Noví Lovci kryptidů: PCSD (2/2)

Krvavé dobrodružství s Chupacabrami na Portoriku mělo na nové Lovce kryptidů a jejich spojence neblahý vliv. Wren Rivera měla sny, v nichž ji tito krvelační predátoři pronásledovali, už po proniknutí do Chupacabrami přeplněné staré základny Lovců kryptidů v jižním Londýně. Po návratu z Portorika však trpí příznaky PCSD, post-Chupacabřího stresového syndromu. Je to kontroverzní diagnóza, kterou popsal v roce 2031 americký psychiatr Roderick Keller. Vlivem změny biochemie mozku po telepatických útocích Chupacabry se přeživší oběti vracejí strašlivé, brutální vize, často zahrnující právě tato portorická stvoření, v jejich nočních můrách. Syndromem PCSD trpí i Winn Wilkinson, kterému Chupacabry pronikají do snů plných úzkosti z toho, že jeho otec přijde na to, jak si Winn bez svolení půjčuje jeho vysokorychlostní letoun. Zároveň však zažívá ještě něco. Jako někdo, kdo má u sebe vzorky krve a několik předmětů ze staré základny Lovců kryptidů a zkoumá je, je ve svých nočních můrách sužován zvláštními požadavky říci svým Chupacabřím trýznitelům, co všechno už o tajemném zmizení starého týmu zjistil. Hovořil o tom s Wren přes Zoom. Zakládající členové nového týmu si domluvili osobní schůzku, aby to pořešili. Winn si však nebyl jist tím, zda jejich rozhovor proběhl v realitě, anebo v dalším snu - podobně jako Wren, zdají se mu nyní sny ve snech, opět s Chupacabrami. V páteční zářijové ráno se při cestě do školy Wren přihodila nepříjemnost - byla napadena svými dvěma šikanérkami Simone a Danny. Poté, co ji Danny uhodila do tváře pěstí, zasáhl vysoký muž, který se poté lovkyni kryptidů představil jako Terrence Zander. Je členem Mezinárodní unie parapřírodovědného výzkumu, zná se s profesorkou Alondrou Pietri, a znal také některé zmizelé Lovce kryptidů. Chce Wren a její přátele varovat před agentkou Marillou Kent-Lyons a sdělit jim o ní "nepříjemnou pravdu".

NOVÍ LOVCI KRYPTIDŮ

PCSD, ČÁST DRUHÁ:

Wren kráčela spolu s Terrencem po špinavém chodníku vedoucím k Lena Wrice Industrial High School ve středovýchodní části Creek City. Studenti, kteří je míjeli, na vysokého svalnatého muže pohlíželi s bázní v očích. Někteří nedokázali uvěřit, že si Wren, zamlklý a všemi opovrhovaný geek, s někým takovým povídala.

"To není její táta, že ne?" zašuškal někdo.

"Ne, její táta je zdrogovaný loser," zněla odpověď.

"Její kluk?"

"Ty seš pěkně pošahaná, Liz."

"Ne, je to její úchylnej strejda. A jde si pro nás. Dneska bude ve škole dusno."

"Když na toho chlápka koukám, úplně cítím, jak mi odpadává jedna část těla. Ty vole, ať ke mně nejde blíž..."

"Seš si jistej, že ti spíš třeba neroste, Robe?"

Wren si toho šuškání a paranoidních pohledů pubertálních drzounů nevšímala. Věnovala pozornost tomu, co jí Terrence nonšalantně, bez většího zájmu o všechny ty podivně hledící středoškoláky, vyprávěl.

"Měl jsem tu čest setkat se s agentkou Kent-Lyons vícekrát, než bych si přál. Ani jedno z těch setkání nebylo přínosné, myslím si, pro obě strany," říkal pomalu, a sem tam přitom pohlédl na Wren, hledící do země, "její matky Mezinárodní unii parapřírodovědného výzkumu po léta důvěřovaly a udržovaly s ní vřelé vztahy. Pak ale obrátily, Amanda Lyons někdy - a nechci úplně říkat, kdy, protože to vše bylo za zavřenými dveřmi a nikdo by o tom vlastně neměl vědět - násilně přerušila konferenci, popravdě dosti kontroverzní konferenci pořádanou naším tehdejším prezidentem... Byla to konference týkající se výzkumu kryptidů středoamerického a karibského regionu."

"Co se stalo?" zeptala se zvědavě Wren, a konečně vrhla oči na Terrence.

"Bylo to mezinárodní pozdvižení. Došlo tam k únosu. Únosu, který zorganizovala," odpověděl Terrence, "spolu se svou manželkou. Držely několik lidí jako rukojmí, než... se došlo k jakési... dohodě, chcete-li. Padly tresty vězení, ne však organizátorkám únosu. Řekněme, že agentky Barbara Kent a Amanda Lyons měly pádný důvod podezřívat těch několik unesených... z nekalých praktik. Ovšem to, že tito unesení a posléze odsouzení a uvěznění vystupovali na konferenci pořádané naší unií, to agentky přesvědčilo jí už nikdy nevěřit."

"Říkáte to všechno tak... vágně," řekla Wren, "vůbec o ničem takovém nevím, a to jsem četla životopisy obou těch žen."

"Na oficiální zdroje, na biografie napsané pro veřejnost, se vůbec nespoléhejte. Podívejte se, slečno Rivero, pokud se zeptáte profesorky Pietri, potvrdí vám to, co jsem vám právě řekl. Byla totiž na té konferenci přítomna," pokračoval Terrence.

"Fajn. Pozadí chápu. A jak to teď souvisí s Marillou? Také se znepřátelila vaší unii nebo se jí aktivně snaží nějak poškodit?" zeptala se Wren. Přitom obhlédla okolí. Čím blíže se nacházela škole, tím delší byly zvláštní pohledy všech teenagerů v bezprostředním okolí.

"Marilla Kent-Lyons před třemi lety, v létě 2052, bez svolení pronikla do budovy naší unie ve Washingtonu D.C., s pomocí střelné zbraně zranila dva strážce, vyhrožovala násilím sekretářce a ukradla z tamního hlavního počítače čtyři terabyty dat. Systém zavirovala, a firmě, kterou jsme museli najmout na odstranění viru, trvalo tři měsíce, než její škody odklidila," hovořil Terrence, a pak se zastavil. Wren učinila několik kroků vpřed, než si všimla, že stál na místě, a prudce se na něj otočila. Terrence dodal: "Ten počítačový virus nebyl ze Země."

"Cože?" zamračila se Wren.

"Jednalo se o vysoce účinný malware mimozemského původu. Vedoucí té firmy nám sdělil, že nejspíše pocházel z marťanské lodi, kterou americké Ministerstvo obrany našlo na Antarktidě v roce 2036."

"Marťanská loď? Na Antarktidě? Co prosím?" ptala se Wren s vykulenýma očima.

"Dochází vám to, slečno Rivero? Na Portoriku jste byla krátce v kontaktu s agentem marťanského původu, který byl pravou rukou agentky Kent-Lyons."

"No jasně," řekla Wren a rychle zakývala hlavou, "R'onn. Tak se jmenoval!"

"Agent R'onn byl spolupachatelem onoho vloupání do naší budovy v D.C. Čtyřiatřicet osob, jež tam byly v době vloupání přítomny, telepaticky paralyzoval. Že byl z Marsu, to tehdy nikdo, kdo s ním přišel do styku, nevěděl. Od hlavy k patě byl zakrytý nějakou černou látkou. Nicméně jeden ze strážců, které agentka Kent-Lyons postřelila, ho řízl nožem. A analýza jeho krve potvrdila..."

"... že byl to samé, co se našlo v té marťanské lodi z Antarktidy, kterou určitě studovali lidi najatí Ministerstvem obrany," dořekla větu za něj Wren.

Terrence jen pokývl hlavou.

"Já myslela, že agentka Kent-Lyons dělá pro vládu," pronesla Wren, a nahlas vydechla.

"Ne. Pracuje pro stejnou organizaci, pro kterou pracovaly její matky po skončení CIA a úmrtí jejího ředitele Arika Thomsona v roce 2022," odpověděl Terrence, "ale o tom bych tady na veřejnosti vůbec nehovořil."

Wren si spěšně prohlédla své okolí. Kolem jdoucí studenti vypadali pořád tak zamračeně, paranoidně, nejistě.

"Proč s tím starším chlápkem tak dlouho kecá?" zašuškal někdo.

"Možná si domlouvají, co spolu budou dělat, až té holce skončí škola," zněla odpověď.

"Hele, nemyslíš ale na to, na co myslím já?"

"Kámo, jestli jsem někdy viděl nějakýho perverta, pak je to tenhle vysokej chlápek."

"Vole, ty seš ztracenej případ. Proč hned myslíš na nějaký takový sračičky? Fuj."

"Nevím, kámo. Ale týpek je svalouš, a něco mě nutí myslet na to, jaký by bylo ochutnat ty jeho bicepsy."

"Tak to seš pervert ty sám, ne, vole? Ne on."

"Když jsme se s Winnem poprvé potkali s agentkou Kent-Lyons, zachránila nám životy," řekla Wren Terrencovi.

"Anebo vás zneužila," řekl chladně Terrence, a zvedl obočí.

"Jak to myslíte?"

"Nebylo to poprvé, co se svými ozbrojenými společníky prohledávala lesy jižně od Creek City. Jednou, dávno, se tam střetla se členem naší unie. Nezávislým výzkumníkem. Skončil potom na vozíčku."

"Proboha," řekla nevěřícně Wren.

"Navedli jste ji, vy i pan Wilkinson. Navedli jste ji k těm tvorům, co vás chtěli zabít, a ona je pak naháněla dál ve městě. A možná, že několik z nich chytila. Někteří mí kolegové se domnívají, že s nimi má jisté cíle. Hovoříme tu o možnosti využití metamorfů s neobjasněným původem coby biologických zbraní."

"A to víte jak?" zeptala se Wren, a spěšně pohlédla na displej svého mobilního telefonu. Do pěti minut již měla být ve škole.

"Od přítele, kterého byste se svými přáteli měla poznat. Už je čas. Osvědčili jste se," odpověděl Terrence.

Wren vykulila oči. "Počkat, tohle je nějaký nábor? Vy se mě... nás... snažíte nabrat do nějaké vaší... co, pracovní skupinky v rámci Mezinárodní fucking unie parapřírodovědného výzkumu v nějaké válce s agentkou Kent-Lyons, které stejně nemůžu... nemůžeme... pořádně rozumět?"

"Jde tu hlavně o vás. O vaši bezpečnost. Můžu vás ujistit, že s vámi nechceme nějak manipulovat. Je jen třeba, abyste byli v obraze. Agentka Kent-Lyons je součástí něčeho, co může velmi ohrozit životy vás všech," odpověděl Terrence. V jeho hlase byl klid. Nepůsobil jako manipulátor nebo jako lhář. Wren zakývala hlavou.

"Dám vám svoje číslo," řekla, "můžeme se domluvit, kdy se znovu setkáme, nejlépe s tím vaším druhým kolegou."

"Nebudete litovat," usmál se příjemně Terrence, "rozhovor s ním pro vás všechny bude velmi přínosný. Nepochybně."

Wren z toho šla trochu hlava kolem. Snažila se vstřebat všechny ty informace nebo snad pomluvy, které od Terrence Zandera slyšela. Předtím, než zazvonilo na hodinu fyziky, vyhledala si o něm něco na internetu. Působil legitimně. Na oficiálním webu Mezinárodní unie parapřírodovědného výzkumu měl umístěnu fotografii, a vedle ní bylo napsáno, že byl držitelem doktorského titulu z Univerzity v Sydney. Předtím studoval v rodné Americe na Newyorské státní univerzitě a poté jako magisterský student na Harvardu. Kdyby měla více času, rozklikla by si i odkaz na jeho dizertační práci, kterou jí vyplivl Google Scholar, tento plán však musela odsunout na neurčito.

Po zazvonění vlétla do třídy její učitelka fyziky, Dana Pock. Byla to starší, asi šedesátiletá brýlatá paní s ohromným kudrnatým hárem světlé blond barvy, oblečená zrovna jako Sigourney Weaver v roli Ellen Ripley ve svém pátém Vetřelci ze druhé poloviny 20. let. Všem studentům rozdala testy, pak si natáhla nohy na stůl, a úděsně na ně všechny pohlížela, zatímco se nad testy potili.

Wren se kousala do rtu. Snažila se vybavit si cokoliv z učebnice fyziky, kterou pročítala, než se setkala s Terrencem. Ale nic se jí nenahazovalo. Byla vyčerpaná svými nočními můrami, naštvaná z rány pěstí od Danny, unavená z rozhovoru s Terrencem, a začínaly ji téci slzy. Kapaly na nepopsaný papír. Wren se je snažila zadržet, a silou oči zavřela. Nato uslyšela ďábelský smích. Chupacabří smích.

Winn si promnul oči. Nervózně pohupoval u pouliční lampy, a mžoural na kolem jedoucí automobily. Čas od času zazíval na celé kolo. Byl příšerně znaven.

Kdykoliv, kdy zaslechl smích, trhl sebou. Pojednou se jakési hihňání ozvalo zpoza jeho zad, a ukázalo se, že jeho původcem byla předškolní holčička vedená za ruku svou matkou. Podruhé se jakýsi zlověstný smích ozval z protějšího chodníku. Winn na něj upřel zrak, a spatřil dva teenagery, mladší, než byl on, tak ve věku čtrnácti let, jak se řechtali něčemu na tabletu, který jeden z nich nesl v ruce.

A pak se ozval ten strašlivý smích, kterého se obával nejvíce. Winn začal v panice oddechovat. Koukal všude kolem sebe, ale jeho původce neviděl. Přiložil si prsty rukou na spánky, a zmáčkl je. "Dost už," zašeptal.

"Zdar, losere," ozval se náhle známý hlas. Byla to Wren.

"Ty jo... to seš ty! Wren, já byl... úplně mimo," řekl Winn, a napřímil se, "seš... seš skutečná?"

"Čum na ty talíře kolem mých očí," odpověděla Wren, a ukázala na kruhy pod svýma očima, "that enough reality check four you?"

"Wren, já se z toho zblázním. Všude je slyším... všude slyším jejich smích!" vyhrkl Winn. "Chupacabry... jsou všude! Nevím, jestli je tohle sen nebo realita, prostě je už od sebe nedokážu rozeznat!"

"Hele, chtěla jsem, abychom se potkali tady, protože na konci Witmer Street je senzační čajovna," usmála se Wren, "a není drahá." Dlouze se zadívala Winnovi do očí. "Tak co, je to rande?"

"I guess," řekl nejistě Winn.

Jakmile prošli dveřmi malé pouliční čajovny s neonkovým nápisem Pepie's Tea, zapomněl Winn na své strasti. Uvnitř bylo příjemně, docela temno a prázdno, jen v koutku spolu hovořily nějaké dvě paní a popíjely přitom z šálků čaje, z nichž se kouřilo. Teenagerovská dvojice si sedla ke dřevěnému stolku v opačném rohu, Wren zády ke zdi, Winn zády k těm paním. Vzápětí za nimi přišla servírka, asi pětadvacetiletá slečna s blond vlasy staženými do culíku a výraznými, červenými rty. Usmála se na ně, a položila před ně tvrdý list s nápoji, které si mohli objednat.

"Pro mě zelený čaj, prosím," řekla jí Wren.

Winn se chopil listu. Přejížděl po něm znavenýma očima, a pak polohlasitě řekl: "Colu."

"Vole, ty seš lame. Takhle podporovat korporát, který ničí naši planetu."

Winn odkašlal. "Pomerančovou minerálku. Orange... Man Secret? Co to je za název?"

Servírka se usmála, a zmizela. Winn zamrkal. "Kde je?!"

"Šla pro pití, co jsme si právě objednali, ne?" uchechtla se Wren.

"Ty jo, Wren... já nevím, neviděl jsem jí odcházet, prostě se vypařila! Tohle... tohle není normální!"

"Uklidni se," smála se Wren, "proboha, aspoň na chvíli vypni. Žiješ v realitě."

"Kdybych to mohl říct s takovým klidem, jako ty," řekl dotčeně Winn.

"Hele, já to taky nemám lehké. Ty Chupacabry mě všude pronásledujou, v každém snu, v každé noční můře mě olizují a žerou a trhají na kusy, a už je mi z toho taky zle! Včera v noci jsem měla děsné sny. A ještě v nich figurovali moji rodiče. Ráno jsem psala test ve škole, a usnula jsem přitom. Slyšela jsem Chupacabří smích, cítila jsem, jak mě něco hladí po zádech, a pak jsem se probudila, a viděla jsem před sebou svou učitelku, která vypadá stejně exoticky, jako ten nejdivnější kryptid, jak mě osahává a říká mi, že hodina skončila. A že jsem totálně posrala test, do kterýho jsem nenapsala jediný slovo," rozpovídala se Wren.

"Já slyším jejich smích, i když bdím. Teda, myslím si, že bdím," řekl Winn.

Wren se znovu zasmála. Tentokrát však trochu jinak. V jejím hlase zaznělo cosi zvláštního, cosi děsivého. Winn sebou trhl, a prudce vydechl.

"Vaše pití," řekla servírka, a položila před něj sklenici s minerálkou. 

"Winne, začínáš mi dělat starosti. Opravdu se uklidni, tohle není žádný tvůj sen ve snu," řekla Wren, "taky je mám, to už jsem ti ráno říkala... ale nikdy nejsou takhle elaborátní."

"Fajn, fajn... jsem v klidu," řekl Winn, a na ex vypil celou sklenici minerálky. Nato nahlas říhl.

Paní v opačném rohu obě zakašlaly. Byly jeho chováním uraženy. 

Wren se začala nahlas smát. "No, ještě se tu user, vole."

"Něco takového se mi ještě nezdálo. Dobře, tohle je realita," řekl vážně Winn, "tak přejděme rovnou k věci. K tomu, jak se mě pořád Chupacabry v mých snech ptají na to, co jsem zjistil o těch věcech ze staré základny Lovců kryptidů."

"Řekni mi, co víš," šeptla Wren. 

Winn sebou opět trhl. 

"Co je? Vyklop to," pokračovala.

"Pamatuješ si, jak jsme u mě v pokoji analyzovali tu krev? Keiřina umělá inteligence říkala, že patřila Pauline Jetkins. Přesnost tehdy byla nějak 68 %. Dělal jsem ještě jeden test... ten to upřesnil. 73 %. Myslím si, že je dost pravděpodobné, že to opravdu byla její krev," rozpovídal se Winn.

"No, tím nejsem překvapená," odpověděla Wren, a napila se čaje.

Winn na ni vyjeveně hleděl. "Jak to, že sis neopařila jazyk?"

"Winne, pokračuj!"

Winn zděšeně polkl. "Kdyby tohle byla realita, křičela bys. Vždyť ten čaj je horký."

"Mluv, sakra!"

Winn se celý roztřásl, ale pokračoval: "No, a pak ta Keiřina umělá inteligence zjistila, že v tom samém vzorku byla i krev Chupacabry. Taky jsem udělal ještě jeden test. Stoprocentně to byla Chupacabří krev. Podobná té, kterou jsme si odnesli z Portorika, ale... no, jak to říct..."

"Poslouchám," řekla Wren, když byla Winnova odmlka příliš dlouhá.

"Pokud tomu správně rozumím, je to všechno jeden velký kápanec krve," šeptl Winn, "a teď vyvstává základní otázka. Byla Pauline Jetkins napadena Chupacabrou, nebo... byla ona sama Chupacabra?"

"Winne, byl to smíšený kápanec," řekla Wren, "systém clearly byl schopný rozpoznat lidskou i Chupacabří krev."

"Ne, ne! Ty to nechápeš. Ten druhý test poukázal na to, že je to krev z jednoho jedince," šeptal vyděšeně Winn, "z jednoho jedince, který měl jak lidskou, tak Chupacabří krev."

"Vole, nekecej," řekla naštvaně Wren, "chceš mi jako namluvit, že jsi začal věřit tomu, že Lovci kryptidů zmutovali v Chupacabry?"

Prudce na něj zamířila prsty svých rukou, a zaskřekala. Winn sebou trhl nejvíce za celé jejich rande, a začal vřískat.

"Kurva, děcka! Držte ty svoje klapačky!" zařvala na ně jedna z těch dvou paní v opačném rohu.

Wren se řechtala, až se za břicho popadala. Winn byl celý bledý. Servírka k nim přišla, sebrala Winnovu skleničku, a s úsměvem jim oběma řekla: "Trošku se ztište."

"Hele, neříkám, že Lovci kryptidů zmutovali v Chupacabry," řekl Winn, "to ne. Spíš... spíš chci říct to, že ty Chupacabry v té základně mají minimálně DNA Pauline Jetkins. A vzhledem k tomu, kolik jich tam je... chápeš... chápeš? Pokusy? Lidská DNA? Vložená do Chupacabří? Modifikace Chupacaber? Něco se utrhlo ze řetězu, ale... co když Lovci kryptidů v základně nebyli, když... když byla infestována Chupacabrami? Jedno krvácející zvíře bylo poloklonem Pauline Jetkins, a zbytek jeho DNA byl Chupacabří."

"Budu se na ty výsledky muset sama podívat," řekla nevěřícně Wren, "nic proti, Winne, ale jsem skeptická."

"To bys měla být, jestli chceš být vědec," pokýval uznale hlavou Winn. Promnul si oči, zavřel je, a pokračoval: "Pak je tu další věc. Provedl jsem první analýzu krve ze špičky té boty, co jsi v základně přebrala od Keiry. Percy mi sdělil, že si je na 81 % jistý, že patřila Fahadu Ghazallimu."

"Wow!" reagovala na to Wren.

"Ale! Ale zase je tam i Chupacabří krev. Takže je to stejné jako s tou krví z postele," řekl Winn, "což, mám pocit, hraje pro mou hypotézu."

"Myslíš si, že Lovci kryptidů klonovali a modifikovali Chupacabry ve své základně? To, co jsme viděli v té lednici... byly to části těl hybridů mezi Chupacabrou a člověkem. Ale sami jsme, a to si jistě pamatuješ, nerozpoznali, že by patřily jim. Takže..."

"Hele, třeba ta hlava, co vypadla z ledničky, patřila hybridovi, který byl založený na jiném lidském genotypu. Na genotypu někoho, o kom ani nevíme, že byl s jejich týmem spjatý! Ale to neznamená, že někteří další hybridi nevypadali jako Lovci kryptidů... jenom... s Chupacabří výbavou. Představ si hybrida Jacka Owena a Chupacabry. Velký, urostlý chlap s velkými drápy, dlouhým lepkavým jazykem..."

"I kdyby to byla pravda, co by se s nimi stalo?"

"Co když se sekundárně osrstili? Co když ty pohublé Chupacabry, co na nás útočily, byli oni? Ti hybridi? Co když jsi střílela laserovkou po zvířatech, která byla z půlky Jackem Owenem, Pierrem Leroyem, nebo..."

"Tomu se mi zas tak nechce věřit," odpověděla Wren. 

"Jak jsem říkal, to je dobře. Buď skeptická. Ale mě se to nějak dává dohromady... rozebíral jsem to s Percym, a udělal na to takovou statistiku, že sama budeš koukat, až se na to zajdeš podívat ke mně domů," řekl Winn.

"Zveš mě po tomhle rande k sobě domů?" uchechtla se Wren.

Winn zbledl. "J-já... n-no... u-už jsi byla v mojem pokoji m-mockrát..."

"To jo. Už se tam vyznám," usmívala se Wren, "hele, poslouchej mě, vole. Mám takový nápad, co bychom mohli dělat. Doufám, že máš zkušenosti."

Winn se tiše zasmál. Přetočil se v posteli, a zabořil svou pravou líci do polštáře. Cítil, jak bylo jeho povlečení propoceno. Ale vůbec mu to nevadilo. Srdce mu stále tlouklo.

"Půjdeš se osprchovat?" ozvalo se šeptem.

"Ještě chvíli tu zůstanu," odpověděl polotiše Winn, "rád bych si ještě o něčem popovídal."

"O čem?"

"Jsem s tebou strašně rád, Wren. Opravdu. Už nějakou dobu jsem ti to chtěl říct... přijde mi, že od první chvíle, co jsme se viděli v tom lese jižně od města... jsem po tobě pokukoval s docela vážným zájmem. Pochop to, holku, co se taky zajímá o kryptidy nenajdeš na každém kroku."

"Tak mě tu máš," zněla odpověď, "ale já bych se tě radši zeptala na něco jiného. Na ten výzkum vzorků z jejich základny."

Winn trochu mrzutě zakašlal. "No, dobře..."

"Jestli Lovci kryptidů opravdu experimentovali s Chupacabrami, a prováděli tyhle neetické experimenty... proč by tolik riskovali a hybridizovali jejich DNA s tou svou? Mohlo to být proto, že neměli lidské subjekty? Nebo je neměli na začátku, a pak už ano... a proto ta hlava někoho jiného, koho jsme nepoznali...? Museli vytvořit první populaci s použitím DNA členů týmu, kteří to svolili?"

"Nevím, Wren. Tohle všechno jsou začátky... ale viděla jsi výsledky té statistiky. Vypadá to přesvědčivě."

"Víš určitě víc. Máš tu ty vzorky dva měsíce."

"Něco by se ještě našlo, ale... já o tom všem nechci mluvit... aspoň ne teď. Nemůžeme si užít tyhle momenty?"

"Právě takhle si je užijeme. Winne, já chci vědět víc. Prosím. Řekni, co víš."

Winn vynořil ruku zpod peřiny, a svou milovanou pohladil po vlasech. Pousmál se. "Fajn. Dobře. Nechal jsem Keiřinu umělou inteligenci projet ten deník Rogera Neilla. Něco rozluštila. Dává to věci do kontextu."

"Co Percy zjistil?" 

Winn se zarazil. Náhle si uvědomil, že Wreniny vlasy byly jaksi hrubé. Ostré. To, jak se k němu přibližovala, rozbušilo jeho srdce stokrát více, než jak mu bušilo pár minut zpět. 

"Mluv, sakra!"

Hleděly naň dva rudé zraky, žhnoucí nenávistí. A pod nimi - ďábelský úsměšek, s dlouhým jazykem, který se vinul k Winnově tváři, a s ostrými zuby, z nichž zkapávala krev. Winn řval. Řval, házel sebou, a pokoušel se uchránit si své oči, ústa a krk netknuty, zatímco byl k matraci poután mohutnýma rukama s břitvovitými drápy, a příšera mu svým dlouhatánským jazykem ohmatávala obličej. Cítil, jak mu pukají oční víčka. Jak mu praskají rty. Jak mu z krku chrlí gejzír krve!

"Winne, co je? Winne, slyšíš mě? Seš v pohodě?!" křičela na něj Wren. Musela ho plesknout do tváře, aby přišel k sobě. 

Winn otevřel oči. Seděl na židli před svým počítačem, zcela oblečen, za světla. Uvědomil si, že vše, k čemu došlo v předchozích minutách, byl sen. Dlouze se zadíval na Wren. Oči mu kypěly bázní.

"Kámo, já si odskočím do jedné z vašich jedenácti koupelen, a ty tady mezitím usneš! Chápu, že jsi vyřízenej, ale mohl by ses trošku víc snažit neusnout při něčem tak důležitém, jako je skupinová terapie," vytkla mu Wren.

"Jo, najednou si připadám hrozně nevypovídaná," ozvalo se z počítače. Právě hovořila Keira.

Poté, co se Wren a Winn odebrali do domu Sawyera Wilkinsona, domluvili se s ostatními členy portorické výpravy na malé skupinové terapii, aby si společně pověděli o svém PCSD. V zoomové místnosti byli přítomni Wren a Winn, oba se nacházející ve Winnově pokoji, dále Keira, hovořící k nim z Londýna, Armando, který se připojil z Portorika, a profesorka Pietri, která byla na služební cestě na Martiniku, nicméně se přidala též.

"Poslední tři minuty tady mluvím o tom, jak mě Chupacabry pronásledují doslova v každém snu, jak za mnou lezou na záchod, do vany, jak je potkávám ve sklepě... jako by ty krysy, které tam žijí v realitě, nebyly už tak dost," stěžovala si Keira, "a ty přitom prostě usneš? To mi přijde urážlivé, Winne."

"Nedokážeš si představit, co urážlivého Winn provedl před pár hodinami v čajovně," uchechtla se Wren. Winn se na ni zadíval, jako kdyby ji chtěl zavraždit. Nedokázal uvěřit tomu, že před několika minutami snil o intimním setkání s Wren. Dívka ho praštila do ramene, a on zakvílel.

"Padavko," řekl s úsměškem Armando, "mám pocit, že na tomhle zoomovém setkání je jediný správný muž. Armando Villalon."

"Ale no tak, Winn si jen zdříml. Vždyť je unavený, stejně jako my všichni," zastala se Winna profesorka Pietri, "všichni trpíme PCSD. Mě se dnes v noci, když jsem přiletěla na Martinik, vyčerpaná z letu malým osobním letadélkem, zdálo, jak mi Chupacabra vlezla oknem do hotelového pokoje a pak se mnou mluvila. Její hlas byl hrubý, necitlivý, plný zášti a závisti... byla to ďábelská stvůra, zlomyslně se smála, a nakonec se ke mně nepříjemně lísala. Měla jsem z ní husí kůži. Ale postavila jsem se jí, a ona mě nechala na pokoji."

"Vy jste s ní v tom snu bojovala?" vyhrkl překvapeně Winn.

"Svým způsobem. Řekla jsem jí, že na mě nemůže, protože vím, že mě pronásleduje jen ve snu," odpověděla Alondra.

"A ona odešla?" zeptala se Wren.

"Civěla na mě, ještě jednou dvakrát se zasmála, a najednou byla fuč. Já se nato probudila, a popravdě, musela jsem se po tom snu jít napít. Ale ani na chvíli jsem nepochybovala o tom, že to byl jen sen."

"No jo, vám se to lehko řekne. Jenže mě ty potvory opravdu pronásledují všude..." zanaříkal Winn.

"Je třeba udělat si v hlavě pořádek. Znát své priority. Znát své strachy. Pokud jsi opravdu otevřený člověk, a nic neskrýváš, Chupacabry v tvých snech nemají, co zneužít," usmála se Alondra, "podívej se na mě. Já neskrývám nic. Nepotřebuji nic skrývat. Všechno, co ta zvířata mohou v mých nočních můrách dělat, je vést se mnou dialogy. Maximálně se ke mně v nich můžou fyzicky přiblížit, aby mě učinily nekomfortabilní. Ale já v sebe věřím, a nenechám se přepadnout, zneužít, natožpak osahávat... kdekým, včetně takové potvory. A tak... nemají šanci."

"Jo, kdybych tak neměl, co skrývat," řekl Winn.

"Někteří z nás to mají těžší, mají uvnitř... bouři," dodala Wren, "někteří se stydí za naše rodiče, další se stydí před nimi."

"Máme pocity, kterým nerozumíme, protože jsme teenageři," řekl Winn, "těžko se s tím pracuje."

"Tak se budete muset nad sebou zamyslet a nějak si to srovnat. Je to jediný způsob, jak z těch nočních můr učinit jen nepříjemné sny. Mozek každého z nás byl tím, co jsme zažili, změněn. Bude chvíli trvat, než efekt Chupacabří telepatie opadne. Do té doby bych vám doporučila pomalu si v hlavě udělat pořádek, a překonat to, čeho se bojíte. Možná to pro vás bude lepší i ve vašich reálných životech a ve vztazích s jinými lidmi."

"K tomuhle se musím přidat," řekl Armando, "z toho, co jsme od vás dvou slyšeli, mám pocit, že máte fakt nejhorší případ tohoto PCSD."

"Chce to introspekci. Chce to vhlédnout dovnitř a urovnat si, čím jste. A čím chcete být," přidala se Keira.

Winn a Wren se na sebe podívali. 

"Čím chceme být?" usmála se Wren.

"Lovci kryptidů?" reagoval na to Winn.

"To už jste," řekla jim přes Zoom profesorka Pietri, "ale určitě v sobě každý máte něco víc. Něco, co ještě nevyplulo na povrch, a dokud se s tím nesrovnáte, Chupacabry ve vašich nočních můrách to budou zneužívat."

Wren se zahleděla na podlahu. "Pro mě je to... celá ta věc s mým fotrem. Měla bych s ním promluvit. Zbavit se toho pocitu studu za něj..."

Winn jen zakýval hlavou. Bál se říci to, co jej hlodalo nejvíce. Stále se nedokázal přenést přes to, o čem před chvílí snil. Stále cítil, jak hladí Wren po vlasech, zatímco spolu byli v posteli, jen aby zjistil, že místo Wren tam vedle něj byla nechutná, krvežíznivá Chupacabra. 

"Hele, ještě mě napadl jeden způsob, jak se s naším PCSD vypořádat," řekla náhle Wren, "a tohle pomůže určitě i vám, kteří ho máte slabší."

"Poslouchám," usmála se Keira.

"Musíme něco dělat. Něco, co nás baví. Něco, při čem ani neusneme. Nejjistější způsob, jak zahnat noční můry, je žít naplno, skoro bez spánku," povídala Wren, "a my možnost žít naplno máme!"

"My?" zeptal se Armando. "Hele, hele... pořád si úplně nejsem jistý, jestli tahle grupa..."

"Je na čase začít plánovat další výpravu," zazubila se Wren, "něco velkého."

Pokračování příště...