Unést pravdu není vždy lehké. A vědět, že jste nejdůležitější část svého života prožili ve lži, může být zdrcující. Lovci kryptidů nikdy nebyli pouhou skupinkou dobrodruhů pátrající po tajemných zvířatech. Nikdy nebyli pouhými hrdiny, ani zabijáky, ani ztroskotalci. Vše, čím si prošli, bylo naplánováno Deylinem Nietem. Nejsou nic víc, než loutky. A byli stvořeni, aby mastermindovi z Nikaragui pomohli dosáhnout toho, po čem prahne. Zatímco se od Nieta, jenž se po dvou letech vrátil více živý než mrtvý, dozvídali pravdu v jeho základně pod hladinou největšího středoamerického jezera, ocitly se bývalé agentky CIA Barbara Kentová, Amanda Lyonsová a Megan Leesonová v paláci nového nikaragujského prezidenta Lazara Arauze. Chystaly se ho vyslechnout ohledně pytlačení a prodeje kryptidů - výzkum tajemných zvířat by totiž mohl být využit k vytažení země z ekonomické krize, jež přišla po Nietově údajné smrti. Arauz však příchod agentek očekával. Předtím, než před prezidentem stanuly všechny tři, vysvobodila Megan z Arauzovy ložnice irského leprikóna, jenž sloužil mimo jiné jako subjekt při ne vždy příjemných experimentech. Megan pak byla napadena Jakem, stínem Archibalda Quartermainea, a přemístěna do Arauzova pokoje. Tam se agentky dozvěděly pravdu - Arauz je napojený na Zasvěcené vedené Evanem Sellersem a Čtyři hlavy, tvořené v současné době Trishikou Jayaweerou, Jornem Stofbergem, Archibaldem Quartermainem a Derianem Dascombem. Arauz však neví, že poslední jmenovaný - se kterým se dříve setkal jen krátce - je ve skutečnosti Deylinem Nietem. Prezidentský palác se měl stát hrobem tří bývalých agentek, avšak na konci setkání jim Quartermaine předal jakýsi důležitý papír. Zase mu o něco jde... Lovci kryptidů byli Nietem opět zlomeni. Odhalil jim, že v červnu 2018 získal DNA Clauda Ngoye, posledního přeživšího Rapanai, který pak zahynul v dubnu 2020. Přivedl na svět jeho kopii, kterou ovládá telepaticky pomocí čipů, jež mají oba zabudováni ve svých hlavách. Claude Ngoy II, Nietova potenciálně nejničivější zbraň, pak přemístil drobné množství své sliznaté tělní substance do těl každého z Lovců kryptidů. Nieto může nyní své výtvory zcela ovládat. Donutil je, aby provedli neetickou, brutální pitvu živého koakun-kluna - jednoho ze dvou mosasaurů, které chytili na Kapverdách. Řezat do trápeného, bránícího se zvířete bylo na Lovce kryptidů až příliš. Akihiko dokonce začal uvažovat o sebevraždě, je ostatně známo, že v současné době není příliš šťastný. Vědomí, že vše, co si o sobě kdy mysleli, bylo lží, a že jsou pouze Nietovými hračkami, členy týmu rozesmutnilo. Nevědí, kam dál. Jacka přesto napadlo, že by se měli vydat do Konga, a vyčistit si hlavu. A vypadá to, že Ewet Mbenga, jejich starý kamarád a vlastník soukromé rezervace, jež je rájem kryptidů, se o to rád postará. Nabídl týmu výpravu za nedávno spatřeným přežívajícím ankylosaurem. Pomůže to však Lovcům kryptidů postavit se znovu na nohy? Jaké plány s nimi Nieto má? Co bylo na papíru, který Quartermaine předal agentkám, a jaké věci se chystají? Konec legendy se pomalu blíží ke konci...
CRYPTID HUNTERS: THE END OF THE LEGEND, ČÁST DEVÁTÁ:
Slunce pálilo. Nemilosrdně vysílalo své paprsky směrem k zemi, jako horké střely, jež měly uškvařit vše, co se před nimi neskrylo. Kdo nebyl ve stínu, připadal si brzy mdlý. Většina obyvatel pralesa byla v tuto dobu schována ve svých stromových skrýších. Drobní savci spali, plazi se vyhýbali možnému přehřátí, a ptáci nezpívali. Po celém lese se ozývalo jen bzučení hmyzu. Bylo poledne, nejhorší doba, kdy vyjít na výpravu do hlubin konžské džungle. I proto se Lovci kryptidů nacházeli nikoliv venku, ale v Ewetově chýši. Kromě pomerančové limonády nyní popíjeli i chladivý čaj. Pierre přejížděl smutnýma očima po knihovničce plné roztodivných publikací a přeplněných složek, z nichž div nevylétávaly pokrčené papíry.
"Merde, ty sis nějak rozšířil svou knihovnu, Ewete," řekl, a usrkl z hrnečku trochu čaje.
"V těch složkách jsou smlouvy, všelijaké podmínky... Víš, jak to chodí," pousmál se Ewet, sedící za stolem a jinak věnující pozornost svému notebooku, "když koupíš část pralesa, musíš podepsat hory papírů. Teprve pak ho můžeš začít chránit."
"Já bych na něco takového dneska neměl nervy," řekl na to Pierre.
"Vtipný je, kámo," zasyčel Akihiko, "že většina lidí, co si z džungle bere a nic jí nedává, žádný papíry vyplňovat nepotřebuje. Ale jakmile jí chceš před nima chránit, musíš si zlámat zápěstí psaním vlastních podpisů."
"Ty s tím máš nějaké zkušenosti, Akihiko?" pousmál se Fahad.
"Ne," řekl na to japonský zuřivec, "já si taky z džungle jenom beru. Z městský džungle. Říkám si, že bych teď rád někomu... sakra, co na tom záleží."
"Prosím, hlavy tu nikomu nesekejte, pane Yukimuro," zasmál se Ewet, a pak konečně k Lovcům kryptidů natočil monitor svého notebooku.
"Páni," řekl Jack, a vstal ze židle, na které dosud pohodlně seděl, "opravdu to vypadá, jako nějaký ankylosaurus. Dokonce má i kyj na ocase."
"Tohle video pořídil Derek Marshall, když navštívil vesnici kmene Un-luba," řekl Ewet, "jestli chceme to zvíře najít, budeme se muset vydat právě tam. Odnikud jinud známo není."
"A kde se domovina toho kmene nachází?" zeptala se Pauline.
"Tam, kde se střetávají řeky Ubangi a Kongo," odpověděl Ewet, "nebo jinak, pořádný kus cesty po řece v podstatě na jih odsud."
"Zní to jako zábava," řekl Roger, a mírně se usmál, "rád bych si sedl na nějakou kánoi a zapádloval si."
"Skvělé," řekl na to Ewet, "věřte mi, tento výlet po řece bude stát za to. Už jsem pár takových provedl, ale nikdy jsem nejel tak daleko, jako pojedeme dnes. Kmen Un-luba sídlí v nejjižnější části mé soukromé rezervace... Tak daleko, že jsem se tam sám nikdy nevydal. Ano, letěl jsem nad těmi lesy svým bílým létadélkem, ale... to není stejné, jako stát tam na vlastních nohou."
Po druhé hodině odpolední to v Ewetově vesničce, nacházející se v severní části jeho rezervace, trochu ožilo. Děti vyběhly na staré letiště, a hrály si na honěnou před vysokorychlostním letounem Lovců kryptidů, který stál v řadě vedle několika naprosto obyčejných malých letadel. Jakýsi stařík opírající se o hůl je nostalgicky pozoroval, a snil o dobách, kdy byl také tak mladý a hbitý. Nebyl sám, komu pohled na šťastné vesnické děti takřka vehnal slzy do očí. Roger jim věnoval pozornost jen asi dvacet vteřin, během nich však pocítil tíhu na srdci.
"Podívejte se na ty malé rošťáky. Pronásledují se, dávají si babu, sem tam se vzájemně plesknou, zasmějí se... Mé dětství bylo zrovna takové," řekl smutně, "člověk se o nic nebál. Ničeho se nebál. Budoucnost, velikost světa tam venku... to všechno nám bylo neznámé. Hrál jsem hokej se svými spolužáky, běhal jsem s nimi za liškami na sněhu... Někdy bych si přál vrátit se zpátky, a prožívat ty chvíle pořád dokola..."
"Taky bych se rád vrátil do svýho dětství," řekl na to Akihiko, a do motorového člunu, kolem kterého Lovci kryptidů procházeli se zásobami, hodil velký batoh s několika litrovkami pitné vody, "do dob, kdy ještě všechno bylo v pohodě. Kdy jsem neměl žádný problémy. Žádný."
Když byl člun vybaven na cestu, odtáhli jej Lovci kryptidů spolu s Ewetem k nedalekému břehu řeky. Tam na ně čekal ještě jeden člun, na kterém Ewet prováděl obvyklé výpravy po okolí.
"Hlavně abychom měli dost vody. To je hlavní. Nedoporučoval bych vám pít vodu z některých částí řeky," řekl s úsměvem svým přátelům.
"Proč? Vypouštějí se tam splašky, nebo co?" zeptal se Akihiko.
Ewet se smál. "Věřte mi to nebo ne, ale v určitých úsecích řeky žijí takoví podivní červíci, kteří se, dostanou-li se vám do úst, zavrtají do vašeho jazyka. Můj bratranec měl s nimi dost nepříjemné zkušenosti... stalo se mu to teprve před dvěma měsíci. Musel do nemocnice," řekl docela vážně, "a já viděl, jak mu ty červíky z jazyka vytahovali. Jestli se vám někdy dělalo špatně z těch videí na internetu, kdy brečícím chlápkům vytahují z uší kobylky... pak mi věřte, že při pohledu na takovouhle operaci byste zvraceli do kýblů. Bylo to příšerné. Nepijte vodu z řeky, prosím."
V pozdních odpoledních hodinách se šestka dobrodruhů ve společnosti svého konžského přítele nacházela uprostřed panenské divočiny. Jack, Pauline, Pierre a Ewet se vezli v jednom člunu, a bojová trojka ve druhém, jedoucím překvapivě trochu napřed. Ptáci se pomalu začínali opět ozývat. Čas od času však jejich švitoření doplnil i táhlý, hrčivý řev. Jack zpozorněl, a zdvihl prst.
"Slyšíte to? Něco mi to připomíná," zašeptal.
"Řekla bych, že je to teritoriální volání nějakého velkého zvířete," reagovala na jeho slova Pauline, "vychází z hlubin lesa."
"Kdepak, to se ti jen zdá," usmál se Ewet, "tenhle zpěvák se nachází blíž, než byste čekali."
O patnáct vteřin později vyšel z porostu středně velký teropodní dinosaurus s krátkýma ručkama a mohutnou hlavou.
"Já věděl, že mi ty zvuky byly povědomé," zašeptal nadšeně Jack, "s tímto zvířetem už jsem se jednou setkal. Připomínalo mi tehdy rugopse, to byl abelisauridní dinosaurus."
"Pronásledoval tě k řece," řekl na to Pierre.
"Jo, ale severně odsud. Zahnal mě tehdy k peřejím... bože, to bylo dobrodružství," zasmál se Jack.
Bojová trojka trochu znervózněla. Její člun se rychle k přežívajícímu abelisauridovi blížil. I on začínal vykazovat znaky nervozity.
"To je potvora, hoši," řekl Roger, "říkám vám, nechtěl bych přiblížit k těm jejím zubatým čelistem svoje ruce."
"Nemáš na to koule, co?" zasyčel Akihiko.
Roger znejistěl: "Proč bych měl mít podle tebe koule na přiblížení rukou k tlamě téhle příšery?"
"Byla by to sranda," sykl Akihiko, "čum na mě, já na to koule mám."
Strhl člun k masožravému dinosaurovi, a trochu ho poplašil.
"Akihiko, co to děláš?!" vykřikl zděšeně Fahad.
"Plesknu to zvíře po ksichtu," zasmál se ďábelsky Akihiko, "bude to zábavný."
Teropod podrážděně zařval, když se k němu člun přiblížil na dva metry, a chňapl po něm. Fahad okamžitě Akihika odstrčil ze zádě, chopil se řízení, a člun od dinosaurových čelistí oddálil.
"Chlapi, co to vyvádíte?!" zařval Jack ze druhého člunu. Rugops mu nevěnoval nejmenší pozornost. Dal se do pohybu, a po břehu utíkal za člunem bojové trojky.
"Pronásleduje nás!" vykřikl zděšeně Roger.
"Aspoň je zábava," sykl Akihiko, a znovu se usmál.
"Tys musel ztratit hlavu, kámo! Působí teď, jak parní lokomotiva!" vyhrkl Fahad.
"Pořád jsem ho neplesk po ksichtu," zasyčel Akihiko, "budu to muset napravit."
"Ty se fakt chceš zabít, co?" řekl mu Fahad, a zatřásl mu ramenem.
"Možná," odpověděl Akihiko, "copak na tom sejde, jestli jsem pořád tady? Nevadilo by mi skončit se vším v čelistech takovýhle potvory. Ať si mě klidně rozcupuje."
"To já teda nedovolím," řekl na to Roger, a po rugopsovi vystřelil z laserové pistole. Minul, laserový paprsek však přeťal větev, pod kterou zvíře proběhlo, a ta mu spadla na záda. Abelisaurid se otřásl, a ona sletěla do řeky, nalevo od Ewetova člunu. Voda pocákala Pierra, který na to reagoval několika vulgárními francouzskými slovy. Masožravý dinosaurus byl nyní ještě více rozezlen. Trochu zrychlil, a pak náhle z křovin před jeho nohama vyšlehl asi metr a půl dlouhý čtyřnožec s dlouhým krkem.
"Propána! To je mládě mokele-mbembe!" vykřikl Jack.
Rugopsova mysl se náhle přecvakla. Snad si v tuto chvíli teropod uvědomil, že pronásledovat motorový člun se třemi osobami nemělo smysl. Zcela tedy svou pozornost zaměřil na potenciální kořist, kterou ulovit dokázal. Mladý sauropod sklouzl po bahnitém břehu do vody, a abelisaurid jej následoval.
"Když je schopný skočit do vody, proč nám neběžel za zády?!" vykřikl Akihiko. V jeho hlase bylo slyšet zklamání.
"Asi proto, že se hloubka dna v různých úsecích řeky mění, ty génie? Anebo proto, že nás jenom zastrašoval? Mysli někdy!" zakřičel na něj Fahad.
Ewet musel člun obrátit, aby nenarazil do mladého mokele-mbembe, hbitě překonávajícího úzký pás tekoucí vody mezi břehy. Predátor, jehož zadní končetiny právě našly pevné místo na dně řeky, učinil prudký výpad s otevřenými čelistmi, a chystal se překousnout mladému sauropodovi krk. Jenže v tu chvíli jako by nastalo zemětřesení. Vodní hladinu prorazila hlava dospělého mokele-mbembe. Dosud se chladilo v kalné vodě, nad hladinou mělo vystrčeny pouze nozdry a oči, jako hroch. Jakmile si však povšimlo, že jeho potomek, pasoucí se po celé odpoledne na nízkých rostlinách pár metrů proti proudu řeky, byl v nebezpečí, svou siestu ukončilo, a bylo připraveno jej před abelisauridem bránit. Ewetův člun se náhle ocitl na zádech velkého vodního sauropoda.
"Tak tohle je opravdu něco!" zasmál se Pierre.
"Mám pocit, že brzo sklouzneme! Neudržím se tu!" vykřikla Pauline, a jako první z člunu sletěla do vody. Jack bez jediného slova následoval. Člun hned nato sjel dolů po levém boku mokele-mbembe, a prudce narazil o břeh. Ewet z něj vyletěl, a vyválel se v tekutém bahně.
Dospělé mokele-mbembe zabučelo tak nahlas, že zbytek lesa okamžitě ztichl. Žádný pták ani hmyz se neodvážil ani pípnout či zabzučet. Hlavička, kterou dal sauropod hladovému rugopsovi, byla smrtící. Masožravec se v řece zapotácel, naposledy zařval, a pak bezvládně pleskl zády o hladinu. Byl mrtev. Mládě mezitím vylezlo na protější břeh, a několika písklavými zvoučky dalo rodiči najevo, že bylo v pořádku.
"To bylo teda něco!" vykřikl Roger. Celou bitku pozoroval se svými dvěma kolegy ze vzdálenosti deseti metrů po proudu řeky.
"Měli jsme si to natočit," zasmál se Fahad. Pak náhle zvážněl. "Ale co ostatní? Jsou v pořádku?!"
Nadlidsky silný Francouz stáhl svého konžského přítele z bahnitého břehu zpět do člunu. Ewet se radostně smál.
"Tohle člověk zažije jen s vámi," zubil se, "vy bando bláznů."
Pierre pomohl zpět do člunu také Jackovi a Pauline. Ti ovšem nebyli tak nadšeni. Oba se totiž nalokali kalné vody, a okamžitě si vzpomněli na Ewetova slova o červových parazitech, jež se jim mohli zavrtat do jazyků.
"Jakmile budeme od těch zvířat dál, podívám se vám na to," řekl Ewet, "kdyžtak tu mám pinzetu. Nejsem nevybavený."
Jejich člun projel kolem dospělého mokele-mbembe, pomalu se ponořujícího pod vodní hladinu. Pierrovi se alespoň podařilo pořídit na mobilní telefon několik jeho fotografií.
"Jacku, o tomhle jsme si mohli při naší první výpravě do Konga nechat zdát," řekl anglickému přírodovědci, "zažít takovou akci s kryptidy uprostřed Konžského pralesa... Merde, tohle bylo nezapomenutelný."
Netrvalo dlouho, a oba čluny stanuly vedle sebe.
"Akihiko, ty jsi opravdu dobrý blázen," řekl Jack, "tohle všechno se stalo jen kvůli tobě! Kdybys toho abelisaurida neprovokoval..."
"Máš teď na svědomí jeho život," dodala Pauline.
"Představ si, že by se k němu váš člun přiblížil ještě víc! Mohl jsi skončit s ukousnutou hlavou... To by se ti líbilo?" pokračoval Jack.
"Jo, líbilo," zasyčel Akihiko, "sráči."
Jack nevěřícně zakýval hlavou. "Ewete, nevadilo by ti, kdybys nám...?" zeptal se konžského průvodce.
"Vůbec," odpověděl s úsměvem Ewet, a vytáhl z lékárničky ve svém batohu pinzetu. Jack otevřel ústa, jako u zubaře, a nechal si Ewetem prohlédnout jazyk.
"Nebude se ti to líbit, Jacku," řekl pomalu Ewet, "ale jednoho červíka tady máš. Zavrtvá se ti do spodní části jazyku. Nepěkně se kroutí."
"Proč nic necítím?" zeptal se Jack.
"Musel vypustit látku, díky které je hostitelem neregistrovatelný," odpověděl Ewet, "ovšem jeho vytažení bude trochu bolet. Co vím, tyto potvůrky se ti do jazyka zaháknou takovými... zkřivenými jehličkami. Nevím, jak jinak ten aparát popsat."
Jack zakýval hlavou, a opět otevřel ústa. Nechal si červíka vytáhnout, a ani při tom nezasyčel bolestí. Ewet chtěl parazita zabít, Jack však trval na tom, aby ho živého umístil do jeho zkumavky. Pauline měla v jazyku parazitické červy hned dva, a také při jejich vytažení ani nepípla bolestí.
"Zvládli jste to lépe, než Yogo," smál se Ewet, "a to je na nepříjemnosti pralesa zvyklý přes třicet let! Strašně při jejich vytahování řval."
"Necítila jsem žádnou bolest," řekla Pauline.
"Já taky ne," dodal Jack, a zatvářil se tajemně, "velmi zvláštní."
Krátce před šestou hodinou večerní narazil tým na obřího krokodýla mahambu, vyhřívajícího se na břehu. Sluneční paprsky, v tuto část dne spíše hladící než pařící, se dotýkaly jeho desetimetrového těla. Když jej čluny minuly, otevřel své obrovské oči. Neměl však náladu na lov.
"V pozdních odpoledních a časných večerních hodinách se nad řekou objevuje olitiau," řekl Ewet, "pterosaurus se čtyřmetrovým rozpětím. Myslím si, že přes den sedí na hnízdě někde v korunách stromů. Na lov by měl vyrazit právě..."
Náhle nad řekou přeletěl poměrně velký létající plaz, a vytáhl z vody kluzkou rybku.
"... teď!" rozchechtal se Ewet.
"Vypadá jako takový miniaturní quetzalcoatlus," poznamenal Jack, "ten tvar zobáku... tohle je nějaký azhdarchoid!"
"Nejspíše ano," usmál se Ewet, "poprvé jsem se s ním setkal teprve v lednu tohoto roku. Na řece žije několik párů. Měli byste je vidět při páření... Páří se totiž v letu, přitisknou se k sobě, a letí těsně nad vodní hladinou... No, a jednou, tuším v březnu, jsem viděl, jak po samici chňapl krokodýl čelnatý, a samce, který se jí pořád pevně držel, taky stáhnul pod hladinu. Bylo to kruté."
"Ne každýmu se podaří sníst pářící se pterosaury," zasyčel Akihiko. Fahad se té poznámce musel smát.
"Slyšíte ten hluk?" zeptal se svých přátel Ewet.
"To jsou peřeje, které se nacházejí... nevím, nějakých patnáct metrů před námi, tam za tím hustě porostlým zákrutem. Tam se střetávají řeky Ubangi a Kongo. Dál už nemusíme plout po řece. Navrhuji zakotvit na pravém břehu, a vydat se do lesa pěšky. První vesnička kmene Un-luba, na kterou bychom měli narazit, se bude nacházet asi tak tisíc sto metrů západně od naší současné pozice."
Hlubiny pralesa byly živé. Jackovi mohly nadšením vypadnout oči z důlků. Věnoval pozornost každému barevnému brouku, každému ptačímu volání. V jednu chvíli Akihiko chytil jakéhosi užovkovitého hada, a nikdo z týmu jej nedokázal identifikovat.
"Určitě nový druh," řekl Pierre, "měl bys ho popsat, Akihiko."
"Na to bych potřeboval PhD z herpetologie, kámo," řekl japonský zuřivec, a hada hrubě hodil zpět mezi křoviny, až to ostatní členy týmu vyděsilo, "a to nepotřebuju. Akademici jsou stejně šáhlí."
"To máš pravdu," zasmál se Jack, "někdy si říkám, jestli jsem to neměl na svém otci vypozorovat... než jsem se dal na stejnou dráhu, jako on."
"Jackův otec je skutečný akademik," řekla Akihikovi Pauline, "nikdo člověka nedokáže odradit víc stát se vědcem, než Graham Owen. Má až příliš velké ego."
Z lesa se ozvalo lidské volání. Snad šlo o jakýsi dotaz. Lovci kryptidů mu nerozuměli, ale Ewet ta slova rozeznal. Odpověděl na něj velmi podobným způsobem, a pak se na své přátele otočil: "Lidé z kmene už o nás vědí. Za chvíli přijdou, a odvedou nás do své vesnice."
Un-luba nemohl být přátelštější kmen. Drobní mužíci s červeně pomalovanými břichy a žlutými skvrnami na tvářích působili velmi přátelsky. Ve vesničce byli Lovci kryptidů přivítáni ženami a dětmi. Nikdo z nich překvapivě nebyl oblečený. Byli to jen muži, kteří se při pochodu lesem částečně zakrývali.
"Hele, na nějaký domorodý striptýz jsem se nepřihlásil," poznamenal Akihiko.
"Mlč už někdy," napomenul ho Fahad.
"No jo, tobě se to líbí, ne? Jak se před tebou ti chlapíci svlíkají... Člověk hned vidí, že se opalujou bez plavek."
Ewet se domorodců zeptal, zda v okolí vesnice neviděli obrněného plaza s kyjovitým výrůstkem na ocasu. Věděli moc dobře, na co se jich ptal, a ukázali mu, kam by se měl se svými přáteli vydat, aby zvíře našel. Při večeři složené z čerstvého ovoce se Lovci kryptidů opět cítili jako celebrity. Nevinné domorodé děti kolem nich pobíhali, a zdráhavě si prohlíželi jejich černé spandexové oděvy. Oblečení už na lidech, včetně jejich nedávného hosta Dereka Marshalla, viděli. Nikdy se však neseznámili se spandexem. Jakýsi odvážný klučík se v jednu chvíli rozhodl sáhnout Jackovi na záda, a za oblek mu zatahal. Nato děti propukly ve smích. Přišlo jim vtipné, jak se spandex choval při natažení.
"Hele, čemu se smějí?" vyhrkl Jack s pusou plnou rozžvýkaného banánu.
"Tomu, jak se oblékáte," odpověděl Ewet.
"Co je na tom špatnýho? Mě se moje šaty líbí," řekl Roger.
"Šaty, kámo? Spíš to vypadá jak prodloužený trenky," řekl Akihiko, "fakt všichni vypadáme směšně."
"Nebýt těchto obleků, tak jsme s Jackem po tom incidentu na řece promočení až na kůži. Myslím, že by nebylo špatné, kdyby se takovéto obleky dělaly ve velkém, a prodávaly se do všech koutů světa," řekla Pauline, "mají cooling a heating system, jsou voděodolné... Jsou fajn."
Pokud chtěli Lovci kryptidů přežívajícího ankylosaura spatřit ještě za denního světla, museli si pospíšit. Slunko se totiž chystalo jít spát, když velká hostina ve vesnici skončila. Ovšem jak se ukázalo, právě za večerního šera byl obrněný býložravec nejaktivnější. Jako první ho spatřil Pierre. Ankylosaur popíjel vodu ze stojatého jezírka.
"Propána, je nádherný!" zašeptal Jack poté, co byl na ankylosaura Pierrem upozorněn.
"Celá jeho hlava vypadá, jako by byla porostlá kostmi... jako u kongamata," řekl Pierre. Jack zakýval hlavou.
"To mi zase připomíná ten náš výlet na Lebeční horu," zasmál se Ewet.
Ankylosaur zavětřil, a mírně pohnul svým kyjovitým ocasem.
"Musí mít opravdu špatný zrak. Vsadím se, že nás nevidí," zašeptala Pauline, "ale určitě nás cítí."
"Za to může Roger," zasyčel Akihiko, "sněd moc ovoce a nešel na záchod."
"Ty seš fakt mizera, Akihiko," řekl mu Roger, "odkdy vůbec vtipkuješ, huh? Nejdřív máš totální depresi, a teď si z nás všech děláš srandu. Nepřecvaklo ti?"
"Nechte toho," napomenul je Jack, a začal se k obrněnému herbivorovi blížit. Nechtěl se spokojit s pohledem ze vzdálenosti osmnácti metrů. Pomalu slézal po hustě zarostlém svahu k jezírku. Ankylosaur se počínal pást na keřících, jež jezírko obklopovaly. Strhával z nich drobné lístky pomocí silného, širokého zobanu.
"Vydržel bych tu celé hodiny," řekl Fahad, "je to nádherné zvíře. Ewete, za tohle ti moc děkujeme."
Nadšení z pozorování dinosauřího tanku však netrvalo příliš dlouho. Bez varování se najednou z oblohy, skrze škvíry mezi větvemi pralesních velikánů, snesla kovová klec. Spustila se přímo na ankylosaura. Ten ani nezabučel. Jeho ocasní kyj se sice dotkl kovových mříží, jinak však nedával najevo, že by byl nějakým způsobem rozhořčen blížící se ztrátou svobody. Po řetězu sešplhali ke kleci dva lidé - jakýsi Konžan a Evropanka.
"Uspi ho, Nsaku," řekla žena tiše Konžanovi. Teprve v tuto chvíli začal ankylosaur bučet. Muž strhl ze svých zad batoh, a vytáhl z něj krabičku s uspávadli. Ta mu ovšem okamžitě vyletěla z rukou vlivem laserového paprsku. Vyděšeně se otočil směrem k místu, ze kterého paprsek vyletěl. Z křovin vystoupil Jack, a laserovou pistolí na oba pytláky mířil.
"No to snad ne," vyhrkla ta Evropanka, "jen jestli to není ten slavný Jack Owen, vůdce Lovců kryptidů. To nemůže být ani náhoda, že tu právě jste... uprostřed země nikoho, když si přijdeme odchytit dost možná nejzajímavějšího konžského kryptida, se najednou objevíte zrovna vy! Asi chcete mít problémy... Sledoval jste nás sem?"
Lovci kryptidů, poslouchající rozhovor z nízkého svahu, na sebe vzájemně pokývali hlavami, a začali se křovisky k pytlákům a odchycenému ankylosaurovi plížit.
"Můžu vás ujistit, že jsem vás nesledoval... Obdivoval jsem toto zvíře, a najednou... z čista jasna se tu objevíte vy... Jste nějací...?" řekl klidně Jack.
"Lovci kryptidů? To jsme," odpověděla Evropanka.
"Ne, Lovci kryptidů nejste. Lovci kryptidů totiž... nechytají kryptidy do kovových klecí spuštěných z... čeho? Z nějakých tichých letadel? Co to tam nahoře máte? Létající talíř?" reagoval na to Jack.
"Je to Noémie Balland," řekla nahlas Pauline. Ostatní členové týmu vystoupili z křovisek, též s vytaženými laserovými pistolemi. "Tohle je ta borka, se kterou jsem se setkala v Litvě," pokračovala Pauline, "pokud vím, pro Nastasyi odchytila leprikóna. Asi se docela činí..."
"To jo. A teď mám za úkol chytit ankylosaura. Vy jste tu teda kvůli němu, ne kvůli mě... Taky jste o nějakém tom Marshallovi a jeho dinosauřím obrněnci slyšeli?" zasmála se Noémie.
"Jsme tu z docela jiného důvodu," řekl Pierre, "ale jsme Lovci kryptidů, a být Lovcem kryptidů znamená... no, nelovit kryptidy tak, jak to děláte vy."
"Sorry, krajánku," řekla mu Noémie, "tenhle už je náš."
Nsaku velmi rychle z protějších stěn klece stáhl silné desky, a zasunul je ankylosaurovi pod nohy. Klec byla pomalu vytahována nahoru.
"Merde, to teda není," křikl Pierre, vyskočil, a pěstí přetrhl řetěz spojující klec s Noémiiným vzdušným plavidlem. Klec spadla na zem, a ankylosaur znovu zabučel - tentokrát však velmi podrážděně. Udeřil ocasovým kyjem do mříží, a osvobodil se.
"Nsaku, ta uspávadla!" vykřikla Noémie.
"Jsou na padrť," odpověděl její společník.
"Necháte to zvíře být," řekl Jack, "jasné?"
Noémie pohlédla na Pauline. "Ty jedna feno," řekla jí naštvaně, "teď si na tebe vzpomínám. Převlékla ses za pytlačku, a infiltrovala jsi naše setkání. Přihlásila ses o odchyt koakun-kluna... Takže jste ho vlastně šli chytit vy, ne? Vy všichni? Tohle se Serafině líbit nebude."
"Jen ať se jí to nelíbí," řekla na to Pauline, "možná ona sama vůbec neví, co se vlastně děje."
"Nsaku," oslovila Noémie svého společníka, "pojď, vyšplháme nahoru. Nenechám na sebe mířit laserovými pistolemi nějakých bývalých teroristů. Je mi z nich na zvracení, jenom když je vidím... idioty."
Lovci kryptidů se vítězoslavně postavili kolem zachráněného ankylosaura, vracejícího se k zeleninové večeři.
Elgin Chavarria a Vincente Nieto vstoupili do výtahu v hlavní budově Nieto Industries na území bývalé Granady. Oba byli oblečeni v čistých, nažehlených černých oblecích. Elgin měl na sobě červenou kravatu, Vincente zase kravatu fialovou. Chvíli jen stáli vedle sebe, a ani se na sebe nepodívali. Teprve po třiceti vteřinách se rozhodl Vincente nepříjemné mlčení ukončit.
"Krásná budova, že?" zeptal se, a na Elgina se přátelsky usmál.
"Mohla by zevnitř vypadat lépe," odpověděl nikaragujský předseda vlády, "zaprvé by to chtělo více laviček, více pohodlných křesel... už v přízemí. Čekal jsem před výtahem na váš příchod neuvěřitelně dlouho, a neměl jsem si, kam sednout..."
"Mohl jste vyjet výtahem nahoru," řekl s úsměvem Vincente, "jak dlouho jste tam stál?"
"Pane Nieto, vás alespoň trochu znám. Jste ze stejné strany, jako já. Oba chceme, abychom na tom byl nikaragujský národ nejlépe. Tam nahoře, tam na nás čekají nějací podivní businessmani, a těch... těch se trochu bojím," odpověděl Elgin.
"Pořád nechápu, proč jste mi sem neposlal ministra průmyslu a rozvoje?" zasmál se Vincente.
"Ale prosím vás, copak ten má s tímhle vším... s tímhle vším, co se děje... co do činění? Vy jste taková naivka, Vincente," odpověděl naštvaně Elgin.
"Promiňte, pane premiére, ale jak víte, jsem v tom všem nový, a..."
"Radši mlčte. A doporučuju vám, neříkejte před tím businessmanem vše, co vás napadne. Kdyžtak se nejdřív poraďte se mnou... šeptem do ouška, jak se to obvykle dělává. Rozumíte?" řekl mu Elgin.
"Ano, pane," odpověděl dotčeně Vincente.
Nikaragujský předseda vlády se nervózně podíval na své drahé hodinky Daniel Dante V1. "Další věc, kterou byste jako vlastník Nieto Industries mohl nechat vylepšit, je výtah. Tahle krabice je nahoru tažena příliš pomalu," pokračoval.
"Dobrá. Objednám nový výtah. Jenže to se asi vedení Nieto Industries bude muset přesunout někam jinam," odpověděl Vincente.
Při těchto slovech dosáhl výtah nejvyššího patra, a jeho dveře se otevřely.
"Mám takový pocit, že vím, kam by se vedení Nieto Industries mohlo přesunout," řekl tajemný muž sedící za Vincenteho stolem.
Vlastník firmy jej pozdravil, a pak se trošičku zarazil. "Promiňte, pane Orozco, ale na židli, kterou jste obsadil, mám sedět já," řekl mu s pomalu se vytrácejícím úsměvem.
"Opravdu? Och, promiňte mi tu nezdvořilost. Jenže já si rád posedím tady, u zdi, kde na mě z oken sluníčko nevysílá své paprsky... dozvíte se, proč," odpověděl businessman.
Vincente se vyděšeně podíval na Elgina. Ten pokrčil rameny. Dveře výtahu se mezitím zavřely. "Prosím, posaďte se," řekl tajemný pan Orozco.
Nikaragujský předseda vlády si sedl na židli před stůl jako první, a pohlédl mu do tváře. "Proboha... Co to má znamenat?" vyhrkl. Pak bolestně vydechl, a obličejem prudce narazil o stůl. Vincente si všiml, že měl v krku zabodnutu jakousi šipku. Také si všiml, že v otevřeném okně seděl muž oblečený v černém, s maskou na hlavě. Vincente zvedl obočí, zašilhal, a otočil se ke dveřím výtahu. Se zděšením si uvědomil, že je blokoval dvoumetrový kovový muž. Natáhl k Vincentemu levou ruku, a z otvoru v zápěstí se mu vysunulo malé pětihlavňové dělo.
"Prosím, posaďte se, pane Nieto," řekl Orozco vlastníkovi firmy. Vincente se usadil na židli vedle Elginovy mrtvoly.
"Nehleďte si té špíny. Podívejte se mi do očí," řekl Orozco. Vincente se vyděsil.
"To... to není možné!" vykřikl.
"Kdo jsem, pane Nieto?" zeptal se Orozco.
"To není možné!" zařval Vincente.
"Tak kdo, sakra, jsem?!"
"Pane Dascombe? Co tady děláte?" zeptal se Vincente. Orozco se začal smát. Metaller se začal smát, až mu skřípaly kovové rty. Black Spier, sedící v okně, se mohl za břicho popadat, div že z okna nesletěl.
"Co chcete, pane Dascombe?" zeptal se Vincente.
"Ty jsi takový hlupák," řekl mu tajemný mužík, "když jsme se potkali minule, měl jsem tyhle falešné vousy." Vousy si strhl z obličeje, a hodil je Vincentemu do rukou. "Kdo jsem teď?"
Vincente vykulil oči. Jak mohl být tak hloupý? Jak to, že si minule nevšiml, že Derian Dascombe byl jeho zesnulým bratrancem?
Deylin se řehtal. Přejížděl prsty po stole, zakláněl se, a snažil se potlačit svůj záchvat smíchu. "Ty neskutečný blbče! Je vidět, že tě opravdu vytáhlé z nějaké průměrné firmy na severu této zatracené země... Gratuluji, bratranče. Cena Největšího idiota roku 2022 bude udělena tobě!"
"Co má tohle znamenat? Máš být mrtvý, Deyline," řekl Vincente skrze zuby.
"Ach jo, kolik lidí mi to v nedávné době řeklo... Vlastně šest! Jsi sedmý. A sedmička je šťastné číslo... Takže, protože jsem tak hodný, ti dnes splním tvé nejtajnější přání!" smál se Deylin.
"A to je...?"
"Setkat se znovu s ostatními členy Nietovy rodiny," odpověděl Deylin.
"Všichni ostatní členové Nietovy rodiny jsou mrtví," řekl na to Vincente, "chceš mě zavraždit?"
"Co jiného mi zbývá, bratránku? Převzal jsi moc nad mou společností, protože si tě do této pozice dostal současný nikaragujský prezident... Hmm, idiot jeden. Všechny chyby se ale dají napravit."
"Nech mě hádat, ty psychopate," sykl Vincente, "tvá smrt byla pouhou lží. Snažil ses něčeho dosáhnout, a proto... proto ses nechal prohlásit za mrtvého."
"A to je tak všechno, co ty potřebuješ vědět. Vincente, nikdy jsme se spolu nesetkali, ale můžu ti říct, že jsem tě vždycky potají obdivoval."
"Potají obdivoval?! Nech si ty kecy, ty hnusný grázle! Jsi vrah, a mučitel, a sebestředný hajzl, Deyline! Jsi megaloman, a psychopat..."
"Blá, blá, blá," řekl komicky Deylin, a zhluboka se nadechl.
"Chceš vědět, jestli jsi byl součástí mého plánu?"
"Ne. Nechci od tebe vědět nic," odpověděl Vincente.
"Dobrá. Metallere?!"
Kovový robot přikročil k Vincentemu. Ten se začal třást strachy.
"Budu na tebe hodný, Vincente," řekl Deylin, "ano, byl jsi součástí mého plánu." Vincente se rozbrečel.
"Ó, ššš! Neplač, děťátko! Nieto zkrátka musí být jen jeden..." usmál se na něj Deylin.
Vincente začal vřískat. Zády mu projela Metallerova čepel z meteokolosia. Řval, házel sebou, a po chvíli kašlal krev.
"Budu na tebe velmi hodný, Vincente. Nenechám tě umírat deset minut, jak jsem původně chtěl... Ne. Protože jsi na mě zapůsobil, a protože jsi tak slušný, dám ti jedenáct! Metallere, ne tak rychle, ať si poslední chvíle svého života můj bratránek užije!" smál se Deylin.
Pak se zvedl, svého kovového syna pohladil po rameni, a spolu s Black Spierem, který si strhl z obličeje masku, se nechal odvézt výtahem do přízemí.
"A teď tunelem hezky do naší základny!" vykřikl dětinsky Deylin, když se dveře výtahu zavřely. Metaller pokračoval v pomalém masakrování jeho bratrance. V budově takto brzy ráno nikdo jiný nebyl.
Barbara Kentová se probudila. Zdál se jí příšerný sen. Slyšela v něm něčí křik. Křik své přítelkyně Amandy. Zaslechla také Meganino volání o pomoc. Trhla sebou, a sedla si. Její kolegyně ležely po jejích bocích, a spaly. Trojice bývalých agentek CIA se nacházela v jakési kovové kleci. Místnost, ve které spaly, byla temná. Barbara se zvedla z podlahy, a zmáčkla v rukou zmuchlaný papír. Teprve nyní si vzpomněla na to, co jejímu uvěznění v kleci předcházelo. Spolu se svými kolegyněmi hovořila s prezidentem Arauzem, Evanem Sellersem a Archibaldem Quartermainem. A pak... Ano, Quartermaine jí dal do ruky tento zmuchlaný papír. V místnosti však nebyla žádná okna. Žádné světlo. Nemohla si přečíst, co bylo na papíru napsáno. Jediná světýlka, která v místnosti viděla, byly rudé oči nějakého tvora. Dost nahlas funěl.
Netrvalo dlouho, a probouzející se agentky měly návštěvu. Ozbrojenec, kterého Barbara uvrhla do říše snů pomocí falešného holuba, jim donesl jídlo a pití.
"¿Perdóneme? Můžu se vás na něco zeptat?!" vyhrkla Barbara, když svalouš v místnosti rozsvítil. V tuto chvíli také vyšlo najevo, že se zde nacházely dvě klece - jedna s agentkami, druhá s dvounohou příšerkou, jež byla velmi podobná varginhskému ďáblovi z Brazílie.
"¿Qué mierda quieres de mí?" zeptal se ozbrojenec, a zastrčil do klece tác se třemi talířky pokrytými slizkou kukuřicí z plechovky a plastovou lahví s jakousi tekutinou.
"Myslely jsme si, že nás zabijí," řekla Barbara, "kde jsme?"
"Kde? Pod palácem," odpověděl ozbrojenec, "nebojte se, nebudete naživu dlouho."
"Ne? Tak proč jste nám přinesl jídlo?" zeptala se suverénně Barbara.
"Abyste hned nechcíply, když do vás zajede jehla," odpověděl ozbrojenec, a dal se na odchod.
"Jehla s čím?"
"Budou na vás dělat pokusy, perras," zněla ozbrojencova odpověď, a ukázal prstem na ďáblíka ve vedlejší kleci, "stejně jako na týhle hnusný potvoře."
Barbara se k němu okamžitě otočila zády. Ne proto, že by ji urazil výraz "perras" - byla už na ledaccos zvyklá. Uvědomila si však, že měla poslední šanci přečíst si Quartermaineův vzkaz. Na papíru bylo Angličanovým škrabopisem napsáno: "Ou ja pé, tů ďů ňů! Když kukuřička s limonádkou dohromady se dá, co pak naše vojny podivné čeká? Někdo musí donést směsici tam do hor, neb mozky našich vojen rozletí se všude! Oh yeah! Malý zelený cucák."
Barbara se rozchechtala.
Ozbrojenec vycenil zuby. "Něco k smíchu? Smějete se mojí bouli? Té, která se mi na hlavě vyrašila kvůli vám?"
"Ne, jenom jsem si na něco vzpomněla," zalhala Barbara, "klidně zhasněte."
"Počkej, ne! Ať nezhasíná!" vykřikla anglicky Amanda. Bylo však již pozdě. Zrovna, když se probrala, nastala v místnosti opět tma.
"Jsme vážně pod prezidentovým palácem? Drží si nás tu, aby na nás mohl udělat nějaký pokus... Proč?! Proč by chtěl dělat pokusy na lidech?" vyhrkla Megan.
"Těžko říct," odpověděla Barbara, "to teď není důležité. Poslyšte, přečetla jsem si Quartermaineův vzkaz."
"Cože?!" vyhrkla Amanda. Nevěděla, o čem Barbara mluvila.
"Dal mi papír, než nás uspali," odpověděla Barbara, "je na něm napsáno, že máme dát dohromady kukuřici, kterou nám právě přinesli, s tekutinou, která je v té lahvi... Počkejte, nejdřív je ale budeme muset najít."
"Do něčeho jsem šlápla," řekla Megan, "prosím, řekněte mi, že to není trus nějakého zvířete."
"To bude ta kukuřice," řekla Barbara, a tác zvedla z podlahy. Její oči si opět přivykaly na tmu.
"Co je v té lahvi?" zeptala se Amanda.
"Nějaká výbušná směs," odpověděla Barbara, "ale to ten ozbrojenec nevěděl."
"Takže nám ji poslal Quartermaine. Chce, aby to tu vybuchlo."
"Nejspíš," odpověděla Barbara, "ale nesmíme to odpálit tady... Chce to dostat tu směs... 'do hor'... to znamená, nahoru. Ale jak?"
"Kde je leprikón?" zeptala se Megan.
"No jasně, 'malý zelený cucák'! Tím Quartermaine myslel leprikóna!" vyhrkla Barbara.
"Opravdu? Já se po něm ptám, protože mi na něm záleží," řekla Megan, "proboha, co s ním asi udělali?"
"Jsem tady," ozval se z rohu místnosti hlas s irským přízvukem.
"Darraghu?!" vykřikla Megan.
"Psst, ne tak nahlas," odpověděl leprikón, "plížil jsem se za tím darebákem, který vám přinesl jídlo, a pronikl jsem dovnitř otevřenými dveřmi. Jsem tak malý, že si mě ani nevšiml."
"Oni tě nezavřeli do klece?" zeptala se Megan.
"Ne. Do ložnice už mě zpátky nedostali. Ukryl jsem se na chodbě, když s vámi prezident mluvil. Věděl jsem, kam vás přemístili... Také jsem byl nejprve držen v této místnosti. Znám to tu," odpověděl leprikón.
"Fajn, naházejme kukuřici do té lahve, pak ji dáme leprikónovi, a on ji odnese nahoru... Budova vyletí do povětří," řekla Barbara.
"Ale jak zatáhne za kliku, když je tak malý? A nejsou dveře zamčené?" zeptala se Megan.
"Dveře tu nikdy nejsou zamčené. Z klecí totiž nikdy žádné zvíře neunikne! A jak otevřu dveře? No, možná znám pár pěkných triků," odpověděl leprikón, a zasmál se.
Se syčící lahví naplněnou kukuřicí přiběhl ke dveřím, a začal vykládat jakési skřítkovské nesmysly. A pak se najednou v místnosti objevila záře. Dveře doslova vybuchly - vybuchly jako zlaté mince, jež se rozletěly po celé místnosti. Jedna zasáhla Amandu do oka. Velmi jí to zabolelo.
"Leprikóni a zlato," řekla Megan, "proč mě to nenapadlo dřív?"
"No, mě by ani ve snu nenapadlo, že leprikón je schopný přeměnit zrezlé dveře na zlaté mince. Jak to vůbec provedl?" reagovala na to Barbara.
"Kouzlo," řekla na to Amanda, mnoucí si oko.
"To tak," zasmála se Barbara.
Odvážného leprikóna Darragha potkal v přízemí budovy nešťastný konec. Podobně, jako se pod jeho rukama dveře změnily ve zlaté mince, proměnil se on na tisíce a tisíce kousků zčernalého masa. A zrovna jako on, rozletěl se na kusy i prezidentský palác.
Bývalým agentkám CIA trvalo celou noc, než se probojovaly sutí na povrch. Nikaragujští hasiči a policisté je považovali za členy Arauzovy ochranky. Agentky se dobře maskovaly svou perfektní španělštinou. O jejich vloupání do budovy nikdo nic nevěděl.
Ze střechy nedalekého hotelu sledoval explozi, příjezd hasičů a následné osvobození bývalých agentek CIA jejich neobvyklý spojenec, hubený excentrický Angličan, a zpíval si: "Och, ta kukuřička skvělá! Exploze tak dobře zněla! Nikdo neví, kdo to byl! Kdo Arauze nám odpálil! Ou jé, jé, jé, jů jé! Och, ta láhev skvělá! Exploze tak dobře zněla! Co to v ní jen bylo nalité? Že by třeba nějaká nová super věc, co já jsem vynalezl, ne? Né! Né! Nů né! Pchép! Basta půmpt! Kdo Arauze odpálil? Proč ho takhle podpálil? Protože nám power shift, brzy přijde vhod! A to, že nacionalisté vyhráli, to byl jen... co? No co? No co, Managuo?! Co to bylo?!"
Quartermaine začal nahlas řvát. "Co to bylo, proč to bylo, hlupáci vy jedni! No proč?! Protože už brzy... jé! Překvapení přijde!"
Nato se vrátil ke zpěvu: "Davy budou padat! A celý svět, šmadat! Protože vás odpálí! Svým geniálním plánkem! Jé, geniálním, jé! Geniálním, jé! Salve a ti, Nicaragua! En tu suelo, ya no ruge la voz del cañón, ni se tiñe con sangre de hermanos tu glorioso pendón bicolor."
"Mám rád Lovce kryptidů! Něco jsem už o nich slyšel, a myslím si, že dělají parádní práci. Odhalují tajemství přírody... Ne každý na to má, vypravovat se do vlhkých pralesů a do horkých pouští, a běhat za slepicemi z doby křídové! Takže jo, obdivuju je."
"Píšu o nich knížku. Nikoho nemám radši, než Lovce kryptidů. Ponořila jsem se do dětství Jacka Owena - zajímá mě, odkud je, co zažil... Ani jsem nevěděla, že i jeho otec byl zoolog! A jestli to děťátko, které s Pauline má, bude taky přírodovědec... No, mám je prostě ráda, Owenovi... a vůbec všechny spojené s Lovci kryptidů."
"Chci být jako oni. Spolužáci se mi ve škole smějí, když jim říkám, že půjdu na univerzitu, a že získám aspoň tři tituly, a stanu se zoologem, a objevím nějaký nový druh... O kryptidech každý z nich ví, ale myslí si, že člověk musí být nějaký bůh, aby se jimi zabýval. Pravda je samozřejmě taková, že se jimi může zabývat každý blbeček, včetně mě. A tím se nechci nějak shodit, a nechci nikoho urazit, ale Lovci kryptidů jsou lidé, jako všichni jiní. A dělají stejné chyby. To je dobře. Jednou ze mě bude kryptozoolog, to světu slibuju."
"Pro některé jsou to divňouši, ale pár z nich jsou taky vědci, a publikovali řadu vědeckých prací. Na to nikdo nesmí zapomenout! Pierre Leroy je možná člověkem, který provedl docela strašné věci, na druhou stranu ale popsal celou řadu živočišných druhů, jež byli předtím považováni za stvůry z pohádek. Není pochyb o tom, že tato skupina samozvaných naháněčů kryptidů prohloubila naše znalosti o světě přírody... a o nás samotných."
"O Lovcích kryptidů jsem prvně slyšel po událostech v New Yorku v roce 2017. Od té doby jsem jejich fanouškem. Akorát by mě zajímalo, co jsou opravdu zač... Nejsou to jen nějaké figurky? Neuplatil někdo pár individuí, aby ze sebe dělali před světem blázny, a pak ho... jako že zachránili? Nevím. Ale působí fajn."
Jack přejel prstem po displayi svého mobilního telefonu, a vypnul nahrávku s několika názory na Lovce kryptidů, jež lidé z různých koutů světa během těch let vyřkli v televizi, v rozhlase či v podcastech na internetu. Jeho pět kolegů, sedících kolem poradního stolu v hlavní místnosti londýnské základny, pokývalo uznale hlavami.
"Jsme docela dobří," řekl Roger, "neměli bychom se před sebou shazovat. Jsem hrdý na to, že jsem součástí tohoto týmu."
"Ewet nám ukázal, co jsme opravdu zač," řekla Pauline, "nejsme figurky! Jsme lidi, jsme Lovci kryptidů."
"Na Nieta už mě přešel vztek. Je mi jedno, že s ním sdílím tenhle svět... Jsou důležitější věci," zasyčel Akihiko.
"Taky se cítím líp," řekl Pierre, "rád bych se podíval na své včely."
"A já na svoje děti. Takže, když dovolíš, Jacku..." zasmál se Fahad.
"Jasně. Mise skončila... Ale... brzy se tu jistě setkáme znovu," řekl Jack, "ještě není všemu konec. Ani zdaleka. To mi věřte."
Jack a Pauline se odebrali za Njeri, která zrovna ukládala Deana ke spánku v jeho pokojíčku. Byl plný vystřižených dinosaurů, jež zdobili zeleně vymalované zdi, a z lustru viseli dřevění mamuti, vlci a pravěcí lidé. Njeri zpívala Deanovi ukolébavku: "Huna blentyn ar fy mynwes, clyd a chynnes ydyw hon, breichiau mam sy’n dynn amdanat, cariad mam sy dan fy mron, ni chaiff dim amharu’th gyntun, ni wna undyn â thi gam, huna’n dawel, annwyl blentyn, huna’n fwyn ar fron dy fam."
Malí chlapeček při jejím poslechu spatřil své rodiče, stojící ve dveřích. Radostně se na ně usmál, a pak usnul.
"Páni, to byla keňská ukolébavka?" zeptal se Jack.
"Ale jdi, ty hloupý," řekla mu Njeri, "velšská. To bys měl vědět, ne? Tvoje maminka byla z Walesu, Jacku, není to tak?" Jack se schválně zatvářil zmateně.
"Copak jsi nikdy neviděl Spielbergovu Říši slunce? Ten film touhle písničkou začíná!" smála se Pauline.
"Říše slunce? To byl ten film s malým Batmanem, co strávil půlku filmu resuscitováním mrtvého Japončíka?" řekl Jack.
"Někdy bych mu nejradši jednu pleskla," řekla Pauline o Jackovi, a s Njeri se vášnivě políbila. "Jdu udělat večeři," sdělila svým dvěma partnerům.
Jack se podíval Njeri do očí. "Jsem z Pauline docela unavený," zasmál se, "pořád si myslíš, že jsem okouzlující?"
"Když si to nemyslíš ty, tak jo," odpověděla mu Njeri, a také se s Jackem vášnivě políbila.
"Tak jo, paní doktorko," řekl jí pak roztouženě Jack, "jen ať mi někdo říká, že jste i vy byla součástí jeho plánu... heh."
Fahad vkročil do pokoje Nicholle a Marilyn, které se společně dívaly na film. Harvey seděl na židli v rohu místnosti, brýle s velkými obroučkami na nose, a spal.
"Holky, vy se tak pozdě večer díváte na televizi?!" řekl překvapeně Fahad. Harveyho jeho slova probudila, a skoro shodil lampičku z nočního stolku jedné ze svých dcer.
"To je pohádka, tati! Toho se nemusíš bát!" řekla starší Nicholle.
"Jo, přesně tak! Jmenuje se to Život brouka," doplnila ji mladší Marilyn.
"No, já se bojím, holky," řekl Fahad, a zakryl si oči. Nicholle a Marilyn se začaly smát.
"Fahade, strašně rád tě zase vidím," řekl Harvey, protáhl se, a přišel svého manžela políbit.
"Harvey, budu ti muset něco říct. Chci ti vysvětlit, co mě a mé přátele potkalo na cestě... Necháme holky dívat se na film, a půjdeme do kuchyně, jo? Nebuď z toho, co ti řeknu, vyděšený."
Pierre se vrátil ke svým včelám. Protože již padla tma, nechtěl poctivé dělnice rušit, a tak si jen sedl před včelí úly, a díval se na ně. Vzpomínal na vše, co prožil, a snažil se dát si to v hlavě dohromady. Ano, bylo mu již lépe, ale i tak potřeboval čas na to, aby si to v hlavě všechno srovnal.
Roger zavedl Akihika do jeho nového pokoje. Otevřeli si sklenici piva značky Outmeal Sout, a pustili si televizi, kde se mluvilo o neúspěšném hledání Akihika Yukimury v Tokiu.
"Kuso," sykl Akihiko, "Amano mě prozradil. Neměl jsem mu vniknout do bytu... Každej teď ví, že Akihiko je Habu. Už se o tom mluví i v britský televizi."
"Pamatuješ, jak jsem ti řekl, že by nebylo špatné něco změnit, aby ses cítil líp, kámo?" zeptal se ho Roger.
"Mě žádná změna nepomůže, Rogere."
"Já myslím, že jedna by pomoct mohla. Zahoď hada."
"Co tím chceš říct? Jednoho jsem už zahodil... do křovin v Kongu," sykl Akihiko, a napil se piva.
"Víš, jak to myslím. Nech hada být. Habu. Myslíš si, že tím, že jsi vnikl do Amanova bytu jsi něčemu přilepšil?"
"No, dovedlo mě to do toho skladu... a odtamtud jsem pak letěl do Kanady, a potkal jsem vás."
"Fajn, ale to bys zvládl i bez masky. Nepotřebuješ Habu. Nepotřebuješ masku. Myslím si, že bys měl být sám sebou, Akihiko. A nikým, ničím... jiným," řekl mu Roger.
Akihiko se pousmál. Ani nevěděl, proč. Roger ho však k něčemu navedl.
Poté se ve zprávách objevila fotografie nikaragujského prezidenta Lazara Arauze, který byl údajně zavražděn. Zatím se nevědělo, kdo za jeho smrt mohl.
"Sakra," zašeptal Roger, "celý prezidentský palác bouchl? Atentát! Tohle snad neprovedly naše známé, že ne?"
"Tohle není jejich styl, kámo. Ani já bych takhle někoho neodpálil," zasyčel Akihiko.
"Pánové," řekl Jack, stojící ve dveřích Akihikova pokoje, "nemyslíte si, že je na čase odhalit světu, že Deylin Nieto je naživu?"
Co v poslední části Lovce kryptidů čeká? Jak bude svět reagovat na odhalení o Nietově přežití? Jaký cíl Nieto celou touto hrou sleduje? Proč Jack a Pauline necítili bolest, když jim Ewet z jazyků vytahoval parazitické červy? Legenda o Lovcích kryptidů již brzy skončí...
Žádné komentáře:
Okomentovat