Standing Stones | Kniha týdne

Projekt Kniha týdne, který tady na blogu Blogorgonopsid začal o prvním červencovém víkendu, pokračuje již osmou částí. Vždy vás v něm seznamuji s knihou, kterou jsem buď přečetl za poslední týden, nebo jsem se k ní vrátil po přečtení dříve. Předchozí části této série byly recenzemi následujících knih: Clever Girl: Jurassic Park od Hanny McGregor, Vždyť jsou to jen zvířata od Zdeňka Veselovského, Mount Everest: Historie dobývání nejvyšší hory světa od Karla M. Herrligkoffera, Planeta dinosaurů od Cavana Scotta, Queer Ducks (and Other Animals) od Eliota Schrefera, Stezkami lovců mamutů od Radana Květa a Steve Backshall's Most Poisonous Creatures od moderátora přírodopisných dokumentů Steva Backshalla. Tentokrát vám představím knihu zabývající se opět jiným tématem, než ty předchozí - zabrousíme do archeologie!

Standing Stones s podtitulem Stonehenge, Carnac and the World of Megaliths je kniha francouzského archeologa Jeana-Pierra Mohena, která byla vydána v roce 1999 britským vydavatelstvím Thames & Hudson. Jedná se o publikaci v rozsahu 175 stran, z níž samotný text knihy protkaný doplňujícími materiály zabírá 147 stran, zaměřenou na megalitické struktury převážně v západní části Evropy, s malým přesahem i k megalitům Středomoří a jiných částí světa. Čtenáře poměrně podrobně seznamuje zvláště s megalitickými strukturami Stonehenge v Anglii a Carnac a Gavrinis ve Francii. Autor, který ve věku 77 let zemřel v roce 2021, byl odborníkem na francouzský pravěk a evropský megalitismus, a má na svém kontě řadu knih; mezi nimi Le monde des mégalithes (Svět megalitů) z roku 1989, Vous avez tous 400.000 ans (Jste 400 000 let staří) z roku 1991 nebo Arts et secrets d’humanité (Umění a tajemství lidstva) z roku 2006. Osobně se o pravěk a starověk člověka, jakož i o megalitické struktury, zajímám spíše okrajově, a tato kniha mi přinesla řadu informací, o nichž jsem neměl ani potuchy, díky čemuž ji mohu doporučit. Jde o vyčerpávající výčet historie výzkumu megalitických struktur, který by si každý začátečník měl přečíst!

Přední obálka knihy Standing Stones od Jeana-Pierra Mohena, vydané nakladatelstvím Thames & Hudson v roce 1999. Zdroj: eBay (upraveno)

Kniha Standing Stones mi byla darována v roce 2024 mým tátou, kterému jsem za ni opravdu vděčný, a od té doby jsem si ji chtěl přečíst. Dostal jsem se k tomu v posledním týdnu, od úterý 19. srpna do neděle 24. srpna, v němž mi spolu s filmy, seriály a dokumentárními pořady pomáhala relaxovat, zatímco jsem byl na aulinu, a přijít na jiné myšlenky, než na recentní trhání zubu moudrosti (které ale stejně bylo v pohodě, bolesti minimum!). Když jsem se do ní začítal, bylo mi jasné, že se dozvím spoustu nových informací, zvláště pak o historii výzkumu megalitických struktur, které je značná část této publikace věnována. Je to pro mě něco úplně nového - něco, v čem se teprve začínám orientovat, a protože mám rád novotu, naplňuje mě toto téma tím jakýmsi začátečnickým entuziasmem, který jsem už nějakou dobu nezažil. Uvědomuji si však, že jde o knihu z roku 1999, a že nejen výzkum megalitických struktur samotný, ale také umění na něm zachovalého a vhledu do rešerše jejich minulosti, už mohl pokročit. Pokud se mezi vámi nachází archeologičtí nadšenci nebo odborníci na megality, pak berte na vědomí, že v této recenzi nemohu příliš polemizovat se správností toho či onoho výroku, a ačkoliv se k pár záležitostem hodlám kritičtěji vyjádřit, nechci si zde vůbec na nějakého odborníka hrát (to ostatně nikdy na tomto blogu).

Na jednom starším webu z konce devadesátých nebo začátku nultých let jsem před pár dny nalezl příspěvek o této knížce, v němž jeho autor tvrdil, že si Standing Stones pořídil v malém obchůdku u jedné z lokalit, kterým se doktor Mohen v publikaci věnuje. Zmínil, že ze všech knížek v onom obchůdku byla tato nejobsáhlejší, a proto po ní sáhl. Skutečně jde o knihu, kterou by člověk v takovém obchodě čekal. Jde o zevrubného průvodce světem megalitů, textově poměrně obsáhlého, ale také vyplněného mnoha barevnými fotografiemi, kopiemi starých maleb, mapkami a plánky, zkrátka veškerým materiálem, který laikovi i ostřílenci umožní se v publikaci dobře zorientovat. Často se říká, že obrázek je lepší, než-li tisíc slov, a je možné, že se doktor Mohen při sestavování této knihy řídil tímto pravidlem. Rozhodně však nejde o průvodce kompletního; autor blogu Tegfan.net upozornil třeba na to, že doktor Mohen zcela vynechal megality ve velšském Pembrokeshire, byť mají rozhodně velkou cenu. Jako malá knížečka se 17,5 centimetry na výšku je však Standing Stones i tak plná informací.

Knížka má 5 hlavních kapitol a doplňující kapitolu obsahující úryvky z historických textů, dopisů, románů nebo časopisů, které pojednávají o megalitech popisovaných v kapitolách předchozích. První kapitola, The Stones of Legends (Legendární kameny), pokrývá strany 13 až 29; kapitola druhá, Antiquarians and Scholars (Starožitníci a učenci) pak strany 31 až 49; kapitola třetí, Three Thousand Years of Architecture (Tři tisíce let architektury) vyplňuje strany 51 až 79; čtvrtá kapitola, The Palace of the Dead and of the Gods (Palác mrtvých a bohů) je na stranách 81 až 101; a konečně pátá kapitola, Between Heaven and Earth (Mezi nebem a zemí) pokrývá strany 103 až 127. Doplňující kapitola Documents (Dokumenty) vyplňuje strany 129 až 159. Asi jste si všimli, že mezi každou kapitolou je jedna chybějící stránka - na té se nachází vždy fotografie uvádějící čtenáře do nové kapitoly (a vždy vyplňuje levou stranu, kapitola pak začíná na straně napravo). Je opravdu fajn, že se lze v této knize lehce orientovat podle dané struktury - to se netýká jen uspořádání kapitol, ale samozřejmě hlavně jejich samotného obsahu.

První kapitola, The Stones of Legend (Legendární kameny), se zabývá tím, jak různé skupiny lidí a instituce v průběhu posledních pár tisíců let vnímaly menhiry, dolmeny a kromlechy. Jak doktor Mohen píše na úvodní straně: "Takové megality stály po sedm tisíc let podél západního okraje Evropy, od Portugalska po Skandinávii, a prakticky formovaly zeď proti Atlantiku, než jejich masivní přítomnost a přetrvávající mýty okolo nich uchopily lidskou představivost." Už na straně 14 se čtenář dozvídá, jak tyto pozoruhodné struktury vnímal jeden z největších mocichtivců posledních dvou tisíců let - církev. Její rady už ve starověku megality odsuzovaly a zakazovaly, v typickém autoritativním duchu organizovaného náboženství, jejich uctívání. Doktor Mohen píše: "V té éře nastupujícího křesťanství takové přetrvávající řešení reflektuje houževnatost tajuplných vír, v nichž megality sehrávaly roli. Strach z ohromných balvanů vedl k tomu, že některé z nich byly zničeny. Svatý Eligius se stal ničitelem těchto pohanských symbolů. Ale lidové víry jsou hluboce zakořeněny a tajnůstkářské; je nemožné zcela vyhladit jejich stopu. Rodí názvy pro enigmatická místa, jež kouzlí obrazy víl, střítků, obrů a ďáblů, občas dokonce i místních svatých." Církev, která si chtěla podmanit co nejvíce lidí, se mohutných megalitů obávala, protože reprezentovaly snad něco většího, než na co mohla sáhnout. Reprezentovaly původní evropská náboženství, která souhrnně a urážlivě křesťané nazývali "pohanstvím". Doktor Mohen však upozorňuje také na to, že si tato instituce dříve nebo později našla ve svém posvátném textu, bibli, svá vlastní ospravedlnění pro zachování málokdy skutečně zničitelných megalitů. 

Autor dále zmiňuje roli megalitu v 5. kapitole Gargantui a Pantagruela, v níž byla však tato struktura popsána jazykem snažícím se vyhnout údajně "nebezpečnému" odkazu na "pohanské" kameny. Popisuje také spojitosti mezi megality a vílami či sibylami, zmiňuje vílu Vivian z arturovských mýtů (ta má být skryta v megalitické pohřební truhle ve stejném lese, v němž odpočívá kouzelník Merlin), a velice zajímavá je také zmínka menhirů v Culey-le-Patry ve Francii, kolem něhož mají podle mýtů na Vánoce tančit nahé dívky (snad mělo jít dokonce o jakýsi "čarodějnický sabat", kterým církev, s nechutnou násilností potlačující "čarodějnictví", ráda strašila své následovníky). Pokud prý někdo těm pověstem nevěří, existuje speciální zaříkávadlo, které na něj může být užito. Megality měly údajně moc bílé magie, občas spojené s plodností; ve Francii podle doktora Mohena v minulosti dívky přicházely k falickým megalitům a sjížděly po nich dolů s rozevřenýma nohama a zvednutými sukněmi, a manželé s manželkami si o ně chodili otírat nahá břicha. S plodností se pojily i rady cumlat červené pískovce od megalitu v Nohant-Vic. Autor dále čtenáře seznamuje s pokřesťanštěním megalitů, píše: "Staré víry těžko umírají. Církev, ač nebyla žádným přítelem těchto pověr, raději než aby ji konfrontovala, megalitickou magii nakonec sama pro sebe apropriovala." Pokračuje: "Někdy byly kříže vryty nebo připevněny na vrcholky megalitů, jako v St.-Duzec, kde bylo do menhiru ryto na jedné straně s dlouhými záhyby připomínajícími plášť. Nesl znaky smrti Ježíše na druhé straně, a na jeho vrcholku byl kříž. Nakonec některé z kamenných idolů byly zcela umlčeny. V jednom z prvních oficiálních dokumentů ze St.-Cado na Bretaňském poloostrově, datovaném do roku 1000, byly megality zredukovány na pouhá označení hranic, ukazatele pro rezervované, tvrdě pracující lidi." Je škoda, že se církev nejprve zákazy a později apropriací snažila nepochybnou historickou moc těchto megalitických struktur pro obyvatelstvo Evropy omezit. Dále se v této kapitole dozvíte o tom, jak byly megality pojmenovávány; odkud pocházejí slova peulvan, menhir, cromlech a dolmin (či dolmen), a jaká je spojitost mezi slovem Cairn a názvem pro megalitickou strukturu Carnac. V neposlední řadě se čtenář dozví o tom, co stálo za mýty o megalitech coby strukturách sloužících pro zabíjení lidských obětí - samozřejmě to byly nálezy lidských koster u těchto struktur, nikdo však ve starověku a středověku nerozpoznal, že tyto kostry se nacházely v hrobech. 

V závěru první kapitoly se čtenář seznamuje se jménem, se kterým se ještě v knize několikrát potká. Jde o jméno Williama Stukeleyho, zakladatele mystického druidismu, náboženství zbudovaného na pohádkách o Druidech: "Druidismus, který Stukeley vymyslel, byl pak zcela originální ideou. Nemá nic co do činění se skutečnými Druidy, galskými kněžími známými Caesarovi v 1. století před naším letopočtem - a byl vytvořen plné půldruhého milénia po posledním ceremoniálním využívání megalitů." Zmiňuje, proč se kámen v Pontypridd Rocking ve Walesu stal tak důležitým pro druidisty, a jaké to mělo politické následky - v roce 1910 na tomto významném místě zorganizovala demonstraci dokonce samotná Labouristická strana. Nechybí ani obrazový odkaz na Asterixe, konkrétně v podobě silného Obelixe a jeho psíka Idefixe z komiksů René Goscinnyho a Alberta Uderza, jež přispěly k popularizaci menhirů v moderní kultuře. V závěru kapitoly se čtenář setkává se jménem Prospera Mériméeho, jenž si jako první začal všímat zajímavých linek a vzorů na obřích kamenech megalitické struktury Gavrinis. 

Pozoruhodné obrazce ve vnitřku megalitické struktury Gavrinis na ostrově Larmor-Baden v zálivu Morbihan u Bretaňského poloostrova ve Francii. Zdroj: Quiberon Bay

Zatímco první kapitola se zabývá pověstmi okolo megalitů, vlivem dominantního náboženství na ně a jejich romantizací za časů Stukeleyho i po něm, druhá kapitola, Antiquarians and Scholars (Starožitníci a učenci), již řeší první empirické výzkumy megalitů. Starožitníky v názvu kapitoly jsou myšleni lidé ze společnosti kolem Abbota Mahé, který měl o francouzské megality velký zájem ve 20. letech 19. století. Nové výzkumníky megalitů od začátku 19. století poháněl racionalismus, a Starožitníky pak přímo revoluční racionalismus. Starým romantickým a náboženským povídáním o megalitech se stavěli čelem, prováděli geologické výzkumy, vyhrabávali části monumentů, jež do té doby byly zakryty pod zemí, a začínali se zajímat o archeologický a také astronomický kontext megalitů. Archeologie se navíc stávala koníčkem velkých lídrů, jako byli dánský král Frederik VII. nebo Napoleon III. Vše ale tehdy ještě nebylo perfektní. Doktor Mohen na straně 35 píše: "Módní záliba ve vykopávkách započala příznivou éru studia megalitů, která nyní byla znovuoživena na konkrétnější, objektivní bázi. Naneštěstí, i přes empirický přístup, byly metody kopačů uspěchané a destruktivní. Využívali tři způsoby průzkumu hrobové komory: vykopávání šachty seshora, aby se dostali přímo do hrobu; otevírání velké sekce nebo příkopu podél celé hromady; nebo jednoduše demolovali celou strukturu!" Bylo to období megalitománie. O nálezech řetízků nebo sekyr z okolí megalitů se dosti publikovalo. Zvláště veliký zájem byl o sběr numerických dat. Bylo to však také období vzniku prvních pohlednic megalitů, díky nimž o tyto struktury začínal narůstat zájem i mezi laiky z široké veřejnosti. Doktor Mohen zmiňuje začátek fotografování ve druhé polovině 19. století; už v roce 1890 bylo možné dosáhnout s užitím fototypového procesu přesné reprodukce těchto monumentů. Revoluční racionalismus ale nevítězil vždy; takový James Ferguson v roce 1872 v publikaci Rude Stone Monuments Throghout the World tvrdil, že megalitické hroby v Koreji a Indii stavěli obři, jež měli být hrdiny univerzální mytologie. O původu megalitů začínaly ve 20. století mnohé prozrazovat metody datování.

Třetí kapitola, Three Thousand Years of Architecture (Tři tisíce let architektury), se zabývá megality postavenými v období od 5. do 2. milénia před začátkem našeho letopočtu. Doktor Mohen nejprve pojednává o při ohledně datování megalitů v 50. letech minulého století; když se v roce 1955 ukázalo, že 70 metrů dlouhá mohyla z předhoří Plouézoc'h na Bretaňském poloostrově se datuje do poloviny 5. tisíciletí před naším letopočtem, někteří archeologové tomu odmítali uvěřit. Nechtěli chápat, že naši předchůdci byli tehdy schopni takové práce. Důkazy značného stáří těchto obrovitých kamenitých struktur ale v průběhu desetiletí přibývaly. Doktor Mohen zmiňuje studii provedenou v roce 1973, kdy byly datovány kosti lidí ze dvou megalitických hrobů ve francouzském Bougonu; k jejich pohřbení došlo mezi lety 4390 až 5040 před naším letopočtem. Kromě datování uhlíku C14 potvrdilo toto stáří některých megalitů i termoluminiscenční datování, s jehož pomocí bylo zjištěno stáří monumentu Poco de Gateira a jeho sousedního hrobu v Portugalsku. Autor dále čtenáře seznamuje s tzv. "proto-megality", datovanými do 8. až 5. tisíciletí před naším letopočtem, jako jsou stavby v Téviecu a Hoédicu na Bretaňském poloostrově či veřejné hroby v dánském Skateholmu. Popisuje hrobové komory mezolitického stáří ve Francii a neolitického stáří ve Švýcarsku. Dále čtenáře seznamuje se 3 kritérii pravé megalitické architektury - mohylou, komunálními pohřebními obřady a obřími kameny. Začátek megalitické architektury spojuje s příchodem nové třídy farmařících lidí kolem roku 6000 před naším letopočtem: "Přinesli si svůj způsob života - a svůj hon za úrodnou půdou - z Blízkého východu. Když byly jejich migrace zastaveny atlantickým pobřežím, tito farmáři se museli adaptovat na permanentně usedlý způsob života. Užíváním megalitických monumentů k organizaci uctívání předků si tito lidé legitimizovali své teritoriální vlastnictví, a také tím potvrdili svou kulturní identitu."

Důležitá je také část 3. kapitoly pojednávající o typologii megalitické architektury. Co je komorový dolmen? Jak je definován? Jaké měl tvary? Jak se vyvíjel? Irské dolmeny už tvořily dvě až čtyři čtyřúhelníkové komory - důkazem je Newgrange, podobně však vypadaly i megalitické hroby třeba na Orknejích. Jak vypadá zevnitř dolmen La Roche-aux-Fées (Vílí skála) ve Francii? Dále se doktor Mohen zabývá menhiry, izolovanými kameny postavenými podle přímé osy nebo do kruhu. Některé měly zřejmě orientační funkci, jako třeba Heel Stone ve Stonehenge. Na stranách 66 až 71 se dočkáte fotografií megalitických hrobů, menhirů a podzemních komor ve Středomoří; vyobrazeny jsou zde pohřební komory v Porto-Vecchio a dolmen u Fontanaccie na Korsice, megalitické monumenty Minorcy (typický vzhled pro Baleárské ostrovy), megality ze Sicílie i z Malty. Ocenit musím také, coby naprostý laik, mapu hlavních megalitických regionů Evropy na straně 62, od Malty přes Francii a britské ostrovy až o Dánsko; jen, jak kritizoval autor výše odkazovaného blogu, zde chybí megality Walesu! Doktor Mohen se dále v kapitole zabývá například dekoracemi a vzory na megalitech, například na již zmíněné struktuře v Gavrinis, a mohylami tvořícími nekropolisy i centra pro obřady. Mimochodem, netušil jsem, že megalitický komplex v Locmariaquer na Bretaňském poloostrově má délku přes 1540 metrů!

Čtvrtá kapitola, The Palace of the Dead and of the Gods (Palác mrtvých a bohů), se zabývá účelem megalitických struktur coby hrobů. Doktor Mohen na úvod píše: "V rurální vesnické společnosti, která se objevila v západní Evropě v průběhu 5. milénia před naším letopočtem, se vyvinulo robustní náboženství - uctívání předků. Megality, důležitá inovace této společnosti, symbolicky chránily nebo evokovaly nejváženější z mrtvých. Technologie a rituály demonstrují vitalitu těchto struktur, stejně jako jejich úžasné přežití." Nejprve pak píše o pohřbívání po dobu 100 000 let - dnes však víme o ještě starších hrobech, a to sice 200 000 let starých, z Jihoafrické republiky - do začátku megalitického období, a pak čtenáři přibližuje, jak byli mrtví do megalitických hrobů umisťování (občas muselo docházet k amputacím končetin kvůli malému prostoru). Na straně 84 píše: "Existence masových hrobů je potvrzena z 5. tisíciletí před naším letopočtem, z Talheimu blízko Stuttgartu. Možná jen klima nejistoty podpořilo solidaritu, kterou vidíme v kolektivních hrobkách." Ale kdo ví, třeba ta solidarita neměla nic co do činění s nějakou nejistotou? Vždy je třeba dávat pozor na to, jak je ten který fenomén lidské historie či prehistorie konstruován - ta konstrukce vypovídá více o našem současném světě, než o světě oněch lidí.

Doktor Mohen v této kapitole řeší také sociální hierarchie ve spojení s megality. V době jejich vzniku tyto usedlé společnosti již nebyly rovnostářské, a podle antropologických studií byli k pohřbívání v megalitických hrobech vybíráni jen někteří zástupci těchto společností. Velice mě zaujala část o perforacích v kostech, dokonce i lebkách, některých nalezených nebožtíků z megalitických hrobů. Některé kosti nesou znaky zhojení po operacích, které musely být nepochybně velmi bolestivé. Na straně 95 se nachází perforovaná lebka z Marne nesoucí znaky nástrojů, kterými byl otvor v ní učiněn. Na straně 100 se pak nachází zajímavé schéma kolektivního pohřbívání mrtvých v Talheimu. Pozornost je dále věnována i různým předmětům, jež se v různorodých megalitických hrobech našly - například korálkům a přívěskům z variscitu pocházejícím z Locmariaqueru, nebo sekyrám, které zřejmě symbolizovaly moc, a jež se našly třeba v megalitických hrobech v Irsku. Velice se mi líbí přehled megalitických struktur z jiných částí světa mimo Evropu na stranách 88 až 93; zde uvidíte fotografie megalitů z jižního Senegalu, indonéského ostrova Celebes i z údolí řeky Magdalena v Kolumbii. Podobnosti těchto struktur podle doktora Mohena poukazují na konvergenci; nepříbuzné kultury vykazovaly podobný vývoj architektury v různých částech světa.

Pátá kapitola, Between Heaven and Earth (Mezi nebem a zemí), pojednává o materiálech, které byly ke stavbě megalitických struktur užívány (jejich stavitelé rozhodně měli pokročilé geologické znalosti), a o vlivu těchto struktur na moderní Evropu. Autor znovu zmiňuje Williama Stukeleyho, který jako první nakreslil topografii Stonehenge a Avebury. Na stranách 108 až 115 se dočkáte přehlídky obrazů megalitů zhotovených romantickými umělci, konkrétně Casparem Davidem Friedrichem, Johanem Christianem Dahlem, Johnem Constablem a J. M. W. Turnerem (mě se osobně ze čtyř vybraných děl nejvíce zamlouvá Dahlův obraz dánských megalitů v zimním období). Doktor Mohen se trošičku opakuje, když píše, jaký vliv megality měly na společnost 19. století, nicméně tato pasáž je podle mě hezky napsána: "Nadšení pro studium megalitů, 'megalitománie', dosáhlo vysokého bodu v 19. století a inspirovalo první moderní studie. Veliké kameny zachytily představivost veřejnosti. V dávné minulosti, lidé měli spojení s architekturou, vědou a náboženstvím, a byli svědky velkého pohybu nebeských těles na obloze, díky brilantní inovaci megalitů. S novými multidisciplinárními metodami studia se nám úmysly zapsané v kamenech stávají více přístupnými. Moderní představivost, věnující pozornost těmto mýtickým začátkům umění a vědy, se tak setkává s jejich dávnými úmysly. Každý má v tomto hledání své místo." Autor dále píše o tom, jak byly velké kameny pro stavbu megalitických struktur přemisťovány po krajině; zmiňuje například experimenty Richarda Atkinsona a jeho studentů provedené v červenci 1979. Důležitou částí této kapitoly je role některých megalitů, například Stonehenge, coby obzervatoří slunečního a měsíčního cyklu. O tom jako první pojednával Richard Hawkins ve své kontroverzní publikaci Stonehenge Decoded z roku 1965. Na konci kapitoly doktor Mohen připomíná, že megality si zaslouží respekt; neolit nelze vrátit, tyto struktury je třeba chránit, a je třeba mít na vědomí, jak ovlivnily naši kulturu.

Stonehenge, asi ten nejslavnější megalitický monument na světě, lokalizovaný v anglickém Wiltshire, západně od Amesbury, a zbudovaný mezi lety 3100 až 1600 před naším letopočtem. Zdroj: Science News

Doplňková kapitola Documents (Dokumenty) je neméně zajímavá. Obsahuje úryvky z děl různých figur asociovaných s výzkumem megalitů, o kterých už čtenář v této knize třeba nejednou četl. Nejprve doktor Mohen přináší úryvek z publikace Stonehenge, A Temple Restor'd to the British Druids onoho pochybného Williama Stukeleyho. Následují úryvky z různých děl pojednávající o dolmenech, kupříkladu text Christophea Paula de Robiena z 18. století či Jenkyna-Jonese, který psal o indických megalitech. Zajímavě o megalitech ve Francii pojednal romanopisec Gustave Flaubert v roce 1858. Úryvky z časopisu Le Petit z roku 1896 přibližují situaci zkoupeného dolmenu z Kerranu u města St.-Philibert, které doktor Mohen doplnil částí básně Frédérica Le Guyandera kritizujícího plán umístit starý megalit vedle Eiffelovky na Exposition Universelle (Světové výstavě) v Paříži v roce 1900. Asi nejvíce mě zaujal úryvek z románu Tess z d'Urbervillů (Tess of the d'Urbervilles) výjimečného a představení nepotřebujícího spisovatele Thomase Hardyho, v němž Tess Durbeyfield a Angel Clare za černočerné noci přicházejí do Stonehenge; čtenáři je připomenuto, že existuje i filmová adaptace Romana Polanskiho z roku 1979. Jak Stonehenge inspiroval slavného sochaře Henryho Moora? Co o něm sám Moore napsal? Jak to bylo s tím dekódováním Stonehenge, o kterém psal Gerald Hawkins, a jak svůj výzkum prováděl? Můžete si zde přečíst jeho vlastní text. Neméně zajímavá je i část o megalitickém umění, s tabulkami se schématy obrazců užívaných v megalitickém umění z Bretaňského poloostrova, západu Pyrenejského poloostrova a Irska.

V přehledném glosáři na stranách 160 až 165 nalezne čtenář vysvětlivky takových pojmů, jako jsou "stele", "drystone", "tumulus", "antechamber" či "court-cairn", s nimiž se v knize několikrát setká. Zvláště pro laika je takový glosář velmi užitečný!

Standing Stones od Jeana-Pierra Mohena je podle mě velmi hezká, brilantně sestavená kniha o megalitických strukturách západní Evropy, která zvláště začínajícímu zájemci, jakým jsem já, dokáže poskytnout spoustu vítaných informací. Velice kladně musím ohodnotit také množství obrazových materiálů v této knize. Rozhodně ji mohu doporučit!