Noví Lovci kryptidů: Chupacabry se vrací (1/4)

Noví Lovci kryptidů - teenageři Wren Rivera a Winn Wilkinson z Creek City v Illinois a Keira Kendrick z londýnského Greenwich - začali odhalovat tajemství zmizení původního týmu hledačů tajemných zvířat a akčních hrdinů. Pronikli do staré základny Lovců kryptidů v jižním Londýně, a našli v ní deník Rogera Neilla s textem značícím, že muselo dojít k nějakému neštěstí, o které si skupina dobrodruhů vedená Jackem Owenem dlouho říkala. V jednotlivých pokojích nalezli Wren, Winn a Keira zaschlou krev na zdi či na podlaze, ještě více znepokojivým byl však nález uřezané lidské hlavy ve stále funkční lednici. Šlo o hlavu jakéhosi hybrida mezi člověkem a Chupacabrou, portorickým kryptidem, se kterým Jack Owen experimentoval v únoru 2019. Je možné, že se v posledních letech či desetiletích Lovci kryptidů vrátili k tomuto experimentování? Na trojici průzkumníků nedlouho poté zaútočily Chupacabry držené v hermeticky uzavřené základně - nejspíše byla opuštěna proto, že v ní měly vyhladovět. Vyzáblé, pohublé příšery se snažily lidské vetřelce pozabíjet, ti si však pomohli nalezeným samopalem, řetězy a především laserovou pistolí. Jak se ukázalo, základnu musí střežit nějaký systém, který znemožňuje, aby z ní Chupacabry unikly; otvor v okně, který vytvořila s pomocí amuletu z meteokolosia Wren, byl zacelen nanočásticemi, a otvor vedoucí do kanalizace z prázdného, mrtvými Chupacabrami pokrytého hangáru se Wren přímo před nosem zavřel s pomocí kovové desky. Trojice fanoušků Lovců kryptidů si ze základny odnesla více zážitků, než čekala. A odnesla si také několik vzorků, které jim mohou poskytnout více informací o zániku původního týmu. Celou dobu však trojici někdo sledoval - někdo, podle něhož "obstáli".

NOVÍ LOVCI KRYPTIDŮ

CHUPACABRY SE VRACÍ, ČÁST PRVNÍ:

Z hloubi černočerné tmy se ozvalo zaskřípání. Přerušilo noční klid, definovaný monotónním bzučením tropického hmyzu. Tomu se dále dařilo zakrývat spěšné dusání s občasným výdechem. K malé chajdě obehnané ostnatým plotem se něco blížilo. 

Za oknem se zjevil vyděšený obličej. Muž, kolem čtyřiceti let starý, s hustým černým plnovousem a propocenou patkou, vyhlížel ze svého příbytku ven, zděšeně přejížděl očima po ostnatém plotu a mlžil svým dechem sklo. Uslyšel zabučení svých krav, a to ho zvedlo z postele. Pro sebe si něco španělsky mumlal, a v pyžamu se podél okna blížil ke klice dveří. V obou rukou svíral hlaveň brokovnice.

Odemkl dveře a zatlačil na kliku. Otevřel je do šesticentimetrové škvíry, dále mu s nimi již neumožnil pohnout silný řetěz, jímž byly dveře spojeny s rámem. Pozorně poslouchal. Z dálky se ozýval štěkot sousedova psa. Krávy byly ztichlé. Poslouchal minutu, a pak se usmál. Prsty pravé ruky si setřel pot z čela.

Náhle se mu před tváří cosi zjevilo. Muž se vylekal, dvakrát po sobě vykřikl, a prostrčil škvírou mezi dveřmi a rámem hlaveň pušky. Byl připraven vystřelit, a bránit nejen svůj dobytek, ale hlavně svůj vlastní život. 

"Dobrý večer," ozvalo se zpoza dveří. Byl to klidný ženský hlas s americkým přízvukem.

Muž dvakrát po sobě nevěřícně vydechl, sklopil pušku, svěsil řetízek a dveře dokořán otevřel. Nyní před ním stála žena oblečená v černém, s opaskem nesoucím snad tucet různých zbraní, od elektrických vidlí po několik pistolí. Vlasy měla staženy do culíku, a tvářila se, jako by nic. "Marilla Kent-Lyons," představila se nonšalantně, "budu potřebovat přístup do vaší kravské ohrady."

"¿Qué carajo? Paní... slečno... tohle je soukromý pozemek!" vznítil se muž. 

"Já vím. Právě proto jsem se přišla zeptat, jestli mám povolení vstoupit do vaší kravské ohrady."

"Tak znova, slečno," řekl naštvaně skrze zuby muž, a přistoupil k ní, "tohle je soukromý pozemek! Už tady, před mýma dveřma, nemáte, co dělat! Před brankou mám zvonek. Jestli jste se chtěla domlouvat na nějakém povolení, měla jste ze všeho nejdřív zmáčknout tlačítko na něm!"

"Ach, bože," řekla nervózně Marilla, "podívejte se, jsem tady uprostřed... něčeho. Můžu tam vstoupit? Nemám čas se moc vybavovat, pane Narvaezi."

Muž přivřel oči. "Co se děje? Kdo jste? Co jako ode mně chcete?!"

"Ty jo, musím se pořád opakovat?" řekla Marilla, a nevěřícně zavrtěla hlavou. Rázným krokem se vydala směrem ke kravské ohradě, nacházející se vedle prostorné stáje asi dvacet metrů od Narvaezovy chajdy.

"Počkat, počkat! Já vám vůbec nedal povolení trádovat se po mojem soukromým pozemku! Co si o sobě myslíte?! A ven!" řval Narvaez.

"Ticho, vyplašíte je," řekla mu Marilla, aniž by se na něj otočila. 

Narvaez na ni zamířil puškou. "Už ani krok. Vaše jméno mi vůbec nic neříká. Nejste z Americký inspekce farmaření. Nejste ani z Portorickýho zemědělskýho pracoviště s domestikovanejma zvířatama! To je mi jasný, od nich mi sem lezou jiný charaktery!"

"Sakra... že jsem se vůbec ptala," řekla Marilla a obrátila oči v sloup. Otočila se, a rychle přikročila k Narvaezovi, jenž na ni stále mířil puškou. "Seš pěknej blbec."

"Prosím?" vyhrkl s vykulenýma očima a znechuceným výrazem v tváři Narvaez. Nato dostal takovou ránu pěstí do tváře, že pušku upustil a svalil se k zemi. Křičel, a zakrýval si zkrvavený obličej. Pokusil se ve tmě nahmatat pušku, Marilla mu však dupla na ruku, on opět zařval, a následný kopanec do obličeje jej už úplně odrovnal. Zůstal ležet na místě, jako zabitý. Marilla se zblízka podívala na jeho nos. S každým výdechem mu z nosních dírek vyráželo několik kapének krve. Agentka se zvedla, spokojeně si oplácala ruce, a otočila se směrem k ohradě. Sama v tu chvíli skoro vykřikla. Musela se dost držet, aby úlek potlačila.

Přímo před očima se jí nacházela tvář stejně černá, jako noc sama, se dvěma velkýma rudýma očima, jež ji se zájmem sledovaly. Působily mimozemsky.

"Agente R'onne! Teď jste mi vážně nahnal..." vydechla přidušeně Marilla.

"Omlouvám se, agentko Kent-Lyons. Nebylo mým cílem vás vyděsit," řekl tajemný agent R'onn, a své rudé zraky sklopil k zemi, "dlužím vám také omluvu za to, že jsem nebyl příliš rychlý, a dostal jsem se sem až teď. Zdržely mě."

"To je v pořádku, agente," řekla Marilla, "můžeme jít. Ohrada je před námi."

"Se vším respektem, agentko," pokračoval v rozhovoru R'onn, "mohl jsem vniknout do jeho hlavy a uspat ho. V tuto chvíli mu již odstraňuji recentní vzpomínky. Jistě se to však mohlo obejít bez násilí. Zlomila jste mu nos."

"Tady jde o něco mnohem víc, než o něčí nos," odsekla Marilla, a přeskočila ohradu.

"No, vy jste tu velitelka," řekl R'onn, a následoval ji.

Agentka se rozběhla mezi skot. Všechny krávy byly na nohou, a zvláštně se třásly. Něco je muselo k smrti vyděsit. Pohled na Marillu je trochu zklidnil, jedna kráva se od ní dokonce nechala pohladit. Zato R'onnova přítomnost v nich opět vzbuzovala bázeň. Mladá stračena dokonce před agentem utekla až na druhý okraj ohrady.

"Támhle, podívejte, agente!" šeptla Marilla, a ukázala na zraněnou krávu pokládající hlavu na ohradu přímo u stáje. "Ta rána na krku... jedna jí kousla!"

R'onn zavřel své rudé zraky. "Cítím tu její přítomnost... je blízko... slyším její vnitřní smích, tak... zlý. Škodolibý!"

"Kde je?!" šeptla nervózně Marilla. Vytasila pistoli s dlouhou hlavní, a zamířila jí na střechu stáje. "Čekala bych, že nás sleduje seshora."

"Ne, nachází se... nachází se zpět... dobrý Ra'vanne!" vyhrkl zděšeně R'onn. "Nachází se u onoho spícího farmáře!"

Marilla vykulila oči, a dala se do pohybu. Přeskočila ohradu, a dostalo se jí přihlížet skutečně ohavnému výjevu. Nad Narvaezem zbaveným vědomí se skláněla velká, robustní, hustě osrstěná příšera s kulatou hlavou a dlouhými špičáky, a zrovna mu je zarývala do hlavy. Jeho krk tiskla mohutnýma, dlouhýma rukama vyzbrojenýma břitvovitými drápy. 

"Maž, potvoro!" zařvala Marilla, a dvakrát po příšeře vystřelila. 

Portorický krvežíznivec oběma kulkám uhnul, zatočil se ve vzduchu, a pak s pomocí jakýchsi blan napjatých mezi rukama a nohama začal rychle plachtit směrem k agentce.

"R'onne! Potřebuju pomoc! Nutně!" vykřikla agentka, než jí jeden z oněch strašných pařátů zamířil k obličeji.

Wren se přikrčila k noze stolu. Zděšeně oddychovala, a téměř vzlykala hrůzou. Otevřenými dveřmi do jejího pokoje vstupovala vyzáblá Chupacabra. Byla jen kost a kůže, srsti měla na těle málo, a svýma rudýma očima se snažila vystopovat třeba ten nejméně patrný pohyb v místnosti. Z otevřené huby plné ostrých zubů jí tekla krev.

"Mami, mami..." vzdychla Wren, když na sytě červenou tekutinu vykapávající ze zubaté tlamy pohlížela. Z očí jí tekly slzy.

Náhle za sebou Wren uslyšela šelest. Zadržela dech, pomalinku se otočila, a roztřásla se. Chtěla vypísknout zděšením. Žaluzií na jejím okně se dotýkala druhá, chlupatější Chupacabra, její oči však byly mnohem více lidské. I výraz v jejím obličeji byl lidštější, ač nepozbýval brutální zlověstnosti a sadistického potěšení, jaké se vyskytovaly na tváři té vyzáblé potvory. Po Wren bez zaváhání sekla drápem, a zasáhla ji přímo do očí.

Wren vykřikla. Rukama zamáchala před sebou, a skulila se na zem. Teprve nyní si uvědomila, co se vlastně stalo.

"Propána, Wren! Seš v pohodě?! Spadla jsi ze židle!" vykřikl Winn. Zanechal činnosti, kterou dosud prováděl, a ke své kamarádce přiběhl, aby jí pomohl vstát.

"Byl to sen," zašeptala Wren, "byl to jenom sen... ty vole... uff."

S bolestivým oddechováním položila Wren obě ruce na Winnův pracovní stůl, a pak jednu přiložila na naražený levý bok.

"Usnula jsi? To chápu... sedíš před tím kódem DNA už čtyři hodiny! Měla sis dát přestávku, jak jsem ti navrhoval," usmíval se Winn.

Wren se na něj zadívala zhrozeně. "Asi mám PTSD. Pořád se mi zdá o těch Chupacabrách. Každou noc se mi vrací ten jejich skřekot, to, jak slintaly, a ty jejich skoky... jsou mi v patách. Vidím, jak se zlověstně usmívají..."

"Pro nás všechny to bylo traumatizující, to jo," řekl jí na to Winn, "nemysli si, že se mi o nich taky nezdá. Ale jsme před nima v bezpečí. Tady, v tátově domě... i u tebe doma... a v Creek City vůbec! Možná... možná nás tu zase někdy proženou ty potvory, u kterých to pro nás začalo, i když už se měsíce neukázaly... ale ty vyhladovělé mazlíky našich hrdinů můžeš pustit z hlavy. Jsou v Londýně, daleko odsud. Zavření... nemůžou ven, vždyť to víme. Nemusíš se bát."

Winn působil tak ustaraně. Dlouze se díval Wren do očí, jako by se pod těmi všemi slovy skrývalo ještě něco, co by jí rád sdělil. Wren náhle sklopila oči, a zvláštně se pousmála.

"Co je? Čemu se směješ? Smrdím zas?" zděsil se Winn.

"V pohodě, Winne," řekla Wren, "můžeš se vrátit k psaní toho článku o jávském vlkovi."

"Ten už je dopsaný," usmál se trochu vychloubačně Winn, "čtyři hodiny dobře využité. A ani jedno zachrápání, na rozdíl tady od někoho."

"Hele, nebuď pichlavej!" vyhrkla překvapeně Wren. "Jsem v poslední době hodně unavená. Mám novou brigádu, chodím doplňovat zboží do Marcel Kelly's Store u nás v Mott. Chodím tam i na devítihodinovky a desetihodinovky. To víš, jsou letní prázdniny."

"Zrovna teď v srpnu si má člověk nejvíc užívat," pousmál se Winn.

"To se ti lehce řekneš, když seš..."

"Jo, jo! Vyšší střední třída, já vím. Promiň, Wren," řekl upřímně Winn, a opět se jí poněkud něžně zadíval do očí, "začínám hodně reflektovat svůj classismus. Měl bych víc přemýšlet o tom, jak se mají lidi, jejichž tátové nepodnikají."

"Nějaké výsledky?" přerušila jejich rozhovor Keira, která vstoupila do Winnova pokoje s mísou plnou popcornu. Chroupala ho o sto šest.

"Kód je skoro načtený," odpověděla Wren, a konečně se zase usadila na židli, načež ukázala prstem na obrazovku Winnova počítače, "vypadá to, že budeme brzy znát totožnost toho, kdo krvácel na matraci v tom druhém pokoji v londýnské základně."

"Hmm, uasně," řekla s ústy plnými popcornu Keira, a natáhla ruku přes Wrenino rameno k myši od počítače, "teď to tuady zmáškneme, a nové uozšížení InfoPuobe zjiští, jestli v buitských kuimi databázích ten čuověk, pokud to čuověk je, ehm, je..."

"Keiro, na to, že jsi extra posh, by sis mohla vzpomenout třeba na to, že člověk nemá mluvit, když jí," napomenul ji Winn.

"Hele, privilegovanej, nech si ty kecy," řekla na to Wren.

"Co?! Je to nepříjemný!" bránil se Winn. "Navíc Keira je privilegovanější, než... ahh, nevermind."

"Lovci kryptidů by měli být v kriminálních databázích britské policie, do kterých mám přístup," pokračovala Keira, a do úst si narvala hrst popcornu, "tuakže pokud je to kuev jednoho z nich, měli bychom být infoumováni."

Počítači chvíli trvalo, než vyhodnotil data. Keira mezitím stačila popcorn dojíst, zapít ho jablečným džusem, a Winn začal cumlat mentolku. 

"A je to," zašeptala tajemně Wren, když otevřela složku s výsledkem výzkumu.

"Sražená krev, odhadované stáří: jeden až pět let, stav vzorku: silně nekvalitní, by měl náležet osobě jménem Pauline Jetkins, člence Lovců kryptidů, organizátorce expedic a akademičce," ozval se z počítače příjemný, monotónní mužský hlas, "vzhledem ke kontaminaci vzorku je výsledek tohoto testu přesný na 67,89 %. Vzorek dále obsahuje malé množství přidané krve živočicha obecně nazývaného Chupacabra."

"Díky, Percy," odpověděla Keira, "proveď znovu diagnostiku. Opakuj test, parametry stejné."

"Pořád nevěřím tomu, že jsi mi do mého kompu nainstalovala ten svůj... hlas," řekl Winn, "je to fakt bizarní, slyšet mojeho miláčka, jak mluví."

"To nemluví tvůj počítač. Percy do něj jenom... vlezl," odpověděla Keira. Winn se zamračil.

"Tohle je důležité zjištění. Pauline Jetkins mohla zemřít. Všechno zatím nasvědčuje tomu, že ji jedna z Chupacaber zabila na té posteli," řekla Wren.

"Ale tělo v té místnosti nebylo," zamyslel se Winn.

"Mohlo být mezi těmi těly Chupacaber v hangáru. Viděla jsem tam lidské kosti. Mohli Pauline roztrhat zaživa a pak ji roznést po základně, včetně právě hangáru," řekla Keira. 

"Nechutné potvory," řekl Winn, a dotkl se Wrenina ramena, "nedivím se, že tě... nás... pronásledují ve snech."

"Když je řeč o Chupacabrách, možná by slečnu Kendrick mohlo zajímat, že počet zahlédnutí Chupacaber v posledních dvou dnech na Portoriku, ostrově původu tohoto kryptida, vzrostl o 500 %. Hlášení pozorování průměrně každé 1.28 hodiny v univerzálním trendu postupují od východu Portorika k jeho středu. Probabilita existence Chupacabří smečky v pohybu: 92 %. Stahuji potřebné mapy," ozvalo se z počítače.

"Tohle on dělá?!" zarazil se Winn.

"Percy je umělá inteligence. Ale... dobrá umělá inteligence. Vysvětlím později," řekla Keira, "teď bychom se měli připravit na další výpravu."

"Moment, moment! Já myslel, že vyhodnotíme všechny ty vzorky ze základny, ne? Domluvili jsme se, že se sem teleportuješ v den, kdy Wren nemá práci, a kdy i já můžu... Nepadla řeč o nějaké další expedici," řekl jí Winn.

"Copak se nechceš podívat na Portoriko? Vykoupat se v moři..." usmála se Keira.

"... nechat se skoro znova sežrat..." doplnila ji Wren.

"Já, ehm... wait, to, jak se mnou... to je... to je nějaké holčičí spiknutí proti mě, nebo co?"

Slunko zapadalo, obloha rudla a žloutla, a nad mořským horizontem se začal zjevovat Měsíc. Vzduch na portorickém pobřeží chládl, vítr od silně zvlněného moře sílil, a večerní ptactvo živořilo, že by jeden po jeho poslechu už ani jednou nechtěl okusit lidskou hudbu. Byl to ráj.

Na vysokých skaliskách nad bouřlivým předělem mezi vodou a zemí se krčili dva lidé. Skryti za výstupky prastaré horniny, směřovali své zraky k příštímu, ne tolik vysokému útesu napojujícímu se na prašný, kamenitý hřeben. Po něm na vrcholek útesu kráčela koza. Opuštěný zdomácnělý sudokopytník se jen tak rozhlížel po krajině, snad obdivoval přechod mezi dnem a nocí, a přenádhernou mořskou scenérii. Lidé na něj pohlíželi skrze dalekohledy, a něco si mezi sebou šeptali.

"Vy si myslíte, že opravdu přijdou? Ta koza vůbec není nervózní. Kdyby se nacházely poblíž, už by mečela. Ucítila by je," řekl mladý Portoričan, jednadvacetiletý mladík s tmavě modrým undercutem. Vlasy měl vpředu načesány až do očí, v obou uších měl náušnice, na sobě měl černé triko s krátkým rukávem, ozdobené logem moderní rockové kapely Psyched, a na každé ruce měl tři pestrobarevné náramky. Jeden z nich na pravé ruce byl duhový. V prstech držel kvalitní dalekohled značky Nikon.

"Na to bych nesázela. Můžou přijít proti větru zezdola, Armando," řekla mu starší paní ve věku asi padesáti let, s prošedivělými vlasy vpletenými v dlouhý cop a s černou kšiltovkou na hlavě. Na očích měla stylové černé brýle s výraznými obroučky, od očí jí k uším směřovaly podlouhlé vrásky či snad dokonce jizvy. Nehty měla dlouhé, černě nalakované, a ostříhané tak, že působily jako Chupacabří drápy. Zvláštní světle modré znaky na jejích rukou, připomínající vystouplé, avšak mnohem více větvené žíly, jí dodávaly neobvyklý vzhled. Oblečena byla v tmavě šedém tílku.

"Myslíte, že by vylezly po útesu od moře nahoru? O tom jsem ještě neslyšel, paní profesorko," řekl Armando, a sklopil dalekohled. Zlatavýma očkama pohlédl na osamocenou kozu bez přibližovacího aparátu. Na útesu byl klid.

"Pamatuj si, Armando, Chupacabry jsou go-anywhere dravci. Vylezou třeba na střechu domu, nebo po skále, když jim to dá možnost zaútočit ze zálohy na kořist. Doktorka Callaghan o tom psala článek, než... než bylo zakázáno na nich dělat pokusy," odpověděla mu profesorka, stále sledující kozu skrze dalekohled.

Armando na ni dlouze pohlédl. "Vy jste ji znala osobně, co? Sem tam ji zmíníte, jako byste opravdu věděla, o kom je řeč. Já si mohl akorát přečíst, že je to... padlá vědkyně. Ale vy jste s ní komunikovala, že jo?"

"Někdy jindy, Armando," odpověděla profesorka, "teď zapni nahrávání v dalekohledu. A podívej se dolů k bázi útesu. O deset metrů níž a tak tři metry napravo."

"Proboha," zašeptal mladík. U báze útesu poskakovala hustě osrstěná, tmavě zbarvená humanoidní potvora s dlouhými trny na zádech a krku, podivně se celá třásla, a žhavě rudýma očima přejížděla po okolí.

"Tvoje první?" zeptala se šeptavým hlasem profesorka.

"Přesně tak," odpověděl Armando, "nikdy jsem je neviděl naživo. Fakt jsem si myslel, že vyhynuly."

"A možná, že ano. Mé původní tvrzení platí, milý kolego. Chupacabra má být vyhubený druh. Minimálně ve volné přírodě. Teď se něco stalo, a najednou se jich po Portoriku vyrojily desítky."

Krvelačná potvora začala po prašném svahu šplhat nahoru. Byla neuvěřitelně hbitá. Natahovala dlouhé paže, zanořovala ostré drápy do půdy, hopsala po balvanech, a glumovsky se plížila nahoru, přičemž neustále sledovala své bezprostřední okolí. Když už byla skoro nahoře, prudce se zastavila a vrhla pohled na protější skalisko. 

"Profesorko Pietri!" vypískl tiše Armando. "Dívá se na mě... je v mojí hlavě! Proboha, ona je v mojí hlavě! Slyším, jak se chichotá... zlověstně... jako čert!"

"Vydrž. Nepanikař," zašeptala profesorka, "a nesklopuj dalekohled. Zachovej klid. Dýchej. Snaží se tě vyprovokovat. Tohle ony umějí."

"Nikdy... nikdy jsem nezažil telepatickou komunikaci... já to nevydržím!" řekl trochu hlasitěji Armando. "Mám pocit, že mi... rýpe do mozku. Začíná to bolet."

"Drž se. Kořist má na dosah. Pohraje si s tebou, a pak zaútočí na kozu. Nechá nás být, a my zmizíme."

Chupacabra se ještě chvíli šklebila na svého pozorovatele, a pak zcela náhle vyskočila na kozu, sevřela jí ostrými drápy krk a několikrát za sebou jej prokousla. Zaskřekala, rozmazala si kozí krev po tváři, a z ran v krku začala drahocennou tekutinu hltat. 

"Fajn, jdeme," zašeptala profesorka Pietri. Spolu s Armandem se opatrně zvedla. Dvojice výzkumníků zamířila na okraji skaliska, a po přírodních schodech sestupovala rychle dolů.

"Jestli na nás zaútočí... bože, já zrovna svojemu tátovi řekl něco hodně hnusného, když jsem odcházel z domu. Nechci, aby to měl být ten poslední rozhovor mezi náma," povídal Armando.

"A já bych ráda pokračovala v tomhle výzkumu. Taky nechci umřít. Neboj, do ničeho nebezpečného nás nedostanu," zasmála se profesorka.

"A ta bakalářka teda bude? Oživíme portorickou kryptozoologii?"

"Žádné oživování kryptozoologie, Armando. Tohle, co provádíme, je skutečný zoologický výzkum. Zoologie je věda. Kryptozoologie je nic než pavěda. Už jsem ti říkala, že koncept kryptidů je vlastně nesmysl."

"Já si na to nějak pořád nedokážu zvyknout... že budu mít závěrečnou práci o Chupacabrách. O Chupacabrách! Krvelačných telepatech, jejichž původ vlastně ani nikdo nezná!" zaradoval se Armando. Na nepříjemnou zkušenost s chupacabří telepatií už zapomněl, cítil se dobře.

Zcela neočekávaně se na bázi skaliska, k němuž dvojice směřovala, objevila další humanoidní příšera. Skřekala, usmívala se, a vyplazovala na ně jazyk. Profesorka Pietri a Armando se zarazili. 

Seshora začaly padat kameny. Armando spěšně namířil pohled k vrcholku útesu, a spatřil Chupacabru se zakrvácenou tlamou, jak se na ně pitvořila.

"Proboha! Jsou tu dvě!" vykřikl zděšeně mladík. 

Obě příšery se k němu a k profesorce začaly velmi rychle plížit. Dvojice si ani nemohla povšimnout tajemné figury stojící na dalším skalisku. Nacházela se na velkém balvanu, a pozorovala dění tam dole, v sevření monster.

"Vypadá to, že se někdo začíná zajímat o Chupacabří útoky," řekla si pro sebe, "tak jim jeden zvlášť povedený dáme."

Pokračování příště...