědom Broomových závěrů. V roce 1929 pojmenoval zvíře Paranthodon owenii. Až za dalších 42 let jej tehdy mladý student paleontologie Walter P. Coombs přejmenoval na Paranthodon africanus, a toto jméno mu už zůstalo. Paranthodon je dnes řazen do podřádu Stegosauria. Bohužel jsou Bainovy a Atherstonovy nálezy těmi jedinými, které se kdy z tohoto dinosaura našly. V podstatě se jedná o přední část horní čelisti, včetně částí nosních kostí. Oba geologové objevili také několik izolovaných zubů pocházejících nejpravděpodobněji ze spodní čelisti. Nějaké další zuby byly údajně později nalezeny v Etiopii, ale není úplně jisté, jestli tomuto druhu patří. Není divu, že o tomto dinosaurovi toho příliš mnoho nevíme. V roce 2018 dokonce T. J. Raven napsal vědecký článek, v němž zdůraznil, že Paranthodon nenese žádné diagnostické znaky stegosaurů a je mezi ně řazen čistě kvůli jakési podobnosti kostí a několika starším fylogenetickým analýzám. Podle údajů od Thomase Holtze byl Paranthodon dlouhý 5 metrů a vážil 454 až 907 kilogramů. Bylo to tedy půltunové až tunové zvíře, a lze téměř s jistotou tvrdit, že bylo býložravé. Tento stegosaur okusoval listí ze stromů podobným způsobem, jako jeho lépe známí příbuzní. Paranthodonovým bratránkem byl čínský Tuojiangosaurus, který žil o dvacet až třicet milionů let dříve, v pozdní juře. Vzhledem ke skorým fosilním nálezům nelze s jistotou tvrdit, že byl tento jihoafrický raně křídový stegosaur samotářským živočichem, ale protože samotářsky žili jiní "dinosauři se střechou na zádech", lze předpokládat, že to platilo i paranthodonovi. Svou domovinu sdílel třeba s algoasaurem, až devět metrů dlouhým sauropodem, a s jihoafrickou dinosauří hvězdou nqwebasaurem, oním slavným teropodem, kterému se říká Kirky (podle Kirkwoodu). Jinak žili na tomto území dosud neidentifikovaný iguanodont a zřejmě i jakýsi brachiosaurid a dicraeosaurid.

Další část Dinosaurů z Jihoafrické republiky vyjde v dohledné době! Do třetice všeho dobrého chystám ještě jeden nový projekt, ale zatím nevím, kdy začne. Každopádně doufám, že si tuto sérii užijete!

Cryptid Hunters: The Warrior Trio (3/10)

Brzy přijde čas, kdy se budou muset vyhrabat z jámy neštěstí. Zatím však se sebou všichni bojují, a jak je známo, vnitřní boj je tím nejtěžším. První část příběhu Cryptid Hunters: The Warrior Trio se zaměřila na Rogera Neilla, který se po zabití stovek nevinných na podzim minulého roku ukryl v Srbsku a stal se součástí tamního opiového obchodu. Ve druhé části jsme byli svědky nelehkého rozhodnutí Fahada Ghazalliho, který musel zabít nenávistného vraha, aby zachránil obyvatele brazilského Rio de Janeira. Třetí část příběhu patří Akihiku Yukimurovi, bývalému japonskému agentovi a členovi původních Lovců kryptidů, který je ztělesněním nekontrolovatelného vzteku. Již na konci Cryptid Hunters Dark, kdy jsme se s ním naposledy setkali, bylo jisté, že zabití tolika nevinných lidí nesl těžce, a to i přesto, že je svou náturou zabiják. Co se s ním asi po opuštění Langley stalo? Kam se vydal? A jak se od té doby změnil? Právě na tyto otázky si budete moci brzy odpovědět...

CRYPTID HUNTERS: THE WARRIOR TRIO, ČÁST TŘETÍ:

V zasněžené tundře panovalo hrobové ticho. Nefoukal vítr, trsy suché trávy stály ve sněhu zcela nehnutě, a samotná bílá pokrývka nebyla ničím narušena. Jen sem tam se na ní objevila stopa králíka, bělokura či lišky, ale protože předešlou noc mohutně sněžilo, většina z nich byla zakrytá. Ovšem po té nejrovnější, nejschůdnější části tundry se táhl zcela nový pás stop. Pocházel od dvaatřiceti pacek a saní. Uprostřed nekonečné pustiny ruského Jakutska táhlo osm velkých psů sáně s dvěma muži, z nichž jeden si v nich krásně hověl, nohy přikryté černou pokrývkou, druhý stál za ním a držel se kraje saní. Oba měli obličeje zakryté tlustými šálami a širokými slunečními brýlemi, aby jejich oči při pohledu na sluncem ozářený sníh nepřišly k újmě. Pokud tu vál mrazivý vítr, pak jen tam, kde se rychle pohybovaly tyto sáně. "Bystro, Dmitryi!" zvolal ten druhý muž, a na jeho příkaz začala jakutská lajka úplně vpředu, nalevo od trochu menšího psa stejné krve, pádit, jako by jí šlo o život. "Khoroshyi! Khoroshyi! Vy chempiony!" motivoval je jejich cvičitel. Lajky takto běžely tundrou od chvíle, kdy se na horizontu objevily první sluneční paprsky. Ani po čtyřech hodinách nevykazovaly známky únavy, a houževnatě se sunuly dál s neobyčejným půvabem a ladností. Opravdu není lepšího psa na tažení saní v sibiřské divočině, než jakutské lajky. Pomalu, ale jistě se sáně blížily k sopečnému jezeru Khaiyr, jehož název znamená v překladu kupodivu z mongolštiny něco jako "milovat". Nemohlo být zvláštnější, že si destinaci s tak podivným, sentimentálním názvem vybral muž, který v těch sáních seděl. Jeho vlastní city a emoce totiž byly po celý jeho život převážně negativní. Vztek, zloba, zuřivost, sebezničující touha po pomstě. Psi se konečně zastavili na pahorku jihovýchodně od břehu jezera. "Otlichnaya rabota, rebyata! Otlichnaya rabota!" pochválil lajky jejich majitel, seskočil ze saní a šel se s nimi pomazlit. "Dmitriy, ty potryasayushcheye zhivotnoye! Spasibo!" Statný, vysoký Japonec, který až dosud v saních seděl, nemotorně vstal, strhl šálu a černé brýle ze svého obličeje a zadíval se na hladinu jezera, z velké části v této roční době nepokrytou ledem. "Pořád si říkám, jestli to vůbec stojí za to," řekl svým syčivým, hadím hlasem. "Určitě, Akihiko! A víš proč? Protože já sám jsem ho tu už viděl," odpověděl anglicky se silným ruským přízvukem jeho průvodce, "viděl jsem to zvíře vylézat z vody a opalovat se na letním slunci." Akihiko Yukimura nevěřícně pokýval hlavou. "Jezero má možná málo ryb, ale monstru to stačí. Je vzácné. A když ryby dojdou, sežere své vlastní potomky. Proto přežívá," pokračoval Jakut, jehož zjizvenou tvář psi stále dokola láskyplně olizovali. "I kdyby se neukázalo," řekl Akihiko, aniž by se na něj podíval, "dík za svezení, Michile." Vytáhl z pouzdra na opasku dalekohled a začal z pahorku jezero očima zkoumat. "Monstrum je nerado, když se někdo přiblíží ke břehům jezera," řekl Michil, "naučilo se bát lidí, i když jich sem chodí málo." "Zaútočili na něj?" "Ne, alespoň pokud vím. Prostě cítí, že lidé nejsou dobří. Dokáže odhadnout, jaké je jejich srdce. Proto se schová, když člověk vstoupí na břeh." "To je pěkný," řekl Akihiko, "začíná mi být sympatický." "Schovávat se před lidmi je pro zvířata, jako je monstrum z tohoto jezera, jediná možnost, jak se dožít dalšího dne. Avšak člověk by se před ostatními lidmi skrývat neměl. Není důvod, proč," řekl Michil. "Jo? Tak to lidi vůbec neznáš, kámo," odpověděl démonickým hlasem Akihiko. "Znám je lépe, než si myslíš," pousmál se Michil, "možná i lépe, než ty." Akihiko zpozorněl. Na hladině jezera, u jihovýchodního břehu, se objevilo několik velkých bublin. "Kolik je pod tou vodou jedovatého plynu?" zeptal se, hledíce na to místo dalekohledem. "Nikdo neví," odpověděl jeho průvodce, "ani není známo, jak je hluboké." "Je možný, že by z jeho dna unikal na hladinu plyn a vytvářel takové bubliny?" zeptal se Akihiko. Michil okamžitě sáhl po svém dalekohledu a podíval se tam, kam Akihiko ve svých palčácích ukazoval. "Ne, to není plyn. Monstrum je pod hladinou. Podívej se pořádně, uvidíš tam jeho hlavu. Co nevidět se vynoří," řekl nadšeně. Po asi minutě čekání prorazila vodní hladinu malá hlava. Z nozder umístěných v blízkosti očí vystříkly dva gejzírky, z očí sjela niktitační membrána, a do vzduchu se pomalu natáhl tři metry dlouhý krk. Jak se dral šupinatý netvor na bahnitý břeh, ukázal svou zádovou plachtu z kůže, vyztuženou dorzálními kostěnými výstupky. Překvapivě drobné ploutve, jež značily, že nebyl nějakým význačným plavcem, zavrtal do bahna, a nastavil zádovou ploutev slunci. "Tohle je neuvěřitelný," usmál se Akihiko. Usmál se poprvé za posledních několik měsíců. Z jeho tváře se konečně vytratily starosti. "Přesně jako tehdy, když jsem ho tu zastihl naposledy. Když udržuješ od jezera dostatečnou vzdálenost, monstrum se chová, jako bys tu nebyl," řekl Michil, též se usmívající od ucha k uchu. "Je to... plesiosaurus se zádovou ploutví. Fakt zvláštní," poznamenal Akihiko, "takovou příšerku bych nevymyslel." "Bohužel je ale většina monster od jezera Khaiyr výmysl," reagoval na to Michil, "tento vodní netvor je skutečný, to ano. Ale pak se vyprávějí i příběhy o létajících příšerách černých jako uhel, která poletují nad vodami Khaiyru. A to jsou opravdu nesmysly. Může sem zaletět orel nebo chayka. Možná by se tu mohl zastavit i kran... na své migraci... ale nevím." "Každopádně žádní pterosauři. Chápu," zasmál se Akihiko a odfrkl nosem. Otočil se k saním, otevřel svůj batoh a vytáhl z něj videokameru značky Sony. Michil se na ni podíval se zájmem. "Čtyřiapadesátinásobné přiblížení," pousmál se Akihiko, "hodí se to, když natáčíš takhle z dálky." Michil jen pokýval hlavou. A zatímco houževnatý Japonec natáčel přežívajícího sibiřského plesiosaura, sledoval zjizvený Jakut jeho radostný obličej. Nikdy ho neviděl takto rozzářeného. Poprvé se setkali před třemi týdny. Tehdy Akihiko dorazil do Udačnyje v západní části Sachy, zoufale hledaje nějakého průvodce, který by ho vzal na sever. Toulal se po ruském Dálném východě po téměř čtyři měsíce ve snaze zapomenout na těžkosti, které jej v jeho životě v nedávné době potkaly. Poté, co po událostech z minulého podzimu opustil jedny z mála přátel, jež měl, vrátil se do Japonska a prošel si nelehkou existenční krizí. Začal se nenávidět. Chvíli to ve své rodné zemi vydržel, ale pak potřeboval najít sílu jinde, a zvolil si Sibiř. Měl štěstí, že se vydal sem. Lidé tu nevěděli skoro nic o Lovcích kryptidů a o zločinech, které provedli. Akihikovi se podařilo najít Michila Bakhtina, který organizoval výpravy do nitra Sachy. Většinou sem na svých saních se psím spřežením vozil geology, zkoumající tuto drsnou krajinu. Méně často jej k provázení uprosili bohatí turisté z evropské části Ruska anebo ze západních zemí. Zuřivého japonského bojovníka, zoufale hledajícího klid, ale ještě neprovázel. "Krasivoye zhivotnoye," řekl a prudce pokýval hlavou. "Ta plachta se mu krásně zbarvila doruda. Nahromadila se mu v ní krev," poznamenal Akihiko. Kdo ví, jak dlouho se plesiosaur vyhříval na břehu. Nakonec však sklouzl zpět pod hladinu, chvíli nad ní ještě svou zádovou ploutev držel, ovšem pak zmizel úplně a v průběhu dalších hodin se už neukázal. "Měl toho dost, pašák," usmál se Michil, "je zahřátý a teď určitě loví." "Tohle bylo... moc fajn," řekl Akihiko a umístil videokameru zpět do batohu. "Děláš dokument pro své přátele?" zeptal se Michil. O Lovcích kryptidů toho opravdu moc nevěděl, jen mu bylo známo, že s nimi měl Akihiko Yukimura něco společného. Radostný výraz se náhle z Japoncovy tváře ztratil. Oči jako by mu zalezly co nejhlouběji do důlků. "To je minulost," zasyčel a sedl do saní. Michil neřekl nic. Jen poručil Dmitryimu, aby svou smečku uvedl do běhu. Akihiko s ním nepromluvil po zbytek dne. Zatímco psi utíkali na jih, a Michil se na konci saní kolébal ze strany na stranu, seděl Akihiko zcela schoulený, ponořený v nejtemnějších myšlenkách, nevnímaje již krásu nejnedotčenější části Sibiře. V devět hodin večer dorazily Michilovy sáně k okraji rozsáhlého jehličnatého lesa. Jakut mlčky seskočil, hrdě poplácal své lajky po zádech a šel nasbírat dřevo na oheň. Akihiko opět opustil sáně poněkud nemotorně a podíval se na psy. Civěli na něj, jako by nic takového, jako on, v životě neviděli. Nikdy se k němu nehrnuli, přestože byli přátelští. Možná cítili, že v Akihikovi bylo něco nezvladatelného, nekontrolovatelného, a nikdy to z něj neodcházelo. Většinu lidí dokáží psi předvídat, zvláště pak tehdy, když s nimi tráví spoustu času. Ale za tři týdny toulek po Saše se k němu Dmitryi, vůdce smečky, ani ostatní lajky vůbec neměly. Akihiko si sundal černé brýle a pohlédl Dmitryimu do očí. Pes přímý pohled dlouho neudržel. Místo toho se začal škádlit s ostatními psy, stále ještě v postrojích. Ve 21:09 se setmělo. Akihiko a Michil si sedli k ohni, svlékli si rukavice a zahřívali si prsty v nebezpečné blízkosti plamenů.

"Zítra nás čeká menší exkurze v sibiřské tajze. Už jsi si jí jednou užil a možná jsi jí měl dost, ale ukážu ti strom, jehož vůně překoná i ty nejlepší lidské parfémy," usmál se Michil a přiložil pár jehličnatých větviček do ohně. "Těším se," řekl monotónně Akihiko. "Od té doby, co jsme dnes viděli monstrum, kterés chtěl spatřit, jsi příliš tichý," řekl mu upřímně jeho průvodce. "A co mám podle tebe říkat? Zpívat si při cestě tundrou popové songy?" reagoval na to Akihiko. "Co se stalo s Lovci kryptidů?" zeptal se Michil. Akihiko se na něj prudce podíval. Očividně o tom nechtěl mluvit. "Urazilo tě, že jsem je dnes u jezera zmínil?" "Jdi se bodnout, Michile," řekl na to Akihiko. "Zradili tě?" "Ne, kámo. Jeden člověk z nás udělal vrahy. Donutil nás pozabíjet stovky lidí, aniž bychom si to přáli. Nemám potřebu o tom dál mluvit," zasyčel Akihiko. "A to tě tíží, že ano? Nemůže být lehké žít s vědomím toho, že jsi vrah," řekl Michil. "Už jsem si na to zvyk." "Spíše bych řekl, že jsi zchladl." Akihiko se na něj dotčeně podíval. "Tedy téměř," doplnil se Michil, "tam u jezera jsi poprvé na naší cestě vypadal jako obyčejný, šťastný člověk. Zářil jsi dětským entuziasmem. Teď jsi zase jako dřív. Mlčenlivý, vzteklý, trápíš se. Nedívej se na mě, jako bych tě špehoval nahého v sauně. Říkal jsem ti, že se v lidech vyznám lépe, než bys čekal." "Hele, snažím se od toho utýct, jo?" řekl na to Akihiko. "Útěkem nic nevyřešíš. Nejlepší je postavit se svým problémům. Litsom k litsu, jak se říká tady v Rusku," odpověděl Michil. "Víš vůbec, kdo jsem? Co jsem v životě zažil, co jsem v životě musel udělat?" zvýšil hlas Akihiko. "Na tom nezáleží. Jsi člověk, Akihiko, a přestože působíš chladně a nevyzpytatelně, máš stejné emoce, jako všichni ostatní. Nechceš se někomu vypovídat z toho, co se stalo? Třeba najdeš odpovědi na otázky, které si kladeš už dlouho," řekl Michil. Akihiko vydechl. Byl iritovaný. Na druhou stranu znal Michila dost dlouho na to, aby věděl, že se mu dá věřit. "Můj život je komplikovaný. Lovci kryptidů mi do něj přinesli světlo. Měl jsem pocit, že život s nima za něco stál. Měl jsem mezi nima oporu. Tak jako dneska s tebou, tak i s nima jsem kdysi běhal po světě a hledal tyhle úchylný potvory. Jen tak, pro zábavu. Byla to moje rodina. Jiná než ta, kterou jsem ztratil, ale nějak... mi přirostla k srdci," rozpovídal se. "Zničilo tě to, když si je musel opustit?" "Ne, rozhodli jsme se s tím skončit. Nikdy to nevedlo k ničemu dobrýmu. Byla to sranda, ale mělo to svoje následky." "Byli jste s tím smíření... Takže před čím vlastně utíkáš?" zeptal se Michil. "Asi sám před sebou, já nevím," odpověděl Akihiko. "Tvé negativní emoce pramení odněkud z hloubky..." zamyslel se Michil. "Svět kolem mě se zhroutil, když mi bylo dvanáct. Přišel jsem tehdy o mámu, tátu i oba svý bratry. Byla to vražda. Chtěl jsem je pomstít, tak jsem se stal policistou." "Ty ses stal policistou? To bych opravdu nečekal." "Moc dlouho to nevydrželo. Měl jsem tehdy jenom jednoho kámoše. Dobrýho kámoše. A byl to lhář a manipulátor, a díky informacím, co ode mně jakožto přítel a spolumajitel našeho bytu získával, nakonec ovládl tokijské podsvětí. Já se pak přidal ke kōanchōsa-chō a pracoval jsem pro ně jako tajný agent, vysílaný do různých zemí světa. Dostal jsem se do problémů s jedním magnátem z Číny a ten nechal zastřelit mou přítelkyni," pokračoval Akihiko. "A nikdy ses znovu nepostavil na nohy," dodal Michil. "Představ si to. Rodiče a bráchové mrtví, nejlepší kámoš se ukázal být tím největším debilem na světě, a tvoje přítelkyně rozstřílená na řešeta na prvním rande," řekl Akihiko, "jak jsem se s tím měl vypořádat?" Michil pokýval hlavou. Bylo logické, že Akihika ovládl vztek a proměnil ho v napjatého, dumajícího, tichého vykonavatele spravedlnosti. "Měl jsem jenom dvě věci, co mi pomáhaly dál žít. Běhal jsem po ulicích Tokia v masce a masakroval jsem každého zločince, kterého jsem potkal... a pak jsem se stal Lovcem kryptidů. Za nic jinýho můj život nestál." "O návratu k normálnímu životu jsi ale dlouho neuvažoval, že? Nepřemýšlel jsi třeba o tom, že by sis našel jinou přítelkyni, zanechal své kariéry coby tajného agenta a odstěhoval se někam na japonský venkov?" zeptal se Michil. "Na japonský venkov? Tam zemřela moje rodina. A vztahy mě nezajímají. Nikdy už jsem s nikým nechodil, neláká mě to, lidi mě nepřitahujou. Jsou všichni shnilí," odpověděl Akihiko. "Tak to ti musí spousta lidí závidět," usmál se Michil, "máš o jeden problém méně." "Ten člověk, Nieto, co zmanipuloval mě a ostatní Lovce kryptidů k zabíjení nevinných, aby nám dokázal, co jsme vlastně zač... nějak tím svým sérem odpoutal mou stinnou stránku, a ta mě ovládla. Najednou jsem si zabíjení užíval víc, než kdy jindy. Potom, co to skončilo, jsem se vrátil do Japonska, a jenom jsem hledal problémy. Nemohl jsem se udržet. Musel jsem lidi mlátit, musel jsem jim řezat zaživa maso, musel jsem jim vyřezávat oči z hlavy... Prostě mě to neustále táhlo k brutálním činům, i když jsem si vždycky vybíral jenom zločince. Nevím, kolik jsem jich ještě zabil, nepočítal jsem je. I jako Habu jsem ale spáchal několik hnusných, krvavých vražd," pokračoval Akihiko. "Tak před tím utíkáš. Proto jsi tady. Protože všechno, co se ti v životě stalo, z tebe učinilo nekontrolovatelného zabijáka. Toužíš po krvi, ne jako lovec - jako mí psi - ale proto, že tě krev patologicky přitahuje," řekl na to Michil. Akihiko pohlédl na hvězdy na jasné noční obloze. Mohlo by se zdát, že není nic pozoruhodnějšího, než záře světů vzdálených tisíce, ba i miliony světelných let. "Víš, jak poznáš, že seš na dně? Když se podíváš na noční oblohu... zavřeš oči, a hned se ti vybaví zmasakrovaná lidská těla. A ty se nedokážeš rozhodnout, co z toho je krásnější," řekl Akihiko. "To ale nezní moc dobře," odpověděl Michil. Japonský bojovník odfrkl. "Vítej v mý hlavě, kámo," zašeptal. "Víš, nejsi typický Japonec. Vím to o tobě od chvíle, co jsem tě spatřil. Japonská kultura je stavěná na cti. Ty však čest nemáš. Nejsi samuraj, nejsi ani ronin - samuraj bez pána. Popravdě nevím, co vlastně jsi. Ale jako každý člověk dokážeš i ty najít klid. Může to trvat dlouho, ale nakonec dosáhneš vnitřního míru, po němž tak toužíš. Kdybych ti řekl, že v tebe věřím, cítil by ses lépe? Dokáži si představit, že není moc lidí, kteří v tebe kdy věřili. Rád ale budu jedním z nich," řekl Michil. Akihiko se na něj zadíval s podivným zábleskem v očích. Něco takového moc často neslýchal. Michil věřil, že z Akihika může být lepší člověk, že se může překonat, a místo zabijáka toužícího po krvi být obyčejným člověkem. Následujícího rána jej probudil mráz v obličeji. Do nosu mu prudce vrazila sněhová koule. Otevřel oči a zavrčel jako zvíře. Ve vstupu do jeho stanu stál Michil a usmíval se. "Dokážeš se ovládnout a neskočit na mě s dýkou, Akihiko?" zasmál se skuhravě, jak to dokáží jen Rusové. "Kdyby ne, chci tě jenom informovat o tom, že jsem si tvou dýku přivlastnil předtím, než jsem tě probudil," dodal. Po snídani nechal Akihika běhat pouze v trenýrkách po čerstvě zasněženém sibiřském lese. Akihikovým úkolem bylo nevydat ze sebe ani hlásku, zatímco se jeho bosé nohy bořily do sněhu. Když se celý promrzlý vrátil k Michilovi, schytal od něj přátelskou, ale silnou ránu pěstí do hrudi. "Fu! Teper' ty yeshche kholodneye!" zachechtal se. Akihiko měl sto chutí mu tu ránu vrátit, ale když pohlédl Michilovi do očí, uvědomil si, že v něj jeho průvodce stále věřil. Před polednem mu Michil rozřezal zimní bundu, zatímco Akihiko seděl v saních. Japonský bojovník se chtěl rozzuřit, chtěl toho otravného Jakuta ze saní shodit, možná ho i zmlátit, ale neodhodlal se k tomu. Věděl, že to všechno byl trénink. Zatímco seděli v jehličnatém lese u ohně, krátce po jedné hodině odpolední, a opékali na pánvi prošlý hrách a kukuřici z plechovky, zašíval Akihiko svou bundu, soustředěn plně jen na jehlu a niť. "Čím víc se dokážeš ovládat, čím větší máš nad sebou kontrolu, tím je to lepší," poučil ho Michil. "Spontánní emoce jako radost, třeba ze spatření úžasného tvora, který měl vyhynout před mnoha a mnoha lety, není třeba potlačovat. Vlastně bys je měl více přijímat, osvojit si je, projevovat je častěji," pokračoval, a pak Akihikovi, zabranému do šití, strhl kapuci a celou hlavu mu pokryl sněhem, "ale negativní emoce jako je vztek, jako je touha po pomstě, v sobě raději zadrž." Akihiko prudce vyskočil, připraven zasáhnout jej, ale opět se setkal s Michilovýma přátelskýma očima. Průvodce mu vrátil dýku, a namířil čepel na sebe. Čekal, zda ho Akihiko bodne. Dovedl ho pak k mladému jehličnanu, nejspíše napadenému nějakým parazitem. Měl totiž málo jehličí. "A pak tu svou zlost vybij na něčem, co nebude krvácet," řekl Michil. Netrvalo dlouho, a Akihiko stromek několika kopnutími porazil. "Asi si pořídím boxovací pytel," zasmál se. "Na zmasakrovaná lidská těla nemysli. Nemysli ani na krev. Když budeš o samotě, mysli na pěkné věci. Na zážitky od jezera, na krásnou noční oblohu. Na léta před smrtí tvé rodiny, na radost, kterou jsi jako dítě jistě prožíval. Mezi lidmi pak žij momentem. Žádné asociace lidských bytostí se zabíjením. Chovej se k nim přátelsky," řekl Michil Akihikovi na letišti v Udačnyji. "Zlost si na lidech určitě nevybíjej," dodal. Akihiko ho musel obejmout. Během návratu od Khaiyru si začal věřit. Začal mít pocit, že se opravdu může ovládat, a že může žít, jako každý jiný. Utekl, aby se přestavěl, a vrátil se domů změněn.

Z prvního večera po návratu do Tokia strávil ve svém bytě jen malou část. Do hodiny si oblékl svůj černý nindžovský oblek, nasadil si masku a za opasek umístil svou věrnou teleskopickou, kovovou tyč. Šurikeny se rozhodl nechat doma. Neměl tentokrát v plánu někomu brutálně ublížit. Postavil se na střechu vysokého obytného domu v jižní části města a čekal na trable. Měl nad sebou kontrolu, cítil se dobře. Když uslyšel z ulice o tři bloky dál vycházet tlumený stařecký křik, nepocítil tentokrát, že by mu srdce žhnulo. V klidu pomocí lana s hákem překonal několik ulic, a postavil se třem zločincům, jež napadli osmdesátiletého staříka. Jeden z nich držel v ruce mužovy peníze. Akihiko ho kopnul do ruky a hotovost sebral ze země. Dalšímu muži uštědřil ránu pěstí do obličeje. Porazil ho na zem. Z nosu mu sice vytekla krev, nebyl to ale žádný masakr. "Habu! Anata wa kaette kuru! Tōkyō e yōkoso!" zakřičel třetí zločinec, vytáhl z kapsy pistoli a pokusil se maskovaného bojovníka střelit. Akihiko se však kulkám vyhnul, a vrhnul po muži svou teleskopickou tyč. Přímý zásah do hlavy. První zločinec však ještě pořád stál, mnul si zraněnou ruku, a blížil se ke svému kumpánovi s pistolí. Habu vyskočil zpoza rohu otřískané budovy, ale pozdě. Chlapík už držel pistoli v ruce, a dvakrát trefil do zad okradeného staříka. "Okane ga nai no kamo shiremasenga, soredemo tanoshikattadesu!" zasmál se. Ve chvíli, kdy Akihiko spatřil starcovo nehybné tělo v kaluži krve, zasyčel zlostí. Skočil na řehtajícího se zločince, a vymlátil mu z úst jedenáct zubů. Pak ho ranou do čela uspal. Co udělal špatně? Kdysi by toho starce zachránil, zločince zabil nebo těžce zranil, a bylo by po všem. Jenže když si odpustil tu brutalitu, když byl klidný a nenechal vztek, aby ho ovládal, učinil najednou chyby. Nebyl dostatečně rychlý. Vrátil se do bytu, strhl ze sebe masku, oblékl se do civilních šatů, do kapsy si schoval pár šurikenů, a s potem na čele se vrátil do ulic Tokia. Potřeboval to zapít. Přitížilo se mu. Takhle si svůj návrat domů nepředstavoval. Možná to s ochranou ulic trochu přehnal, možná se do toho neměl vrhnout tak brzy. Tyč schovaná v obleku, šurikeny po kapsách... Zase měl pocit, že hledá trable. Vstoupil do malého baru, dvě ulice od svého bydliště. "Oi! Watashi wa doko ka kara anata o shitte imasu!" zvolal hned jakýsi opilý chlapík, asi tak pětatřicátník, a posadil se k barovému stolu napravo od Akihika. Ten si ho zatím nevšímal, a promluvil na barmanku: "Dejte mi něco tvrdého." Podívala se na něj dost zvláštně, s takovým divným úsměvem, který měl snad značit něco osobního. Akihiko začínal zuřit. "Já vím, kdo jsi! Ty jsi ten herec, z televize, že jo?!" vykřikl opilý mladík, a položil Akihikovi ruku na záda. "Dejte mi pokoj," zasyčel Akihiko. "Já to věděl! A tvůj otec je ten známý režisér, že? Teď mu vyšel ten válečnej film... Tam bylo krve!" smál se opilec. "Asi si mě s někým pleteš, kámo," zasyčel mu Akihiko do obličeje, div že opilec nespadl ze židle. "No tak dobře, no," usmál se, "gomen." Akihiko vypil na ex skleničku rumu. Nelepšilo se to. Jak zastavit explozi, která už začala? "A kdo je teda tvůj otec? A kdo je tvoje matka? Znám je? Jsou to moji sousedi? Nebo jsou to mí rodiče?" zasmál se opilec, a plácl Akihika po zádech ještě silněji. "Můžete mě přestat otravovat?" zněla jeho odpověď. "Jo, moji rodiče jsou už po smrti," pokračoval opilec, "sám jsem je zabil." "To bys neudělal, kámo," zasyčel Akihiko. "Ale jo, udělal. Byli staří, furt jim všechno vadilo... Stačilo vypálit jejich dům, pohřeb byl levný..." Akihiko vážně doufal, že další skleničku rumu dostane co nejdříve, aby se mohl soustředit raději na ní. Nestalo se to. "Klidně zabiju i ty tvoje, jestli ti to udělá dobře," zasmál se opilec. Hned nato dostal od Akihika takovou ránu pěstí, že obličejem prudce dopadl na barový stůl, a pak sjel na zem. "Kreténe! Nedokážeš držet hubu?!" zařval Akihiko, a kopl ho do tváře. Muž se na zemi schoulil a dostal od Akihika další kopanec, tentokrát do břicha. "Proč vůbec mluvíš o mých rodičích? Proč mě vůbec provokuješ?!" pokračoval v řevu. Vytáhl z obleku teleskopickou tyč, prodloužil ji, a začal opilce surově mlátit. "Kare o hanatte oite!" zařval někdo ze zákazníků v baru. "Přestaňte s tím!" Akihiko se nedokázal udržet. Opilec vřískal bolestí, z hlavy mu tekla krev, a Akihiko ho nepřestával za jeho slova trestat. Nakonec ho zvedl ze země a hodil ho na barový stůl. Popadl skleničku, a hodil ji do mužova obličeje takovou silou, že se při kontaktu s jeho kůží rozletěla na tisíce kousků. Některé z nich se mu do tváře zabodly. "Dost, už stačí!" vykřikla barmanka. Teď se Akihiko naštval na ni. Přeskočil barový stůl jako nic, a kolenem ji přitom trefil do hlavy. Zapotácela se, zády narazila o pár lahví s alkoholem u stěny, a ty na ní pak spadly. Akihiko ji ještě kopl do hlavy. Přišel k němu vyhazovač, a začal jej táhnout ke dveřím. "Mám svoje nohy, kámo," supěl Akihiko, "nemusíš mě nikam vláčet." "Jo? A víš co? Já tě radši odtáhnu. Očividně jsi měl dneska dost, a na svoje nohy jsi zapomněl dřív, než jsi začal s tímhle," reagoval na jeho slova vyhazovač. Akihiko se proti němu obrátil a začal ho škrtit. Vrazil mu prsty do krku a tlačil jak jen nejhlouběji mohl. Vyhazovač se sklátil k zemi, se sípotem popadaje dech. Akihiko vyšel z baru a jak procházel ulicí, zuřivě oddechoval. Sliny mu létaly od pusy. "To je on, že?" "Satsujin-sha." "Sū hyaku hito o koroshita otoko." "Viděl jsem ho tehdy v televizi. Je to ten, co si potíral obličej krví svých obětí." Akihiko přestal mít pojem o světě, který ho obklopoval. Jedno slovo za druhým mu připomínalo jeho zločiny. Přál si, aby tento den rychle skončil. Přál si, aby to byl jen sen, a on se znovu probudil na Sibiři, a Michil ho dál učil, jak se ovládat. Nemohl však utéci před realitou. Lidé se kolem něj shromáždili, a téměř mu znemožnili ulici opustit. "Koho jsi zabil tentokrát?!" vykřikl nějaký sebejistý Japonec, a k Akihikovi přistoupil. "Jdi mi z cesty," zněla odpověď. "Na to jsem se neptal!" Akihikův obličej teď připomínal tvář vlka zahnaného do kouta. Popadl mužovu ruku, a práskl do ní kovovou tyčí. Skočil na ženu v popředí davu, jednou rukou ji chytil za vlasy, druhou za levé ucho, a táhl tak dlouho, dokud jí ušní boltec částečně neurval. Po její kamarádce hodil šuriken, a zasáhl ji do ramene. Obě vřískaly. Nato ho zezadu chytil jakýsi tělnatý muž. Akihiko měl v ruce ještě jeden šuriken, a zabodl mu ho do zápěstí. Muž zařval bolestí. Akihiko se vymanil z jeho sevření a kovovou tyčí mu dal ránu mezi nohy. Jednu, pak druhou, pak ještě další. Jeho nepřítel se kroutil na zemi v ohromné bolesti. "Keisatsu o yobu! Zavolejte policii!" ozvalo se z rychle se rozpouštějícího davu. Akihiko stál na místě, pouštěl kovovou tyč na zem a pohlížel na krev na svých rukou. Nedokázal tomu uvěřit. Copak nad sebou nikdy nebude mít kontrolu?! "Měl bych se zabít. K ničemu dobrýmu už nejsem," řekl si pro sebe nahlas, a zastavil zkrvavenou ruku před svou tváří. Měl pocit, že si chtěl smíšenou krví těch dvou lidí zase potřít obličej, jako tehdy, když byl manipulován Nietem. "To není pravda, Akihiko," ozvalo se zezadu, "k něčemu dobrému určitě ještě budeš." Japonský zuřivec se otočil. Ten hlas dobře znal. "Tu as toujours été un bon gars," řekl Pierre Leroy a k Akihikovi přistoupil, "jen jsi na to zapomněl." "Co ode mně chceš?" sykl Akihiko. Pierre zvedl obočí a zadíval se mu do očí. "Chci, aby ses vrátil do akce. Mám pro tebe nabídku," řekl pomalu, rozmýšleje si každé slovo. "Co když nemám zájem?" "A o co máš zájem? Nechat ty lidi, aby na tebe zavolali policii?" "Možná to tak bude správný. Možná patřím za mříže." "Ne, můžu tě ujistit, že ty za mříže nepatříš. I když... by ses sakra měl trošku víc ovládat. To ucho na zemi... to je tvoje dílo?" reagoval na to Pierre. Akihiko mlčel. "Potřebuju tvou odpověď - ano nebo ne. Potřebuju ji teď. Máš zájem o takový malý úkol? Slibuju, že to bude docela výzva," pokračoval Pierre. "Jakej úkol?" "Všechno ti řeknu v Cryptodactylu," odpověděl Pierre, načež se na něj Akihiko zadíval zcela nechápavě. "To je náš nový letoun. Fajn název, že?" dodal. Akihiko stále neodpovídal. "Co když ti řeknu, že tvoji nejlepší přátelé, ostatní dva chlapi z bojové trojky, na tu nabídku kývli do čtyřiadvaceti hodin po jejím podání? Kdo myslíš, že je bude obstarávat pivem?" Akihiko se zazubil: "Bude zábava."

Pokračování příště...

Springwatch 2021 - Moták pochop na lovu

Moták pochop na lovu. Jedním z dravých ptáků, které tým ze Springwatch letos na jaře sledoval, byl moták pochop. Na Wild Ken Hill v Norfolku hnízdily v té době tři páry. Tento pták to v Británii vůbec neměl jednoduché. V 19. století jej člověk zuřivě pronásledoval, a na sklonku tohoto století z ostrova úplně vymizel, ve 20. století se vrátil a jeho počty narostly, ovšem pak na něj začaly mít vliv pesticidy způsobující ztenčení skořápky jeho vajec, a svou daň si vybralo i ničení jeho přirozeného prostředí. V 70. letech minulého století už zbýval ve Spojeném království jediný pár! Dnes žije v zemi asi 400 párů motáka pochopa. Chris Packham a Michaela Strachan nám ukáží pozoruhodné záběry jednoho z těchto dravců žijících na Wild Ken Hill, útočícího na mláďata zajíců. Po asi minutě a čtyřiceti vteřinách tiché krutosti lovu nám pak ještě ukáží záběry pořízené právě v době, kdy se onen lovecký segment vysílal. Právě tehdy totiž další moták pochop ulovil zajíčka! Kromě těchto zajícovců loví motáci také ptáčata či rejsky. Sledovat, jak tento dravec loví mláďata zajíců možná není lehké, a člověku je jeho obětí líto, je však důležité si uvědomit, že na Wild Ken Hill žije zajíců hnědých opravdu hodně, a jejich populaci to nijak negativně neovlivňuje. Je to zkrátka život.

Klip z šesté epizody pořadu Springwatch 2021 z dílny BBC Studios Natural History Unit a vysílaného živě v květnu a červnu na stanici BBC Two.

Komiksy s dinosaury a dalšími pravěkými zvířaty: Turok

Turok: Son of Stone, Volume 1 (album vydáno v roce 2009)

Turok

Rok vzniku: 1954

Autoři: Rex Maxon, Gaylord Du Bois, Matthew H. Murphy a Paul S. Newman

Vydavatelství: Western Publishing, Dell Comics, Gold Key Comics, Valiant Comics, Dark Horse Comics, Dynamite Comics, Acclaim Comics

Žánr: western, sci-fi, fantasy

Příběhy o dinosauřím lovci Turokovi se staly populární zejména díky sérii videoher, z nichž ta první, Turok: Dinosaur Hunter, byla vydána v roce 1997. Samotná legenda o Turokovi však vznikla již v polovině 50. let 20. století, a to nepříliš překvapivě na stránkách komiksových magazínů. První příběh o lovci dinosaurů z indiánského kmene Mandan vydalo americké nakladatelství Western Publishing v 596. čísle antologické komiksové série (resp. komiksového magazínu) Dell Full Colour (1939-62) v říjnu či listopadu 1954. Podruhé se objevil v 656. čísle stejného titulu, vydaného v říjnu 1955, a protože měl u čtenářů úspěch, byla pro něj vytvořena jeho vlastní komiksová série Turok: Son of Stone, vydávaná od jara 1956. Čísla 3 až 29 této série (jen pro upřesnění, za první dvě čísla byly považovány ony příběhy z Dell Full Colour) vydalo nakladatelství Dell Comics v letech 1956 až 1962, čísla 30 až 125 pak v letech 1962 až 1980 Gold Key Comics. Závěrečná čísla (#126 až #130) první Turokovy série vyšla v letech 1981 a 1982 ve Whitman Comics, jež patřily Western Publishing.

Tyto příběhy zobrazovaly Turoka jako Indiána z kmene Mandan, žijícího v předkolumbovské Americe. Se svým mladším bratrem Andarem se ztratil v tajemném údolí plném přežívajících dinosaurů, a společně z něj museli najít cestu pryč. Všechna jejich dobrodružství tedy měla jediný cíl - vrátit se domů. Pravěká zvířata, se kterými se setkávali, byla v komiksu zobrazována podle tehdejších vědeckých poznatků, tzn. všichni dinosauři táhli ocas po zemi, sauropodi žili v bažinách a mokřadech a celkově byla všechna tato pravěká stvoření zobrazována jako chladnokrevní zabijáci se spíše podprůměrnou inteligencí. Turok a Andar byli podle spisovatelů, jež na komiksu pracovali, stále mladíci, byť Rex Maxon a kreslíři, kteří ho pak vystřídali, je oba kreslili jako dospělé, plně vzrostlé muže. Ztracené údolí, kterým se toulali, se mělo podle prvního Turokova komiksového dobrodružství nacházet v Carlsbad Caverns v Novém Mexiku.

Toto Ztracené údolí vymyslel komiksový scénárista Gaylord Du Bois poté, co samotné Carlsbad Caverns navštívil. Není však jisté, kdo postavu Turoka vymyslel. Většinou se tvrdí, že to byl Du Bois, který viděl Turoka a Andara jako postavy Mladého jestřába (Young Hawk) a Malého srnce (Little Buck) z komiksové série The Lone Ranger, kterou v 50. letech Dell Comics vydávalo. Jména postav však byla před vydáním prvního příběhu změněna, a Turok tak přišel o asociaci s Osamělým jezdcem. Du Bois, který později psal komiksy jako Santa Claus Funnies, Raggedy Ann či The Jungle Twins, zpracoval prvních osm scénářů pro příběhy o Turokovi. Po jeho odchodu se příběhů chopili Matthew H. Murphy a Paul S. Newman. Rexe Maxona později v kreslení komiksů vystřídal Albert Giolotti.

Turok: The Hiden Monster, 46. číslo Turok: Son of Stone (červenec 1965)

Turok: The Way Out of Lost Valley, 19. číslo Turok: Son of Stone

Prehistorická zvířata, s nimiž se Turok a Andar na svém dobrodružství setkávali, byla v anglickém originále většinou nazývána "honkers" (dinosauři vydávající hlasité zvuky), "runners" (rychlí teropodi, třeba tyranosauři), "sea demons" (plesiosauři a další mořští plazi, včetně obřích krokodýlů), "screamers" (dromaeosauridi), "flyers" (ptakoještěři) či "rammers" (rohatí dinosauři, tedy ceratopsidi). Kromě výše uvedených zástupců dinosauří složky fauny Ztraceného údolí se v komiksu objevovali i mamuti, terapsidi (např. Dimetrodon) nebo obří gorily (snad jakási severoamerická verze gigantopiteka, pochopitelně však inspirovaná King Kongem).

Zvláště v 50. letech byl americký komiksový průmysl na úpadu. Už po 2. světové válce se mělo za to, že komiksy byly spíše pro děti než pro dospělé (ač před skončením války například Batmana četli i dospělí čtenáři, neboť příběhy o něm a jiných dobře definovaných postavách byly poněkud temnější), ovšem v 50. letech se náhle vynořily názory, že prý komiksy nerozvíjely dětskou představivost nebo že dokonce obsahovaly prvky, které mohly mládež nějakým způsobem urazit. To mohla být pravda o jistých komiksových magazínech, jež zacházely příliš daleko, a těch málo superhrdinských komiksů, které se v 50. letech držely, nebylo plno výpravných příběhů - vlastně v nich tehdy šlo spíše o souboje. Podobně jako Superman či Batman na tom byly v 50. letech i westernové komiksy. Turok byl jedním z mála tehdejších titulů, které byly poněkud výpravnější, protože pojednávaly o strastiplné cestě dvou mladíků, kteří se nacházeli v prekérní situaci, a z údolí plného pravěkých monster se zoufale snažili uniknout.

Turok: Surrounded by Sea Honkers, 60. číslo Turok: Son of Stone (1968)

The Honker with Two Feet, 110. číslo Turok: Son of Stone (1977)

Pozoruhodné je, že Turok se původně ze Ztraceného údolí dostal již v 8. čísle, napsaném ještě Gaylordem Du Boisem. V něm se však nepodařilo nebezpečnou lokalitu opustit jeho bratrovi, který byl zraněný. Turok se tedy pro něj musel vrátit, následně se z útesů, po nichž prve vyšplhal a později zase sešplhal, sesypalo kamení, a oba mladé indiánské lovce v údolí opět uvěznilo. 

Část série Turok: Son of Stone až po číslo 67 z roku 1969 vydalo mezi roky 2009 a 2012 vydavatelství Dark Horse Comics v celkem 10 albech.

Turok: Son of Stone, Volume 4 (album vydáno v roce 2009)

Tím ale Turokova epická cesta komiksovou historií ani zdaleka nekončí. V roce 1992 byla totiž čtenářům amerických komiksů představena zcela nová (tzv. revamped) verze Turoka, a to ve 12. čísle série Magnus: Robot Fighter od Valiant Comics. Vydavatelství, dnes lépe známé filmovým fanouškům díky filmu Bloodshot z roku 2020, učinilo z Turoka a Andara indiánské kluky z 18. století (nikoliv z předkolumboské éry) a přejmenovalo Ztracené údolí na Ztracené země (The Lost Lands). Teď už v nových příbězích, v nichž Turok vystupoval (včetně hostování v titulech patřících jiným postavám), nebyli jen dinosauři, ale také démoni a mimozemšťané. Turok se účastnil také velkého crossoveru Unity, ve kterém si psychotická vražedkyně a hlavní záporná postava příběhu Mothergod učinila ze Ztracených zemí svou základnu. Po skončení této příběhové linie Ztracené země začaly mizet, a Turok a Andar byli přemístěni do postapokalyptické budoucnosti. Od roku 1993 se vydával nový komiks Turok: Dinosaur Hunter.

V letech 1997 a 1998 se Turoka chopilo vydavatelství Acclaim Comics. V roce 2010 přešla práva na Turoka do Dark Horse Comics; nová série Turok: Son of Stone byla vydávána ve stejné době, jako výše uvedená "archivní" alba příběhů se stejným titulem z 50. a 60. let, a jejím scénáristou byl Jim Shooter (v závěru 70. a na začátku 80. let takříkajíc koukal Chrisu Claremontovi a Johnu Byrneovi přes ramena, když pracovali na Uncanny X-Men v Marvel Comics). Od roku 2014 vydávala společnost Dynamite Comics další novou sérii, opět nazvanou Turok: Dinosaur Hunter, která měla 12 čísel. Postava Turoka se o dva roky později objevila i v jejich pětidílné minisérii Gold Key: Alliance (spolu s postavami Magnuse, Mighty Samsona, Solara a Doctora Spektora). 

Turok: Dinosaur Hunter #1 od Valiant Comics (1992)

Turok: Son of Stone #2 od Dark Horse Comics (2010)

Turok: Dinosaur Hunter #5 od Dynamite Comics (2014)

Na motivy postavy Turoka a příběhů o něm byla v roce 1997 uvedena již výše zmíněná hra Turok: Dinosaur Hunter, následovaná tituly Turok: Evolution v roce 2003 a Turok v roce 2008. Dále byl také natočen animovaný film Turok: Son of Stone režírovaný Curtem Gedou a Danem Ribou (Batman Beyond) ve spolupráci s Frankem Squillacem (Godzilla: The Series) a Tadem Stonesem (Atlantis: The Lost Empire), jenž vyšel v roce 2008. Od té doby měl také vzniknout hraný film, který původně rozvíjel Adam Beach (propůjčil hlas Turokovi v animovaném snímku) a pak ještě jeden projekt s Gregem Russem. Zatím je ale v "development hell", scénář nikdy nebyl úplně zpracován a není vůbec jisté, zda bude v dohledné době uveden do produkce.

To je tedy ve zkratce vše k postavě Turoka a komiksů, které o oblíbeném indiánském lovci dinosaurů pojednávají. Doufám, že Vás první část nového projektu "Komiksy s dinosaury a dalšími pravěkými zvířaty" zaujala! Když můj blog oslavil 12. narozeniny, sliboval jsem, že se někdy v průběhu tohoto roku dočkáte série článků na téma pravěkých tvorů v komiksech. A teď je to tu! Další část vyjde brzy...

Sloane, lovkyně monster: Problémy v Perthu

Po včerejší dosti temné části Cryptid Hunters: The Warrior Trio je tu další díl týdeníku Sloane Walker, lovkyně monster z Velázquezovy tvrzi na pobřeží Argentiny. Tak temný a smutný nebude, a rozhodně se v něm tentokrát můžete těšit na nějaké to podivné zvířátko z řad kryptidů... Jen si ve zkratce zopakujme události posledních týdnů: Sloaniny důkazy existence phorusrhacidů v současnosti byly po jejím návratu z Patagonie ukradeny lidmi, kteří pracují pro organizaci Čtyři hlavy, a jak se ukázalo, je s nimi spolčená i Lisa Newton, původně jediný člověk mimo Velázquezovu tvrz, který o Sloanině výpravě věděl. Sloane musela odletět na Antarktický poloostrov, kde Čtyři hlavy držely uneseného Buchanana Johnsona, jednoho z hostů Alessandrovy tvrzi. Sloane byla zajata, po pár dnech ji však s Buchananem osvobodila agentka Megan Leeson z Ameriky. Naši hrdinku pak čekalo další překvapení, když se ukázalo, že podle kradeného materiálu z expedice nové druhy děsoptáků popsali Lisa Newton a Luke Wright. Druhý jmenovaný měl kdysi problém s Velázquezovy známými - s Lovci kryptidů.

Problémy v Perthu

21. 8. 2021 - 27. 8. 2021

21. srpna 2021, sobota: Celý den jsem jsme s Alessandrem a Thiagem strávili ve výzkumně a hovořili jsme s Pierrem Leroyem, který do naší tvrzi "vstoupil" pomocí hologramového projektu. Nervózně pochodoval po očividně obrovské místnosti v základně Lovců kryptidů na Špicberkách - musela mít na délku tak půl kiláku, protože jeho hologram několikrát prošel zdí naší výzkumny a Alessandro pak musel utíkat na chodbu nebo ještě do koupelny vedle ní, aby ho zase zastihl, a poprosil ho, aby se vrátil, a než mu to řekl, Leroy si prostě povídal pro sebe, ač myslel, že ho stále vidíme. Nechtěl nám přímo říci, proč se na Čtyři hlavy ptá, ale podle mého adoptivního otce, který mi všechna jeho slova přetlumočil do znakové řeči, s nimi měl pěkně velký malér. Povídal prý něco o velkém nebezpečí pro zvířata na naší planetě, o hubení druhů, o narušení rovnováhy ekosystému, o korupci a politických zájmech ve vědě... Abych pravdu řekla, nedivím se, že ho tato témata tolik znervózňovala. Čtyři hlavy jsou, jak jsme už zjistili, pořádně silná organizace, a zřejmě jí živí tvorové - včetně kryptidů - dost zajímají. Alessandro se z něj snažil vypáčit alespoň to, jak se Lovci kryptidů o Čtyřech hlavách dozvěděli. Leroy ale nechtěl nic říct, prý se o nich "zatím bojí mluvit". Skvělý. Jeho návštěva nás stála celý den, a nic jsme se od něj nedozvěděli. Alessandro k němu však byl štědrý, a poskytl mu všechny informace, které máme. Řekl mu o zásahu Megan Leeson a jejího kolegy na Antarktidě, o tom, že unesli "jednoho z hostů tvrzi" (nechtěl Leroyovi říci o Maysonovi a Johnsonovi, přestože jeden Lovec kryptidů, Fahad Ghazalli, je tu už na jaře zastihl) a že mě drželi v márnici s mrtvolou, na které testovali jakési obří saprofágní larvy. Leroy poděkoval, pak se na jeho hologramu objevil nějaký zvláštní pták... obarvil mu košili směsí své moči a výkalů, a Leroy raději hologramový projektor vypnul. Potom, co jsem to viděla, jsem se chtěla zabít.

22. srpna 2021, neděle: S Thiagem jsem se vydala do Perthu, abych se setkala s Lukem Wrightem. Alessandro s námi neletěl, chtěl řešit problém se Čtyřmi hlavami s Arikem Thomsonem. Neprotestovala jsem, aby se mnou poslal našeho sluhu - Thiago je fajn člověk. Navíc je schopný mi všechno přetlumočit. Musím ale přiznat, že mě trošku nakopl Alessandrův starostlivý výraz, když jsme odlétali - jako by se o mě bál. Nechápu, proč má o mě strach. Zatím jsem všechno přežila. Luke Wright má v Perthu svou soukromou laboratoř, kde se věnuje výzkumu živočichů, která většinu ostatních vědců vůbec nezajímají. Přes mail jsem si s ním domluvila schůzku, i když mi odepisovala jenom jeho sekretářka. Wright mě s Thiagem přijal ve tři hodiny a omlouval se nám, že měl na stole nepořádek. Mohla jsem puknout zlostí. Ten jeho nepořádek bylo peří phorusrhacidů, jež jsem sama našla. Nezdráhala jsem si ho hned vzít. Wright divoce gestikuloval rukama a Thiago mu vysvětloval, že ten materiál je náš. Vědec na to odpověděl, že to máme nějak dokázat. Shodou okolností jsem měla na mobilu nafocené výsledky testů DNA děsoptáků, jež jsem prováděla na konci července. Ukázala jsem Wrightovi data pořízení fotek, všechno. Zvláštně se na mě usmál a pak jsem pozbyla vědomí. Zezadu mi do krku vnikla šipka s nějakým uspávadlem. To ta jeho sekretářka. Přepadla nás ze zálohy.

23. srpna 2021, pondělí: Včerejší, dnešní, zítřejší i středeční zápisek jsem napsala až ve čtvrtek, protože jsem do té doby nevěděla, kdo jsem. Jo, je to tak. Tentokrát žádné problémy s identitou, jako tehdy, když mě unesli Shai'ri a můj mozek dali do hlavy jiné ženě, kterou jsem pak po svém návratu z jiné dimenze zastřelila. Ta šipka byla napuštěná nejen uspávadlem, ale i nějakou látkou způsobující dočasnou, několik dnů trvající amnesii. Wright je génius - to, že se věnuje výzkumu živočichů, nad kterými ostatní studovaní vědci ohrnují nos, mu vlastně přináší výhody. Nicméně pondělek jsem začala probuzením na lavičce v parku uprostřed Perthu. Toulala jsem se městem, civěla jsem na domy, stromy, lidi... Mám pocit, že jsem někdy odpoledne v centru města zahlédla Thiaga, ale tehdy, v tu chvíli, jsem ho nepoznala. Prostě jsem si ho nepamatovala, vlastně jsem nevěděla nic o svém životě. Byl to dost divný pocit. Tehdy, když mě unesli mimozemšťané a nějak mě změnili, cítila jsem se podobně, ale pochopitelně jsem neměla nad tím novým tělem žádnou kontrolu. Teď jsem jako by byla sama sebou, jen bez vzpomínek. Bylo těžké se ve světě orientovat, když jsem ani nevěděla, že ostatní lidé nejsou neslyšící, když jsem zapomněla znakovou řeč... Divné.

24. srpna 2021, úterý: Vím, že jsem někdy dopoledne zahlédla v parku Lukea Wrighta. Sedl si na lavičku a krmil holuby. Koukala jsem tehdy na něj, ale nevěděla jsem, kdo to byl. Dokonce se na mě podíval, a usmál se. Odpoledne jsem se zatoulala až k budově, ve které má laboratoř, a omylem jsem vrazila do jeho sekretářky. Nejdřív něco řvala, ale pak se zarazila a prostě na mě koukala. Měla v očích výsměšný výraz, koutky rtů se jí pomalu roztahovaly, a pak do ní narazila nějaká babička a očividně hulákala stejně, jako předtím Wrightova sekretářka. Hádaly se spolu a já se odebrala do vedlejší ulice, a usnula jsem tam mezi popelnicemi. V noci mě probudil bezdomovec, který mi hodil na hlavu pytel s odpadky. Byl to zvláštní člověk, a velmi nepříjemně páchl. Asi chtěl, abych si tím pytlem podložila hlavu, jako polštářem. Sám si lehl k pomalované zdi, schoulil se tam a usnul. 

25. srpna 2021, středa: Asi jsem si začala myslet, že jsem bezdomovkyně. Instinktivně jsem ráno hledala v popelnicích něco k jídlu, a musím přiznat, že jsem překonala svou nechuť a snědla jsem ohryzky od jablek, co jsem v nich našla. Když na to teď myslím, je mi z toho špatně... Bezdomovec, který taky přespal u popelnic, se mě vyptával, jak se jmenuju, ale já ho pochopitelně neslyšela. Vzal křídu a napsal na chodník své jméno. Jmenoval se Darren. Já se mu podepsala jako Sln. A v tu chvíli se mi něco začalo vracet do hlavy. Ta amnesie byla tak silná, že jsem si nepamatovala všechna písmena abecedy. Celé ty dny jsem si ani, řekněme, nepovídala v hlavě. Teď se mi najednou začaly vracet souhlásky. Pochopitelně jsem byla schopná opsat "a" a "e" z Darrenova jména, ale kde by se ta písmena mohla vyskytnout v mém jménu, to jsem netušila. Doplnil mezi souhlásky mého jména písmena "e", "i", "a", takže jsem pro něj byla Selina. No super, předpokládám, že mě považoval za zločinku. Pokoušel se mi vysvětlit šňupání drog, zavedl mě k okraji jakési továrny, kde se sešla banda bizarně vypadajících mladíků, a před mými zraky se tam všichni ušňupali k omdlení. Taky jsem si trošku dala... Mělo to hodně divné následky.

26. srpna 2021, čtvrtek: Když jsem se ve čtyři ráno probudila, amnesie byla pryč. Pamatovala jsem si však všechno z posledních dnů. První, na co jsem pomyslela, byly dvě věci: sprcha a mýdlo. Pak jsem si ale vzpomněla na Thiaga, schovala jsem trochu toho magického prášku do kapsy svého kabátu, a zamířila jsem na policii. Okamžitě jsem je tam upozornila na to, co se stalo v Wrightově laboratoři. Měla jsem štěstí, protože tam měli tlumočníka. Až o pár hodin později jsem zjistila, že seržant, jehož slova mi byla tlumočena, mým povídačkám vůbec nevěřil, i když se na mě s porozuměním usmíval. Wrighta nikdo od policie nenavštívil. Thiaga jsem zastihla kupodivu stále v parku. Motal se tam jako opilec, asi taky ve společnosti pobudů něco zkusil. Dala jsem mu šňupnout prášku, a do hodiny byl zase v pořádku. Byli jsme jen rádi, že nás přitom v parku nepřistihl žádný policajt nebo nenatočil kolemjdoucí. Okamžitě jsme zamířili zpět do Wrightovy laboratoře. Bohužel jsme tam nikoho nezastihli, v celé budově nebylo ani živáčka. Čekalo tam na nás ale nepříjemné překvapení. Drop bear, masožravá koala. Tenhle kryptid vypadá a ve svém přirozeném prostředí i žije stejně, jako obyčejná koala, až na to, že má obrovské špičáky. Je to dravec. Vkročili jsme do laboratoře, a on tam na nás číhal. Pohyboval se rychle jako šimpanz, skočil na Thiaga a kousl ho do ruky. Musela jsem ho z něj odtáhnout, protože se masa našeho sluhy držel jako pitbul. Jakmile jsem ho odtáhla, vyhodila jsem ho z okna. Drop bear se však zachytil parapetu, skočil zpět dovnitř, sekl mě do obličeje drápem a pak se mě pokusil kousnout do krku. Thiago mu to včas znemožnil; polil mu hlavu nějakým modrým roztokem, jenž Wright nechal na svém stole. Chudák zvíře se začalo třást, opadala mu z hlavy srst, jeho oči zbělaly a zůstalo ležet na podlaze. Škoda jeho života, nicméně Wright ho tu nechal, aby na nás zaútočilo.

27. srpna 2021, pátek: Policii v Perthu vůbec nezajímalo, co se stalo v Wrightově laboratoři. Její přístup nemohl být arogantnější. Thiago zavolal Alessandrovi, a ten prý do telefonu děkoval Diovi, Odinovi i Alláhovi zároveň, že jsme byli naživu. Prý za těch pár dní, co jsme nezavolali, zešedivěl o čtyřicet procent. Popisoval Thiagovi složitou proceduru, jakou k těm číslům došel. Ze satelitních snímků pořízených Thomsonovými agenty vyšlo najevo, že Luke Wright svou laboratoř opustil ve středu ve 2:15 v noci. Její sekretářce se dokonce zrušil Facebook. Podle vedoucího CIA nechtějí Australani do Wrightových věcí vrtat, protože má kontakty s vládou. Ta jeho nelegální činnost krásně tají. Té noci, kdy zmizel, pro něj přiletěl letoun se stealth technologií - takže zase Čtyři hlavy. Není pochyb, že s nimi nějak spolupracuje, tak jako Lisa Newton. Mimochodem, ten paper, co spolu napsali, už vyšel, a to v žurnále South American Ornithology. Je to dobrý vědecký časopis, a já nedokážu pochopit, jak tu studii mohl přijmout, když jim psal můj adoptivní otec, že materiál popisovaný v části Metody byl prostě ukraden! Přišla mu nějaká odpověď, která v překladu do lidštiny znamenala "trhněte si nohou". Žádný Phorusrhacos walkeri, žádný Titanis megarostrum. Newton a Wright si ty ptáky popsali pod názvy Phorusrhacos inexpectatus a Megalornis magnificus (mimochodem, není Megalornis synonymum Grus grus, jeřába popelavého?!). Je mi z toho zle. Peří, které jsem viděla a držela v ruce při nedělní návštěvě Wrightovy laboratoře, pořád nemáme, a stejně tak není zpátky můj videozáznam. Navíc nám dnes od Thomsona přišly satelitní snímky patagonských plání - vypadá to, že se tam vydala velká vědecká expedice. A to do míst, kde jsem přežívající phorusrhacidy, macrauchenie a hipidiony sama našla!

Co bude dál? Není pochyb, že ta vědecká expedice má co do činění se vším, co se právě děje. Ale jaký je její cíl, a zamířila do Patagonie opravdu pouze s výzkumnými zájmy? Další část Sloane, lovkyně monster vyjde příští pátek!

Dále můžete také v příštích dnech čekat třetí část Cryptid Hunters: The Warrior Trio a pravděpodobně také začátek přinejmenším jednoho nového projektu!

Cryptid Hunters: The Warrior Trio (2/10)

Akihiko Yukimura, Fahad Ghazalli a Roger Neill - bojová trojka Lovců kryptidů. Rozpadla se stejně jako zbytek původního týmu poté, co byli její členové donuceni zabít stovky nevinných pod vlivem séra vyrobeného Deylinem Nietem. Od té doby, co na konci příběhu Cryptid Hunters Dark opustili Langley, každý z nich se sebou bojuje. První část tohoto příběhu se věnovala Rogeru Neillovi, který klesl tak hluboko, že se stal součástí nelegálního obchodu s opiem v Srbsku. Druhá část Cryptid Hunters: The Warrior Trio patří Fahadovi, jedinému z bojové trojky, který po všech těch hrozných činech, jež provedl, přece jen našel štěstí, a to ve své rodině. Byl jednou z hlavních postav příběhu Cryptid Hunters: PhantomZone, a jedním z mála členů původních Lovců kryptidů, kteří se přidali k Týmu B. I on se však trápí. To, co jej nyní čeká, navíc přihodí dřevo do ohně. Inspirací pro tuto část příběhu byla epizoda dokumentárního seriálu Gaycation s Elliotem Pagem, natočená v Brazílii, kterou jsem zhlédl asi před třemi lety. Předem uvádím, že postava, se kterou bude Fahad v tomto příběhu konfrontován, byla vytvořena podle nesnášenlivého muže, s nímž Elliot v onom dokumentu hovořil.

CRYPTID HUNTERS: THE WARRIOR TRIO, ČÁST DRUHÁ:

Sluneční paprsky se odrážely od zvlněné vodní hladiny. Třpytila se, zářila, až to bilo do očí. V poledne byla pod jasnou oblohou a obrovským, ničím nekrytým slunkem její záře nejmocnější. Vysoký, statný muž v černé uniformě seděl u okénka, a němě pohlížel na oceán. Přestože vysokorychlostní letoun, kterým letěl, překonával každou vteřinu obrovské vzdálenosti, ta plocha slané vody se zdála být nekonečná. Bývalý agent Spojených arabských emirátů nahlas vydechl. To, na co myslel, jej tížilo. Byl nervózní, měl strach. Nebál se, že by po letech vyšel ze cviku. Měl fyzičku, byl cvičeným bojovým taktikem a vyznal se v lidech jako málokdo. To vše ke své práci potřeboval prakticky neustále. Úzko mu však bylo z hrozby, se kterou měl být konfrontován. Zatím toho o ní moc nevěděl. Vyvolávalo to v něm nejistotu. Musel se přemáhat, aby si nezačal okousávat nehty. Náhle zazvonil mobilní telefon, který měl umístěný v kapse svých kalhot, na levém stehnu. Skučení Israela Kamakawiwo'ole v úvodní sekvenci písničky Somewhere Over the Rainbow jej vytrhla z hloubání, okamžitě svůj chytrý telefon vytáhl a přejel po jeho displeji prstem. "Harvey, děje se něco?" zeptal se, přičemž se pokusil nahodit bezstarostný hlas. Nešlo to, měl pocit, že mu trocha té nervozity uvízla v krku, a nechtěla pryč. "Už jsi na místě?" ozval se z mobilu hlas jeho manžela. "Ne, ještě jsem nad Atlantikem. Počítám, že dorazíme na pobřeží tak za deset, dvanáct minut," odpověděl Fahad Ghazalli. "Hele, chtěl jsem ti jenom říct, abys to nebral moc vážně. Určitě to bude těžké. Z toho, co jsem slyšel, když jsi s nima nastupoval do letounu... jak jste se o tom člověku bavili... Prostě na to nemysli. Nenech se tím zničit," rozpovídal se Harvey Lindo. "Budu v pohodě, Harvey," pousmál se Fahad, "za svou kariéru jsem už dopadl stovky zločinců." "Mám o tebe starost. Poslouchej, máš teď ještě chvíli čas?" "Jestli mi chceš dát nějaký motivační speech, tak ho, prosím, urychli," odfrkl Fahad. "V poslední době jsi byl hodně zaražený, Fahade. Vidím ti to ve tváři každý den. Na něco myslíš, ale nechceš o tom mluvit." "Harvey, teď není vhodná doba..." "Jasně, teď ne. Ale mám strach, že se třeba kvůli tomu, na co myslíš, přestaneš na chvíli soustředit. A víš, k čemu může malé nesoustředění při tvé práci vést," řekl pomalu Harvey. "Jak jsem říkal, budu v pohodě. Nic neovlivní moje rozhodování. Harvey, já celý život plním rozkazy. Celý život dělám, co po mě chtějí ostatní. A vždycky je to ta správná věc. Kvůli tomu, co se kdysi stalo, nebudu..." Roztřásl se mu hlas. "Nebudu pochybovat o provedení rozkazů, které mi byly dány teď," dořekl větu. "Fajn," odpověděl Harvey, "až se vrátíš na Špicberky, o všem mi řekni. Nenechej to v sobě." Fahad se pokoušel nenechat to na svém hlasu znát, ale Harveyho slova ho dost znervóznila. Na kratičkou chvíli o sobě a svých schopnostech zapochyboval. Raději změnil téma hovoru: "Jak se mají holky?" "Dobře. Ani nevědí, co teď jejich táta dělá." "A co dělá?" zasmál se Fahad. "Láduje se šunkou v otevřené ledničce," odpověděl Harvey a zasmál se tak, že se do telefonu přenesla i ozvěna z prostorné kuchyně podzemního komplexu na Svalbardu. "Upřímně, teď je s nimi Tien. Ukazuje jim trojrozměrný hologram toho zvířete, za kterým jsme před pár měsíci běhali. Mělo by je to zaměstnat dostatečně dlouho na to, abych spořádal tohle vepřové. Je prošlé už tři dny a nikdo se ho ani netknul. Někdo prostě musí ledničku vyklidit, že jo?" Pak se z kuchyně ozvalo radostné pištění. "A kruci," řekl Fahad. "A kruci!" vykřikl Harvey. Jejich adoptované dcery, Nicholle a Marilyn, totiž vběhly do kuchyně, pronásledujíc fantomavise Alexe. "Ne, ani se neopovažuj se k té šunce přiblížit! Ty potvoro! Vrať to!" řval Harvey na ptáka z jiné dimenze, který byl mazlíčkem obou malých holek. Fahad slyšel přes mobil jejich smích. "Tien, dělej něco! Ta šunka je tak slaná, že ho otráví!" pokračoval v křičení Harvey. Fahad se usmál. Jeho rodina se měla skvěle, a to, že si mohl poslechnout jejich patálie mu přineslo tolik potřebný klid. "Určitě zvládneš získat svou svačinu zpátky, Harvey. Pozdravuj Marilyn a Nicholle. Mějte se!" skončil hovor, a telefon zasunul do kapsy. Nebýt jeho manžela, adoptovaných dcer a přátel z Týmu B, byl by na tom Fahad mnohem hůř. I když měl neobvyklou práci, žil normální život, takový, o kterém většina jeho kolegů jen snila, ale nikdy se jim ten sen nesplnil, neboť je boj proti zločinu traumatizoval, donutil pít alkohol a brát drogy, a někdy i stát se vším, proti čemu předtím bojovali. Ve chvíli, kdy z kokpitu Lapwingu vyšly agentky Barbara Kentová a Amanda Lyonsová, vrátila se Fahadova mysl do temné nejistoty. "Za chvíli přeletíme severovýchodní pobřeží státu Rio de Janeiro," oznámila Barbara, "neuběhnou ani tři minuty, a budeme za Campos do Goytacazes. V samotném Riu jsme za šest minut. Je čas podrobně Vám popsat, co je to grázla." "Už jsem byl z té nejistoty celý nesvůj," usmál se Fahad. Amanda položila na plastový stolek, jenž se vysunul z podlahy v centru paluby, hologramový projektor. Dvakrát na něj zaťukala prstem, a vyšel z něj obraz muže, po kterém společně šli. "Jmenuje se Ramón Costa. Je mu čtyřiačtyřicet, je vysoký 188 centimetrů, hmotnost 95 kilo. Má poměrně bizarní bojový styl, kombinuje přinejmenším pět různých bojových umění. Podle Thomsona je to psychopat," řekla o něm Barbara. "Když jsme odlétali ze základny Lovců kryptidů, říkaly jste mi, že je to homofob. Extrémní homofob. Na to si mám asi taky dávat pozor, že?" řekl Fahad. "To není tak úplně všechno, pane Ghazalli," řekla Amanda, a rychle pohlédla na svou přítelkyni, "když jste na tu misi kývl, jistě jste předpokládal, že je za tím něco víc." "No, takhle se to obvykle dělává. Boss vám řekne víc až na místě," usmál se Fahad, "jsem na to zvyklý, mám v tomhle oboru stejně dlouhou praxi, jako vy dvě." "Costa je sériový homofobní vrah. Zabíjí gaye a lesby," řekla Amanda. Při vyslovení těch slov se jí v očích objevila nepopsatelná zloba, smíšená se smutkem. Fahad pokýval hlavou. "Takže jak to dělá?" zeptal se. Barbara ťukla prstem do Amandina projektoru, a objevila se satelitní mapa. "Běhá po Riu a pronásleduje lidi, o kterých si myslí, že patří do LGBT komunity. Často se za nimi plíží až do jejich domovů, odposlouchává je, nahrává si je, dokonce si údajně dělá jejich seznam. Když se mu potvrdí, že odhadl, kým jsou, prostě je zabije. Většinou jim vniká do domovů, naruší jim soukromí, když se třeba líbají... a brutálně je tam zavraždí," řekla agentka, a prsty hologramovou mapu přiblížila k jedné ulici, "na tomto snímku číhá zavěšený u okna domu ve slumu a sleduje, co se tam uvnitř děje." Přejela po snímku prstem, objevil se další. "Tady mu z okna čouhá už jenom noha. Takže okno rozbil, vnikl dovnitř, a oba ty lidi zastřelil." "A počítám, že mu to takhle v Brazílii prochází," řekl hořce Fahad. "To je na tom to nejhnusnější. Platí ho za to vláda. Má kontakt na brazilského prezidenta, který se sám prohlašuje za homofoba. Costa je v podstatě žoldák, který se nechává za tyto ohavné činy platit mocnými. Politickou elitou, která je nejen sociálně konzervativní, ale i nesnášenlivá vůči menšinám, a brojí proti nim," řekla Amanda. "Takže tu máme chlapa, jehož profesí je provádět homofobní násilí," vydechl Fahad a na obě agentky se podíval se starostí v očích, "a my ho musíme zastavit. To je cíl mise?" "Permanentně ho zastavit," dodala Barbara, "Costa zabil za posledních čtrnáct let 632 lidí, většinou v Riu nebo v jeho bezprostředním okolí. Brazilská policie ho za to pochopitelně nepronásleduje, za své zločiny si neodseděl ani den. Nikdy za ně nešel před soud. V takovéhle kaši dneska Brazílie je. O Costovi se ani nemluví, a Thomson se o něm dozvěděl teprve před rokem a půl. Od té doby ho nechával sledovat pomocí satelitů, pokusil se vyjednávat o jeho zastavení s lidmi z brazilské armády, ale ti se k ničemu neměli. Poslal pak do Ria dvě jednotky, jenže ty Costu vůbec nenašly. Proto jsme tu teď my tři." "Co se bude dělat s jeho tělem, až ho dostaneme?" zeptal se Fahad. "Vezme se do Států. Costa nemá žádné žijící příbuzné, jeho rodiče jsou mrtví a nikdy neměl žádné sourozence. Není nikdo, kdo by se po něm sháněl," odpověděla Barbara a pak se usmála, "teda kromě těch, pro které pracuje, a ti se pak budou muset potýkat s americkými agenty. To bude sranda. Představte si, kolik vysoko postavených zadků bude potřebovat led." "Musím říct, že Thomson mě neustále překvapuje," řekl Fahad, "a dost riskuje, že vás tohle se mnou nechává dělat." "Šéfovi jde stejně jako nám o to, aby se měli lidi na téhle planetě dobře. Pokud existují lidé, kteří nedokáží akceptovat lidi od nich odlišné a zajdou tak daleko, že proti nim začnou brojit, slovy či zákony, anebo je dokonce začnou napadat a zabíjet, pak existuje jediné východisko. Zastavit je. Není nic horšího, než bigot, než nesnášenlivý fanatik, zahořklý, neschopný takříkajíc se obout do bot jiného člověka. Zajde-li jeho nenávist příliš daleko, musí být zastaven. Ne proto, že bychom si hráli na hrdiny. Proto, aby už neublížil nikomu dalšímu," řekla Barbara. "Pravda," řekl Fahad, "když někdo páchá takové ohavné zločiny, musí za to zaplatit." Po těch slovech se mu přitížilo. Stáhl se mu krk. On sám zmasakroval stovky lidí. Měl na rukou jejich krev, a nikdy za to potrestán nebyl. Na chvíli se mu před očima objevila mlha, ani nezamrkal. Dostal se z toho až ve chvíli, kdy Lapwing, stealth technologií lidským zrakům neviditelný, přistál na okraji největší brazilské favely, Rocinhy. 

Fahad, Barbara a Amanda, oblečeni v kabátech, jež kryly jejich černé uniformy, vstoupili na tržnici, do zalidněné uličky, na jejímž okraji se místní shromažďovali kolem muže prodávajícího ovoce. Divoce gestikulovali, když s ním smlouvali o ceně sladkých plodů. "Co tady?" zeptal se Fahad. "Je blízko," odpověděla Amanda, pohlížeje na displej svého tabletu. "Schovává se mezi nima?" ozval se znovu bývalý agent Spojených arabských emirátů, a rukou ukázal na shromažďující se lidi. "Spíš s nima kupuje to ovoce," odpověděla Amanda. "Barb, vidíš ho?" zeptala se pak své přítelkyně. "Fakt tam je," odpověděla agentka Kentová, "vystrkuje z té masy lidí svou hlavu. Koukni na zem, patnáct stop nalevo od tebe. Skutálel se tam pomeranč." Amanda bez přemýšlení po pomeranči skočila, a vrhla se mezi horlivé zákazníky. Probojovala se až k vysokému muži s řídkými krátkými vlasy a potetovanou pravou rukou, o něco vyššímu, než byli ostatní v ulici. "Senhor!" oslovila ho. Otočil se, a pohlédl dolů na bloňdatou ženu, která k němu přiběhla. "Também estou vendendo frutas! Você quer essa laranja?" zeptala se ho. "Quanto custa isso?" zeptal se svým hlubokým, rázným hlasem. "Cinco reais apenas," odpověděla Amanda. Bez přemýšlení jí vrazil do ruky hotovost, a pomeranč schoval do igelitové tašky, ve které nesl zbytek svého dnešního nákupu. "Obrigada. Eu e minha namorada realmente precisamos de dinheiro," řekla Amanda s úsměvem. Když řekla slovo "namorada", tedy "přítelkyně", zalesklo se muži cosi v očích. Ani nezamrkal, jen se na ni tak zvláštně díval, s jakýmsi znechucením. Otočil se, a zmizel na konci uličky. "Byl to on," řekla Amanda Barbaře a Fahadovi, jakmile ji dohnali. "A co chcete dělat teď? Nalákat ho na sebe?" zeptal se Fahad. "Pokud to bude nutné, tak ano," odpověděla Barbara. "Eu tenho alguma carne nova aqui. Deve ser cuidado rapidamente," řekl o pár uliček dál Ramón Costa do telefonu. "Conclua sua tarefa e, em seguida, mate as cadelas," dostalo se mu z telefonu odpovědi. "Jeho šéf mě a mou přítelkyni nazval 'cadelas'. Sprosťák," zasmála se Amanda, sedící se svými kolegy na střeše jednoho z milionů domků ve favele, odposlouchávajíc Costu. "Starý trik se štěnicí. Že to nikomu nepřijde divné, když mu něco prodáte tak levně?" pousmál se Fahad. "Nějak jim to vnutit musíte. Alternativou je přilepit jim štěnici na záda. V osmi z deseti případů se o tom dozví do tří vteřin, v jednom z deseti pak do patnácti vteřin," odpověděla Barbara. "Kterou studii teď citujete, agentko?" zavtipkoval Fahad. "Svou vlastní." Pomocí satelitních snímků Rocinhy, posílaných ze základny CIA v Langley do tabletů Barbary a Amandy, se trojici agentů dařilo Costu celé odpoledne sledovat. V podvečer, když slunce zapadalo a na obloze se nakupily husté, tmavě modré mraky, začal se subjekt chovat poněkud zvláštně. "Je na východ od nás. Tady v téhle uličce," řekla tiše Barbara. "Celý den sleduje toho prodejce ovoce," zašeptal Fahad, "tohle je jeho další oběť?" "Nepochybně," odpověděla Amanda. "Costa toho muže nenápadně sledoval po dobu několika dní. Držel se v blízkosti trhu v Rocinhe, kam ten chlápek chodívá prodávat ovoce," dodala Barbara. Když ulička ztichla, a ještě více se setmělo, vyhoupl se Costa na parapet okna v prvním patře. Agentky ze CIA ukázaly Fahadovi, co o vnitřku domu prozrazovaly pár sekund staré satelitní snímky, pomocí laserů snímající objekty i přes střechu a stropy či podlahy jednotlivých pater. V prvním patře žila pětičlenná rodina - starší otec, matka, tři malí synové. Costu zajímalo druhé patro domku. Tam žil prodavač ovoce z trhu, a někdo tam na něj čekal. "Jeho přítel," zašeptal Fahad a prstem ukázal na člověka na satelitním snímku. Zločinec vytáhl z batohu na zádech zařízení, které se zavrtalo do zdi domu hned vedle okna ložnice prodavačova bytu. Nemusel se dále držet parapetu, ale zůstal viset pár centimetrů od něj. Netušil, že za zády jej sledovali tři lidé a chystali se proti němu zasáhnout. "Jste připravený?" zeptala se tiše Amanda Fahada. "Jistě," odpověděl skrze zuby Fahad, do levého ucha si vložil sluchátko a vytáhl z kapsy pistoli. Náhle sebou Costa trhl. Do ložnice, jejíž vnitřek sledoval, vešel prodavač ovoce se svým přítelem. Vášnivě se spolu líbali. Vrah prokopl sklo v zavřeném oknu, a hlučně dopadl na podlahu v ložnici. Fahad v tu chvíli vystřelil z pistole. Kovová šipka doletěla ke zdi, zabodla se do ní, pistoli pak od Fahada převzala Barbara, a arabský agent sjel po laně až k oknu. Proskočil jím, a udeřil Costu pěstí do týla. Ten vystřelil z malého samopalu, ale oba muže, jež chtěl zavraždit, netrefil. Místo toho rozstřílel levný lustr na stropě. Dveře ložnice se zavřely a Ramón a Fahad v ní osaměli. Fahad od něj schytal bolestivý kopanec mezi nohy, jeho účinkem se však nenechal oslabit, vytáhl z uniformy kovové lanko, zachytil jím Costův samopal, a vytrhl mu ho z ruky. "Quem é Você?!" zařval Costa, stále překvapený tím, že mu poprvé v životě někdo zabránil spáchat vraždu. "Je konec, pane Costo," řekl Fahad anglicky. Ramón se zasmál, angličtina mu stačila k tomu, aby se utvrdil v domněnce, že proti němu pracoval nějaký "liberál ze západu", jak o svých nepřátelích smýšlel, a na Fahada skočil. S neskutečnou vervou jej natlačil k rozbitému oknu, udeřil jej dvakrát pěstí do obličeje, až Fahad vyprskl krev, a pak oba oknem proletěli. Těžce dopadli na krabice pokryté bílou plachtou pod oknem prvního patra. Ze střechy protějšího domu se začala ozývat střelba. Barbara a Amanda se pokoušely Ramóna zasáhnout. Střílely po něm jako divé. Vrah se však v mžiku ztratil za rohem budovy, a přeběhl do vedlejší uličky. Fahad se těžce postavil, zaskučel, utřel si krev proudící z nosu a rtů, a vydal se za ním. "Přidáme se k němu?" zeptala se Amanda své přítelkyně. "Poběžíme souběžně s ním po střechách favely," odpověděla Barbara, aniž by se na ni podívala, a přeskočila na střechu nižší budovy. Fahad těžce oddechoval, a hnal se za Costou jako smyslů zbavený. Vytasil z opasku pistoli a zasáhl svůj cíl do ramene. Costa se zhroutil před zraky nějaké paní, která vynášela ze svého chudého, otřískaného staveníčka umyté prádlo. Vyděšeně zapištěla. Fahad skočil na dřevěnou krabici, učinil další skok se saltem, a dopadl na zem za Costova záda. Rukojetí pistole mu dal další ránu do hlavy. Ramón se otočil, a bodl Fahada do břicha nožem. "Tos nečekal, co? Ty bestie," řekl, pln hněvu a nenávisti, a zarazil nůž arabskému agentovi ještě hlouběji. Fahad zasyčel, popadl jeho ruku, a zakroutil mu jí. Nato uchopil pravou rukou jeho bradu, a Costovu hlavu natlačil ke zdi. Pak s ní pohnul, Costa se zapotácel, a Fahad, stále drže jeho bradu, o zeď s jeho hlavou práskl. Vrah zařval bolestí. Podařilo se mu znovu uchopit rukojeť nože, zabodnutého ve Fahadově břiše, a vytáhl jej z rány. Nahlas dal svému nepříteli znát své překvapení, když zjistil, že nůž projel pouze tlustým břišním chráničem pod uniformou. Pokusil se Fahada znovu trefit kolenem mezi nohy, ovšem agent ránu vykryl, vytáhl taser, a Costu jím zasáhl do hrudi. Většina lidí by se po takové ráně sklátila, ale Costa věděl, že nyní bojoval o přežití. Porážku si nemohl dovolit. Provedl několik rychlých chvatů - na to, že byl právě zelektrizován, překvapivě rychlých - a za chvíli se na zemi válel naopak Fahad. Taser mu přitom Costa z ruky vytrhl, avšak nepoužil jej na něj. Prchal dál ulicemi, a když se mu náhodou někdo, kdo si vyšel na večerní procházku, připletl do cesty, dal mu ránu kradeným taserem. "Fahade? Jak dlouho se v té špíně budete válet?" ozvalo se arabskému agentovi v uchu. "Maximálně čtyři vteřiny. Už se zvedám..." Fahad vtáhl nosem do úst svou krev, a pak se rozkašlal. "OK, tak pět, šest vteřin?" Položil ruce na zeď a narovnal se. "Víte, kam utíká?" zeptal se. Pohlédl při tom na stále šokovanou ženu s košem prádla v ruce. Myslela si zřejmě, že Fahad mluví sám se sebou. "Que tipo de bastardo louco é você?" zeptala se ho. Fahad se více soustředil na Barbařina slova, jež slyšel ve sluchátku. "Je tak osmdesát metrů od Vás. Přepadneme ho ze střechy," zněla její odpověď. "Agora eu te reconheço. Você é aquele... caçador de criptídeos! Vy... vy jste ten vrah! Vrah ze Sao Paula!" vykřikla žena s prádlem, a okamžitě zamířila zpět do svého domku. Fahadovi se nelíbilo, že ho nazvala vrahem. Normálně by při akci, jako je tato, nevěnoval civilistům pozornost, pokud by jim tedy jeho cíl neubližoval. Avšak slova té ženy jím otřásla. Nemohl zapomenout na to, co posledně, když byl na jihu Brazílie, provedl. Našel v sobě sílu, aby utíkal dál. Vzmohl se k rychlému sprintu, funěl, z nosu mu stále srčela krev, ale držel se. Ovšem jeho mysl byla těmi slovy plně zasažena. Nebylo nic horšího, než připomínka toho, čím se stal - vrahem stovek - od člověka, kterého ani neznal, kterého nikdy předtím neviděl. Blokovalo to jeho smysly, drželo ho to v minulosti. I tak ale vnímal něčí křik z další špinavé uličky ve favele - křik muže, kterého měl sejmout. A mísil se s křikem Amandy Lyonsové.

Když Costu dohnal, zděsil se. Barbara Kentová ležela na zemi a nehýbala se. V obličeji měla mrtvý výraz, a nad obočím se jí táhla řezná rána. Ramón držel Amandu u zdi a trápil ji elektrickými šoky. Nekřičela jen ona, ale také obyvatelé ulice, jež byli svědky Costovy otřesné brutality. "Je me souviens de vous! Je me souviens bien de toi!" řval Amandě do ucha. Fahad na něj zamířil pistolí, a dvakrát ho trefil do nohy. Ramón Amandu pustil, a ta sebou sekla o zem, ač její hlasité dýchání značilo, že byla naživu. "Co má tohle být? Přišla si pro mě nějaká liberální agenda?!" zařval Costa. "Nezáleží na tom, kde jsme na politickém spektru. Přišli jsme zastavit homofobního vraha. Člověka, který ubližuje těm, kteří patří do jedné menšiny - menšiny, kterou z nějakého důvodu nenávidí. Individua, jako ty, nemohou žít mezi lidmi, protože nedokáží akceptovat jejich odlišnost," řekl Fahad. Zamířil pistolí na Costovo srdce, ale spoušť nezmáčkl. Zdráhal se toho. Vnímal, že jej teď sledují desítky lidí z této ulice. V hlavě se mu přehrávalo to, co mu před pár minutami řekla ta paní. Costa se zasmál. "Tak mě odstřel, blbče! Ukaž, jakej si borec!" zařval s portugalským akcentem na Fahada. I ve večerním šeru v něm Fahad něco rozpoznal. Když mu pohlížel do očí, uvědomoval si, že nemluví jen s nějakým obyčejným kriminálníkem. Ta jeho nenávist odněkud proudila - a Fahad vycítil, odkud. Říká se, že homofobové smýšlejí a chovají se tak, jak se chovají, proto, že nechtějí akceptovat sami sebe. A Fahada až zděsilo, jak moc to platilo o Ramónu Costovi. Bylo mu možná čtyřiačtyřicet, ale působil na něj dojmem čtrnáctiletého či patnáctiletého kluka, který se jako by zarazil ve vývoji poté, co po letech boje se sebou neakceptoval, kým byl. Ty, které zabíjel, tolik nenáviděl jen proto, že byl sám jedním z nich, ale nikdy si to nepřiznal. Fahad nedokázal spoušť pistole zmáčknout. Nemohl ho zabít. Ramón potřeboval pomoc - potřeboval, aby mu někdo pomohl zbavit se té temné nenávisti, kterou v něm vykonstruovala společnost, v níž vyrostl. Tento muž byl tolik podobný mladému Fahadovi, jenž se svou identitou tajil, když pracoval pro Spojené arabské emiráty. Měl v očích tu hořkost, tu bolest, jakou Fahad cítil od chvíle, kdy utekl z domova - z vesnice, kde se proti němu, když mu bylo třináct, všichni obrátili, včetně jeho rodičů, a pokusili se ho zabít. Největší nenávist v člověku bují tehdy, když se něčeho bojí. A mít strach ze sebe samotného, protože vám všichni ostatní ve vašem okolí říkají, že být někým, kým jste, není správné... To nikdy nevede k ničemu dobrému. Strach totiž nahrazuje vztek, a ten nahrazuje stupidita. A ze stupidity vychází nenávist - kolektivní, fanatická. Když se Fahadovy oči, plné porozumění, střetly s drzýma očkama Ramóna Costy, muže, kterého na cestu krvavých zločinců přivedla nenávist vůči represované složce jeho vlastní identity, začaly mu téci slzy. Costa se možná usmíval, ale Fahad nedokázal než vzdychat. Cítil k němu takovou lítost. Nemohl by mu pomoci? Ale jak? Vždyť ten člověk zabil přes šest set lidí, jen proto, že se nějak lišili od ostatních. Zabil přes šest let lidí, za jejichž práva Fahad od opuštění Spojených arabských emirátů - země, kterou dnes nenáviděl pro její zrůdné zákony - horlivě bojoval. Nebylo východiska. Musel splnit Thomsonův rozkaz, musel dokončit to, co začal. Nebyla to však jen lítost, co bránilo Fahadovi v odstranění Ramóna Costy. Bylo to i vědomí, že spáchá další vraždu. O zabíjení nepřátel nikdy před minulým podzimem neuvažoval. Když už měl někoho zabít, učinil to, neboť se jednalo o zločince - a on jen plnil rozkazy. Ovšem poté, co byl zmanipulován k zavraždění stovek nevinných, nedokázal k nim přidat dalšího člověka. Cítil se najednou uvnitř strašně křehký. Costa toho využil, a znovu se vrhl na Amandu Lyonsovou. S taserem v ruce se k ní přiblížil, zatímco se snažila v křeči zvednout ze země. Fahad spěšně pohlédl na její přítelkyni. Barbara stále ležela zcela nehnutě na zemi. Co když ji Costa zabil? Nemohl dovolit, aby připravil o život i Amandu! Vystřílel tedy na Costovi zásobník. Vrahovo tělo sebou plesklo o zem. Až v tu chvíli se začala Barbara probírat. Ze spánku, do kterého ji nejspíše uvrhly Costovy pěsti, ji probraly výstřely z Fahadovy pistole. Fahad přišel k Ramónově tělu, rozstřílenému na řešeta, a utřel si slzy. "Assassino!" "Homicida!" ozývalo se z oken v ulici. "Držte všichni huby, imbecilové," zařvala agentka Kentová, "tohle je práce CIA. Nic jste nikdy neviděli, a jestli jo, pošlem Vám sem nějakýho prvotřídního terapeuta." Odfrkla se smíchem. "Barb, ty žiješ! Už jsem se bála..." vyhrkla její přítelkyně. "Zažily jsme už spolu i horší věci. Tenhle chlap nebyl v boji tak dobrý, jak jsem myslela." "Jo? Zmlátil tě jako nic!" reagovala na to Amanda. Barbara mávla rukou. "Zmlácení je ještě v pohodě," řekla na to. Obě pohlédly na Fahada. Působil zničeně. "Není to jasné? Zavřel se ve skříni a proměnil se v ní... v to, čím se stal," řekl tiše. "To vám od začátku nebylo jasné, Fahade? Lidi jako on jsou komplikovaní. Výsledek nespravedlnosti téhle společnosti. Společnosti, která nevítá diverzitu. Brazílie je bažina plná nenávistných netvorů, jako byl on," sdělila mu svůj názor Barbara. "Ano, na dráhu zločinu ho přivedla společnost, která mu během jeho vývoje odepřela možnost být sám sebou. Jenže za to on nemohl. Mohl to být šťastný člověk..." pokračoval Fahad. "Tolik toho o něm zase nevíme. Třeba to byl taky psychouš, jak říkal šéf, a lidem prostě chtěl ubližovat. Jenom si vybíral ty, kteří měli stejnou orientaci jako on," řekla Barbara. "Důvod, proč jsem se já dal na dráhu zločinu, taky přišel z vnějšku," zamyslel se Fahad a sklopil oči. "Nieto? K čertu s ním. Proč na to vůbec myslíte?" "Pokud měl tento člověk za své zločiny zaplatit smrtí, neměl jsem já za ty své zaplatit stejným způsobem?" zauvažoval Fahad. "Ne," odpověděla rázně Barbara, "protože nebýt vás, tak by dneska zaplatili životem dva lidi v téhle favele. A stovky dalších v budoucnosti. Vy nejste žádný kriminálník. Děláte svou práci, a to, že Vás někdy v minulosti někdo k něčemu zmanipuloval, propána... to nic neznamená." "Pro mě to znamená dost," řekl znechuceně Fahad, "protože jsem ty lidi řezal a střílel zcela vědomě." Barbara se zasmála: "Hele, až přestanete filozofovat, přineste mi z Lapwingu pytel na tělo. My tady mezitím s Amandou natáhneme červenobílou pásku. Jo, a kdybyste potkal nějakého brazilského poldu, nakopejte mu za mě zadek. Klidně i za sebe. Jestli vás mrzí, že jste dneska musel 'zabít dalšího člověka', tak to jenom proto, že ho nedostali ti zkorumpovaní pitomci, kteří kriminální činy vůči menšinám v téhle zemi umožňují." Kdo vlastně byl Ramón Costa? Měl ho Fahad vnímat jako homofobního vraha nebo jako člověka, který ty hrůzy prováděl jen proto, že mu nikdo neřekl, že je v pořádku lišit se od většiny? Bylo jeho zabití řešením, nebo měl za své činy pykat jiným způsobem? Musela přece existovat i jiná cesta. Fahad při procházení ulic favely nedokázal myslet na to, že připravil o život dalšího člověka. Čeho tím dosáhl? Pomstil Costovy oběti, zachránil jeho možné budoucí cíle? Nebo ho vysvobodil z mučení, do kterého ho uvrhl okolní svět - svět, který Costu naučil mučit ostatní? Ramón byl nepochybně zločinec, ale třeba pro něj bylo lepší vězení. Třeba měl dostat šanci na nápravu. Anebo ne? Fahadova mysl byla těmito otázkami zahlcena. Když vstoupil do Lapwingu, začal uvažovat o tom, že zašel příliš daleko. Souhlasil s touto misí jen proto, že agentky Kentová a Lyonsová byly přáteli Lovců kryptidů. Byl na takové mise cvičený. Teď se ale zapřísahal, že to bylo naposledy, co se dal na takovou akci. Ani trochu se mu to nelíbilo. Snad to bylo zrůdností nenávistného homofoba, snad to bylo Fahadovou vlastní nechutí ze zabíjení. Věděl, že si to musel v hlavě pořádně probrat. Musel o tom po návratu na Svalbard pohovořit s Harveym. Nesouce pytel pro mrtvolu z Barbařina Lapwingu, pohlédl Fahad opět na svůj mobilní telefon. Měl zmeškaný hovor. Vytočil to číslo, a přiložil telefon k uchu. "Fahade, jak jsi na tom?" ozvalo se z telefonu. "Celkem fajn," zalhal Fahad. "Alors OK," pokračoval ten hlas se silným francouzským přízvukem, "poslyš, mám tady takový... petit problème. Budu potřebovat tvou pomoc." "No jo, ale kdy?" "Co nejdřív, Fahade. Chci o tom s tebou mluvit proto, že máš na tuhle práci kvalifikaci."

Pokračování příště...