Springwatch 2023 - Umění Marion Hill

Umění Marion Hill. V tomto předtočeném segmentu se seznámíme s umělkyní a ilustrátorkou Marion Hill, která vytváří koláže z obrázků z magazínů, ale i fotografií všelijakých přírodních úkazů. Koláže začala vytvářet na univerzitě, a jejich tvorbě se nyní věnuje už dvacet let. Před nějakou dobou začala pracovat na velmi speciálním projektu. Protože cítí, že změna klimatu a s ní spojené snižování počtu bezobratlých na území Británie jsou velmi vážnými problémy, vytvořila projekt Buzz and Scuttle, v rámci něhož vytváří vědecky přesné koláže hmyzu žijícího v jejím domovském městě Bath. Původně předpokládala, že vytvoří obrazy tak pětadvaceti druhů hmyzu, který obývá její zahradu - a pak zjišťovala, že je ho v její zahradě mnohem, mnohem víc. Dosud vytvořila nějakých 200 obrazů. Začala spolupracovat s organizacemi věnujícími se bezobratlým a jejich ochraně, a společně nejen po Bathu, ale po celém Spojeném království vyvěsili cedule s jejími výtvory. Marion doufá, že komunity se tak o tomto hmyzu dozví více. Pracuje s ekologem Mikem Williamsem; uvidíme je, jak společně studují roháčka kozlíka, který nedávno s příchodem jara přestal hibernovat. S poznámkami od Mikea se Marion vrací domů, kde svá díla tvoří. Mimoto dělá také workshopy, kterých se účastní děti. Celkově je, dle jejích slov, Marioniným cílem, aby si lidé uvědomili, že hmyz a další bezobratlí nejsou nějací škůdci, ale že jsou zkrátka velmi důležití, a bez nich bychom nemohli existovat.

Klip z  desáté epizody pořadu Springwatch 2023, vysílaného živě v květnu a červnu na BBC Two.

Springwatch 2023 - Louky mořských trav ve vodách Irského moře

Louky mořských trav ve vodách Irského moře. Severovýchodně od břehů velšského poloostrova Llyn se nachází jedna z největších luk mořských trav v Británii - a rozhodně jedna z největších, ne-li největší, na území Walesu. Gillian Burke se vydala do rybářské vesnice Porthdinllaen, do blízkosti této podmořské zelené plochy, a nyní nám představí jednoho z jejích zástupců. Je to vocha mořská (Zostera marina), cévnatá kvetoucí rostlina z řádu žabníkotvarých (Alismatales), rostoucí pouze v čistých, nezakalených vodách, a dosti náchylná na znečištění. Na fotografii od Project Seagrass uvidíte samčí a samičí květy, které se vzájemně střídají, aby nedošlo k sebeopylení. Dříve se mělo za to, že opylení je u těchto rostlin v podstatě pasivní, a že pyl zkrátka uniká do vody a je jí odnášen k samičím květům, ale pak se vědcům podařilo zjistit, že jim s opylováním významně pomáhají různonožci (Amphipoda) z rodu Idotea, nazývaný anglicky "sea bees" (tedy "mořské včely"). Pyl voch se lepí k jejich tělům, jež pak tyto "mořské včely" přenášejí na květy dalších rostlin. Louky mořských trav jsou velmi důležitým prostředím, podporují totiž celou řadu mořských organismů, od mořských koníků po jehly hranaté a její dvě další příbuzné z čeledi Syngnathidae. Bohužel každou hodinu zmizí ze světa jeden hektar těchto podmořských luk. Potřebují ochranu. V Británii se jí věnuje třeba již zmíněný Project Seagrass, jehož členové se potápějí na mořské dno, a zasazují do něj semena voch a dalších mořských trav. Tímto způsobem pomáhají mořským loukám u Llynu. 

Klip z osmé epizody pořadu Springwatch 2023 od BBC Studios Natural History Unit, vysílaného živě v květnu a červnu na stanici BBC Two.

Obrázek týdne 25. 8. 2023

Zdá se to neuvěřitelné, ale srpen se nám rychle blíží ke konci! Mám pocit, že to bylo včera, když všude kolem mne vlály nejen duhové vlajky. Víte, jak to je - čas zkrátka běží strašně rychle. A rychle utekl i tento týden! Takže je tu zase Obrázek týdne, tentokrát od mého oblíbeného paleoartisty Gabriela N. Ugueta, ilustrátora knížek ze série Extinct od britského televizního moderátora dokumentů Bena Garroda. Toto dílo Gabriel na svých sociálních sítích zveřejnil teprve nedávno, a mě se hned zalíbilo. Co na něj říkáte?

Popisek k obrázku: Šavlozubý vačnatec Thylacosmilus atrox právě zabil toxodonta druhu Pisanodon nazari, a chystá se začít hodovat na jeho šťavnatém mase. Náhle však přilétají čtyři obří supi druhu Argentavis magnificens s osmimetrovým rozpětím křídel, a ve vyhladovělé vačnaté "šelmě" okamžitě vzbuzují pocit úzkosti. Aniž by mávali křídly, přelétají nízko nad jeho čerstvě zabitou obětí, smrtonosné zraky upřeny na její bok, pokrytý trochou krve. Na thylacosmila se ani nepodívají; vědí, že až svůj vzdušný tanec skončí a přistanou na zemi, dravý savec uteče. Thylacosmilus se v posledním vzdoru zvedá, přední tlapy položeny na boku pisanodona, a ukazuje argentavisům své působivé šavlovité špičáky. Do pár minut bude pryč, a všechna jeho snaha vyjde vniveč, aby si obrovští mrchožrouti nacpali žaludky. Několikasetkilogramového býložravce spořádají mnohem rychleji, než by ho obral on. Thylacosmilus byl 80 až 120 kilogramů vážícím sparassodontem; nešlo vyloženě o vačnatce, ale o jejich blízkého příbuzného, patřícího s nimi do kladu Marsupialiformes. Argentavis, obrovský sup z čeledi Teratornithidae, byl jedním z největších ptáků, kteří kdy žili. Jedinými většími létajícími obratlovci, jež naše planeta poznala, byli druhohorní pterosauři, zvláště pak křídoví azhdarchidé. Tato scéna se odehrává na území dnešní severní Argentiny v pozdním miocénu před 9 miliony let.

Krásný obraz, není-liž pravda, soudružstvo? Gabrielova díla mají schopnost skutečně vás vrátit v čase!

V dohledné době vás jistě čeká nějaké to další video ze Springwatch 2023. Každý rok se sebou vnitřně bojuji, když vybírám jednotlivé segmenty pro sdílení s vámi - každý Springwatch má toho tolik!

Užijte si poslední sprnový víkend - nejlépe vyjděte ven, skočte někam do potoka za koljuškami, vylezte na strom za veverkou, rozbijte kladívkem starý kus kamene, zašpiňte si ruce, vyválejte se v bahně, stalkujte kosy, sýkorky a vrabce, zkrátka neseďte za počítačem a nekonzumujte entertainment!

Springwatch 2023 - Veverky obecné v rezervaci Nant y Pandy

Veverky obecné v rezervaci Nant y Pandy. Gillian Burke se vydala do přírodní rezervace Nant y Pandy, též známé jako The Dingle Nature Reserve, severně od Llangefni na největším velšském ostrově, Anglesey. Jde totiž o horké místo jednoho z ohrožených britských hlodavců, veverky obecné (Sciurus vulgaris). Tito malí rudí tvorové jsou od druhé poloviny 70. let 19. století na ústupu kvůli introdukované veverce popelavé (Sciurus carolinensis) ze Severní Ameriky. V polovině 90. let byly na Anglesey takřka vyhynulé, a v těchto lesích jich zbývaly jen čtyři desítky. Gillian se v Nant y Pandy setkala s člověkem, který je zodpovědný za jejich záchranu - doktorem Craigem Shuttleworthem z Bangorské univerzity. Jeho práce sestávala hlavně z přemisťování veverek popelavých, kterých v 90. letech byly na Anglesey hory. Aby zapojil místní komunity, musel také doslova klepat lidem na dveře, a přesvědčit je, že veverky obecné potřebují pomoc. Za posledních dvacet let byly ochranářské pokusy čím dál více ovlivňovány genetickým sekvencováním; genetici z Bangorské univerzity v 90. letech přišli na to, že místní populace veverek obecných si procházela silným inbreedingem. Dnes je genetická diverzita těchto zvířat v Nant y Pandy poměrně velká, a jak Craig říká, stačí se podívat na rozdílné veverky, a člověk hned pozná, že jsou to odlišní jedinci. Bitva o veverky obecné však není vyhrána. Nesympatický management prostředí a nemoci přenášené veverkami popelavými jsou stále výzvou. Od pokraje vyhynutí jsou však naštěstí veverky obecné na Anglesey již daleko.

Klip z deváté epizody pořadu Springwatch 2023 od BBC Studios Natural History Unit, vysílaného živě v květnu a červnu tohoto roku na televizní stanici BBC Two.

Random Bird #11: Výreček floreský

Vědecký název: Otus alfredi,

Velikost: délka 19 až 21 cm,

Výskyt: Flores, Indonésie.

Mezi výrečky rodu Otus patří více druhů sov, než do jakéhokoli jiného rodu - celkem 59 specií. Obvykle jde o malé, dobře maskované ptáky. Výreček floreský je endemitem indonéského ostrova Flores; je to druh ohrožený, a v roce 2016 podle Červeného seznamu IUCN zbývalo pouhých 250 až 2500 ptáků. Jde o obyvatele horských lesů v nadmořské výšce 1000 až 1400 metrů. Žijí v lesích jak vlhkých, tak suchých monzunových. Výrečci floreští jsou poněkud robustně stavěni. Jsou kulatí, s oranžovo-žlutým zobákem a hustě opeřenými zadními končetinami. Dlouho se o nich nic moc nevědělo; existovalo jen šest záznamů sepsaných Alfredem Everettem o jejich pozorování v roce 1896, další pozorování nastala až v letech 2005 a 2011. Hrozí jim nebezpečí kvůli těžbě dřeva, požárům a stavbě silnic. V současné době se ochranáři pokoušejí chránit lesy, jež jsou domovem této sovy, například na území Rutengského přírodního rekreačního parku.

Zdroj obrázku:

Observation.org

Zdroj informací:

Wikipedia

Springwatch 2023 - Terejové na Bass Rock

Terejové na Bass Rock. Spolu s Maggie Sheddan, pracovnicí Scottish Sea Bird Center, se podíváme na Bass Rock, ostrov v zálivu Firth of Forth na území Skotska, který je domovem největší kolonie terejů bílých (Morus bassanus) na Zemi. Je to místo s dlouhou historií, avšak jeho terejí aspekt je zkrátka nepřehlédnutelný. Při příjezdu na Bass Rock je člověk doslova bombardován pohledem na tisíce a tisíce terejů, a zároveň též výrazným zápachem jejich trusu. Maggie se stará o to, aby se na ostrov nedostaly žádné krysy, jinak by kolonie mohla velmi rychle zaniknout. Jejím úkolem je také pečovat o celkovou vizáž ostrova, a aby byl pro vědecké odborníky stále přístupný, musí například uklízet ztvrdlým guánem pokryté schody. Na jaře je jejím úkolem identifikovat hnízdící ptáky tak, že dalekohledem skenuje kroužky umístěné na jejich zadních končetinách. Za posledních pětadvacet až třicet let počet terejů na Bass Rock vzrostl na téměř 150 000. A pak loni na jaře přišel šok. Tým z Watches se tomuto tématu věnoval již v loňském Autumnwatch; i Bass Rock byl zasažen novým typem ptačí chřipky H5N1. Během června 2022 byla kolonie zdecimována. Kde dříve hnízdily desítky a desítky tisíc ptáků, nacházely se na konci loňského června desítky a desítky tisíc jejich mrtvol. Ptáci umírali v příšerných bolestech. Maggie vzpomíná na to, jaké bylo v onu dobu na Bass Rock stanout - na to ticho, jaké ostrov nezažil možná za celou recentní historii. Letošní odběr vzorků půdy odhalil, že virus z ostrova zmizel, takže kolonie se může zase rozrůst. Bude však trvat desítky let, než se její velikost navrátí k původnímu číslu. Návrat spousty ptáků na ostrov pro letošní hnízdní sezónu nicméně Maggie velmi potěšil. Po skončení předtočeného segmentu nám Megan McCubbin sdělí více o současné situaci bassrockských terejů. Ačkoliv bylo nakladeno mnoho vajec, někteří z ptáků zřejmě kvůli viru ztratili partnery, a nenašli si nové. Nyní se také ví, jak ptačí chřipkou nakažené tereje neinvazivně identifikovat; nakažení ptáci nebo ptáci, jež byli nakaženi v minulosti, ale z nemoci se dostali, mají zčernalé oči! Ačkoliv se letos terejům na ostrově daří již lépe, neplatí to o ostatních koloniích mořských ptáků na britském pobřeží - boj s virem ještě neskončil.

Klip z osmé epizody pořadu Springwatch 2023 od BBC Studios Natural History Unit, živě vysílaného v květnu a červnu na televizní stanici BBC Two.

Představení několika dinosaurů z Claws: A Dinosaur Adventure with Nigel Marven

Letos v dubnu oznámil vývojář minecraftových addonů CompyCraft svůj druhý herní projekt s britským moderátorem přírodopisných dokumentů Nigelem Marvenem, nazvaný Claws: A Dinosaur Adventure with Nigel Marven. Možná si vzpomínáte, že jsem s vámi sdílel oficiální trailer k tomuto addonu. Ve hře se budete moci vžít do role slavného televizního přírodovědce, a podobně jako ve speciálu Obří dráp (The Giant Claw) cyklu BBC Putování s dinosaury (Walking with Dinosaurs) se pokusíte v jeho kůži najít jednoho z nejznámějších mongolských dinosaurů - terizinosaura. Čekají nás desítky nových minecraftovských doplňků, a nemálo pravěkých zvířat, se kterými jste se dosud ve hře nikdy nesetkali. CompyCraftův design je propracovaný, a na to, že je vše složeno z malých kostiček, i překvapivě opravdu pěkný. Vydání addonu se navíc blíží! V posledních několika týdnech uveřejňoval CompyCraft na svém oficiálním twitterovém účtu promo materiály ke Claws, a já vám teď některé z nich ukáži.

S jakými zvířaty se tedy v pravěkém Mongolsku před 70 miliony let setkáte? Které neptačí dinosaury budete moci ve skinu Nigela Marvena nahánět... nebo kteří budou naopak nahánět vás? A o kterých uslyšíte hlasový komentář hvězdy Prehistorického parku a Deseti nejnebezpečnějších hadů? Jdeme na to.

První tu máme oviraptorida druhu Nemegtomaia barsboldi. Dvoumetrový, čtyřicetikilogramový dinosaur pojmenovaný podle pánve Nemegt a slavného mongolského paleontologa Rinčengína Barsbolda.

Dále je tu Mononykus olecranus, při jehož designování se CompyCraft inspiroval Prehistorickou planetou (Prehistoric Planet), velkolepým vysokorozpočtovým dokumentem z posledních dvou let. Podobnost se sovou pálenou není náhodná! Vzhledem k tomu, že Claws podle traileru bude obsahovat hodně odkazů na Obří dráp, asi se dočkáme i nějaké té... řekněme, stanové scény s mononyky. 😉

Třetí je na řadě Kuru kulla! Tenhle dromaeosaurid pojmenovaný podle jistého tibetského božstva je v paleontologii docela nováčkem, protože byl formálně popsán teprve před dvěma lety. Letos se objevil v epizodě Badlands z 2. série Prehistorické planety.

A teď spěšně k pachycephalosauridům. Tohle je Homalocephale calathocercos. Na to, že je to Minecraft, jde zase o velice pěkný model.

Toto je samice conchoraptora. Opeření dinosaurů podle mě CompyCraft zvládá mistrovsky!

Nemegtonykové, příbuzní mononyka!

A naši přehlídku zakončíme zatím posledním CompyCraftem vypuštěným modelem, pštrosím aepyornithomimem!

Jistě je již natěšeni! Claws: A Dinosaur Adventure with Nigel Marven, addon pro Minecraft: Bedrock Edition, vyjde někdy později v letošním létě na Minecraft Marketplace!

Obrázek týdne 18. 8. 2023

Nastal další pátek! Největší český Pride je téměř týden za námi, ale stále v této malé evropské zemi zanechává duhu... Ekvádor může slavit objev nového druhu hlodavce Neacomys marci, včera vyšel v Communications Biology článek o mozcích fosilních ploutvonožců... Teď nás nejspíše čekají další letní vedra... A Blogorgonopsid vám přináší další Obrázek týdne. Toto velice povedené dílo uveřejnil ve středu na svém twitterovém účtu paleoartista Jack Wood. Není vážně super?

Popisek k obrázku: Devítimetrový spinosaurid Baryonyx walkeri se prochází po kamenitém pobřeží, hledaje k snědku zbytky nějakého mořem vyplaveného živočicha. Lov ve vnitrozemí se mu nedařil, snad kvůli tomu, že jsou v tuto části roku řeky takřka vyschlé. Je tedy nucen hledat mršiny, nebo stále ještě živá zvířata, která však mimo moře brzy pojdou. A podařilo se mu nalézt jakéhosi pliosaura z čeledi Leptocleididae; krátkokrkého, čtyřploutvého mořského plaza, měřícího asi tři metry na délku. Ve svém podmořském království je tento masožravý plesiosaur potenciálně nebezpečným pro vše, co je menší, než on. Na suchu, omýván pěnitými vlnami, je však zcela bezbranný, a teropodovi s krokodýlími čelistmi poskytne vytouženou hostinu. Baryonyx walkeri je znám z Anglie - v roce 1986 ho na základě pozůstatků z Weald Clay Formation popsali Alan J. Charig a Angela C. Milner. Jeho druhové jméno odkazuje na objevitele oněch fosilních ostatků, Williama Walkera. Leptocleididé v současné době zahrnují šest rodů pliosaurů, z nichž všichni žili v rané křídě. Scéna se odehrává před 125 miliony let na území dnešního ostrova Wight.

Musím říci, že se mi velice líbí, jak Jack zvládl při malbě kameny - člověku se spíš chce dívat na ně, než na toho neopeřence ve středu obrazu! Tak co, máte nové pozadí na pracovní plochu?

V dohledné době vás čekají další klipy ze Springwatch, možná i další článek o jednom z dinosaurů žijících v současnosti (totiž další ptačí série Random Bird) a snad také další příspěvek do rubriky o počítačových hrách (a ano, přemýšlím o změně jejího názvu... jenže když mě se tak nechce, i když to slovo "PC-CD" vůbec nedává smysl!). Také vás ještě upozorním na to, že včera započal na mém blogu nový projekt - jeho další část už připravuji.

Dopady změny klimatu na zvířecí druhy: Strnadci

Dnešním dnem začíná dlouho slibovaná, nelimitovaná série článků, které se budou věnovat dopadům změny klimatu na různé zvířecí druhy. Každá část se zaměří na určitý druh či skupinu druhů (třeba v rámci nějakého rodu), přičemž se budu snažit poskytnout vám přehlednou formou co nejvíce informací o hrozbách, které současná klimatická krize pro tento druh či druhy vytváří. Doufám, že se vám bude tato série líbit. Dle mého názoru bylo již dlouho na čase takový projekt začít!

Změna klimatu, nebo přesněji klimatická krize, má celou řadu důsledků, z nichž některé jsou velmi signifikantní, jiné méně. Mění se počasí, nastává více požárů, některé části světa se oteplují, v jiných se teplota snižuje. Má za následek záplavy, na lokální úrovni ovlivňuje zemědělství, na globální úrovni průměrnou teplotu naší planety. A přispívá také k zániku druhů. Je spojena s krizí biodiverzity, s 6. velkým vymíráním v historii Země. S vymíráním, ke kterému dochází v tuto chvíli, kdy čtete tento článek. Od počátku průmyslové revoluce se množství skleníkových plynů v atmosféře kalamiticky zvýšilo. Fosilní kapitalismus, zatěžující naši zemskou komunitou více, než ji zatížil asteroid zodpovědný za vyhynutí dinosaurů před 66 miliony roky, drasticky proměnil tuto planetu – jedinou, o které s jistotou víme, že hostuje rozvinutý, rozmanitý život - za poslední ani ne dvě stovky let. A díky vědě víme o tom, že s některými druhy zvířat už se nikdy nesetkáme právě kvůli antropogenní změně klimatu. Tvorové, o kterých budete číst, mohou jednoho dne skončit na seznamu vyhynulých. Čas utíká, a jejich existence je v sázce, na které se s naším systémem nedomluvili.

Druhy: Ammospiza caudacuta, A. maritima

České názvy: Strnadec ostrochvostý, strnadec pobřežní

Výskyt: východní pobřeží Severní Ameriky (atlantický pobřežní pás Spojených států amerických)

Stav ohrožení: ohrožený (A. caudacuta), málo dotčený (A. maritima)

Důsledek klimatické změny zodpovědný za jejich ohrožení: zvýšení mořské hladiny

Strnadec ostrochvostý (Ammospiza caudacuta). Fotografie z webu Birds of the World

Strnadec pobřežní (Ammospiza maritima). Fotografie z webu eBird

Mezi strnadce rodu Ammospiza, jehož zástupci jsou v angličtině kolektivně označováni jako "American sparrows" (čili "američtí vrabci"), patřícího do čeledi Passerellidae (nemá český ekvivalent), patří čtyři druhy. Tři z nich jsou Červeným seznamem IUCN vedeny jako málo dotčené; strnadec Le Contův (A. leconteli), strnadec Nelsonův (A. nelsoni) a strnadec pobřežní (A. maritima). Jeden je pak klasifikován jako ohrožený, a tím je strnadec ostrochvostý (A. caucaduta). Tito novosvětští ptáci, více příbuzní strnadovitým (Emberizidae) než starosvětským vrabcům (Passeridae), nedorůstají příliš velké velikosti; na délku měří 11 až 14 centimetrů, a jejich hmotnost se pohybuje více či méně okolo 20 gramů. Jsou převážně hmyzožraví a semenožraví. V této části se zaměříme na dva druhy strnadců, které jsou ovlivněny změnou klimatu a fenomény s ní souvisejícími; bude se jednat o strnadce ostrochvostého a strnadce pobřežního.

Strnadec ostrochvostý, kterého americká The Nature Conservancy v systému NatureServe vede jako "imperiled" (ohrožený druh), je blízce příbuzný strnadovi Nelsonovu. Tyto dva druhy se od sebe oddělily před 600 000 lety, nejspíše v důsledku pleistocénní glaciace. Strnadci ostrochvostí jsou k nalezení jen a pouze na pobřežních slaniskách atlantického pobřeží Severní Ameriky, od amerického státu Maine po proslulý záliv Chesapeake, oddělující státy Maryland, Virginii a Delaware. Zimují v pásu od Severní Karolíny po Floridu. Oblasti, jež tito ptáci preferují, nebývají zaplavovány tak často. Rozmnožování strnadců ostrochvostých je závislé na opadavcích Sporobolus pumilus z čeledi lipnicovitých (Poaceae) a sítinách Gerardových (Juncus gerardii) z čeledi sítinovitých (Juncaceae). Mezi těmito rostlinami si krátce po jarním přílivu stavějí šálkovitá hnízda ve výšce 6 až 15 centimetrů nad zemí. Jejich snůšky, sestávající ze tří až pěti vajec, jsou tak ohroženy možným zaplavením; právě zaplavení hnízd je primární příčinou mortality jejich ptáčat.

Strnadec pobřežní je možná druhem málo dotčeným, ale to neznamená, že by se na něm lidská činnost též nepodepsala. Ze tří popsaných poddruhů tohoto ptáka totiž žijí už jen dva; poslední exemplář A. m. nigrescens zahynul na Discovery Island na Floridě roku 1987, načež byl o tři roky později překlasifikován z kriticky ohroženého druhu na druh vyhynulý. Za katastrofické snížení jeho počtů ve 40., 50. a 60. letech minulého století mohlo nadměrné používání pesticidů, zvláště pak DDT. Jednalo se o poddruh endemicky se vyskytující na floridském Merritt Island a v jeho nejbližším okolí. Když bylo rozpoznáno, že tato zvířata se nacházela na pokraji vyhynutí, došlo k pokusu o jejich záchranu v Santa Fe College Zoo ve floridském Gainesville. V roce 1983 byly čtyři exempláře umístněny do přírodní rezervace na již zmíněném Discovery Islandu, jeden z nich však podlehl mozkovému nádoru těsně před zahájením přesunu, a tak byl v boxu nalezen mrtvý. Ostatní dva poddruhy strnadce pobřežního, A. m. mirabilis a A. m. peninsulae na tom také nejsou nejlépe. Specie samotná je možná klasifikována jako málo dotčená, avšak první z uvedených žijících poddruhů je v NatureServe veden jako "critically imperiled" (kriticky ohrožen) a druhý jako "vulnerable" (zranitelný). A. m. pensinsulae se také na Discovery Islandu hybridizoval s A. m. nigrescens.

Populace obou těchto druhů strnadců jsou ohroženy. Jejich počty klesají, a ještě větší úbytek jim hrozí v blízké budoucnosti. Podívejme se nyní blíže na to, jak změna klimatu tyto passerellidy ovlivňuje.

Nadobro zmizelý strnadec Ammospiza maritima nigrescens. Fotografie z webu Extinction

Dne 16. dubna 2019 vyšel ve vědeckém časopise The Condor: Ornithological Applications článek Samuela G. Robertse z Katedry entomologie a ekologie divokých zvířat na University of Delaware a jeho kolegů, kteří se společně zabývali lokálními extinkcemi těchto ptáků. Jak strnadci ostrochvostí, tak strnadci pobřežní jsou endemity pobřežních slanisek; žijí v prostředí, které je velmi omezené (globálně na pouhých 45 000 kilometrů čtverečních), a jež celosvětově obývá pouhých pětadvacet specialistů, z nichž patnáct - včetně těchto dvou ptáků - žije pouze na území Spojených států. Podle výzkumu Maureen D. Correll a jejích kolegů, kterým v roce 2017 článek obsahující tuto informaci ve vědeckém časopise Conservation Biology, lze očekávat každoroční devítiprocentní úbytek populace strnadců ostrochvostých. Zastupuje-li podle Wiesta (2018) tuto specii jen 40 000 až 80 000 jedinců, a dnes zřejmě dosti méně, než před lety, pak se jedná nepochybně o katastrofickou ztrátu, jež velmi rychle povede k naprostému vyhynutí tohoto ptačího druhu. Byť jsou některá ze slanisek obývaných těmito ptáky legálně chráněna, nejsou v bezpečí před predátory introdukovanými člověkem. Rovněž tak nejsou v bezpečí před hrozbou v podobě zvyšující se mořské hladiny, kterou má za následek právě rapidně se měnící klima.

Roberts a jeho kolegové zjistili, že strnadci pobřežní jsou schopni vytrvat - aniž by území, na nichž si stavějí hnízda, byla signifikantně ohrožena - ještě při zvýšení mořské hladiny o 35 až 75 centimetrů. Jejich jednotlivé populace jsou možná ohroženy, a se zaplavením slanisek může dojít k úbytku, ale ten nebude potenciálně tak velký, a počtům těchto ptáků nejspíše významně neublíží. To strnadci ostrochvostí jsou na tom jinak. Scénář se zvýšením mořské hladiny o 35 centimetrů i scénář se zvýšením mořské hladiny o 75 centimetrů je pro ně hororem, po jehož odehrání v realitě neodletí ze hry živí. Pětasedmdesáticentimetrové zvýšení hladiny moře rovná se výrazné zaplavení slanisek s opadavci a sítinami, jež potřebují ke stavě svých hnízd, a to má vést k 0,56% úbytku každý rok. Přidejme toto číslo k již dříve uvedeným devíti procentům, a uvědomíme si, že populace těchto ptáků může každoročně zažít skoro 10% úbytek. Člověk nemusí být přeborníkem v matematice, aby si velmi rychle uvědomil, za kolik let je tento ptačí druh schopen zcela zmizet. Tak jsou strnadci ostrochvostí ohroženi jedním z potenciálně nejkatastrofičtějších důsledků změny klimatu – zvýšením mořské hladiny. Snůška po snůšce zaplavena, vejce po vejci a ptáče po ptáčeti utopeno, a veškerá energie rodičů vložená do stavby hnízda, tvorby vaječné skořápky a krmení mláďat vyšlá vniveč.

Slaniska na pobřeží amerického státu Delaware. Fotografie z WMAP Blog

Podle Christophera R. Fielda (2017) strnadci ostrochvostí na slaniskách průlivu Long Island Sound zcela zmizí do 30 let. Následující rok Field a jeho kolegové zjistili, že populace těchto ptáků v New Jersey zažívá jen strmý populační nárůst. Jinými slovy, vzhledem k tomu, jak omezené a ohrožené je prostředí, na něž jsou specializováni, a k tomu, že nejsou schopni se v současné době vůbec zotavit a populačně narůst, jsou zcela odsouzeni k zániku. Na mortalitu jejich mláďat mají velký vliv i predátoři, ale jak již bylo uvedeno výše, záplavy, jež jsou kvůli měnícímu se klimatu častější, jsou pro ně hrozbou největší. Odstranění predátorů z chráněných slanisek může mnohému pomoci, ale problém, který tito ptáci mají, to úplně nevyřeší. Jejich hnízda budou nadále ničena nečekanými a prudčejšími záplavami mořské vody.

Vypadá to, že podle Robertsovy studie strnadec pobřežní přežije, a přestože lokální populace budou zasaženy, druh jako takový nezmizí (to samozřejmě neznamená, že bychom měli nad situacemi lokálních populací mávnout rukou, některé totiž opravdu mohou zaznamenat velký úbytek nebo v průběhu desetiletí dokonce vymřít). Avšak ohrožený strnadec ostrochvostý má nadějí jen málo. Není tedy pochyb, že příští léta budou pro tento druh kritická. Nebudou-li implementovány dostatečné změny, pak vyhyne. Již v roce 1994 – a je nutné uvést, že v období od začátku 90. let do konce prvního desetiletí tohoto století zaznamenal strnadec ostrochvostý 75% úbytek – zjistili Jon S. Greenlaw a James D. Rising, že do roku 2050 zcela vymizí. Možná, že to však nastane za podstatně kratší dobu; Robertsova studie poukazuje na to, že k částečné extinkci tohoto druhu dojde v příštích 20 letech – do roku 2039.

Hnízdo strnadce ostrochvostého. Fotografie z webu Birds of the World

Field a jeho kolegové při výzkumu, jehož výsledky byly publikovány v roce 2017 v Global Change Biology, vytvořili populační simulace strnadců ostrochvostých počítající se zvýšením mořské hladiny v důsledku klimatické změny, a došli k závěru, že v nejhorším případě tito ptáci vymřou do roku 2035. Budoucnost těchto zvířat je nejistá, ale za současných poměrů a podmínek nepochybně směřují k vyhynutí.

Zdroje informací:

Preventing local extinctions of tidal marsh endemic Seaside Sparrows and Saltmarsh Sparrows in eastern North America (The Condor: Ornithological Applications)

Climate change threatens endangered sparrows (ScienceDaily)

High-resolution tide projections reveal extinction threshold in response to sea-level rise (Global Change Biology)

Predictors of specialist avifaunal decline in coastal marshes (Conservation Biology)

Saltmarsh Sparrow (Birds of the World)

Seaside Sparrow (Birds of the World)

Ammospiza (Wikipedia)

Ammospiza (strnadec) (BioLib.cz)

Šupinatí z Jihoafrické republiky: Bradypodion melanocephalum

Od vydání předchozí části série Šupinatí z Jihoafrické republiky uběhly již více než čtyři měsíce, a tak je nejvyšší čas se k tomuto projektu vrátit a představit vám v rámci něj dalšího jihoafrického plaza! Minulá část se týkala mravencojedky černohlavé, a protože se stalo mým zvykem mít vždy jednu část o hadovi a další o ještěrovi, podíváme se tentokrát na nějakého "nohatého" šupinatého, konkrétně na zástupce čeledi chameleonovitých. Představuje se vám Bradypodion melanocephalum!

Druh: Bradypodion melanocephalum,

Zařazení: klad Iguanomorpha, podřád Iguania, klad Acrodonta, čeleď Chameleonidae, podčeleď Chameleoninae,

Habitat: travnaté pláně, křovinaté oblasti, lesy a okraje silnic.

Bradypodion melanocephalum (nemá český ekvivalent) jedním z dvacítky druhů bradypodionů, kterým se často v angličtině přezdívá "South African chameleons" (jihoafričtí chameleoni). Všechny tyto specie se vyskytují na území JAR; pouze areál rozšíření jednoho z nich, druhu B. occidentale, zasahuje do jedné ze sousedních zemí, a to do Namibie. Vesměs se jedná o poměrně malé ještěry; kapský B. pumilum dosahuje délky jen asi 15 centimetrů, již zmíněný B. occidentale pak 16 centimetrů, a to včetně ocasu. Ani B. melanocephalum není žádný obr; maximální délka se pohybuje okolo 13 centimetrů, opět i s plně nataženým ocasem, mnohdy však samozřejmě stočeným. Líbí se mu v drátovité, houževnaté vegetaci, a dobře se mu daří i v porostech invazivní srdcovnice Cardiospermum grandiflorum, jež pochází z Argentiny a Brazílie, ale úspěšně se důsledkem lidského působení usídlila v JAR. Není však specializován na život v konkrétním habitatu; jednoduše řečeno, kde je hustější vegetace, ať už v lese, v savaně, na zahradě ve městě či na okraji silnice, tam je možné tohoto ještěra najít. Obvykle nešplhá po stromech, neboť má drobné končetiny, a velkých větví by se tedy neudržel, a tak se pohybuje spíše v přízemní vegetaci. Domovskými provinciemi tohoto malého chameleona jsou KwaZulu-Natal a Východní Kapsko; nejseverněji je k nalezení u Durbanu a nejjižněji v Přírodní rezervaci Mkhambathi. Od východního pobřeží země sahá areál rozšíření B. melanocephalum sto kilometrů dále do vnitrozemí. V roce 2009 vyslovil Armstrong v jednom ze svých článků hypotézu, podle níž by měla být vnitrozemská populace těchto plazů oddělena od populace pobřežní. Před devíti roky se předpokládalo, že byl B. melanocephalum k nalezení na území až 15 000 kilometrů čtverečních. Již tehdy vědečtí odborníci předpokládali, že v důsledku ztráty přirozeného prostředí se bude jeho populace zmenšovat; v současné době je na Červeném seznamu IUCN veden jako téměř zranitelný. Podle projekcí emisních scénářů A2 a B2 Mezinárodního panelu pro klimatickou změnu, představených v jeho 4. zprávě z roku 2007, by mohl tento ještěr přijít až o 40 % klimaticky vhodného prostředí v příští asi stovce let. Fragmentace habitatu části populace žijící severně od Durbanu může mít, nebo možná už má, za následek efekt hrdla lahve; v populaci, jež prochází prudkým populačním úbytkem, se snižuje genetická diverzita. Celkově existují tři regionální varianty tohoto druhu, jakési subpopulace, které se od sebe liší zbarvením; to již odborníky vedlo k domněkám, že jde vlastně o specii sestávající z několika odlišných chameleoních druhů. Podle článku A. K. Millera a G. J. Alexandera, publikovaného v roce 2009 v Zoological Society of Southern Africa, mohou B. melanocephalum a jeho blízný příbuzný B. thamnobates, vyskytující se pouze v provincii KwaZulu-Natal, představovat fenotypicky plastické populace stejného druhu. Co se biologie "černohlavého bradypodiona" týče, jde o živorodý druh; samice přivádějí na svět plně vyvinutá, po narození ihned samostatná mláďata v letním období. B. melanocephalum se živí malým hmyzem, například cvrčky a kobylkami, jež chytá pomocí svého vystřelovacího jazyka s mimořádně lepkavým, masitým zakončením. Je naopak loven třeba boomslangy, ťuhýky či domácími kočkami. Pro větší dravé obratlovce představuje díky své malé velikosti dokonalou kořist. Při cestách přes silnice bývají bohužel tito drobní chameleoni často zajeti, což má také ve větším měřítku negativní vliv na jejich počty. Ač je v JAR ilegální chovat divoká zvířata bez povolení, končí tito ještěři často v teráriích nejen začátečníků, neboť se dají jednoduše odchytit. V nebezpečí otevírá B. melanocephalum svou tlamu, a odhaluje tak její žluto-oranžový vnitřek, jenž má v kontrastu s tmavou či tmavě pruhovanou hlavou útočníka zastrašit. B. melanocephalum byl popsán slavným zoologem Johnem Edwardem Grayem roku 1865, tehdy jako zástupce dnes již neplatného rodu Microsaura, byť rod Bradypodion byl zaveden o dvaadvacet let dříve Leopoldem Fitzingerem.

Informace pro napsání tohoto příspěvku jsem čerpal z publikace Atlas and Red List of the Reptiles of South Africa, Lesotho and Swaziland od kolektivu autorů z roku 2014, z anglické Wikipedie, stránek BioLib.cz a z webu Tyrone Ping, z něhož pochází také přiložený obrázek, jehož autorem/autorkou je Glen Anil. Projekt o šupinatých z Jihoafrické republiky bude určitě pokračovat!

Springwatch 2023 - Kukačka v hnízdě lindušek

Kukačka v hnízdě lindušek. Jedním z ptačích hnízd, které letos tým ze Springwatch dlouhodobě sledoval, bylo hnízdo lindušek lučních (Anthus pratensis). Nenacházela se v něm však mláďata těchto ptáků, nýbrž jedno velké ptáče patřící k nejznámějšímu hnízdnímu parazitovi zvířecí říše - ptáče kukačky obecné (Cuculus canorus). V poměrně krátkém čase dosti vyrostlo, neboť jej náhradní rodiče neustále krmili, aniž by si uvědomovali, že se nejednalo o jejich vlastní ptáče. Chris Packham a Michaela Strachan se nyní pokusí porovnat míru krmení linduščích ptáčat s mírou krmení kukačky v linduščím hnízdě. Z tohoto důvodu nám také poskytnou pohled do hnízda se čtyřmi linduščími mláďaty. Sledováním dění v těchto dvou hnízdech stejného ptačího druhu, ale s jinými ptáčaty, se týmu ze Springwatch podařilo zjistit, kdo je krmen více. Kukačka je výtečným žebrákem - při příletu rodičů otevírá svou masivní oranžovou tlamu, a dožaduje se, aby jí byla naplněna chyceným hmyzem. Tým sledoval dění v hnízdech po dva dny ve čtyřech hodinových periodách. A výsledek? Po tři z těchto čtyřech period dostala kukačka najíst víc, než čtyři malé lindušky; jednou byl poměr krmení stejný, sedm ku sedmi (avšak sedm bezobratlých pro čtyři mláďata oproti sedmi bezobratlých pro jednu kukačku!). Jediná kukačka je tedy úspěšnější. Chris se před vysíláním této epizody ponořil do vědecké literatury, aby si o tomto tématu zjistil více, a podařilo se mu najít informaci, že čím větší ptáci jsou náhradními rodiči kukačky, tím více potravy toto kukaččí mládě dostává. Na závěr se od Chrisovy nevlastní dcery Megan McCubbin dozvíme, kdo z dvojice Packham & Strachan je při přijímání potravy linduška, a kdo kukačka. Rozhodující je pro Megan vědět, jak se její nevlastní otec chová u večeře. Vzpomínky na lockdown?

Klip ze sedmé epizody pořadu Springwatch 2023 od BBC Studios Natural History Unit, vysílaného živě v květnu a červnu 2023 na stanici BBC Two.

Random Bird #10: Pitule tepuová

Vědecký název: Myrmothera simplex,

Velikost: délka 16 cm, hmotnost 40,5 až 53 g,

Výskyt: Venezuela, Guyana a brazilský stát Roraima.

Jeden z šesti pitulí rodu Myrmothera, patřících do čeledi Grallariidae, infrařádu Tyrranides a řádu pěvců (Passeriformes). Grallaridé žijí ve Střední a Jižní Americe, a to platí také o zástupcích rodu Myrmothera; jeden druh, M. dives, je k nalezení ve Střední Americe (v Kostarice a Panamě) a dále v severní části Jižní Ameriky, ostatní druhy obývají pouze severní polovinu jihoamerického kontinentu. Pitule tepuová je, jak její název napovídá, doma mj. na tepui, tedy stolových horách v Guyanské vysočině. Žije v subtropických a tropických vlhkých lesích v polohách od 600 do 2400 metrů nad mořem. IUCN vede tento druh jako málo dotčený, a podle stránek BirdLife International se vyskytuje na území okolo 355 000 čtverečních kilometrů. Na nich je však zároveň uvedeno, že velikost jeho populace nebyla dosud (ke 14. srpnu 2023) vyčíslena. V letech 2006 a 2011 byly učiněny studie, na základě nichž se v následujícím desetiletí očekával pokles habitatu pitulí tepuových v Amazonské pánvi o 5,8 až 11,7 %. Tito ptáci se dožívají asi 3 let. Jsou rozlišovány čtyři poddruhy pitule tepuové, z nichž poslední byl popsán v roce 1980.

Zdroj obrázku:

WikiAves

Zdroje informací:

IUCN Red List

BirdLife International

BioLib.cz

Prague Pride 2023: Duhová Praha krokem k lepší budoucnosti

Včerejším pochodem z Václaváku na Letnou byl završen týdenní program přednášek, setkání, tanečních a hudebních vystoupení i rozšiřování povědomí o životech a zkušenostech queer lidí nejen v této malé zemi. A já se ho, jako queer, samozřejmě účastnil, spolu s asi 60 000 lidmi, jež přijeli ze všech koutů ČR, ale i z Velké Británie, Německa, Slovenska a dalších zemí na jednu z nejbarevnějších každoročních pražských událostí. A měl jsem se, stručně řečeno, výtečně. Pride je příležitostí spojovat se s lidmi, navazovat nové vztahy, dozvědět se o zajímavých tématech, rozšířit si povědomí o tom, jak se ostatním queer lidem žije, a taky si koupit nějakou tu placku, náramek nebo vlajku. 

Přestože Prague Pride je již mnoho let neodmyslitelně spjat s letním programem Prahy, a patří mezi její vůbec nejnavštěvovanější akce, bylo to tentokrát poprvé, co jsem šel i v pochodu. Byla chyba, že jsem se do něj nepřidal třeba loni? Jistě, protože to byl suprový zážitek. Dny, jako včerejšek, jsou skutečně těmi, kdy se vracím domů pln nadějí, že nějaká forma lepšího světa nás čeká. Na letošní Pride přišla i spousta hetero spojenců, akci samozřejmě podpořila různá politická uskupení, od Mladých zelených po Piráty, mávalo se černorudými, černofialovými a především černorůžovými vlajkami, skandovalo se, a podepisovaly se i petice. Protože petici za manželství pro gay a lesbické páry od Jsme fér jsem podepsal už před lety, bylo by mé jméno na papíře asi zbytečné, ale abych řekl pravdu, podpořil jsem alespoň petici za legalizaci eutanázie v Česku. I to je téma, které je důležité, a kterému je třeba věnovat pozornost - a když už se stánek těchto aktivistů na Prideu objevil, já zkrátka nemohl říci ne.

Jinak se letošní Prague Pride nesl ve velmi různorodém duchu, od vystoupení zpěvačky LP po prodej tetování s Okamurovým ksichtem s duhovými slzami. Nechyběla kritika velkých korporací, jež Pride podporují pro zisk, a mluvilo se také o zkušenostech menšin v minoritách. Dozvěděli jsme se, jak se žije gay a bisexuálním lidem v romské menšině, a jaké vyrůstání mají mladí LGBTQ+ lidé v komunitě vietnamské. V pochodu důrazně zazněly připomínky, že queer identita není na prodej.

Taková je Praha - plná lidí, kteří jsou solidární, a kteří mají rádi duhu. Zdroj fotografie: Novinky.cz

Zakončení pochodu na Letné bylo fajn; mnozí z nás si sedli do parku, protože fakt pařilo, ale sem tam jsme si třeba zašli koupit colu nebo jiné pití. Objevilo se i pár hecklerů - možná tak deset nebo patnáct incelů z klerofašistické manosféry, z nichž jeden mě obzvláště pobavil. Vysmáli jsme se mu, vypískali jsme ho, a on chudák začal polykat, jak kdyby se mu v puse sběhl oceán slin. Let's face it, byli jsme pro něj neodolatelní. Heckleři, kteří byli pravděpodobně ultrakatolíky, neútočili jen na LGBTQIA+ lidi, ale dokonce i na náboženské menšiny, jež podporují sňatky pro všechny - vyřvávali nesmysly o českých husitech a protestantech. Náckové holt existují - Landoni Kaelberové antigenderového hnutí s penězi od Kremlu, snažící se útočit na menšiny ve společnosti, vyvolávat v ní nepokoje, a rozdělovat ji. Naší zbraní je samozřejmě solidarita - pár fanatiků nezmůže nic vůči 60 000 lidem, kteří do pochodu jdou s pocitem sounáležitosti a s cílem podpořit své kamarády, a dokud budeme lidmi, a budeme otevřeni každé odlišnosti, každé zkušenosti, každé identitě, a budeme-li si vědomi toho, že spolu můžeme vytvořit lepší svět, nikdo nás nezastraší zpátky do skříně. Alerta, alerta, queer feminista.

Letošní Pride měl téma "Tradičnější, než myslíte", a to je rozhodně pravda. Byli jsme tu vždycky, jak zní název legendární knížky queer aktivisty Filipa Titlbacha vydané minulý rok, kdežto všelijaké tradice - jak vám jistě potvrdí jakýkoliv odborník na kulturu a její dynamiku - se v průběhu času měnily. Jen slovo heterosexualita za posledních sto let změnilo význam tak moc, že by se někteří z našich straight kamarádů divili (přečtete-li si o tom něco víc, a budete zděšeni, ujišťuji vás, že nemusíte mít strach - ještě stále je čas na vaše zateplení!😉). Ti, kteří se ohánějí tradicemi a uzurpují naše životy, tak činí s mocenskými cíly, ale jejich argumentování je zcestné. Jak jsem již psal v jednom ze svých článků o asexualitě, queer osvobození není jen věcí nějakého politického boje mezi pravicí a levicí. Je věcí boje o lidskou svobodu proti těm, jež chtějí ovládat - proti autoritářům, jež po celou historii státního zřízení, organizovaného náboženství a tržní ekonomiky hledali a hledají způsoby, jak nás, všechny lidi ve společnosti - ať už se identifikujeme jako queer či ne, ať už jsme z třídy pracujících či z třídy střední - ovládat. Queer osvobození je však podle mne nevyhnutelné, byť cesta k němu může být klikatá. Ano, byli jsme tu vždycky, a vždycky tady budeme. A jak zaznělo už párkrát letos v pražských ulicích na několika akcích proti fašounům útočícím nejen na queer osoby, "vaše děti budou jako my!" Možná i proto, že každý queer teoretik z akademické sféry by vám řekl, že všichni lidé jsou od přírody queers, kdežto heterosexualita je jen mocenský konstrukt vytvořený těmi, jež chtějí mít moc nad těly lidí - z různorodých důvodů. Vytrváme, budeme se dále scházet, bojovat za naše práva, za akceptanci, a přitom si budeme dál užívat zábavy!

U Národního divadla v řadě za sebou na pouličních lampách visí několik queer vlajek. Radost! Pořízeno mnou při cestě na tramvajovou zastávku po skončení včerejšího pochodu

Možná, že jste byli na pochodu včera také. A pokud ne, tak vás zvu na příští rok. Můžete jít s někým nebo jen tak sami, na tom nezáleží. Jediné, na čem záleží, je, zda jsme solidárními bytostmi. S empatií dojdeš daleko. A nejen na Prideu (on to není takový kus z Václaváku na Letnou!). Těším se, až čtenářstvo Blogorgonopsida a spoustu nadšených přírodovědců, umělců, aktivistů a dalších zastihnu na Prague Pride 2024!

Springwatch 2023 - Za lovčíkem vodním

Za lovčíkem vodním. Chris Packham se vrátil k rybníku nedaleko rezervace RSPB Arne v Dorsetu, který patří organizaci National Trust for Places of Historic Interest or Natural Beauty. Poprvé zde stanul před devětatřiceti lety, v roce 1984. Se zvířetem, za kterým na toto místo znovu zavítal, se již mnohokrát setkal, a považuje ho za dost možná svého nejoblíbenějšího britského pavouka. Je jím lovčík vodní (Dolomedes fibriatus), kterému se takové rybníky na kyselých vřesovištích líbí. Uvidíme jednoho z těchto pavouků, jak odpočívá na břehu s posledním párem končetin dotýkajícím se vlhké půdy. Končetiny, jež se naopak dotýkají vodní hladiny, jsou pokryty nesmírně citlivými chloupky, jež zachytí vibrace prakticky čehokoliv. Stane-li se, že do vody něco spadne, lovčík to zaregistruje, odrazí se posledním párem končetin od břehu, a po vodní hladině ke zmáčenému bezobratlému přiběhne, načež ho s pomocí svého jedu imobilizuje. Lovčíci jsou však samozřejmě známi i tím, že se potápějí; jejich hlavohruď je pokryta stříbrnými "chlupy", které zachycují vzduch, což se při potápění rozhodně hodí. Chrisovi se na lovčících líbí ještě jedna věc; čas od času se usadí na vodní hladině, a pohybují jemně svými končetinami, čímž mohou přilákat drobné rybky, třeba koljušky nebo střevle potoční. Jakmile se zvědavá rybka přiblíží, lovčík na ni zaútočí, injektuje do ní jed, a pak ji vysaje. Po většinu času je však lovčíkův život poněkud nudný - zůstává na stejném místě celý den i celou noc. Samozřejmě loví i po setmění. Po skončení předtočeného segmentu nám Michaela Strachan ukáže fotografii Chrise z roku 2003, kdy do stejného rybníku poblíž rezervace Arne vlezl, aby se s lovčíky setkal doslova tváří v tvář. Chris má z tehdejšího natáčení poněkud zajímavé zážitky. Na konci léta se totiž ve vodě nacházely nemalé larvy potápníka širokého (Dytiscus latissimus), a oždibávaly mu nohy, ale po nějaké době se pustily i do oždibování toho, co se mu nachází mezi nimi.

Klip ze sedmé epizody naučného pořadu Springwatch 2023 z dílny BBC Studios Natural History Unit, vysílaného živě v květnu a červnu na BBC Two.

Obrázek týdne 11. 8. 2023

Nastal druhý letošní srpnový pátek, a já doufám, že si ho všichni užijeme! Pokračuje také Prague Pride, kterému jistě neunikla vaše pozornost, ale přesto vám připomenu, že pochod je zítra. A kdo ví, třeba se v něm uvidíme. Každopádně dnes mám pro vás další Obrázek týdne s paleotématikou, a věřte mi, schovával jsem si ho pěkně dlouho! Je to dílo vskutku mistrovské, a jeho autorem je William Stout, jenž ilustroval například slavnou knihu The Dinosaurs od Williama Service z roku 1981. Nicméně není každého šálkem čaje - posuďte sami, proč. Co na tento obrázek říkáte?

Popisek k obrázku: Obrovský ptakoještěr Quetzalcoatlus northropi přelétá nad stádem sauropodů Alamosaurus sanjuaensis. Královsky se nese ve vzduchu, ani nemává křídly, a čtyřnohých velikánů, až třicet metrů dlouhých, si vůbec nevšímá. Ani se na ně nepodívá. Nonšalantně pohlíží vpřed, kamsi k horizontu, kde se snad modrá obloha střetává s mořem. K velkému vnitrozemskému moři Quetzalcoatlus míří za jediným účelem - aby se nakrmil rybami. V poslední době chřadl, a ztratil mnoho kil. Sauropodi pod ním míří stejným směrem, snad při hledání nové vegetace. Krajina, kterou putují, je vyprahlá. Široko daleko není k vidění jediný keřík. Stádo obrů musí putovat obrovské vzdálenosti, aby ukojilo svůj nesmírný hlad. Mladí alamosauři se drží ve středu stáda, chráněni těly svých takřka neporazitelných rodičů a prarodičů. Ti, na rozdíl od mláďat, nepotřebují žádnou ochranu. Jsou krály mezi býložravými dinosaury - největšími na severoamerickém kontinentu. Zrovna tak je Quetzalcoatlus králem oblohy. Pojmenovaný podle aztéckého boha, může se chlubit desetimetrovým rozpětím křídel. Jde o azhdarchida, krátkoocasého pterosaura ze skupiny, jež zahrnovala největší létající obratlovce všech dob. Alamosauři, titanosauři z čeledi saltasauridů, jsou stejně jako on známi z fosilního záznamu jihovýchodu Spojených států amerických. Scéna se odehrává v Novém Mexiku před 67 miliony roky.

Stoutově quetzalcoatlovi bývá dnes vytýkáno, že je příliš "hubený", a že mu chybí osvalení. Mě osobně ale vůbec nevadí vidět pterosaurovu kostru - třeba opravdu chřadl! Kdo ví, jaký příběh se Stoutovi odehrával v hlavě, když na tomto díle pracoval.

Co vás na blogu čeká dále? Mám pro vás připravený další klip ze Springwatch 2023, tentokráte z jeho sedmé epizody! Také hodlám napsat novou část Šupinatých z Jihoafrické republiky, a ano, i první část série o dopadu změny klimatu na vybrané zvířecí druhy by měla vyjít - jak se říká, dříve či později.

Užijte si víkend! Jaký je váš odhad - kolik lidí zítra přijde na pochod? Loni to bylo 80 000 lidí, před covidem 60 000. Třeba nás tam zítra bude sto tisíc...

Světový den lvů 2023!

Je 10. srpna, což je den, který v roce 2013 tvůrci dokumentárních filmů o velkých kočkách Dereck a Beverly Joubertovi učinili Světovým dnem lvů. S podporou National Geographic a Big Cat Initiative se tato příležitost stala oslavou jednoho z nejznámějších současných zvířat, které je však čím dál více ohroženo. Panthera leo, který nám byl všem jako dětem představen coby "král zvířat", je druhem klasifikovaným jako zranitelný, přičemž od začátku 90. let minulého století jeho počty poklesly o 43 %. Už ve druhé polovině 20. století se mu dařilo velmi špatně; tehdy jeho počty poklesly o 30 až 50 %. Co za to může? Vybíjení, perzekuce lidmi, zabíjení pro kožešinu, kosti, maso a orgány, ztráta přirozeného prostředí, změna klimatu, úbytek kořisti... Méně pakoňů a zeber v savanách vede africké lvy k více útokům na dobytek, čímž se stupňuje konflikt mezi nimi a lidmi, jimž dobytek patří. Nemalý podíl má na katastrofickém snížení lvích populací také špatně regulovaný "sportovní" lov, při kterém nejde o nic víc, než zabít divoké zvíře jako trofej. Dále lvy sužují nemoci, třeba babezióza nebo psinka. Podle webu World Wildlife Fund dnes zbývá ve volné přírodě 20 000 až 25 000 lvů. Nesmíme zapomenout také na kriticky ohroženou populaci indických lvů v Národním parku Gír, v Gudžarátu. V červnu 2020 jich na onom chráněném území žilo 674, přičemž se jejich počet od roku 2015 zvýšil o 29 %, což byla samozřejmě dobrá zpráva. Ani asijští lvi - přestože žijí na chráněném území, a jejich počet vzrůstá - nejsou v bezpečí před pytlačením, a předně před ilegálním trhem s částmi lvích těl. Toto je den, kdy můžeme lvy oslavovat, ale také se pokusit jim nějakým způsobem pomoci, třebaže to může být z části světa, kterou obýváme, nelehké.

Smutný starý samec lva. Fotografie Adriana O'Briana z webu Chasing Wildlife

Random Bird #9: Čížek lesní

Vědecký název: Spinus spinus,

Velikost: délka 11 až 12,5 cm, rozpětí křídel 20 až 23 cm, hmotnost 12 až 18 g,

Výskyt: Evropa, izolovaně i východní Asie a Severní Amerika.

Jeden z nejznámějších evropských ptáků, chráněný Bernskou úmluvou, a hnízdící v jehličnatých a smíšených lesích. Je to druh pohlavně dimorfní - samci čížka lesního mají nažloutlou hruď, černé temeno a také černou skvrnu pod zobákem; samice tyto znaky zcela postrádají. Zobák mají nicméně samci i samice šedý, a oči mají zbarveny černě. Čížci se ozývají hlasitým zpěvem, který je zkrátka nezaměnitelný, a zní asi jako "dyjééé." Zatímco na jaře a v létě požírá tento pěvec hlavně semena jehličnatých stromů, a v době, kdy se stará o mladé loví i hmyz, během podzimu a zimy se živí hlavně semeny listnatých stromů, ale občas si pochutná i na semenech bodláků a dalších hvězdnicovitých v člověkem více ovlivněné krajině. Hnízdí od března do července, přičemž samice do hnízda zbudovaného z větviček, lišejníků a mechu klade dvě až šest vajíček. Inkubace netrvá déle, než dva týdny, a za dalších patnáct dní jsou mláďata vyvedena. Čížci lesní žijí téměř po celé Evropě s výjimkou nejsevernější části Skandinávského poloostrova, nicméně jde o druh částečně tažný, a některé izolované populace této specie přezimují nebo též hnízdí na východě Asie; v Číně a Japonsku. Čížkovi se také podařilo dosáhnout severoamerického kontinentu - byl zaznamenán na Aleutských ostrovech, na poloostrově Labrador a dokonce i u řeky sv. Vavřince v Kanadě. Do Severní Ameriky snad přeletěl ze západní Evropy přes Island a Grónsko. O čížkovi musíme také uvést, že je velmi sociálním ptákem, a zvláště na podzim a v zimě tvoří malá hejna. Je to druh málo dotčený, a v roce 2008 podle BirdLife International žilo na naší planetě 20 až 36 milionů těchto ptáků. Linné tento druh původně popsal jako zástupce rodu Fringilla (pěnkava) v 10. edici Systema Naturae; později byl čížek přeřazen ke stehlíkům rodu Carduelis, ale podle ještě o něco později provedených taxonomických analýz patří do rodu Spinus, jehož zástupci jsou česky - až na jeden, zvonohlíka tibetského (S. thibetanus) - označováni jako čížci.

Zdroj obrázku:

iNaturalist

Zdroje informací:

Wikipedia (en)

Wikipedie (cs)

Několik rostlin popsaných v létě 2023

Ačkoliv rostliny nikdy nebyly mou silnou stránkou (vlastně je ve svém životě docela přehlížím), všímám si toho, že na webech věnovaných nově popsaným druhům se neustále objevují odkazy na články ve vědeckých časopisech, v nichž bývají popisovány další a další rostlinné druhy - zvláště pak z tropů. A tak jsem si řekl, že s vámi tentokrát budu sdílet několik krátkých popisků pár takových nova taxa. Nebudu příliš zabíhat do detailů, toto není botanický (ani paleobotanický) blog, ale snad vám tento příspěvek něco přinese!

Prvním vybraným druhem, který byl popsán v článku publikovaném online 2. srpna 2023 ve vědeckém časopise Nordic Journal of Botany, je Ceropegia sunhangiana. Jedná se o druh svícníka z čeledi toješťovitých (Apocynaceae), a žije na jihozápadě Číny. Mezi ceropégie patří kolem pětatřiceti druhů; tento byl identifikován na základě fylogenetické analýzy, která ukázala, že spadá do sekce Chionopegia (spolu s dalšími asi dvaceti druhy svícníků). Chionopégie se vyskytují hlavně v himálajském regionu; v Pákistánu, Indii a dál na východ i v Číně, včetně jejího jihozápadu; svícníky obecně pak najdeme nejen v Asii, ale i na africkém kontinentu. Tato specie se nejvíce podobá čínským druhům C. christenseniana a C. sinoerecta. Od prvního jmenovaného se však liší delšími listovými stopkami (dlouhými 5 až 10 milimetrů oproti 4 milimetrům), a od C. sinoerecta pak například vejcovitými listy. Autoři studie, včetně mladého botanika Peng-Rui Lua, pojmenovali tento druh svícníka na počest profesora Hang Suna, který se dlouhodobě zabývá čínskou flórou.

Listy C. sunhangiana. Fotografie z článku Peng-Rui Lua a jeho kolegů, odkaz níže

Trochu zajímavější může být pro nebotaniky nový druh z čeledi vstavačovitých (Orchidaceae), konkrétně z podčeledi Epidendroideae a tribu Neottieae, který zahrnuje třeba okrotice (Cephalanthera) či bradáčky (Listera). Doktorka Mei Wang z Leidenské univerzity v Nizozemsku se svými kolegy popsala druh hlístníka Neottia bifidus, a to na základě exemplářů z Maolanské národní přírodní rezervace v čínské provincii Kuej-čou. Prozatím je tato specie známa jen a pouze z typové lokality Libo, z lesů rostoucích na humusově bohatých půdách v nadmořské výšce 700 až 900 metrů. Ví se, že kvete (a posléze vytváří plody) v dubnu a květnu. Z jediné dosud známé populace bylo vědci "prohlédnuto" pouhých deset exemplářů, z nichž většina rostla poblíž asfaltové cesty. Podle autorů studie, publikované 28. července ve PhytoKeys, by měl tento druh hlístníka být považován za kriticky ohrožený.

Hlístník Neottia biffidus na fotografiích z terénu i laboratoře. Zdroj uveden níže

A na závěr něco z Latinské Ameriky! Rodrigo Alejandro Hernández-Cárdenas a jeho kolegové nedávno popsali tilandsii z podrodu Viridantha, který mimochodem zahrnuje přinejmenším osmadvacet druhů. Pojmenovali ji Viridantha minuscula (případně se snad dá uvést Tillandsia subg. Viridantha minuscula). Nejvíce se jí podobají V. lepidosepala a V. tortilis - druhy, jež jsou též k nalezení v Mexiku. Nicméně od prvního jmenovaného se V. minuscula liší například velikostí listové stopky; u této specie je nápadnější, větší. Je to malá rostlina, s okvětními lístky maximálně 2,5 centimetru dlouhými; na její malou velikost odkazuje i druhové jméno minuscula. Je to endemit mexického státu Guanajuato, nevyskytuje se nikde jinde na Zemi. Je dalším přírůstkem na dlouhém seznamu tilandsií, zahrnujícím více než 650 specií stálezelených rostlin z čeledi bromeliovitých (Bromeliaceae) rozšířených od jihozápadu USA po střed Argentiny. Článek Hernández-Cárdenase a jeho spolupracovníků vyšel 3. srpna ve Phytotaxa.

Habitat nového druhu tilandsie v lokalitě El Charco del Ingenio a fotografie samotných rostlin v terénu a v laboratoři. Zdroj obrázku níže

Toto je jen velmi krátký výčet tří náhodně vybraných rostlin. Zajímáte-li se o tropickou flóru (nebo flóru celkově) mnohem více, než já, snad budete mým článkem inspirováni najít si o těchto rostlinách více informací.

Zdroje informací a obrázků pro tento článek:

Ceropegia sunhangiana, a new species of Apocynaceae from Southwest China (Nordic Journal of Botany)

Neottia bifidus (Orchidaceae, Epidendroideae, Neottieae), a new mycoheterotrophic species from Guizhou, China (PhytoKeys)

Viridantha minuscula (Tillandsioideae; Bromeliaceae), a new species from Guanajuato, Mexico (Phytotaxa)

Batman and his Boyfriends

This summer, out of the closet comes the knight.

Dnes mám pro vás něco trochu jiného - tribute video, které jsem dal dohromady dnes kolem poledne, a které oslavuje ne zrovna těžko registrovatelnou queer historii jedné z nejznámějších komiksových postav všech dob - temného rytíře, netopýřího muže z Gothamu. V této době se v České republice dosti mluví o Prague Pride, který začíná dnešním dnem, a já shodou okolností o víkendu našel inspiraci pro malou romantickou kompilaci toho nejlepších z mnoha vztahů Bruce Waynea. Jste-li komiksovými fanoušky, jistě vás nepřekvapuje, že Batman není hetero. A jak píši v popisu videa na YouTube:

Již dlouho je mnoho z nás, jež jsme fanoušky Batmana (a superhrdinských komiksů obecně), zvědavých, zda DC Comics nakonec vyoutuje temného rytíře, snad jako bisexuálního nebo asexuálního muže. Komiksová historie postavy poukazuje na to, že je na asexuálním spektru (snad by mohl být demi?), přičemž je plná homoerotických podtónů, nikoliv pouze ve filmech Joela Schumachera, ale i v dalších mediálních adaptacích Batmana. I Bruceův život v trilogii Temný rytíř od Christophera Nolana poukazuje na to, že se nachází na ace spektru. Již zesnulý Neal Adams, výtečný komiksový kreslíř, který pracoval na některých z nejlepších batmanovských příběhů (série s Danym O'Neillem z konce 60. a začátku 70. let minulého století nebo Batman vs. Ra's al Ghul), kdysi tvrdil, že Batmanův nejznámější nepřítel, Joker, je možná gay. Od té doby opustila closet celá řada postav z Bat-versa, například Catwoman, Batwoman nebo Tim Drake.

Tímto tributem nechci ani náhodou hrát do rukou bigotům z 50. let minulého století, kteří tvrdili, že Batman a Robin "dělají z dětí gaye." Byli to idioti, kteří nejprve zaútočili na americké komunisty a démonizovali je, a pak z nějakého zvláštního důvodu zaútočili i na americké komiksy. Sám jsem v tomto videu jako queer fanoušek Batmana chtěl poctít vztahovou flexibilitu této postavy se čtyřmi DC charaktery - Supermanem, Nightwingem, Jokerem a Riddlerem. Osobně rád shipuji Batsyho se Supesem, proto jsou také ve videu první... ale každý má svůj ship! Také bych ho rád viděl s Banem, ale bohužel jsem nenašel žádné romantické obrázky těchhle dvou medvědů. 😢 Co se dá dělat...

Písnička, která ve videu hraje, je Someday od Nickelback, kterou opravdoví fanoušci Batmana znají z televizního spotu pro film Batman začíná (Batman Begins) z roku 2005. Nápad vytvořit toto video se v mé hlavě zrodil, když jsem nedávno spot zhlédl - a upřímně, byl dosti zavádějící, neboť se teenagerům té doby snažil představit film jako romantický příběh Bruce a Rachel, přičemž je však Batman začíná příběhem takřka (ne-li úplně) aromantickým. Spot se stal subjektem vtipů ("jak se asi Chris Nolan cítil, když ho uviděl?"), a já se rozhodl napravit jeho zásadní chybu - Batsy nepatří Rachel, ale těmhle klukům! 😊 Doufám, že si kompilaci užijete.

Nové přírodovědné filmy a seriály z července a srpna 2023

Slibovaná další část dokumentárních novinek vychází tentokrát den před započetím festivalu Prague Pride, kterého se možná též chystáte zúčastnit! Takže předtím, než vytáhneme duhové vlajky, podívejme se krátce na nemalé množství přírodovědných pořadů, které byly uvedeny v několika posledních týdnech. Poslední článek z této série jsem napsal 3. července, a pojednával o takových dokumentech, jako Extraordinary Birder with Christian Cooper nebo Spy in the Wild. Ani tentokrát toho nebude málo, takže se pohodlně usaďte, a nechte se inspirovat na spoustu příštích pátečních či sobotních večerů. V případě, že o nějakém novém dokumentu víte, a já ho zapomněl uvést nebo mi unikla jeho premiéra, nebojte se dát mi o tom vědět! Co nového tu tedy pro vás mám?

Earth

V přírodovědném dokumentárním průmyslu je léto 2023 neodmyslitelně spjato s premiérou velkolepého pětidílného cyklu Earth (Země) provázeného nikým jiným, než legendárním ochráncem přírody, aktivistou, bývalým punk rockerem a jedním z nejoblíbenějších britských televizních přírodovědců, Chrisem Packhamem. Žurnalista Jack Seale ve svém čtyřhvězdičkovém review seriálu na The Guardian uvedl, že "Chris se sebevědomě obouvá do bot Davida Attenborougha" (i když bychom mohli argumentovat, že to Chris učinil již před jedenácti roky s mimořádně kvalitním cyklem Secrets of Our Living Planet). Earth se zabývá pěti stěžejními momenty vývoje naší planety, z nichž každý významně ovlivnil evoluci života na ní - a každému je věnován jeden díl. První epizoda, Inferno, měla premiéru na britské stanici BBC Two v pondělí 17. července ve 21:00 (GMT), a věnovala se největšímu vymírání v historii Země - extinkci na hranici permu a triasu před 252 miliony roky, při níž vyhynulo okolo 90 % všech druhů. Chris představil divákům některé z živočichů, kteří byli pro pozdní perm typičtí - například kynodonta rodu Dvinia nebo mého oblíbeného gorgonopsida Inostrancevia. V rámci osmapadesátiminutové epizody se pak diváci dozvěděli, k čemu konkrétně na hranici permu a triasu došlo, a proč bylo nakonec jedné skupině obratlovců - dinosaurům - umožněno plně se rozvinout. V druhé epizodě, Snowball, uvedené v pondělí 24. července, se Chris a spolutvůrci přesunuli hlouběji do minulosti, do prekambria, aby povyprávěli příběh o extrémním zamrznutí Země, za které však mohl oheň. Diváci se dozvěděli, jak vlastně vznikla tzv. Snowball Earth. Třetí díl, Green, byl uveden v pondělí 31. července, a zabýval se nesmírně dlouhou a fascinující ságou rostlin; pojednával o jejich vzniku, o jejich kolonizaci souše, a snížení zabijáckého oxidu uhličitého na takovou úroveň, že se mohl rozvinout ostatní život na suché zemi. Čtvrtá epizoda, Atmosphere, bude premiérově uvedena zítra, nicméně spolu s pátým dílem, Human, který si na uvedení v televizi počká další týden, je už britským divákům přístupná na webu BBC iPlayer. V těchto epizodách Chris divákům vysvětlí, jak vznikla atmosféra na naší planetě, z čeho se skládá, a co je zodpovědné za její změny; následně se dozvíme, jak na naší planetě "přistál" člověk, a jak začal rapidně svět kolem sebe měnit, až to začalo mít katastrofické důsledky. Na pozadí těchto význačných milníků vývoje naší planety je vždy hrozba probíhající klimatické změny a všech problémů s ní souvisejících. Earth je výtečným dokumentem, do kterého se prolínají poznatky z paleontologie obratlovců, paleobotaniky, paleoklimatologie, znalostí o současné změně klimatu, současných environmentálních problémech i o člověku samotném. Režiséry tří zatím odvysílaných epizod jsou (Horizon: Jupiter Revealed), Ben Wilson (Evil Monkeys) a James Tovell (Size Matters). Producentkou seriálu je Raewyn Dickson (Down the Mighty River with Steve Backshall), výkonnými producenty jsou Rob Lidell (Stargazing Live) a vedoucí vědecké jednotky BBC Studios Andrew Cohen (Our Universe). Hudbu pro dokument složil Paul Sanderson (Great Barrier Reef with David Attenborough). K seriálu Earth vyšla také stejnojmenná doplňující kniha o 256 stranách s podtitulem 4 Billion Years in the Making, napsaná Chrisem Packhamem a Andrew Cohenem, vydaná nakladatelstvím HarperCollins. Není pochyb o tom, že Chrisův nejnovější dokument je jedním z nejvelkolepějších a nejvíce podmanivých, a rozhodně stojí za to se na něj podívat, když jej chválí i populární vědecký časopis New Scientist! Trailer zde.

Shark Below Zero

Letošní třítýdenní oslava žraloků společností National Geographic započala 2. července, a dohromady se skládala z asi 72 hodin dokumentárních pořadů zaměřených na jednu z nejohroženějších a neprávem obývaných skupin živočichů na naší planetě. Ačkoliv mnohé z těchto dokumentů byly uvedeny už loni, nesměla chybět ani řada nově uvedených filmů, a Shark Below Zero (Žraloci na bodu mrazu) je jedním z nich. Tento čtyřiačtyřicetiminutový snímek se zabývá poměrně novým fenoménem, souvisejícím pravděpodobně se změnou klimatu - žraloky bílými v kanadských vodách. Poté, co po 150 letech došlo v Kanadě k útoku žraloka na člověka se tým odborníků, tvořený Gregem Skomalem, Heather Bowlby, Megan Winton a Warrenem Joycem, vydává prozkoumat, co "motivuje" žraloky bílé cestovat tak daleko na sever, do chladných vod v nejsevernější části jejich areálu rozšíření. Režisérem dokumentu je Mark Woodward (Natural World: Saved by Dolphins, Cannibal Sharks), a produkovali jej Sarah Cunliffe (The Dolphins of Shark Bay), Nell Gordon (Secrets of the Zoo) a Drew Jones (Epic Adventures with Bertie Gregory). Vypravěčem v anglickém originále je Sean Boyce Johnson (For Life). Dokument vytvořily společnosti BigWave Productions a National Geographic, a mezinárodně jej 2. července uvedla streamovací služba Disney+ (v USA byl umístěn také na Hulu). 

Sharkcano: Hawaii

Sharkcano: Hawaii (Žraločí sopka: Havaj) je čtyřiačtyřicetiminutový dokument, který byl též 2. července v rámci SharkFestu uveden na Disney+ a následně 5. července měl televizní premiéru v USA na Nat Geo Wild. Tento snímek se snaží odpovědět na otázku, proč se tolik žraloků - a především žraloků tygřích, kteří mohou čas od času zaútočit na lidi - zdržuje ve vodách v blízkosti havajských sopek. Biologové Mike Heithaus a Frances Farabaugh se vydávají do teplých havajských vod, aby se žralokům tygřím přiblížili, a s pomocí netoxické gelové podložky získali otisky žraločích čelistí, jež následně porovnají se stopami po kousnutí na tělech keporkaků, zdržujících se v havajských vodách po část roku. Film vypráví John Salanoa (Maka'i), a jeho režisérem je Kevin Bachar (Terra Matter, Wild Hawaii). Kromě něj jej produkovali také Nell Gordon, Drew Jones, Joseph Lupo a Georgia Manukas (Jaws: The Inside Story). Záběry ve filmu jsou nejen Bacharovým dílem, ale také dílem třeba Cullena Kamisugiho (Deadliest Catch: Bloodline). Sharkcano: Hawaii vyrobily společnosti National Geographic a Pangolin Pictures.

Sharks vs. Dolphins: Bahamas Battleground

Třetí mnou vybraná žraločí novinka uvedená v rámci letošního SharkFestu je třičtvrtěhodinový film Sharks vs. Dolphins: Bahamas Battleground (Žraloči vs. delfíni: Bojiště na Bahamách). I ten režíroval Kevin Bachar, přičemž pro něj scénář napsala Georgia Manukas. Kromě National Geographic a Pangolin Pictures se na výrobě tohoto snímku podílela i společnost Figure & Groove. Tento film, uvedený premiérově 2. července na Disney+ a 10. července na stanici Nat Geo Wild v USA, pojednává o konfliktech mezi žraloky a delfíny. Biologové Mike Heithaus a Valeria Paz v něm cestují do bahamských vod, aby s pomocí netoxické gelové podložky (podobně jako ve výše uvedeném dokumentu) a umělého delfíního "těla" získali otisky žraločích čelistí, a porovnali je se stopami po žraločích kousnutích na tělech delfínů. Snaží se tak poskytnout divákům co nejucelenější obrázek o často krvavých setkáních žraloků a delfínů na Bahamách. Kromě Bachara byli kameramany snímku také John Anderson, Sean Havas, Mike Ladisa (UFO Witness) a Duncan Brake (Need a Bigger Boat). Střihačem tohoto snímku - a stejně tak střihačem Sharkcano: Hawaii - byl John Sanvidge (Terra Matter). Ještě tu uvedu, že v roce 2020 vyšel film National Geographic Sharks vs. Dolphins: Blood Battle (Žraloci vs. delfíni: Krvavá bitva) režiséra Paula Atkinse, na jehož výrobě se podíleli Duncan Brake i Kevin Bachar.

Saved from a Shark

Tento hodinový film, opět uvedený 2. července na Disney+ a ve stejný den i na Nat Geo Wild v USA, je věnován případům, kdy byli lidé před žraločími útoky zachráněni delfíny a velrybami. Je to poměrně zajímavé téma, a ani ve vědeckém světě není zcela jasné, zda kytovci chrání lidi před velmi vzácnými útoky žraloků cíleně, anebo zda se jedná o izolované incidenty, ke kterým zkrátka dojde jen jednou za čas - a rozhodně ještě vzácněji, než k útokům žraloků na lidi. Ve filmu Saved from a Shark (Zachráněn před žralokem) vystupují přeživší takových útoků, a jejich zážitky jsou rekonstruovány v dramatických sekvencích. Kameramany tohoto filmu byli Matt Guest (Ultimate Rush) a Josh Jensen (Reefscapes: Nature's Aquarium). Částečně byl tento dokument od National Geographic natáčen v Austrálii.

Shark Eat Shark

Posledním z celé řady nových titulů premiérovaných v rámci letošního SharkFestu, který jsem se pro tento článek rozhodl vybrat, je pětačtyřicetiminutový film Shark Eat Shark (Když žralok žere žraloka) s mořskými biology Enricem Gennarim a Lacey Williams. Oba se věnují zvláště žralokům, a v tomto filmu mají za úkol představit divákům fakta o útocích žraloků na jiné žraloky. Při cestě po celém světě se snaží najít odpověď na otázku, proč je kanibalismus pro žraloky výhodný. Zvířecími hvězdami tohoto filmu jsou například žraloček brazilský, půlmetrová zubatá potvůrka známá tím, že trhá kusy masa zaživa z těl i desetkrát větších žraloků; a žralok písečný, u něhož byl dobře zdokumentován vnitroděložní kanibalismus. Shark Eat Shark měl premiéru ve Spojených státech 2. července na Disney+ i na Nat Geo Wild.

WildTail: America's Wildest Conservation Success Story

Nový celovečerní dokumentární film WildTail: America's Wildest Conservation Success Story (WildTail: Nejdivočejší příběh ochranářského úspěchu v Americe) pojednává o návratu severoamerického jelence běloocasého z pokraje vyhynutí ke statutu málo dotčeného druhu díky regulaci lovu i ochraně ekosystémů, v nichž jelenci žijí. Tento snímek měl premiéru 2. srpna v kině Ole Red v Nashville, v americkém státu Tennessee. Režiséry filmu WildTail jsou Joe Clements a Kiesten Wonsock, přičemž se jedná o jejich první dokument. Clements pro něj také napsal scénář. Pro tisk uvedl, že se spolu s Kiersten Wonsock snažil v dokumentu vytvořit atmosféru nepříliš se lišící od dramatu Yellowstone s Kevinem Costnerem, zároveň jde však o naučný, ochanářský film. Film vypráví v originále zpěvák a herec Dustin Lynch (Front and Center), a vystupuje v něm například americký ochranář a propagátor životního stylu fishing and hunting Steven Rinella (MeatEater). WildTail byl natáčen nejen v Tennessee, ale i v dalších amerických státech na jihovýchodě USA, a jeho sponzory jsou mj. Tennessee Wildlife Resources Agency nebo National Deer Association. Trailer k filmu si můžete pustit na jeho oficiálních stránkách. Já osobně nejsem příznivcem fishing and hunting - a v tomto filmu lovců jelenů a jelenců vystupuje nemálo - ale nemám důvod s vámi informace o tomto dokumentu nesdílet.

Snow Leopards and Friends

Snow Leopards and Friends (Sněžní levharti a přátelé) je nový snímek režírovaný slavným fotografem přírody Xi Zhingongem, který v pátek 4. srpna vstoupil do čínských kin. Vyfotografovat nebo natočit levharta sněžného, patrně nejvzácnější a také nejplašší velkou kočku, bylo vždy Xiho snem. Při natáčení těchto šelem mu pomáhali tři pastevci - Zi Ding, Da Jie a Qu Peng. Získali spoustu záběrů, díky nimž můžeme nyní nahlídnout do životů irbisů. Kromě těchto těžko zastižitelných predátorů vystupují v padesátiminutovém dokumentu Snow Leopards and Friends také orlosupi, pišťuchy, nahurové modří, divocí jaci, tibetské lišky, husy indické, tibetští vlci a v neposlední řadě samozřejmě lidé z Tibetu, kteří - jak všichni moc dobře víme - tvoří nedílnou část tamní živočišné komunity. Xi Zhingong letos slaví 40. výročí započetí své fotografické práce se zvířaty, a tento výjimečný film by měl být takovým završením všeho, co se dosud naučil. V originále vypráví film herec Yawen Zhu (Business Investigator), a produkovala ho Li Wei, vedoucí oficiálního čínského filmového webu 1905.com. Výkonnými producenty snímku jsou Andrea Gestgeb (Terra Matter) a Sabine Holzer (Attenborough's Life That Glows). Snow Leopards and Friends je dílem společností Terra Matter Studios, Mark Fletcher Productions a Wild China Films.

After the Bite

26. července uvedla streamovací služba Max (dříve HBO Max) celovečerní, osmaosmdesátiminutový film After the Bite (Po kousnutí) zabývající se incidentem, který v roce 2018 zažil mladý muž Arthur Medici na Cape Cod v americkém státě Massachussetts. Nedaleko pláže u Wellfleetu na něj tehdy zaútočil velký bílý žralok, a Arthur si z těchto chvil odnesl velké trauma. Nehoda tamní komunitu vyburcovala k hledání odpovědí na otázky, co dělat se žraloky, a jak se chránit před jejich útoky. Recenzent Roger Ebert na svém webu uvedl, že film umožňuje oběma stranám konfliktu - těm, kteří žraloky nenávidí, i těm, kteří je chtějí chránit - dostatečný prostor. Jeho režisérkou je Ivy Meeropol (Indian Point), jež pro něj napsala scénář spolu se Sethem Bomsem (Murder in the Bayou), zároveň střihačem tohoto filmu. Ve filmu vystupují i žraločí experti Megan Winton, Greg Skomal a Lisa Sette. Filmu bychom mohli vytknout jeho hlubinně ekologickou agendu; separuje člověka od zbytku přírody, v typickém kapitalistickém duchu. Pro Max jej vyrobily společnosti HBO Documentary Films, Red 50 a Reversal Films.

Dále už jen krátce zmíním letošní, pětatřicátý Shark Week na Discovery Channel, kontroverzní "oslavu" žraloků, která však není šálkem čaje každého milovníka těchto paryb. Letošní Shark Week, vysílaný v červenci, moderoval herec Jason Momoa, tedy Aquaman z filmového universa DC, a stal se tak dalším v řadě jeho různých moderátorů - od Nigela Marvena po Adama Savage a Jamieho Hynemana - přičemž pro korporaci Warner Bros. Discovery také propagoval nadcházející blockbuster Aquaman and the Lost Kingdom. Nově uvedený dokument v rámci Shark Weeku, Cocaine Sharks, byl přijat poněkud chladně. Stále čekám na více informací ohledně dokumentárního seriálu Giants od biologa, ochránce přírody a LGBTQIA+ aktivisty Dana O'Neilla, jenž má být letos uveden na CuriosityStream. Zrovna tak jsem zvědav, kdy bude do světa vypuštěno více informací o nadcházejícím osmidílném paleodokumentu Life on Our Planet od Silverback Films a Amblin Television. A ještě vás upozorním na první letošní epizodu podcastu UK Wildlife z Global Birdfair 2023 v Rutland Water, ve které uslyšíte hlas Nigela Marvena, v současnosti pracujícího na dvou hodinových dokumentech o Slovensku a Ománu!

Další dokumentární novinky očekávejte na tomto blogu v první polovině září!