neděle 19. října 2025

My Friends, the Wild Chimpanzees | Kniha týdne

Nadešel čas napsat pro vás 16. část projektu Kniha týdne, v rámci něhož s vámi každou neděli sdílím informace o knize, kterou jsem buď přečetl v uplynulém týdnu nebo jsem se v něm vrátil po jejím přečtení dříve. Předchozí části Knihy týdne byly recenzemi následujících publikací: Clever Girl: Jurassic Park od Hanny McGregor, Vždyť jsou to jen zvířata od Zdeňka Veselovského, Mount Everest: Historie dobývání nejvyšší hory světa od Karla M. Herrligkoffera, Planeta dinosaurů od Cavana Scotta, Queer Ducks (and Other Animals) od Eliota Schrefera, Stezkami lovců mamutů od Radana Květa, Steve Backshall's Most Poisonous Creatures od Steva Backshalla, Standing Stones od Jeana-Pierra Mohena, Pandin palec od Stephena Jaye Goulda, Alexander von Humboldt: A Concise Biography od Andrease W. Dauma, Delfíni nebo radary? od Borise Sergejeva, Molecules and Minds od Stevena Rose, Anthropocene or Capitalocene? od Jasona W. Moora a jeho kolegů, The Destruction of Palestine is the Destruction of the Earth od Andrease Malma a The Modern Crisis od Murrayho Bookchina. Další kniha v pořadí byla napsána významnou přírodovědkyní a ochránkyní přírody, která bohužel zesnula v první říjnový den letošního roku. 

My Friends, the Wild Chimpanzees (česky Mí přátelé, divocí šimpanzi) je první knihou, kterou napsala Valerie Jane Morris Goodall, významná primatoložka, etoložka a antropoložka proslavená svou prací s šimpanzy učenlivými (Pan troglodytes). Byla vydána nakladatelstvím National Geographic Society v roce 1967, a představuje vhled do práce Jane Goodall s šimpanzy z Gombe Stream Game Reserve (později Národního parku Gombe Stream) v britské Provincii Keňa (později v Tanzanii) v době mezi lety 1960 až 1967, kdy se konkrétní tlupou těchto lidoopů zabývala v rámci svého studia na Univerzitě v Cambridge. Seznamuje čtenáře s jedinci, kteří se stali takřka stejně slavnými, jako žena, která jim zasvětila léta pozorování a výzkumu, a čtivou, populárně naučnou formou a skrze vyprávění o tomto několikaletém dobrodružství poskytuje informace o chování a sociálním životě našich lidoopích bratránků, se kterými máme přes některé rozdíly společného více, než se před 60. lety minulého století vědci domnívali. Se 204 stranami, z nichž mnohé obsahují pozoruhodný fotografický materiál tehdejšího manžela Jane Goodall, barona Huga van Lawicka, je My Friends, the Wild Chimpanzees velmi lehce stravitelnou a zábavnou četbou, přesně takovou, jakou člověk od populárně naučné literatury o přírodě ze začátku druhé poloviny minulého století očekává. Určitě ji mohu doporučit všem, ať už jste zájemci o šimpanze či jiné primáty nebo ne. Mít znalosti toho, co Jane Goodall tolik proslavilo, bude určitě každému zájemci o přírodu přínosné.

Přední obálka knihy My Friends, the Wild Chimpanzees vydané v roce 1967 nakladatelstvím National Geographic Society. Zdroj: Amazon.de (upraveno)

Když Jane Goodall zesnula 1. října 2025, mnoho lidí bylo zarmouceno. Jedna z největších pionýrek primatologie, autorka dvaatřiceti knih a participantka v celé řadě dokumentárních pořadů o přírodě, zvláště pak o lidoopech, s sebou odnesla i své vlastní vzpomínky na dobu, kdy byl výzkum našich lidoopích bratránků ještě na svém začátku. Inspirovala řadu vědkyň a vědců, neboť sama učinila trhlinu v oboru do 60. let tolik zaplněnému muži na úkor jiných skupin lidí, včetně žen. Její jméno bylo, je a bude navždy spojeno s ochranou zvířat, jejich právy a snahou zlepšit jim životy. Osobně jsem byl úmrtím Jane Goodall překvapen podobně jako mnoho dalších lidí; nikdo to nečekal. Doktorka Goodall se právě nacházela ve Spojených státech amerických a měla načatou sérii přednášek, když v první říjnový den zemřela ve spánku ve věku 91 let. 7. října jsem o ní napsal článek s názvem Vzpomínka na Jane Goodall, promiňte mi tedy, že zde nebudu opakovat její mnohé konkrétní přínosy naší nejen lidské komunitě. Snad bych jen zmínil slova evolučního biologa Stephena Jaye Goulda, podle něhož byla práce Jane Goodall "jedním z největších vědeckých úspěchů západního světa." Ačkoliv jsem ji coby zájemce o přírodu znal už jako malý z přírodopisných dokumentárních filmů, ve dnech po jejím zesnutí jsem si uvědomil nepříjemnou pravdu - nikdy jsem nepřečetl jedinou z jejích knih, dokonce ani Ve stínu člověka (In the Shadow of Man), bestseller, který byl vydán v roce 1972. Nyní se již nachází v mých rukou a plánuji přečíst si jej snad v příštích týdnech, nicméně v době od pondělí 13. října do neděle 19. října letošního roku jsem přečetl její zcela první knížku, jež nikdy nebyla vydána do češtiny - tou je právě My Friends, the Wild Chimpanzees

Kniha dokumentuje první léta, která s přestávkami autorka strávila v Gombe Stream Game Reserve u jezera Tanganika a její první seznámení s šimpanzy, jejichž jména by vám neměla být neznámá - šimpanzy, které pojmenovala David Greybeard, Flo, Fifi, Goliath, David, Merlin, Melissa či Rodolf. Jane Goodall v ní širokému čtenářstvu popisuje své pozorování šimpanze používajícího nástroje při lovu termitů, čímž bylo zcela poprvé dokázáno, že Homo sapiens není jediným druhem schopným používat nástroje k získání potravy. Na to její tehdejší univerzitní mentor, proslulý paleoantropolog Louis Leakey, reagoval slavnými slovy: "Nyní musíme redefinovat člověka, redefinovat nástroj, nebo akceptovat šimpanze jako člověka!" Popisuje také první dokumentaci šimpanzího lovu na paviány a neskutečnou divokost, s jakou se pak naši bratránci z pralesa chovali kolem paviání mrtvoly. Nabízí vhled do tehdy ještě málo prozkoumaného sociálního života šimpanzů, do jejich výchovy mláďat, potyček a společného hledání potravy. My Friends, the Wild Chimpanzees však rozhodně neupozaďuje i další aspekty jejího života v africké džungli - od trpění malárií přes úpravy tábora kvůli častým šimpanzím návštěvám až po překvapivá setkání s dalšími živočichy, od prasete štětkouna požírajícího kosti antilopy lesoně po lovecké výpravy odvážných promyk. Poskytuje také vhled do života místních lidí, pro které je jezero Tanganika zdrojem obživy a šimpanzi neodmyslitelnými sousedy.

Tato publikace je rozdělena na 7 jednotlivých kapitol. Po jednostranné předmluvě od Leonarda Carmichaela, který byl v době jejího vydání viceprezidentem pro Výzkum a průzkum v National Geographic Society, hlavního sponzora práce doktorky Goodall, následuje první kapitola, An Old Dream, a New Life (Starý sen, nový život). Kapitola druhá nese název At Long Last I Belong (Po dlouhé době konečně zapadám), a poněkud delší kapitola třetí se jmenuje Days for Hunting, Days for Rain (Dny lovu a dny deště). Čtvrtá kapitola byla pojmenována The Way We Live and Work (Jak žijeme a pracujeme), pátá kapitola pak David Greybeard and His World (David Greybeard a jeho svět). Šestá kapitola nese název Mothers and Their Young (Matky a jejich mláďata), zatímco kapitola poslední svým názvem Only the Beginning (Pouze začátek) přímo navnazuje na další desetiletí životního díla doktorky Goodall. Jak jsem již uvedl výše, kniha My Friends, the Wild Chimpanzees obsahuje velké množství barevných fotografií, jejichž autorem byl Hugo van Lawick, který byl do Gombe Stream vyslán s cílem fotografovat práci autorky v terénu pro reportáže National Geographic. Kromě fotografií pak kniha obsahuje i výtečné ilustrace Austina Briggse, Richarda Schlechta a Jaye H. Matternese; poslední jmenovaný je autorem většiny ilustrací v knize. Doplňující ilustrační materiály jsou jak schématy a v případě první kapitoly mapou, tak jednostranovými či dvoustranovými malbami. Knížka opravdu kypí barvami.

Jak jsem zmínil, doktor Leonard Carmichael, psycholog primátů spjatý se Smithsonovým institutem, napsal pro knihu předmluvu o délce pěti odstavců na jediné stránce. Na úvod píše: "Tato úžasně nová a zajímavá kniha pro mě znamená opravdu hodně. Patřím mezi několik málo šťastlivých outsiderů, kterým se dostalo privilegia navštívit baronku Jane van Lawick-Goodall v její terénní stanici, zatímco byla uprostřed provádění epochu tvořících studií divokých šimpanzů, které zde hlásí." Skutečně tomu tak bylo, na straně 194 si můžete prohlédnout společnou fotografii Jane Goodall, Leonarda Carmichaela, Melvina M. Payna a T. Dalea Stewarta spolu s šimpanzem Figanem. Doktor Carmichael zmiňuje naši evoluční spjatost s velkými lidoopy - šimpanzy, gorilami a orangutany - a také Henryho W. Nissena, který jako první prováděl terénní výzkum šimpanzího chování, ač jen v krátkém časovém období (rozhodně ne po léta a nakonec vlastně celá desetiletí, na rozdíl od autorky této knihy). Rozhodně je pravdou, co doktor Carmichael píše v závěru předmluvy: "Tato kniha přináší novou a významnou dimenzi do lidských znalostí šimopanze - velkého lidoopa, který je v mnohém více jako člověk než jakékoli jiné živoucí zvíře."

Jednadvacetistránková první kapitola, An Old Dream, a New Life (Starý sen, nový život) začíná vzpomínkou na západ tropického slunka na pozadí šimpanzů z tlupy studované doktorkou Goodall a jejím tehdejším manželem Hugem, kteří se ukládali ke spánku ve svých listových ložích vysoko nad zemí. Čtenář je poprvé seznámen se starým Mr. Worzlem, sirotkem Merlinem adoptovaným jeho starší sestrou Miff a Pepem. Tehdejšími společníky doktorky Goodall byli také Sally Avery ze dvou keňských farem, Caroline Coleman z Bristolské univerzity, Michael Fisher, Hugův nevlastní bratr, a John MacKinnon z Oxfordské univerzity. Zatímco společně večeřili, dávala si do nosu i ženetka, každý večer se vracející do jejich tábora na hřebeni (Ridge Camp) k talíři pokrytému rybami. Později toho samého večera narazili v zatemnělém pralese Jane a Hugo na mršinu lesoně, a uviděli jakési blyštící se zraky. Nešlo o levharta, jak se domnívali, ale o štětkouna, jenž se přiživoval na mase a kostech malé antilopy. Toto byl prý jeden z velmi intenzivních zážitků, které si autorka z rezervace odnesla. Už v tento večer v roce 1966 reflektovala, co od roku 1960 v Gombe Stream dokázala. 

Druhá polovina 1. kapitoly je pak příběhem o tom, co předcházelo autorčině první návštěvě rezervace a jejích prvních týdnů v ní. Doktorka Goodall zmiňuje svého tehdejšího mentora Louise Leakyho, s nímž se setkala v rokli Olduvai, kde pracoval spolu se svou manželkou Mary na vykopávkách pravěkých lidí a jejich příbuzných (společně objevili a popsali druh Homo habilis). Svěřila se mu, že od dětství toužila studovat africká zvířata, a on jí navrhl výzkum šimpanzů u břehů Tanganiky. Po 18 měsících, během nichž doktor Leakey zajišťoval peníze na výzkum (konkrétně šlo o grant od Wilkie Foundation v americkém Illinois), zamířila Jane z Nairobi do Kigomy, malého čtrnáctitisícového městečka nejbližšímu rezervaci Gombe Stream, a to se svou matkou Margaret Myfanwe Joseph a kuchařem Dominicem. Její první setkání s šimpanzy byla naprostým zklamáním - lidoopi před ní utíkali. Po dvou měsících Jane a její matka onemocněly malárií, a Dominic se o ně musel starat, což prý prováděl velmi dobře. S vysokou teplotou se obě potily v zapařeném stanu, a ačkoliv jim Dominic navrhl, aby zamířily k lékařům v Kigomě, odmítli, neboť věděli, že tříhodinovou cestu člunem nezvládnou. Teprve po vyléčení se z malárie se Jane poštěstilo přiblížit se k šimpanzům - tím úplně prvním byl David Greybeard s dlouhými šedými "vousy". Ačkoliv po pěti měsících Janeina matka odjela do Anglie, přidala se k autorce Dominicova manželka a jejich dcera. Několik měsíců se v táboře pohyboval také řidič člunu Hassan, najatý doktorem Leakeym.

Jane Goodall s jedním členem šimpanzí tlupy z Gombe Stream v Tanzanii. Vyfotografováno Hugem van Lawickem v 60. letech minulého století. Zdroj: National Geographic

Ve druhé kapitole, At Long Last I Belong (Po dlouhé době konečně zapadám), je čtenáři hned na začátku zprostředkován popis onoho významného objevu šimpanzího vyrábění jednoduchých nástrojů k získávání potravy. Byl to právě David Greybard, koho doktorka Goodall sledovala při chytání termitů pomocí modifikovaného stébla trávy a stonku révy bez listů. Sama autorka i její matka z toho byly nadšeny: "Popsala jsem, jak David strhal listy ze sekce révy a odtrhal okraje stonku trávy. 'Nepoužil jen nějaký starý materiál, který ležel blízko,' vysvětlila jsem, 'on opravdu upravil stonky a trávu, a učinil je vhodné pro svůj cíl.' 'Pak to znamená, že člověk není nakonec jediným výrobcem nástrojů!' zvolala má matka." Toto zjištění bylo vskutku přelomové. Zvířata užívající nástrojů už byla známa, mezi nimi například mořská vydra, kterou Jane zmínila v konverzaci se svou matkou. Nicméně pozorování mladé přírodovědkyně dokázalo, že šimpanzi, naši blízcí bratránci, si nástroje i upravují: "Antropologové, další sociální vědci a teologové definovali člověka různými způsoby. Donedávna bylo jedním přijatým prvkem antropologické definice to, že 'člověk začíná v té fázi evoluce primátů, kdy zvíře začíná vytvářet nástroje v regulérním a daném vzoru.'" Krátce po těchto slovech uvádí autorka již výše zmíněný citát Louise Leakyho. Žádné další zvíře - paviáni, jiné opice a ptáci - živící se termity v Gombe Stream nevyužívají a neupravují nástroje pro lov. Autorka se vyjadřuje k šimpanzí prozíravosti, jejíž možnou absencí se někteří odborníci oháněli, a píše, že šimpanzi nemají důvod si nástroje ponechávat (proč s sebou nosit strhané stéblo trávy, když si kdekoliv opatříte nové?). Později Jane sledovala šimpanze jménem McGregor při lovu mravenců rodu Dorylus, opět prováděném za pomocí primitivních nástrojů. Hugo van Lawick, který se už tehdy nacházel v rezervaci a fotografoval autorčinu práci, jej dokonce připodobnil k pravěkému muži. 

Člověka může napadnout, proč vlastně šimpanzi nepoužívají kamenné nástroje, jako pravěcí lidé? K tomu autorka píše: "Zdá se to tak nějak překvapivé, že šimpanzi více nepoužívají kameny a větve jako zbraně, neboť všichni dospělí samci, jež známe, a většina adolescentních samců, hází předměty nahodile pro posílení toho, čemu říkáme jejich nájezdní předvádění. K tomu dochází, když jsou šimpanzi sociálně vzrušeni nebo frustrováni. Běhají divoce dokola, vrhají kameny a klacky, tahají větve, pleskají zeminu nebo dupou, a skáčou do stromů, aby násilně houpali větvemi." Popisuje, jak odlišní šimpanzi - konkrétně Mr. Worzle a Fifi - házeli různé předměty, a poprvé zmiňuje notoricky známý "zlý obličej" samičky Fifi. Jednou, když Hugo trpěl malárií, hodil během svého nájezdního předvádění David Greybeard kámen do stanu, v němž fotograf marodil; ten se jen o kousek vyhnul jeho tváři. Odsud se pak doktorka Goodall odráží k popisu svého prvního blízkého setkání s Davidem Greybeardem, o kterém ji informoval kuchař Dominic. Po pár týdnech pak do jejího tábora začal zavítávat i tehdy dominantní samec Goliath. Až poté autorka představuje čtenáři Huga van Lawicka (dovolil bych si uvést, že to mohla učinit už předtím, než začala popisovat jejich pozdější společné sledování Mr. McGregora při lovu mravence), a seznamuje jej s Hugovou celoživotní láskou ke zvířatům: "Jednou jako kluk cestoval vlakem se dvěma liščími mazlíčky, které propašoval na palubu v proutěném koši na prádlo. Během cesty otevřel dveře kupé průvodčí. 'Co je kruci zač ten ohavný puch?' zeptal se, když bral Hugovu jízdenku. Jeho zraky se podezřívavě upřely na koš. 'Ou, to je jen špatně vyprané prádlo,' odpověděl Hugo nevinně, a pašované zboží odsunul dále pod sedadlo. Průvodčí se na něj dlouze, tvrdě podíval, když mizel, a pevně za sebou zavřel dveře." Tahle anekdota z dětství Huga van Lawicka mě pobavila. Líbil se mi také popis Janeina setkání se samičkou lesoně, která se čumákem dotkla jejího kolena a poté odpádila pryč (měla ale aspoň dost kuráže k člověku pomalinku přicupkat). Na konci kapitoly se čtenář dozví, co musel tým v táboře učinit proto, aby si uchránil před šimpanzy své banánové zásoby.

Kapitola třetí, Days for Hunting, Days for Rain (Dny lovu a dny deště), začíná popsáním šimpanzího lovu paviánů. Byl to samec Rodolf, kdo ještě před devátou jednoho rána ukořistil paviána, kvůli čemuž se celá tlupa mohla zbláznit. Žádnému z dalších šimpanzů nechtěl Rodolf svůj úlovek propůjčit, a "sebestředně si střežil svou hostinu." Nemusel být vysoce postaveným členem tlupy, aby si ji uhájil před Goliathem, Mikem či J. B. (to všechno byli docela divocí samci). Nakonec se o maso podělil, ovšem nejvtipnější byl způsob, jakým mu nakonec byl pavián ukraden (jak, to nebudu prozrazovat). Poněkud dramatický je příběh Janeina a Hugova návratu do rezervace po měsících absence (tehdy v jejich táboře žil s Dominicem mykolog Kristopher Pirozynski); v land roveru se museli potýkat s velkou vodou vylitou na východoafrické silnice už krátce po opuštění Nairobi. Do Kigomy tehdy nejezdilo mnoho vlaků - třeba jeden za tři měsíce. Dokážete si to představit, mířit do divočiny a vědět, že z ní na měsíce kvůli záplavám nemůžete odjet? Právě proto je tato kniha tak skvělá. Čtenář se také dozví, jak se s prudkými lijáky, které byly zodpovědny za ty záplavy, snažili vypořádat šimpanzi, a jak na ně reagovali: "Někdy, když na ně spadnou první kapky, začnou se předvádět, divoce a rytmicky přehupují z jedné nohy na druhou, malé stromky kopou sem a tam, a dupou po zemi. Tomuto spektakulárnímu představení říkme 'dešťový tanec'." Pobavilo mě Hugovo lákání šimpanzů do nového tábora na břehu jezera (Lake Camp) vystavěného v květnu 1964. Činil tak s prázdnou krabicí, ale tlupu přesvědčil, že v ní měl banány: "'Mým jediným hororem,' přiznal Hugo, když ležel s roztaženýma rukama a nohama znaven na zemi, 'bylo, že mě doženou a zjistí, že jsem podváděl. Ta krabice byla prázdná!" Čtenář se také dozví o Hugově přetahované o fotoaparát s jedním lidoopem, o příjezdu dánské asistentky Edny Koning do rezervace, a o zlobivém chování šimpanze pojmenovaného Satan vůči obyvatelům tábora.

Pokud vás zajímá, jak byly tábory Jane Goodall a jejích kolegů vybaveny, jak si nakupovali potraviny a jak se pohybovali v terénu, pak vás určitě zaujme čtvrtá kapitola, The Way We Live and Work (Jak žijeme a pracujeme). Banány a cigarety si kupovali z Mwamgonga, drobné rybářské vesničky na břehu Tanganiky (určitě doporučuji podívat se na malebné fotografie jezera v obrázkové sekci po skončení kapitoly; na jednom snímku si autorka prohlíží krásnou malou plachetničku, kterou si jako hračku vyrobili vesničtí kluci). Čtenář se dozví o neobolách stříbřitých (místní těmto rybám říkají dagaa), na nichž závisí životy obyvatel této a dalších vesnic. Mwangongem provázel autorku a její kolegy muž jménem Rashidi. Jedné dívce z národa Bantú dokonce Rashidi domluvil pózování před Hugovou kamerou za peníze. Autorka pokrývá v této kapitole různé technické záležitosti; jak National Geographic Society opatřila týmu nový člun i jak to bylo s koupí léků. Popisuje také své první přihlížení lidskému porodu pod dohledem Iddiho Mataty; roli porodní báby přitom zastávala Janeina matka. Na konci kapitoly je popsána původní nevole šimpanzů Davida a Goliatha nechat se na banány nalákat do hlavního pozorovacího tábora (Main Observation Camp). 

Pátá kapitola, David Greybeard and His World (David Greybeard a jeho svět), je věnována především onomu charismatickému šedovousovi, který autorce zprostředkoval první blízké setkání šimpanzího druhu: "David - první šimoanz, který mne zcela akceptoval, první, který mi umožnil být u něj. Jaký to byl triumf! Přišla jsem tehdy k němu nečekaně, a když mě uviděl, jen na chvíli hleděl, a pak pokračoval ve žvýkání trávy. To bylo v roce 1961, když jsem byla v terénu jen něco málo přes rok." Popisuje událost z června 1966, kdy na ni a na Huga tento jedinec bez očekávání zaútočil poté, co s tlupou zabil guerézu: "Stáli jsme na místě a mysleli jsme si, že je to jen blafování, ale David, odpojený od ostatních, pokračoval v útoku. V posledním momentu jsme se otočili a utekli. Bylo to jako noční můra. Pokaždé, když jsme se ohlédli, zdýl se být dokonce blíže. A Hugo, který utíkal za mnou a obracel na Davida tvář, zůstal uvězněn ve spleti trnů. Bezmocně sledoval, jak se k němu křičící lidoop blížil přes těch pár yardů, které je dělily. Náhle, když to vypadalo, že musí zaútočit, David přestal. Na chvíli stál docela nehnutě, hleděl na každého z nás; pak se otočil a vrátil se k hlučné tlupě shromážděné kolem úlovku." Právě tyto momenty jsem při čtení opravdu miloval. Autorka nemusí takové nebezpečné chvíle popisovat květnatým jazykem, prostě jen vykládá, co se stalo, a čtenář se samým zděšením pomalu zvedá z židle. Doktorka Goodall dále popisuje svůj nález místa nazvaného jednoduše "vrchol" (Peak), odkud mohla shlížet do údolí Mlindy a potoka Kakombe. Právě tam také pozorovala Davida, Goliatha a další samce (celkem jich bylo šest) při námluvách samici. Zmiňuje, jak se samci pohybují poblíž samic, které shledávají atraktivní, a jak se pět týdnů (nezvykle dlouhá doba) namlouvali i staré samici Flo. V závěru kapitoly se čtenář také dozví o jejích pozorováních vítání a pozdravů mezi jednotlivými jedinci. Jen bych se kriticky vyjádřil k autorčině přirovnávání dominantního šimpanze ke králi v lidských společnostech; ano, je to sice metafora, ale někteří neopatrní čtenáři by si z toho mohli odnést jakousi legitimizace institucionalizovaných hierarchií v naší společnosti.

V šesté kapitole, Mothers and Their Young (Matky a jejich mláďata), se autorka věnuje mateřským vztahům šimpanzic a jejich mláďat - ať už jsou přímo jejich potomky, anebo adoptovanými šimpanzími drobky. Kapitola začíná vzpomínkou na šimpanzí samici Melissu a její prvorozené mládě, které přišlo na svět v roce 1964. Nejprve nevěděla, co si s ním počít, a chvíli trvalo, než se o něj začala starat. Jiná samice, Mandy, byla autorkou jednoho dne nalezena s mládětem Jane, které na tom nebylo dobře: "Když se Mandy ukázala, viděla jsem, že jedna z rukou mláděte visela bez užitku a zlomená, s většinou masa utrhnutou. Mandy vypadala naprosto zmateně. Pokaždé, když se pohnula, nemluvně křičelo v bolesti, a jeho oči byly mdlé a zasklené utrpením. Jediný způsob, jakým zděšená matka reagovala, bylo obejmout mládě ještě těsněji, kvůli čemuž pořád jen více křičelo. Ani jednou se neměla k tomu, aby ránu prohlédla. ... O dva dny později jsme Mandy uviděli v horách, její mládě bylo mrtvé. Umístila tělo vedle sebe, zatímco probírala srst společníkovi, a pak své smutné břemeno sebrala, přitiskla ho k hrudi a odešla s ním do podrostu." Další mládě měla Mandy o 15 měsíců později. Kapitola se věnuje také vztahu mezi starší samičkou Fifi a jejím novorozeným bratrem Flintem. Čtenář se dozví o jeho hrátkách s mládětem Goblinem. Když tuto kapitolu při psaní znovu procházím, vždy mě pobaví autorčino užíváno slova gay se staroanglickým významem: "Malý šimpík, dříve tolik gay, se stal čím dál více letargickým." No, to heteráctví z člověka udělá... Ne, slovo gay ještě v 60. letech znamenalo "veselý" (muži milující muže se v Británii, odkud doktorka Goodall pochází, nenazývali gayi, ale camp). Autorka jinak popisuje také první permanentní přátelský vztah mezi samicemi šimpanzů, který se jí dostalo pozorovat, nebo vztah adolescentního samce Pooche se starým Huxleym.

Jane Goodall hladí samečka Flinta a jeho starší sestru Fifi, zatímco na ně dohlíží jejich stará matka Flo (fotografie se nachází v knize na straně 177). Zdroj: The Guardian

Jak už jsem zmínil výše, název poslední kapitoly, Only the Beginning (Pouze začátek), přímo navnazuje na další díla Jane Goodall. Dokázala si v roce 1967 představit, že do konce svého úctyhodně dlouhého života bude autorkou 32 knih? Na začátku této kapitoly píše, co se ještě o šimpanzích tehdy nevědělo - například jak dlouhé jsou jejich pokrevní vztahy, jak je to se separací odrostlých sourozenců, a jak se mění, kdo je dominantním samcem. Následuje příběh samce Merlina, který si v dětství prošel těžkostmi - na dva a půl měsíce se neukázal u jediného člena tlupy, a nejspíše se držel u chladného těla své zemřelé matky. To, zdá se, mělo negativní vliv na jeho vztahy s jedinci jeho věku, i na jeho psychické zdraví obecně: "Merlin v pravdě utrpěl těžkou ztrátu. Zmizí nakonec všechny zdánlivé stopy jeho neurózy, nebo se bude vždy chovat, jako dnes? Bude nízce postaveným samcem, dominovaným jinými po celý svůj život? Nebo se stane zlostným a agresivním, jako by chtěl pomstít své nešťastné dětství? To nám ukáže jen dlouhodobé pozorování." Jako někdo, kdo si zatím přečetl jen jednu knihu od Jane Goodall, vážně doufám, že se Merlin nestal mstivým psychoušem! To už by mi asi moc sympatický nebyl, a to říkám, jako někdo, kdo vyrostl na Batmanovi. Část kapitoly se zabývá také problémy, se kterými se šimpanzi už v 60. letech potýkali - zvláště s lovem pro maso. Autorka připomíná, že občas jsou samice šimpanzů zabíjeny a jejich živé traumatizované mládě je pak prodáno na trhu, třeba jako nevhodný domácí mazlíček. Pobavil mě popis toho, jak si malý Flint vytvářel hnízdo z trávy, ale místo toho, aby si do něj sedl, uložil si ho na klín a pak nevěděl, co dělat. V závěru vzpomíná Jane na rozhovor s Hugem o tom, co plánované dlouhodobé pozorování šimpanzů v Gombe Stream může přinést, a ještě jednou vyzdvihuje oblíbeného Davida Greybearda: "Můj blízký kontakt s ním vedl k vytvoření pouta mezi člověkem a lidoopem, pouta založeného na vzájemné důvěře a respektu - v jistém smyslu, přátelství. Samozřejmě musím pořád hrát roli pozorovatele, který se nevměšuje, a nesmím nikdy zapomenout, že studuji přírodní chování divokých zvířat." Připomíná, že šimpanzi ji nikdy po návratu z Británie nevítali, jako domácí mazlíček vítá svého paníčka nebo paničku.

Dovolím si citovat ještě tento pěkný odstavec z poslední kapitoly: "Doufáme, že pokračováním výzkumu v rezervaci najdeme odpovědi na tyto otázky a mnohé další. Takové záležitosti zajímají nejen nás, ale také ty, kteří studují lidské chování - antropology, psychology a sociology. Protože pokud, jak Hugo a já pevně věříme, mnoho základních vzorů chování člověka a lidoopa sdílí společný zrod v daleké minulosti, pak zevrubné znalosti lidoopího chování mohou být nedocenitelné pro lepší porozumění chování člověka. Šimpanzi v divočině jsou dobrými subjekty takové studie, jakou provádíme, protože jsou vybaveni řadou emocí podobných lidským a demonstrují určitou kapacitu pro rozumné myšlení. Navíc šimpanzí společnost klade méně zábran, než dnes kterákoli společnost žijících lidí. I v šimpanzí komunitě samozřejmě existují nějaké zákony, jako v každé zvířecí skupině: například, že staré zvíře normálně nezaútočí na nemluvně. Ale šimpanzí společnost je svobodnější než ta naše, takže je snadnější rozpoznat důvody pro šimpanzí činy než pochopit podobný čin provedený člověkem." Šimpanzi a lidé nejsou stejní; hypotetický poslední společný předek těchto dvou druhů (označovaný zkratkou CHLCA) existoval zhruba v době před 13 až 5 miliony let. Mnohé se však o evolučních základech některého lidského chování můžeme naučit právě od lidoopů, kterým Jane Goodall zasvětila svůj život.

My Friends, the Wild Chimpanzees je výborná kniha, dobře a rychle se čte, oplývá jistou romantikou starého provádění vědeckých výzkumů v divočině (mohu-li toto slovíčko použít), a je také velice inspirativní. Jane Goodall si zaslouží být oslavována, přinesla světu mnohé poznatky o našich bratráncích šimpanzech, a přečíst si její první kdy vydanou knihu, vydanou před 58 lety, opravdu stojí za to. Vřele ji doporučuji k přečtení.

1 komentář:

  1. exciting to have wild animals as friends ..
    thank you for sharing review of interesting book

    OdpovědětVymazat

Nejčtenější