Ace Week 2023: Proti povinné sexualitě, ovládání vztahů a ztrátě osobní autonomie

Ve dnech 22. až 28. října 2023 probíhá další Ace Week, dříve Asexual Awareness Week, a pokračuje jím tak mezinárodní kampaň započatá v roce 2010 s cílem rozšiřovat povědomí o asexualitě a asexuálním spektru, o životech a zkušenostech ace lidí a potažmo lidí s dalšími asexuálními a aromantickými identitami, a ve své šíři v podstatě o (a)sexuální diverzitě druhu, ke kterému všichni patříme. Blogorgonopsid a jeho autor, který se již mnoho let identifikuje jako člověk na asexuálním spektru (a obecněji jako queer či LGBTQIA+), se do Ace Weeku zapojuje už pátým rokem. Mohu se přiznat k tomu, že svým vůbec prvním článkem o asexualitě na tomto blogu, napsaným v roce 2019, v současné době tak trochu opovrhuji, neboť neskutečně zobecňoval, vyhýbal se jakémukoli holistickému přístupu, nebyl dostatečně konkrétní a dokonce si zpětně myslím, že jen reprodukoval asexuální stereotypy; týkal se dvou acespec postav z mého tehdejšího příběhu Lovci kryptidů, a ne, přátelé, asexuálové nejsou chladní psychopati jako Akihiko Yukimura, který si potíral obličeje krví svých lidských obětí! 

Z předchozích ročníků vám doporučuji přečíst si články Ace Week 2020, ve kterém se ve zkratce dozvíte vše podstatné, Ace Week 2021: Jaké to je být ace, a loňský Ace Week 2022: O acefobii, queerfobii, heterosexismu a svobodě. V roce 2023 jsem se ace a aro tematice věnoval v článcích Aromantic Spectrum Awareness Week 2023: O (a)romantičnosti, monogamii a vztahových konstruktech, publikovaném k příležitosti Aro Weeku, a International Asexuality Day 2023: Asexualita je ta nejvíc queer věc, který jsem napsal v Mezinárodní den asexuality.

Ace Week 2023 bude na Blogorgonopsidu věnován takřka celý článkům o asexuálním spektru. Na rozdíl od předchozích let mu v rámci této příležitosti nebudu věnovat jeden, ale hned několik článků za sebou. Věřím, že čtenáři mého blogu jsou již s touto tematikou obeznámeni, a budou připraveni ponořit se hlouběji do konkrétnějších témat, která jsem pro tento projekt vybral. Do soboty Ace Week 2023 přeruším pouze dvěma příspěvky, z nichž jeden však bude též věnován lidské diverzitě, a druhým bude Obrázek týdne. Tolik k úvodu, kamarádi. Nyní vám prezentuji příspěvek s názvem Proti povinné sexualitě, ovládání vztahů a ztrátě osobní autonomie.

Žádný Tyrannosaurus sex. Asexualita je známa u rozličných živočišných druhů, a proč by ace nemohli být i dinosauři? Obrázek z webu Spreadshirt

Pro začátek si připomeňme základy. Co je vlastně asexualita? Asexualita je sexuální orientace definovaná nízkou nebo žádnou sexuální přitažlivostí k ostatním lidem, což tedy znamená, že člověk necítí sexuální/fyzické/erotické tažení k ostatním osobám. To samozřejmě nevylučuje potřebu vytvářet vztahy a nevylučuje to ani sexuální touhu. Existuje šest hlavních typů přitažlivosti; sexuální, romantická, platonická, sensuální, estetická a crush/squish. Asexuál (zkráceně ace) je člověkem, který necítí sexuální atrakci k ostatním lidem, ale ostatní může anebo také nemusí cítit; nemusí cítit sexuální, ale může cítit romantickou i všechny ostatní, nebo nemusí cítit ani sexuální, ani romantickou, ale třeba platonickou. Všichni lidé se od sebe liší, každý jsme něčím jiný a výjimečný, a necítíme se nutně jako ten druhý. Asexualita není životní styl, není to antisexualismus nebo averze k sexu, není to misantropie neboli nenávist lidí, je to zkrátka dobře sexuální orientace stejně jako bisexualita, homosexualita, heterosexualita a pansexualita. Protože se všichni od sebe lišíme a každý má se světem kolem sebe jiné zkušenosti, můžeme hovořit o existenci celého asexuálního spektra, jež je pochopitelně součástí širšího spektra lidské sexuality. Člověk, který o sobě říká, že je na ace spektru, nemusí být nutně "čistý" asexuál, ale třeba gray-asexuál (cítí sexuální přitažlivost k lidem jen jednou za delší čas; jednou za týden, za měsíc, za rok, jednou za život... každý to má jinak) nebo demisexuál (cítí sexuální přitažlivost k jedinci, se kterým nejprve navázal blízký, přátelský nebo romantický vztah; podle některých odhadů až 30 % lidské populace). Asexualita není žádným výmyslem, ale skutečným fenoménem, který lze vědecky studovat, jak u lidí, tak u jiných živočišných druhů, a který nám ve své úžasné šíři umožňuje dekonstruovat nereálné heterosexistické představy, které v novodobé historii o lidské sexualitě vznikly.

Nikdo pořádně neví, kolik lidí je vlastně ace nebo kolik jich je na asexuálním spektru. I ty můžeš být jedním z nás! Možná si celý svůj život říkáš, že čekáš na nějakého pravého partnera, ale cítíš, že tě vlastně lidé kolem tebe sexuálně vůbec nepřitahují, a že v nich vidíš jiné kvality, než údajná většina ostatních. Možná se dokonce rád koukáš na fotky nahých lidí nebo na porno, ale spíše z estetických důvodů. Anebo se možná podobným věcem vyhýbáš úplně, a pokud si někdy někoho najdeš, nebudeš s ním lézt do postele nebo se s ním líbat, ale preferuješ spíše nějakou formu aromantického, queerplatonického vztahu. Můžeš být sex-pozitivním asexuálem, který si užívá všelijaké sexuální aktivity, a přitom tě tví partneři ani nikdo jiný eroticky nenabušují. Nebo jsi ace a zároveň apothisexuál, a představit si sebe v sexuální situaci ti přijde odporné. To všechno a mnohem víc jsou naprosto validní zkušenosti, které tě činí unikátním. Ace spektrum je široké, a tolik různých zkušeností na něm lze pojmenovat. Máme tu třeba cupiosexualitu; cupiosexuál je člověk, který necítí sexuální přitažlivost ani touhu, ale i tak chce mít s někým sexuální vztah. Aegosexualita; tak se označuje člověk, kterého vzrušuje erotika či pornografie, ale k reálným lidem sexuální přitažlivost necítí. Opět podotýkám, že to vše jsou pojmy, se kterými se setkáte ve vědecké literatuře. Některé z těchto fenoménů byly prozkoumány lépe, jiné hůře. O některých toho víme opravdu hodně, o jiných dosud vyšlo jen pár vědeckých článků. V každém případě se naše znalosti lidské diverzity neustále rozšiřují, a výzkumu asexuality a asexuálního spektra se vědečtí odborníci věnují již desítky let.

S tím, co o ace spektru a o rozmanitosti lidské sexuality zjišťujeme, se samozřejmě mění náš pohled na svět. Jistě, byli jsme tu vždycky; asexuálové, bisexuálové, pansexuálové, gayové, lesby a lidé preferující vztahy pouze s opačným pohlavím žili v pravěkých tlupách, ve středověkých městech, pracovali v továrnách, skládali cihly jednu vedle druhé a budovali svět kolem nás; psali poezii a prózu, vynalézali a posouvali nás ve vývoji dál; měnili kulturu, politiku a revoltovali; někteří z nás dnes pracují v bankách, stojí za pultem v samoobsluze, studují, v útulcích se starají o zanedbané psy a kočky, natáčejí dokumenty o přírodě, dělají výzkum, uklízejí v hotelech, pracují jako letušky a letci, hrají ve filmech, čtou knížky a komiksy, vymalovávají kuchyně, píší blogy o všelijakých pravěkých i současných potvorách... Teoreticky jeden ze stovky lidí, které každý den potkáš, je na ace spektru; až deset ze stovky lidí, které za den potkáš, jsou gayi a lesbami; a každý, koho za den potkáš, je v nejhlubším nitru bisexuál. Heterosexuální kultura byla vykonstruována v posledním více či méně století. Předtím, než pár homofobních psychiatrů v roce 1879 popsalo homosexualitu a patologizovali ji, milovali se lidé různými způsoby. Byl Shakespeare gay? Možná! Byla Jane Austen heteroromantická asexuálka? Kdo ví, možná byla! Byl archeolog T. E. Lawrence taky ace? No, přinejmenším se o něm ví, že nejevil zájem o sex, což neznamená nutně, že byl ace, ale... kdo ví, třeba byl! Dokonce se debatuje o tom, že ace byl i Isaac Newton. V jeho případě si však musíme dávat pozor na jednu věc; taky mohl být vědomě v tzv. celibátu, a sexuální přitažlivost k ostatním lidem cítil, jen se z nějakého důvodu bál se před někým obnažit. Mohl být apothisexuál a zároveň heterosexuál; apothisexualita, tedy odpor k představě svého těla v sexuálním styku, se vyskytuje u všech sexuálních orientací (kolik heteráků to nepřizná, ale z představy ojíždění něčích šunek nebo lízání vulvy je jim na blití?).

Profesorka Jane Ward z University of California Riverside se heterosexuální kulturou a jejím mnohdy nezdravým dopadem na sebeoznačené heterosexuály zabývá ve svých dvou knihách; Not Gay (2015), jež pojednává o častém sexu heterosexuálních mužů s jinými heterosexuálními muži, a v mé oblíbené The Tragedy of Heterosexuality (2020). Ve druhé kapitole Tragédie heterosexuality mapuje postupný vývoj heterosexuální kultury především na severoamerickém kontinentu od začátku 20. století; od pochybných příruček pro "zdravé manželství" heterosexuálních párů, jež v oněch konzervativních časech začínalo pro ženu nepopsatelným traumatem znásilnění při svatební noci (nutno podotknout, že autory těchto příruček byli často eugenici a neomalthusiáni), až po absurdní pohádkovost oblíbeného sitcomu Přátelé (Friends) z 90. let, který přes všechnu prvotní (a pouze údajnou) liberálnost vztahů mezi hlavními postavami směřoval postupně k jejich vstupům do manželských svazků, čímž nakonec navázal na dlouhou tradici pro-monogamní a pro-manželské propagandy. Podle Jane Ward je heterosexuální kultura postavena na paradoxu misogynie; aby se totiž ženy a muži měli vzájemně rádi a vstupovali spolu do svazků vytvořených státem nebo organizovaným náboženstvím, heterosexuální kultura to musí své děti naučit. Proč tolik heterosexuálních chlapů odbíhá nechat si udělat blowjob jiným heterosexuálním chlapem? Proč tolik heterosexuálních žen v životě pocítí touhu po pohlavním styku se ženou? Možná proto, že heterosexualita je ta nejméně přirozená z lidských sexualit. Pokud ji dekonstruujeme, tak jako to udělala profesorka Ward, dojdeme ke zjištění, že není ničím než mocenským konstruktem. Romantizace monogamních, státem a jinými pochybnými hierarchickými dominátory řízených vztahů mezi muži a ženami, připravených o osobní autonomii, je totiž klíčem k množení lidí v umělých podmínkách - jako krysy v laboratoři.

13. září 2022 vydal Penguin Random House výtečnou knihu Refusing Compulsory Sexuality: A Black Asexual Lens on Our Sex-Obsessed Culture od esejistky a gender/queer anarchistky Sherrondy J. Brown. Je to must-read pro každého člověka, který se zajímá o gender, queer, heterosexualitu, naši (ne)svobodu v současném světě a v neposlední řadě samozřejmě o asexualitu a ace spektrum. V této knize se zabývá spojením kompulzorní neboli povinné sexuality s patriarchátem, rasismem, bílou nadřazeností, acefobií (tedy nesnášenlivostí vůči asexuálním lidem) a kapitalismem. Podobně jako Tragédie heterosexuality od profesorky Ward, i Zamítnutí povinné sexuality je knihou, jež otřese světem i těch největších odpůrců progresivního uvažování. Jak jsem již uvedl, heterosexuální kultura existuje z jediného prostého důvodu; nejde v ní o propagaci myšlenky zcela liberalizovaných heterosexuálních vztahů (ono třeba být heterák, ale žít v polyamorickém vztahu je už moc queer), ale o propagaci heterosexuální monogamie a monogamních partnerských svazků, jež napomáhají k reprodukci pracujících. Zamysleme se nad tím. Proč existuje manželství? Proč je lidem, mají-li dítě, doporučováno vstoupit do tohoto svazku? Benefity na děti, finanční odměňování, možnost sdílet spolu soukromé vlastnictví, akumulovat kapitál, bohatství... Existence manželství, jednoho z nejtragičtějších produktů patriarchátu, je nutně spojena s existencí kapitalistického systému, jenž z podstaty vytváří mezi lidmi nerovnost. A manželství je výplodem heterosexismu a heteronormativity. Jeho zrovnoprávnění pro gay páry samozřejmě napomůže odstranění konkrétních nerovností mezi gayi a heterosexuály (i to je jeden z mnoha důvodů, proč přeci podporuji petici Jsme fér!), ale v dlouhodobém měřítku je existence této donucovací instituce jako takové v podstatě dehumanizační, a brání skutečnému osvobození všech lidských bytostí.

Co vlastně ten termín "povinná sexualita" znamená? Jednoduše, hraje se na předpoklad, že lidé chtějí a potřebují mít sex. A nejčastěji je řeč o heterosexuálním sexu, a ještě konkrétněji o sexu vaginálním. Systém, ve kterém žijeme, nám chtě nechtě představuje škola; vzdělávání neprobíhá v dětství tak, že si každý z nás může vybrat, co se chce učit. Ve školách je mladým lidem představeno jen to, co po nich kapitalismus požaduje; aby jednoho dne, až vyrostou, poslouchali, pracovali a rozmnožovali se. Neexistence sexuální výchovy ve školách snižuje u mladých lidí možnost, že se dostanou k informacím o skutečné lidské diverzitě. Místo toho je podporována vykonstruovaná, nerealistická představa o tom, že "každý člověk se chce prostě šukat" a ještě důležitěji, že "každý člověk bude chtít mít děti". Dávejme si pozor - to, že chcete mít sex neznamená, že se chcete rozmnožovat. Jsou to dvě úplně jiné věci. Proto od vzniku našeho druhu lidé přicházeli s různými způsoby, jak se sexuálně uspokojit, aniž by riskovali otěhotnění - od heterosexuálního análního sexu po vynaleznutí antikoncepce. To je známo každému z nás, nemusíme se tím dále zabývat. Ovšem heterosexuální kultura stavěná na představě povinné sexuality je nutně spjata s reprodukcí kapitálu. V kapitalismu není člověk svobodný; buď je námezdním otrokem nebo je vlastníkem výrobních prostředků a pracující pod sebou mrská, přičemž z jejich práce akumuluje zisky a ty investuje dál. Ano, je to ještě složitější, ale v tomto článku se nebudu zabývat výrobou (nemusíte být marxistou, abyste si přečetli a pochopili Das Kapital a různá na něj navazující díla od ekonomů a geografů, kteří vědí stokrát více). Povinná sexualita není spjata s hledáním sexuálního uspokojení a naprostou volností ve výběru sexuálních partnerů. Jako koncept existuje ve spojení s reprodukcí, a tedy s donucovacími svazky jako je právě manželství, v nichž je reprodukce kapitálu v podobě lidí finančně odměňována. Pop kultura, časopisy pro ženy, časopisy pro muže, támhle ta pohádka a támhle ten sitcom z 50. let, támhle ten učitel v rodinné výchově a naproti němu ten ministr sociálních věcí, ti všichni hodlají koncept povinné sexuality podporovat, protože to znamená reprodukci kapitálu v podobě pracujících, reprodukci lidí, kteří jednoho dne budou v systému založeném na růstu pracovat a budou mu umožňovat dále růst. Dovolte mi k tomu mou vlastní poznámku: to je dehumanizační jak svině.

Ace vlajka na pride pochodu. Fotografie z webu Ace Week

Existence heterosexuální kultury a konceptu povinné sexuality je inherentně spojena s existencí kapitalismu. Entertainment favorizuje povinnou sexualitu (v heterosexuální a pro kapitalismus nejlépe reprodukční podobě), čímž v lidech internalizuje ono "každý člověk se chce prostě šukat" a "každý člověk bude chtít mít děti". A když se náhodou objeví film, který se této výzvě staví, hned se objeví (především na internetu) banda zmanipulovaných cishet mužů (nejčastěji ještě z toxické manosféry), kteří hned křičí, jak moc je to "woke" a "queer komunistická propaganda" apod. Můžeme doufat, že si tito lidé ulevují i jinak, než nekonsensuální dominancí nad ženami, po které zjevně každý konzervativní antifeminista celým srdcem i pinďou touží (cough, Landon Kaelber, cough!). S existencí povinné sexuality jsou spjaty i rigidní genderové role, tedy genderový esencialismus, kterému bychom mohli jinak říkat "pravicová genderová ideologie", zcela odprostěná od vědeckých poznatků o genderové diverzitě a fluiditě, jakož i od individuální zkušenosti každého člověka. Právě tyto rigidní genderové role jsou založeny na určitých očekáváních, která se systém snaží v lidské společnosti vůči každému konkrétnímu jedinci vytvořit; například očekávání založení rodiny a tedy reprodukce kapitálu v podobě dětí. "Rodina je základ státu," říkají často mileniálové a starší, a zároveň je základem kapitalismu; proto ji podporují organizovaná náboženství, též založená na donucování, na dominanci nad lidmi a v případě třeba křesťanských církví samozřejmě také na akumulaci bohatství a soukromého vlastnictví (já vždy s oblibou tvrdím, "ať vrátí, co nakradli!"). Současné, naší generací Z však naštěstí z velké většiny zavrhované vztahové expektance, jsou důsledkem plivání na lidské svobody násilnými a donucovacími organizacemi. Zavržením povinné sexuality můžeme říci "proti státu, kapitálu a organizovanému náboženství", protože právě tato svatá trojice veškerého útlaku ji propaguje; jejich existence je na ní závislá.

Manželství, založené na povinné sexualitě, bylo v průběhu desetiletí na severoamerickém kontinentu nástrojem antičernošského rasismu, genocidy původních severoamerických obyvatel a queerfobie. Dominující a autoritářské struktury jsou založeny na ovládání lidských vztahů. Některým původním Američanům byly monogamní manželské svazky přímo vnuceny, jejich kultury tak byly narušeny v rámci násilného kolonialistického tažení evropských dobyvatelů. Monogamní heterosexuální svazek v evropském a později tedy i americkém kontextu se musel zrodit v křesťanství, islámu a židovství; v průběhu času však nabyl násilné podoby, neměl-li ji od začátku (což je pravděpodobné). Kdekoli ve světě sloužil a dodnes slouží k legitimizaci násilí na ženách, a reprodukuje tak útlak žen, od bití po sexuální násilí. Na ovládání vztahů je postaven celý hierarchický systém, v němž žijeme. Zavržení povinné sexuality, heterosexuální kultury a nalezení osobní svobody, autonomie, ať už tělesné, tak duševní/psychické, třeba i nenormativní sebeidentifikací, je klíčem k vybudování humánnější alternativy. Skutečné osvobození kvíru - a každý z nás se rodí jako queer, nikdo nemá povinnou sexualitu a zárodky heterosexuální kultury vštípeny před začátkem života - závisí na našem postavení se, nejlépe společně, za vlastní jedinečnost!

Ale je tu háček. Smutný, a ne úplně vedlejší produkt heterosexuální kultury a povinné sexuality: nenávist. Nenávist vůči lidem, kteří nejsou heterosexuální, a kteří se tedy tomuto systému nepoddali, neboť se narodili jiní, a jejich zkušenosti se světem kolem nich nejsou ve shodě se systémovými očekáváními. To historicky vedlo ke zrození queerfobie ve všech podobách; acefobie, bifobie, homofobie, lesbofobie a také transfobie. Ti, jež lžím o povinné sexualitě a údajné přirozenosti heterosexuality v kulturním a systémovém smyslu uvěřili, mohou v některých případech bránit našemu osvobození i násilím. Podobně jako rasismus vyrostl z touhy mocných vlastníků výrobních prostředků, buržoazie, po rozdělení dělnické třídy ve Spojených státech, aby se nikdy nemohla celá spojit bez ohledu na barvu pleti a dosáhnout systémové změny, i queerfobie ve všech podobách slouží jako nástroj těch, jež se nacházejí v pozicích moci, k udržení heteronormativního a heterosexistického statu quo, který umožňuje růst kapitálu. Ať je to Putin, v jehož fašistickém Rusku bylo v roce 2015 asexuálním lidem zakázáno řídit auto, nebo DeSantis, za jehož vlády se Florida stala peklem pro všechny LGBTQIA+ lidi... ať to byli buržoazní psychopati, konzervativní katoličtí kněží nebo fašističtí vůdci, krajně pravicoví mediální manipulátoři nebo ultrapravicoví teroristé, jim všem slouží tato diskriminace osob, jež se normativnosti nějakým způsobem vymykají. Zajišťuje, že se všichni utlačovaní nikdy nespojí; že utlačovaný dělník, který internalizoval koncept povinné sexuality a očekávání monogamního heterosexuálního vztahu, se nikdy nepostaví proti svým bossům a proti vykořisťovatelskému systému spolu s queer lidmi. Ba naopak, díky tomu, že byl zmanipulován, bude se cítit jako reprezentant "normální většiny", a radši půjde na příští rajchliádu, než na pride pochod. A kvůli tomu bude celá naše společnost nadále trpět.

Být na ace spektru poskytuje člověku výjimečnou možnost dívat se na systém, v němž žijeme, přinejmenším částečně z vnějšku. Profesorka Ward několikrát uvedla, že my, queer lidé, máme jedno velké štěstí; heterosexuální kultuře jsme díky naší odlišnosti unikli. Vidíme, jak směšná je. A především, litujeme našich heterosexuálních přátel, na nichž její dopady vidíme. Milujeme je, a slzí nám oči z toho, když posloucháme jejich příběhy. Příběhy o domácím násilí, o vynuceném sexu, o nepříjemnostech spojených s životem v heterosexuálním manželství. Slýcháme o jejich strastech, zklamáních... někteří si po čase sami začnou uvědomovat, jak příšerná a zároveň legrační heterosexuální kultura je. To, že je někdo heterosexuál a primárně ho přitahují lidé jiného pohlaví, je jedna věc, a nikterak nepopírám, že většina mužů je gynefilních, stejně jako nemalá množina žen je androfilních. Ale být heterosexuál v našem současném systému znamená něco jiného, než reagovat erekcí na pohled na vulvu, a naopak. Být heterosexuál je spojeno s takovou bagáží, kterou by si nikdo z nás, queers, nepřál nést. A přitom i pro naše heterosexuální přátele je přece naděje; zavrhnout tu kulturu, žít prostě jinak, odprostit se od těch směšných konstruktů a očekávání, a mít osobní autonomii! To, že jsi straight, neznamená, že se budeš pro kapitalismus množit jako krysa, necháš se mlátit manželem (pokud jsi žena) a vynucovat si jím kdo ví co, a ještě k tomu začneš podporovat průmysl krásy, který je jen spojený se zvýšením atraktivnosti s cílem dostat lidi k sobě, do těch donucovacích, omezených monogamních vztahů.

Heterosexuálové se toho od nás, asexuálů, mohou hodně naučit. I oni se totiž potřebují osvobodit - najít svou queerness, svou přirozenost, a vyhodit z okna celý ten vtip o povinné sexualitě a "přirozenosti heterosexuality" (v kulturním a systémovém smyslu), který je někdo naučil, když ještě chodili na základku. Hřeje mě u srdce, když si uvědomuji, že značné množství lidí chodících každoročně na pochod Prague Pride jsou heterosexuálové; kluci a holky, co tam chodí s příteli a přítelkyněmi, vidí se jako straight, a podporují queer lidi! Často jsou sami otevření, liberální, feministi a feministky, byť třeba nemají nikterak radikální názory - ne třeba tak radikální, jako já, ale to propána nevadí! Queer osvobození se týká i heterosexuálů, protože právě ti jsou povinnou sexualitou ovlivněni nejvíce, a často se ji bojí zavrhnout - kluci třeba proto, že by přišli v očích jiných o svou maskulinitu. Současná obsese sexem vychází nejen ze sexualizace a objektifikace osob, dlouhodobého vytváření standardů krásy spojeného s masovou výrobou líčidel a parfémů, ale také z té představy, že "každý člověk se chce prostě šukat", aby rozmnožoval pracující. Pro ty z nás, kteří přistupují k současnému systému kriticky, a kteří jsou zároveň ace nebo na ace spektru, se otevírají fascinující možnosti dekonstrukce těchto očekávání, a ve výsledku nakonec zlepšení kvality života každého člověka!

Účastnice/účastník pride pochodu drží transparent s nápisem "A je zkratka pro asexualitu" (v kontextu zkráceniny LGBTQIA+). Fotografie z webu Newsweek

Pokud jako společnost jednoho dne dosáhneme skutečného osvobození, a budeme žít v mnohem udržitelnějším systému, kde vše bude založeno na dobrovolnosti a vzájemné domluvě; v systému, kde si budou všichni rovni, a který bude ideálně zbaven jakéhokoli útlaku na základě etnické, rasové a náboženské příslušnosti, sexuální orientace a genderové identity, neurodivergentnosti či tělesného postižení, věku, pracovního, zájmového a (ne)intelektuálního zaměření; pak budeme všichni queer, včetně heterosexuálů, a všem nám bude dobře. Mohl bych se zde rozepisovat o spojitosti queer osvobození s nastolením nějaké formy libertariánského municipalismu, o tom, jak bychom s úctou ke vší lidské rozmanitosti žili v anarchistickém komunismu, a jak zavržení povinné sexuality a heterosexuální kultury pomůže environmentu, přinejmenším tím, že vlastní liberací pomůžeš oddálit environmentální a klimatickou krizi, v níž se v současné době nacházíme, a kvůli níž už nemálo lidí v různých koutech světa dost trpí. Mohl bych dále psát o tom, že zavržením hetero kultury a s ní spojených očekávání týkajících se vstupu do manželského svazku se současnému, celoplanetárně destrukčnímu systému stavíš s větší mocí nad svým tělem a svou myslí, než kdybys byl konformní a neosvobodil by ses. Mohl bych hovořit o zlepšení životních podmínek pro všechny, o zhlazení hierarchie, o nastolení rovnosti... ale z tohoto článku by pak vznikla celá kniha.

Být ace, být queer, znamená být svobodný. Narodit se jiný, žít jinak, svým vlastním bytím odporovat vykonstruovaným standardům, jež mají za cíl rozšiřovat kapitál a dehumanizační cestou nutit lidi ke vztahům a soukromému vlastnictví... to je od přírody velký dar. I ty, ať už se identifikuješ jakkoliv - ať už jsi queer, dokonce třeba ace, nebo se vnímáš jako heterosexuál - můžeš vzít kontrolu nad sebou do vlastních rukou, a začít hledat odpovědi na těžké otázky. Nabytí osobní autonomie tě velmi posílí, a dá ti motivaci vytvářet alternativy. A ty v současné době potřebujeme více, než kdy jindy.

V průběhu Ace Weeku 2023 se dozvíte více o studiu asexuality v akademickém světě a také o zdrojích informací, které vám mohou přijít vhod. Několik příštích článků hodlám věnovat rozmanitým tématům, a doufám, že tak všemi těmito příspěvky rozšířím vaše povědomí o lidské rozmanitosti, která je skutečně tím nejpřirozenějším, co jako druh máme. V tomto článku, jenž nás od biologie a (ne)absence sexuální přitažlivosti k ostatním lidem dovedl až k možnostem vytvářet systémové alternativy, jsem skutečně jen škrábal po povrchu. Je toho tolik, co vám chci sdělit. A s radostí v tom budu pokračovat!🖤🐘🤍💜🏳️‍🌈