Několik týdnů jsem vám sliboval nový příběh. Nyní je tu, a já vám už předtím, než se do něj začtete, mohu slíbit, že bude něčím docela jiným, než všechny ostatní příběhy, které jste na tomto blogu měli možnost číst. V mé hlavě se začal odvíjet ještě předtím, než letos v létě definitivně skončili Lovci kryptidů. Napadlo mne, že by bylo dobré spojit žánr starých "pulpy" dobrodružných příběhů, které jsem psal před počátkem Lovců kryptidů (povídky jako Ze ztraceného pralesa) s typy narativ a koncepty, které mě zajímají dnes, tedy v době, kdy je můj pohled na svět možná trošičku úplnější, než byl za mého dětství. Povídka Vřískot v džungli, která je pro mne jakýmsi hybridem vypravěčských zájmů, bude na Blogorgonopsidovi postupně vycházet v průběhu podzimu. Připravte se na hrůzy, o kterých se vám ani nesnilo. Nechte se svázat strachem. A naslouchejte vřískotu v džungli.
Vřískot v džungli
Kapitola 1.
Její křik byl plný bolesti. Každé další zařvání značilo, že trpěla více. Vřískala v agonii. Křoviska, jejichž útlých kmenů se držela, sebou divoce třásla. Hustý, vlhký vzduch byl nasycen horkostí drobných kapének, jež opustila živé, avšak znavené, slábnoucí tělo. Zápach mokré hlíny se mísil s odporným oderem nelidského útočníka, který svým manickým smíchem oznamoval, jak jej muka bezbranné osoby těšila. Syčení a hrčení vycházející z jeho úst se mísilo s pronikavým vřískotem a pláčem a nesrozumitelnými prosbami o pomoc. Kroutící se oběť své zmučené tělo zakrývala, a neúčinnými kopanci jej bránila, aniž by se do útočníka kdy trefila. Džungle byla zahalena temnotou. Měsíc, jenž měl být tuto noc v poloúplňku, byl zcela zakryt černými mračny, která si nepřála, aby na tu strašlivou tragédii pohlížel. Žáby a noční ptáci o sobě nedávali vědět. Jen hmyz občas zabzučel, nevěnujíce pozornost zvláštnímu křiku napadené ženy. Snad mu bylo lhostejné, že mezi křovisky prožívala nejhorší chvíle svého života. Makakové, uložení na větvích desetimetrových pseuduvarií, spali jako zabití. A pokud některý z těch bolestných výkřiků probudil jedno z jejich nevinných mláďátek, a to ze strachu zafňukalo, matka si ho v polospánku přitáhla k břichu, a rukou si ho zajistila tak, aby jí ho nikdo neukradl.
Z černých mračen se počínal spouštět déšť. Velké kápance pronikaly otvory v hustém listoví, a činily liány porostlé mechem kluzké, až slizké. Ruka odvážlivce, který byl vřískotem veden hlouběji a hlouběji do této nepřátelské divočiny, po nich sjížděla, a jeho tvář nejednou skončila mezi trny, kterým se pokoušel vyhnout. Neměl v ruce baterku. Ničím si nesvítil. Mohl spoléhat jen na své oči, již docela přivyklé na tmu, a na své uši. Cítil, že se blížil ke zdroji toho příšerného křiku. A když jeho terénní boty sklouzly po mokrém náběhovém kořenu vysokého pralesního velikána, dokonce rozpoznal jedno ze slov, které žena křičela: "Russi!"
Zděšeně oddechoval, a zvedal se ze země.
"Russi! Russi!"
Zkontroloval, zda měl u sebe nůž. Nahmatal prsty pravé ruky, pokrytými mokrou zeminou, jeho rukojeť za opaskem. Motal se dál mezi ostnitými křovisky, a odpovídal jí. "Helgo, vydrž! Jsem tady! Jdu pro tebe!"
Přicházela o hlas. Chraptěla. Tmavovlasý mladík s orlím nosem, zmočený stále intenzivnějším deštěm, dorazil po deseti minutách únavného zápasu s noční džunglí na místo, ze kterého vřískot vycházel.
"Helgo?! Helgo, kde jsi?!" křičel v panice, a skláněl se k zemi.
Nebyl si jist tím, co viděl. Ležela před ním roztrhaná mrtvola jeho kolegyně, nebo to byl jen kus dřeva? Nechápal, proč nebyl schopen rozpoznat to, na co vyděšeně pohlížel. Dotkl se toho rukou. Bylo to horké. Cosi z toho prýštilo.
"Helgo! Helgo, proboha, ne!"
Sám začal křičet. Slzy mu stékaly po tvářích, a špinavými prsty si sahal do očí, aby je zastavil. Dotkl se mrtvého těla čelem. Studilo to. Russ se zalekl, a prudce vstal. Nedokázal pochopit, proč bylo před chvíli horké, a nyní bylo zase studené jako led. Něco si pro sebe mumlal, trhal svým tělem ze strany na stranu, a zakrýval si obličej. Mnul si oči, třásl hlavou.
Náhle se jej něco dotklo. Ucítil, že mu to přejelo po krku. Prudce se otočil, a zapotácel se. Neviděl nic. Uslyšel však šustění v křovinách. Sáhl po noži, vytáhl ho z pochvy, a začal jím máchat před sebou. Srdce mu bilo jako na poplach. Pak uslyšel táhlé zahrčení. Něco mu hrčelo do pravého ucha. Znovu se otočil, a spatřil odpudivé, shnilé zuby. Blížily se mu k očím. Russ přestával vnímat, co se dělo. Plazil se po zemi, a slyšel to hrčení za sebou. Snažil se netvorovi uniknout, ale neměl šanci. Chladné šupiny se mu obtočily kolem nohou. Příšera utahovala své sevření. Russ přicházel o cit v nohou. Pokoušel se otočit na záda, a kopat, tak jako v sebeobraně kopala Helga! Neměl na to však sílu. Položen na pravém boku a zcela roztřesen, div že z té hrůzy nedostal infarkt, uviděl krátce strašný zjev svého nepřítele. Neměl oči, jako člověk. Byl vysoký a vzpřímený. Celý se leskl, i v té tmě. Kdesi v oblasti hrudního koše se mu objevovaly zvláštní obrazce. Měnily se každou setinu sekundy. Byly negeometrické. Russ by byl přísahal, že už je někde viděl. Jednalo se snad o nějaké symboly? Pokaždé, když zamrkal, zaryl se mu jeden z nich do hlavy. Nedokázal je odtamtud vypustit. Měl pocit, jako by každý z nich byl dlouhým dopisem, jehož přečtení jej rozrušilo. Zamrkal jednou, podruhé, potřetí, a netvor byl pokaždé blíže. Obrazce se rozpínaly. Pronikaly hustým, vlhkým vzduchem. Jako ruka s drápy se přibližovaly k Russově obličeji. Chtěl vřískat. Chtěl vřískat tak, jako vřískala Helga. Avšak to, co viděl, jej zcela umlčelo. Jeho mučení mělo zůstat tiché.
"Proč tu není signál? Člověk má v mobilu milion aplikací s mapama, a když je opravdu potřebuje, nemůže je vůbec použít!" rozčiloval se čtyřiadvacetiletý vysokoškolský student na dřevěném člunu uprostřed řeky, jež si razila cestu hustým deštným lesem.
Jediný další člověk na člunu, jednapadesátiletý muž s prošedivělými vlasy, původem z Mongolska, se k němu natočil s širokým úsměvem, a propukl v pronikavý smích. "Russi, vaše generace je tak zvyklá na mobily, tablety a počítače, že už ani nevíte, jak pracovat s papírovou mapou," poznamenal, a vytáhl ze svého batohu složenou mapu oblasti, ve které se nacházeli. "Zkuste se na to aspoň podívat. Nemělo by být těžké v ní číst."
"Mám pocit, že jsme fakt na špatném přítoku," řekl Russ, "dvě míle zpátky jsme měli zatočit doprava a překonat to jezero, jak jsem vám říkal... Teď už jsme měli být na Kayanu!"
"Nebuďte tak nervózní," řekl mu ve smíchu starší muž, "jezdím sem už deset let, od té doby, co pracuji na naší univerzitě. Snad si opravdu nemyslíte, že bych tentokrát udělal chybu."
"No, já si prostě myslím, že jsme ztraceni," řekl mu Russ, "omlouvám se, pane doktore, ale aspoň podle mapy jsme totálně v háji."
"Říkal jsem vám akorát, že vzhled levého břehu vůbec nepoznávám... Od minulého léta zřejmě hladina řeky klesla," reagoval na to výzkumník.
"Vy mě pořád nechápete, co? Podívejte se na tu mapu sám! Jsme někde úplně jinde!"
Doktor jen mávl rukou, a znovu se zasmál. Přišlo mu vtipné, že jeho oblíbený student s ním náhle horlivě debatoval o správnosti jeho rozhodnutí na říčním rozcestí, na němž se ocitli před hodinou.
Dvěma muži v tomto člunu byli student zoologie Russ Andru a vedoucí jeho magisterské práce, doktor Batbayar Jochi, odborník na plazy a obojživelníky východní a jihovýchodní Asie. Nacházeli se v Národním parku Kayan Mentarang v indonéské provincii Severní Kalimantan na Borneu. Přijeli tam kvůli výzkumu žab. Russ právě usiloval o získání titulu MSc poté, co úspěšně složil závěrečné zkoušky a získal bakalářský titul z oboru Biological Sciences na Edinburghské univerzitě. Od mala miloval obojživelníky, a v rámci své bakalářské práce se zabýval ekologií žab a ocasatých ve střední a severní Evropě. Přestože mu vedoucím oné práce bylo nabídnuto, aby se v následující práci zabýval ekologií skokanů v rodném Skotsku, Russ byl svou dobrodružnou povahou nasměrován do poměrně exotičtější části světa. Protože měl velmi dobrý vztah s Batbayarem Jochim, herpetologem, který na Edinburghské univerzitě působil deset let po opuštění Spojených států amerických, rozhodl se přidat se k němu na jeho každoroční herpetologické expedici na Borneo. Jochimu nevadilo, že Russ často říkal, co ho napadlo. Měl vždy rád upřímnost. Nebyl to člověk, který si na své vědecké kariéře a na napsání dvaatřiceti vědeckých prací a třech populárně naučných knih, příliš zakládal. Russ si nemohl jako vedoucího své magisterské práce vybrat veselejšího člověka, než byl Jochi.
Russ si rozepnul svou modrou košili, a nahlas vydechl. V jedenáct hodin dopoledne již bylo na řece pořádné horko. Teplota musela stoupnout na 35°C ve stínu, oba muži však byli slunku vystaveni, a nic je před jeho žárem nechránilo. Russovi po úzkém obličeji s orlím nosem a mohutnou bradou stékaly proudy potu. Nestěžoval si však. Bystrými, modrými očky sledoval každý pohyb na břehu řeky, přestože byl přesvědčen, že nebyli na správném místě. Naivně doufal, že uvidí siamského krokodýla odpočívajícího na písčitém břehu, nebo velkou krajtu mřížkovanou obtočenou kolem větve některého ze stromů, z nichž se ozýval křik kahau nosatých. Přál si některé z těch zvířat vidět, byl to jeho dětský sen. Na Borneu a vlastně kdekoliv mimo Evropu ještě nikdy předtím nebyl. Zatím neměl možnost všechna ta úžasná zvířata, o kterých v mládí hltal knížky, vidět v divočině. Odsouval pocit, že zatím byla dva dny trvající cesta od letiště Lapangan Terbang Long Rungan, kam s Jochim přiletěl ze Singapuru, celkově zklamáním.
"Viděl jste tu někdy velkou krajtu, pane doktore?" zeptal se po asi půl hodině pádlování Russ.
"Jednou. Musela mít asi tři metry, ale byla ztočená. Proč?" zeptal se s úsměvem Jochi, a otočil se dozadu na svého studenta.
"Jenom tři metry?" řekl zklamaně Russ.
"Ve svém věku snad nevěříte na dvanáctimetrové hady, že ne?" smál se Jochi.
"Co žáby? Kolik druhů žab jste tu chytil?"
"Nepamatujete si, co bylo napsáno v tom paperu, který mi vyšel v lednu?" řekl schválně dotčene Jochi.
"No tak promiňte. Vlastně to číslo vím. Akorát jsem tu zatím neviděl ani jednu. Na letišti nebyla ani jedna žába, ani jedna ještěrka... A tady, tady jsme taky neviděli nic! Hele, tam na obloze je pták, a je tak daleko, že ani nejsem schopný rozpoznat, co je zač!" začínal si konečně stěžovat Russ.
"Hmm, nějaký dravec. Možná Haliastur indus, ti v takovémto prostředí sbírají mršiny ryb a krabů," odpověděl Jochi.
"Nemůžu ani sáhnout po dalekohledu," rozčilil se Russ.
"Můžete," řekl mu Jochi, "tak chvíli pojedeme po řece pomaleji. To je toho."
Russ se vítězoslavně zasmál, a vnořil ruce do svého batohu. Místo pouzdra s dalekohledem však vytáhl drobný kufřík, vykulil oči, spěšně pohlédl na Jochiho, jenž byl k němu stále otočen zády, a zase kufřík schoval. Ať v něm bylo cokoliv, nechtěl, aby to Jochi uviděl. Pozorování luňáka bělohlavého mu zabralo asi deset minut. Pak mu Jochi oznámil důležitou novinu: "Mýlil jste se, milý příteli. Jsme na správném přítoku. Podívejte se vpřed."
Russ se zasmál. Na pravém břehu v dálce se rýsovaly budovy jedné z výzkumných stanic národního parku.
"Koupíte mi pivo, jo? To vaše fňukání jsem neposlouchal zadarmo," řekl mu Jochi.
Russ zvedl obočí. Byl tím trochu dotčen.
Na molu, u něhož byl člun zakotven, se Russ a Jochi přivítali se strážci parku. Ti jim pomohli přenést těžké batohy a kufry plné zkumavek, štětiček na odběr a všelijakých dalších udělátek do dřevěného domku s nehezkou, červenou střechou a zrezivělým okapem. Uvnitř se setkali s dalším členem expedice. Na posteli tam byl rozvalen 185 centimetrů vysoký devětadvacetiletý muž s výraznou bradkou, s vlasy ostříhanými na ježka, oblečený v černém, a na klíně měl položen notebook.
"Hele, tady už signál je?" zeptal se nadšeně Russ.
"Heslo na wi-fi je Quasimodo1996. Nemáš zač," odpověděl mu dlouhán.
"Ty musíš Landon Kaelber," řekl mu Russ, a přišel mu podat ruku. Landon se na něj ani nepodíval.
"Jo. To jsem já," odpověděl, a dál ťukal na klávesnici na notebooku. Russ se zmateně podíval na Jochiho.
"Pan Kaelber je výtečný student. Studoval ve Washingtonu," řekl uznale Jochi.
"Jo, možná proto, že jsem Američan? Radši mi to ani nepřipomínejte," řekl Landon, a dál si hleděl své práce.
"Proč ne? Je fajn tu mít někoho z Ameriky," řekl mu Russ, stále se snaže o přátelské navázání kontaktu.
"Kámo," řekl mu Landon, a ostře se mu podíval do očí, "já reagoval na ta jeho slova o studiu ve Washingtonu. Ve Washingtonu D.C. Kdybych moh, tak si nechám vymazat vzpomínky na ta léta. Hnus. Jsem rád, že doktorské studium dělám v Edinburghu."
"Vím, že jsi z naší univerzity. Upřímně, četl jsem tvůj článek v biologickém magazínu doktorky MacGowan, a..."
"Není to jedno?"
"Fajn," řekl tiše Russ, a docela ostýchavě se od Landona vzdálil. Tón, se kterým s ním ten doktorand mluvil, se mu nezamlouval. Raději začal vybalovat svůj batoh.
"Dnes bych vám doporučil porozhlédnout se po okolí, Russi," řekl mu Jochi, zatímco seděl na své posteli, a také vybaloval obsah batohu, "pan Kaelber sem přiletěl o tři dny dříve, než my, takže okolí zná už dobře. Já jsem s ním pochopitelně též seznámen, byť mi bylo řečeno, že jedna cesta do džungle byla od mé poslední výpravy uzavřena. Kvůli větru tam spadl strom, a... oni ho ještě nerozřezali. Vy se každopádně po zbytek dneška toulejte po okolí. Třeba narazíte na nějaká zajímavá zvířata. Vaši znalost zdejšího terénu otestujeme zítra."
Během odpoledne si Russ připadal jako v ráji. Od výzkumné stanice se raději příliš nevzdálil, ale když se po okolním lese procházel, nebylo pro něj těžké představit si, že byl hluboko uprostřed neznámé divočiny. Nadchl ho nález velkého tropického švába, který běhal po lesní hrabance. Také se mu pod kamenem u potůčku směřujícího do řeky Kayan podařilo najít ropuchu z rodu Ansonia, a chytil ji do rukou.
"Co jsi zač? Ansonia leptopus? To by dávalo smysl," povídal si s ní Russ, a hned na svém mobilním telefonu otevřel databázi kalimantanských žab.
"Jestli jsi Ansonia leptopus, tak musíš být samička... I délkově to odpovídá. Pět a půl cenťáku," pokračoval Russ, "ty jsi ale roztomilé zvířátko. Co uděláš, když tě polechtám na břiše?" Trochu ropušku pozlobil, a pak ji zase nechal jít.
Sedl si na zem, napil se vody z ekologické láhve, a nato se kousl do rtu. Chvíli o něčem přemýšlel, podezřele pozoroval své okolí, a nakonec z batohu vytáhl kufřík, který předtím skrýval před Jochim. Jenže když z křovin náhle vystoupil další člověk, Russ kufřík okamžitě schoval.
"Russi!" zvolala pětadvacetiletá studentka, jež se prodírala křovinami, a nahlas se zasmála.
"Ty jsi tady nejdéle, co, Helgo? Doktor Jochi mi říkal, že jsi Landona předběhla o sedm dní," řekl jí na to Russ, a vstal ze země.
"Skončila jsem zkoušky brzo. Prvák magisterskýho... pohoda," zasmála se. Byla to Helga Wolff z Freiburgské univerzity v Německu. Ze čtyř členů výpravy byla jediným, kdo nestudoval či nepracoval na Univerzitě v Edinburghu. Protože však v rámci svého bakalářského studia strávila jeden rok v hlavním skotském městě, a protože se též zabývala herpetologií, už se s Russem dobře znala. Měla 162 centimetrů na výšku, byla silnější postavy, měla blonďaté vlasy, modré oči a perfektně rovné zuby. Působila velmi přátelsky.
"Odebíráš tkáně žábám?" zeptal se Russ.
"Jo. Dávám je do sklenic s etanolem. Genetickej výzkum. Mám už evropských skokanů dost. Jsou strašně nudný... jejich geny jsou strašně nudný," odpověděla Helga.
"Já si myslím, že se ve výzkumu budeme docela dobře doplňovat, protože já dělám práci o diverzitě obojživelníků v tomhle parku, takže..."
"Já vím," odpověděla Helga, "nejsem blbá. Je mi jasný, kvůli čemu tu seš."
Aniž by si to ti dva uvědomovali, byli zpoza husté pralesní vegetace sledováni. Každé slovo, jež během svého rozhovoru vypustili, bylo zaznamenáno citilivýma ušima. Nebyli tu sami. Kdyby to věděli, nejspíše by se cítili docela nekomfortně.
POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ.
Zdroje obrázků:
Žádné komentáře:
Okomentovat