Ace Week 2022: O acefobii, queerfobii, heterosexismu a svobodě

Ve dnech 23. až 29. října 2022 probíhá v pořadí již dvanáctý Ace Week neboli Asexual Awareness Week, mezinárodní kampaň započatá v roce 2010, jejímž cílem je informovat a vzdělávat veřejnost o asexuálním spektru, mnohdy i prostřednictvím zážitků těch z nás, kteří se na něm nacházejí. Jako hrdý člen LGBTQ+ komunity se do Ace Weeku zapojuji již čtvrtým rokem, mj. sdílením informací a zkušeností prostřednictvím svého Blogorgonopsida. Můj první příspěvek v rámci Ace Weeku, napsaný v roce 2019, se týkal pouze dvou postav z mých příběhů o Lovcích kryptidů; článek z roku 2020 byl pak čistě teoretický, a šlo o takový krátký přehled nejdůležitějších pojmů; v minulém roce jsem pak napsal spíše názorový příspěvek Jaké to je být ace. Již po jeho napsání, před takřka rokem, mi však bylo jasné, čemu budu věnovat další příspěvek v rámci Ace Week 2022.

V tomto příspěvku si dávám za cíl shrnout důležité informace o acefobii, queerfobii a heterosexismu. Nebude to čistě teoretický článek, neboť bude protkán mými názory, mými zkušenostmi a také radami. Pokud by vás zajímaly další příspěvky napsané ace blogery a aktivisty, pak věnujte pozornost oficiálnímu twitterovému účtu Ace Week. Mí přátelé se letos zaměřují na zvýšení vizibility zdravotně znevýhodněných ace lidí; Disabled Ace Day (Den zdravotně znevýhodněných asexuálů) je středou 26. října. Před dvěma dny, také při příležitosti Ace Weeku, vyšla spisovatelce Elizabeth Hopkinson kniha More Asexual Fairy Tales. Všem čtenářům mého blogu, ať už jste queer nebo hetero spojenci, předem děkuji za pozornost věnovanou těmto odkazům, a samozřejmě též samotné problematice, kterou se vám nyní pokusím představit.

Ace Pride Velociraptor na vlajce asexuality. Obrázek od uživatele larvid-does-art na Tumblr

Dobrá, s čím se tedy lidé jako já potýkají? Jak nepřátelský vůči nám dokáže svět těch, jež jsou neschopni akceptance, být? Jaký tlak je na asexuály vyvíjen ze strany části společnosti, která nedokáže přijmout pravdu o lidské diverzitě? Pro zodpovězení na tyto otázky se nejprve musíme vrátit k samotné definici asexuality, anebo spíše k její neznalosti mnohými jedinci. Co si o nás vlastně allosexuálové (tedy lidé s jinou než asexuální orientací) mohou myslet? Mohou být toho názoru, že žijeme v celibátu, a že nechceme intimní vztahy s lidmi. Je to pravda? Ne. Mohou být toho názoru, že jsme mentálně znevýhodněni. Je to pravda? Ne. Někteří si mohou myslet, že jsme děti, které nikdy nevyrostly. No, já vám nevím, když mám ten beard a potýkám se s povinnostmi každého dospělého člověka, tak nejspíš člověkem mentálně zaostalým ve vývoji nejsem. Spousta lidí zaměňuje asexualitu s hyposexualitou neboli frigiditou, což jsou však poněkud zvláštní psychiatrické termíny. K psychiatrii se ještě dostanu. Asexualita také není nějaký antisexualismus, ke kterému se hlásí například ruský aktivista George Yury Right - člověk, který je zároveň rasistou. Nemyslete si, prosím, že jsme, jako on. Antisexualismus je směšnou ideologií, která nahrávala Imannuelu Kantovi nebo příšerným sektám ruské ortodoxní církve, jakož i jiným náboženským fanatikům, a nemá s naší orientací absolutně nic společného. Co tedy asexualita je? Jedná se o absenci sexuální přitažlivosti a/nebo sexuální touhy. Na asexuálním spektru, které zahrnuje asexuály, gray-asexuály (cítící sexuální přitažlivost jen zřídka) a demisexuály (cítící fyzickou přitažlivost až po započetí emočního/romantického vztahu), se nachází mnoho lidí. Intimní, fyzické vztahy či přitažlivost přece nejsou nezbytnou součástí našich životů, jak bylo ostatně řečeno v oblíbeném seriálu Sex Education od Netflixu.

Asexualita je vědecky přijatým pojmem, se kterým se setkáváme v odborné biologické i psychologické literatuře, viz například článek Asexuality: Classification and Characterization od americké neurovědkyně Nicole Prause a psycholožky Cynthie A. Graham z vědeckého časopisu Archives of Sexual Behaviour. Stejně jako další sexuální orientace, i na ní vědecká komunita nahlíží objektivně - alespoň tedy dnes. V minulosti tomu tak nebylo, a dosud tomu tak není mezi některými - podotýkám, některými - "odborníky na lidskou mysl". Věděli jste třeba, že asexualita je ve Spojených státech amerických od roku 1980 považována za psychickou nemoc? Zatímco homosexualita byla z manuálu DSM odstraněna v roce 1973, někteří ace přátelé v USA, kterým bylo zatajeno, že jsou vlastně naprosto v pořádku, jsou zneužíváni tamními psychology, jež si nechávají platit nehorázné pálky za své neefiktivní a dost možná i neetické terapie spojené s predeskripcí léků, vyráběných hamižnými korporacemi. Mohou být stále diagnostikováni jako pacienti s "hypoactive sexual desire disorder". A tímto se opět dostávám k acefobii - k diskriminaci vůči asexuálním lidem.

Takže co je ta acefobie, která vedle dalších pojmů straší v titulku tohoto článku? Acefobie je negativním postojem vůči lidem na asexuálním spektru. Mezi acefobické projevy se řadí dehumanizace; někteří acefobové si myslí, že nemůžeme být rovni ostatním lidem (většinou však heterosexuálům), neboť nutně necítíme přitažlivost vůči osobám "opačného pohlaví". Mohou nás vidět jako roboty, nebo jako frigidní osoby. Otázky jako "Rozmnožuješ se jako rostlina?" či "Rozmnožuješ se jako bakterie?" mohou být slýchány mladými ace lidmi ve školách. Psychický tlak na ace lidi může být v takových a ještě horších případech obrovský, a může vést k depresi a úzkostem. Nikdo z nás - ať jste kýmkoliv - přece nechce, aby se k němu ostatní chovali jako k občanu druhé kategorie, že ne? Acefobie může vyústit i ve fyzické násilí. Jedním z nejohavnějších zločinů z nenávisti je pak nápravné znásilnění. Tento termín byl zaveden po strašných, násilných vraždách několika leseb v Jihoafrické republice, ke kterým došlo na konci prvního desetiletí tohoto století; hojně je užíván také v ace komunitě, neboť i některé ace ženy zažily sexuální obtěžování anebo byly dokonce donuceny k pohlavnímu styku s mužem, který je chtěl "napravit" a učinit z nich heterosexuálky (což je pochopitelně naprosto otřesné, zcestné a vycházející z nenávisti vůči LGBTQ+ lidem), aniž by mu daly svůj souhlas. Takýchto případů je více, než byste čekali. Ace lidé se také mohou setkat s gay-bashing, tedy s homofobními útoky (psychickými i fyzickými) vycházejícími z přesvědčení útočníků, že oběť je gay či bisexuál "ve skříni" (jsem si jist, že jste již četli i o útocích na heterosexuální muže, o kterých homofobní útočníci smýšleli jako o gayích). S nepříjemným gay-bashing jsem se v životě setkal i já - jeho zažití před několika lety ostatně posílilo mou podporu gay komunity.

Acefobie má nepříjemnou historii, podobně jako homofobie, lesbofobie, bifobie a transfobie. Už první významná literární zmínka o asexualitě je v podstatě acefobní; v roce 1886 heterosexistický psychiatr Richard von Krafft-Ebing v dnes naprosto zamítnuté a směšné knize Psychopathia Sexualis sdílel svůj názor, že "asexuální lidé jsou degenerovaní, neurotičtí či fyzicky přepracovaní". Pro Sigmunda Freuda znamenala absence sexuální přitažlivosti symptom neurózy, a Henry Havelock Ellis, další pochybný psycholog z Anglie, zase přirovnával asexualitu ke křesťanské morálce (jen pro informaci, viktoriánské hodnoty konce 19. století, prosakující dodnes do pravicových politických ideologií nejen v Británii, mají základ v jakémsi křesťanském antisexualismu). Všechny tyto a další výmysly nijak ace lidem v následujících desítkách let nepomohly. Dnes je situace poněkud jiná. Richard Montoro, uznávaný psychiatr z McGill University, v pěkném francouzském rozhovoru z roku 2018 řekl, že asexualita je zkrátka variantou lidské sexuality. Pokud jste tedy zvyklí poslouchat psychiatry a psychology, tady to od něj - od pomocného profesora se čtyřmi vysokoškolskými tituly! - máte černé na bílém. Kdo dnes koneckonců čte Krafft-Ebinga nebo Ellise?

Queerfobie, další slovíčko, které v titulku tohoto článku straší, je takový deštníkový pojem, který zahrnuje již výše uvedené negativní postoje k lidem jiné, než heterosexuální orientace. A představuje velký problém. S queerfobními narážkami a útoky se ve svém životě setkal každý člen LGBTQ+ komunity. V současné době je nenávisti vůči nám věnován zvláště velký zřetel v souvislosti se strašnou událostí, ke které došlo ve středu 12. října v gay baru Tepláreň v Bratislavě. Dva kluci, Juraj a Matúš, byli zastřeleni devatenáctiletým krajně pravicovým extremistou jenom kvůli tomu, že byli gayové. S nárůstem fašismu, mnohdy se zaštiťujícím jinými politickými nálepkami, které k němu však už opravdu nesedí, k těmto událostem může docházet i v budoucnu, a proto je důležité, abychom se jakýmkoliv zločinům z nenávisti postavili. Jak řekl můj oblíbený autor Alan Moore, velký spojenec LGBTQ+ komunity a autor překrásné epické básně The Mirror of Love o historii gay kultury (napsané v reakci na homofobní legislaci Section 28 vlády Margaret Thatcher v roce 1988), "když někde uvidíte fašismus, zadupejte ho. Nezkoušejte s ním vyjednávat." Útoky na LGBTQ+ komunitu přicházejí zvláště z řad krajně pravicových politiků - nacionalistů a podobných kuchtíků nereálných slibů, kterým věří lidé chovající strach z neznámého. Queerfobní útoky zazněly od takových politiků i v poslanecké sněmovně tady u nás, když se několikrát projednával zákon o manželství pro všechny, jenž by umožnil stejnopohlavní svazky s právy rovnými těm heterosexuálním. Že je krajní pravice plná klaunů, to všichni víme. Odkud se ale všechna ta nenávist vzala? Kde hledat počátek negativity vůči nejen asexuálům, ale celé LGBTQ+ komunitě? Já tu odpověď znám...

Ace pride vlajka vedle duhové vlajky LGBTQ+ komunity. Obrázek z webu Queer in the World

Heterosexismus - to jsou postoje, podjatost a diskriminace vůči LGBTQ+ lidem těmi, kteří si myslí, že heterosexuální, monogamní vztah muže a ženy je jedinou normou. Je to typ sociálního útlaku, oprese - stejně jako rasismus, misogynie, anti-imigrační názory... A ony názory prezentované útočníky na LGBTQ+ komunitu jsou heterosexistické - napadají nás proto, že nejsme jejich "standardem". Ale opravdu je heterosexualita standardní orientací? Myslíte si, že je snad něco víc, než ty ostatní? Jistě, že ne. Mohl by si to myslet maximálně tak někdo, kdo prošel osmou třídou základní školy, má za sebou heterosexistické hodiny o reprodukčních orgánech, a teď už jen hloupě kýve hlavou na většinové názory nepřemýšlivé, stádové části naší společnosti. Pravda je taková, že lidská sexualita je spektrum. Všichni na něm někde jsme, ale nikdo na něm není na úplně stejném místě, jako někdo jiný. My, lidé, tak jako všechny živé organismy, jsme totiž nesmírně rozmanití - genetika hraje roli ve všem. A nejen to - všichni jsme v základu bisexuálové. I pokud se identifikujete jako hetero, jsem si naprosto jist, že alespoň z jednoho procenta jste někdy v životě pocítili přinejmenším estetickou přitažlivost k nějakému člověku stejného pohlaví. Já jsem v základu bisexuál - bisexuál na asexuálním spektru. Samozřejmě tím neříkám, že vás nemůžou více přitahovat lidé určitého genderu - přitažlivost k lidem, se kterými byste blízký vztah nenavazovali, může být vyloženě jen estetickou či platonickou, nikoliv fyzickou, ale je tam. Docela bych se divil, kdybyste něco takového v životě nepocítili.

Heterosexualita je konstrukt z konce 19. století. A nejvtipnější je, že vznikl až poté, co homofobní psychiatři zavedli slovo homosexualita, a patologizovali ho. Co přišlo poté byla jejich panika: "Jak teď lidem ukážeme, že vlastně homosexuálové nejsme? Ou, já vím! Zavedeme další pojem... Hmm... Jak bychom si mohli říkat... No jasně! Jsme heterosexuálové!" Takhle nějak to vypadalo. A tady, vážení přátelé, můžeme najít počátek heterosexismu. Nepřirozené představy o tom, jací lidé jsou, nevycházejí z ničeho jiného, než z paniky několika psychiatrů z 19. století, kteří se cítili jaksi ohroženi rostoucí vizibilitou gay mužů. Největší vtip je v tom, že se ten termín, heterosexuál, ujal... A voilà! Teď si na něm staví fašističtí klauni. Kdo by to kdy čekal (no, od lidí, jejichž politické názory jsou založeny na konstruktech jako národ... ehm... zase tak překvapený upřímně nejsem). Základy pro heterosexistické smýšlení založili již výše zmínění pánové z konce 19. století. S počátkem 20. století se názory začaly měnit mezi odborníky obdařenými kritičtějším smýšlením. Freudovy názory se od názorů Krafft-Ebinga z 90. let 19. století výrazně lišily - ve 20. letech 20. století sám správně vypozoroval, že lidé jsou v základu bisexuální, ale bohužel nebyl schopen obhájit atrakci muže k muži či ženy k ženě. Homosexualitu nazýval inverzí, nikoliv perverzí (toto slovo používalo mnoho jeho současníků, kteří opravdu k heterosexismu přispěli). Odmítl kdysi léčit slečnu, která mu byla jejími rodiči dána na starost jen proto, že byla lesba. Jeho reakce: nebyla nemocná. Freudovy názory na atrakci ke stejnému pohlaví však byly jaksi konfliktní. Pokud by vás zajímaly více, doporučuji si přečíst tento článek z odborného časopisu The International Journal of Psychoanalysis z roku 2016.

Názor, že kluky přitahují holky a naopak, se kterým se setkáváme v našem vzdělávacím systému - stejném vzdělávacím systému, který žákům základních i středních škol zatajuje fakt, že plazi jsou parafyletickou/nepřirozenou skupinou, a že tedy krokodýlové mají blíže k ptákům, než k ještěrům - je vyloženě heterosexistický. Není to fakt, je to jen názor, se kterým prostě někdo přišel v docela nedávné minulosti. Ano, diskriminace vůči queer lidem není nějakým výtvorem konce 19. století, na druhou stranu je pravda, že do té doby nám na lidské sexualitě zase tolik nezáleželo. Na začátku 20. století spolu v imigrantských komunitách v New Yorku normálně chodili a spali různí lidi, aniž by o své sexuální orientaci nějak přemýšleli (to očividně bílí hetero muži ze střední třídy, jako spisovatel H. P. Lovecraft, nedokázali pochopit, a z jakéhosi zvláštního důvodu se tomu bránili). Více se dočtete ve fascinující knize Gay New York spisovatele George Chaunceyho z 90. let, kterou vám mohu vřele doporučit. A podobně to bylo v celé lidské historii - queer lidé, my... jsme vždycky existovali. V egalitariánských tlupách, založených na rovnosti a vzájemné spolupráci, a nikoliv na kompetici - v tlupách, jejichž členové neválčili s neandrtálci, ale spali s nimi - jsme bývali takoví, jací jsme, a nikomu to nevadilo. Kdyby chtěl náhodou někdo narušit strukturu tlupy na základě toho, že já jsem asexuál nebo támhle můj nejlepší kamarád je bisexuál, byl by z tlupy vyhozen on - tedy onen nesnášenlivý jedinec - ne my. Nikomu prostě projevy celého spektra lidské sexuality nevadily. 

Když je tedy přitažlivost dospělých lidí k dospělým lidem jakéhokoliv pohlaví, anebo přitažlivost neexistující, pro zástupce lidského druhu přirozená, proč dnes musíme hovořit o diskriminaci na základě sexuální orientace? Proč tu jako ace píši o problémech, které nám v posledních desetiletích či staletích někdo nadělal? A kdo nám je nadělal? Setkáte se s lidmi, jež lidskou přirozenost a vše s ní spojené chápou, ale říkají: "Nemám nic proti gayům, nemám nic proti queer lidem... ale nemám rád ty jejich pochody s duhovýma vlajkama." Důvod, proč o těchto věcech mluvím, je jen jeden - svoboda být tím, kým jsme, nám byla odebrána. Byla nám odebrána těmi, kteří měli moc. Sociální konstrukty se vplazily lidem do hlav, jsou na nich založeny všelijaké zákony... Vytvořit queer identitu je v tomto boji za svobodu skutečně nutné. Vzít do ruky vlajku, ať už duhovou nebo černo-šedo-bílo-fialovou, je nutnou součástí boje za rovnost; za rovnost, kterou jsme měli, v pravěku, ale kterou v dnešním, chaotickém světě - kde už lidé nejsou pospolití, ale kde jim někdo vládne - úplně nemáme. Musíme bojovat za svá práva, za svou svobodu, a nejlepší způsob, jak za ně bojovat, je vyjít do ulic. Jinak liberace nedosáhneme. Pride je jen jednou z mnoha forem takového boje za rovnost - je to liberální řešení. Já osobně, byť celým srdcem Prague Pride a další Pride eventy podporuji, jsem však i pro řešení radikálnější.

Alt Pride - queer lidé za svobodu a proti kapitalismu. Obrázek z Wikimedia Commons

Tak jako mnoho mých přátel, z nichž někteří nejsou z České republiky, ale ze zemí jiných, jsem přesvědčen, že boj za práva LGBTQ+ komunity je součástí třídního boje. Chceme-li svobodu, nepřinese nám ji růžový kapitalismus, se kterým jsou bohužel Pride eventy v současné době spojeny. Vlastně nám ji nepřinese kapitalismus jako takový. Systém založený na nechtěnné hierarchii, na nerovnosti, na vykořisťování... systém, pro který pracujeme jako otroci, a který umožňuje těm nejbohatším namastit si kapsy a ničit životní prostředí... to je systém, který musíme nahradit. Já osobně chci společnost založenou na rovnosti, bez nelegitimní autority, bez nedobrovolné hierarchie. Společnost bez lídrů. Společnost založenou na vzájemné akceptanci, na empatii, na pospolitosti. Že jsem snílek? No, řekni mi - a teď ti potykám - proč jím nejsi ty?

V rámci Ace Weeku o svobodě příliš nemluvíme. Mně je ovšem jasné, že boj za naše práva, za akceptanci a za pochopení ze strany těch, kteří se nechali zmanipulovat vládnoucími, je spojen s ideálem svobody. Ano, bojujme za to, aby se k nám v práci chovali férověji. Nejsme ale bezbranní - vždyť ace lidé jsou od roku 2016 v České republice chráněni zákonem. Ano, bojujme za manželství pro všechny, ale zároveň také pochybujme o nutnosti státu fungovat na základě monogamních vztahů. Přemýšlejme svobodně. Boj za naše práva není bojem mezi levicí a pravicí. Je to boj mezi těmi, kteří nás chtějí ovládat, a mezi námi, svobodomyslnými. Žijeme ve světě, kde je nám té svobody ubíráno. Nebuďme ovce. Bojujme proti kapitalismu, bojujme za sociální svobodu i ekonomickou svobodu! Bojujme proti dehumanizačním konstruktům, jež nás v průběhu staletí o svobodu připravily! Uspějeme. Proč? Protože svoboda vždy zvítězí nad ovládáním. Rovnější společnosti se dočkáme - ostatně o tom píše i ekonom a odborník na nerovnost Thomas Piketty - ale musíme všichni přiložit ruku k dílu. Ať jsme členy LGBTQ+ komunity nebo ne, ať jsme evropští asexuálové z nižší střední třídy, heterosexuální farmáři z Jižního ostrova Nového Zélandu nebo pansexuální imigranti z Karibiku v dělnické třídě Británie, nakonec jsme prostě všichni lidé - a všech se nás týká boj za svobodu!

Mohl bych na tato témata psát do konce života... A možná budu! ‎😃 Každopádně doufám, že se vám tento článek líbil. Psal jsem ho od srdce, a zvláště ten konec, ty poslední tři odstavce, bych považoval za nejdůležitější radu všem čtenářům za těch třináct a půl roku blogování. Opravdu si nenechte vzít, kým jste. Proto v rámci Ace Weeku o svých zážitcích jako člen menšiny píšu. Nevzdejte se toho posledního coulu, jak to říkala Valerie Page.