Začíná třetí týden kvízu "Uhodni plaza!", v němž vám dalšími čtyřmi nápovědami popíši některého z parafyletické skupiny zahrnující ještěry, hady, dvouplazy, krokodýly, želvy a hatérie. Úkol je jednoduchý; máte-li chuť se soutěže zúčastnit, napište pod nejnovější nápovědu do sobotního poledne druhové jméno popisovaného plaza, a v neděli pak dostanete diplom! Hádat můžete na základě jakéhokoliv počtu nápověd, celkem ale budou, jak již bylo zmíněno, čtyři, a budou vycházet od pondělí do čtvrtka vždy ve 12:00. Tak pojďme na to!
#1: Jedná se o býložravého plaza vyskytujícího se v savanách východní a jižní Afriky.
Je to sice jen začátek, ale mnohé jsem vám tím již prozradil! Tipněte si, pište do komentářů!
A nastal čas předat diplom účastníkovi druhého týdne kvízu "Uhodni plaza!" Tentokrát zkusil štěstí Dracovenator03, za což mu velmi děkuji. Nezbývá, než přejít k samotnému předání pěkné malé ceny v podobě diplomu...
Ve čtvrtek jsi napsal, že mnou popisovaným plazem byl gekon zední (Tarentola mauritanica), jeden z nejznámějších ještěrů středomořské oblasti. Pochlubím se, že mám s těmihle zvířaty pěkné zážitky... Za to, že jsi uhodl, o kterého plaza šlo, Ti právem patří tento diplom. Snad se Ti bude líbit!
Ještě jednou díky Dracovenatorovi03 za účast, a zítra už společně vkročíme do třetího týdne této soutěže! Doufám, že se opět některý z pravidelných i nepravidelných návštěvníků těchto stránek zúčastní - věřte mi, že mám pro vás už nachystaný velmi hezký diplom... Třeba ho dostanete právě vy, tak se nebojte zúčastnit - bude to zábava!
Druhý týden nového kvízu "Uhodni plaza!" je u konce, máme sobotu, dvanáct hodin, a tak je na čase odhalit to největší z tajemství... a to sice... kdo... co... co jsem to tu popisoval za uplynulý týden! Zapněte si bezpečnostní pásy, a... ehm... no...
Zopakujme si to. Jedná se o plaza přirozeně se vyskytujícího v severní Africe, jižní Evropě, na Baleárech a na Madeiře, tolik první nápověda. Má velmi pěkné oko a úsměv, tolik nápověda druhá, obrázková. Je to ještěr dosahující délky až 15 centimetrů, což z něj činí největšího evropského gekona - tolik nápověda třetí. A podle čtvrté nápovědy je to nokturnální či krepuskulární ještěr z čeledi Phyllodactylidae, kladoucí v dubnu až červnu snůšku o 2 vajíčkách. Je to...
Květen se pomalu chýlí ke konci, a já jsem si naprosto jist, že jste nezapomněli na jednu věc - na to, že právě tento týden patří mega eventu streamovací služby Apple TV+ v podobě premiéry 2. série Prehistorické planety! Jednou z komičtějších hvězd tohoto velkolepého dokumentu vyprávěného Davidem Attenboroughem byl kung-fu býložravý krokodýl Simosuchus. Corbin Rainbolt vytvořil toto velmi povedené dílo, jež je scéně z Prehistorické planety nápadně podobné. Nesmělo chybět mezi Obrázky týdne, zvláště při příležitosti premiéry tak úchvatného paleodokumentu!
Popisek k obrázku: Herbivorní notosuchián Simosuchus clarki se brání zvědavému a hladovému majungasaurovi, vrcholovému predátorovi pozdně křídového Madagaskaru. Tunový abelisaurid se odpočívajícího suchozemského krokodýla pokusil zakousnout, Simosuchus se však náhle začal bránit podivným tancem. Nejprve se vrtil ze strany na stranu, pak se vůči zaujatému dinosaurovi otočil zády a zvedal svůj krátký ocas, a pak proti němu náhle vyběhl! Majungasaurus trochu poděšeně kráčí zpět, snad i poskočil hrůzou. I malý, pětasedmdesát centimetrů dlouhý suchozemský krokodýl v sobě dokáže mít tolik kuráže, že se ho sedm metrů dlouhý teropod zalekne. Bude-li v sebeobraně Simosuchus úspěšný, nechá ho nakonec Majungasaurus být, a raději bude hledat potravu někde jinde. Je však období sucha, doba nouze, a nesníst simosucha může pro majungasaura znamenat to nejhorší. Třeba v sobě nakonec najde dost odvahy k tomu, aby vrtícího se notosuchiána kousl. Prozatím je z něj však trochu poděšen. Simosuchus byl dříve považován za hrabavého živočicha, nicméně pozdější výzkum morfologie jeho předních končetin naznačuje, že nejspíše nebyl k takovému životnímu stylu vybaven. Scéna se odehrává před 70 miliony let v místech, z nichž se jednoho dne stane madagaskarské souvrství Maevarano v tamní provincii Mahajanga.
Máte za sebou alespoň jeden díl nové série Prehistorické planety? Třeba jste už viděli ten, se kterým je Corbinova kresba spjata? Napište do komentáře svůj názor, můžeme Prehistorickou planetu 2 prodiskutovat!
A když už jsem u Prehistoric Planet, musím s vámi sdíletodkaz na 90. epizodu Tetrapod Zoology Podcast, který vytváří Darren Naish, hlavní konzultant seriálu. Pozval si do něj jak významného paleoartistu Johna Conwaye, tak výkonného producenta dokumentu a hollywoodského režiséra a herce Jona Favreaua (podcast vyšel jen krátce poté, coMarvel Studios oslavili 15. výročí vydání Favreauova prvního Iron Mana). Ještě k tématu dokumentárních pořadů doplním, že Iolo Williams dnes oznámil neúčast v nadcházející řadě Springwatchkvůli operaci srdce a následným komplikacím s ní spojeným. Je dobře, že velšská ikona dokumentů o přírodě je již v pořádku... Ve Springwatch 2023 ho nahradí Megan McCubbin.
Příští týden se dočkáte dalšího plaza v kvízu "Uhodni plaza!", tak doufám, že se zúčastníte. Přeji vám pěkný víkend, pokud možno prehistoricko-planetový!
Je čas na poslední nápovědu! Ta však bude jen čistě doplňující, neboť je v tuto chvíli více, než jasné, o kterého plaza jde. Hehe.
#4: Tento nokturnální nebo krepuskulární ještěr z čeledi Phyllodactylidae klade v dubnu až červnu snůšku o 2 vajíčkách.
No, já už vidím, jak se díváte do své encyklopedie plazů, abyste se přesvědčili, zda to je opravdu ten ještěr, o kterém si myslíte, že to víte, že to je! Hehe. Tak rychle s tím do komentáře!
Nový kvíz "Uhodni plaza!" pokračuje! Začíná druhý týden - nová šance pro návštěvníky blogu zúčastnit se této jednoduché soutěže, v níž je vaším jediným úkolem na základě čtyř nápověd vydávaných od pondělka do čtvrtka, vždy ve 12:00, uhodnout, kterého plaza jimi popisuji. Ten, kdo správně uhodne, oč jde, dostane v neděli diplom! Stačí jen odpověď - pokud možno správnou - napsat do komentáře pod nejnovější z nápověd do sobotního poledne. A teď pojďme na to!
#1: Jedná se o plaza přirozeně se vyskytujícího v severní Africe, jižní Evropě, na Baleárech a na Madeiře.
Tentokrát začínáme trochu obecněji... ale klidně už zkuste štěstí! I v této nápovědě se mnohé skrývá!
Včera jsem čtenářům svého blogu odhalil, kterého plaza jsem v 1. týdnu nové soutěže "Uhodni plaza!" popisoval, a nyní je na čase předat jeho účastníkovi diplom! Zúčastnil se Venda, za což mu moc děkuji. Musím přiznat, že jsem od pátečního odpoledne nedoufal v něčí účast, a protože jsem si jeho odpověď přečetl až dnes odpoledne, není tu diplomový článek tradičně v jedenáct, ale trochu později. No, nebudu to dále protahovat...
Venda na základě čtyř nápověd správně uhodl, že hadem, kterého jsem popisoval, byl křovinář aksamitový - mimochodem, jeden z mých oblíbenců. Gratuluji Ti ke správnému uhodnutí, a nezbývá mi, než předat Ti tento diplom s detailem tváře známého fer-de-lance. Doufám, že se Ti bude líbit!
Ještě jednou děkuji Vendovi za účast! Doufám, že se příštího týdne kvízu "Uhodni plaza!" zúčastníte i vy - soudě podle návštěvnosti blogu by to jistě mohl někdo zkusit, vždyť vás sem denně chodí desítky, včera dokonce 112! Vězte, že za každého budu rád - vždyť to má být zábava - i když se třeba při hádání netrefíte.
První týden nového kvízu "Uhodni plaza!" je u konce. Je na čase odhalit, který druh jsem to v něm popisoval...
Projeďme si to ještě jednou. Prý se jedná o hada s až 3,5 centimetru dlouhými, sklápěcími jedovými zuby; prý je to zástupce čeledi zmijovitých a podčeledi chřestýšovitých, vyskytuje se ve Střední a Jižní Americe, a způsobuje značné množství uštknutí, i proto, že loví krysy a další hlodavce v banánových a kávových plantážích, kde přichází do kontaktu s lidmi; je to had s nezaměnitelným vzorem na bocích (viz obrázek, který jsem vám prezentoval jako třetí nápovědu); a je to noční had vážící v ojedinělých případech až 6 kilogramů, mající celou řadu obecných jmen, z nichž však to nejznámější vychází z francouzštiny a znamená zhruba "železná špička kopí". Koukám, že jsem tu napsal jeho další popisek! Každopádně, je to...
Konečně je tu další Obrázek týdne! V minulých třech týdnech jsme byli prostřednictvím příspěvků do této rubriky přeneseni do druhohor, a tak je podle mě nejvyšší čas putovat trochu blíže k současnosti, ač se od ní pořád budeme držet těch nějakých pár milionů let. Tento krásný obraz zhotovený Harrisonem Kellerem Pylem nás zavádí zpět k našemu starému dobrému známému deinotheriu, jehož pozůstatky jsou známy i z území této podivné státní soudržnosti. Řekněte pravdu, že jsem našel další pozadí pro vaši pracovní plochu?
Popisek k obrázku: Velký samec chobotnatce druhu Deinotherium bozasi se napájí příjemně chladnou vodou z mělkého mokřadu, do něhož se rozhodl uniknout před zvyšujícím se horkem. Teplota k poledni mohutně stoupá, a většina zvířat se skrývá ve stínu. Po obloze poletuje jen několik ptáků, v dáli, nad vysokými horskými hřebeny. Deinotherium, prohřáté slunkem, aniž by si toho od něj žádalo, vtáhlo chobotem nemalé množství vody, a nyní si ho klasickým sloním způsobem umisťuje do otevřené tlamy, aby zahnalo žízeň. Nevadí mu, že mu voda stéká po dlouhé bradě s oněmi tolik typickými, dozadu zahnutými kly. Klidně jí zase popotáhne chobotem víc, a dá si dalšího loka. V popředí sedí na jedné z pobřežních rostlin drobná motýlice, dosud gigantovým pitím nevystrašená. Deinotherium bozasi je jedním z až jednatřiceti druhů tohoto obřího chobotnatce, a jeho fosilie pocházejí stritkně z východní Afriky. Jednalo se o nejmladšího ze všech deinotérií, neboť vydrželo do doby před pouhým 1 milionem let, tedy do raného pleistocénu. Zajímavé je, že chobot mělo na rozdíl od svých příbuzných kratší, ale také vyšší. Celkově to bylo asi 3,5 až 4 metry vysoké zvíře, vážící snad kolem 10 tun. Nežilo zřejmě způsobem příliš odlišným od způsobu života dnešních slonů afrických, byť jim nebylo příliš blízce příbuzné; patřilo do vyhynulé skupiny Plesielephantiformes, nikoliv mezi elefantiformy zastoupené třemi dodnes přežívajícími druhy a jejich blízkými vymřelými bratránky mamuty, stegodony a mastodonty. Scéna se odehrává na území Keni před 1,2 milionu let.
Musím přiznat, že v poslední době jsem s výběrem Obrázků týdne opravdu spokojen, i když bych to vlastně mohl tvrdit celkově o posledních třech nebo čtyřech letech. Tolik talentu, tolik skvělých a mnohdy nových paleoartistů... Nebojte se napsat svůj názor na toto dílo do komentáře!
O víkendu vyhodnotím první týden nového kvízu "Uhodni plaza!". Stále se nikdo nezúčastnil, ale já si nezoufám - věřím totiž, že do zítřejších dvanácti někdo šanci využije! Pokud ne, tak třeba skončím s blogováním... Ne, to byl vtípek.
Kvíz "Uhodni plaza!" se vrátí i příští týden. Rozhodně budete mít možnost trochu si tu prostřednictvím něj oddechnout, a odprostit se od tisíců faktů, kterými vás běžně Blogorgonopsid zahrnuje!
Tak jo, poslední nápověda je tu! Doufám, že z obrázku jste včera poznali, o kterého plaza jde, ale pokud stále ne... dozvíte se to teď!
#4: Tento noční had, vážící v ojedinělých případech až 6 kilogramů, má celou řadu obecných jmen, ovšem to nejznámější vychází z francouzštiny a znamená zhruba "železná špička kopí".
Omluvy nepřijímáme! Do sobotního poledne máte víc než dost času, abyste uhodli, o které zvíře se jedná! Nezapomeňte, v sázce je diplom! Snad se vám bude dařit. Hehe.
Kvíz "Uhodni plaza!" se včera hezky rozjel, a já vám dnes přináším druhou nápovědu popisující jakéhosi nádherného hada...
#2: Jedná se o zástupce čeledi zmijovitých a podčeledi chřestýšovitých, vyskytujícího se na území Střední a Jižní Ameriky. Způsobuje značné množství uštknutí, neboť je tažen krysami a dalšími hlodavci do banánových či kávových plantáží, kde přichází do kontaktu s lidmi.
Již v podstatě čtvrtým rokem probíhá čas od času, a nepravidelně - podle toho, jak se mi zachce - na tomto blogu kvíz "Který pravěký tvor to je?", v němž je úkolem potenciálních účastníků uhodnout, které zvíře popisuji každý týden čtyřmi nápovědami. Je to soutěž nenáročná, může se jí zúčastnit kdokoliv... Avšak mám pocit, že by ji částečně mohlo nahradit něco jiného. A tak jsem po dlouhém přemýšlení došel k závěru, že nebude od věci začít podobný kvíz "Uhodni plaza!" O čem v něm půjde? No, o to, co má v názvu - uhodnout na základě čtyř nápověd, o kterého současného zástupce této parafyletické skupiny vlastně jde. Na rozdíl od pravěkozvířecího kvízu však budou některé nápovědy sestávat i z obrázků, třeba z vyřezaných čtverečků z fotek... Zkrátka budu se snažit být ve vytváření nápověd flexibilnější. Odpovědi můžete psát do komentářů, kdykoliv do sobotního poledne, kdy bude odhaleno, o kterého plaza vlastně šlo. Ti účastníci, kteří uhodnou správně, dostanou v neděli diplom. Takhle jednoduché to je. A jdeme na to, první týden, první plaz!
#1: Jedná se o hada vybaveného 3,5 centimetru dlouhými, sklápěcími jedovými zuby.
Máte už představu o tom, co by to mohlo být? Svůj tip klidně napište do komentáře - čím dřív to uděláte, tím dřív je diplom váš!
Mezi supy rodu Gyps patří osm starosvětských druhů, z nichž pouze jeden, sup bělohlavý (Gyps fulvus), není ohrožen. Mimo supa himálajského (G. himalayensis), jenž je téměř ohrožen, a supa kapského (G. coprotheres), klasifikovaného jako ohrožený taxon, jsou všichni ostatní zástupci tohoto rodu na Červeném seznamu IUCN vedeni jako kriticky ohrožení. Sup tenkozobý je na tom zvláště špatně; v roce 2021 zbývalo méně než 870 dospělých jedinců tohoto druhu. Podobně je na tom jeho sesterský druh, sup indický (G. indicus), za jehož poddruh býval sup tenkozobý dlouho považován. Má se za to, že populace obou těchto druhů se snížily o 97 % od počátku jejich ovlivnění lidskou činností. Na vině jsou především nesteroidní antiflogistika, zvláště pak diklofenak, léčivá látka působící proti bolesti, která se ve vyšších koncentracích nachází v tělech dobytka a dalších zvířat chovaných na farmách. Supi jsou mrtvými těly těchto zvířat lákáni, a diklofenak se pak hromadí v jejich tělech, načež způsobuje selhání ledvin. Ačkoliv se diklofenak v některých oblastech již nepoužívá tak často, a nahrazuje ho meloxicam, který není pro supy toxický, k hromadným úmrtím těchto ptáků stále dochází. Jen mezi lety 2000 a 2007 každoročně populace supů tenkozobých (a také supů indických) klesla o 16 %. Za jediný rok je to opravdu hodně, čísla se sečetla, a v současné době je těchto ptáků velice málo. Přirozeně se vyskytují od severu a východu Indie až po Kambodžu. V ní také žije jediná rozmnožující se kolonie těchto ptáků, o které se zatím ví - čítá padesát až sto zvířat. V Indii se je nicméně snaží rozmnožovat v zajetí; přidaly se také RSPB a Londýnská zoologická společnost, a v roce 2009 se jim podařilo poprvé rozšířit populaci těchto ptáků v umělých podmínkách. Tito středně velcí supi mají šedé zbarvení, dlouhý, černý, pouze kůží pokrytý krk a bílé zadní končetiny. Samice snáší v době rozmnožování jediné vajíčko; mládě se líhne za 50 dnů inkubace. V Kambodži mezi lety 2006 a 2011 supi tenkozobí přivedli na svět 27 mláďat vzešlých z 31 hnízd, což byl vzhledem k pomalému rozmnožování těchto ptáků dobrý počin.
Boj za sociální a environmentální spravedlnost vždy ve skupinách, jež naopak změnám odporují, vytváří nepřátelskou reakci. Z důvodu průmyslového lobby a snahy o získání politické moci jsou určitými skupinami démonizováni klimatičtí aktivisté; mocichtiví, v krajně pravicových uskupeních se politicky angažující lidé se stavějí proti těm, jež se snaží zlepšit podmínky pro život LGBTQIA+ lidí; bohatí nehodlají dopustit na kapitalistický systém, a prostřednictvím médií, která vlastní, vytvářejí ve společnosti nechuť k humánnějším systémovým alternativám. Nemálo těch, kteří se snaží o změnu k lepšímu, poznalo za své životy represi a násilí. 4. dubna 2023 vydala lidskoprávní organizace Front Line Defenders svou globální analýzu situací, ve kterých se bojovníci za sociální a environmentální spravedlnost nacházeli v minulém roce. Dokument nazvaný Global Analysis 2022 je volně dostupný ke stažení na webu Front Line Defenders. Informace, které obsahuje, nejsou příliš povzbudivé, a poukazují na velké a často neřešené problémy, se kterými se ti, jež usilují o změnu, setkávají. V roce 2022 bylo zavražděno 401 ochránců lidských práv a enviromentálních aktivistů ve 26 zemích světa. Přitom největší počet z nich byl zavražděn v zemích Latinské Ameriky, která je pro lidskoprávní a environmentální aktivisty svou nebezpečností blízká Rusku a Ukrajině (v kontextu probíhající války). K 80 % vražd aktivistů spáchaných v roce 2022 došlo v Kolumbii, na Ukrajině, v Mexiku, Brazílii a v Hondurasu; čtyři z těchto pěti zemí jsou zeměmi latinskoamerickými. Z toho 46 % vražd aktivistů, přinejmenším 186 činů, bylo spácháno v samotné Kolumbii. Nejvíce jich bojovalo za environmentální spravedlnost a za práva původních jihoamerických obyvatel.
Území vykáceného lesa v kolumbijském departmentu Caquetá, který loni ztratil takřka 87 000 hektarů lesních porostů. Obrázek z webu Reuters
Kolumbie je zemí zvláště problémovou; mezi lety 2012 a 2020 v ní bylo zabito také více náčelníků kmenů původních obyvatel, než v kterékoli jiné latinskoamerické zemi. Ti, kteří se ozývají a nesouhlasí s těmi, jež mají moc, a kteří rozhodují o změnách, se dostávají do hledáčku reakcionářů a ozbrojených guerril, jež jsou opravdu schopni všeho, aby si uhájili své zájmy. Environmentální aktivismus je v Kolumbii velmi riskantním. Například 22. února 2022 byli zavražděni Jorge Tafur a Teófilo Acuña, jež se stavěli proti devastaci mokřadu Ciénaga de Zapatosa v kolumbijských departmentech Cesar a Magdalena; území o rozloze asi 40 000 hektarů je podle Ramsarské úmluvy chráněno, ale hrozí mu znečištění vody kvůli těžbě ropy a zemního plynu. Nedlouho poté, co Tafur a Acuña přišli o životy, byl zavražděn také jejich kolega José Luis Quiñonez, který se stavěl proti vlastníkům dvou nemovitostí u řeky Lebrija v oblasti Ciénaga de Zapatosa. Rodinám z šesti obcí v okolí mokřadu také přišla řada výhružek smrtí, nemluvě o obtěžování ze strany starostů a dalších veřejných činitelů. Ti jsou očividně více na straně společností prahnoucích po zisku a tedy zničení tohoto unikátního ekosystému, než na straně lidí, kteří jsou na území závislí, například rybolovem. Zvolení představitelé komunit, kterých se zásahy do životního prostředí týkají nejvíce, a jež jsou součástí kolumbijských akčních výborů Juntas de Acción Comunal, jsou buď ignorováni nebo přímo obtěžováni; 72 z nich bylo loni zavražděno. Podle výzkumu provedeného Front Line Defenders se v oblastech, v nichž k vraždám došlo, nacházejí legální i nelegální ozbrojené skupiny. Některé z nich mají jasnou agendu. Podle Javiera Giralda z kolumbijského CINEP (Centra výzkumu a populačního vzdělávání) jsou dnes napadáni nejen lidskoprávní aktivisté, ale také sociální lídři těchto komunit. Cílem je umlčet ty, kteří se snaží proti destrukci životního prostředí zakročit nebo o ní efektivně informovat širší veřejnost. Na území Kolumbie tyto vraždy nejčastěji provádějí maskovaní muži, kteří na místo činu dojíždějí motorkami. Z videozáznamů pořízených bezpečnostními kamerami není lehké je identifikovat.
O vraždách lidskoprávních a environmentálních aktivistů se širší veřejnost často ani nedozvídá; zpravodajské weby o nich informují jen málokdy. Obrázek z webu MozartCultures
Situace pro ty, jež se stavějí proti destrukci životního prostředí, není lehká ani v Brazílii, ve které loni zemřelo 26 aktivistů. V prosinci 2022 začala brazilská federální policie vyšetřovat vraždu Sarapa Ka'apora, který byl napaden a zabit v květnu minulého roku. Aktivně se stavěl proti těžbě zlata v oblasti, kterou jeho kmen obývá, a byl zapojen do Organizace pro lidská práva ve státě Maranhão. V lednu minulého roku konfrontoval těžaře dřeva, jež mu vyhrožovali smrtí. Okolnosti smrti pětačtyřicetiletého původního jihoameričana a aktivisty nebyly dlouho veřejně diskutovány, ale lidé z jeho komunity tvrdí, že byl zavražděn kvůli své opozici vůči korporátním projektům, jež vyústily ve vykácení deštného lesa na území kmenem obývaném. Za minulého prezidenta Brazílie, krajně pravicového populisty Jaira Bolsonara, se situace pro původní obyvatele území Brazílie zhoršila. Také represi environmentálních aktivistů v Mexiku nelze nevěnovat pozornost; k 10 z 22 vražd těchto aktivistů spáchaných v loňském roce došlo ve státě Oaxaca, a celkově se počet zabitých aktivistů (environmentálních i lidskoprávních) v Mexiku v roce 2022 vyšplhal na číslo 45. Na konci roku bylo 125 rodin z guatemalského departmentu Alta Verapaz bezsouhlasně přemístěno z jejich původních domovů proto, že se aktivně stavěly proti nelegální těžbě dřeva v oblasti. V Ekvádoru se aktivisté za práva původních obyvatel a za environmentální spravedlnost setkávají s obtěžováním a fyzickým násilím jak ze strany státních představitelů a veřejných činitelů, tak ze strany neveřejných činitelů; všichni tito opresoři však hájí těžbu fosilních paliv, včetně ropy. V Hondurasu bylo loni zabito 17 aktivistů, dvakrát více, než v Íránu - podle dat získaných Front Line Defenders bylo loni v Íránu zavražděno 8 aktivistů, což však není malý počet; vzpomeňme na odvážnou dvaadvacetiletou íránskou feministku Mahsu Amini, jež byla ubita k smrti loni v září.
Člen původního kmene Ka'apor z brazilského státu Maranhão protestuje proti ničení svého domovského lesa. Obrázek z webu Cimi.org.br
Mezi mnoha odvážnými lidmi, kteří byli loni v zemích Latinské Ameriky zabiti, byl také britský novinář na volné noze Dom Phillips, který beze stopy zmizel 5. června 2022. Phillips se do brazilské Amazonie vydal s cílem odhalit, jaká nebezpečí tamním původním obyvatelům hrozí (a hrozila za vlády Bolsonara, který odmítal řešit dopady covidové pandemie na izolované komunity původních jihoameričanů v Amazonii; připomeňme si, že dopad to na ně mělo naprosto devastující). Ti, pro které byl Phillips svou prací nepohodlný, se postarali o to, aby ze své výpravy do brazilských lesů žádný článek nenapsal. Spolu s ním 5. června zmizel i indigenista a zastánce původních obyvatel brazilské Amazonie, Bruno Pereira. Ten byl pro autority nepohodlný zejména kvůli tomu, že chtěl původní obyvatele Amazonského pralesa vybavovat drony a počítači, díky nimž by mohli monitorovat těžaře a další nezvané návštěvníky na svých územích. Už předtím, než byli Phillips a Pereira zavražděni, obdrželi mnoho výhružek smrtí od prodejců drog, těžařů dřeva a fosilních paliv a také od pytláků.
Bruno Pereira, indigenista a zastánce původních jihoamerických obyvatel, který spolu s Domem Phillipsem zmizel 5. června 2022. Fotografie z webu Agência Amazônia
Front Line Defenders i nadále získávají informace o tom, s jakými nebezpečími se aktivisté bojující za práva žen, LGBTQIA+ osob, indigenních obyvatel různých regionů a proti destrukci životního prostředí setkávají. V roce 2022 se s fyzickými útoky setkalo 12,8 % z nich. Téměř pětina, 19,5 % aktivistů, bylo také zatčeno, a zažili tedy kriminalizaci. 48 % homicidálních činů spáchaných na aktivistech minulý rok ukončilo životy lidem stavějícím se právě za práva indigenních obyvatel a za environment. Svět přitom ty, jež se snaží o pokrok, nutně potřebuje. Nyní více, než kdy jindy. Environmentální krize probíhá, biodiverzita se snižuje, klimatická změna má reálné a v současnosti pozorovatelné projevy v podobě zvyšující se četnosti extrémních jevů počasí, sucha a požárů. Mocní ubírají lidem jejich práva. Snaží se o represi, o umlčení těch, kteří o palčivých problémech hovoří, a těch, kteří se aktivně staví za zlepšení, za lidská práva či za systémovou změnu. Všichni aktivisté, kteří v roce 2022 byli zavražděni, si zaslouží naši úctu. Nechť jsou pro nás inspirací - pro všechny z nás, ve všech koutech planety. Nebudeme mlčet. Lepší svět je možný!
Další pracovní týden je u konce, a na mém blogu se konečně objevuje nový příspěvek! Víkend po Blogorgonopsidových 14. narozeninách byl tichý, pak vás v pondělí pozdravila kachnička amazonská, a poté jste museli čekat až do dnešního dne na další nový článek! Doufám však, že to čekání stálo za to, protože Obrázek týdne, který pro vás tentokrát mám, je stručně řečeno nádherný. Je to dílo, které zdobilo obálku jednoho slavného čísla časopisu National Geographic z roku 1993. Jeho autorem je John Gurche, výtečný paleoartista, který bývá některými označován za skutečného průkopníka v paleontologické ilustraci, a člověka, bez jehož realistických děl coby inspirací by třeba Spielbergův Jurský park nikdy nevznikl. Viděli jste však někdy Gurcheho slavný obraz saurolofů v dobré kvalitě? Pokud ne, pokochejte se jím nyní!
Popisek k obrázku: Mongolské pláně zalévají slábnoucí sluneční paprsky, a hnízdní kolonie saurolofů se za cupitání droboučkých nožiček chystá uložit ke spánku. Malí hadrosauři opustili skořápky, nyní ztracené v mechové vegetaci, teprve nedávno, ale už se čile mají k světu, a okolí bývalých hnízd pečlivě zkoumají. Jejich rodiče jsou stále nablízku, a nacházejí se zde ve stovkách. Celý okraj pláně, kypřený jemným pískem z pouště, je zaplněn osm metrů dlouhými, jedenáct tun vážícími mašinami na zpracovávání vegetace, které však z důvodu ochrany hnízd v posledních týdnech přijímaly jen malé množství potravy. Až se dovylíhnou poslední ze saurolofích mláďat, zamíří celá kolonie v podobě obrovského stáda do zarostlejší oblasti, a napase se listy křovisek. Několik dnů je však v této chudé, pusté krajině, ke všemu štěstí zbavené velkých predátorů, ještě čeká. Saurolophus angustirostris je znám na základě alespoň patnácti exemplářů z Mongolska, kdežto jediný další - a typový - druh saurolofa, S. osborni, žil v Severní Americe. Na kachnozobé dinosaury to byl vážně obr; největší lebka S. angustirostris je dlouhá 122 centimetrů! Zajímavé je, že na základě výzkumu sklerotických prstenců na lebkách těchto zvířat přišli vědci v roce 2011 s teorií, že se jednalo o metaturnální živočichy, tedy aktivní během krátkých period v průběhu bílého dne; metaturnální jsou třeba i dnešní lvi. Tato kouzelná scéna se odehrává na území dnešního souvrství Nemegt v Mongolsku před 72 miliony let.
Co na tuto legendu mezi paleoilustracemi říkáte? Plánujete už její tisknutí a lepení na strop nad postelí?
Na závěr tohoto příspěvku vás, tak jako v mnohé další pátky, chci zase informovat o "něčem mediálním". Včera v Británii vyšla druhá kniha moderátorky přírodovědných dokumentů Megan McCubbin s názvemAn Atlas of Endangered Species. Kdo ví, třeba si ji objednáte! Věnovat pozornost ohroženým druhům je vždycky dobré.
O víkendu se na Blogorgonopsidovi dočkáte nějakých nových příspěvků, které vás snad zaujmou! A příští týden zde započne zcela nový kvíz... Ne, nevrátíme se zatím ke kvízu "Který pravěký tvor to je?", ale začnu s kvízem zcela novým, tentokrát se týkajícím v současnosti žijících zvířat z jedné mé oblíbené - ale parafyletické - skupiny. Doufám, že se zúčastníte!
Velikost: délka 35 až 40 cm, hmotnost 350 až 556 g,
Výskyt: východní část Jižní Ameriky.
Kachnička amazonská, nebo též kachnička brazilská, je jediným kachnovitým ptákem z rodu Amazonetta. Žije na sladkovodních plochách dál od pobřeží, kde konzumuje semínka, plody a bezobratlé. Jsou rozlišovány dva poddruhy: A. b. brasiliensis, vyskytující se od severovýchodního Peru a východní Kolumbie po Francouzskou Guianu, a A. b. ipecutiri, se kterým se setkáme od Brazílie přea Uruguay po sever Argentiny. Ačkoliv mohou jak samci, tak samice kachničky amazonské působit poměrně nenápadně, lze samce rozlišit díky jejich červenému zobáku a červeným zadním končetinám. Po stranach hlavy a krku mají také výrazné bledé skvrny, jež samice postrádají. Zobák samic je tmavě šedý až skoro černý, zadní končetiny jsou bledé nebo našedlé. Zato letky mají jak samci, tak samice zbarveny více či méně stejně - jsou modrozelené, díky čemuž jsou tito ptáci v letu zkrátka nepřehlédnutelní. Kachničky amazonské žijí ve skupinách čítajících až dvacet jedinců, často pozorovatelných, jak se společně - a v různé vzdálenosti od sebe - pohybují na hladině tůně či jezera. Na Červeném seznamu IUCN je tento druh veden jako málo dotčený; v oblastech svého výskytu je pořád dosti hojný, a nevypadá to, že by mu v současné době hrozilo velké nebezpečí snížení populace. Formální popis kachničky amazonské zpracoval roku 1789 Johann Friedrich Gmelin v rozšířené verzi Linného Systema Naturae. Gmelin zařadil druh do rodu kachen (Anas); až v roce 1929 pro něj německý zoolog a ornitolog Hans von Boetticher vytvořil samostatný rod Amazonetta.
Rok zase uběhl jako voda vysušená z nádrže uprostřed permské pouště po krátkém období vláhy, a tak dnes, 5. května 2023, slaví Blogorgonopsid již své čtrnácté narozeniny! Přesně před čtrnácti roky, dopoledne 5. května 2009, jsem si založil tento blog, abych na něm mohl psát o věcech, které mě zajímaly, a zprostředkovávat je dalším lidem. A ani náhodou jsem tehdy nečekal, že mi nadšení pro tento malý přírodopisný koutek internetového nekonečna vydrží tak dlouho! Stále na něj aktivně přispívám každý den, nebo alespoň několikrát do týdne, a proto je Blogorgonopsid stále vitální, aktivní a plný života! Od té doby, co oslavil své třinácté narozeniny, od 6. května 2022, přibylo na můj blog 346 článků, včetně tohoto! Celkem jsem pro tyto stránky za posledních čtrnáct roků napsal 4779 příspěvků, což je obrovské číslo, a sám sebe jsem jím překvapil. Možná, že se přece jen časem dostanu k číslu 5000, byť to nebude hned zítra. Vám, všem čtenářům i občasným návštěvníkům blogu Blogorgonopsid chci poděkovat za vaši podporu. Díky vám totiž tyto stránky pokračují ve své existenci. Ačkoliv návštěvnostní rekord ze srpna 2013, kdy je navštívilo za jediný den 409 lidí, zůstal (a asi i zůstane) nepřekonán, stále se mi v administraci blogu ukazují denní návštěvnostní čísla pohybující se od padesátky ke stovce, což je na dnešní poměry, kdy lidé věnují více pozornosti Instagramu než blogům na platformě Blogger, pěkné číslo. Sem tam se také počet návštěvníků vyšplhá až na dvě stovky, zvláště v letních měsících. Nejvíce návštěvníků blogu je z České republiky, ale poděkovat musím i přátelům na Slovensku, kteří podle statistik také občas na Blogorgonopsid zavítají. Pozornosti všech návštěvníků si vážím, a děkuji vám i za vaše komentáře, připomínky, návrhy a nápady, nejen za poslední rok, ale za celých 14 let, kdy se Blogorgonopsid prohání po internetu na lovu informací o různorodých prehistorických i současných živočiších (a méně častěji rostlinách). Vězte, že tento blog zde bude ještě velmi dlouho...
Náš permský vlk se letos rozhodl přiřadit k druhu Inostrancevia alexandri, a vkročil do apokalyptického světa největšího vymírání všech dob! Doufám však, že se povětrnostní situace v jeho domovské poušti po čase zklidní, že ho nezasáhne jeden z těch ošklivých meteoritů, jež se v plamenech snáší k zemi, a že tu opravdu vydrží do příštího roku! Mlsně pohlíží na obrovský, čtrnáctipatrový dort, obsahující nejen maso z diictodoních stehýnek a rozmělněné kusy scutosauřího pancíře, ale také trochu tofu, zeleniny a vitamínových doplňků! Díky nim snad bude zdravý, a temnou krizi, kterou si svět kolem něj prochází, ustojí! Doufejme, že po snězení dortu získá také síly k tomu, aby se vrátil na můj druhý blog Blogorgonopsid Diaries, který byl bohužel od září minulého roku ponechán ladem! Ačkoliv o druhém, méně aktivním blogu vás zatím nemohu informovat (ač chci v jeho psaní pokračovat), mohu vás trochu navnadit na některé novinky, se kterými se na Blogorgonopsidu setkáte v příštích měsících. Velice rád bych začal sérii článků o slepýšovitých, tedy slepýších a aligátorovcích, a to jak žijících, tak vyhynulých. Chci věnovat více pozornosti destrukci některých výjimečných přírodních habitatů, a také mám v plánu napsat několik článků (možná dokonce celý seriál) o dopadech změny klimatu na vybrané živočišné druhy. Kromě toho budou pokračovat projekty Dinosauři z Jihoafrické republiky, Šupinatí z Jihoafrické republiky, Pravěká zvířata pojmenovaná po mýtických stvořeních, Pravěcí netopýři i Random Bird! Nadále můžete čekat i dokumentární měsíčníky, pojednávající o nejnovějších přirodopisných filmech a seriálech, a popisky jak současných hadů, tak dinosaurů a rostlin žijících v dávných časech... Ještě jednou bych vám chtěl ze srdce poděkovat za vaši podporu, a doufám, že tu Blogorgonopsid bude ještě hodně dlouho!
Pátý květen je na mém blogu významným dnem! Ale než se přesuneme ke každoroční oslavě Blogorgonopsidových narozenin - již čtrnáctých - musíme se na chvíli zastavit u Obrázku týdne! Je totiž pátek, první v letošním květnu, a příspěvek do umělecké rubriky tedy nesmí na Blogorgonopsidovi chybět! Autorem tohoto díla je paleoartista a filmař Brian Engh. Byť popisek, který k obrázku napsal na svůj twitterový účet, působí spíše edgelordsky, je to podle mě opravdu pěkné dílo. Myslíte si to též?
Popisek k obrázku: Trjice obrovských alligatoroidů druhu Deinosuchus rugosus požírá dospělého tyrannosaurida, který udělal tu chybu, že se příliš dlouho zdžel na břehu sladkovodního jezera. Jakmile jej jeden desetimetrový krokodýl zatáhl pod vodu, chopili se šance nažrat se jeho další dva společníci, a v rychlosti zbavili tyrannosaurida jeho života. Zabijáckými smyčkami pak z těla dravého veleještěra odtrhali kusy masa a dokonce i končetiny. Deinosuchus v popředí nyní polyká zadní končetinu oběti, zatímco jiný "superaligátor" kouše do dinosaurovy spodní čelisti, odtrhávaje tak hlavu od krku. Poslední z deinosuchů dostal chuť na krátkou přední končetinu tohoto bratránka slavného T-Rexe. Ačkoliv tato hostina deinosuchů může působit poněkud brutálně, polykají maso docela pomalu. Na vše mají dnes večer čas. Nejsou to divoké hody, zvířata mezi sebou nesoutěží o to, kdo ukořistí větší část tyrannosauridova těla. První kdy nalezené pozůstatky deinosucha pocházejí ze Severní Karolíny, kde je v roce 1858 nalezl geolog Ebenezer Emmons. Přiřadil je k rodu Polyptychodon, ale jak se později ukázalo, ten byl ve skutečnosti pliosaurem. Rodové jméno Deinosuchus zavedl později zoolog a paleontolog William Jacob Holland. Tato scéna se odehrává v Texasu před 72 miliony let.
Zajímavé dílo, že ano? Nenechte se jím však zmást, a začít si představovat, že v prehistorických časech bylo vše brutální! Zvířata nejsou žádnými zabijáckými stroji, a my jimi nejsme též. Nebuď edgelord, nepromítej svou psychopatii do dávno vyhynulých zvířat!
Co bych s vámi po takové dobré radě (a že to dobrá rada je!) ještě sdílel? Ačkoliv o 2. sérii Prehistoric Planet se zmiňuji prakticky neustále, v průběhu uplynulého týdne vyšel oficiální trailer (více než jen krátký teaser, který už jsem s vámi sdílel), takže se na něj můžete podívat, a ještě více se natěšit na seriál, který právě také ukazuje, že prehistorické časy nebyly nějakou vražednou dobou, ale životy zvířat v nich byly stejně komplexní, jako životy zvířat v současném světě.
Po oslavení Blogorgonopsidových 14. narozenin trochu snížím počet vydávaných článků, alespoň na pár dní, neboť jsem z jejich produkování značně unaven. Mohu vám však slíbit, že se brzy dočkáte nového kvízu. A tentokrát se nebude týkat prehistorických zvířat! Více však zatím neprozradím.
Jeden z nejznámějších britských průvodců dokumentárními pořady o přírodě a environmentální aktivista Chris Packham dnes, 4. května 2023, slaví své 62. narozeniny. Popřejme mu k nim tedy vše nejlepší! Chris svou lásku ke zvířatům přenáší na diváky přírodopisných filmů už od roku 1986, kdy po boku Terryho Nutkinse a Nicoly Davies vystupoval v pořadu Nefalšovaná přírodní podívaná (The Really Wild Show). Ať už se v průběhu dalších desetiletí vydal objasnit záhady kryptidů v seriálu The X Creatures, zprostředkoval nezasvěceným úvod do ekologie brilantním cyklem Secrets of Our Living Planet či diváky pobavil při živě vysílaných záběrech z ptačích hnízd ve Springwatch, udržel si Chris reputaci důvěryhodného zprostředkovatele informací o životech zvířat kolem nás, a již dlouho ten hlas, který mu média dala, využívá k tomu, aby životy těchto zvířat zlepšil. A nejen to, zároveň podporuje lidi na autistickém spektru, mezi které sám patří, a také hnutí Extinction Rebellion, jež se léta snaží i pomocí přímé akce upozornit na to, že environmentální a klimatická krize jsou palčivým problémem, který musí řešit každý z nás co nejaktivněji. Obrněný statistikami z vědeckých prací, hovoří Chris často o problémech, s nimiž se volně žijícící živočichové setkávají nejen na britském venkově. Aktivně se - obdobně jako další moderátoři přírodovědných dokumentů Steve Backshall, Anneka Svenska či Nigel Marven - stavěl proti umělému vybíjení jezevců, které britská Konzervativní strana slíbila ve svém manifestu v roce 2010, a ke kterému bohužel později skutečně došlo. Na jaře 2019 Chris odhalil, že v reakci na jeho aktivismus s cílem ukončení neudržitelného lovu ptáků na britském venkově obdržel od těch, jež ho nenávidí, nejen brutalizovaná zvířecí těla či lidské exkrementy, ale také výhružky smrtí. V posledních dnech se v britských médiích věnují Chrisově soudu s lidmi z časopisu Country Squire Magazine, který podle něj několikrát pokroutil, za co opravdu bojuje. Znovu se tak staví proti pochybnému reakcionáři Dominicu Wightmanovi, jenž je zároveň editorem tohoto venkovského magazínu. Chris se také zpravodajskému webu The Guardian netajil s tím, že se obává smrti; koneckonců každý, kdo jeho práci sleduje, ví, že na podzim 2021 dva maskovaní muži zapálili automobil před Chrisovou bránou v jeho domově v New Forest; následkem toho shořela jak brána, tak pět set let starý dub, který se nacházel vedle ní. Nehodlá se však nechat zastavit, a i nadále bude pokračovat v boji za pokrok v našem přístupu k životnímu prostředí a jeho jiným, než lidským obyvatelům. Chris Packham je odvážný člověk, a o environmentálních problémech a nespravedlnosti páchané na zvířatech hovoří radikálněji, než David Attenborough (další velikán přírodovědných dokumentů, který v pondělí 8. května oslaví 97. narozeniny). Chris může být pro spoustu mladých lidí velkou inspirací - kluk z dělnické třídy, ze kterého se po dvacítce stal punk rocker, a z něj pak environmentální aktivista, držící se punkovského postoje ke světu, připravený vždy - jak to zpívali jeho oblíbení Penetration - překřičet všechen hluk.
Chris Packham na jedné z minulých akcí hnutí Extinction Rebellion v Londýně
Podobně, jako když 14. července 2020 oslavil své dvacáté výročí první X-Men - film, který započal již třiadvacet let trvající superhrdinskou filmovou mánii - hodlám i tentokrát využít svou blogovou platformu k oslavení 20. výročí vydání jeho pokračování, komiksové klasiky X2: X-Men United (neboli X-Men 2)! Ta byla do českých kin uvedena 1. května 2003, načež hned následujícího dne byla představena divákům v amerických kinech, a to v rámci svého času největšího simultánního vydání blockbusterového snímku (totiž vydání během jediného víkendu, což se od té doby stalo automatickou záležitostí). X-Men 2 je v mnoha ohledech filmem skutečně výjimečným. Velkolepé pokračování mutantské ságy bylo větší, akčnější, romantičtější, napínavější, a také o poznání delší, než první film. Mnozí x-menovští fanoušci, včetně komiksových puristů přistupujících k hollywoodským adaptacím příběhů o hrdinech ve spandexu spíše rezervovaně, považují X2 za jeden z nejlepších filmů z celé série (většinou spolu se snímky X-Men: Budoucí minulost z roku 2014 a Logan z roku 2017, byť často padá jako kandidát na nejlepší film ze série i X-Men: První třída z roku 2011 a méně častěji druhý Wolverine z roku 2013). Bryan Singer, vítěz ceny Saturn za režii prvního dílu, se vrátil povyprávět další příběh z tajemného, drsného světa, ve kterém je menšina mutantů hořce nenáviděna a démonizována těmi, kteří mají moc. Ke scénáři se vrátil David Hayter, jenž se Zakem Pennem (později scénáristou megahitu Avengers z roku 2012) a Bryanem Singerem vytvořil příběh filmu, a který zpracoval scénář spolu s Danem Harrisem a Michaelem Doughertym. Společně zpracovali volnou adaptaci komiksových příběhových linií God Loves, Man Kills (ve které nejslavnější x-menovský komiksový scénárista Chris Claremont poukázal na nebezpečí náboženského fanatismu) a Return to Weapon X (ze série Ultimate X-Men). Studio 20th Century Fox započalo development sequelu filmových X-Menů nepříliš dlouho poté, co se supehrdinský biják z července 2000 stal nečekaným hitem. Pro druhý díl navýšilo rozpočet ze 75 milionů, se kterými si musel vystačit první díl (a že tedy musel leccos oželet, třeba zabijácké roboty Sentinely, kteří v něm původně měli vystupovat), na 110 až 125 milionů amerických dolarů. Při čekání na další x-menovské dobrodružství si superhrdinští fanoušci v kinech užili Raimiho Spider-Mana a Bladea II od Guillerma del Torra (oba filmy byly vydány v roce 2002), než jim byla konečně představena pravda o originu charismatického drsňáka s drápy a další akce jeho nadaných, geneticky se od většiny populace výrazně odlišujících přátel. V prvním filmu se bojovalo o akceptanci. Druzí X-Meni jsou již o přežití. Situace eskaluje, ty tam jsou časy, kdy se mluvilo jen o registraci mutantů. Zahořklý plukovník, chovající obrovskou nenávist vůči této menšině, usiluje o celosvětovou genocidu. A ani tým profesora Charlese Xaviera nebude tentokrát dost na to, aby mohl své genetické bratry zachránit.
"Přišel čas, kdy se odlišní musí spojit." Plakát k filmu X2: X-Men United (2003). Zdroj: Amazon
Do druhého filmového dobrodružství mutantského týmu z Marvel Comics se vrátila většina herců z prvního dílu: Hugh Jackman jako Logan/Wolverine, Patrick Stewart jako Charles Xavier/Profesor X, Ian McKellen jako Erik Lehnsherr/Magneto, Halle Berry jako Ororo Munroe/Storm, Famke Janssen coby Jean Grey, James Marsden (Scott Summers/Cyclops), Rebecca Romijn-Stamos (Raven Darkholme/Mystique), Anna Paquin (Marie D'Ancanto/Rogue) a Shawn Ashmore (Bobby Drake/Iceman). Vrátil se také Bruce Davison coby senátor Robert Kelly, záporák prvního filmu, byť pouze napodobovaný metamorfkou Mystique, která zaujala jeho místo, aby zvrátila schválení zákona o registraci mutantů, a pokusila se osvobodit vůdce Bratrstva. Novými tvářemi X2 byli Alan Cumming (Kurt Wagner/Nightcrawler), Aaron Stanford (John Allerdyce/Pyro), Daniel Cudmore (Peter Rasputin/Colossus), Kelly Hu (Yuriko Oyama/Lady Deathstrike) a Brian Cox (plukovník William Stryker). Camea ve filmu měli také Katie Stuart (Kitty Pryde/Shadowcat), Steve Bacic (Hank McCoy/Beast) a Kea Wong (Jubilation Lee/Jubilee). Cotter Smith si zahrál fiktivního amerického prezidenta McKennu, zatímco v krátkém televizním rozhovoru s Hankem McCoyem mohli diváci zaslechnout i hlas Davida Kaye, který si v animovaném seriálu X-Men: Evolution zahrál profesora Xaviera a En Sabah Nura (Kaye později, v roce 2021, propůjčil svůj hlas i nebešťanovi Arishemovi v marvelovce Eternals).
X2 začal tam, kde první díl skončil. Magneto byl po neúspěšné akci na Soše svobody přemístěn do plastového vězení, kam jej pravidelně jezdí navštěvovat jeho starý přítel Profesor X. Mystique zaujala místo senátora Kellyho, s jehož podobou se jí podaří dokonce proniknout do Bílého domu, a setkat se s Williamem Strykerem, který získal choulostivé informace o Xavierově škole pro nadanou mládež, a kterému do ní prezident schválil zátah. A to vše po nečekaném incidentu, při němž byl McKenna téměř zabit teleportujícím se německým mutantem Nightcrawlerem. Wolverine se snaží zjistit, kým vlastně je, a při své cestě po kanadské Albertě doráží k jezeru Alkali, jen aby se s prázdnou vrátil ke svým novým přátelům v New Yorku. Film se rychle vyvíjí, a začíná se ukazovat, že se chystá něco příšerného. Zatímco je Magneto v plastovém vězení brutálně bit, a vyslýchán William Strykerem, a zatímco se Jean Grey a Storm snaží najít modrého atentátníka v Bostonu, zjišťuje Mystique, že nenávistný plukovník zreplikoval Xavierův přístroj na lokalizaci mutantů, Cerebro, a hodlá jej využít k vyhubení všech mutantů na planetě s pomocí jediného člověka - profesora Xaviera. Nejmocnější mysl na planetě se stává Strykerovou živou zbraní. X-Meni, Magneto a Mystique se musí spojit, aby svůj druh zachránili předtím, než ho Profesor X nevědomky, ovládán Strykerovým synem, vybije. Ale nebude to tak jednoduché. Wolverina skutečně čekají odhalení o jeho minulosti, a Magneto má své vlastní plány - kdo říká, že se genocida nakonec odehrát nemusí, jen nikoliv mutantů, ale zbytku populace?
"Pan Stryker má mocné přesvědčovací prostředky, i na mutanta tak silného, jako je Charles."
Příběh X-Men 2 mistrnně spojuje příběhovou linii o Strykerově pokusu vyhubit mutanty nejen s Wolverinovým hledáním odpovědí na otázky o své minulosti, kterou si nepamatuje, ale také s příběhem proměny Jean Grey v démonickou Phoenix. Pozměněna zářením z Magnetova stroje vyvolávajícího nepřirozenou mutaci u lidí na konci prvního dílu, ztrácí Jean kontrolu nad svými telepatickými schopnostmi, a pomalu se mění v bytost vedenou čirou vášní, která je schopna šílené destrukce. Psychologie postav, jejich vzájemné vztahy a agenda každé z nich je viditelnější, než v prvních X-Menech. Emocí je zde více, od Loganova zmatení a vyděšení z navracejících se vzpomínek na příšerná traumata, přes Nightcrawlerovu oddanost svému náboženství až po Magnetovu přetvářku a účinnou manipulaci antisociálního mladíka Johna/Pyra, který mu může být v budoucnu užitečný. Stejně jako v případě jedničky, a v případě dalších x-menovských filmů, i tento snímek je především o akceptanci a nenávisti k menšinám ve společnosti, které mutanti z Marvel Comics metaforicky reprezentují, a o tom, kam tato nenávist vždy nutně vede. Ve filmu se setkáme s několika alegoriemi života LGBTQIA+ lidí; Ian McKellen, který ztvárnil Erika Lehnsherra, je zároveň gay aktivistou, a pomohl výše uvedeným scénáristům napsat slavnou scénu, ve které se Bobby Drake vyoutuje svým rodičům, chovajícím k mutantům zášť (na základě této scény byl později Iceman v komiksech vyoutován jako gay). O mutantech se ve filmu několikrát hovoří jako o "mutantském problému" či "problému s mutací", což je metafora pro krajně pravicovou rétoriku o LGBTQIA+ lidech ("problém s homosexualitou" a podobné zpátečnické výmysly), často navíc podporovanou fanatickou náboženskostí. Je také evidentní, že Stryker v minulosti svého syna, Jasona, svěřil Charlesově péči proto, že doufal v jakousi "proměnu" svého syna; podobně někteří silně konzervativní, až fašističtí Američané dodnes věří, že sexuální orientace se dá "měnit pomocí terapie", což je samozřejmě zcela nehumánní, zcestné a nepravdivé. Strykerova frustrace z toho, že Jason je mutantem, vedla nakonec k nekonsenzuálnímu zákroku v podobě lobotomie synova mozku; Jason je po operaci zcela odkázán na vozíček, a je nucen poslouchat svého otce, který využívá kapalinu z jeho míchy k manipulaci s ostatními. Jen málo záporáků v komiksových filmech je tak zákeřných, jako Stryker. Z komiksu God Loves, Man Kills, pro který Chris Claremont postavu Williama Strykera vytvořil, se však bohužel do filmu nepromítá plukovníka náboženská fanatičnost, se kterou si vysněnou genocidu mutantů omlouvá; připomeňme si, že v komiksu Stryker svého syna zabil hned potom, co se narodil, ve víře, že mutanti jsou "výtvorem ďábla", a za to, že "mu porodila mutanta", zabil pak i svou ženu.
Magneto flirtuje se svým šikanérem. "Dnes je na vás něco jiného, pane Laurio. Co by to mohlo být?"
Temná atmosféra filmu, vážnost situace, ve které se hlavní hrdinové nacházejí, a tragédie, ke které v závěru filmu dochází, činí z filmu X-Men 2 nezapomenutelnou superhrdinskou jízdu, ale pro výše uvedené důvody se od pozdějších hitových týmovek jako Avengers (2012) nebo Liga spravedlnosti Zacka Snydera (2021) výrazně odlišuje. Je to film plný skrytých metafor - zrovna tak první X-Men obsahoval paralely Holocaustu, McCarthismu a queerfobie - a na svou dobu alespoň pro vysokorozpočtové filmy zajímavých myšlenek. Filmy ze série X-Men byly vždycky odlišné od jiných superhrdinských snímků; věnovaly se dospělejším tématům, tématům diskriminace menšin a tedy sociální nerovnosti ve společnosti. Ačkoliv jsou X-Meni jako tým spíše centristé se sociálně liberálními cíly, ale chrání v podstatě establishment, přičemž Xavier doufá v postupnou změnu k lepšímu pro mutanty, a Magneto je spíše takovým mutantským Stalinem, schopným ničit bez citu své nepřátele (vzpomeňme však na to, že na odsouzení Strykera k bolestivé smrti má pouze on!), může film skutečně zaujmout kohokoliv i více levicově orientovaného. Měl-li anarchistický myslitel David Graeber pravdu, když v roce 2012 po vydání Nolanova snímku Temný rytíř povstal označil superhrdiny doslova za reakcionáře, pak X-Meni vyloženě vystupují z davu, a právě tento film se v přehršli superhrdinských blockbusterů může pyšnit inteligentnějšími tématy, která jsou dodnes relevantní - nezapomínejme, že naši trans přátelé ve Spojených státech se v současné době potkávají s podobnou démonizací ze strany republikánů, jako mutanti v těchto filmech (a připomeňme si, že záporák prvních X-Menů byl republikánský senátor!). Relevanci si X2 stále udržel, byť je otázkou, zda je to ze sociálně spravedlnostního pohledu dobrá věc. Možná jsme se z něj měli poučit už dávno!
Ačkoliv čas nebyl tolik laskavý k některým akčním scénám ve filmu (přece jen je to snímek z počátku tohoto století), je v něm pár scén, které stále působí bombasticky. Úvodní scéna, ve které Nightcrawler kosí prezidentovy bodyguardy v Bílém domě, byla svého času skutečným unikátem, a k jejímu natočení byl použit zcela nový software; nový počítačový program byl použit také k animaci slavné scény s tornádem. Původně se měl ve filmu objevit také Danger Room, tedy místnost v podzemní části Pevnosti X, ve které se X-Meni cvičí, a mělo dojít i na Sentinely; podobně jako v případě prvního filmu, i tentokrát se na ně však nedostalo, a Danger Room se s hlavou Sentinela konečně objevil až v úvodní scéně třetího dílu, uvedeného v roce 2006. Za vizuální triky ve filmu byl Mike Fink nominován na Oscara. Hudbu k filmu složil John Ottman, dlouhodobý spolupracovník Bryana Singera; vystřídal Michaela Kamena, který byl na poslední chvíli najat ke složení hudby pro první film, a jeho futuristickou znělku nahradil heroičtější melodií, kterou jsme později mohli slyšet ještě v Budoucí minulosti a v X-Men: Apokalypsa (2016). Ottman byl spolu s Elliotem Grahamem zodpovědný také za střih tohoto filmu.
Storm, Profesor X, Nightcrawler a Cyclops ve Strykerově základně u jezera Alkali. Zdroj: X-Men Movies Wiki
O filmu X-Men 2 by se toho dalo napsat ještě mnoho. Možná jste jej již viděli nesčetněkrát, tak jako já, a třeba se také řadí k vašim nejoblíbenějším filmům vůbec. Je však také možné, že jste jej dosud nezhlédli - v tom případě vám ho mohu vřele doporučit. Každý x-menovský film byl přijat jinak, ale většina fanoušků i obyčených diváků nikterak X-Menům nefandídích se většinou shodne na tom, že X2 je vážně jedním z těch nejlepších v celé sérii! Oslavme tedy jeho 20. výročí tím, že si jej pustíme, a necháme se vtáhnout do světa, ve kterém můžete být v nebezpečí jen proto, že se vaše geny liší od genů ostatních. Na blockbuster toho má X-Men 2 dost, co říct.
