Vypadá to, že poslední dobou stíhám psát popisky hadů jen jednou za měsíc - a od napsání toho posledního, konkrétně článku o zmiji íránské, už uběhlo nějakých devětadvacet dnů. Je nejvyšší čas seznámit Vás s dalším slíbeným hadem, se zmijí Wagnerovou!
Latinský název: Montivipera wagneri,
Rozšíření: východní Turecko, severozápadní Írán,
Velikost: 60 až 95 centimetrů.
Do rodu Montivipera patří osm druhů zmijí, jež se vyskytují v jihozápadní Evropě (Řecko, Turecko) a na Blízkém východě (Izrael, Sýrie, Írán). Mnohé z těchto druhů jsou přinejmenším téměř zranitelné, jiné jsou naopak klasifikovány jako ohrožené. Zmije Wagnerova je kriticky ohroženým druhem, endemicky se vyskytujícím na východu Turecka a v severozápadní části Íránu. Ze statutu ohrožené byla překlasifikována v roce 2009 po desítky let trvajícím náporu ze strany obchodu s domácími mazlíčky. Sběr volně žijících jedinců a jejich následný prodej do různých částí světa má hlavní podíl na zmenšování populací zmije Wagnerovy, hřebíček do rakve jí však může zakopat zničení přirozeného prostředí, k němuž momentálně dochází v relativně velkém měřítku. V současnosti budovaná přehrada Alpaslan-2 na řece Murat v provincii Mus na východě Turecka je zvláště velkým problémem; její stavba si již vyžádala zničení rozsáhlých stanovišť místní herpetofauny. Stavba zdaleka ještě není hotova, v roce 2017 se jí chopila česká společnost Energo-Pro, a pod jejím vedením je tamní unikátní habitat nadále fragmentován. Jen čas a úsilí zapálených ochránců přírody ukáže, zda má východoturecká populace zmije Wagnerovy šanci na přežití. Tento druh hada je Úmluvou o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin veden v Appendixu II, není tedy zatím na pokraji vyhynutí, nadějné vyhlídky však také nemá. Do kategorie Appendix II je rovněž řazen Bernskou úmluvou. Podle studie provedené v roce 2016 Bryanem Maritzem z University of Western Cape se jedná o jeden ze 30 nejohroženějších druhů zmijovitých na naší planetě. V Saint Louis Zoo v americkém Missouri běží chovný program zmijí Wagnerových, jenž v roce 2013 zaznamenal první velký úspěch narozením devíti háďat. Některé zdroje uvádějí, že zmije Wagnerova je druhem živorodým, jiné pak zase, že se jedná konkrétně o vejcoživorodý druh. V každém případě samice několik desítek dnů po zpáření přivádí na svět plně vyvinutá, patnácticentimetrová mláďata, patrně tedy vylíhlá v těle matky, a brzy na to je opouští. Dospělá zmije Wagnerova má nezaměnitelné vzorování. Na vršku hlavy se jí táhnou dva výrazné tmavé pruhy, jež se spojují do tvaru písmene V, přičemž se zužují směrem od krku k čenichu. Od oka ke koutkům rtů se táhne další černý proužek. Dorzální zbarvení je většinou šedé s velkými tmavými skvrnami (ač u některých jedinců mohou být i hnědé, žluté či oranžové barvy), doplněné o menší černé skvrnky pokrývající boky těla. Každá z velkých zádových skvrn pokrývá 4 až 8 šupin. Dorzální šupiny jsou kýlnaté, středem každé z nich tedy prochází výstupek, díky čemuž má had na omak drsnou kůži. Kýlem jsou vybaveny také šupiny temporální, nacházející se na zadní části hlavy. Každá z nozder je posazena uprostřed jediné nasální šupiny, oči jsou v přímém kontaktu se zvětšenými supraokulárními šupinami a obklopeny 12 až 15 cirkumorbitálními šupinami. Zmije Wagnerova má jen jednu řitní šupinu. Přirozeným prostředím této pravé zmije jsou stepi a kamenité sutě částečně porostlé vegetací ve výšce 1600 až 1900 metrů nad mořem. Její kořistí se stávají malí savci a ptáci, jež zmije Wagnerova loví ze zálohy. Zabíjí je hemotoxickým jedem, který velmi rychle po uštknutí napadá krvinky a vaskulární systém celkově. Uštkne-li tento had v sebeobraně člověka, může mít jed za následek odumření tkáně v místě kousnutí, neboť v ní jed naruší zásobu kyslíku a následně vyvolá nekrózu. Do kontaktu s lidmi se však příliš často nedostává, už jen kvůli své vzácnosti. Aktivní je zmije Wagnerova především za bílého dne, brzy ráno a také pozdě odpoledne až do soumraku, zvláště pak v teplých jarních a letních měsících. Během zimy je ve své vysokohorské domovině nucena po několik mrazivých měsíců hibernovat. Svým druhovým názvem ctí tato zmije německého dobrodruha, průzkumníka a geografa Moritze Wagnera, který byl též zapáleným přírodovědcem; prvním, který se pokusil popsat alopatrickou speciaci. Wagner při svých cestách po Blízkém východě na zmiji Wagnerovu narazil v roce 1846 nedaleko břehů Urmijského jezera v Íránu. Typový exemplář, jenž po skončení průzkumu přivezl do Mnichova, posloužil o 140 let později Göranu Nilsonovi a Claesi Andrénovi k popisu tohoto druhu. Do rodu Montivipera byla zmije Wagnerova spolehlivě zařazena v roce 2005 Thomasem Garriguesem.
Žádné komentáře:
Okomentovat