Žabí týden 2026 je v plném proudu! Již šestá velká oslava žab na tomto blogu započala v pondělí 16. března článkem o čtyř nedávno popsaných druzích (jedné nové létavce a třech pablatnicích), a v úterý 17. března pokračovala úryvkem ze vzdělávacího seriálu Zážitky Jeffa Corwina zaměřeným na parosničku rajskou z Madagaskaru. Třetí příspěvek vydaný v rámci letošního Žabího týdne bude zaměřen na jeden pozoruhodný druh, který v současném světě nemá obdob, a na několik jeho prehistorických příbuzných. Ze Starého světa zamiřme na americký kontinent za bachratkami!
Bachratka mexická (Rhinophrynus dorsalis) je z evolučního, morfologického i taxonomického hlediska jednou z nejvýjimečných žab. Tato hrabavá žába žijící ve Střední Americe, nikoliv jen v Mexiku, na které odkazuje její druhový název, ale také na jihu Texasu, v Belizi, Guatemale, Salvadoru, Hondurasu, Nikaragui a Kostarice, je posledním žijícím zástupcem vývojové linie, která se od zbytku řádu Anura oddělila v jurském období. V současném světě nenalezneme žádný další druh žáby, který by měl kuželovitou, špičatou hlavu se ztvrdlým čenichem uzpůsobeným k hrabání v půdě a malýma očkama, jakož i s krátkýma, ale silnýma nožkama zakončenýma keratinovými výrůstky. Nejbližšími příbuznými čeledi bachratkovitých (Rhinophrynidae) jsou žáby z čeledi pipovitých (Pipidae), které však žijí ve vodě, a jen velice vzácně se ocitnou mimo ní. Společně tyto dvě čeledi reprezentují klad Pipoidea. Bachratkovití se na naší planetě udrželi jen velice málo změněni po dobrých 155 milionů let, což je pro srovnání o pěkných pětačtyřicet milionů déle, než za jakou dobu se rozrůznil celý savčí klad Metatheria, vzniklý ve spodní křídě a reprezentovaný tehdy rodem Holoclemensia, a zahrnující veškeré savce blíže příbuzné vačnatcům než nám placentálům, nebo o pět milionů déle, než za jakou dobu se rozrůznil do své současné podoby dinosauří klad Avialae, vzniklý před 150 miliony let a dnes čítající dobrých 11 000 druhů ptáků. Bachratkovití jsou jednou z nejdéle přežívajících žabích čeledí; spolu s nimi si tento titul udržují ještě pestrankovití (Alytidae), jejichž nejstarší zástupce, Enneabatrachus hechti, žil už ve svrchní juře stupně kimmeridž, před nějakými 154 miliony roky, a mezi něž pak patřil také známý spodnokřídový Callobatrachus. Evoluční historie bachratkovitých je však zahalena tajemstvími. Jistě, těch několik málo fosilních druhů potvrzuje, že se tyto žáby od svrchní jury proměnily jen nepatrně, ale rodokmen té podivné hrabavé mesoamerické žáby je nesmírně skorý. To ovšem neznamená, že nestojí za to se s ním seznámit - ba naopak!
Bachratka mexická (Rhinophrynus dorsalis) - ten nejpodivnější z žabích druhů. Snímek Alvara Montera Pozose z webu iNaturalist
Začneme pochopitelně u nejstarší dosud známé fosilní bachratky, u druhu Rhadinosteus parvus, která žila ve stínu nejslavnějších severoamerických jurských dinosaurů. Ať už byla hrabavá nebo preferovala vodní prostředí, čas od času se nad její hlavou mohl zatyčit dlouhý krk diplodoka, metrovými thagomizery ozbrojený ocas stegosaura či zubatá tlama allosaura. Rhadinosteus parvus totiž žil v oblasti, ze které se po více než půldruhé stovce milionů let geologického vývoje stalo souvrství Morrison, jež ve druhé polovině 19. století sehrálo roli pozadí veliké Války o kosti mezi Othnielem Charlesem Marshem a zakladatelem studia fosilních žab severoamerického kontinentu Edwardem Drinkerem Copem. Co víc, fosilie této prabachratky jsou známy z Dinosauřího Národního monumentu (nebo Dinosaur National Monument) v Utahu, tvořeného osmi sty paleontologických nalezišť, z nichž některé vydaly dinosaurologům skutečné veleještěří poklady. Nalezištěm fosilií tohoto druhu byla pak lokalita Rainbow Park Microsite. V roce 1998 byla tato jurská bachratka popsána paleontoložkou Amy C. Henrici, která v současné době působí v pittsburgském Carnegieho muzeu přírodní historie. Ta ji s jistotou zařadila do kladu Pipoidea, a uvedla, že ektochordální obratle této žáby (tedy obratle lžícovitého tvaru s otevřenými centry) mohou prozrazovat její příslušnost k čeledi Rhinophrynidae. Co se týče životního stylu této prabachratky, nic se o něm neví. Amy Henrici její kostru popsala jako nespecializovanou; zda tedy tato žába hrabala nebo žila ve vodě, jak bylo uvedeno výše, není vlastně známo. Mezi bachratkovitými to byla žába primitivní. Její celková tělesná délka činila 4,2 centimetru.
Rhadinosteus (vpravo, rekonstruován jako hrabavá či částečně hrabavá žába), soudobý Enneabatrachus z Maroka (na větvi jinanu) z čeledi pestrankovitých a nepojmenovaná jurská blatnice z čeledi Pelobatidae (vpravo). Obrázek Patricie Bujard z webu Pete's Paleo Petshop
Další fosilní bachratkou v pořadí je Eorhinophrynus septentrionalis. Jde o paleocénní žábu, známou pouze na základě fosilizovaných ostatků z lokality Hyopsodus Hill, která je součástí souvrství Bridger v americkém Wyomingu. Na základě nich ji v roce 1959 popsal Max K. Hecht, jenž poznamenal například to, že první krční obratles (atlas) této žáby měl v porovnání se současnou bachratkou poněkud delší neurální oblouk, zatímco výrazný neurální trn byl menší velikosti. Zda však Eorhinophrynus patří do čeledi bachratkovitých, to je otázkou, na kterou by třeba mohl odpovědět nějaký budoucí výzkum. Třetí fosilní bachratkou je Chelomophrynus bayi ze souvrství Wagon Bed ve Wyomingu, popsaný Amy C. Henrici v roce 1991. Tento druh žil v eocénu, před 46,4 miliony až 40,4 miliony let, a jeho kostra již nesla přizpůsobení na hrabavý život. Podobně jako mnoho hrabavých žab současného světa se i Chelomophrynus pod zemí pohyboval směrem vzad, měl tedy silné zadní končetiny, jimiž si tvořil chodbičku a tlačil do ní zadní část svého zavalitého těla. V době, kdy tato žába na pozdějším americkém západě žila, porůstaly jej obdobné rostliny, které jsou známy z eocénní Evropy. Chelomophrynus žil v prostředí obývaném tupelami (Nyssa sp.), álangii (Alangium sp.), kanárníky (Canarium sp.), ořechovci (Carya sp.) či mastixiemi (Mastixia sp.). Na konci eocénu se pak konečně na scéně objevuje rod Rhinophrynus, tedy "moderní" bachratka.
Kostra bachratky mexické (uprostřed) s vyznačenými kostmi odpovídajícími nalezeným fosilizovaným kostem dosud nepojmenovaného druhu rodu Rhinophrynus (vlevo a vpravo) z oligocénní Floridy. Obrázek z článku Davida C. Blackburna a jeho kolegů
Ze svrchního eocénu a spodního oligocénu kanadské provincie Saskatchewan je znám druh Rhinophrynus canadensis. Již v roce 1963 jej popsal významný americký paleoherpetolog J. Alan Holman (garantuji vám, že se s jeho jménem v rámci Žabího týdne 2026 ještě setkáte) v článku vydaném ve vědeckém časopise Copeia (je fascinující, že popis nejstarší známé "moderní" bachratky vyšel právě v časopise nazvaném po zakladateli studia fosilních severoamerických žab). Materiál, který se mu dostal do rukou, sestával ze čtyř kostí kyčelních, dvou kostí stehenních a jedné kosti pažní, a pocházel ze souvrství Cypress Hills; typovým exemplářem byla pravá kyčelní kost uložená s ostatním materiálem v Saskatchewanském přírodovědném muzeu. Od kyčelní kosti současné bachratky mexické se odlišovala svou velikostí - byla jedenapůlkrát větší - a odlišným tvarem jamky kyčelního kloubu. Další pravěkou bachratku z rodu Rhinophrynus popsali v roce 2019 David C. Blackburn, Lauren Roberts, María C. Vallejo-Pareja a Edward L. Stanley, a to na základě fosilií ze dvou oligocénních lokalit na Floridě. Blíže nespecifikovaný a tedy nepojmenovaný druh rodu Rhinophrynus popsali na základě několika neúplných pažních kostí, dvou radiouln (jen pro úplnost; žáby mají spojeny kost vřetenní a kost loketní, zájemci nechť věnují pozornost radioulně jurského "pražáby" rodu Prosalirus, na níž je vidět, kde k jejich srůstání v průběhu evoluce docházelo), dvou částečně zachovalých předkřížových obratlů (opět malá poznámka - většina obratlů žab je samozřejmě lokalizována před či nad křížem), tří neúplných kostí kyčelních a jedné kosti stehenní. S pažní kostí o délce 1,06 centimetru a robustní krátkou stehenní kostí o délce 7 milimetrů to byl podle autorů popisu obojživelník velikostně srovnatelný s druhem Rhinophrynus canadensis. Kvůli klimatické změně na přelomu oligocénu a miocénu se herpetofauna Severní Ameriky výrazně měnila, a bachratky si jí prožily též.
Pářící se bachratky mexické. Fotografie z webu Alchetron
Dnešní bachratka mexická je jediným zástupcem této čeledi, jehož biologie je zevrubně prostudována. Je to noční živočich, vylézající ze svých chodbiček na povrch za dešťů. Tehdy se tyto žáby poněkud komicky, nemotorně až roztomile přesouvají k sezónním nádržím, aby se pářily. Samička je v jedné snůšce schopna vyprodukovat 2000 až 8000 vajíček, a to v jedné z nejkratších rozmnožovacích period mezi všemi žijícími obojživelníky - během pouhého jednoho až tří dnů. Samci se v této době přesouvají do vody, plovou po její hladině a vyluzují zvuky se zvyšujícím se tónem, dlouhé 1,36 sekundy, kterými se snaží samice přilákat. V jedné sezónní nádrži se obvykle vyskytuje mnoho samců. K rozmnožování dochází v různých částech areálu výskytu této žáby v odlišných obdobích; někde na konci jara a na začátku léta, jinde na podzim či v zimě. Pulci se z oplodněných vajíček líhnou poměrně brzy, už po pár dnech, a proměnou v dospělou bachratku si procházejí o další tři měsíce později. Dospělci jsou mimo období rozmnožování plně hrabaví, a v půdě nížinných tropických a subtropických lesů, savan a dalších travnatých plání či mokřadů si hledají svou mravenčí a termití potravu. K požírání právě tohoto hmyzu mají speciálně uzpůsoben jazyk, odlišný od jazyků ostatních současných žab. Když mravence či termity konzumují, v podstatě jej "vystrkují" ven z tlamy tak, že pohybují spodní čelistí dozadu. Ostatní žabí druhy jazyk vystřelují, bachratky s ním ale vlastně nepohybují; hýbou jen čelistí. Další potravní specializací tohoto obojživelníka jsou drobné keratinové trny na čenichu. Keratinové výrůstky se dále vyskytují na jeho končetinách a pomáhají mu při hrabání. Bachratka mexická nemá tympanum, tedy viditelné vyústění sluchového ústrojí. Nemá také krk; žáby obecně stěží pohybuje hlavou do stran, ovšem tento druh toho vůbec není schopen. Tělo je ploché, a jeho šířka v podstatě odpovídá délce; ta činí 6 až 8 centimetrů. Ve většině svého areálu rozšíření je bachratka mexická hojná, jen v jižním Texasu má zranitelný status, a to kvůli změnám její domoviny v zemědělskou krajinu.
Není pochyb, že bachratka mexická a její pravěké sestřenky jsou pozoruhodnými žábami zasluhujícími si náš zájem. Jsou to zázraky žabí evoluce, skutečné unikáty, a vzhledem k tomu, v jak nejistém světě žijeme, by přijít někdy v budoucnu o jediný přežívající druh této čeledi byla ohromná škoda. Bachratky jsou báječné.
Zdroje informací pro tento článek:
Plazi a obojživelníci (Knižní klub, 2002)
Mexican burrowing toad (Wikipedia)
Rhinophrynidae (Wikipedia)
Rhadinosteus (Wikipedia)
A new pipoid anuran from the Late Jurassic Morrison Formation at Dinosaur National Monument, Utah (Journal of Vertebrate Paleontology)
Dinosaur National Monument (Wikipedia)
Fossil Friday: Rhadinosteus, Enneabatrachus, and Unidentified Frog (Pete's Paleo Petshop)
Eorhinophrynus (Wikipedia)
Amphibia: Salientia: Rhinophrynidae (Catalogue of American Amphibians and Reptiles)
Chelomophrynus (Wikipedia)
First Record of the Anuran Family Rhinophrynidae from the Oligocene of Eastern North America (Journal of Herpetology)
Máte za sebou přečtení třetího příspěvku vydaného na tomto blogu v rámci Žabího týdne 2026. Můžete se však těšit ještě na další čtyři!
Žádné komentáře:
Okomentovat