Dnešním dnem, tedy pondělím 18. března, začíná na blogu Blogorgonopsid slíbený Žabí týden 2024! Bude tak následovat projekty Žabí měsíc 2021, Žabí týden 2022 a Žabí týden 2023, jež byly věnovány této velmi sympatické skupině bezocasých obojživelníků. Témat, kterých jsem se na svém takřka patnáctiletém blogu ještě nikdy nedotkl, je opravdu mnoho, a jediný týden na napsání článků o nich rozhodně nepostačí. Budu však rád, pokud vás některý z těchto příspěvků zaujme - a pokud mezi těmi z vás, kteří žáby zrovna nemusí, probudí k těmto zvířatům respekt, pak zcela jistě splní svůj účel. Ale dost už povídání na úvod. Podívejme se společně na první téma, které hodlám v rámci letošního Žabího týdne řešit.
Antarktida je kontinent, který bývá vnímán jako mrazivý, drsný, hostilní k životu. Proto je také jediným kontinentem, na němž trvale nežije lidská populace; ve výzkumných stanicích se na ní střídají pouze různé vědecké týmy z jiných koutů světa. Zvířaty, jež si s Antarktidou asociujeme nejvíce, jsou tučňáci, přestože většina druhů tučňáků vlastně antarktický kontinent neobývá; žije jich na něm jen pět z osmnácti druhů. Pro zájemce o paleontologii a zvláště tedy paleozoologii je Antarktida nadmíru zajímavá, neboť vydala například fosilní pozůstatky jurského teropoda Cryolophosaurus ellioti, jeho sauropodomorfního současníka, "ledovcového ještěra" Glacialisaurus hammeri či svrchnokřídového ankylosaura Antarctopelta oliveroi. Z antarktického kontinentu je do dnešního dne popsáno šest dinosauřích taxonů; poslední, Imperobator antarcticus, byl formálně popsán až v roce 2019. Mrazivý jižní kontinent však vydal i celou řadu dalších význačnějších a poměrně velkých fosilních obratlovců, od plesiosaurů po pterodactyloidní ptakoještěry. British Antarctic Survey získala z Antarktidy na 40 000 fosilních exemplářů gastropodů, mlžů, prehistorických rostlin a dalších skupin organismů. V roce 1969 byly na Antarktidě nalezeny pozůstatky therapsida ("savcovitého plaza") rodu Lystrosaurus z permského období, a jinak vědci nalezli na kontinentu i řadu pozůstatků savců z třetihor a čtvrtohor; první fosilní antarktický savec, vačnatec z čeledi Polydolopidae, byl vědecké komunitě představen v článku Michaela Woodburna a Williama Zinsmeistera publikovaném v časopise Science roku 1982. Do roku 2020 však nebyli z Antarktidy známi žádní ektotermní (nesprávně "studenokrevní") fosilní živočichové, tedy "plazi" (uvedeno v uvozovkách, neboť se nejedná o přirozenou skupinu) a obojživelníci. Poslední z temnospondylů, třímetrový Koolasuchus cleelandi z australské Victorie, se možná na území Antarktidy proháněl před 120 miliony roky, když byl australský kontinent v rámci Gondwany spojen s tím antarktickým, nicméně žádné fosilie tohoto zvířete nepocházejí přímo z nejjižnějšího kontinentu naší planety. S 23. dubnem 2020 byl v časopise Science Reports publikován článek Thomase Mörse, Marcela Reguera a Davita Vasilyana, který poskytl vhled do světa antarktických obojživelníků prostřednictvím popisu jisté fosilní žáby.
Blízká příbuzná fosilní antarktické žáby, zavalitka helmová (Calyptocephalella gayi) z Chile. Fotografie z webu iNaturalist
Na základě fosilního materiálu nalezeného na ostrově Seymour poblíž Antarktického poloostrova, sestávajícího z kosti kyčelní (ilium) a fragmentu lebky, přiřadili zmínění výzkumníci tuto žábu k rodu Calyptocephalella, jemuž se česky říká zavalitka. V současné době žije jediný druh tohoto rodu, a to zavalitka helmová (Calyptocephalella gayi), endemicky se vyskytující na území Chile. Nejstarší pozůstatky zástupců tohoto rodu žab jsou známy z maastrichtu, posledního stupně křídy, tedy z doby před 72,1 až 66 miliony let. Na konci křídy byly tito obojživelníci poměrně dosti hojní v Patagonii. Několik fosilních druhů zavalitky je známo z Jižní Ameriky, nicméně pozůstatky z ostrova Seymour byly prvním důkazem existence těchto žab i mimo současný jihoamerický kontinent. Jihoamerické zavalitky až na zavalitku helmovou mizí z fosilního záznamu v epoše miocénu, pravděpodobně kvůli poklesu vlhkosti souvisejícím s výzdvihem And. Jediný žijící druh změně podmínek unikl proto, že se vyskytuje na druhé straně od andského pohoří, jež oblast argentinské Patagonie odděluje od Chile. Ilium a fragment lebky z ostrova Seymour jsou eocénního stáří; byly odebrány ze souvrství La Meseta, konkrétně z lokality známé jako "Marsupial Site" ("naleziště vačnatců"), a kromě kostí savců a této žáby vydalo také žraločí zuby, kosti kostnatých ryb či semena leknínů. Před 40 miliony let vypadalo toto území úplně jinak, než v dnešní době; jednalo se o oblast teplých mokřadů, v jejichž leknínových porostech na hladině skřehotaly žáby. Materiál, na základě něhož Mörs a jeho kolegové zvíře popsali, byl nalezen během argentinsko-švédských paleontologických expedic v letech 2011 a 2013 a umístěn do Švédského přírodovědného muzea ve Stockholmu. Ačkoliv přesné zařazení k druhu či popsání nového fosilního druhu nebylo možné kvůli skorosti materiálu, Mörs a jeho kolegové došli k závěru, že ilium patří zavalitce; ve svém článku ji označují zkrátka jako blíže neidentifikovaný druh tohoto rodu, tedy jako Calyptocephalella sp.
Fragment lebky seymourské zavalitky z epochy eocénu. Obrázek z článku Mörse a jeho kolegů
První kdy popsaná kost obojživelníka z Antarktidy je dosti malým předmětem, dlouhým 3,9 milimetru na délku. Plochý a lehce zahnutý lebeční fragment je v nejširší a nejdelší části dlouhý 2,7 milimetru. Jde tedy o dva nesmírně drobné pozůstatky, jejichž prozkoumání bylo možné opravdu jen pod mikroskopem. Autoři studie ve svém článku upozornili na to, že ornamentace na kusu lebky se podobá ornamentaci na lebce obrovské madaskarské žáby Beelzebufo ampinga, jež žila před 70 miliony let, a jež možná požírala i mláďata dinosaurů. Fylogeneticky nejblíže byli této antarktické žábě (a jejím příbuzným, včetně dnešní zavalitky helmové) rody Baurubatrachus a Telmatobufo; druhý jmenovaný patří do stejné čeledi jako zavalitky, a je reprezentován čtyřmi současnými druhy žijícími pouze v jižní části Chile. Brazilský Baurubatrachus, reprezentovaný dvěma druhy popsanými v letech 1990 a 2022, vymizel s úplným koncem křídy před 66 miliony let. Společně tyto žáby patří do kladu Australobatrachia, zahrnujícího kromě čeledi brazilenkovitých (Calyptocephalellidae) ještě čeledi Limnodynastidae a Myobatrachidae, které jsou obě - poněkud kuriózně - česky označovány jako paropuchovití. Mörs a jeho kolegové provedli také analýzu klimatických parametrů území, na základě níž zjistili, že v nejteplejších měsících před oněmi 40 miliony let panovala v oblasti teplota průměrně okolo 14°C a v nejchladnějších měsících pak kolem 3,75°C. V těchto podmínkách mohly antarktické zavalitky bez problémů existovat. Území Antarktidy si v eocénu "užívalo" skutečně mnohem vyšších teplot, než dnes. Pro srovnání, ve chvíli, kdy je tento článek psán, panuje na ostrově Seymour teplota -6°C; v období blížící se zimy na jižní polokouli teplota klesá v oné oblasti průměrně na -21°C. Obojživelníci na území Antarktidy nežijí již miliony let, a nález fosilie zavalitky na ostrově Seymour tak poskytl vzácný pohled do úplně jiného světa; do doby, kdy na Antarktidě žily žáby...
Zdroje informací:
First fossil frog from Antarctica: implications for Eocene high latitude climate conditions and Gondwanan cosmopolitanism of Australobatrachia (Scientific Reports)
Calyptocephalella (Wikipedia)
Fossil Land Mammal from Antarctica (Science)
Fossils from the Antarctic (British Antarctic Survey)
V rámci Žabího týdne 2024 vás čekají další články týkající se bezocasých obojživelníků, včetně příspěvků do rubriky Videa!
Žádné komentáře:
Okomentovat