Sam Weber, fyzicky proměněný Projektem Herkules v nadlidsky silného bojovníka se zločinem Bone Shatterera, byl vyslán do brazilského Sao Paula, aby odchytil Lovce kryptidů, šestici brutálních vrahů, jež po už tak poničeném světě šíří chaos. Ačkoliv správně odhadl, že skupina teroristů půjde po nových zbraních, laserových puškách schválně jako návnada vyrobených společností Olsen Technologies, nešlo vše tak, jak očekával. Po potyčce u továrny na zbraně následovala dramatická honička po celém Sao Paulu, na jejímž konci Lovci kryptidů opustili svůj automobil Cryptid Chaser a s pomocí jetpacků se ztratili v temnotě, odlétajíc ke svému letounu se stealth systémem, skrytém před zraky svých nepřátel. Jediným členem týmu, který byl odchycen, se stal Roger Neill. K jeho zastavení přispěl náhlý útok robota X-77 od Deylina Nieta, jehož ropná plošina na pobřeží Brazílie byla několik minut před útokem v Sao Paulu týmem teroristů zničena. Zatímco byl Roger přenášen do Británie, kde měl být jakožto Kanaďan trvale žijící ve Spojeném království umístěn do jakési psychiatrické nemocnice pro mentálně nemocné kriminálníky, vyslala CIA svého nového maskovaného kolegu na území jezera Nikaragua. Sam se setkal s Nietem, v současnosti pomáhajícím lidem po celé planetě a úspěšně rozšiřujícím svou společnost Nieto Industries, v jeho podvodní budově na dně největšího středoamerického jezera. Útok Lovců kryptidů na ropnou plošinu jej nijak neznepokojil, neboť vyvinul technologie k odstranění třeba i jediné uniklé kapky ropy z mořské vody. A ačkoliv si Nieto uvědomuje, jak nebezpečnými se jeho bývalí nepřátelé stali, zdráhá se přidat k Weberovi, Jeremymu Olsenovi a CIA v boji s Lovci kryptidů. Války, jejíž měřítko roste, se účastnit nechce.
CRYPTID HUNTERS DARK, ČÁST ŠESTÁ:
Sam v Nietových slovech vycítil doufání. Ten stopadesáticentimetrový Nikaragujec, patřící mezi nejmocnější lidi na Zemi, si nepřál, aby k možnému útoku Lovců kryptidů na jezero Nikaragua kdy došlo. Samovi však bylo jasné, že Nietova podvodní základna bude dříve či později terčem jejich útoku. Dokázal si představit, jak se zoufalý člověk obrácený ke zločinu zachová, sám ve své paměti tyto pocity znovu našel, a uvědomoval si, jaké měly následky. Pomsta byla jeho stará známá. Věděl, že Lovci kryptidů měli plán. A byl přesvědčen, že věděl, kam směřoval. Když jej Robbie Pierce vedl zpět do potápěcí místnosti, prohlížel si Sam pozorně celou chodbu, a hledal slabá místa, nedostatky, slabiny. Jeho zkušenému oku neuniklo, že Nietova základna nebyla tak dobře chráněná, jak si její majitel myslel. Nadlidsky silnému člověku by stačilo jedinkrát do takové slabiny udeřit, a celý objekt, složený z částí vesmírné lodě jakýchsi lidem neznámých obyvatel vesmíru, by se roztříštil. Nietovi možná na celém tom problému s Lovci kryptidů tolik nezáleželo, už jen proto, že se chtěl odprostit od jakýchkoliv vzpomínek na násilnou minulost. V bezpečí ale před nimi rozhodně nebyl. Na plošině nad jezerní hladinou se Sam rozloučil s Robbiem, prošel kolem čínského politika, který byl na ní právě přenesen vrtulníkem, a vstoupil do Lapwingu. Ten následně bleskurychle vystřelil do vzduchu, a nadzvukovou rychlostí se nesl severovýchodním směrem. "Tak co, znuděný, vyděšený, zklamaný nebo spokojený? Hádám, že všechno, jen ne ta poslední věc," poznamenal s upřímným úsměvem Arik. "Neuvědomuje si riziko," řekl Sam, a opatrně se usadil na sedadlo vedle šéfa CIA. "Jak to myslíte?" zeptal se Arik. "Nieto spolupracovat nechce, pane Thomsone. Naprosto to chápu. Když nenávidíte svou zločineckou minulost, nechcete mít nic společného s jakoukoliv maličkou věcí, která se jí týkala. Říkal, že kdyby to bylo třeba, vyšle na místo jejich útoku své roboty, ale to je tak všechno. O čem ale mluvím je to, že jeho skrýše pod vodou není nezničitelná. Má svoje mouchy," odpověděl Sam. "Páni, vy jste hledal slabiny, co? A našel jste je. To je úžasný," zasmál se Arik, "Vás jsme měli mít tak před deseti lety, když jsme přes satelit začali zjišťovat, že se nad jezerem Nikaragua dělo něco divného. Zmydlil byste je tam, a pohádka by skončila." "Obávám se, že Lovci kryptidů myslí na pomstu. Pomstychtivě se chovali ke mně, a mám za to, že Nieto je další na řadě," řekl Sam, "víte co mě děsí? Že pomsta jde člověku nejlépe, když má rukojmí. Co mě se týká, mohli by jít třeba po mé přítelkyni. Vědí, kdo jsem, a taky, kdo je ona. Mohli by jí najít." "Na to už jsme mysleli," pousmál se Arik, "Vaše přítelkyně, pracující pro charitu na Ukrajině, byla okamžitě po incidentu v Sao Paulu přemístěna do vojenského bunkru poblíž města Rivne." "Vy jste zlatí," oddechl si Sam. Jeho obličej zazářil. "Jsme profesionálové," prohlásil Thomson. "Kam mě teď hodláte vzít?" zeptal se Sam. "Na psychinu," odpověděl Arik, "do Birminghamu. Dostal jsem zprávu od agentky Kentové, pan Neill byl prý umístěn do patřičného zařízení a tamní odborníci se již chystají začít s vyšetřováním." Povětrnost v Británii nemohla více kontrastovat s příjemným slunečným počasím v Nikaragui. Arik se po vystoupení z letounu otřásl. Chladný, syrový podzimní vítr jej zasáhl do hrudi, až se Arikovi chtělo zakašlat. Sam se netřásl vůbec, chlad mu nevadil. Arikův Lapwing byl umístěn na vytyčeném území hned vedle druhého vysokorychlostního letounu, sotva sto metrů od vstupu do Ústavu pro duševně narušené trestance. Už samotné okolí budovy bylo zahaleno nesmírně smutnou atmosférou. Holé stromy, shazující poslední hnědočervené lístky, divoce větrem mlácené o zdi stavení, působily netečně, skoro mrtvě, jako mnozí chovanci v ústavu. Sam otevřel velké dřevěné dveře a s Arikem zamířil do hlavní chodby. Panovalo v ní šero, zašedlé zdi, tmavá podlaha a malá okna umístěná tak vysoko, aby na ně případní uprchlí zločinci nedosáhli, působily depresivním dojmem. Zde se Arik a Sam setkali se zbytkem týmu CIA, pouze s výjimkou Collinse, a britskou premiérkou Ishitou Burmanovou. Byla to velmi sympatická žena indického původu, a hned nově příchozím potřásala rukama. "Jsem rád, že se konečně setkáváme," řekl jí Arik. "Také mě velice těší. A zrovna tak mě těší setkat se s Vámi, pane Webere," řekla Ishita, a otočila se k Samovi, "odvedl jste výtečnou práci. Bez Vás by Roger Neill nemohl být dopaden." "Spíše ještě pomohl někdo jiný," přiznal Sam. Ishita opět pohlédla na Arika. "Pan Olsen přiletí?" zeptala se rychle. "Dnes prý ne. Při letu přes Atlantik jsem mu volal, a říkal, že vyjednává kontrakt s nějakým menším filmovým studiem, které se chystá koupit. 'Velmi výhodná koupě', jak řekl. Myslím, že se svými experty na lidskou biologii," odpověděl Arik, a krátce pohlédl na Sama, "přiletí až zítra nebo pozítří." "To nevadí. Stejně bude lepší, když se na pana Neilla podívají zdejší psychiatři dříve, než Olsenovi lidé," odpověděla Ishita. "Pojďte za mnou," řekla agentka Kentová a odvedla ostatní do třetího patra ústavu. "Nemůžou tady mít výtah?" stěžovala si Megan, když potřetí zakopla o schod. "Představ si, že by tu někomu nezamkli pokoj, on by utekl a schoval se ve výtahu. Počítám, že bys nechtěla být zavřená v tak malém prostoru s člověkem se sadistickou poruchou osobnosti," odpověděla Amanda. "Slyšela jsem, že na některé lidi tady není dost ani taser, a uvědomte si, že ti psychiatři žádnou jinou zbraň nosit nemůžou," dodala Barbara. Zvuky, které se ozývaly zpoza dveří ve třetím patře, v člověku vzbuzovaly odpor. Někteří pacienti bušili nábytkem o podlahu, jiní se očividně snažili pořezat tupými předměty, další zase vykřikovali nesmyslná slova či věty. Arik při nadechnutí zasyčel, znače svou nervozitu. "Tyhle místa nenávidím," zašeptal. "Jste v pohodě, šéfe?" vyhrkla Barbara, a položila mu ruku na rameno. Sam se před ním zatvářil zmateně. "V jedné z těchhle institucí skončil můj bratr," vysvětlil mu Arik důvod pro své náhlé znepokojení, "když teda ještě žil. Říkal, že měl něco v hlavě, a nemohl to odtamtud dostat. Mučilo ho to. Nakonec hlavou zamířil na chodník o šest pater níž, aby z ní ty hlasy, nebo co to prý bylo, vymlátil." Roger seděl v bílé examinační místnosti za velkou skleněnou tabulí naproti pracovní místnosti doktora Williama Gingella, na konci chodby. Před zamčenými dveřmi stáli Collins a dva britští policisté, a hlídali ho. Roger byl oděn pouze v bílém tričku a kožených kalhotách bez kapes. Jakmile ho Sam uviděl, zeptal se, kam bylo umístěno jeho vybavení. "Mají ho o patro výš. Včetně tvého pláště. Ta věc je pěkně přilnavá. Trvalo jim asi tři hodiny, než jí z něj sundali," odpověděla Barbara. Nato vyšel ze své pracovny doktor Gingell a se všemi se pozdravil. Byl to hubený chlapík s velmi zvláštním výrazem v obličeji. Očka měl malá, zato nadočnicové oblouky měl obrovské, byl shrbený, a plešatěl. Když se usmíval, vypadal, jako by brečel. Mluvil s mírným rotacismem. "Ani nevíte, jak rád jsem, že jste konečně tu. Pan Neill byl do této místnosti přemístěn teprve před chvílí, a já se už chystal začít s vyšetřováním. Aspoň to uvidíte," řekl Gingell, odemknul dveře, a vstoupil do Rogerova prozatímního pokoje. "Dobrý den, pane Neille. Jak se Vám dnes daří?" zeptal se pacienta, a usedl za stůl. Roger nijak nereagoval. Gingell se usmál. "Ptal jsem se Vás, jak se Vám daří. Cítíte se bezpečně? Líbí se Vám to tu? Pokud ne, řekněte mi to. Každá zpětná vazba je dobrá," pokoušel se s ním Gingell dále komunikovat. Roger však stále hleděl před sebe, na Gingella se ani jednou nepodíval. Seděl zcela nehnutě. "Trápí Vás něco, pane Neille?" zeptal se Gingell. "Máte pocit, že se vám v životě něčeho nedostává? Úcty od ostatních? Lásky od vašich kolegů, bývalých či současných? Ztráta rodiny? Nebo vašeho psa?" Roger mlčel. Vypadalo to, že Gingella ani nevnímal. Ostatní sledovali sezení nejprve se zájmem, po několika minutách však začínali být nedočkaví. Arik od něj nakonec odtrhl zrak a opřel se o zeď. "Tohle je na nic. Neřekne mu ani ň," zašeptal naštvaně. "Takovou katatonii jsem ještě neviděla," prohlásila Amanda, "je úplně nepřítomný." "Nebo to hraje," dodal Sam, "nemusí být psychicky nemocný. Jenom to předstírá, aby z něj nikdo nic nedostal. Chrání tak svoje kolegy." "Mě teda úplně v pořádku nepřipadá," reagovala na to Amanda, "jeho chování je moc nepřirozené na to, aby to byla jenom hra. Něco mu určitě je." Sam pokrčil rameny. Nechtěl se hádat. "A tohle byl prosím kanadský agent, který byl jako mladý vyslán na území Namibie ještě předtím, než vyhlásila nezávislost, a který před patnácti lety postřelil Aadila Chakrouna, teroristu a novodobého otrokáře, v Afghánistánu. Nemluvě o jeho dalších činech v CSIS. Zachránil spoustu lidí," řekla Barbara. Gingell se i nadále pokoušel s Rogerem komunikovat. "Proč zabíjíte lidi, pane Neille? Snažíte se tím vyřešit nějaký svůj problém? Trpěl jste, a jste přesvědčen, že ostatní lidé musí trpět ještě víc? Chcete něco dokázat?" ptal se ho vždy s půlminutovou pauzou. "Vím, že tohle je v podstatě psychiatrická nemocnice, ale... Není možné zahrát si tu na hodného a zlého poldu?" zeptal se Arik. "To snad nemyslíte vážně," vyhrkla Ishita. "Nenuťte mě litovat, že jsme ho radši nepřevezli do Spojených států," řekl Arik. Ishita to pochopila. "Jen opatrně," zamračila se. Arik pokynul hlavou na Collinse. "Vy zůstaňte tady," sdělila premiérka oběma policistům. "Co tady děláte? Teď ho vyslýchám já. Snažím se provést diagnózu!" naštval se Gingell, jakmile Collins vstoupil do místnosti. Prudce vstal od stolu. "Co jako chcete dělat? Mlátit mého pacienta?! Nemyslete si, že vám to nevidím na očích! Já se v lidech vyznám!" vyřvával Gingell. Collins praštil Rogera do ramene, až sletěl ze židle. "Ptejte se ho znova," řekl Collins doktorovi. "To jako vážně?!" rozčiloval se Gingell. Roger ležel nehnutě na zemi. Collins ho zvedl a přitiskl jej ke zdi. Roger stále vypadal, jako by mu jediná rána ani trochu nevadila. "Posaďte ho! Takhle se to tady nedělá!" řval Gingell. Collins jeho křiku nedbal. Odhodil Rogera na podlahu. Byla to taková rána, že se celá místnost div nezatřásla. "Tohle už je moc," řekla znepokojeně Ishita, "každopádně díky, že vím, co se zločinci děláte za velkou louží." Arik se odrazil od stěny. Něco jej zaujalo. Přitiskl nos ke sklu. Megan si toho také povšimla, a ostatní též necelých pět vteřin nato. "Krucinál, vy hromotluku! Vždyť vy ho zabijete!" křičel Gingell. Roger mezitím pomalu vstával. A v jeho obličeji se rýsoval ďábelský úsměšek. Zničehonic se začal řehtat, a zase spadl na podlahu. Držel se za břicho, sunul se po zadku k rohu místnosti, a neustále se hihňal. "Řek jsem ptejte se ho," řekl v klidu Collins, "po pár ranách bude odpovídat." Roger propukl v hysterický smích. Opřen o zeď, v rychlosti se postavil, a zcela napřímen přistoupil znovu ke stolu. Posadil se na židli, opřel se o sedadlo, a řehtal se dál, přičemž mlátil rukou do stolu, kopal do něj, a utíral si oči. "Snažíte se něco dokázat, pane Neille? Nebo je Vám těžko? Potřebujete pomoc?" ptal se Gingell, avšak Roger na jeho otázky neodpovídal, jen se neustále smál. "Dám mu další ránu," ozval se Collins. "Ne!" vykřikli ve stejnou chvíli Gingell i Ishita, jež vběhla do místnosti. "Pojďte zpátky, pane Collinsi. Mlácení už bylo dost. Přijde mi, že jeho chování je teď jenom horší," řekla rozhodným hlasem premiérka, a odvedla Collinse zpět do chodby. Gingell se snažil Rogera přimět ke komunikaci, avšak bývalý kanadský agent se na něj při smíchu ani jednou nepodíval, a pořád se choval, jako by byl v místnosti úplně sám. "Vzpamatujte se, Rogere. Rogere! Vnímejte mě!" Gingell sám panikařil. Bál se, že Collinsovy rány Rogerovi ublížily. Roger najednou chytil Gingella za límec, a přitáhl ho k sobě. Konečně mu pohlédl do očí. Ovládala ho šílená mánie, působil jako sadistický sociopat, vychutnávající si každou vteřinu, během níž jeho protějšek přestával mít pojetí o tom, co se dělo. Natlačil Gingella ke stolu a práskl s ním o něj. Pak chytil jeho hlavu, přitiskl ji ke stolu, a loket mu položil na spánek. Do místnosti vtrhli oba policisté i Collins. Kdyby od sebe oba muže neodtáhli, mohlo by dojít k dalšímu neštěstí. Po uzamčení dveří přiběhl Roger ke sklu a natlačil na něj obličej. "Za chvíli budeme létat!" zařval a propukl v neskutečně hysterický smích. Posadil se na podlahu, a mával rukama, jako kdyby byly křídly. Gingell byl relativně v pořádku, jen měl na čele velkou modřinu. "Než mého zaměstnance sjedete," ozval se Arik, "uvědomte si, že Neill by na vás po chvíli zaútočil tak jako tak." "To je pravda," oddechl si Gingell, "lidé s katatonií se často mohou chovat agresivně." "Jaká je vaše diagnóza, doktore?" zeptala se Barbara. "Zatím nevím," odpověděl Gingell, a znovu se pokusil o svůj podivný úsměv, "vyloučil jsem některá mentální onemocnění, jiná zase nepřipadají v úvahu, když si uvědomíme, že to byl po celý život příčetný člověk. A navíc tajný agent Kanady, tudíž státní pracovník. Hmmm... Je to divné, to Vám řeknu. Je to divné." "No jo," řekla otráveně Barbara a obrátila oči v sloup, "tihle psychiatři." Gingell okamžitě poslal do místnosti oba policisty a tři statné muže s cílem podat Rogerovi látku na uklidnění. "Říkal, že za chvíli budeme létat," ozval se Sam. "Blázen, že?" zasmál se šíleně Gingell. Amanda a Barbara se na sebe při jeho reakci nevěřícně podívaly. "Není to blázen," řekl Sam, "tohle bych udělal taky." Ve skladu o patro výše se začalo ozývat tikání. Zdravotní sestra, jež třídila Rogerovy věci, se za ním pomalu vydala. Vycházelo z Rogerovy uniformy. Jakmile si prohlédla její vnitřek, s hrůzou zamířila po schodech do třetího patra. "Doktore!" vykřikla, popadajíc dech. První, kdo však reagovala, byla Barbara. Došlo jí, na co Sam narážel. To tikání vše dosvědčovalo. Vytrhla spandexovou uniformu ze sestřiných rukou a spěšně do ní nahlédla. Byla po ní rozmístěna komplexní síť drátů napojených na malou výbušninu s časovačem. Do exploze zbývalo 23 sekund. "Do háje," zasyčela Barbara a rozběhla se k oknu na konci chodby. Sam nemeškal, vyskočil po něm, celé ho strhl, a Barbara otvorem Rogerův oblek prohodila. Explodoval ve vzduchu při pádu na ulici. Tlaková vlna, kterou exploze vytvořila, roztříštila veškerá okna po této straně budovy. Pacienti z nižších pater propukli v divoký řev. Roger, kterému byla právě podána injekce, se řehtal ještě víc než předtím, bušil rukou do ramene jednoho z mužů, jež ho drželi, a neustále s takřka až tanečním kroucením opakoval: "Vítr je tak horký, když ho rozdmýcháš!" Zdravotní sestra, která uniformu s výbušninou náhodou a hlavně včas našla, se rozbrečela. "Mohlo být po nás," naříkala, přičemž se jí Gingell snažil uklidnit. "Neměli jste náhodou prohledat jeho věci? Pracovní rutina?" vyhrkl Arik a poklepal Barbaru na záda. "Toho jsme si nevšimli," odpověděla Barbara, "přísahala bych, že v jeho obleku se nenacházelo nic nebezpečného."
Po následujících čtyřiadvacet hodin se Roger neprojevoval nijak agresivně. Byl přemístěn do vlastního pokoje, a většinu času trávil na svém lůžku, ač k němu nebyl upoután. Gingellův tým jej neustále pozorně sledoval a pokoušel se s ním ještě několikrát navázat hovor, Roger však nikdy nereagoval. I když byl v místnosti sám, a pozorovali ho jen přes kameru, nedělal zkrátka nic. Bone Shatterer se s týmem CIA ubytoval ve vedlejší budově, jež sloužila jako domov pro většinu zaměstnanců ústavu. Dle Megan nebylo divu, že bylo Gingellovo chování tak zvláštní, když musel i svůj volný čas trávit v blízkosti patologicky uřvaných a hysterických sousedů. Sam přemýšlel o dalším postupu Lovců kryptidů. Mohli by se snad pokusit Rogera osvobodit, nebo jej prostě chtěli obětovat? V Sao Paulu jej přece mohli bránit, a místo toho odletěli! Roger měl zemřít během exploze, sám o ní věděl, a bombu musel aktivovat už jednadvacet hodin předtím v Sao Paulu. Ačkoliv si Sam dokázal představit, jaký plán Lovci kryptidů měli, a jaký přesně byl jejich cíl, nemohl odhadnout, co provedou příště. Bylo tu až příliš mnoho možností. Sledoval televizi a snažil se na něco přijít, proto se díval především na zprávy a reportáže týkající se Lovců kryptidů. Odpoledne byl na BBC World News v přímém přenosu vysílán rozhovor s Ishitou Burmanovou. "Včerejší exploze u Ústavu pro duševně narušené trestance v Birminghamu je jen dalším z mnoha útoků ze strany Lovců kryptidů, se kterými se společnost potkává, a jež ji nadále narušují. Je vůbec Spojené království v bezpečí? Nemůže tato teroristická skupina dnes večer povraždit celý Birmingham a osvobodit Rogera Neilla?" zeptal se premiérky mladý moderátor. "Pravdou je, že nikdo není v bezpečí. Nikdo na celé planetě, nejen ve Spojeném království," odpověděla prostě Ishita. Moderátor pohlédl do kamery. "Máme tu čerstvé amatérské záběry pořízené ve městě Valdez na Aljašce ve Spojených státech amerických. Do tamního obchodu s dětskými hračkami byla ráno neznámým způsobem vpuštěna obří krysa, dle expertů na záhadná a dosud nepopsaná zvířata pravděpodobně původem z jihovýchodní Asie. Prodavačce ukousla ruku a napadla tříleté dítě, kterému uhlodala hlavu. Policie ji musela zastřelit. Zvíře mělo na krku čip, kterým bylo na dálku ovládáno, a v srsti mělo nalepený papírek s nápisem 'You Had To Kill It Didn't You? Comes To Us All' s mračícím se smajlíkem a podpisem CH, tedy Cryptid Hunters." Sam při sledování televize jen pokyvoval hlavou. Moderátor se opět otočil na Ishitu. "Předevčírem brazilské Sao Paulo, včera Birmingham, dnes Aljaška. Zřejmě máte pravdu, paní premiérko. Žádné místo na světě není v bezpečí," dodal, "v tomhle světě zavládla anarchie." "Jak to myslíte? Anarchie je stav společnosti bez autority. Nemá negativní význam. Prosím, používejte správné termíny. Asi jste myslel zkrátka chaos. To je něco jiného," reagovala na to Ishita. Moderátor vypadal dotčeně, ale pokračoval. "Hodlá britská vláda jakkoliv změnit svůj postoj k věci? Všichni členové Lovců kryptidů mají trvalé bydliště ve Velké Británii, konkrétně v Londýně. Vaši kritici si myslí, že tento problém, vzniklý na našem území, dostatečně neřešíte. Opakují slova Vašeho předchůdce, který Lovce kryptidů označoval za nebezpečné již v době, kdy jim byla provolávána sláva." Ishita se pousmála. "Co o Lovcích kryptidů vyprávěl Harold Mayson, to mě upřímně nezajímá. Já jen můžu našim občanům slíbit, že přijdeme na způsob, jak se s nimi vypořádat." "Někteří kritici si myslí, že Váš postoj je až příliš neutrální," řekl moderátor. Sam přepnul kanál. Na Sky News běžely útržky z rozhovoru americké stanice CNBC s Deylinem Nietem, který ze své domoviny v Nikaragui přiletěl do New Yorku. "Nieto Industries vydělává stovky milionů dolarů. Myslíte, že tzv. Lovci kryptidů ovlivní chod Vaší společnosti?" zněla otázka moderátorky, na níž Nieto nejprve reagoval poněkud otráveně. "Lovci kryptidů mne nezajímají, paní redaktorko," odpověděl Nieto, "nechci na tyto věci myslet. Má ropná plošina na pobřeží Brazílie je v pořádku, a já se dále k tomuto problému nechci vyjadřovat." "Ten chlap z BBC měl pravdu," řekl si pro sebe Sam a vstal od televize, "ta neutrálnost. Burmanová by mohla dělat víc, a Nieto taky." Vyhlédl ven z okna na zašpiněnou ulici, stále údržbáři čištěnou po včerejším útoku. "Na druhou stranu se teď nikdo nechce prohlašovat za veřejného nepřítele Lovců kryptidů, protože nikdo není v bezpečí. Že by si to nakonec Nieto uvědomoval? A Burmanová v tom případě taky? O Olsenově angažování by se mohli jen domnívat, aniž by měli jasné potvrzení, že strůjcem té věci s nefunkčními laserovými puškami byl on," uvažoval nahlas, "tak kde by mohli útočit dál? Kde bych mohl dostat další šanci je chytit? Možná kdyby se to týkalo mě? Vědí, kdo Bone Shatterer je. Proč by..." Samovo přemýšlení přerušil televizní rozhovor s Madisan Harriganovou, ženou s deformovaným obličejem, žijící na Amerických Panenských ostrovech, která podle informací Sky News založila webovou stránku s názvem "Not Our Heroes", a deklarovala se tak veřejným nepřítelem Lovců kryptidů. "Musím o tom mluvit, musím lidi přesvědčit, aby naléhali na světové vlády, že je třeba Lovce kryptidů zastavit. Při útoku v Charlotte Amalie utrhl jeden z těch teroristů mému synovi hlavu! Zdeformoval mi obličej, a řekl mi, že jsem neměla na výběr jinak, než stát se zrůdou," vyprávěla Madison, a držela v očích slzy, "o tom můj projekt je. Lidé musí vědět, co Lovci kryptidů dělají, a že je nutné, aby byli zadrženi." Do Samova pokoje náhle vtrhla Barbara, zakrývajíc si oči. "Doufám, že máš kalhoty," řekla iritovaně. "Jo?" reagoval na to Sam. "V centru Birminghamu došlo k dalšímu útoku. Měli bychom se tam vydat," pokračovala Barbara. Bone Shatterer na sebe hodil oblek, přilbu a plášť, usedl na svou motorku s turbo motorem, jež v Arikově Lapwingu cestovala ze Sao Paula až do Anglie, a rozjel to na plné otáčky. Poblíž Birmingham Register Office vznikl požár, svědci měli za to, že byl způsoben mužem v černé uniformě. Mračící se smajlík nasprejovaný na ohořelou zeď byl dalším důkazem. Bone Shatterer seskočil z motorky mezi vyděšenými obyvateli centra města, a vrhl se mezi plameny. Přeskočil zeď, přemýšleje, kam zločinec či zločinci, jež hledal, mohli utíkat, a kde se mohli skrýt. Zatímco hasiči bojovali s plameny, mířil Bone Shatterer mezi zruinované budovy v okolí Central Square. Tam již z dálky zahlédl člověka v černém spandexu. Poznal však, že nebyl tím, kým se prve zdál. Učinil několik masivních skoků, a utíkajícího mladíka chytil za rameno. Setkal se s okamžitým odporem. Útočník mu do bicepsu na levé ruce zabodl dlouhý kuchyňský nůž. Bone Shatterer jej srazil k zemi, nůž si z rány vytáhl, vstávajícího mladíka kopl do nohou, a ten se s křikem opět svalil. Následně jej Sam zalehl. "Kdo jsi?!" zařval na něj. Mladík se začal chichotat. Na očích měl černý válečný make-up, ve vlasech měl tak trochu moc gelu, a měl vyražené dva zuby. "Ty nejsi Lovec kryptidů," zašeptal Sam. "Lovci kryptidů," zařval mladík tak, aby se jeho slova rozléhala po celé ulici, "jsou mí hrdinové! Jsem jako oni, jsem jedním z nich!" Policie si sedmnáctiletého žháře od Bone Shatterera převzala necelých deset minut nato. Agentka Kentová jim však musela znovu vysvětlovat, co byl tajemný maskovaný ochránce zač, a že při boji s Lovci kryptidů spolupracoval se CIA, aniž by zmínila jeho pravé jméno. Naopak mladíkovo jméno bylo agentce i Bone Shattererovi prozrazeno. "Jmenuje se Dan Leahy. Jedna paní, se kterou jsme teď mluvili, ho znala, když byl malý. Prý byla sousedkou Leahyových," vyprávěl jim starší vousatý seržant, "pak nastala invaze mimozemšťanů, mladý Leahy přišel o rodiče, a byl přemístěn do dětského domova. Musí tam zůstat, dokud mu nebude osmnáct. Prý se v poslední době choval agresivně." "Trauma ze ztráty rodičů," řekl Bone Shatterer. "Nejspíš. No a pak se asi zhlédl v Lovcích kryptidů. Říkám vám, ti blbci budou inspirací pro podobné nadějné teroristy ještě hodně dlouho potom, co půjdou za mříže. Šílený," dodal seržant. Barbara si prohlížela mračícího se smajlíka na zdi v místech požáru. "Tohle je fakt jenom začátek. Lidstvo si toho vytrpělo, jako nikdy předtím. Ti, kteří se s traumaty po mimozemské invazi nedokázali vypořádat, se inspirují Lovci kryptidů, a stanou se z nich stejní šiřitelé chaosu, jako jsou oni," povídala Barbara a pomalu kopala do ohořelého kusu zdi válejícího se na zemi. Do ubikace pro psychiatry se vrátili večer. Vzduch byl již tak mrazivý, že to poslední, co chybělo, byl první podzimní sníh. Místo toho se jím ale nesla jen sprostá slova chovanců ústavu, v němž byla po celý den opravována okna. Jeden se dokonce pokusil prázdným oknem v chodbě prolézt ven, přičemž musel asi učinit rekord ve skoku do výšky. Barbara si dala za úkol ho dostat, jakmile se jeho chodidla opět dotkla země. Sam se odebral do svého pokoje, uvařil si čaj, oloupal banán, jablko a pomeranč, udělal si ovocný mix, a sedl si k notebooku, načež si přečetl pět hodin starý e-mail od svého terapeuta Maksima. Ptal se Sama, jak se mu daří, že prý mu pověstná doktorka Caronová napsala, že její projekt dal Samovi nový život, a zda má ještě zájem o terapeutická sezení na poliklinice v Tallinnu. Sam byl Maksimovou zprávou velice potěšen, sáhodlouze mu ve zprávě popisoval, co se mu v poslední době přihodilo, až byl zase přerušen. Tentokrát to byl Arik, kdo vstoupil do jeho místnosti, dokonce bez zaklepání. "Taky se mě budete ptát, jestli mám kalhoty? Ne, nemám. Mohl jste zaklepat, měl bych čas oblíct si slipy," naštval se Sam. "Zapněte si televizi, propána. Tohle se týká Vás," vyhrkl rozčileně Arik. Samovi se sevřelo hrdlo. Na BBC World News byl v přímém přenosu vysílán letecký pohled na čtvrť na kraji Tallinnu, kde Sam žil. Byla v plamenech. A při pohledu shora tvořily všechny plameny, spalující několik panelových domů na uhel, nápis "HI WEBER". Právě v tu chvíli přišel Samovi další e-mail. Tvořilo jej jediné video, natočené v jakési tmavé místnosti Pierrem Leroyem. "Čau Same," začal Pierre krátký vzkaz a pokýval hlavou, "zkoušel jsem najít tvou přítelkyni, ale nějak se ztratila. To je divný. Že tys jí někde zakopal, úchyláku jeden? No, každopádně, tvoje sousedy jsem našel. Příjemní lidi. Dokonce ti hlídají psa, tak jsou hodní! Jestli je chceš zachránit, tak upaluj do Terra Mariany, a to pěkně rychle, než tady někdo z nás ztratí trpělivost."
Weberova nejhorší noční můra se naplnila. Aniž by to kdokoliv mohl předvídat, Lovci kryptidů zaútočili na jeho milovaný Tallinn, jen proto, aby ho k sobě nalákali. Život sousedů a život Rika, Samova jezevčíka, byl nyní v ohrožení. Sam na nic nečekal, vypůjčil si Arikův Lapwing dříve, než mu to šéf CIA stačil schválit, a po dvaceti minutách super rychlého letu, při němž by se každý jiný člověk pozvracel, se ocitl na území nočního Estonska. Na mobil mu v tu chvíli přišla SMS zpráva se souřadnicemi. Ať už Lovci kryptidů získali Samův osobní e-mail i telefonní číslo jakkoliv, měli ho zcela pod kontrolou. Uvědomoval si, že jeho síla mu tu nebyla k ničemu. Budova, jež se měla stát jeho pastí, byla starou opuštěnou pekárnou. Bone Shatterer horlivě proskočil plastovými dveřmi, a rozhlédl se kolem sebe. V pekárně byla tma. Nic se tu nehnulo, neozývaly se žádné hlasy, zkrátka jen hrobové ticho. Sam zděšeně oddechoval. Nalákali ho snad někam jinam? Doufal, že zachrání svého psa i své sousedy, ale nebylo, jak. Rukojmí nebyli na dohled. Pak ovšem Sam šlápl do krvavé louže, a pohlédl nad sebe. Kdyby mohl, byl by propukl v pláč. Na starém provaze, zavěšeném pod stropem, se houpaly mrtvoly dětí, jež před třemi týdny tak nadšeně souhlasily s hlídáním Rika. Břicha měly rozervány, jako by jim je otevřeli při pitvě. Sam se celý roztřásl. Zrychlil se mu tep, slzy držel v očích, a přemáhal se nezačít řvát. Vstoupil do vedlejší místnosti a prošel kolem rodičů obou dětí, rozsekaných na několik kusů. Nešlo ani poznat, kterému z nich která noha či ruka patřila. Matka měla rozdrásaný obličej, otcův byl zase propálený laserovou pistolí. Z otvoru v čele se ještě stále kouřilo. Zrovna tak Sama znepokojila rozsvícená trouba, ve které se cosi peklo. Teď už Sam neudržel slzy. Uvnitř trouby byl Rik, packa připečená ke sklu, to jak se v posledních chvílích svého života snažil prohrabat se dvířky, ze dříve vlhkého čumáku unikala pára, byl celý rozpečený a křehký. Trouba byla rozpálena na 250°C. Sam si musel sundat přilbu, aby mu slzy odtékaly z očí. Jeho pláč byl zoufalý, smutný, plný lítosti. Vytáhl Rikovo horké tělo z trouby a položil ho na zem. V tu chvíli se jeho pláč změnil na hysterický, kypící strašlivou bolestí ze ztráty svého nejlepšího zvířecího přítele. Zařval jako zvíře a roztřískal pěstí celou troubu. Kopal do ní tak dlouho, než z ní byla jen hromada rozpáleného harampádí. Poté padl na kolena a zakryl si obličej. Když pomýšlel na to, jak Rik trpěl, když se celý přehřátý snažil z trouby dostat, jaký stres prožíval, a jak mučivá smrt to byla... Nedokázal svůj pláč zastavit. Bylo mu zle. Stejně tak litoval svých sousedů, zavražděných těmi nejhoršími možnými způsoby. Jak jen mohl někdo rozervat břicha dvěma dětem? Jak mohl někdo rozpárat obličej jejich matce a propálit hlavu jejich otci? Ruce a nohy jim dost možná odřezali ještě předtím, než je zabili. "Nebreč, Same," ozvalo se z temného rohu místnosti. Bone Shatterer se postavil a zasupěl jako zraněný vlk. Chuchvalce slin opouštěly jeho ústa. "Smrt patří k životu, ne? To přece víš," ozvalo se po chvíli. Přestože podobně k Samovi v Sao Paulu mluvil Pierre, toto nebyl jeho hlas. Jednalo se o ženský hlas, bláznivý a skřehotavý, ale příjemný a milý zároveň. Pauline. Sam se proti ní rozběhl a zarazil pěst do zdi. Pauline včas uskočila a otočila se na něj. Její tvář s rozpitým make-upem, rtěnkou divoce roznesenou až na bradu, žlutými zuby a nemytými vlasy působila plazivým, hrůzným dojmem. "Kde je Pierre?!" zařval Sam. "Pierre? Ten tu není," řekla Pauline a poškrabala se na hlavě, "někam odletěl. Ne, tohle je moje dílo. To já napekla na naše rande." Bone Shatterer po ní se zuřivým výkřikem skočil, a byl by jí nejspíše roztříštil lebku ranou pěstí, kdyby Pauline opět elegantně neuskočila. "Same, ty jsi tak hloupý," zasmála se hystericky, "kdybys Pierrovi... kdy to bylo... kruci... před dvěma dny neřekl, kdo jsi... jako kdo je ten chlap s tou legrační helmou a pláštěm... Jo, a mimochodem, nemáš snad vkus? Nikdo by nevěděl, kdo ten chlap byl! Prozradil ses sám, ušil sis to na sebe sám, a teď se divíš, že tvůj pes připomíná nedopečený chleba?!" Sam přicházel o smysly. Zuřivě máchal rukama kolem sebe, ale Pauline přesto zasáhnout nedokázal. Ztrácela se ve tmě jako přízrak. Neměla žádné speciální schopnosti, i tak však představovala nepolapitelného oponenta. "Ty odporná zrůdo!" zařval Sam a máchl rukou za sebe. Netrefil se. Prohlédl si okolí. Pauline se vytratila. Sam, dosud polykající slzy, se pokusil o hluboký nádech. Nato odkudsi zezadu přišla strašlivá rána. Samovým krkem projelo cosi horkého a ostrého. Pauline se k němu snesla ze stropu, držíc se za lano, a mačkala mu do krku masivní jehlu s hadicí napojenou na vak na opasku. "Hele, víme, že jsi šel do Projektu Herkules," zašeptala mu u ucha, "a taky víme, co je zač ta látka, co ti dodává schopnosti. Jmenuje se to metapolarinin. Ale to už víš. Co asi nevíš, ty jeden uličníku malej, je, jak se ten metapolarinin dá z tvého těla vytáhnout."
Pokračování příště...
Žádné komentáře:
Okomentovat