Po stopách ztracených předků

Rádi si myslíme, že jsme jedineční. A pravda je, že jsme. Nejsme však úplným unikátem. Posledních třicet či čtyřicet tisíc let jsme možná na Zemi žili sami, ovšem vždy předtím jsme ji sdíleli s dalšími druhy lidí. Ty jsou nyní ztraceny v čase. Ale některé z jejich genů přežívají v nás.

1: Titulek dokumentu

2: Genom profesorky Alice Roberts je z 2,7 % tvořen geny neandrtálců, což je v průměru více než u většiny ostatních lidí

3: Denisované, paleolitičtí obyvatelé ruských jeskyní

4: Homo florensiensis, skutečný hobit z ráje trpasličích slonů

5: Rytina vytvořená gibraltarskými neandrtálci, sloužící jako zpráva

6: Areál rozšíření šesti různých lidských druhů, včetně toho našeho, které na naší planetě společně žily teprve docela nedávno

Po stopách ztracených předků (The Lost Tribes of Humanity) je britský dokumentární film ze série Horizon, poprvé vysílaný na stanici BBC Two v říjnu 2016. Zaměřuje se na druhy prehistorických lidí, jež žily na naší planetě ještě před několika desítkami tisíc let, z nichž s mnohými se náš druh, Homo sapiens, setkal a také zkřížil. Poskytuje pohled na práci paleoantropologů a genetiků, kteří se těmito záležitostmi zabývají. Dokumentem provází profesorka Alice Roberts. Na začátku filmu představuje klasický obrázek, zobrazující vývoj člověka od shrbeného lidoopa po plně vzpřímeného moderního člověka, a následně diváky ujišťuje, že tak prosté to tedy s naší evolucí rozhodně nebylo. Postupně pak v průběhu dokumentu kreslí na okno v obyčejné britské kavárně náš evoluční strom, který očividně není tak jednoduchý, jakým se nám zdál být ještě před několika desetiletími. S našimi rostoucími znalostmi genetiky totiž roste i naše porozumění ostatních druhům lidí, které již vyhynuly, částečně i proto, že jejich geny stále existují v nás. Snímek však také vyvrací mýty o prostoduchosti a nízké inteligenci vyhynulých lidských druhů, kupříkladu neandrtálců, jež bývají občas považováni za jakési hloupé bytosti. Prostřednictvím tohoto dokumentu se diváci seznámí s paleoantropologem Clivem Finlaysonem, který již pětadvacet let studuje neandrtálce na základě jejich pozůstatků nalézaných v gibraltarských jeskyních. Se svým týmem přišel na to, že se neandrtálci podobně jako mnozí moderní lidé, žijící v divočině, zdobili ptačími pery. Jeho výzkum se zabýval i rytinami, jež po sobě neandrtálci zanechali, a jež nebyly vytvořeny například při sekání kostí; tyto rytiny měly svůj význam, ať už konkrétní či abstraktní. Tyto a další nálezy jasně dokazují, že neandrtálci byli schopnými plánovači, a že byli inteligentní. Později se diváci od bioložky Janet Kelso dozvídají, které skupiny lidí nesou geny neandrtálců (možná není příliš překvapivé, že všechny skupiny lidí žijící mimo Afriku mají více neandrtálských genů, než Afričané samotní). Dále v dokumentu vystupuje slavný evoluční genetik Svante Pääbo, který se zasloužil o zkoumání Denisovanů, o nichž se dosud neví, zda byly samostatným druhem v rámci rodu Homo či přímo poddruhem našeho druhu, a María Martinón-Torres, hovořící především o kosterních nálezech prehistorických lidí na jihovýchodě Číny. Velmi zajímavou část dokumentu Po stopách našich předků pak tvoří segment o trpasličích lidech z ostrova Flores, skutečných hobitech, nazvaných Homo florensiensis, objevených v roce 2003. O nich mluví doktorka Laura Shackelford a doktor Fabrice Demeter, kteří se výzkumem tohoto unikátního ostrovního druhu člověka dlouhodobě zabývali. Dalšími odborníky, jež v dokumentu vystupují, jsou profesor Chris Stringer z Přírodovědného muzea v Londýně, genetik Joshua Akey z amerického Seattle, jenž prostřednictvím svého genetického výzkumu objevil novou skupinu lidí, jejíž geny neseme, ale dosud z ní nebyly objeveny žádné kosterní pozůstatky, a také John Lord, profesionální výrobce pazourků a znalec nástrojů pravěkých lidí. Alice Roberts pak jednotlivé příběhy o poznatcích získaných výše uvedenými odborníky sjednocuje segmenty, jež moderuje. Zároveň je během snímku do stěny jakési jeskyně vyrývána tvář prehistorického člověka, jež se ostatně jako celek objevuje v titulku. Závěr dokumentu Po stopách ztracených předků se krátce zabývá praktickou využitelností získaných poznatků o prehistorických lidech a jejich genomech, tedy o genech ostatních druhů, jež neseme, v moderní medicíně. Lze například predikovat, k jakým nemocem jste náchylní, nesete-li určité neandrtálské geny? V 58 minutách zkoumá tento film velmi podmanivým způsobem, co jsme vlastně zač, jak jsme se vyvíjeli, a kdo všechno byli naši předkové, včetně těch, o kterých toho zatím víme jen velice málo. Režisérem dokumentu je Giles Harrison (Bang Goes The Theory), který jej produkoval spolu s Robem Lidellem, producentem série Horizon. Hudba je dílem Steffana Ciccottiho; prací na filmu započal svou kariéru v BBC. Velmi zajímavé jsou animace protínající celý dokument a jako takový jednoduchý motion comic rekonstruují různé životní situace, se kterými se prehistoričtí lidé potýkali (například Denisované v jeskyni, neandrtálci na lovu megalocerose, lidé druhu Homo florensiensis a trpasličí sloni, naši takřka neznámí afričtí příbuzní stojící v savaně apod.), které jsou dílem Jane Fordham, Davida Parfitta a Elizabeth E. Schusch. Za kamerou stáli Kevin Graf (Sea Rescue), Tom Hayward (Space's Deepest Secrets), Mark Hammond (Stan Lee's Superhumans, Sharks of Ghost Island) a Victor Wang. Na střihu spolupracovali Steve Crabtree (Animal Mummies ze série NOVA) a Dominic Staveacre (Animals After Dark). Dokument Po stopách ztracených předků byl ve Spojeném království vydán na DVD na samostatném disku, ke zhlédnutí je však přinejmenším v anglickém originále i na internetu. Je to fascinující, výtečně zpracovaný film, který mohu jen doporučit!