Několik žabích druhů popsaných v prvních měsících roku 2024

Dnešním dnem, 24. březnem, končí Žabí týden 2024. Rychle to uteklo, a já vám prezentuji sedmý a zároveň poslední příspěvek v rámci tohoto projektu, který je - jak jsem již nastínil v závěru Žabího obrázku týdne - zaměřen na nějaké ty novinky ze světa bezocasých obojživelníků. Krátce vám představím několik nově popsaných druhů, jejichž popisy byly vydány ve vědeckých periodikách v prvních třech měsících tohoto roku. Doufám, že to oceníte, a že se rádi dozvíte o pár nových druzích.

Velkou novinkou, kterou začneme, je zavedení dvou nových žabích čeledí z ekoregionu Pantepui v severní části Jižní Ameriky. V článku vydaném minulý měsíc v časopise Molecular Phylogenetics and Evolution popsali Antoine Fouquet z Université Paul Sabatier a jeho kolegové dva druhy žab z brazilského masivu stolových hor Pico da Neblina, jenž připomíná dějiště románu Ztracený svět od Arthura Conana Doyla. Tento ikonický biogeografický region již vydal mnoho endemitů, živočichů a rostlin vyskytujících se třeba jen na několika málo stolových hor, kde se vyvinuly v izolaci - podobně jako na ostrovech. Prvním ze dvou nově popsaných druhů z této oblasti je Neblinaphryne mayeri, a patří do nově zavedené čeledi Neblinaphrynidae. Druhové přízvisko této žáby ctí brazilského generála Sinclaira Jamese Mayera, který herpetologickou expedici na Pico da Neblina pomohl umožnit, neboť propagoval mezi svými armádními spolupracovníky kolaboraci s Univerzitou v São Paolo. Jedná se o malou, tmavě rudě zbarvenou žabku, žijící v přízemní vegetaci, žijícího pouze v tomto masivu na severovýchodě Jižní Ameriky. Druhý nově popsaný druh, Caligophryne doylei z nově zavedené čeledi Caligophrynidae, svým druhovým přízviskem ctí již zmíněného autora Ztraceného světa či též tvůrce postavy Sherlocka Holmese. I Caligophryne doylei je endemitem neblinského masivu. Je trochu pestřeji zbarvena; přes každé oko se této malé žabce táhne černý proužek, který postupně míří až za okraj tlamy. Pár černých vzorů ve formě jakési přerušované linie se nachází i na jejích zádech. Jinak je její kůže též tmavě rudá. Fylogenetická analýza na základě nukleární DNA a mitogenomických dat odhalila, že oba tyto druhy se svými čeleděmi patří do skupiny Brachycephaloidea. Ta zahrnuje už více než 880 žabích druhů z Nového světa; z jeho tropů, subtropů a z oblasti And. 

Neblinaphryne mayeri (vpravo nahoře) a Caligophryne doylei (vpravo dole) s fotografiemi prostředí severovýchodobrazilských pantepui, v němž žijí. Obrázek z blogu Species New to Science

Další vybraný nově popsaný druh žáby, se kterým vás seznámím, je Odorrana leishanensis. Tento druh skokana z rodu Odorrana, zahrnujícího nyní již 66 specií z východní a jihovýchodní Asie, byl popsán sedmi exemplářů z Přírodní rezervace Leigongshan v čínské provincii Kuej-čou. Shi-Ze Li z Institutu biologie v Čcheng-tu (městě proslulém zvláště pro úspěšný chov pand v tamní zoologické zahradě) se svými kolegy provedl sekvencování mitochondriálních genů a také provedli morfologickou analýzu získaných exemplářů. Geneticky se tyto žáby rozhodně lišily od příbuzných druhů skokanů z rodu Odorrana, a tak pro ně byl zaveden nový druh. Typovým exemplářem, na základě něhož byl tedy popsán, je samec o délce 4,94 centimetru od špičky čenichu po kloaku, s hluboce posazeným jazykem v tlamě. Šířka jeho hlavy je větší, než její délka. Záda měl za života - předtím, než byl zabit a umístěn do pětasedmdesátiprocentního etanolu - trávově zelená s malými hnědými skvrnami. Druhové přízvisko leishanensis odkazuje na oblast Leishan, z níž exempláře pocházejí. Podobně jako ostatní skokani z tohoto druhu "oderných žab", i Odorrrana leishanensis nepříjemně zapáchá, pokud je vyrušena nebo napadena; z kůže vylučuje odporný, až toxický puch. Je známo, že oder příbuzného skokana O. chlonorota je tak silný, že dokáže zabít jiné žáby. V poslední době je nový druh rodu Odorrana objeven takřka každý rok. Článek o O. leishanensis vyšel 19. února v časopise ZooKeys.

Typový exemplář Odorrana leishanensis (A-E); jiný samec stejného druhu zaživa a po smrti na posledních dvou fotografiích. Obrázek z blogu Species New to Science

Čína vydala nedávno více nových druhů žab, a dalším, se kterým se spěšně seznámíme, je pouchalka Raorchestes hekouensis. Ten již zahrnuje 77 druhů, včetně R. hekouensis, z nichž většina je malého vzrůstu - dorůstají délky tak 1,5 až 4,5 centimetru (od špičky čenichu po kloaku). Zvláště rozmanitý je tento rod pouchalek v oblasti pohoří Západní Gháty v Indii; méně rozrůznění jsou tito obojživelníci v jihozápadní Číně, v oblasti Himálaje a v Indočíně. Raorchestes hekouensis je známa z několika exemplářů nasbíraných herpetology při expedicích do okolí vesnice Liangzi, v jihočínské provincii Jün-nan, v letech 2019 až 2023. Lingyun Du z Guangxi Normal University a jeho kolegové provedli morfologickou analýzu, analýzu fylogenetickou a také exemplářům odebrali játra, z nichž pak získali genomickou DNA. Typový exemplář tohoto druhu pouchalky je samcem o délce pouhých 1,75 centimetru. Je to skutečně velmi drobný obojživelník. Pouchalky z rodu Raorchestes jsou obvykle noční, jejich samci mají na spodní čelisti vzduchový měchýřek, kterým mohou vyluzovat zvuky, a přeskakují fázi pulce. Jinými slovy, z jejich vajíček se líhnou drobné žabičky. Nejedná se o jediný druh žáby, které fázi pulce přeskakují; takových druhů je na naší planetě rozhodně více. Jejich potomstvo je díky tomu méně závislé na vodě. Článek o této nové pouchalce vyšel 22. února v ZooKeys.

Typový exemplář pouchalky Raorchestes hekouensis a lesní prostředí v okolí vesnice Liangzi, kde byl odchycen. Obrázek z blogu Species New to Science

Za posledním nově popsaným žabím druhem se vrátíme do Jižní Ameriky. Jde o druh atelopa, pojmenovaný Atelopus calima, a byl popsán Davidem Andrésem Velásquez-Trujillem a jeho kolegy na základě několika exemplářů z okolí kolumbijské obce Yotoco. Ropušky z rodu Atelopus žijící v kolumbijských horách ("kordillerách") jsou poměrně tajemné, a dosud jim nebylo zevrubně porozuměno. Atelopus calima se od svých příbuzných se liší zvláště špičatým čenichem, který mají jak menší samci (měřící okolo 2,9 centimetru), tak větší samice. Na kůži má velké, ploché bradavice, boky má světlé, u samců mléčně bílé až bílooranžové, u samic pak oranžové. Na okrajích hlavy, boků a výjimečněji i na zádech se této hnědé ropušce objevují bílé vzory. Nejedná se o úplnou anomálii, vzhledem se tento druh podobá jiným kordillerským atelopům z Kolumbie. Druhové přízvisko této žáby odkazuje na kulturu Calima, jejíchž pozůstatky z let 1600 před naším letopočtem až 1700 našeho letopočtu pocházejí z oblasti řeky Río Calima a z okolních horských oblastí pohoří Cordillera Occidental; lidé této kultury žili i na území vesnice Yotoco. Popis A. calima vyšel v německém herpetologovém časopise Salamandra 15. února. 

Pářící se žáby druhu Atelopus calima, vyfotografované F. Castro-Herrerou v březnu 1988 v yotocské přírodní rezervaci. Na formální popis si tyto žáby musely počkat 36 let. Fotografie z článku Velásquez-Trujilla a jeho kolegů, pro odkaz viz níže

Zdroje informací:

1. Relicts in the mist: Two new frog families, genera and species highlight the role of Pantepui as a biodiversity museum throughout the Cenozoic (Molecular Phylogenetics and Evolution)

2. A new odorous frog species of Odorrana (Amphibia, Anura, Ranidae) from Guizhou Province, China (ZooKeys)

3. A new species of Raorchestes (Anura, Rhacophoridae) from Yunnan Province, China (ZooKeys)

4. A new species of harlequin toad from the Western Cordillera of Colombia (Bufonidae: Atelopus), with comments on other forms (Salamandra)

Tímto článkem je tedy zakončen Žabí týden 2024! Upřímně doufám, že se k psaní o žábách časem zase vrátím, a že příští rok se dočkáte další týdenní bonanzy bezocasých obojživelníků! Je toho tolik, kolik by se toho o nich dalo napsat. Mysleme na to, že to v současném světě nemají jednoduché - spousta jejich druhů je ohrožených či kriticky ohrožených z důvodu ztráty jejich domovin, kvůli nemocem a kvůli změně klimatu. Je třeba si připomínat jejich výjimečnost!